1.díl - 2.díl - 3.díl - 4.díl - 5.díl - 6.díl - 7.díl - 8.díl - 9.díl - 10.díl - 11.díl
(dokončení kapitoly „Kuratorium v letech 1942 – 1943 z pohledu české historiografie“)
Těsně před slavnostním zahájením činnosti Kuratoria manifestací ve Slaném v březnu 1943 se vedení organizace nastěhovalo do rohového šestipatrového paláce na Senovážném náměstí, proti kostelu sv. Jindřicha. Do té doby činilo již jisté potíže, že nebyla k dispozici vlastní budova – kuratoristé museli být vlastně rozstrkáni na třech místech Prahy: v Kolowratově paláci na Malé Straně, ve Fürstenberském paláci a v Jezdecké ulici na Novém Městě. [199] K 13. Březnu 1943 vyšel poprvé časopis „Náš směr“, počala tím tedy pravidelná služba mládeže. Nejprve jen pro mládež, jež už byla členem pověřených spolků, v nichž byli zasazeni vyškolení instruktoři. Další mládež byla pak postupně zapojována okresními pověřenci, z nichž první byli v úřadě již v únoru 1943 a jejichž síť byla dokončena v květnu 1943. Do manifestace ve Slaném byla hotova i první brožura Kuratoria, „Směrnice pro povinnou službu mládeže“, kde se telegrafickým stylem ozřejmovaly základní zákony a zkušenosti služby mládeže, ať po tělovýchovné nebo duchovní stránce. [200].
Od samého začátku se hlásilo ke spolupráci s Kuratoriem přes 7000 mladých lidí, kteří chtěli být vedoucími mládeže. [201] Výchovný proces měl probíhat výhradně podle směrnic Kuratoria, které dodrželo na jejich dodržování. Budoucí vychovatelé absolvovali nejprve speciální školení- do konce ledna 1944 se jednalo o počet asi tří a půl tisíc instruktorů v 59 chlapeckých školách a v 10 dívčích školách bylo vyškoleno na čtyři stovky instruktorek. [202] V těchto táborech nebyli vedeni účastníci táborů mimořádných, jako byly např. 4 tábory pro tělovýchovné spolupracovníky, 2 pro duchovní referenty, pro vychovatele v domovech mládeže, sociální referenty, správce majetku, ani stovky menších táborů a kursů v jednotlivých okresech Čech a Moravy. [203] Do konce roku 1942, v tzv. studijním a přípravném období Kuratoria, se zkoumaly žádosti 3277 spolků a organizací, pro výchovu mládeže jich bylo vybráno 2260, a ty potom získaly pro svou činnost zvláštní finanční subvenci. [204] Nebyl-li spolek pověřen, neznamenalo to jeho zánik na půdě spolkového práva, zvláště ne tehdy, měl-li ještě i starší členstvo, jak tomu bylo ve většině případů. Spolky Kuratoriem pověřené mohly podle zakládacího vládního nařízení obdržet v zřetele hodných případech i subvenci. Ačkoli se v roce 1943 se subvencemi ještě nijak soustavně nezačalo, byla už přece 64 spolkům poskytnuta subvence ve výši 653.900 korun. [205] Co se týče celkových státních subvencí, tak historik Miloslav Moulis udává sumu 350 miliónů korun ročně, přičemž ale jako zdroj informace uvádí výtisk emigrantského listu “Nové Československo” z 24.6.1944. [206]
.
Až na zmíněné jiné dva autory (Jan Špringl a Leoš Nikrmajer, jejichž práce nemají narozdíl od ostatních citovaných pramenů z řady českých historiografů výraznou publicitu), se česká historiografie konkrétní podobou aktivit Kuratoria v roce 1943 vůbec nezabývá. Lze říct, že veřejnou činnost Kuratoria tento druh literatury v podstatě ignoruje. Na druhé straně se ale v těchto publikacích tvrdí, že prakticky všechny snahy Kuratoria měly žalostný úspěch mezi českou mládeží, což má názorně dokazovat několik ustavičně chronicky recyklovaných “případů”, ať už se např. jedná o citování ze stížností funkcionáře Eduarda Chalupy na některé nežádoucí jevy během průběhu jedné politické manifestace nebo o citaci subjektivních nepříjemných pocitů jmenovaného, které v uniformě Kuratoria prožíval například při jízdě pražskými tramvajemi počátkem roku 1944. Několik málo příhod, stále opakovaných a navzájem opisovaných různými autory, je stavěno do všeobecného kontextu a má poskytnout jakýsi ucelený obrázek.
Jak již bylo uvedeno v kapitole o „Dnech mládeže 1943“, o nejvýznamnější veřejné masové akci Kuratoria za rok 1943, líčí jí čeští historici (s výjimkou Nikrmajera a Špringla) jako totální krach (Miloslav Moulis) či neúspěch. Pro ilustraci tentokráte úryvek z knihy Jana Gebharta a Jana Kuklíka, který se řadí k těm méně zaujatým komentářům ke Dnám mládeže: „V průběhu roku 1943 se ovšem uskutečnily některé akce Kuratoria, kterých se česká mládež zúčastňovala. Největší z nich byly Dny mládeže, organizované jako lehkoatletické soutěže v okresním měřítku a vrcholící závěrečnými závody na Strahovském stadionu. Učňovská mládež se v rámci zotavovací akce nechala přilákat k organizované letní dovolené. Od září 1943 se pak rozjela pod hlavičkou Kuratoria série divadelních, filmových představení a koncertů. Avšak ani tato zdánlivě nepolitická činnost nezabránila tomu, aby se mezi nakomandovaným členstvem nenápadně neprojevoval odpor proti této organizaci. Při akcích Kuratoria se množily případy recesí, zesměšňování nařízeného árijského pozdravu a stále zřetelněji narůstal rozpor mezi funkcionáři a členskou základnou Kuratoria. Proto se stal jeho posledním veřejným vystoupením Týden mládeže v červenci 1944.“ [207] Od práce, jejíž podstatnou část zabírají obšírně větvené, vlasteneckým patosem tkané odstavce namísto věcných informací, vskutku nelze očekávat mimořádnou objektivitu. Ale sugerovat čtenáři, že „posledním veřejným vystoupením“ Kuratoria byl Týden mládeže 1944 (posledním veřejným vystoupením nebyl, byl ale poslední svého druhu z hlediska rozsahu) z toho důvodu, že organizace byla v rozpadu a že narůstal rozpor mezi řadovým členstvem a vedením, je záměrným obcházením podstatných faktorů, které činnost Kuratoria od podzimu 1944 negativně omezovaly. Skutečností totiž je, že v souvislosti se zavedením opatření v rámci totálního válečného nasazení, které pochopitelně postihlo také Protektorát, docházelo od srpna 1944 k výrazným omezením společenského, sportovního a kulturního života. A důvodů pro omezení činnosti Kuratoria koncem války bylo mnohem více. Čeští "historikové-vlastenci" by ovšem nejraději vše připsali na konto kuráži rezistenčně naladěné české mládeže a odmítnutí Kuratoria českou veřejností. Faktem ale zůstává, že naprostá většina české veřejnosti zaujímala po celé období války takticky vyčkávací pozici a hodlala se přizpůsobit přímo úměrně průběhu bojů na válečných frontách. Česká veřejnost se díky zvláštnímu stavu "trojvládí" - Londýn, Praha, Moskva - mohla na konci vždy "většinově" postavit na vítěznou stranu a držela si pro všechny případy pověstná zadní dvířka, což potvrzuje zřetelně o poválečný a poúnorový vývoj v našich zemích.
.
