Josef Kliment
V cyklu článků o J. Klimentovi již vyšlo: Josef Kliment - Háchův politický sekretář - Obnovuje se svatá říše římská - Osobnost a svoboda jednotlivce v souladu se zákonitostmi přírody - Publicistická činnost Josefa Klimenta - Hácha a hlas lidu - Malé vzpomínky z velkých dnů - Mezi Západem a Východem - Projev Josefa Pfitznera při udělení ceny Josefu Klimentovi
 |
| Náměstek primátora města Prahy, Josef Pfitzner (vpravo) předává ocenění Josefu Klimentovi (4. 6. 1943). |
Je to činnost českého právního historika v oboru německých i českých právních dějin a její vztah k mohutné přítomnosti. Někdy se právně-historické vědě vytýkalo, že historii příliš zjednodušuje. je tomu skutečně tak. Právník, který jako soudce nebo administrativní úředník musí bez ohledu na množství nejkomplikovanějšího skutkového materiálu nalézt vždy jasnou podstatu věci, hledá tuto jasnost a jednoduchost i v ohromných spoustách historického materiálu. To však není vada, nýbrž právě přednost historicko-právní činnosti.
A právě živelná touha po jasných odpovědích mne přivedla již na samém počátku univerzitního studia k právně-historickému oboru. A zde se mi naskýtala stále a stále příležitost k novému poznání. Zatímco každý průměrně vzdělaný člověk věděl, že toho a toho roku ten a ten český panovník obdržel od císaře královskou hodnost nebo léno, že české země odváděly do Říše takový a takový poplatek, nebo že český král navštěvoval říšský sněm, málokdo si položil otázku, proč se tak dělo, jaká zákonitost či náhoda se tu projevovala. Musel tu přece být nějaký společný celek, musel tu být nějaký právní poměr.
Od této chvíle se stala otázka poměru českých zemí k říši hlavním bodem mého usilovného zájmu. Zdaleka jsem ovšem nebyl první ani jediný, kdo se touto věcí zabýval. Myslím však, že jsem zaujímal potud zvláštní místo, že jsem otázku poměru k Říši považoval vůbec za první a nejdůležitější bod českých právních dějin, bez něhož nelze těmto dějinám rozumět.
Proto jsem tímto tématem zahájil svojí vlastní literární činnost. V seminární práci z roku 1925 „O orgánech zahraničních styků českých před Bílou horou“ se poprvé pokouším neuměle vystihnout, jakým důmyslným způsobem byly české země začleněny do Říše. Toto téma pak bylo rozvinuto v tištěné práci, vydané pod týmž názvem roku 1929. Zde jsem již pokročil mnohem dále. Odvážil jsem se na podkladě velkého materiálu samostatně napsat studii o pojmu středověké Říše a ukázat, k jakému mezníku v evropské organizaci došlo, když Německo přijetím starobylé ideje věčné říše přestalo být pouze jedním z mnoha tehdejších teritoriálních útvarů a stalo se nositelem evropské říše. Rozlišoval jsem jasně pojmy Německo jakožto státní organizace německého národa a Říše jakožto vyšší evropský řád. Proto jsem také evropskou politiku Říše nepovažoval za německou expanzi, nýbrž za plnění myšlenky Říše. Obraz světa, který se mi v souvislosti s pojmem Říše objevil, byl pro mne úplným překvapením a již nikdy mne nepřestal poutat. Bylo-li mi až do té doby samozřejmou věčnou pravdou učení tradiční liberalistické vědy, že svět je myslitelný jen jako mozaika co největšího počtu samostatných států, a přednášel jsem stejně jako jiný tento systém i pominulosti, stál jsem náhle tváří v tvář světovému názoru zcela opačnému. Octl jsem se náhle v době, která nebyla zneklidňována ani problémem suverenity, ani národnostními těžkostmi.
Vycházeje ze světa přítomnosti, roztříštěného v malé státy, jsem se náhle octl před společenstvím Evropy, které je známo pod jménem Abendland. Viděl jsem jednotnou kulturní Evropu, uznávající jedinou nejvyšší světskou autoritu, jíž byl císař svaté říše římské národa německého. Geniálním lenním poměrem byly všechny kulturní evropské země začleněny do této pospolitosti. Již tehdy jsem ukázal na základě výsledků vědecké literatury, že stupně tohoto začlenění byly v různých dobách různé.
