Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938-1945 (V.)

Jaroslav Šíma
1.díl - 2.díl - 3.díl - 4.díl
10. Nové usídlení

Prvotní příliv přestěhovalců se jednak zastavoval typicky v okresech, které se staly po úpravě hranic pohraničními, jednak směřoval do hlavních měst obou zemí. Ze severozápadních Čech byl absolutně vůbec největší příliv. Zachycoval se nejprve v politických okresech Louny, Roudnice nad Labem, Turnov, Semily a Plzeň (hustota 1. září 1938 nad 2.500). Poměrně stejně velký byl příliv do okresu ostravského a místeckého, kam se stěhovali zejména bývalí obyvatelé území zabraného Polskem. Stejně silný přirozený příliv měla i Praha a Brno. Vůbec Morava měla méně okresů s vysokou hustotou přestěhovalců (s výjimkou Ostravska) než Čechy, už také proto, že příliv na Moravě se neděl tak překotně, a úřady mohly už při začátku spíše zaříditi potřebnou regulaci.
Mapa (dokument č. 36) zachycuje hustotu přestěhovalců k 1. červenci 1939. (…)

11. Poměry a péče sociálně zdravotní

(…) 12% všech členů rodin přestěhovalců bylo odtrženo, nejméně polovina nedobrovolně a nejméně třetina byla s počátku nezvěstná. To byl jeden z prvních úkolů sociální péče o přestěhovalce: umožnit spojení více než 5000 nedobrovolně roztržených rodin. (…) Centrální péče o přestěhovalce oznámila přestěhovalcům a jejich příbuzným 4250 adres hledaných a většině také umožnila zlevněnou nebo bezplatnou dopravou spojení roztržených rodin.

Potřeba a pomoc sociálně charitativní. – Více než polovina přestěhovalců po svém příjezdu potřebovala pomoci sociálně charitativního rázu a bezmála tři čtvrtiny se vlastně zařadily do sociálně charitativní práce už tím, že buď byly zdarma železnicí přepraveny nebo že jim bylo poskytnuto první občerstvení nebo první pomoc. Sociálně charitativní a zdravotní péči připadlo tedy na 90.000 osob s většími nebo menšími, jednoduššími nebo složitějšími problémy. Někteří přišli s úplně prázdnýma rukama. Bylo třeba zaplatit za ně dopravu, obléci a obouti je, nasytit je a po případě je i ošetřit nebo vyléčit, ubytovat je, stravovat je, později jim poskytnout pomoc, když si zařizovali vlastní domácnost, opatřiti otop, poskytnouti půjčky a dary na nájemné, věnovati potřeby do domácnosti, po případě poskytnouti zápůjčky k stavbě nouzového domku apod. (…) V rámci I. odboru Ústavu pro péči o přestěhovalce byla zřízena informační služba, která zasílala informace podřízeným úřadům a pomocným organisacím a přímo vyřizovala v prvé polovině roku péče o přestěhovalce denně průměrně na 150 osob a dotazů. (…) Hned s informacemi přicházela otázka ubytování a stravování naprosto nemajetných přestěhovalců. Ministerstvo sociální péče dalo okresním a magistrátním úřadům zálohy, aby obstaraly sociálně potřebným přestěhovalcům hromadné ubytování a stravování. Náklady na hromadné stravování a ubytování byly z počátku rozpočteny na 8 Kč denně na osobu, později na 15 Kč. (…) Celkem na 20.000 přestěhovalců se ucházelo o ubytování v hromadných ubytovnách, neboť neměli ani příbuzných ani prostředků k opatření vlastního bytu. Ti všichni měli být také na státní útraty stravováni a k nim přistupuje dalších 25.000 osob, které si sice opatřily byty, ale žádaly o stravování. (…) Celkem možno říci, že 45.000 osob se ucházelo u českých a moravských úřadů o pomoc před ohrožením jejich holé existence. Mnozí bydlili i několik týdnů v železničních vagonech, v nichž přijeli. (…)