Přitom je nepopíratelné, že valná část české veřejnosti se k práci Kuratoria stavila odmítavě a až teprve uskutečnění Dne mládeže v září 1943 v Praze znamenalo první velký přelom, který by dost možná za jiných „zahraničních“ okolností nastolil novou cestu v postupném získávání si akceptance Kuratoria u české veřejnosti. „Startovní podmínky“ pro práci Kuratoria byly skutečně krajně nepříznivé, což ve své zprávě z dubna 1944, zaslané Karlu Hermannu Frankovi, uvádí i oblastní vedoucí Hitlerovy mládeže v Protektorátě Fritz Knoop: „Začátkem roku 1943 mohlo být započato s vlastní výchovnou prací. Všeobecné politické předpoklady pro toto byly velmi špatné, protože zrada Itálie a vojenské krize minulého roku (1943 – pozn. LB) měly značný účinek a český národ stál pod stálou bubnovou palbou londýnské a moskevské rozhlasové propagandy.“ Jako problematické se zpočátku jevilo i aktivní zapojování českého učitelstva do práce Kuratoria. „Aby se pro práci Kuratoria získali především také školní učitelé a učitelky, byla ve všech krajských městech pořádána kulturní a obzvláště koncertní představení. Vesměs 30 – 50procentní a z toho ještě zčásti zájem nejevící účast potvrzovala dojem získaný již v jiných případech, že čeští vychovatelé představují přes všechny snahy stále ještě značného politického nepřítele práce Kuratoria“, konstatoval Knoop ve své zprávě Frankovi. [208]
.
V týdenní zprávě stranického spojovacího úřadu NSDAP při říšském protektorovi, adresované 15. září 1943 do Mnichova, se taktéž protiřečí obvyklému hodnocení v podání české historiografie. Německá zpráva hodnotí akci Kuratoria takto: „12. září se v Praze konal Den branného otužování Hitlerovy mládeže za silné účasti německého obyvatelstva. Zároveň pořádalo Kuratorium pro výchovu mládeže Den české mládeže, spojený s pochodem ulicemi Prahy. Na sportovní zakončovací akci na pražském strahovském stadionu se dostavilo asi 60-70.000 diváků. Asi 70% z toho byli dospělí. V důsledku nedostatku místa nemohlo už být mnoho osob vpuštěno dovnitř. Pokud zohledníme, že Češi na Kuratorium pro výchovu mládeže všeobecně nahlíží jako na instrument germanizace, pak se náleží vysoký počet návštěvníků jako ohodnotit jako pozitivní, jako přiznání se k říšské myšlence.“ [209]
Vraťme se ale zpět do roku 1943 a k tomu, co čeští historikové v souvislosti s Kuratoriem ještě ráčili zaznamenat. Dejme slovo opět Miloslavu Moulisovi: „Nacisté chtěli mládež ovlivňovat všemi prostředky. Pomáhat jim měla i bída a hlad, jimiž za okupace tolik trpěl český lid. Zabývali se myšlenkou zřizovat „domovy“ pro učně, kde by měli dobré jídlo, ale i povinnost školit se v nacistické ideologii. Z domovů se měla stát výcviková střediska po vzoru táborů Hitlerjugend.“ [210]
.
Moulis připouštěl pouze malý úspěch kuratoristů v rámci působení časopisu „Správný kluk“: „Výsledky této fašistické ofenzívy proti české mládeži byly nepatrné. Určitý ohlas měly jedině akce mezi školními dětmi, jako třeba soutěž časopisu „Správný kluk“. Mladí lidé byli korumpováni také tím, že jednotlivci byli posíláni také do různých ozdravoven a prázdninových táborů, někde se začaly zřizovat klubovny pro mládež a vymýšlely se nové akce, jichž okupanti značně propagačně využívali.“ [211] Nelze totiž přehlédnout fakt, že aktivit 4000 čtenářských kroužků se s nadšením účastnilo na 40.000 „správných kluků“. Na podzim roku 1943 byla pro ně vypsána velká soutěž zdatnosti, které se písemně zúčastnilo přes 12.000 chlapců. Vítězové byli poté odměněni hodnotnými knihami a dostali i právo na čestné označení „Správný kluk“. [212]
A následující slova duchaplně otiskují Jan Kuklík a Jan Gebhart ve své knize: „Kuratorium hodlalo prosadit své výchovné poslání mezi českou mládeží za každou cenu. Protektorátní aparát pomáhal značnými finančními částkami, mládeži se Kuratorium podbízelo do různých ozdravoven a prázdninových táborů, organizováním sportovních a kulturních podniků, které měly demonstrovat „nadšení mládeže pro nacistické Německo“. Výsledky přes veškerou snahu vůdců Kuratoria neplnily očekávání. Proto se uplatňovaly i zastrašovací metody. Protektorátní policie dostala například za úkol zjišťovat, proč nechodí mládež na akce Kuratoria, a neúčast se trestala náhradními cvičeními v neděli odpoledne. To, co snad mohli nacisté v určitých případech podbízením a sociální demagogií u české mládeže docílit, tak rychle bralo za své a obracelo se v pravý opak.“ [213] Toť vše. O konkrétních četných akcích Kuratoria se tedy z pera historiků nedozvídáme prakticky zhola nic.
Zato si ale můžeme vychutnat dlouhosáhlé pasáže plných vlasteneckého patosu: „O budoucnosti myšlení a cítění české mládeže sváděli zápas s Kuratoriem v každé české rodině, která zůstala česká a vlastenecká, v každé české škole, kde působili učitelé, kteří se nezpronevěřili svému poslání. Z dorůstající mládeže, z mladých sokolů, junáků, skautů, evangelíků i marxistů přicházely do řad prořídlého odbojového hnutí nové posily. Už proto nemohlo odbojové hnutí nechat výchovu mladé generace napospas nebezpečným úkladům nacistické ideologie i českého aktivismu. A toto úsilí přinášelo své plody. Zejména v závěrečném období války právě mládežnické odbojové organizace posílily a rozšířily spektrum rezistenčních sil.” [214]
Činnost Kuratoria byla z logických důvodů s jistým znepokojením sledována z Londýna a z Moskvy. Svůj „boj o českou mládež“ s Kuratoriem sváděly i emigrantské vysílačky v obou centrech. Na první snahy Kuratoria získat mládež do svých řad reagoval koncem srpna 1942 z Londýna Prokop Drtina: „Mladí lidé mají tedy nový důvod, aby si položili otázku: občánku, co teď? Takzvaným árijským pozdravem, který byl teď zaveden na našich hřištích, se nic nespraví. Ten nikomu a ničemu neprospěje. Každý si sám musí zodpovědět otázku, zda kopání do míče mu stojí za to, aby kopal do sama sebe, do své lidské důstojnosti!“ Drtina nabádal českou mládež, aby přemýšlela o svých perspektivách, kterých ovšem nemůže dosáhnout bez boje, sice beze zbraní, ale v němž „má mládež mimořádnou příležitost uplatnit se vlastním nápadem, vlastní iniciativou, vlastní vynalézavostí, důvtipem, chytrostí a odvahou. Teď je na mladých, aby ukázali, co dovedou… Žádné zvedání rukou, žádné zneucťující projevy, žádný Hácha, žádná Kuratoria pro výchovu mládeže ani spílání Benešovi vám nepomohou! Pomoci vám může váš odhodlaný odpor a na jeho konci naše vítězství!“ [215]
.
Moskevská vysílačka reagovala na podzim roku 1942 na účast „české delegace Velkoněmecké říše“, vedené Františkem Teunerem, na vídeňském Evropském kongresu mládeže slovy: „Hitler svádí boj o mládež vazalských a okupovaných zemí Evropy. Svádí boj také o českou a slovenskou mládež, a proto se celá záležitost dotýká přímo našich národů. Uvědomte si, že Hitler a jeho režim musí být zničen, má-li být zachráněna budoucnost národa, jeho mládež.“ Jaroslav Stránský ve vysílání z Londýna ve svých „Hovorech k domovu“ v reakci na slavnostní akt Kuratoria v březnu 1943 ve Slaném nabádal zase české rodiče: „Nezapomínejte ani na chvíli, že tyto děti jsou oběti… Od Moravcových pověřenců všichni, kdo byli svedeni, se odvrátí a toho útěku se dočkáte…, … jen když se nebudeme bát, jen když se nevyhneme boji, zůstanou naše děti naše a budou zase naše, naše vlast.“ [216]
.
