Bláhové touhy a konce

Emanuel Moravec (30. 12. 1944)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce

V roce třicátémdevátém, šest dní před počátkem této války, u mikrofonu jsem Polsku předpověděl, že zahyne jako žoldnéř odumírajícího západu, nezačne-li nový život v rodině středoevropských národů, která pod vedením Německa svým hospodářským rozkvětem záhy zastíní západ i s Amerikou. Političtí karbaníci tvrdili, že jsem přišel o rozum. Tehdy byly v módě tak zvané polské vtipy. Uplynuly tři týdny a vtipálkům ztuhl smích v hrdle. Nepolepšili se však. Poněvadž jsem měl pravdu, zanevřeli na mne ještě více a vždy čas od času mi předpověděli zlé konce přesně na den. Právě před pěti lety nějaká mafie mi sdělovala, že přestřihne nit mého života 15. května 1940, kdy francouzsko-britské jednotky potáhnou Václavským náměstím.

Trpělivě jsem čekal. Za měsíc po 15. květnu pochodovala německá vojska Vítězným obloukem v Paříži. Pak to prorokování trochu polevilo. Před dvěma lety se s ním opět roztrhl pytel. Nepřítel zahájil ofensivu na Donu, v Egyptě. Přistál ve francouzské severní Africe. Na říšská města začaly dopadat pumy z amerických letadel. O Novém roce 1943 bylo mi v anonymním dopise slavnostně oznámeno, že 1. května, tedy za pouhé čtyři měsíce, v Praze si podají ruce Američané s bolševickými vojáky. Ani tento termín nesouhlasil. Ale pravý tanec politických čarodějů nastal po vypřáhnutí Italie. Poněvadž Vilémovo Německo nepřečkalo zhroucení Rakouska-Uherska ani o dva týdny, konec války byl našimi bodrými mafiány určen na svatováclavské posvícení roku 1943.

Rok čtyřicátýtřetí měl být věrnou kopií roku osmnáctého. V opuštěných koutech demokratičtí patrioti s oblibou malovali číslici 18. Poněvadž se nic nestalo o svatém Václavu, čekal jsem 28. říjen. Ale i v tento den Němci stáli ještě 200 km na jih od Říma. Mafiáni byli zklamáni. Anglo-Američané jim postupovali příliš pomalu a bolševici nemile rychle. Že s bolševiky nejsou žádné špásy, o tom se tisíce českých lidí přesvědčilo na vlastní kůži v Rusku.

Náš bodrý mafián si představoval spojenecké vítězství jako reprisu roku 1918. Bolševici že se spokojí vřelými díky pánů demokratů, kteří obnoví evropskou mapu 1937, s tím malým rozdílem, že Německo, Italie a Maďarsko budou menší a na jejich účet že přibude Polsku, Česko-Slovensku a Jugoslavii. V Praze měla vládnout po staru politická pětka. Že by komunisté byli v třetí republice přizváni do vlády, nikomu se ani nesnilo. Komunisté se měli spokojit s tím, že se obnoví spojenecká smlouva se Sovětským svazem a že se na bolševiky přestane nadávat. Na sklonku r. 1943 ve spojeneckém táboře se situace od základů změnila, když italská kapitulace Velkoněmeckou říší nezachvěla. Stalin přišel s přesnými politickými požadavky. Jedním bylo, aby Churchill s Rooseveltem přestali hauzírovat s Atlantickou chartou, která byla zahrocena proti Sovětskému svazu, poněvadž slibovala obnovení poversailleské Evropy. Stalin se postavil proti restauraci demokratické Evropy. Žádal rozdělení evropského území na část sovětskou a na část anglo-americkou. Do věcí evropských národů, žijících v části sovětské, nesmí se napříště vměšovat Anglo-Američané, ale v evropských státech pod anglo-americkou patronací mělo být komunistické straně přiznáno vedoucí místo. V Teheraně Churchill s Rooseveltem přijali podmínky Stalinovy. Pro český národ bylo při tom důležité, že byl pány demokraty postoupen Sovětskému svazu jen proto, poněvadž žije na východ od čáry Terst-Štětín, která v případě spojeneckého vítězství měla v Evropě tvořit hranici mezi kapitalistickým západem a bolševickým východem. Když to bylo v Londýně Benešovi sděleno jako výsledek moskevských předporad spojeneckých zahraničních ministrů, nebylo mu valně. Cítil se zrazen drahými anglosaskými spojenci po druhé.

Aby zachránil, co se ještě dalo, rozjel se Beneš do Moskvy, kam dorazil po teheránské konferenci. Kreml se mu vysmál, když mu nabídl obnovení a rozšíření spojenecké smlouvy z roku 1935. Měl však pochopení pro trapnou situaci, v níž se nyní ocitli nenapravitelní čeští demokraté. Úlohy se vyměnily. V roce 1935 Beneš ujistil Moskvu, že bude hodný na domácí bolševiky. V roce 1943 slíbila Moskva Benešovi, že bude hodná na jeho demokraty, budou-li poslouchat, co se jim nařídí z bolševického tábora.

Beneš není natolik na hlavu padlý, aby nevěděl, že jeho smlouva moskevská z prosince 1943 představuje pouze válečné provisorium. Stalin má s tímto prostorem a s jeho demokraty zcela jiné plány. De Gaulle se také domníval ještě před několika dny, že spojeneckou smlouvou s Moskvou zkrotí francouzské komunisty. Už dnes pozoruje, že se v tom směru přepočítal. Smlouvy platí pro sověty jen s těmi státy, na jejichž území nevstoupil ještě sovětský voják. Český národ, vzdělaný, tvrdý a vlastenecký, není žádným příjemným soustem pro Sovětský svaz. Proto česká náročnost má být po sovětsku zlomena. Moskva nikdy neobnoví nějakou československou republiku a k tomu dokonce demokratickou. Moskva má v plánu nejen utvoření samostatné sovětské republiky karpatoukrajinské a slovenské, nýbrž také zřízení sovětské republiky moravské. To Beneš ovšem dnes ještě neví. Bude to obdoba bosenské sovětské republiky, kterou Brož-Tito ohlásil před nedávnem, ač není bosenského národa.

