Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky
Český člověk je někdy herec. Hraje před sebou a přehrává a ošuluje své okolí. Kdo se staví a vydává za někoho jiného, než kým po pravdě je, není především charakter a řádný člověk. Dobrý voják Švejk je po té stránce skvrnou velikosti pořádného rybníka na české národní cti. Švejkovina leží nad českou duší jako zelená plíseň. Určitý druh českých lidí hraje v rodině i mezi známými, kde se vlastně nepotřebuje přetvařovat.Ondy jsem otevřel knihu jednoho demokratického literáta, kterému chyběla odvaha pořádně se rozpřáhnout na českou polovičatost, a tak zůstal i on na půl cestě (Čechy lze označit obecně jako národ libující si v zastávce někde uprostřed.) Uvažoval takto: „Téměř bez výjimky prvním slovem náš člověk propuká v nářek a stížnosti na svůj osud. Obyčejně tím dostává rozběh, aby v dalším hovoru mohl nadávat na obecně mizerné poměry, na tu lumpárnu a na jiné veřejné záležitosti.“ Republikánský demokrat pokračoval: „Ze zvláštního národního zvyku nám nejde jaksi z krku, abychom řekli, že se nám vede docela dobře nebo že to ujde, nebo že by to mohlo být horší. Ale my si nenaříkáme sklíčeně. My si naříkáme okázale. My se jaksi honosíme svými starostmi a bědami. My jsme chlapíci, poněvadž si máme, panečku, nač naříkat. Ale nejzvláštnější je, že to je vlastně jenom taková forma. Pokud si zplna hrdla naříkáme, že se nám vede špatně, vede se nám, zaplať pánbu, ještě dobře. Řekne-li nám náš bližní, že se mu vede dobře, vyvolává v nás bezmála podezření, že před námi zapírá nějaké zatracené starosti, že to s ním smrdí. Jsme národ naříkačů“ – napsal známý český spisovatel tak, jak to cituji. A napsal to za demokracie. Ale dejme mu slovo ještě dál. Vystihl českého Švejka dobře: „Obyčejně se setkáváme, jen abychom si navzájem pobědovali, že se nám vede mizerně, ačkoliv nás vlastně nijak nezajímá, jak se tomu druhému vede, je to už jen taková formalita, tak jako když Angličané mluví o počasí. Upřímně řečeno, ozývá se v tom spíše snaha jevit se malým a ubohým než skutečná nespokojenost. Je v tom taková vnitřní nesvoboda a nedůvěra. Jako naše pozdravy, tak i naše konversační zvyky ukazují, že snáze se mění státy a ústavy, zákony a řády než lidské mravy. Podrželi jsme (za republiky) zvyky malého, ublíženého, reptajícího poddaného, jehož první slovo je nějaká bezmocná stížnost a jemuž nikdo beztoho nevěří.“ Tohle bylo napsáno v roce 1928. A ne ve zlém. Tehdy byl hluboký mír a Čecháček naříkal uprostřed demokracie.
Proto nesmíme ani dnes, uprostřed největší války a největšího lidského strádání, české nářky brát tragicky. Podnětem k českému bědování není vždy opravdová bolest, nýbrž podráždění, staré paličaté sudičství a snadný pokles mysli. Český slabošský pesimismus souvisí zcela organicky s českým neodpovědným optimismem. Na přítomnost hubujeme, ale minulost a budoucnost, to je panečku, už jiné kafe. Kdo dělá českou politiku, musí tedy počítat s českým přestřelováním jak směrem do pochmurna, tak směrem do modra. Proto s českým lidem mohl si klidně pohrávat každý politický spekulant, přikyvoval-li jeho bědování a překypoval-li nadšením nad jeho nezdravými vidinami. Dnes nepřítel české bolestínství se snaží obracet proti Říši a české visionářství živí nadějemi na budoucnost, která se nedostaví, ať by ta válka skončila jakkoliv.
Před několika měsíci si mohl český podivín budoucnost představovat v různých variacích: Říše vyhraje a český národ zničí (pesimismus). Říše prohraje a u nás propukne demokracie (optimismus). Těch šest a půl roku, které máme z a sebou od návštěvy lorda Runcimana, se prostě škrtne a basta. Bude to jako v pohádce o Šípkové Růžence. Král se chystal kýchnout, ale nekýchl. Ztrnul, usnul. Až se po sto letech probudí – kýchne. Kdo prostě před šest a půl rokem někde přestal, tam by nyní, jako by se nechumelilo, pokračoval.
