Předchozí články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem
V první světové válce pamatujeme čtvery, letos prožíváme šesté válečné svátky vánoční. Je to trochu mnoho na jeden lidský život. Jdeme-li po příčinách, dostaneme se o 40 let zpět, kdy Anglie na jedné straně sjednala se zatvrzelou Francií spojenectví a kdy jejímu spojenci, carskému Rusku, pověsila na krk válku s Japonskem. Začalo pozvolné obkličování Německa, jemuž Anglie v roce 1901 nabízela spojenectví v trojspolku Anglie, Německo, Japonsko. V roce 1907 Rusko, oslabené válkou s Japonskem a vnitřními revolučními bouřemi, dohodlo se s Anglií jako Francie o tři léta dříve. V roce 1908 následovala anexe Bosny a Hercegoviny. V roce 1911 válka italsko-turecká. V roce 1912 válka balkánská. Tehdy Winston Churchill (prvý lord admirality od roku 1911) rozhodl, že Francie se přestěhuje s celým svým válečným loďstvem do Středomoří a Anglie že převezme střežení Severního moře. Zesílil loďstvo v britských vodách eskadrou středomořskou. Tím vpadl do zad britskému ministru zahraničí lordu Greyovi. Na jaře roku 1914 navštívil Evropu z pověření severoamerického presidenta Wilsona plukovník Edward House, který měsíc před atentátem na arcivévodu z Este ve své situační zprávě presidentu napsal: „Jakmile k tomu dá Anglie souhlas, Francie s Ruskem se pustí do křížku s Německem a Rakousko-Uherskem.“ Plukovník House hrál významnou úlohu jako Wilsonův spolupracovník na versailleské konferenci 1918-19.
Ještě před sarajevským atentátem Churchill soustředil britské válečné loďstvo u břehu Anglie a v den vyhlášení války Rakousko-Uherskem Srbsku (28. července 1914), aniž by se vlády tázal, dal tomuto loďstvu rozkaz, aby s pohašenými světly odpluly plnou parou do válečné základny Scapa Flow. Cítil válku a hnal se za ní jako hladový vlk za zvěří. Od těch dnů uplynulo více než třicet let, třicet vánoc, z nichž třetina byla válečných.
Po prvé válce světové se objevila obsáhlá literatura, v níž se pátralo po vinnících válečného konfliktu z let 1914/18. Byli to právě autoři američtí, kteří, jako Sidny Fey, tvrdili po pečlivém přezkoumání diplomatických dokumentů z doby předválečné, že ústřední mocnosti (Německo a Rakousko-Uhersko) nelze vinit z vyvolání války.
Před pěti lety měla Říše za sebou pouze tažení proti Polsku. Na západní francouzsko-britské frontě drobné ofensivní šarvátky spojenců ihned ustaly, jak bylo zřejmo, že se Polsko hroutí. Zdálo se, že válka usnula tvrdým spánkem a že říšské velení odkládáním úderu proti Francii poskytovalo Anglo-Francouzům čas k zesílení pohraničních opevnění, k dokončení totální mobilizace sil branných a průmyslu a že umožňuje na francouzském území soustředění francouzských a britských jednotek koloniálních ze všech končin světa. Tato domněnka se ukázala planou.
Přišly vánoce 1940. Říše měla za sebou tažení v Norsku a ve Francii. Vůdce nabídl po francouzské kapitulaci Anglii mír. Churchill, který se zatím stal britským ministerským předsedou, před dohodou s Říší dal přednost dohodě se Sovětským svazem. To se ukázalo v listopadu za Molotovovy návštěvy v Berlinu. Molotov, maje v kapse souhlas Churchillův na pozření střední Evropy, žádal od Vůdce právo k obsazení Finska, Rumunska, Bulharska a tureckých průlivů.
Na straně Říše stála Italie. Přiklonilo se k nám Anglií zrazené Rumunsko, jemuž tato garantovala hranice podobně jako Polsku. Bolševické nebezpečí šikovalo malé státy východní části Evropy po bok Říše. Šlo vedle Rumunska v prvé řadě o Maďarsko a Bulharsko. Také Jugoslavie pod vedením regenta Pavla více se klonila k Říši než k Anglii.
O vánocích 1940 bylo už zřejmé, že Sovětský svaz půjde proti Říši a přesto se nalezla kritika, která tvrdila, že jsme si měli zachovat přátelství Sovětského svazu, ať to stálo, co stálo. Vzpomínalo se Bismarckovy politiky, jejíž páteří byla dohoda německo-ruská. Tito kritikové zapomínali, že Sovětský svaz se už deset let připravoval na výboj směrem k západu a že musil přitom narazit na Velkoněmeckou říši, jakmile by vstoupil na Balkán.