Jedno mu však už Moskva nechce trpět. Plete-li si totiž rok 1944 s rokem 1935 a když si znovu začíná hrát na Cavoura střední Evropy. Proto dostal počátkem prosince Jan Masaryk tolik vyhubováno v sovětském listu „Vojna i rabočij klas“ za tvrzení, že třetí republika bude mostem mezi Sovětským svazem a západní Evropou. Sovětský úřední dopisovatel ve vzpomenutém listu prohlásil, že Moskva takový most nepotřebuje a že si už upraví své vztahy k západu bez cizí pomoci. Od prosince r. 1943 pro politiku britskou a americkou jsou české země územím uzavřeným. To víme my a to se stydí přiznat londýnští emigranti. V Teheraně si vynutil Stalin také zřízení druhé fronty. A tak po přistání Anglo-Američanů v Normandii nic netušící mafiáni pokračovali v prorokování. Po zradě Bulharska, Finska a Rumunska byl konec války stanoven na září. Pak byl přeložen na 28. října, a když ani to neklapalo, tedy na svátky vánoční. Zatím bolševici od východu obsadili území bývalé Podkarpatské Rusi a část východního Slovenska. Před měsícem jsem se tázal u mikrofonu, proč Beneš se svou londýnskou vládou nepřesídlil na to „osvobozené“ území, aby tam obnovil demokratické poměry?

Něco tu patrně zcela neklape. A co to je, to nám Beneš prozradil ve svém štědrovečerním rozhlasovém projevu. Naše bodré mafiány některé jeho vývody podivily. Beneš po nás opakuje, že tato válka má a bude ještě mít ráz sociální revoluce. Poněvadž Beneš nacionálnímu socialismu upírá právo na sociální revoluci a západní kapitalismus se proti každé sociální revoluci staví, sociální revoluci může tedy organizovat jedině bolševismus. Dále tvrdil Beneš o Štědrém dnu, že se Evropa nemůže vrátit po německé porážce do poměrů z roku 1918. Proto prý v každé evropské zemi, od Němců osvobozené, dojde k boji za nový řád. Tak tomu bude také u nás. Beneš ohlašuje, že do vlády třetí republiky bude přibrána krajní levice. Nechce přímo jmenovat bolševiky.

Beneš myslí však znovu na bolševiky, když úzkostlivě projevuje naději, že u nás po válce všichni Češi budou k sobě loyální. Benešovi emigrantští demokraté se o to snaží. Otázka je, zda mu v tom směru vyhoví Moskva. Benešovi nedá totiž spát Řecko, kde proti demokratické vládě, z emigrace přistěhované, postavili se se zbraní řečtí bolševici, kterým nijak neimponovalo, když je tato demokratická vláda pasovala na hrdiny národa a nutila je k tomu, aby se ucházeli o moc ve státě hlasovacím lístkem. Když v roce 1917 Kerenský nabídl Leninovi revoluci cestou tajného hlasování celonárodního, Lenin se mu vysmál a ruské ústavodárné shromáždění, v němž by zasedali bolševici, prostě rozehnal bodáky. Bolševici nehodlají spolupracovat na správě státní. Oni chtějí sami vládnout neomezeně diktátorsky, jak je tomu učil Lenin a jak to praktikuje Stalin.

.

Beneš dnes vidí po třetí, že vsadil na špatného koně, když se spřáhl s koalicí kapitalisticko-bolševickou. Ohlásil na rok 1945 konec války s Velkoněmeckou říší, ale současně u nás počátek války občanské, budou-li čeští demokraté trvat na demokracii a nepodřídí-li se bez odmluvy Moskvě. Na rok 1945 prorokuje českému národu tedy stejný, krví zbrocený chaos, jaký postihl Francii, Belgii, Italii, Rumunsko, Finsko, Bulharsko, Litvu, Estonsko a Řecko. My jsme nezapomenuli, že v Anglii a ve Spojených Státech je demokratická emigrace rumunská a bulharská. Proč se tito lidé ještě nevrátili do svých domovů? Nestalo se tak patrně proto, poněvadž sověty jim odmítly vstupní visum. Nepotřebují přec demokratické živly v zemích, kde připravují diktaturu proletariátu.

Pro nás zní Benešovo bezradné vánoční rozjímání cize. U nás je klid. Vládne tu národní svornost. V šestém roce války netrpíme hladem. Proto Bůh nás chraň před osvoboditeli, jimž v patách klusají občanská válka, chaos, hlad a zbídačení. My si tu den za dnem stále více uvědomujeme požehnání říšské ochrany. Poměry v Evropě, obsazené Anglo-Američany a bolševiky, působí jako ledový obklad na rozpálená čela českých pobloudilců. Čím blíže se nám blíží východní fronta, tím jsou nám také Němci bližší. Z Benešovy řeči cítíme, jak se bojí bolševismu a jak je při tom bezmocný a bezradný. U nás je jasno. Pomáháme Říši v jejím boji. Prosíme Boha, aby dal německému vojáku sílu. Bolševismus k nám nepronikne. Občanskou válku nepřipustíme. Rok čtyřicátýpátý bude rokem vítězství Velkoněmecké říše a rokem nového, radostného vzestupu českého národa.

Předneseno v rozhlase 30. prosince 1944