Mezi Západem a Východem

V cyklu článků o J. Klimentovi již vyšlo: Josef Kliment - Háchův politický sekretář - Obnovuje se svatá říše římská - Osobnost a svoboda jednotlivce v souladu se zákonitostmi přírody - Publicistická činnost Josefa Klimenta - Hácha a hlas lidu - Malé vzpomínky z velkých dnů
Josef Kliment

Praha, Václavské náměstí, dne 3. července 1942: Doc. dr. Josef Kliment
doprovází státního prezidenta dr. Emila Háchu na historickou "mani- 
festaci věrnosti Třetí Říši", které se zúčastnilo na 200.000 Čechů.

Čím větší prostory světa zachvátila dnešní válka, tím vyšší organizační otázky vyvolala. Z oblasti národů a států přes tradiční vyšší pojem Říše a Evropy se začíná obracet zřetel k nejzákladnějšímu politickému i geografickému dělítku dosavadního lidstva, totiž k rozdělení na Západ a Východ. Stále více se v politických komentářích dnešního vojenského dění ozývá myšlenka, že vlastně dnešní obrovité zápolení spěje k nutnému dějinnému vypořádání mezi tradičními tvůrčími silami Západu a věčně se opakujícími destrukčními zásahy Východu.

Nepřísluší nám, abychom se do těchto světově politických otázek mísili více, než pokud to nezbytně vyžaduje potřeba správné orientace českého národa. A tu právě odvěká, nad jiné exponovaná poloha našeho národa mezi Západem a Východem nám je podnětem, abychom si i z tohoto hlediska ověřili správnost své cesty.

Nejprve je ovšem nutné poněkud blíže si objasnit pojmy politického Východu a Západu. Zejména je nutné si uvědomit, že tradiční Západ z historického hlediska se nekryje s tím, co dnes v politické mluvě zahrnujeme pod pojem „velmoci západu“. Politickým představitelem Západu byla totiž po dlouhá staletí svatá říše národa německého. Vše, co slavného Západ vytvořil, je nerozlučně spojeno se jménem této říše. Německý jazyk vytvořil také pro toto veliké a osudové společenství Západu známý pojem „Abendland“, který nemá v jiných jazycích obdoby.

Připomněl jsem ve svém proslovu z 4. června tohoto roku (1943), že lidstvo zprvu přezíralo rozdíl mezi Východem a Západem a pokusilo se v rámci antického římského impéria o univerzální organizaci celého známého světa. Jakási přirozená zákonitost rýsovala však již v době společného impéria dvě zcela odlišné sféry a formální rozdělení římského impéria na říši západořímskou a východořímskou, provedené císařem Theodosiem roku 395 po Kr., se stalo jen zevním výrazem dané skutečnosti. Přitom ovšem kvas východní anarchie nemohla zachytit ani východořímská říše, naopak, vlny této zvůle se v té době poprvé přivalily do západní Evropy. Západořímská říše v pozdějších zmatcích zanikla a teprve roku 800 je obrozen Západ: Karel Veliký obnovuje myšlenku západořímské organizace Evropy a tato velkolepá idea se stává nosným pilířem celého středověku. Ukázal jsem už na jiných místech, jak důmyslná a blahodárná konstrukce evropské pospolitosti byla vytvořena pod jménem svaté říše římské národa německého. Rovněž jsem podrobně doložil, jaké významné místo zaujímaly české země v této nadstátní a nadnárodní organizaci. Není zde místo na to, aby se tu znova opakovaly tyto jednotlivosti, zdůrazňujeme v této souvislosti pouze tolik, že osudové společenství se Západem se stalo charakteristickým znakem českého vývoje.

V našich dějinách nechyběly ani snahy po východní orientaci. Až na malé epizody však tyto nepřekročily rámec pouhých úvah. Většinou z východu přicházely jen těžké starosti ve formě stále nových nájezdů divokých národů. Když nakonec roku 1453 padla i Byzanc, nechyběly dokonce pokusy prohlásit našeho Jiřího z Poděbrad východním císařem. Tento český národní král však místo toho osobní schůzkou s římsko-německým císařem roku 1459 upevňuje starobylý poměr k západní říši a pro své království tím získává nové velké možnosti.

Krkolomný experiment emigrantů

A tu se dostáváme, myslím, k vlastnímu jádru toho, co nejpodstatněji odlišuje dnešní domácí českou politiku od pokusů zahraniční emigrace. Jak jsme mohli poznat z nedávno přetištěného londýnského článku bývalého českého politika, sní čeští emigranti o založení státoprávního poměru českých zemí k východnímu sovětskému světu. Naproti tomu domácí česká politika, vycházejíc z reálně vytvořené skutečnosti, se snaží budovat postavení českého národa na skvělých vzorech tradičního svazku západoevropského společenství, jak bylo vytvořeno svatou říší římskou národa německého. Ani domácí česká politika, ani emigrantské sny nepočítají tedy se suverenitou ve starém slova smyslu. Zmíněný článek výslovně mluví o tom, že je nutno vzdát se atributu suverenity. A přesto podle emigrantského názvosloví jsou „zrádci národa“ jen domácí politikové. Proč však je zrádcem ten, kdo se drží tradic a usiluje o napodobení nejslavnějších dob dějin a proč není zrádcem ten, kdo poprvé v historii chce s národem učinit nedozírný východní experiment? Domníváme se, že by bylo nesmazatelnou vinou žijící české generace, kdyby se všemi silami nesnažila využít nového rozmachu Říše k trvalému zajištění české budoucnosti pod německou garancií, neboť bez této garancie žádná myslitelná úprava nebude mít trvání.

Ať učení kritikové stále nehloubají nad rozdíly, které byly mezi postavením českých zemí vůči Říši v historii a dnes, nýbrž ať spíše zkoumají, jak to naši předkové dělali, že tak významného postavení dosáhli. Kdyby budoucí mírová Říše zamýšlela nás bezprávně podmanit, nedovolila by nám dnes připomínat si společnou slavnou minulost Němců i Čechů ve svaté říši římské národa německého. Máme nad sebou společné dějinné pouto, které oba naše národy zavazuje. Víru v toto tradiční pouto budeme vždy považovat za reálnější než romantické spoléhání na přerod Východu.

(Vyšlo v časopise Přítomnost dne 1. července 1943)