Kausa ratlík jde ke krajskému státnímu zastupitelství

Tomáš Pecina 

Incidentu se aktivně účastnil pouze
ratlík Coco (vlevo), zatímco druhý
pes (fenka Chanel) pouze přihlížel.

Přiznávám to nerad a jen pod tlakem okolností, ale když jsem přebíral kausu knihy projevů Adolfa Hitlera, měl jsem za to, že se budu zabývat ústavněprávní argumentací nejvyšší možné úrovně a budu hájit právo na svobodu projevu v jeho nejčistší podobě, pročež tím, že se případ posunul do roviny ratlíka, který zaštěkal na opilce, jsem lehce rozladěn. Ne snad, že bych měl něco proti ratlíkům nebo jiným psím rasám, to už spíš proti opilcům, ale komunikační vrstva, do níž shora popsaný ústavněprávní diskurs proti mé vůli sklouzává, jeví se mi prostě a jednoduše nepatřičnou.

Přesto mám za povinnost své čtenáře o dalším vývoji na tomto poli informovat, tudíž tak ve zkratce činím.

Deportace a nucené práce německých obyvatel okresu Stříbro v ČSR po II. světové válce

Fundovanou regionální studii vydává nyní guidemedia etc 

Nakladatelství guidemedia etc nyní přišlo s novým titulem – důkladnou vědeckou studií Reinharda Schmutzera, vycházející z jeho chystané disertační práce, která má ilustrovat jeden z méně známých aspektů vyháněčské politiky po Druhé světové válce v českomoravském prostoru, a sice na příkladu okresu Stříbro. Jedná se o velmi podrobnou regionální studii o deportacích německého obyvatelstva z tohoto okresu po roce 1945 a o nucených pracech, kterým bylo německé etnikum pouze na základě národnostní příslušnosti vystavováno. Jako doplněk k této studii, pečlivě podložené prameny, obsahuje kniha i dobová svědectví, názorné mapky o deportacích a několik zajímavých faksimilií dobových dokumentů. Autor studie Reinhard Schmutzer říká: „Ačkoliv se zde jedná o regionální studii, stejně tak by se výsledky mohly aplikovat i u jiných sudetoněmeckých oblastí, kde probíhaly deportace.“

Video: Soud s vydavateli – den druhý (9.7.2014)

Vydavatelé Pavel Kamas a Lukáš Novák hovoří o svých dojmech. Krátké interview se státním zástupcem Janem Petráskem.

Produkce: guidemedia etc

Němečtí poslanci v prvním československém parlamentu

Rudolf Vinzenz Maria Lodgman von Auen
Foto: Kohoutí kříž.org

Koncem května roku 1920 (ve skutečnosti se jedná o zasedání z 1. června 1920 – zde je údaj Sudetenpost mylný – pozn. překl.) se v Praze sešel poprvé zvolený parlament „Československa“. Sudetoněmečtí poslanci poskytli prostřednictvím svého poslance Lodgmana von Auen (který byl během konference v Paříži-Saint Germain vězněn na ostnatým drátem) následující „Státoprávní prohlášení“:

„Jako zvolení zástupci německého národa, utiskovaného v československém státě, slavnostně prohlašujeme při našem vstupu do československého parlamentu před obyvatelstvem tohoto státu, před celou Evropou a před celým světem: Mírovým diktátem ze Saint Germain en Laye vznikl uprostřed Evropy stát, který vedle asi šest a půl miliónu Čechů zahrnuje mezi jiným i téměř čtyři milióny Němců. Marné byly naše představy, které jsme vznášeli před začátkem a během mírových jednání, marná byla naše pokorná snaha, abychom si sami určovali osud našeho sídelního území. Marně jsme poukazovali na to, že takto uspořádaný stát neodpovídá čtrnácti bodům Wilsona a pojmu demokracie, že nikdy nemůže nalézt klidu a je už díky svému nemožnému složení ohrožením evropského míru. My, zástupci německého lidu v československém státě, konstatujeme, že podmínky a zásady, kterými se spojené mocnosti nechaly vést při vytváření mírových smluv, byly mylné také dle názorů Německé sociálnědemokratické dělnické strany (DSAP), že tento stát vznikl na úkor dějinné pravdy a že rozhodující velmoci byly uvedeny v omyl o opravdové podstatě věci.

