Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících - Dnes jako tehdy
Maršál Antonescu měl v Rumunsku proti sobě velikou demokratickou oposici, která neschvalovala jeho německou orientaci. Hlásila se k orientaci britské. Tato oposice společně s Antonescem nedůvěřovala sovětům. Moskva v roce 1940 vynutila si vydání Bessarabie a části Bukoviny, která nikdy nebyla ruská. Antonescu věděl, že svobodu své vlasti zajistí jedině tehdy, až Sovětský svaz bude zatlačen do východních stepí, až Evropa pod německým vedením dosáhne nad Sovětským svazem trvalé převahy. Jedině pak malí národové východní části střední Evropy budou moci klidně vydechnout. Bylo třeba přispět k vítězství Říše nad stepí. O to se Antonescu poctivě staral.Rumunští demokraté žili v důvěře v moudrost politiky britské. Potírali Antonesca, znesnadňovali mu jeho veliké poslání, mátli národ. Tvrdili, že je třeba přesně kopírovat Angličany. Angličané jsou s bolševiky proti Říši. Co dělají oni, musí po nich opakovat každý pořádný demokrat. Angličané se nebojí bolševismu, proto se ho nemá bát také pořádný demokrat v řadách evropských národů.
Mezi zapřisáhlými protivníky Antonesca byl také generál Radescu. Demokrat duší a tělem, spiknutý s Maniem, proslaveným demokratickým vůdcem rumunských sedláků. Radescu byl žalářován. Po odstranění Antonesca myslil, že přišla hodina rumunské svobody, kterou zajistí společně Anglie, Spojené státy a Sovětský svaz. Rumunsko bude ovšem nuceno uhradit Sovětskému svazu škody válečné, ale prý za to dostane zpět polovinu Sedmihradska, kterou v roce 1939 získalo Maďarsko. Někteří rumunští vlastenci s radostí vyrazili proti Maďarům po boku bolševických divisí. Staré politické strany z podzemí se vyplížily. Sekretariáty začaly pracovat a tak se zdálo asi měsíc po kapitulaci, že ti bolševici opravdu nejsou tak zlí a že se s nimi vyjde.
Dnes padla vláda Radescova. Ulice jej společně s Maniem prohlásila za fašistu. Po půl roce ode dne, kdy Rumunsko bylo sověty „osvobozeno“. Kdyby byl býval někdo před půl rokem Radescovi a Maniovi tvrdil, že zakrátko rumunská ulice bude žádat jejich hlavy, byli by se mu vysmáli a prohlásili to za blábolení. Oni byli přece zapřisáhlými odpůrci Němců a fašismu. To byla ta nejlepší legitimace. Oni byli pro demokracii, kterou slíbili ve východní části střední Evropy obnovit jak Angličané, tak Američané a bolševici. Z drobných demokratických států východní části střední Evropy měl být vytvořen obranný kordon proti Němcům pod blahovolnou ochranou Sovětského svazu.
Rumunští demokraté ve své slepotě a protiněmecké nenávisti zapomenuli, že všechny demokracie světa jsou pod vládou soukromého kapitálu, kterému bolševismus vyhlásil v roce 1917 třídní boj. Rumunský milionář se domníval, že nenávist k Německu mu zajistí jeho majetek a že postačí, aby svou vilu nabídl za bydliště sovětskému generálu nebo komisaři. Ten pán se zmýlil. Sovětští důstojníci a činovníci mají zakázáno bydlit „v privátech“. Pro ně byly zcela vyklizeny samostatné domy, hotely. Sovětským důstojníkům a činovníkům byl zakázán společenský styk s napapanými demokraty, kteří jim volali slávu na přivítanou. V Rumunsku od prvního okamžiku po kapitulaci vznikla nová fronta – fronta třídní. Rumunský proletariát vítal bolševiky dvakrát. Jednou jako domnělé osvoboditele od Němců a podruhé jako osvoboditele od vlastní rumunské buržoasie. To druhé osvobození bylo pouze na několik měsíců odloženo.Člověk by řekl, že odstranění osobního nepřítele Antonescova a zapřisáhlého anglofila a demokrata Radesca je hrubou sovětskou chybou politickou. Sověty mají před sebou jediný řídící úkol, problém zdolání Říše. Ostatní by mělo do té doby ustoupit do pozadí i s třídním bojem v „osvobozených“ prostorech. Ale bolševismus by nebyl bolševismem, kdyby se chtěl delší dobu smířit s buržoasní demokracií.