Pokud šlo o postavení českých zemí, vyšel jsem od původního svatováclavského poměru k vlastnímu Německu a ukázal, jak veliké přednosti vzešly pak českým zemím z toho, že Německo se stalo Říší. Upozornil jsem, že tento starobylý poměr nelze měřit moderním pojmem suverenity, který byl tehdejšímu světu zcela cizí.
Na hlavních výsledcích, k nimž jsem tehdy dospěl, jsem nemusel ani po zřízení Protektorátu nic měnit, ani tam ne, kde jsem snad dospěl k jinému výsledku než německá věda. Jednotné vedení kulturně vyvinuté Evropy nebylo snad jen ideálem, nýbrž i danou skutečností. Jen císař mohl zeměpány povyšovat na krále. Peníze všech zemí měly platnost v celé Evropě. Diplomy každé univerzity byly uznávány v celém vzdělaném světě. Vynikající úředníci přecházeli ze země do země a zjednávali půdu jednotnému právu. Společné vojsko Evropy – myslíme na křížové výpravy – bylo pod vedením císaře vždy svoláno, když evropské kultuře hrozilo od východu nebezpečí.
Stále nové a nové doklady z dějin všech zemí mi potvrzovaly při dalším studiu, že tu snad nešlo o chvilkový mocenský útvar, nýbrž že celá tato mohutná stavba byla podložena hlubokým přesvědčením nesčetných lidských generací. Obrátil jsem se k samým kořenům tohoto přesvědčení a překvapen jsem zjišťoval, jaké tisícileté tradice se tu uplatňovaly. Vše se shodovalo v pevné víře, že od pradávna existuje pro evropský lid věčná říše.
Tímto způsobem jsem byl přiveden ke studiu nauky o věčné říši. Více než kterýkoliv z českých autorů jsem se předtím věnoval této otázce. Musel jsem začít až u starověké teorie, která hlásala, že se na světě vystřídají čtyři říše, z nich čtvrtá bude věčná. Tato poučka byla přijímána všemi generacemi jako veliké dogma. Šlo ovšem o to, který celek bude uznán za nositele této věčné říše. Společnému dílu se podařilo přesvědčit svět, že touto věčnou říší bude navždy impérium vybudované Římany. Římští státníci přiváděli úspěšně jeden celek za druhým do svého impéria, filozofové odůvodňovali toto dílo zákonitostí přírody, básníci Ovidius a Vergilius svými nesmrtelnými díly toto vedoucí poslání posvěcovali a teologové horlivě napomáhali rozborem Kristových příkazů.
Vznikla tak silná víra, že na ní nemohl nic změnit ani zánik římského impéria. Hlavní starostí středověku se stalo nalézt pro Evropu dědice tohoto vedoucího postavení. A tohoto jednomyslného uznání se dostalo panovníkům největšího evropského národa, národa německého. Roku 800 Karel Veliký a roku 962 definitivně Otto I. obnovují titul císaře římského a přejímají na svá bedra péči o jednotu Evropy.
Asi takovéto poučení jsem získával a upevňoval, čím více jsem se pojmem středověké Říše zabýval. Kontroloval jsem své poznatky letmými pohledy do duševní tvorby tehdejší doby. A tu jsem znovu a znovu shledával, jak mocně byli největší duchové středověku zaujati ideou věčné říše, spočívající v rukou národa německého. Již tehdy mne upoutal nesmrtelný zjev básníka Dante, který věnoval myšlence evropského poslání Říše nadšený politický traktát. S použitím všech zbraní středověké filozofie snesl ve svém spise dvanáct důvodů, dokazujících správnost Homérovy a Aristotelovy věty, že věci by neměly být špatně spravovány, že mnohost vládců „je špatný zjev“. „Proto budiž jen jeden vládce“ bylo závěrem všech těchto úvah. Panujícímu císaři Dante ohnivým dopisem projevil svou všechnu víru a naději v mohutné poslání Říše.