Nesmírně pozitivní odezva na akci „Sudetenpost“ ohledně otázky vlastnictví

Jednatel Sudetenpost a předseda hornorakouského SLÖ (Sudetoněmecké kra-
janské sdružení v Rakousku) Peter Ludwig se těší z bohaté pošty. V posledním
vydání zveřejnila Sudetenpost dotazník, kterým se má zjistit, zda se vyhnanci
chtějí vzdát svého majetku, který jim byl uloupen po válce v tehdejším
Československu. Odezva je značná. Dorazil velký počet vyplně-
ných dotazníků a denně přibývají nové. Ludwig slibuje, že nezůstane pouze u
vytváření si obrázku o veřejném mínění, ale že s výsledkem bude konfronto-
vána i politika. (Barevné foto: dům v Dolním Žandově / Sandau na prodej.)

Iniciativa směřující k zaostření vyhnanecké politiky na otázku vlastnického práva, která byla zahájena při příležitosti letošního Sudetoněmeckého dne, otázku, jež se poslední dobu dostala poněkud do pozadí, má naprostý úspěch. Jak ze strany předplatitelů „Sudetenpost“, tak i návštěvníků Sudetoněmeckého dne byly vesměs pozitivní reakce. Pomocí dotazníku má být zjištěno, jak se sudetští Němci stavějí k právu na svůj majetek v Sudetech, který byl na základě Benešových dekretů po válce konfiskován československým státem. Předseda SLÖ v Horním Rakousku (SLÖ: Sudetoněmecké krajanské sdružení v Rakousku) a jednatel „Sudetenpost“ Peter Ludwig se snaží získat obrázek o postojích k vlastnictví, aby bylo možné z toho vyvodit úkoly pro další na vlast orientovanou politickou aktivitu. Konkrétně jsou sudetští Němci v rámci zahájeného průzkumu mínění dozatováni, zda chtějí, aby bylo zachováno jejich právo na majetek. Ten, kdo na tuto otázku odpoví kladně, je dále dotazován, zda by chtěl své vlastnické právo, a s tím spojené odškodnění, přenést na jinou osobu popř. na nějakou sudetoněmeckou instituci.

Seehofer, Posselt a pražský beton

Gernot Facius 

Tak 65. Sudetoněmecký den je už minulostí. Pozitivním poselstvím velkého svatodušního setkání v Augsburgu je, že národnostní skupina žije. Téměř sedm desetiletí, která uplynula od vyhnání, nedokázala zlomit jejich vitalitu, i když v halách, kde se konalo setkání, nejeden stůl zůstal prázdný. Na generaci, hlásící se ke svému odkazu, je stále více kladena zodpovědnost. Že je to doprovázeno změnou mentality, spočívající v tom, že se ti mladší a mladí artikulují v názorovém boji jinak než ti staří, tuto zkušenost prodělávají všechny organizace a instituce. To je průběh doby. Proti tomu také nelze nic namítat. Rozhodujícím faktorem zůstává to, aby si byl programově člověk zajedno, že dobře odůvodněné právní pozice, jako například v otázce vlastnictví, nebudou odklízeny nebo relativizovány. Přesně zde se začínají objevovat pochybnosti.

Pirinçci ante portas*!

*ante portas = latinsky „před branami“ 

Dva muži, kteří vyvolali nevoli vedoucích činitelů Sudetoněmeckého
krajanského sdružení: podobně jako loni v případě vydavatele Pavla Kamase
se letos "establisment" snažil zamezit vystoupení tureckého
spisovatele Akifa Pirinçciho na Sudetoněmeckých dnech v Augsburgu.

Jako každý rok, pořádal Witikobund také při příležitosti 65. Sudetoněmeckého dne přednáškovou akci. Hostem byl tentokrát spisovatel Akif Pirinçci, který ve své poslední knize „Deutschland von Sinnen“ (Německo smyslů zbavené) ostře kritizoval chybný vývoj v Německu. Podobně jako Thilo Sarrazin tím zjevně naskočil na aktuální téma doby, protože jeho kniha šla během jediné poloviny roku 200.000krát přes knižní prodejní pulty. Witikobund tedy mohl počítat s tím, že odpovídajícím způsobem osloví publikum.

Kde je vůle...