Čeští historikové někdy přehlížejí, že česká emigrace pohlížela na aktivity Kuratoria nejen s jistou dávkou znepokojení, ale i s určitou mírou uznání, ačkoliv to zní paradoxně. Dokazuje to například článek z amerického emigrantského orgánu „Nové Československo“, kde autor Jiří Hronek 29. ledna 1944 hovořil o práci s českou mládeží v Protektorátu, která by v některých ohledech mohla být ponaučením pro výchovu mládeže ve znovuobnoveném Československu po porážce Německa. Hronek ve svém článku "Česká mládež v ohrožení" píše:
„Mám před sebou jednu otřesnou fotografii. Velký sál „Lucerny“, plný mladých lidí. Na čelní stěně obrovská říšská orlice (zde Jiří Hronek zaměnil svatováclavskou orlici za orlici říšskou - pozn. LB), která symbolicky drží v pravém pařátu českého lva, v levém moravskou orlici. Vpravo vlajka s hákovým křížem, vlevo červenobílá vlajka protektorátu, uprostřed strašná bronzová busta Hitlera, po stranách čeští vlajkonoši v bílých košilích a černých kalhotách a u mikrofonu v popředí samozřejmě generální pověřenec kuratoria, dr. Teuner. Je to snímek z protestního shromáždění mládeže proti moskevské smlouvě.
A ještě jedna fotografie se mi dostala do rukou, již o něco veselejší, ale podněcující k zamyšlení. Skupina malých českých chlapců – jsou to pěkní hošíci, dobře oděni a pokud se dá usoudit z té fotografie, není na nich vidět žádná nouze – koldokola stolu s kávovými nebo polévkovými pohárky, zase v pražské „Lucerně“. Titulek prozrazuje, že se jedná o slavnost, která byla uspořádána „Knihovnou pro mládež“, vydávanou Orbisem. Minulé léto vyzval Orbis mládež ke hlasování o tom, které číslo se jí líbí nejlépe. Tehdy přišlo 5.160 odpovědí. Před Vánocemi Orbis hlasování zopakoval a dorazilo 10.046 odpovědí. Mládežnická knihovna vydává v sešitech vyprávění z válečného dění, která oslavují hrdinství, kamarádství a obětavost německých vojáků a úspěchy německých zbraní. Celkem vyšlo doposud 30 svazků.
.
Domnívám se, že musíme na otázku české mládeže nahlížet přímo a bez jakýchkoliv brýlí propagandy. Nemusíme se zřejmě obávat, že česká mládež, jako např. mládež německá, zpustne. Takovéto nebezpečí vůbec nehrozí. Na druhé straně však nesmíme věc odbýt mávnutím ruky a namlouvat si, že duše české mládeže vyjde z této kalné vlny šikovné propagandy bílá a nedotčená jako příslovečná lilie. Posuďme skutečnost!
.
V slánském divadle mládež křičí své zdar vůdci, v pražské „Lucerně“ činí směšné poznámky o Benešovi. Konkursu časopisu „Správný kluk“ se účastnilo 11.000 chlapců, soutěže knihovny Orbisu, která vydává krvelačné sešity o německých hrdlořezech, se účastní přes 10.000 dětí, téměř dvakrát tolik, než na té stejné soutěži před rokem. To jsou jen některé, náhodně vybrané skutečnosti, které sice neříkají všechno, ale přeci jen něco. Potvrzují při chladné úvaze, že se Moravcovi podařilo získat několik stovek mladých chlapců a že se nachází na cestě k tomu, aby zkazil určitou část dospívající mládeže. Je správné, že jsme jako kluci četli romány Karla Maye a že v nás přesto neprobudily obdiv a lásku k Němcům. Ale mezi dnešní dobou a obdobím první světové války jsou přeci jen určité rozdíly.
.
Němci přenechali přeškolení české mládeže Moravcovi a českým institucím. To byl velmi šikovný taktický tah, i když v sobě z německého hlediska skrývá určité nevýhody, protože ne všude pracuje kuratorium v duchu hákového kříže. Tyto nevýhody jsou ale vyvažovány tím, že Němci by nemohli nikoho oklamat o podstatě jejich výchovy, zatímco Moravcovo kuratorium toto může a toto také činí. Představuje se mladé veřejnosti v národním a vlasteneckém hávu a Němci absolutně nic nemají proti tomu, aby se povoloval folklór a rozvoj kulturní činnosti, když je přitom ve hře nacistická propaganda. Ostatně využívají samu skutečnost, že povolují českou kulturu, k tomu, aby české mládeži ukazovali, že národ bude zachráněn pouze tehdy, když se postaví věrně do služeb Říše.
.
Ale nejedná se pouze o toto, mládež je korumpována skrz prostředky jiného druhu. Česká mládež stojí stále v popředí oficiálního zájmu a tím získává vědomí vlastní důležitosti. Působí se na ni sportem, je posílána do domovů a zotavoven – dokonce i mládež zemědělská. Jsou pro ni zřizovány kluby, tak zvané domovy mládeže, jsou pro ni vydávány nákladné časopisy a knihy, o vánocích dostává od různých korporací dary, odborná organisace se stará o její odborné školení a vydává celou řadu odborných časopisů, jež jsou určeny výhradně pro mládež. Je pro ni připravována zvláštní akce Kuratoria „Nadaní vpřed“, čtrnácti- až šestnáctiletí mají možnost výdělku, jsou pořádány kursy pro mladé sociální pracovníky atd. atd.
Nechceme tvrdit, že všechno to nebylo už za republiky. Protože však nejde u tohoto článku o polemiku, musíme říci, že v dobách republiky nebyla výchova mládeže řízena plánovitě, že neměla náplň, která by odpovídala mladému duchu a že neuměla využít velkých věcí, které měly především sloužit propagaci demokracie. A tím jsme se opět dostali ke staré bolesti, kterou jsme v minulých letech tak často pociťovali, že se totiž demokracie neumí propagovat. Jednou z příčin, proč to neuměla, byl zřejmý nedostatek plánování. Nikdo neměl celkový přehled o práci, která byla konána.
Dnešní situace mládeže doma má ovšem mnoho velmi temných stránek, jako na příklad posílání celých ročníků 19tiletých chlapců do Říše atd. To všechno, čehož je mládež denně svědkem, musí působit jako brzda na úsilí nacistických vychovatelů a ostatně pomáhá také tady výchova v rodině.
Ať je tomu jak chce, musíme si být vědomi toho, že česká mládež prodělává nejintensivnější propagandu, jakou zatím poznala. Všechny její viditelné výsledky a část neviditelných výsledků budou při prvním útoku osvobozeného národa smeteny pryč. To ale nebude dostatečné. Bude nutné odstranit také ty nejdrobnější zbytky, které by nacistická výchova mohla v mladých myslích ještě zanechat, bude třeba učinit opatření, aby mládež po vystřízlivění z prvního opojení z nově získané svobody opět nepropadala skepsi, jak jsme toho byli často svědky za první republiky. Mládeži se dají nové ideály, bude se muset vychovávat cíleně a plánovitě k demokracii a bude jí muset být zaručena možnost, aby se mladí lidé uplatňovali ve veřejném životě.“ [217]
.
