Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí
Mezi Cáchami a Varšavou přesně uprostřed leží Berlin. Na podzim minulého roku u Cách stáli Anglo-Američané a u Varšavy bolševici. Eisenhowerovi nezůstalo utajeno, že sovětské velení má veliké těžkosti s budováním týlu, potřebného pro nástup mohutných sil k nové ofensivě. Věděl, že do Vánoc nebude tento nástup proveden, a proto se rozhodl, že prorazí západní val a vnikne do Berlína dříve než bolševici se pohnou od Visly. Eisenhower spoléhal také, že v Italii budou spojenecké armády rychleji postupovat k jižní říšské hranici..
Německé vrchní velení v Italii spojenecký postup zabrzdilo a na velikou Eisenhowerovu ofensivu směrem k Rýnu odpovědělo krátkým, ale řízným odvetným úderem 16. prosince, který zpřevracel Eisenhowerovy přípravy k hluboké zimní ofensivě přes Rýn. Německé vrchní velení nemohlo se však na západě pustit do rozlehlé ofensivní operace, poněvadž podle docházejících zpráv pomalu už končil sovětský nástup na Visle. Eisenhower 15. ledna nebyl ani tam, kde se nalézal 15. prosince, když bolševici po třídenním útočení velikými masami postoupili v široké frontě na západní břeh Visly. Od Blatenského jezera až po baltické pobřeží u Memelu rozehrála se veliká zimní bitva, v níž bolševici nasadili do útoku přes 200 divisí. Eisenhower však za té největší ofensivy počátkem prosince neměl v útoku více než 40 divisí na západě a 10 divisí v Italii.
.
Někoho snad udivuje sovětská politická troufalost v Evropě a britsko-americká ústupčivost. Ve skutečnosti jde tu o důsledek vzájemného poměru branných mas. Na evropské pevnině ve spojeneckých silách anglo-americké pozemní jednotky tvoří pouhou pětinu. Další čtyři pětiny spojeneckých sil tu komanduje Stalin. Pouze v letectvu jsou Anglo-Američané v Evropě silnější bolševiků, ale letectvo je jen pomocnou zbraní, která území nedobývá, nýbrž granátníkovi k dobytí poněkud zpracovává. Hlavně to byli Američané, kteří přecenili ke své škodě význam letectva. To se ukázalo na Říši, která odolala dvouletému leteckému bombardování tisíců čtyřmotorových strojů. To ukázala ostatně také německá fronta na západě.
.
Nyní si představme, že by Říše opravdu podlehla a někde na jejím území, že by se setkala čela spojeneckých branných sil. Na takto vzniklé demarkační čáře by nakonec proti sobě stály divise kapitalistické a divise bolševické, ale tak, že proti jedné kapitalistické divisi anglo-americké by se chmuřily čtyři divise sovětské. Taková příležitost by se už Stalinovi nevrátila, aby smetl dvě mouchy jednou ranou. Zahnal by zajisté bez dlouhého otálení kapitalistické žoldnéře do moře, aby se stal pánem celé Evropy. Stalinova politická i strategická převaha nad spojenci spočívá převážně v tom, že nemá žádnou druhou frontu, že není ve válce s Japonskem. V dubnu vyprší, pravda, sovětsko-japonská smlouva o neútočení, ale do té doby se může mnohé ještě přihodit.
.
Sovětský rychlý postup v západním Povislí překvapil především velmi nepříjemně Londýn. Zatím co západní kapitalistické demokracie ještě neobsadily čáru, z níž začaly válku v roce 1939, na východním pohraničí Holandska, Belgie a Francie, Stalin se svými armádami sovětskou hranici z poloviny roku 1939 dávno už překročil. Od Čudského jezera se dostal k Memelu, od Minska k Litzmannstadtu, od Kamence Podolského k Blatenskému jezeru a od Dněpru k tureckým hranicím a Egejskému moři. Sovětské sebevědomí proto roste a s ním také opovržení k anglo-americkým spojencům.
.
Adolf Hitler už přes 20 let Evropě vykládá, že německý národ ji chrání před záplavou bolševismu. Nejen Evropu. Velkoněmecká říše z bočného postavení zajišťuje také jižní Asii před sovětským tlakem. Ona chrání dnes i proti své vůli Britské ostrovy u evropských břehů a Indii před sovětským Turkestanem. V okamžiku, kdy by z evropské mapy zmizela německá branná moc, Stalinovi už nikdo na světě nezabrání, v kterém směru zamíří se svou čtyřnásobnou převahou pozemních sil, zda k Gibraltaru nebo k Suezu a k Perskému zálivu. Anglie se Spojenými státy jsou velmocemi námořními. Sovětský svaz je však imunní vůči sebevětšímu loďstvu, ba i letectvu.
.