Většina těchto osob byla přemístěna do hromadných ubytoven, a pokud měli s sebou nábytek, byl jim uskladněn. Hromadných ubytoven bylo celkem 285, z nichž 131 v Čechách a 154 na Moravě. Byly to adaptované bývalé zámky, průmyslové objekty, ozdravovny, obytné domy, vojenské objekty, tělocvičny, hostinské a divadelní sály. (…) Přestěhovalci si sami dozírali na dodržování domácího řádu, do větších ubytoven byli Ústavem pro péči o přestěhovalce přiděleni lékaři, ve všech pak konali dozor lékaři úřední. (…) Ovšem potíže se objevovaly často – jako při každém kolektivním bydlení. (…) Za několik měsíců bylo již viděti např. vázy s kytičkami, někdo vytáhl z dovezeného majetku záclony, ženy šily, zpívaly, krátce počínalo se i zde tvořit ovzduší domova. Ovšem úřady neměly ani zdaleka v úmyslu ponechat ubytovny jako trvalé zařízení. Bylo vidět, jak pozvolna i lidé dříve pilní, pracovití si zde zvykají pomalu na zahálku podporovaných nezaměstnaných, byť i za cenu snížené životní úrovně. Toto zvykání na sníženou životní úroveň spolu se sníženou intensitou pracovní však bylo provázeno tu a tam i klesající úrovní mravní. Přestěhovalci hráli potajmu karty, někteří se dokonce tajně pokoušeli vydělati si na věci, které stát v ubytování a stravování neposkytoval, a když byl ten který vyzván, aby nastoupil zaměstnání, byl překvapen, ba někdy i hledal cesty, jak se mu vyhnouti. Ovšem i obyvatelé ubytoven musili zčásti pracovat a vypomáhat. Jednak musili pracovat na sebe (prát, spravovat, uklízet apod.). (…) Ale musili i na pomocné práce, zejména zemědělské aj.

(…) Každá přímá charitativní činnost odstraňuje sice bolestivé sociální nedostatky, ale je zároveň půdou pro vznik nových chronických případů sociálních. Ačkoliv přestěhovalci v hromadných ubytovnách měli lepší možnost dozvěděti se o pracovní příležitosti a o místa se ucházet než přestěhovalci v rozptylu, přece nevykazují žádné rychlejší tempo v zařazování se do pracovního procesu, spíše naopak. (…)

V srpnu 1939 byli z nařízení německých úřadů v Protektorátu vyloučeni židovští přestěhovalci z normální péče a odevzdáni do péče židovské náboženské obce. Ovšem s hlediska úředního byli tím vyloučeni i židé pokřtění, které však židovské náboženské obce nechtěly uznat za své. Zcela bez pomoci byli pak cizí státní příslušníci, zvláště arijci německé národnosti, pokud se v prvních dobách péče o přestěhovalce nevystěhovali a pokud se vytrvale hlásili ke skupině Němců demokratických a odmítali německé státní občanství. Byly to sice případy výjimečné, ale jistý počet jich existoval po celou dobu okupace. Později se vystěhovat nemohli (nedostali visa ani propustky), pracovat nemohli (nedostali práci ani úřední povolení) a přestěhovalecké podpory nedostali ani od státu jako cizinci ani z prostředků židovských obcí jako „arijci“.

Špatné sociální situace některé skupiny lidí vždy se pokusí určitá individua využíti, jako přepadající krkavci zesláblé. Tak se kolem přestěhovalců vynořilo mnoho podvodníků, kteří chtěli různými způsoby těžit z jejich bídy a tísně. Tak bylo několik případů, že se mezi přestěhovalci objevili obchodníci s děvčaty (viz např. zprávy „Národní politiky“ z 9. a 29. prosince 1938); jiní se spokojili s tím, že prodávali tiskopisy, které přestěhovalci potřebovali, se čtyřicetinásobným i větším ziskem („Lidové listy“ z 8. prosince 1938); nejvíce bylo podvodníků s falešnými pasy, visy a machinacemi devisovými, z nichž některé případy dosahovaly až miliónových částek. Každá akce sociální péče musí počítati nejen se vzbuzením nových „sociálních případů“, ale také s přízrakem podvodníků a vyděračů, kteří stojí za lidskou bídou a lidským zlem.

Kolik bylo potřeb sociálně charitativních a kolik zdravotních, nám poví statistické přehledy, které nás zároveň poučí o sociálně zdravotních poměrech, v nichž se přestěhovalci nacházeli po svém přesídlení na území Čech a Moravy (viz dokument č. 49) (Pozn. NS.: dokument z technických důvodů bohužel nelze vygenerovat). Taro data platila ke konci roku 1939. (…) Data ukazují mohutný nápor sociálních opatření na svízelnou situaci přestěhovalců po příchodu: počet jednotlivých pomocí a sociálně charitativních zásahů jde do desítek miliónů. Zároveň ukazují, jak vynikající podíl měly na provádění konkrétní sociální zdravotní péče dobrovolné organisace. (…) Pokud se týče rozvržení podpor podle národnosti, ukazuje srovnání s dokumentem č. 55, že z přestěhovalců bylo absolutně nejvíce podporováno osob české národnosti, ale relativně, vzhledem k jejich celkovému počtu, byli více trvale podporováni přestěhovalci jiných národností. Je to vysvětlitelné tím, že osoby cizích národností, které k nám utekly, musily býti v horší situaci než osoby národnosti české, z nichž některé sem prchaly, i když jejich existenční zájmy nebyly tolik ohroženy respektive jsouce „mezi svými“, mohly si snadněji něco převézti.