Textu článku si povšimnuly i německé orgány v Protektorátu a pořídili jeho překlad do němčiny (zde uvedený text se může stylistikou a některými výrazy mírně odlišovat od originálního textu v "Novém Československu", neboť se zde jedná o zpětný překlad do češtiny). Malý úryvek tohoto Hronkova článku byl na podzim 1944 dokonce citován v kuratiristickém periodiku Zteč na první stránce a prezentován jako "uznání práce Kuratoria emigrantským listem".
Jaké hlubší stopy v české společnosti zanechala tato první mládežnická organizace totalitního typu, s níž se na vlastní kůži setkala, a jak mohl působit tento vzor při budování a přijímání ideově jinak založených, avšak obdobně uniformních organizací mládeže v poválečných letech, to jsou již otázky přesahující rámec tohoto pojednání.
Českými historiky je uváděno, že první vážnou krizí, která však znamenala počátek krize latentní, prošlo Kuratorium koncem roku 1943. „Množily se sabotáže, zesměšňování árijského pozdravu, nepřátelství vůči aktivistům i recese v rámci samotných akcí.“ Miloslav Moulis datuje tuto krizi na období od října 1943 a ilustruje to na případech recese, které se vyskytly při příležitosti slavnostního aktu uspořádaného na počest státního presidenta Emila Háchy v prosinci 1943. Tuto pasáž s obměnami přebírá pak od Moulise většina českých historiků (srovnej např. Borovička, str. 72 nebo Pasák str. 357):
„Na začátku října 1943 byli svoláni okresní pověřenci Kuratoria na poradu na Medlov na Sázavě. Přijel za nimi dokonce obersturmführer Fischer ze státního ministerstva, pravá ruka K. H. Franka. Ve svém projevu řekl, že politicky nespolehlivé síly v Kuratoriu jsou tak známy, že by mohl některé jmenovat. Pak varoval a hrozil, že tyto živly a jejich nálady budou tvrdě potlačeny.
Organizace hnutí však stále nešla kupředu. Poradci navrhli další opatření: Byl vybudován kontrolní orgán z 12 hlavních pověřenců, kteří měli zkontrolovat práci svých podřízených. Měli to být nejaktivnější a nejspolehlivější fašisté. Výběr se však prováděl těžko, a tak se mezi hlavní pověřence dostali i čeští vlastenci Kabeláč a Reichmann, kteří pracovali ilegálně proti okupantům a později byli nacisty za tuto činnost odsouzeni k trestu smrti.
Koncem roku 1943 bylo již Kuratorium tak rozklížené, že sami němci uvažovali o jeho rozpuštění. Bannführer Hora, jeden z nových německých poradců, se tehdy vyjádřil: „Nevyjde-li česká mládež do půl roku s vlastním aktivistickým programem, stihne Kuratorium osud Národního souručenství, tj. bude bezohledně likvidováno.“
I když akce Kuratoria byly organizovány pod nejpřísnějšími hrozbami, jejich výsledky byly pro nacisty zjevnou blamáží. Tak např. začátkem prosince 1943 byli studenti z pražských středních škol nakomandováni na Hrad, kde měl být vzdán hold státnímu presidentu Háchovi. Jako obvykle byla učiněna rozsáhlá opatření. Ředitelům škol bylo přísně nařízeno, že žáci musí zdravit presidenta Háchu zdviženou pravicí. Také volání hesel a zpěv byly připraveny.“
Jak již bylo uvedeno v kapitole o „Dnech mládeže 1943“, o nejvýznamnější veřejné masové akci Kuratoria za rok 1943, líčí jí čeští historici (s výjimkou Nikrmajera a Špringla) jako totální krach (Miloslav Moulis) či neúspěch. Pro ilustraci tentokráte úryvek z knihy Jana Gebharta a Jana Kuklíka, který se řadí k těm méně zaujatým komentářům ke Dnám mládeže: „V průběhu roku 1943 se ovšem uskutečnily některé akce Kuratoria, kterých se česká mládež zúčastňovala. Největší z nich byly Dny mládeže, organizované jako lehkoatletické soutěže v okresním měřítku a vrcholící závěrečnými závody na Strahovském stadionu. Učňovská mládež se v rámci zotavovací akce nechala přilákat k organizované letní dovolené. Od září 1943 se pak rozjela pod hlavičkou Kuratoria série divadelních, filmových představení a koncertů. Avšak ani tato zdánlivě nepolitická činnost nezabránila tomu, aby se mezi nakomandovaným členstvem nenápadně neprojevoval odpor proti této organizaci. Při akcích Kuratoria se množily případy recesí, zesměšňování nařízeného árijského pozdravu a stále zřetelněji narůstal rozpor mezi funkcionáři a členskou základnou Kuratoria. Proto se stal jeho posledním veřejným vystoupením Týden mládeže v červenci 1944.“ [207] Od práce, jejíž podstatnou část zabírají obšírně větvené, vlasteneckým patosem tkané odstavce namísto věcných informací, vskutku nelze očekávat mimořádnou objektivitu. Ale sugerovat čtenáři, že „posledním veřejným vystoupením“ Kuratoria byl Týden mládeže 1944 (posledním veřejným vystoupením nebyl, byl ale poslední svého druhu z hlediska rozsahu) z toho důvodu, že organizace byla v rozpadu a že narůstal rozpor mezi řadovým členstvem a vedením, je záměrným obcházením podstatných faktorů, které činnost Kuratoria od podzimu 1944 negativně omezovaly. Skutečností totiž je, že v souvislosti se zavedením opatření v rámci totálního válečného nasazení, které pochopitelně postihlo také Protektorát, docházelo od srpna 1944 k výrazným omezením společenského, sportovního a kulturního života. A důvodů pro omezení činnosti Kuratoria koncem války bylo mnohem více. Čeští "historikové-vlastenci" by ovšem nejraději vše připsali na konto kuráži rezistenčně naladěné české mládeže a odmítnutí Kuratoria českou veřejností. Faktem ale zůstává, že naprostá většina české veřejnosti zaujímala po celé období války takticky vyčkávací pozici a hodlala se přizpůsobit přímo úměrně průběhu bojů na válečných frontách. Česká veřejnost se díky zvláštnímu stavu "trojvládí" - Londýn, Praha, Moskva - mohla na konci vždy "většinově" postavit na vítěznou stranu a držela si pro všechny případy pověstná zadní dvířka, což potvrzuje zřetelně o poválečný a poúnorový vývoj v našich zemích..
Přitom je nepopíratelné, že valná část české veřejnosti se k práci Kuratoria stavila odmítavě a až teprve uskutečnění Dne mládeže v září 1943 v Praze znamenalo první velký přelom, který by dost možná za jiných „zahraničních“ okolností nastolil novou cestu v postupném získávání si akceptance Kuratoria u české veřejnosti. „Startovní podmínky“ pro práci Kuratoria byly skutečně krajně nepříznivé, což ve své zprávě z dubna 1944, zaslané Karlu Hermannu Frankovi, uvádí i oblastní vedoucí Hitlerovy mládeže v Protektorátě Fritz Knoop: „Začátkem roku 1943 mohlo být započato s vlastní výchovnou prací. Všeobecné politické předpoklady pro toto byly velmi špatné, protože zrada Itálie a vojenské krize minulého roku (1943 – pozn. LB) měly značný účinek a český národ stál pod stálou bubnovou palbou londýnské a moskevské rozhlasové propagandy.“ Jako problematické se zpočátku jevilo i aktivní zapojování českého učitelstva do práce Kuratoria. „Aby se pro práci Kuratoria získali především také školní učitelé a učitelky, byla ve všech krajských městech pořádána kulturní a obzvláště koncertní představení. Vesměs 30 – 50procentní a z toho ještě zčásti zájem nejevící účast potvrzovala dojem získaný již v jiných případech, že čeští vychovatelé představují přes všechny snahy stále ještě značného politického nepřítele práce Kuratoria“, konstatoval Knoop ve své zprávě Frankovi. [208]
.
