Emanuel Vajtauer
 |
| Dne 8. dubna 1944 byl Josef Kliment instalován do funkce prvního preziden- ta Nejvyššího správního soudu (vlevo v taláru). |
Nejedni si v prvních dnech odpověděli na tuto mučivou otázku, že šlo o sebezáchovný pud národa. Státní prezident svěřil naše země v ochranu Vůdcovu jen proto, aby nezanikly v nerovném a marném boji. Bylo to pro něj řešení z okamžité slabosti. A poněvadž právě bylo ze slabosti, mělo jen dočasnou hodnotu.
Kdyby se tento postoj stal postojem celého národa, dával by nám pečeť méněcennosti a licoměrnosti a byl by zdrojem ustavičné a oprávněné nedůvěry Němců k nám. Naštěstí to nebyl postoj celého národa. Postupem doby si stále určitěji a jasněji uvědomujeme, že nás nevedl jen slepý pud sebezáchovy. Za Háchovým činem byla myšlenka, přibližující minulá a budoucí staletí.
Ji zajisté viděl muž, který pana prezidenta provázel. Byl to jeho politický tajemník, který téměř půldruhého desetiletí v sobě zápasil s myšlenkou Říše jakožto organizace evropského lidstva. Připadala mu vždycky jako pozoruhodný zjev na dějinném nebi, o němž praví zprávy, že dlouho svítil, aby se pak jednoho dne nenávratně ztratil v hlubinách dějinného kosmu. A tomuto muži se pojednou v závažný březnový den objevuje tento divuplný dějinný zjev opět na obzoru evropských dějů. Veřejnosti, která tehdy ještě nechápe, odhaluje skrytý smysl tohoto velkého okamžiku slovy: „Kdo by hleděl na poslední události zkaleným zrakem tohoto století, musel by žasnout nad situací zdánlivě a nikdy nevídanou. Stačí však jen poněkud pozornější pohled do přezíraných kapitol našich dějin, abychom pochopili, jaká mohutná historická skutečnost se objevuje před našimi zneklidněnými zraky. Obnovuje se útvar, který byl po dlouhá staletí jedinou myslitelnou organizační formou evropského světa, obnovuje se svatá říše římská národa německého.“
Tehdy mu ovšem málokdo rozumí. Při slovech „svatá říše národa německého“ má každý na mysli říši Němců pro Němce a na škodu neněmeckých národů. A sotva se tomu lze divit, neboť tehdy ještě průměrnému Čechu stejně jako průměrnému Němci není jasno, kam vývoj směřuje. Tajemníku pana prezidenta však dává dějinné poučení jasnozřivost jiným nepřístupnou. Svatá říše římská, dřívější i nastávající, je mu „mohutným a dosud nepřekonatelným svazem národů pod vrchním vedením Německa“. Český národ už v minulosti, jako opět nyní, je prvním, který vstupuje do tohoto nového evropského útvaru. V minulosti se stal „český stát nejpřednější částí svaté říše mezi všemi neněmeckými národy. Římský císař Karel IV. uzákonil ve zlaté bule výslovně, že české království je nejvznešenějším údem svaté říše.“ A Josefu Klimentovi vyvstává při této vzpomínce ihned konkrétní program pro národ: „Kéž bychom dovedli osvědčit takové hodnoty, aby nás i dnešní říše mohla po vzoru našich předků považovat za svého nejlepšího neněmeckého člena!“
Ke konci svého vyznání (vyšlo v Národní Politice 19. března 1939, viz odkaz v záhlaví tohoto textu "Obnovuje se svatá říše římská") nemůže zamlčet svého pohnutí, kterému tehdy věru ještě sotvakdo rozumí: „Zabýval jsem se u nás po léta studiem svaté říše římské. Shodou okolností mi bylo umožněno být nablízku, když dějinným setkáním Vůdce s naším úctyhodným prezidentem dr. Emilem Háchou byla nastoupena stará cesta naší účasti ve světové velkoněmecké říši. Nemohu nikdy zapomenout na tento okamžik.“
Bude nutno, aby náš národ dokázal, zda mírové řešení sporu s Německem volil z duchovní síly anebo z fyzické slabosti. Neschopnost, která se zatím všude projevuje, nasvědčuje spíš tomu, že jsme jednali ze slabosti fyzické i duchovní. Nelze ovšem soudit definitivně. Můžeme ještě najít nějakou novou sílu hlouběji, třeba na dně své národní bytosti. (Karel Lažnovský)
V osobě dr. Klimenta máme zodpověděnu otázku, která je nadhozena v uvedeném citátu Karla Lažnovského a na kterou si odpovídal každý po svém, když se před ním objevilo ono tíživé „Proč?“. Nebyl to jen pud sebezáchovy, nebyla to jen fyzická a duchovní slabost. Od prvního okamžiku stála za historickým činem našeho statečného prezidenta velká myšlenka nového a trvalého uspořádání evropských záležitostí, pro níž je světlým vzorem středověká jednota evropského lidstva, uskutečněná ve svaté říši národa německého. Tato myšlenka byla Josefem Klimentem jasně vyřčena. Ale podobala se světelné časované bombě. Zprvu se zdála padajícím mrtvým kamenem. Teprve nyní se rozhořívá. Jednoho dne bude oslňovat.