Tvrdý a houževnatý odpor Říše pomátl trochu sovětské politické kombinace. Poněvadž koncem ledna měl padnout Berlín a konference jaltská měla být předběžnou poradou o rozdělní válečné kořisti, Stalin chtěl mít do svolání opravdové mírové konference všechny malé státy, jež ve východní části střední Evropy obsadil, zbolševisované, aby jejich zástupcové u zeleného stolu byli jen lidmi Kremlu. Bolševisace Rumunska začala se proto trochu předčasně prohlubovat. Kdyby spojenci zvítězili, na mírovou konferenci z východní části střední Evropy by se dostavili zástupci patnácti ne-li dvaceti nových sovětských republik, vesměs komunisté přesvědčením. Z území obsazeného sověty se na západ nedostane už nikdy jediný demokrat!
Českožidovští emigranti se domnívají, že demokracie nakazí Sovětský svaz, nastěhují-li se z Londýna do Košic. Věc bude obrácená. Moskva uspořádá tak povedené demokratické volby, že získá prostou většinu hlasů trvalou převahu nad buržoasií a tak cestou demokratickou docílí zřízení sovětských republik všude tam, kde to uzná za nutné.
Na zdolání buržoasie bolševici nemají v záloze pouze spodinu, kterou vyšlou do ulic, nýbrž také obvinění ze spolupráce s nacionálními socialisty. U nás pomalu každému člověku, který by jim byl nepříjemný, mohou uvalit na krk proces, že „spolupracoval s Němci“. To může postihnout dělníky, železničáře, řemeslníky, úředníky.
V Sovětském svazu už dávno upustili od uznávání politických kajícníků, kterým se poskytuje čas k polepšení. V Sovětském svazu není Canossy. Bolševici potřebují zcela jiný typ člověka, než jaký rodí naše končiny, zdravou kulturou zavlažované. Kdyby Říše podlehla, v českých zemích do roka nebude jediného demokrata na nějakém vedoucím místě a do dvou let bude tu konec se vší buržoasií.
Po dvouletých zkušenostech se Stalinovou politikou v Evropě jedno je jisté. Který Evropan se staví proti Němcům, staví se také proti vlastnímu národu, připravuje svou vlastní zkázu. Situace na frontách je pro Evropu vážná, ale s ní stoupá nebezpečí pro evropské národy.
Kdyby české země ležely místo v dosahu Odry v dosahu Rýna, mohla by se v emigrantském poštívání proti Říši vidět určitá logika. Na české území by v takovém případě vstoupila vojska anglo-americká, kdyby Němci povolili. Ale naše kraje leží za německou frontou protibolševickou. Že u nás buržoasie vůbec ještě existuje, vděčí říšské ochraně. Naše zeměpisná poloha nás určila k tomu, abychom žili v rámci Velkoněmecké říše. Že jsme v tomto prostoru necelých dvacet let tatrmanili jako samostatný státek, měli jsme co děkovat dvacetileté slabosti Německa a Ruska. Proto se podařilo přechodně Anglii rozšířit své předmostí nad Dardanelami až po Danzig a zahrnout do něho Prahu, Bukurešť a Vídeň.To, co tropí česko-židovská emigrace, jsou ty nejzločinnější rejdy protinárodní, jaké kdy byly známy. Co by z českého národa zůstalo, kdyby nalezly ohlas. Nikdy ještě nebylo nám třeba tak střízlivě uvažovat, jako právě dnes.
.
(Lidové noviny, 4. března 1945)