V týdenní zprávě stranického spojovacího úřadu NSDAP při říšském protektorovi, adresované 15. září 1943 do Mnichova, se taktéž protiřečí obvyklému hodnocení v podání české historiografie. Německá zpráva hodnotí akci Kuratoria takto: „12. září se v Praze konal Den branného otužování Hitlerovy mládeže za silné účasti německého obyvatelstva. Zároveň pořádalo Kuratorium pro výchovu mládeže Den české mládeže, spojený s pochodem ulicemi Prahy. Na sportovní zakončovací akci na pražském strahovském stadionu se dostavilo asi 60-70.000 diváků. Asi 70% z toho byli dospělí. V důsledku nedostatku místa nemohlo už být mnoho osob vpuštěno dovnitř. Pokud zohledníme, že Češi na Kuratorium pro výchovu mládeže všeobecně nahlíží jako na instrument germanizace, pak se náleží vysoký počet návštěvníků jako ohodnotit jako pozitivní, jako přiznání se k říšské myšlence.“ [209]
Vraťme se ale zpět do roku 1943 a k tomu, co čeští historikové v souvislosti s Kuratoriem ještě ráčili zaznamenat. Dejme slovo opět Miloslavu Moulisovi: „Nacisté chtěli mládež ovlivňovat všemi prostředky. Pomáhat jim měla i bída a hlad, jimiž za okupace tolik trpěl český lid. Zabývali se myšlenkou zřizovat „domovy“ pro učně, kde by měli dobré jídlo, ale i povinnost školit se v nacistické ideologii. Z domovů se měla stát výcviková střediska po vzoru táborů Hitlerjugend.“ [210]
.
Moulis připouštěl pouze malý úspěch kuratoristů v rámci působení časopisu „Správný kluk“: „Výsledky této fašistické ofenzívy proti české mládeži byly nepatrné. Určitý ohlas měly jedině akce mezi školními dětmi, jako třeba soutěž časopisu „Správný kluk“. Mladí lidé byli korumpováni také tím, že jednotlivci byli posíláni také do různých ozdravoven a prázdninových táborů, někde se začaly zřizovat klubovny pro mládež a vymýšlely se nové akce, jichž okupanti značně propagačně využívali.“ [211] Nelze totiž přehlédnout fakt, že aktivit 4000 čtenářských kroužků se s nadšením účastnilo na 40.000 „správných kluků“. Na podzim roku 1943 byla pro ně vypsána velká soutěž zdatnosti, které se písemně zúčastnilo přes 12.000 chlapců. Vítězové byli poté odměněni hodnotnými knihami a dostali i právo na čestné označení „Správný kluk“. [212]
A následující slova duchaplně otiskují Jan Kuklík a Jan Gebhart ve své knize: „Kuratorium hodlalo prosadit své výchovné poslání mezi českou mládeží za každou cenu. Protektorátní aparát pomáhal značnými finančními částkami, mládeži se Kuratorium podbízelo do různých ozdravoven a prázdninových táborů, organizováním sportovních a kulturních podniků, které měly demonstrovat „nadšení mládeže pro nacistické Německo“. Výsledky přes veškerou snahu vůdců Kuratoria neplnily očekávání. Proto se uplatňovaly i zastrašovací metody. Protektorátní policie dostala například za úkol zjišťovat, proč nechodí mládež na akce Kuratoria, a neúčast se trestala náhradními cvičeními v neděli odpoledne. To, co snad mohli nacisté v určitých případech podbízením a sociální demagogií u české mládeže docílit, tak rychle bralo za své a obracelo se v pravý opak.“ [213] Toť vše. O konkrétních četných akcích Kuratoria se tedy z pera historiků nedozvídáme prakticky zhola nic.Zato si ale můžeme vychutnat dlouhosáhlé pasáže plných vlasteneckého patosu: „O budoucnosti myšlení a cítění české mládeže sváděli zápas s Kuratoriem v každé české rodině, která zůstala česká a vlastenecká, v každé české škole, kde působili učitelé, kteří se nezpronevěřili svému poslání. Z dorůstající mládeže, z mladých sokolů, junáků, skautů, evangelíků i marxistů přicházely do řad prořídlého odbojového hnutí nové posily. Už proto nemohlo odbojové hnutí nechat výchovu mladé generace napospas nebezpečným úkladům nacistické ideologie i českého aktivismu. A toto úsilí přinášelo své plody. Zejména v závěrečném období války právě mládežnické odbojové organizace posílily a rozšířily spektrum rezistenčních sil.” [214]
Činnost Kuratoria byla z logických důvodů s jistým znepokojením sledována z Londýna a z Moskvy. Svůj „boj o českou mládež“ s Kuratoriem sváděly i emigrantské vysílačky v obou centrech. Na první snahy Kuratoria získat mládež do svých řad reagoval koncem srpna 1942 z Londýna Prokop Drtina: „Mladí lidé mají tedy nový důvod, aby si položili otázku: občánku, co teď? Takzvaným árijským pozdravem, který byl teď zaveden na našich hřištích, se nic nespraví. Ten nikomu a ničemu neprospěje. Každý si sám musí zodpovědět otázku, zda kopání do míče mu stojí za to, aby kopal do sama sebe, do své lidské důstojnosti!“ Drtina nabádal českou mládež, aby přemýšlela o svých perspektivách, kterých ovšem nemůže dosáhnout bez boje, sice beze zbraní, ale v němž „má mládež mimořádnou příležitost uplatnit se vlastním nápadem, vlastní iniciativou, vlastní vynalézavostí, důvtipem, chytrostí a odvahou. Teď je na mladých, aby ukázali, co dovedou… Žádné zvedání rukou, žádné zneucťující projevy, žádný Hácha, žádná Kuratoria pro výchovu mládeže ani spílání Benešovi vám nepomohou! Pomoci vám může váš odhodlaný odpor a na jeho konci naše vítězství!“ [215]
.
Moskevská vysílačka reagovala na podzim roku 1942 na účast „české delegace Velkoněmecké říše“, vedené Františkem Teunerem, na vídeňském Evropském kongresu mládeže slovy: „Hitler svádí boj o mládež vazalských a okupovaných zemí Evropy. Svádí boj také o českou a slovenskou mládež, a proto se celá záležitost dotýká přímo našich národů. Uvědomte si, že Hitler a jeho režim musí být zničen, má-li být zachráněna budoucnost národa, jeho mládež.“ Jaroslav Stránský ve vysílání z Londýna ve svých „Hovorech k domovu“ v reakci na slavnostní akt Kuratoria v březnu 1943 ve Slaném nabádal zase české rodiče: „Nezapomínejte ani na chvíli, že tyto děti jsou oběti… Od Moravcových pověřenců všichni, kdo byli svedeni, se odvrátí a toho útěku se dočkáte…, … jen když se nebudeme bát, jen když se nevyhneme boji, zůstanou naše děti naše a budou zase naše, naše vlast.“ [216].
Čeští historikové někdy přehlížejí, že česká emigrace pohlížela na aktivity Kuratoria nejen s jistou dávkou znepokojení, ale i s určitou mírou uznání, ačkoliv to zní paradoxně. Dokazuje to například článek z amerického emigrantského orgánu „Nové Československo“, kde autor Jiří Hronek 29. ledna 1944 hovořil o práci s českou mládeží v Protektorátu, která by v některých ohledech mohla být ponaučením pro výchovu mládeže ve znovuobnoveném Československu po porážce Německa. Hronek ve svém článku "Česká mládež v ohrožení" píše:
„Mám před sebou jednu otřesnou fotografii. Velký sál „Lucerny“, plný mladých lidí. Na čelní stěně obrovská říšská orlice (zde Jiří Hronek zaměnil svatováclavskou orlici za orlici říšskou - pozn. LB), která symbolicky drží v pravém pařátu českého lva, v levém moravskou orlici. Vpravo vlajka s hákovým křížem, vlevo červenobílá vlajka protektorátu, uprostřed strašná bronzová busta Hitlera, po stranách čeští vlajkonoši v bílých košilích a černých kalhotách a u mikrofonu v popředí samozřejmě generální pověřenec kuratoria, dr. Teuner. Je to snímek z protestního shromáždění mládeže proti moskevské smlouvě.