Středověká Evropa pociťovala tedy živé osudové společenství a výrazem tohoto smýšlení byla svatá říše římská národa německého. Avšak nejen tento cit pospolitosti, nýbrž i stejně tradiční separace od východního světa je důležitým poznatkem, kterého jsem nabyl při studiu pojmu Říše. Lidstvo zprvu chtělo přezírat přírodou daný rozdíl mezi Západem a Východem a pokoušelo se v rámci antického římského impéria o univerzální organizaci. Rokem 395 je však definitivně oddělen Východ: Ne proto, že císař Theodosius měl dva syny, kterým chtěl impérium rozdělit, nýbrž proto, že příroda uplatnila své právo. Od té doby představuje kulturní Evropu Západ, řízený císařem národa německého, kdežto Východ zůstává oblastí prospěchářského primitivismu, ohrožujícího evropskou civilizaci. Pro Západ (tradiční Abendland) není vůči Východu jiné možnosti než obrana.
České země se po jistém kolísání přiznaly už na počátku svých dějin podle svého přirozeného poslání k Západu a nedaly se mýlit argumentací východních císařů, kteří se též prohlašovali za dědice večné říše. Zaznamenal jsem, jak například byzantský císař Manuel Komnenos bez úspěchu vytýkal českému králi Vladislavu II., že neměl přijímat královskou korunu od císaře Západu.
Uvědomil jsem si pak, jak myšlenka suverenity začala leptat na této mohutné stavbě jednotné Evropy a jak posléze dovršila své dílo naprostým rozkladem Evropy. V roce 1935 jsem otevřeně publikoval pochybnost o tom, zda myšlenka suverenity, hlásající naprostou rovnost a nezávislost každého celku, splnila naděje, které do ní byly kladeny, a výslovně jsem prohlásil, že středověká univerzalistická výstavba světa byla teoreticky nejvyšším ideálem, jaký si lze představit. Na plánech, usilujících o Panevropu a různých podobných neumělých pokusech jsem ukázal nespokojenost poválečné Evropy s principem suverenity.
Poprvé jsem se postavil proti formulce, že středověk byl temný. Naopak, stále více jsem si uvědomoval několik základních nesmírných hodnot, které právě německý středověk přinesl a které lze shrnout do těchto několika hesel: Idea Říše, léno, rytířství, město, hansa, ghetto. Bylo by ovšem velkým přeceňováním, kdybych chtěl tímto vylíčením své práce vzbudit dojem, že snad již tehdy uprostřed liberalistického světa, založeného zdánlivě navždy na myšlence státních suverenit, jsem věřil v obnovení Říše. Z rozhárané Evropy jsem sice hleděl pozorně do dob, kdy Evropa, vedená první Říší, byla jednotnou pospolitostí, avšak uskutečnění nové evropské jednoty jsem v roce 1929 pouze nadhodil jako věc téměř nemožnou. Napsal jsem: „Uvědomíme-li si právě tento dnešní princip rovnosti, vysvitne nám, co vše by muselo v mezinárodně-právní ideologii předcházet, aby bylo možné vážně počítat s možností obnovení Říše.“
Doba však začala kvapem zrát k tomu, aby byly vytvořeny veškeré předpoklady pro likvidaci myšlenky mechanické suverenity a tím i pro novou moderní ideu evropské jednoty. Máme-li na mysli tisícileté poslání první německé Říše, nemůže nás překvapit, že iniciativa k reorganizaci světa opět vyšla z Německa.
A proto jsem neváhal od roku 1938 znovu tyto veškeré dějinné souvislosti připomínat české veřejnosti. Nebylo ovšem hned od počátku jasno, že dojde k tak mohutnému dějinnému vypořádání a že obrozená Německá říše bude postavena před týž dějinný úkol, který po staletí plnila Říše první. Proto bylo tehdy ještě předčasné, napsal-li jsem po včlenění Čech a Moravy do Říše dne 19. března 1939 článek „Obnovuje se svatá říše římská“ (pozn.: viz odkazy pod nadpisem) a vyslovil-li jsem, že „se stáváme opět – jako v minulosti – prvním neněmeckým celkem, který se svěřuje ochraně veliké Říše německé“. Vždyť tehdy se ještě zdálo, že k další evropské přestavbě vůbec nedojde a že není vůbec příčiny přirovnávat novou situaci k středověké Říši.
