Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem
Říše s přilehlým územím představuje nyní pevnost, v níž vedle národa německého nalezli útočiště Češi a Dánové, většina Slováků, Charvátů a Norů, polovina Italů a Holanďanů i menší část Maďarů. Tato středoevropská pevnost má ještě značné předpolí na severu ve Skandinavii a na jihu na Balkáně a Apeninském poloostrově. Zato na západě a na východě nepřítel dostal se těsně na říšskou hranici a směrem od východu ji na mnohých místech překročil. Bojuje se na Odře. Fronta se přiblížila k Moravské Ostravě..
U nás panuje zvláštní, stísněný klid. Není to ticho před bouří, nýbrž zamlklost ustaraných, kterým začíná konečně svítat. Zatím co bolševici jsou od hranic moravských jen na dosah ruky k českým hranicím, od Strassburgu mají Američané pomalu 400 km. To před pěti lety by si žádný zasněný demokrat nepomyslil. Západní demokracie tehdy malým středoevropským národům slibovaly hory, doly. Dnes v britském ministerstvu zahraničí zrušili středoevropskou sekci. Věci Polska a „Československa“ byly přikázány sekci Sovětského svazu. Anglie Beneše s jeho emigranty zcela nešetrně vystrkuje, aby táh´do „osvobozených krajů“. Platila ty darmojedy skoro šest let a valného užitku z nich lačná britská politika neměla. Beneš ví, že od okamžiku, kdy vstoupí na území obsazené sovětskými vojsky a střežené NKVD, bude zajatcem Kremlu bez vlastní vůle.
.
Jest jisté, že bolševici nevystoupí ostřeji proti nebolševikům v okupovaných krajích, dokud nebude válka v Evropě skoncována. Bolševici potřebují ještě služebničkování demokratů jako nepřátel Říše. Ale po válce se udělá politicky v dobytém území stejný pořádek, jaký panuje v Sovětském svazu. Když více než dvaceti lety bylo bolševikům zle hospodářsky, sáhli k „nové hospodářské politice“, které se říkalo NEP (novaja ekonomičeskaja politika). Povolili tehdy soukromý obchod, soukromé podnikání, vlídně se tvářili na střední sedláky a cizincům nabízeli veliké hospodářské koncese. Jakmile však se bolševikům podařilo jakž takž položit základy k státnímu hospodaření, všichni „nepmani“ a střední sedláci (kulaci) putovali do pracovních táborů nebo pod zem. Jejich majetek byl zabaven.
.
Tenkrát se bolševici uchýlili k přechodným ústupkům v politice, jaké před dvěma desetiletími si dovolili v hospodářství. Dnes by se tomu mohlo říkat NIP (novaja inostrannaja politika) – nová zahraniční politika. Bolševici mají už své zkušenosti a především pevný plán světové revoluce na půl století dopředu. Sovětský svaz obsazené středoevropské území nejprve k sobě připoutá hospodářsky. Nahradí všude hospodaření autonomní a soukromé hospodařením centralizovaným a postátněným. Poté se přistoupí k velkým a ostrým změnám politickým. Pak čeká demokraty úděl „nepmanů“, kulaků, trockistů a úchylkářů.
.
Kdo zná trochu bolševické plánování, ten také ví, že na každém území, které se dostane do sovětského dosahu, musí proběhnout údobí „diktatury proletariátu“, údobí teroru komunistické menšiny nad nekomunistickou většinou. Cílem této „diktatury proletariátu“ je likvidace kapitalistického řádu a jeho nahrazení řádem státně kapitalistickým. Podle sovětských theoretiků v Sovětském svazu údobí „diktatury proletariátu“ a s ní spojená přestavba hospodářství a společnosti trvalo od roku 1917 do roku 1935, tedy plných 18 let.
.
Ve strategii politická ofensiva představuje předvoj ofensivy branné. Zatím co špice sovětských tankových jednotek dosáhly Odry a Varty, politické špice bolševismu stojí na Pyrenejích, v Severní Africe, v Blízkém orientě u Suezu a Perského zálivu. A tu jsme u velikého poslání německého národa. Němců je právě tolik jako Francouzů a Italů dohromady, dokonce ještě o několik milionů více. Žádný jiný národ evropský nemohl převzít a za svůj prohlásit boj na život a smrt se stepním bolševismem. Je pravda, Němci jsou v prvé řadě ohroženi, ale jejich porážka znamená pro střední Evropu ruský rok 1917. To je počátek „diktatury proletariátu“. V roce 1960 by pak střední Evropa vyhlížela asi tak, jako vyhlíží nyní „socialistický stát“, představovaný Sovětským svazem. Kdyby bolševismus znamenal pokrok, který rozumný člověk by se ho vzpíral uznat?
.
Jedině ve slibech je bolševismus nepřekonatelný. V tomto směru i mazaná propaganda demokratického kapitalismu zůstává za bolševickou o mnoho délek zpět. Vzpomínáme jen, co se toho navykládalo sovětskému občánku, když se začalo v roce 1928 s prvou pětiletkou. V sovětském tisku jsme se mohli dočíst, že po prvé pětiletce v roce 1933 zavládne v SSSR netušený blahobyt. Každý dělník bude mít co ho napadne, nejméně dva obleky za rok, gramofon, krásný byt a čtyřech místnostech, malé auto a radiový přístroj. V roce 1933 sovětský občánek nosil však dále hadry staré už dvacet let, bydlil jako zvířátko, nenajedl se, musel upisovat státní půjčky a radio mohl poslouchat pod tlampačem na chodníku. Přišla dokonce třetí pětiletka a stará bída zůstala sovětskému občánkovi dále věrnou družkou.