A ještě jedna fotografie se mi dostala do rukou, již o něco veselejší, ale podněcující k zamyšlení. Skupina malých českých chlapců – jsou to pěkní hošíci, dobře oděni a pokud se dá usoudit z té fotografie, není na nich vidět žádná nouze – koldokola stolu s kávovými nebo polévkovými pohárky, zase v pražské „Lucerně“. Titulek prozrazuje, že se jedná o slavnost, která byla uspořádána „Knihovnou pro mládež“, vydávanou Orbisem. Minulé léto vyzval Orbis mládež ke hlasování o tom, které číslo se jí líbí nejlépe. Tehdy přišlo 5.160 odpovědí. Před Vánocemi Orbis hlasování zopakoval a dorazilo 10.046 odpovědí. Mládežnická knihovna vydává v sešitech vyprávění z válečného dění, která oslavují hrdinství, kamarádství a obětavost německých vojáků a úspěchy německých zbraní. Celkem vyšlo doposud 30 svazků..
Domnívám se, že musíme na otázku české mládeže nahlížet přímo a bez jakýchkoliv brýlí propagandy. Nemusíme se zřejmě obávat, že česká mládež, jako např. mládež německá, zpustne. Takovéto nebezpečí vůbec nehrozí. Na druhé straně však nesmíme věc odbýt mávnutím ruky a namlouvat si, že duše české mládeže vyjde z této kalné vlny šikovné propagandy bílá a nedotčená jako příslovečná lilie. Posuďme skutečnost!
.
V slánském divadle mládež křičí své zdar vůdci, v pražské „Lucerně“ činí směšné poznámky o Benešovi. Konkursu časopisu „Správný kluk“ se účastnilo 11.000 chlapců, soutěže knihovny Orbisu, která vydává krvelačné sešity o německých hrdlořezech, se účastní přes 10.000 dětí, téměř dvakrát tolik, než na té stejné soutěži před rokem. To jsou jen některé, náhodně vybrané skutečnosti, které sice neříkají všechno, ale přeci jen něco. Potvrzují při chladné úvaze, že se Moravcovi podařilo získat několik stovek mladých chlapců a že se nachází na cestě k tomu, aby zkazil určitou část dospívající mládeže. Je správné, že jsme jako kluci četli romány Karla Maye a že v nás přesto neprobudily obdiv a lásku k Němcům. Ale mezi dnešní dobou a obdobím první světové války jsou přeci jen určité rozdíly.
.
Němci přenechali přeškolení české mládeže Moravcovi a českým institucím. To byl velmi šikovný taktický tah, i když v sobě z německého hlediska skrývá určité nevýhody, protože ne všude pracuje kuratorium v duchu hákového kříže. Tyto nevýhody jsou ale vyvažovány tím, že Němci by nemohli nikoho oklamat o podstatě jejich výchovy, zatímco Moravcovo kuratorium toto může a toto také činí. Představuje se mladé veřejnosti v národním a vlasteneckém hávu a Němci absolutně nic nemají proti tomu, aby se povoloval folklór a rozvoj kulturní činnosti, když je přitom ve hře nacistická propaganda. Ostatně využívají samu skutečnost, že povolují českou kulturu, k tomu, aby české mládeži ukazovali, že národ bude zachráněn pouze tehdy, když se postaví věrně do služeb Říše.
.
Ale nejedná se pouze o toto, mládež je korumpována skrz prostředky jiného druhu. Česká mládež stojí stále v popředí oficiálního zájmu a tím získává vědomí vlastní důležitosti. Působí se na ni sportem, je posílána do domovů a zotavoven – dokonce i mládež zemědělská. Jsou pro ni zřizovány kluby, tak zvané domovy mládeže, jsou pro ni vydávány nákladné časopisy a knihy, o vánocích dostává od různých korporací dary, odborná organisace se stará o její odborné školení a vydává celou řadu odborných časopisů, jež jsou určeny výhradně pro mládež. Je pro ni připravována zvláštní akce Kuratoria „Nadaní vpřed“, čtrnácti- až šestnáctiletí mají možnost výdělku, jsou pořádány kursy pro mladé sociální pracovníky atd. atd.
Nechceme tvrdit, že všechno to nebylo už za republiky. Protože však nejde u tohoto článku o polemiku, musíme říci, že v dobách republiky nebyla výchova mládeže řízena plánovitě, že neměla náplň, která by odpovídala mladému duchu a že neuměla využít velkých věcí, které měly především sloužit propagaci demokracie. A tím jsme se opět dostali ke staré bolesti, kterou jsme v minulých letech tak často pociťovali, že se totiž demokracie neumí propagovat. Jednou z příčin, proč to neuměla, byl zřejmý nedostatek plánování. Nikdo neměl celkový přehled o práci, která byla konána.
Dnešní situace mládeže doma má ovšem mnoho velmi temných stránek, jako na příklad posílání celých ročníků 19tiletých chlapců do Říše atd. To všechno, čehož je mládež denně svědkem, musí působit jako brzda na úsilí nacistických vychovatelů a ostatně pomáhá také tady výchova v rodině.
Ať je tomu jak chce, musíme si být vědomi toho, že česká mládež prodělává nejintensivnější propagandu, jakou zatím poznala. Všechny její viditelné výsledky a část neviditelných výsledků budou při prvním útoku osvobozeného národa smeteny pryč. To ale nebude dostatečné. Bude nutné odstranit také ty nejdrobnější zbytky, které by nacistická výchova mohla v mladých myslích ještě zanechat, bude třeba učinit opatření, aby mládež po vystřízlivění z prvního opojení z nově získané svobody opět nepropadala skepsi, jak jsme toho byli často svědky za první republiky. Mládeži se dají nové ideály, bude se muset vychovávat cíleně a plánovitě k demokracii a bude jí muset být zaručena možnost, aby se mladí lidé uplatňovali ve veřejném životě.“ [217]
.
Textu článku si povšimnuly i německé orgány v Protektorátu a pořídili jeho překlad do němčiny (zde uvedený text se může stylistikou a některými výrazy mírně odlišovat od originálního textu v "Novém Československu", neboť se zde jedná o zpětný překlad do češtiny). Malý úryvek tohoto Hronkova článku byl na podzim 1944 dokonce citován v kuratiristickém periodiku Zteč na první stránce a prezentován jako "uznání práce Kuratoria emigrantským listem".
Jaké hlubší stopy v české společnosti zanechala tato první mládežnická organizace totalitního typu, s níž se na vlastní kůži setkala, a jak mohl působit tento vzor při budování a přijímání ideově jinak založených, avšak obdobně uniformních organizací mládeže v poválečných letech, to jsou již otázky přesahující rámec tohoto pojednání.