O vánočních svátcích 1941 celá střední Evropa byla očištěna od nepřítele. 14 malých národů východní části a střední Evropy leželo daleko za německou východní frontou. Jugoslavie po zradě na svém lidu se rozpadla, kdyže 12 dnech její vojska podlehla německému soustředěnému náporu. Také Řecko se vzdalo. Německá vojska bojovala pod Moskvou více s přílišným náhlým mrazem než se sovětskou odvetnou ofensivou. Japonsko 8. prosince 1941 vstoupilo do války po boku německého spojence. Rozmetalo kombinace Roosveltovy, který počítal, že Japonce zastraší a zatlačí do neutrality, aby se pak mohl s plnou silou vrhnout jako spojenec Anglie a Sovětského svazu v Evropě na Velkoněmeckou říši. O vánocích 1941 Anglie se Spojenými Státy měly svou druhou frontu na Dálném východě a Pacifiku. To byl rozdíl vůči prvé válce světové, ve které Japonsko bylo spojencem Anglie a Spojených Států. Všechny karty strategické byly vyloženy, poněvadž všechny velmoci o vánocích 1941 byly ve válce. Spojené Státy utrpěly strašnou námořní porážku v Pearl Harbour na Havajských ostrovech, kterou přiznaly až po roce, když mezery v americkém válečném loďstvu byly nově postavenými jednotkami poněkud vyplněny. Přišly vánoce 1942. Na východě byla fronta u Stalingradu a na hřebenech Kavkazu. V Africe skvělý maršál Rommel byl před branami Egypta napaden přesilou anglo-americkou. Anglo-Američané se také vylodili ve Francouzské severní Africe. Začínal soustředěný protiútok spojenců. Říše se hájila prostorem, který získala na nepříteli v uplynulých třech letech. Japonsko, podobně jako Velkoněmecká říše, přešlo do strategické obrany, když anglo-americkému nepříteli odňalo 4 miliony km2 se 130 miliony obyvatel, nepočítaje k tomu nacionální Čínu. Evropa o vánocích 1942 byla spořádaná. Za východní německou frontou leželo území o více než 4,000.000 km2 s 320 miliony obyvatel. Za frontami japonskými území o 9,000.000 km2 s 550 miliony obyvatel. Osa německo-italská koncem roku 1942 společně s Japonskem ovládala území v rozloze 13,000.000 km2 s 870 miliony obyvatel.
Nadešel rok 1943, kdy podle propočtu Anglo-Američanů měla být skončena válka v Evropě plnou porážkou Říše. Hlavní útok soustředěných sil spojenců byl zaměřen proti Evropě. Výsledky nebyly valné. Za celý rok 1943 se podařilonepříteli získat pouze území v rozloze 450.000 km2 se 40 miliony obyvatel. Vánoce 1943 nebyly pro nás Evropany radostné. Zradou a lstí byla Italie v létě vyřaděna z války. Německé divise, postavené napříč italskou „botou“, hájily Řím. Americká ofensiva proti Japonsku získala v roce 1943 při skocích od ostrova k ostrovu pouze 20.000 km2 s 0,5 milionu obyvatel.
A tu se dostavil kritický rok 1944. Zdědil fronty východní a italskou. V červnu přibyla k tomu fronta v severní Francii. Malověrní trnuli úzkostí. Francie se zmocnil nepřítel, Rumunsko, Finsko, Bulharsko kapitulovaly a nastavily ruce sovětským poutům. Nepřítel opojený operativními úspěchy na západě vyhlásil konec války na evropské pevnině už ke sklonku října 1944. Současně pokračoval v náporu proti Japonsku od ostrova k ostrovu až k Marianám. Chtěl se zmocnit Formosy.
Na západním německém pohraničí vznikla však souvislá a neprodyšná fronta. Japonci odrazili nápor na Formosu a rozbili čunkinské divise v jihovýchodní Číně. Získali čínského území se 70 miliony obyvatel. Říše, proti které byl nasazen hlavní úder, ani v Italii nepovolila a tak o vánocích 1944 je za jejími frontami nejen celé říšské území, nýbrž také severní Italie, západní Maďarsko, Charvátsko, Slovensko a západní část Generálního gouvernementu, to vše tvoří celek o 180 milionech obyvatel, počítaje Norsko, Dánsko, Holandsko a Kuronsko.
Koalice německo-italsko-japonská ve chvíli největšího svého vypětí představovala před dvěma lety celek o 13,000.000 km2 s 870 miliony obyvatel. O vánocích 1944 je to stále ještě celek o 12,000.000 km2 s 800 miliony obyvatel. Po dvouleté ofensivě nepřítel tedy mnoho nezískal.
Mocnosti Paktu tří, Německo, Italie a Japonsko, ve dvou letech nepřátelského náporu ztratily necelých 10 procent území a obyvatel, jež vykazovaly v roce 1942 o vánocích. Nic více a nic méně! Je to vlastně chudé sousto pro nepřítele. Při tom americká ofensiva na Filipinách už třetí měsíc se nehýbe z místa. V Evropě dostala americká ofensiva nyní těžkou ránu německým odvetným útokem, který je v chodu dosud několik dní a kterým prozatím vykazuje pozoruhodné operativní výsledky.
Co z toho plyne? Kdyby nepřítel postupoval v Evropě a ve východní Asii dosavadním tempem, měl by před sebou válku na několik let. Bojům by neubylo na tvrdosti. Čím je tento historický revoluční zápas divočejší, tím pevnější jsou Němci a Japonci. Národ není možné usmrtit, čítá-li, jako národ německý a japonský, každý na sto milionů. Spíše se unaví lid americký, který v podstatě neví, proč jeho synové musí za oceánem krvácet. Vánoce 1944 představují pro evropskou revoluci dobu obratu. Tři roky ofensivy. Dva roky defensivy a týden odvetného úderu, jehož dosah nevidíme. To jsou strategické skutečnosti, jež před námi defilují na rozhraní let. Mnohé se pozmění v představách. Unavená Anglie, zklamané Spojené Státy, spekulující Sovětský svaz. A naproti tomu jako skála tvrdý německý národ. Jako ocel chladný je národ japonský. V roce 1945 čeká Říši vítězství a evropský lid dobré vůle vyřešení posledních sociálních bolestí, které nám odkázala demokracie. Nebude pánů ani poddaných. Místo pánů jsou tu prví mezi sobě rovnými a místo poddaných miliony pracujících, kteří se hrdě ptají: Kdo je víc než já – dělník rukou a hlav.
(Vyšlo v Lidových novinách 24. prosince 1944. Zvýraznění textu ponecháno dle zdroje.)