Postupná a poměrně brzká likvidace sociálně zdravotní péče o přestěhovalce byla ovšem umožněna především tím, že hned od počátku byly studovány plány přestěhovalců do budoucna, pokud se týče jejich zaměstnání, byly studovány možnosti začlenění přestěhovalců do pracovního procesu a rozvinuto intensivní úsilí o obstarání zaměstnání, po případě vystěhování. O těchto plánech, možnostech a složkách péče o přestěhovalce pojednáváme dále.

12. Plány přestěhovalců do budoucna

Mnozí přestěhovalci přišlí ze zabraného území byli v novém bydlišti rozčarováni. Mnozí snili, že pro jejich existenci bude zde vše připraveno. Zatím se tu setkali se svízelnými poměry a těžkými vyhlídkami hospodářskými, i když byla vůle i ochota k pomoci. Mnozí očekávali, čeho země poskytnouti nemohla. A tak si musili vytvořit realisovatelné plány k uhájení své existence. Úřady se netajily, že celá sociálně charitativní pomoc je jen přechodného rázu, že práce schopní musí zde pracovat, a pokud by nebylo hospodářských možností, že se musí vystěhovati. Tak z přestěhovalců československých státních příslušníků přišlých na území Čech a Moravy do 1. července 1939 se rozhodlo 20.175, tj. asi jedna desetina, vystěhovati se do ciziny. Mezi nimi bylo 5577 osob národnosti české, slovenské nebo ukrajinské, 7094 osob národnosti německé, 7503 osob jiné národnosti. Protože z celkového počtu 196.714 osob, které do 1. července 1939 uprchly na naše území, bylo Čechů, Slováků a Ukrajinců 162.059, Němců 16.643 a ostatních národností 18.0123 (...), znamená to asi 3,4% Čechů, Slováků a Ukrajinců, 42,7% Němců a 41,7% osob jiných národností. Výklad těchto poměrů je snadný. Osoby české (popř. slovenské a ukrajinské) národnosti měly větší naději na zakotvení zde než osoby jiných národností, mezi nimiž bylo velmi mnoho židů. Ještě nápadněji se tyto tendence vyhraňují u plánů přestěhovalců – cizích státních příslušníků. (O situaci a plánech československých státních příslušníků poučuje nás dokument č. 56, o cizích státních příslušnících dokument č. 57.) (Pozn. NS.: Dokument č. 56 z technických důvodů bohužel nelze vygenerovat.) Z československých státních příslušníků se chtěla vystěhovat jedna desetina, z cizích státních příslušníků (na toto rozhodnutí byli přestěhovalci většinou dotázáni již v prosinci 1938) byla takto rozhodnuta téměř polovina. (…) Mezi československými státními příslušníky, kteří se chtěli vystěhovat, bylo poměrně více osob hospodářsky nezajištěných než mezi těmi, kteří zde mínili zůstat. (…) Ostatně opět se potvrzuje stabilizační vliv zajištěné existence, kdežto osoby nemajetné a nezajištěné vykazují za jinak stejných okolností větší mobilitu. Občané jiných národností než národnosti české (z Němců zde byli hlavně sociální demokrati a komunisté) a pak hlavně cizí státní příslušníci se rozhodli pro vystěhovalectví jednak z potíží hospodářských (nepřijímání do zaměstnání) jednak z důvodů politických, neboť i úřední kruhy dávaly najevo, že nepřejí usídlení těchto osob u nás, a pokud jde o cizí státní příslušníky, že jim záhy vůbec znemožní pobyt. Nutila k tomu tehdejší politická i hospodářská situace státu. Když se toto tehdejší stanovisko státu a české veřejnosti stalo ještě zřejmější, byla nucena velká část židů a cizinců, kteří do té doby zde mínili zůstat, změnit své rozhodnutí pro vystěhování. (…)

POKRAČOVÁNÍ. Termín příštího dílu bude oznámen na tomto místě.