Českými historiky je uváděno, že první vážnou krizí, která však znamenala počátek krize latentní, prošlo Kuratorium koncem roku 1943. „Množily se sabotáže, zesměšňování árijského pozdravu, nepřátelství vůči aktivistům i recese v rámci samotných akcí.“ Miloslav Moulis datuje tuto krizi na období od října 1943 a ilustruje to na případech recese, které se vyskytly při příležitosti slavnostního aktu uspořádaného na počest státního presidenta Emila Háchy v prosinci 1943. Tuto pasáž s obměnami přebírá pak od Moulise většina českých historiků (srovnej např. Borovička, str. 72 nebo Pasák str. 357):
„Na začátku října 1943 byli svoláni okresní pověřenci Kuratoria na poradu na Medlov na Sázavě. Přijel za nimi dokonce obersturmführer Fischer ze státního ministerstva, pravá ruka K. H. Franka. Ve svém projevu řekl, že politicky nespolehlivé síly v Kuratoriu jsou tak známy, že by mohl některé jmenovat. Pak varoval a hrozil, že tyto živly a jejich nálady budou tvrdě potlačeny.
Organizace hnutí však stále nešla kupředu. Poradci navrhli další opatření: Byl vybudován kontrolní orgán z 12 hlavních pověřenců, kteří měli zkontrolovat práci svých podřízených. Měli to být nejaktivnější a nejspolehlivější fašisté. Výběr se však prováděl těžko, a tak se mezi hlavní pověřence dostali i čeští vlastenci Kabeláč a Reichmann, kteří pracovali ilegálně proti okupantům a později byli nacisty za tuto činnost odsouzeni k trestu smrti.
Koncem roku 1943 bylo již Kuratorium tak rozklížené, že sami němci uvažovali o jeho rozpuštění. Bannführer Hora, jeden z nových německých poradců, se tehdy vyjádřil: „Nevyjde-li česká mládež do půl roku s vlastním aktivistickým programem, stihne Kuratorium osud Národního souručenství, tj. bude bezohledně likvidováno.“
I když akce Kuratoria byly organizovány pod nejpřísnějšími hrozbami, jejich výsledky byly pro nacisty zjevnou blamáží. Tak např. začátkem prosince 1943 byli studenti z pražských středních škol nakomandováni na Hrad, kde měl být vzdán hold státnímu presidentu Háchovi. Jako obvykle byla učiněna rozsáhlá opatření. Ředitelům škol bylo přísně nařízeno, že žáci musí zdravit presidenta Háchu zdviženou pravicí. Také volání hesel a zpěv byly připraveny.“
Téměř bez výjimky citují čeští historici sdělení funkcionáře Eduarda Chalupy napsané pro Františka Teunera. E. Chalupa se v prosinci 1943 zúčastnil manifestace na pražském Hradě: „Již během nástupu jsem pozoroval žalostné zjevy. Profesoři nevěnovali pořádku vůbec žádnou pozornost. Sedmá třída reálného gymnasia ve Vršovicích nastoupila s deštníky zavěšenými na ramena. jiná třída nesla klobouky dnem vzhůru jako talíře. Když měli zpívat, dělali poznámky: Nechceme zpívat, nechceme pochodovat. Poměry mezi mládeží byly nemožné a stísňující. Musel jsem bohužel zjistit, že jde o téměř organisovanou a hluboce zakořeněnou recesi, již se zúčastnilo dobrých 60-70% žáků. Na instruktory se volalo: Co si ten vůl v té uniformě dovoluje! Děti se praly, jeden student se procházel s nalepeným plnovousem… Byl ještě čas říci lidem, že při objevení se státního presidenta musí jásat a zdravit pravicí, ale neodvážil jsem se toho, abych nezesměšnil árijský pozdrav. Pokládám za lepší, když víme, jak to vypadá, než abychom měli markýrovaný úspěch. Část našich vedoucích ´dole´onemocněla jakousi únavou. Protože instruktor nemá skoro žádné ideologické základy, žádný ideální, vždy nové nadšení vzbuzující cíl, neví nakonec, proč pracovat a obětovat se. Nepřeháním, když řeknu, že třetina instruktorů to dovedla tak daleko.“ [218].
V další pasáži Moulis hovoří o infiltraci odbojových skupin do Kuratoria. V souvislosti s následovně zmiňovaným opisováním tzv. Gladrowova plánu českým odbojářem se vnucuje samozřejmě i otázka ohledně autentičnosti tohoto dokumentu, který je považován za důkaz germanizačních plánů české mládeže:
„Když se vedení Kuratoria nepodařilo získat českou mládež, chtěli se před Němci pochlubit jiným úspěchem. Již v prosinci 1943 okupantům navrhli, aby byla zorganizována česká symbolická vojenská jednotka k obsluze protileteckých baterií wehrmachtu. Němci však měli velké obavy z toho, dát české mládeži do rukou jakoukoli zbraň, a tak návrh zamítli.
Čeští vlastenci se nedívali na řádění „vůdců“ Kuratoria nečinně. Od roku 1943 posílaly jednotlivé tělovýchovné svazy do funkcí v Kuratoriu uvědomělé a odvážné lidi, aby mařili snahy jeho vedení převychovat českou mládež. Postupem doby vznikly přímo v centrále Kuratoria dvě odbojové skupiny. První z nich – Odboj české mládeže – měla 15-20 členů; jejím vedoucím byl prof. L. Sládek. Na začátku roku 1945 byl zatčen.Druhou skupinou, jež začala paralyzovat vliv Kuratoria, byla tzv. Vojenská skupina odporu, vedená kap. Reimanem-Rachačem. I jeho činnost však byla odhalena.
Dramatický průběh měl pokus o propašování důležitého dokumentu do ciziny. L Válek, kterého pracovní úřad nasadil do Kuratoria jako překladatele, tajně opsal Gladrowův plán (!) germanizace české mládeže a pokusil se ho dopravit do Anglie. Při pokusu o přechod hranic do Švýcarska byl zatčen a později odsouzen k trestu smrti. Zachránil se jen tím, že věznice byla včas osvobozena spojeneckými armádami.Také do nižších funkcí mnohdy vstoupili lidé vědomě, proto, aby zabránili fašistickému ovlivňování mládeže. Pověřenec Kabeláč na jedné schůzi prohlásil, že Kuratorium založil největší vrah českého národa. Jeho řeč vyvolala mezi mládeží ohromné nadšení. Byl však udán konfidentem gestapa. V poslední chvíli se zachránil skokem z okna, přičemž se těžce zranil. Stateční čeští lidé ho pak ukrývali a ošetřovali až do osvobození.“ [219]
Tomáš Pasák se také vrací ke krizi Kuratoria na přelomu let 1943/1944: „Kuratorium pro výchovu mládeže, ač mělo podporu nejvyšších okupačních míst a protektorátní správy, nesplnilo naděje, které byly do něho vkládány ze strany nacistů. Začátkem roku 1944 měl činnost této instituce zachránit dvoučlenný inspektorát a zavedení tzv. vnější služby. V dubnu téhož roku nastal nový rozklad, a to v souvislosti s odvoláním německých poradců na frontu. Již tehdy se otevřeně hovořilo o tom, že se Kuratorium vymklo Němcům z rukou na že brzy zanikne.“ [220]
Jan Špringl označuje přístup české veřejnosti ke Kuratoriu za rozporuplný: „Na jedné straně musela (česká společnost)poskytnout svou mládež ke kuratorní výchově, na druhé straně svým laxním přístupem dávala v některých případech najevo zřetelné antipatie…. Odtažitost obyvatel protektorátu se projevila i v nedostatku spolkových vedoucích a neochotě některých z nich přesně dodržovat náplň povinné služby. Zejména uplatňování duchovní výchovy nebylo vůbec oblíbené a instruktoři se ji snažili všemožně obcházet. Ojedinělé nebyly ani problémy s frekventanty výcvikových táborů, kteří se za svou „nekázeň“ a „nesprávné smýšlení“ leckdy dočkali vyloučení.“ Jako příklad uvádí Špringl zprávu vedoucího tábora v Prachovských skalách Františka Princla o 3. zvláštním táboře pro instruktory a vedoucí prázdninových osad na Prachově ve dnech 16.5.1944-27.5.1944. [221]Miloslav Moulis ze zase zaměřil na opomíjení árijského pozdravu a zevšeobecňuje následující příklad dopisů, které okresní vedení Kuratoria ve Slaném poslalo v únoru 1944 všem ředitelstvím a správám škol: „Při návštěvě vyšších úředních míst a na základě stížností veřejnosti, jakož i při osobní kontrole bylo zjištěno, že zdravení árijským pozdravem je zásadně opomíjeno. Jsem proto nucen vás požádat, abyste mládeži znovu připomenuli, že jediný pozdrav ve styku s úřady, ve školách a na veřejnosti je árijský pozdrav, který byl úředně vyhlášen ministerstvem školství a osvěty. Každé obcházení tohoto nařízení budu nucen okamžitě hlásit na příslušných místech.“ [222]
.