Manfred Maurer 
Je přeci do jisté míry zahanbující, že se rakouská státní občanka musela obracet na německý soud, aby se tam dožadovala diplomatické ochrany prostřednictvím Spolkové republiky Německo, tedy země, kde má tato žena místo bydliště. Je možné, že to z právního hlediska bylo v pořádku, když tato dáma před dvěma a půl lety nepochodila na vídeňském ministerstvu vnitra se svou žádostí o podporu v boji o rehabilitaci v České republice. Protože rakouské státní občanství v období „škodné události“ – což je eufemismus, použitý úřední němčinou pro vyhnání – je předpokladem pro poskytnutí diplomatické ochrany, nemá většina sudetských Němců žádnou šanci, i když jsou celá desetiletí Rakušany. Takto jednoduše se tedy stát může vykroutit z aféry, která by – jak lze vyvodit z taktéž odmítavého rozhodnutí berlínského ministerstva zahraničí – mohla způsobit rozvíření diplomatických vod.

Obhájce chtěl objasnit znalcovu „rodinnou averzi vůči pravicovému extremismu“, soud mu to zatrhl

Soudní přelíčení odročeno na 8. září 

Soudní znalec a státní historik Jan B. Uhlíř v rozhovoru s
médii. Foto: T. T. Palko

Ve středu pokračoval proces s vydavateli Hitlerových projevů před Městským soudem v Brně. Ačkoliv byla atmosféra mezi některými ze zúčastněných na protilehlých "stranách barikády" na osobní rovině poněkud napjatá, na samotný průběh soudního přelíčení to nemělo vliv. Jak jsme informovali, v předvečer přelíčení došlo v městské části Brno-Bystrc k náhodnému incidentu mezi podavatelem žaloby, státním zástupcem Janem Petráskem, který byl v podnapilém stavu, a přítelkyní obžalovaného vydavatele Pavla Kamase. Oba dva totiž shodou okolností bydlí ve stejném domě. K místu incidentu byla přivolána i policie, která případ prošetřila. Petrásek na druhý den popíral, že by ženu, která venčila psy, v opilosti fyzicky napadl.

Samotné zasedání soudu se pak během dopoledních hodin nejprve neslo v duchu pokračování předčítání kompletních předmluv v knize Adolf Hitler: Projevy, jejichž autorem je Lukáš Beer a které mají dle obžaloby vyjadřovat souhlas s Hitlerovými názory. Předsedou soudního senátu Martinem Hrabalem byla také oznámena účast soudního znalce Jana B. Uhlíře na přelíčení, jehož příchod byl ohlášen na popolední a byl zjevně s napětím očekáván. Uhlíř je autorem dvou „odborných vyjádření“ k obsahu knihy s Hitlerovými projevy a také „posudku“, který vypracoval pro policii o internetových stránkách Náš směr.

Opilý státní zástupce Petrásek napadl přítelkyni Pavla Kamase

Tomáš Pecina 

Státní zástupce Jan Petrásek v rozhovoru pro Českou televizi.
Foto: screenshot "Události v regionech (Brno)", 9.7.2014.

Pro těžce zkoušené kombatanty bojující demokracie je třeba mít pochopení, a to i v podnapilém stavu. Jeden z nejpřednějších, brněnský státní zástupce Jan Petrásek, takto indisponován, včera ve večerních hodinách v blízkosti svého bydliště v Brně-Bystrci fysicky napadl přítelkyni obžalovaného vydavatele Hitlerových projevů Pavla Kamase, která tam venčila své psy. Řečení neprokazovali Petráskovi dostatek úcty a jak bývá u psů zvykem, na opilce štěkali.

Petrásek, jehož rozpoznávací a ovládací schopnosti byly vlivem požitého alkoholu notně oslabeny, přivolal policii a majitelku psů se pokusil zadržet. Ta arci cokoli s opilcem na místě řešit odmítla a chtěla odejít domů (bydlí ve stejném vchodě jako Petrásek; ano, Brno je, navzdory tvrzení místních, opravdu malé město). Státní zástupce takový projev neúcty ke svému úřadu nesnesl a před svědky ženu fysicky napadl.

Ve středu znovu na Hitlera

Tomáš Pecina 

Oblíbené literární matinée Čtení z Hitlera pokračuje ve středu u Městského soudu v Brně dalším komponovaným pořadem. Předčítat budou členové osmého trestního senátu pod vedením soudce Martina Hrabala, průvodní slovo posluchačům nabídne státní zástupce Jan Petrásek, který následně podá k přečtenému zasvěcený komentář.