Dnes v tomto optimismu poslední události navrtaly bohudík velikou díru. A to bez říšské propagandy. Válka není skončena a nepřítel už s Evropou točí, až všem demokratům oči přecházejí. Bez německých výkladů jest už patrno, že po říšské porážce by v Evropě vyhynuli demokraté asi podobně jako zubři.Vzpomínám, jak Hubert Ripka z emigrace v červenci 1941 nám udělal přednášku, co je to politika: prý z 90 procent taktika a jen z 10 procent zásady. Totiž ta politika jejich, demokratická, židovská, dokud Židé spoléhali na demokracii. Dnes emigrantská politika je bolševická, poněvadž Židé spoléhají nyní jedině na bolševismus, který jejich výsadní postavení lépe zabezpečuje než demokracie. Vždyť trestá ušklíbnutí se na Žida smrtí.
Ještě před rokem se demokraté v emigraci domnívali, že v nejhorším případě buržoasie v bolševickém světě bude hrát podobnou úlohu, jakou kdysi vychytračili řečtí Fanarioté v Velké porty v muslimské říši. Ze zpráv, které nás docházejí z Podkarpatské Rusi a z východního Slovenska, se stále více a více potvrzuje, že bolševici vůbec nepomýšlí na jakékoli obnovení staré republiky. Vše je tam sovětizováno mnohem prudčeji než třeba v Rumunsku nebo Bulharsku. Bolševikům je dobře známa buržoasní politická bezzásadovost (oněch 90% taktiky). Proto jsou ke všemu, co jen trochu zavání demokratickou buržoasií, velmi příkří a neomalení.
Žádný emigrant žijící na západě a žádný demokrat, tulící se tu u nás, si zajisté před pěti lety takhle spojenecké vítězství nepředstavoval. Co bylo platných těch 90% taktiky, když nyní je všem demokratickým emigrantům nešetrně naznačováno, že jejich úloha končí touto válkou. Do konce války budou také od Anglie přebírat apanáže a diety. Jak Moskva bezohledně odstraňuje z obsazeného území vše, co připomíná anebo vzývá Západ, je patrno stále zřetelněji. Skrytý boj mezi Anglií a Sovětským svazem o Balkán a Středomoří pokračuje. Nedávno jsme se z Madridu dověděli, že sovětský vyslanec v Libanonu Norvikov má nejen prsty v židovském atentátu na lorda Moyneho, nýbrž že tento Norvikov organisoval dokonce atentát i na samého Churchilla. Moskva má totiž v Londýně tolik tajných spojenců, kteří ve věcech Blízkého Východu by byli mnohem přístupnější jejím požadavkům než sedmdesátiletý zarytý britský premiér.
Před dvěma lety se anglo-americkým demokratům zdálo, že budou sověty potřebovat jen k porážce Velkoněmecké říše. Dnes počítají se sovětskou pomocí také proti Japonsku, a proto dají Moskvě v Evropě, co si zamane. Musí. Jiného jim nezbývá. Kdo ještě před rokem si myslil, že výklady o bolševizaci našich zemí spojenci jsou jen báchorkou německé propagandy, dnes už vidí jinak, má-li jen trochu všech pět pohromadě. Přestává škemrat. U nás se nyní méně povídá a více přemítá. Chápeme se lopat a krumpáčů. S každým kilometrem stává se bolševická tvář zřetelnější. Šestý smyl se v národě přihlašuje ke slovu. Od východu se neblíží žádné požehnání. Proto žijeme nyní v podobné tísni, jaká na člověka doléhá před těžkou bouří. Kdo se před rokem ještě těšil z bolševického postupu, ten dnes měří, kolik je od Hronu na moravskou hranici a pomalu by už vytýkal německému velení, že příliš manévruje prostorem.Naříkači a Hopsahejsové se nyní mění. Národu to nebude na škodu. Ztvrdne, zestřízliví. Přestane počítat se zázraky a vezme skutečnost jaká je. A ta je pro nás v rámci Říše stokrát lepší, než by byla v rámci Sovětského svazu. Něco třetího není a nikdy nebude.
(Lidové noviny, 14. ledna 1945)