Na závěr ocitujme z několika patetických závěrů z prací českých historiků, v některých z nich nelze přehlédnout zidealizované vlastenecké nazírání na tuto kapitolu našich dějin.
„Mladá generace, o jejíž osudy a životní perspektivy okupanti ukládali, v dějinné zkoušce celkově obstála. Převážná většina mladých lidí nepodlehla germanizačnímu tlaku a sociální demagogii, nezastrašila ji ani perzekuce a teror. Oč obtížnější období prožívala, o to rychleji politicky a lidsky dozrávala. Historie zaznamenala nejeden příklad, kdy se v řadách odbojového hnutí jakoby naráz stali z mladých chlapců a dívek dospělí muži a ženy.“ (Jan Kuklík, Jan Gebhart) [223]
„Hesla o nové Evropě, antisemitské štvaní, pověsti o krvavém bolševismu, útoky na anglickou plutokracii – to vše zůstávalo stranou české mládeže, která byla imunní vůči nacistické propagandě.“ (Tomáš Pasák) [224]
„Kuratorium naštěstí nestihlo za dobu své existence napáchat na mladé generaci větší duchovní škody. Drtivá většina prostých členů i funkcionářů nižších stupňů vedení brala účast v tomto hnutí jako nutné zlo, které má omezenou časovou platnost, vlastenecká česká veřejnost pak hodnotila Kuratorium jako kolaborantskou, proněmeckou organizaci a její čelné představitele (především pak Moravce a Teunera) ze srdce nenáviděla.“ (Leoš Nikrmajer) [225]Posledně jmenovaný autor hodnotí Dny mládeže 1943 jako vůbec nejúspěšnější podnik Kuratoria za celou svou existence. Historik Jan Špringl se naopak domnívá, že největším veřejným podnikem byl „Týden mládeže 1944“, který se konal počátkem července 1944 a o kterém bude ještě řeč v jedné z příštích kapitol tohoto seriálu.
.
POKRAČOVÁNÍ. Termín příštího dílu: 28.4.2010
Fotografie: archiv Vladimíra Kordy, časopisy Pestrý týden, Pražský Ilustrovaný Zpravodaj, Zteč a Správný kluk.
Zvláštní dík autora náleží Vladimíru Kordovi za spolupráci v opatřování fotodokumentace.
Poznámky:
[199] Pipota, Jan Nepomuk: O Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Po pěti letech 1939-1944, Orbis Praha 1944, str. 222
[200] Tamtéž, str. 226
[201] Tamtéž, str. 225
[202] Gebhart, Jan – Kuklík, Jan: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha Themis 1996, str. 228-229
[203] Pipota, Jan Nepomuk: O Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Po pěti letech 1939-1944, Orbis Praha 1944, str. 225
[204] Gebhart, Jan – Kuklík, Jan: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha Themis 1996, str. 228-229
[205] Pipota, Jan Nepomuk: O Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Po pěti letech 1939-1944, Orbis Praha 1944, str. 225
[206] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 146
[207] Gebhart, Jan – Kuklík, Jan: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha Themis 1996, str. 235
[208] Bericht über die Tätigkeit des Kuratoriums für tschechische Jugenderziehung im Jahre 1943, zpráva Fritze Knoopa zaslaná 11. 4. 1944 K. H. Frankovi, NA, f. 1446 Deutsches Staatsministerium für Böhmen und Mähren, sg. 110-4/22
[209] Wochenbericht der Parteiverbindungsstelle beim Reichprotektor in Böhmen und Mähren, vom 15. 9. 1943, NA, f. 1446 Deutsches Staatsministerium für Böhmen und Mähren, sg. 110-6-12
[210] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 144
[211] Tamtéž, str. 147-148
[212] Pipota, Jan Nepomuk: O Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Po pěti letech 1939-1944, Orbis Praha 1944, str. 235
[213] Gebhart, Jan – Kuklík, Jan: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha Themis 1996, str. 232-233
[214] Tamtéž, str. 233
[215] Tamtéž, str. 234
[216] Tamtéž, str. 234-235
[217] Národní archiv, f. 1464 Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, sg. 110/10-63; také: Uznání emigrantského listu práci Kuratoria, Zteč 1.9.1944, str. 1
[218] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 147-149
[219] Tamtéž, str. 151
[220] Pasák, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939=1945, Praha, Práh 1999, str. 357
[221] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 174
[222] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 149
[223] Gebhart, Jan – Kuklík, Jan: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha Themis 1996, str. 235
[224] Pasák, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939=1945, Praha, Práh 1999, str. 358
[225] Nikrmajer, Leoš: Činnost a úkoly Kuratoria pro výchovu mládeže v jižních Čechách v letech 1942-1945, In: Výběr 4/2006, str. 282
[200] Tamtéž, str. 226
[201] Tamtéž, str. 225
[202] Gebhart, Jan – Kuklík, Jan: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha Themis 1996, str. 228-229
[203] Pipota, Jan Nepomuk: O Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Po pěti letech 1939-1944, Orbis Praha 1944, str. 225
[204] Gebhart, Jan – Kuklík, Jan: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha Themis 1996, str. 228-229
[205] Pipota, Jan Nepomuk: O Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Po pěti letech 1939-1944, Orbis Praha 1944, str. 225
[206] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 146
[207] Gebhart, Jan – Kuklík, Jan: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha Themis 1996, str. 235
[208] Bericht über die Tätigkeit des Kuratoriums für tschechische Jugenderziehung im Jahre 1943, zpráva Fritze Knoopa zaslaná 11. 4. 1944 K. H. Frankovi, NA, f. 1446 Deutsches Staatsministerium für Böhmen und Mähren, sg. 110-4/22
[209] Wochenbericht der Parteiverbindungsstelle beim Reichprotektor in Böhmen und Mähren, vom 15. 9. 1943, NA, f. 1446 Deutsches Staatsministerium für Böhmen und Mähren, sg. 110-6-12
[210] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 144
[211] Tamtéž, str. 147-148
[212] Pipota, Jan Nepomuk: O Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Po pěti letech 1939-1944, Orbis Praha 1944, str. 235
[213] Gebhart, Jan – Kuklík, Jan: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha Themis 1996, str. 232-233
[214] Tamtéž, str. 233
[215] Tamtéž, str. 234
[216] Tamtéž, str. 234-235
[217] Národní archiv, f. 1464 Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, sg. 110/10-63; také: Uznání emigrantského listu práci Kuratoria, Zteč 1.9.1944, str. 1
[218] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 147-149
[219] Tamtéž, str. 151
[220] Pasák, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939=1945, Praha, Práh 1999, str. 357
[221] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 174
[222] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 149
[223] Gebhart, Jan – Kuklík, Jan: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha Themis 1996, str. 235
[224] Pasák, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939=1945, Praha, Práh 1999, str. 358
[225] Nikrmajer, Leoš: Činnost a úkoly Kuratoria pro výchovu mládeže v jižních Čechách v letech 1942-1945, In: Výběr 4/2006, str. 282