Místo: budova Městského soudu v Brně (Pořízkův palác), jednací síň č. 6, začátek jako obvykle v 8.30 hod. Po minulých zkušenostech doporučujeme přibalit do aktovky náhradní sedačku, nejlépe skládací, plážovou.

Fakta versus fikce

Lukáš Beer 

V jednom pražském známém knihkupectví v lednu 2014.

Před pár dny jsem se v jednom brněnském knihkupectví mohl na vlastní oči přesvědčit o tom, že vydavatelský boom ohledně všeho, co se týká Třetí říše a jejích čelných představitelů, rozhodně neutichá – ze všech stran sekce pro historickou literaturu na mne zíralo z obálek knih hned několik Goebbelsů, Göringů, Himmlerů a Hitlerů. Ale i téma tzv. holocaustu je stále vděčným námětem nejen historiků a vědeckých pracovníků, ale i prozaiků.

Na podzim loňského roku se na českém knižním trhu objevil fiktivní román španělského autora Antonia G. Iturbeho Osvětimská knihovnice, inspirující se osudem Dity Krausové. Její rodina se dostala do Osvětimi v roce 1943 z Terezína. Podle článku České televize čerpal Iturbe při psaní svého díla z historických dokumentů, odborných pramenů a příběh hlavní hrdinky se z velké části kryje s osudem Dity Krausové. „Doplnil ho ale fikcí“, uvádí zpráva České televize.  Nejedná se tedy o historický pramen a čtenář není schopen rozlišit, co je pouze výplodem autorovy fantazie, co vyplývá z vyprávění pamětnice a co lze doložit historickými prameny. Do autorova textu ani hlavní hrdinka, která spisovatele inspirovala, však zasahovat nesměla. Kniha vypráví příběh čtrnáctileté dívky, která má v koncentračním táboře Osvětim na starost malou "knihovnu". Podle Jany Havlíkové z Židovského muzea nijak není na závadu, že Osvětimská knihovnice není věrnou biografií. Pro ČT řekla: „Dobrých knih a silných příběhů není nikdy dost. A zrovna v případě této knihy se propojuje obojí", uvedla, čím Iturbe fiktivnost tohoto příběhu „vyvažuje“.

Kausa Prima

Tomáš Pecina 

Tohle začíná být, na rozdíl od jiných Romeou běžně generovaných umělých skandálů, docela zajímavé: Televise Prima, věrna své orientaci na nejmasovější (rozuměj: nejtupější) část populace, odvysílala serii reportáží z převážně romskou menšinou osídlených lokalit, což jí vysílací rada vytkla (str. 8) a uložila jí zajistit v sedmidenní lhůtě nápravu.

K posledním týdnům a k týdnům nadcházejícím...

Lukáš Beer 

Aktuální číslo listu "Sudetenpost" z 3. července přineslo podrobný článek
o osudu tří synů Emanuela Moravce – příslušníka SS, příslušníka Wehr-
machtu a nejmladšího syna, žáka elitní školy NAPOLA. Autor článku
přeložil tyto informace z nové knihy Lukáše Beera "Hitlerovi Češi".

Pravidelní čtenáři NAŠEHO SMĚRU se možná poslední týdny pozastavovali nad tím, že frekvence aktualizace příspěvků zveřejňovaných na stránkách nápadně poklesla ve srovnání s předešlými měsíci. Speciálně jim je tedy určena tato zpráva: ač toto konstatuji určitě „s těžkým srdcem“, prozrazuji, že musí být nyní na několik týdnů upřednostněna termínově vytýčená příprava nového, dosti zásadního projektu, která si skutečně vyžaduje mnoho času a energie. Dobrá zpráva je, že se jedná pouze o přechodný, tedy výjimečný stav. A v neposlední řadě – aniž bychom zde chtěli příliš prozrazovat – smysl tohoto připravovaného projektu je plně v souladu s naší publikační činností a v konečném efektu jí bezpochyby výrazně prospěje. Velmi mne tedy mrzí, že čtenář zde na určité krátké období nenalezne tolik publikovaného materiálu, na který je zde běžně zvyklý, ale na druhé straně jej zde nyní mohu ujistit, že čas a energie obětované zmíněnému projektu jsou velmi dobrou investicí do buducna. Tedy i do budoucí naší činnosti. Redakce tedy poslední týdny rozhodně „nespala“ a ani nic takového rozhodně činit nehodlá. Ale skutečnost, že den má pouze 24 hodin, není bohužel nikterak schopna ovlivnit. Mějte proto s námi na krátkou dobu strpení a zůstaňte nám nadále věrni.