I průkopník jde cestou národa
Tím většího uznání zasluhují proto všichni ti duševní pracovníci českého národa, kteří z vlastního poznání se vymanili z dějinného obrazu, který přes všechny svůdné barvy byl přece jenom přeludem a vykouzloval hodnoty, jež se v drsné skutečnosti projevovaly jako klamná zdání. (Dr. Josef Pfitzner)
Když chválí Němec, stávají se naši lidé rázem ostražitými. Profesor dr. Pfitzner, sám uznávaná vědecká kapacita, měl u příležitosti udělení Heydrichovy ceny neobyčejně pochvalnou řeč o docentu Josefu Klimentovi na základě dobré znalosti jeho vědeckého díla a jeho veřejné činnosti. (viz odkaz v záhlaví tohoto textu "Projev Josefa Pfitznera...") Tato chvála vyvolává u některých našich intelektuálů cosi jako záminku, proč se nad případem Josefa Klimenta nezamyslet a proč si nebrat z něho příklad. Odbudou to pohodlným konstatováním: dal se do vleku německé vědy a německé myšlenky a jeho případ není proto případem naším.
Ale jestliže někdo ke svým novým myšlenkám přišel z úporného přemýšlení o ryze českých a národních věcech, byl to docent Kliment. Hned jeho první práce se zabývají potřebami nového českého státu, a to potřebami zcela novými, jako byla náhlá povinnost mladého státního útvaru udržovat zahraniční styky. Jeho vědecký duch si klade otázku: jak to bylo s českými zahraničními styky v minulosti? V seminární práci objasňuje funkci středověkých pasů – glejtů. Ve své druhé práci pátrá po dřívějších orgánech českých zahraničních styků a tu se poprvé setkává s myšlenkou Říše, jež představuje uskutečněnou myšlenku celoevropského řádu. Až dosud u nás vědci tyto dva útvary nerozlišovali. Když Kliment přistupoval ke svému studiu, byl také přesvědčen, jak jsme to vsávali s mlékem mateřských škol do sebe, že celoevropský řád byl „pouze obratnou jednostrannou rouškou výbojné francké a později francké politiky“. Ale hlubším studiem seznává, že tu šlo o všeobecný názor doby a právě, že to byl všeobecný názor doby, nemohla to být jen „francká a německá lest“. Pátrá, jak se tento všeobecný názor vyvinul a dochází ke zjištění, že „celá tato mohutná stavba Říše byla podložena hlubokým přesvědčením nesčetných lidských generací. „Obrátil jsem se“, vyznává Kliment ve svém souhrnu, „ k samým kořenům tohoto přesvědčení a překvapen jsem zjišťoval, jaké tisícileté tradice se tu uplatňovaly… Musel jsem začít až u starověké teorie, která hlásala, že se na světě vystřídají čtyři říše, z nichž čtvrtá bude věčná. Tato poučka byla přijímána všemi generacemi jako veliké dogma. Šlo ovšem o to, který celek bude uznán za nositele této věčné říše. Společnému dílu římských státníků, filozofů, básníků i teologů se podařilo přesvědčit svět, že touto věčnou říší bude navždy impérium vybudované Římany. Římští státníci přivádějí úspěšně jeden celek za druhým do svého impéria, filozofové odůvodňovali toto dílo zákonitostí přírody, básnící Ovidius a Vergilius svými nesmrtelnými díly toto vedoucí poslání posvěcovali a teologové horlivě napomáhali rozborem Kristových příkazů. Vznikla tak silná víra, že na ní nemohl nic změnit ani zánik římského impéria. Hlavní starostí středověku se stalo nalézt dědice tohoto vedoucího postavení. A tohoto jednomyslného uznání se dostalo panovníkům největšího evropského národa, národa německého. Roku 800 Karel Veliký a roku 962 definitivně Otto I. obnovují titul římského císaře a přejímají na svá bedra péči o jednotu Evropy.“
(Přítomnost, 1. července 1943)
Dokončení 22. 10. 2011