.
Nechme Němce stranou. Zapomeňme na Evropu. Jedno si musíme uvědomit, že v případě vítězství spojenců a sovětské okupace naší vlasti, vy všichni co tu žijete, až do smrti, od dětí počínaje, nemůžete počítat, že se vám kdy povede jen tak, jak se vám vedlo v této válce. Střední Evropu by čekalo 50 let „diktatury proletariátu“ a státního kapitalismu. Rusové, Ukrajinci a jiní menší národové Sovětského svazu si z těch 50 let už 28 odživořili. V tom je ten rozdíl. Voláme-li na poplach před bolševismem, varujeme jedině před bídou, jakou střední Evropa nepoznala od války třicetileté.
.
A co bude, vyhrají-li Němci? Ptá se český člověk po právu. Jako vítězové budou prý moci s námi naložit jak chtějí. Především si Němci všechno dobře uváží. Nezapomenou nám, že jsme je v těžké hodině neopustili. Vzpomenou si, že osud je neurčil jen k tomu, aby vytvořili pouze Velkoněmeckou říši, nýbrž aby zorganisovali Evropu, v níž se dá pracovat jen s pochopením všech národních slabůstek v sousedství a dále přes plot. Nacionálně-socialistická revoluce přiznává všem Evropanům sociální rovnoprávnost. Za stejnou práci bude placen stejně Němec jako Čech anebo Charvát. Nacionálně-socialistická revoluce hlásá osobitost národů, ona vnáší do jiných národů nacionální uvědomění. Zvítězí-li Říše, stoupne životní úroveň evropských národů; v prvé řadě u nás v národě českém. Zatímco bolševičtí mágové slibují v dvacátém osmém roce sovětské revoluce komunistický ráj sovětskému občánku až v roce 1965, nacionálně-socialistická revoluce bude se o socialistický blahobyt starat ihned. V Sovětském svazu opět se stávají metlou měst děti bez dozoru. V Říši, jež nemá snad jedno město celé, je všude o děti vzorně postaráno, není žebráků, není hladových. Kolik sociálního dobra bude moci Říše poskytnout svým občanům, až tuto válku bude mít s krku, až bude moci všechny své síly věnovat budování tvůrčího socialismu, který zachráněnou Evropu spojí v jediné šťastné bratrství národů. Pomalu šest let jsme občany Říše. Za těchto šest let největší války nezemřel jediný Čech hlady, ač Anglie se svými spojenci Evropu blokuje. Říše nám nepředepsala válečnou dávku z majetku, ani upisování válečných půjček. Říše nezavedla ani v nejtěžších hodinách pro Čechy brannou povinnost..
Kdyby Říše podlehla, válka by pro Evropany neskončila. V Čechách a na Moravě by byla vyhlášena mobilizace a české pluky by musily prolévat svou krev kdesi ve východní Asii. To poměrné pohodlí, na které některý nerozuma u nás hubuje, bylo by nenávratně to tam. Nevidět správně je božím trestem. Běda národu, který v osudové hodině neví, kde je jeho pravé místo!
.
Státnímu kapitalismu, spojenému se společenským nevolnictvím, říká bolševická theorie „socialistický stát“. Ale ten není cílem bolševické revoluce. „Socialistický stát“ je pouze přechodný útvarem k plnému komunismu. „Socialistický stát“ jako hrozná robotárna je prý bojovým prostředkem na uskutečnění světové komunistické revoluce a k vybudování komunistické společnosti, která se pak obejde už bez státu. V Sovětském svazu podle výpočtů bolševických mágů údobí „socialistického státu“ má trvat od roku 1935 do let 1965-75. To prý závisí od tempa postupu bolševisace ostatního světa.
.
Ruský národ prodělal tedy 18 let „diktatury proletariátu“ a 10 let „socialistického státu“ plného odříkání ve jménu světové proletářské revoluce. Ale nejméně 20 let má prý ještě čekat, než sestoupí naň požehnání toho pravého komunismu. Plné dvě generace jsou tedy odsouzeny do bídy a otroctví, půjde-li to se světovou proletářskou revolucí jako na drátku. Kolik desítek, ba set milionů lidí při tom zajde?
.
Bolševismus se nikdy nebude dělit o moc s buržoasií. Tím by potřel svou základní thesi o „diktatuře proletariátu“, jež se dá uskutečnit jedině bezohledným „třídním bojem“. Zatím co západní demokracie posílají do Sovětského svazu jako své zástupce miliardáře (vyslanec USA v Moskvě Harriman je synem amerického železničního krále), Sovětský svaz určuje do zahraničí ty nejfanatičtější komunisty. Za uplynulé dva roku sovětské ofensivy vojenské ve všech demokratických státech neobyčejně vzrostly místní komunistické strany. Za dva roky. A co by se tam dělo po spojeneckém vítězství v dalších několika letech?
.
(vyšlo v Lidových novinách dne 28. ledna 1945)