„Dílo kamarádství a práce“

K událostem před 70 lety 

Miroslav Potužník, jeden z významných zakla-
datelů a funkcionářů Kuratoria pro výchovu
mládeže. Foto:sbírka Lukáše Beera

V předchozím článku byla nastíněna „náladová situace“ obyvatelstva Protekorátu Čechy a Morava na přelomu června a července 1944, tedy přesně před 70 lety. V předvečer konání „Týdne české mládeže 1944“, pořádaného Kuratoriem pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, poukazovaly na blížící se akci protektorátní sdělovací prostředky, jež především v hrubých obrysech bilancovaly dosavadní práci „Kuratoria“. V Poledním listě vyšlo 26. 6. 1944 při této příležitosti i krátké vyprávění jednoho z významných zakladatelů a funkcionářů Kuratoria o tom, jak probíhaly úplné začátky této protektorátní práce s českou mládeží.

Miroslav Potužník (narozen 4. srpna 1919) byl účastníkem prvního výcvikového tábora Kuratoria a také se zúčastnil v září 1942 cesty do Vídně na Evropský kongres mládeže (podrobněji o tom v knize Hitlerovi Češi). Ale blíže sebe představí ve svém článku on sám. Potužník byl v době, kdy článek napsal, také odpovědným redaktorem „Tiskové služby české mládeže“ a podílel se na krátkovlnném vysílání Kuratoria pro české krajany žijící mimo Protektorát a mimo Říši. Po válce byl odsouzen v rámci tzv. „poúnorové retribuce“, a sice na jeden rok. Nakonec skončil dokonce v sítích československé StB, ale tato spolupráce, zahájená v roce 1958, trvala pouze dva roky. Počátkem 80. let byl však „spící agent“ M. Potužník opět kontaktován a úkolován zapojením do akce „Simeon“ proti židovskému disidentu Rudolfu Slánskému mladšímu. StB si na Potužníka vzpomněla proto, že čirou náhodou pracoval ve stejném podniku jako Slánský a také oba měli chatu ve stejné obci. Slánský (1935-2006) byl synem komunisty popraveného generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského a signatářem Charty 77. Potužník, v té době mimochodem člen Československé strany lidové, se měl úkolu údajně s nadšením ujmout. Novinář Jan Gazdík před téměř jedním desetiletím případ připomněl a napsal, že „český fašista“ Potužník se rád tohoto úkolu chopil, protože tito lidé po válce považovali stíhat bývalé odbojáře, zvlášť když byli Židé, za svůj „svatý úkol“. Pro nedostatek vzájemných kontaktů mězi oběma muži, tj. mezi Potužníkem a Slánským, však z nasazení nakonec sešlo. (-lb-)

Moravec strašil třetí světovou válkou, ale Češi chtěli mít hlavně svůj klid – od všech

K událostem před 70 lety – nálady českého obyvatelstva v předvečer „Týdne mládeže“
Lukáš Beer

Dny české mládeže v jižních Čechách v červnu 1944: uprostřed vítěz v běhu
na 1000 m v kategorii mladšího dorostu (14-16 let) Ticháček z Domažlic.

V předchozím textu jsme si přiblížili, jaké přípravy na protektorátní úrovni předcházely pořádání „Týdne mládeže“ ve dnech 1.-9. července 1944 v Praze. Dnes se podíváme na to, co se tehdy Čechům honilo hlavou – alespoň podle tajně pořizovaných  situačných zpráv německého Sicherheitsdienstu o náladách mezi obyvatelstvem Protektorátu.

Je přirozené, že hlavní událostí posledních týdnů bylo vylodění Spojenců v Normandii počátkem června 1944. Češi s maximálním zájmem sledovali dění okolo vývoje na nově otevřené frontě.  Pozoruhodné přitom bylo, že Češi ohledně zpravodajství na západní frontě nevěřili jak německým, tak ani spojeneckým zprávám o vývoji situace, protože si všechny zprávy navzájem nesmyslně a silně odporovaly. Mezi lidmi byl vyjadřován názor, že nejrozumnější je poslouchat zprávy švýcarského rozhlasu, protože ten je nejobjektivnější a člověk si pak může udělat skutečný obrázek o vývoji situace.