Agenti Moskvy vyhrožují už dnes Anglii a Spojeným státům bolševickou revolucí. Londýn s Washingtonem se k tomu úslužně usmívají. Nemohou jinak. Mají těžkou válku s Japonskem na druhé zemské polokouli. Proto v Evropě musily přejít vůči svému sovětskému spojenci do politické defensivy. Ale nač Anglie čeká? V co doufá? Kam zabředla? V Evropě Churchill hází do chřtánu sovětského vlka jednu emigrantskou vládu za druhou. Věděl, že to nebude lehké a že emigranti se budou vzpouzet. Když mu na to bylo poukazováno, prohlásil už v Casablance: „Platím emigranty, a proto musí tancovat podle mé píšťalky.“ Ano, jen tak můžeme vysvětlit trpnost emigrantských skupin, s jakou přihlížejí postupné zkáze svých plánů a snů. Před sedmi týdny jsem vyzval Beneše, aby přesídlil se svou stínovou vládou na Podkarpatskou Rus. Neučinil tak. Tyto dny mu to, prosím, doporučil také britský list „Sunday Times“. Anglie se patrně hodlá těchto šestiletých hostů zbavit a zastavit jejich apanáže.
.
Sovětskou ofensivu vojenskou bude zajisté provázet nová sovětská ofensiva politická. Sovětský veliký nápor odsunuje do pozadí všechny ostatní problémy. Dnes jediná myšlenka je vedoucí: zastavit sovětský postup, rozrazit a zpět do stepi zahnat jeho načpělé houfy. Evropa nepochopila včas, co ji od východu hrozí. Mnozí její národové proti Němcům zahroceni se domnívali (nepřátelská propaganda je v tom utvrzovala), že by pomáhali jen Němcům, kdyby nastoupili stoprocentně do protibolševické fronty. A tu jsme u vesnického sváru. Sousedé se nenáviděli. U jednoho vznikl požár. Druhý mu nechtěl pomáhat hasit, ač vítr vanul od plamenů k jeho stavení. Nakonec byli oba žebráky. Kde jde o holý život, tam přestává všechna politika, tam končí také zášť i egoistické prospěchářství.
.
Myslící Evropan se dnes netáže, jak bude vyhlížet evropská mapa po německém vítězství. Ví pouze, že po německé porážce Evropa stala by se pojmem minulosti, asi tak, jako Atlantida. Myslící Evropan se táže, kde nyní leží Katalaunská pole, na kterých se sejdou všichni Evropané, aby, zapomenouce na malicherné spory a vády, postavili se svorně k rozhodnému boji Stalinu-Atillovi?.
Také náš národ si musí být vědom významu chvíle, která se vrací snad jednou za tisíc let. Nejde dnes o 100 milionů Němců, nýbrž o 350 milionů Evropanů, v nichž Němci tvoří menšinu co do počtu, ale jádro a hlavní voj v branném, existenčním odporu. Co jsme nechtěli nacionálnímu socialismu před dvaceti lety věřit, to dnes vysvětluje mnohé nepochopitelné v politice anglo-americké. Jako ve středověké Evropě osudy národů poutala k svým zájmům aristokracie, tak poutá v kapitalismu a bolševismu osudy národů k svým zájmům jako vedoucí vrstva Židovstvo. Zlato vládne nepřátelskému světu kapitalistickému i bolševickému. Anglii dolují zlato černoši v Jižní Africe, Stalinovi bílí otroci na Leně. V Americe disponuje nahromaděným zlatem několik židovských bank, v Sovětském svazu židovská rodina Kaganovičů. Kdo je otrokem zlata, nemůže být řádným socialistou! Evropa má štěstí, že na jejím území se zlato jen poskrovnu vyskytuje. Proto se mohla dát cestou práce, která je modlitbou všech upřímných a obětavých srdcí.
.
Za mrazivých nocí, kdy zvuk nese se do velikých dálek, slyšíme na východním pohraničí naší drahé domoviny dunění děl a výbuchy pum. Přes pět let jsme o válce nevěděli pomalu nic, kdyby ze západu a jihu anglo-američtí letečtí barbaři nebyli zničili česká města a nevraždili jejich obyvatelstvo s venkovany v mírumilovné práci na polích.
.
Tyto dny jsme také my přitáhli řemení našich přileb. Pan státní president vyhověl žádosti prof. dr. Jaroslava Krejčího, na jehož bedrech po tři roky ležela tíha vedení vládních věcí, a zprostil jej úřadu předsedy vlády. Dr. Krejčí byl nahrazen stejně nadšeným bojovníkem a vlastencem, ministrem vnitra Bienertem . Jeho prohlášení zní proto stejnou vírou a stejným odhodláním: s Říší žijeme a s Říší zanikáme! Jestliže před několika lety v porážce Říše zpozdilci si slibovali obnovení demokracie, dnes za čtyřnásobné převahy bolševismu nad západními demokraciemi hrozí nám poroba sovětská, do které nebudou mít co mluvit ani Anglie, ani Spojené státy a tím méně londýnská českožidovská emigrace.
.
Snad ještě nikdy ještě od vpádu tatarského nebylo třeba tak tvrdých připomínek Evropanům, kteří svůj národ ještě nezradili. Příští týdny rozhodne německý voják o osudu Evropy na dlouhá staletí. Bůh mu dej sílu! Každý poctivý Čech stojí za tímto hrdinou a bude mu pomáhat ze všech sil. Svorně, sobě věrni a ke všemu odhodláni postavíme se proti hrůze a otroctví, proti záhubě našich dětí – proti bolševismu, který Evropu nenávidí – poněvadž je ušlechtilá.
.
(Lidové noviny, 21. ledna 1945)