Víme, že nebylo původně programem ani německé národně socialistické revoluce provést přestavbu Evropy. Šlo o obrodu Říše v užším, národním smyslu. Proto také otázka evropského poslání středověké říše nebyla aktuální. Když se však při prvním nárazu říšských zbraní, k nímž bylo nutné sáhnout, dosavadní Evropa zhroutila a když brzy nato v plné síe ožilo i tradiční východní nebezpečí, projevil se také tradiční evropský úkol Říše v plné naléhavosti. Obrana a organizace tradičního Západu spočinula opět na bedrech Říše. A tu není divu, že byla obrácena zvýšená pozornost k tisíciletému úkolu Říše první, říše římské národa německého.
Především byly vydány nově ve společném svazku Friedrichem Schneiderem starší Fickerovy a von Sybelovy spisy pod společným názvem „Universalstaat oder Nationalstaat. Macht und Ende des ersten deutschen Reiches“ (Innsbruck 1941). Dalšího díla se ujímají hlavně pracovníci soustředění okolo „Reichsinstitut für Geschichte des neuen Deutschlands“. Od té doby vycházejí stále pozoruhodnější díla o podstatě a organizaci první Říše. Je to především práce Karla Richarda Ganzera „Das Reich als europäische Ordnungsmacht“ (Hamburg 1941), která zdůrazňuje, že důmyslná konstrukce středověké Říše umožnila, aby německá národ „v nejrůznějších organizačních formách na sebe napojil politicky významnou oblast Evropy“ (str. 19) a vytvořil tak „právní útvar, který dovoloval státní vývoj svébytných národních celků a přesto je vázal k nadřazenému systému, tj. k Říši.“ (str. 21).
Tím vším nemá být řečeno, že by snad moderní Velkoněmecká říše měla či mohla být pouhou kopií první Říše. Mohutná tradice první Říše tu může být pouze jedním z komponentů nové syntézy. Již dnes se pociťuje, jak mnoho podoby s historickým vzorem leží v tom, že i dnešní Říše je budována jakožto odstupňovaná řídící moc. Tím vzešly nové úkoly i státovědě. Je překonán pojem státu tak, jak jsme ho dosud znali, totiž celku vůči všem a ve všem naprosto suverénního. Místo toho vzniká pojem Groβraumordnung. Takovým řádem je Říše. Tuto otázku rozvířil známý německý státovědec Carl Schmitt v práci „Völkerrechtliche Groβraumordnung“ (1939). Přední německý státovědec Ernst Huber vymezil nové pojmy v pozoruhodném pojednání „Positionen und Begriffe“ (Zft. für die gesamte Staatswissenschaft 1941).
Na toto nové období státovědy jsem upozornil českou myslící veřejnost poprvé v článku „Konec starého pojmu států“ (Národní Politika z 2. června 1940) a pak vedle různých drobnýh projevů a přednášek hlavně úvahou „Říše jest více než stát“ (Přítomnost z 1. března 1943). Nejzajímavějším na tomto poli je, že nepřátelé Říše, kteří zahájili válku ve jménu zachování ohrožené myšlenky suverenity malých států, prohlašují naopak dnes odstranění malých států a rekonstrukci Evropy za svůj válečný cíl.
Vývoj není dosud skončen, spíše jsme na počátku. Jde opravdu o základní hodnoty lidské civilizace a o výměnu dosavadních organizačních principů, v nichž jsme byli mechanicky vychováváni, za principy lepší, které přinesla německá revoluce. Vše to je spojeno s válečnými oběťmi. Běžný pozorovatel velmi snadno ztratí přehled. Zde nastupuje povinnost teoretiků, kteří nikdy nesmějí v návalu denních událostí ztratit z očí principy a tyto principy musí svému okolí znovu a znovu připomínat. Snažil jsem se v mezích všech sil této čestné a odpovědné povinnosti vyhovět.
