Uplynulo 66 let od spáchání válečného zločinu v Hirošimě a Nagasaki
David Swanson
Dne 6. srpna 1945 oznámil prezident Harry S. Truman: „Před 16 hodinami svrhlo americké letadlo pumu nad Hirošimou, důležitou vojenskou základnou japonské armády. Tato puma měla trhací sílu větší než 20.000 tun TNT. Měla trhací sílu dvou tisíckrát větší než britská Grand Slam, největší puma, která byla nasazena v dosavadních dějinách války.“
Když Truman obelhával Ameriku, že Hirošima byla vojenskou základnou a nikoliv městem plným civilistů, chtěli mu lidé bezpochyby věřit. Kdo by chtěl žít s tou ostudou příslušet k národu, který na svět přivedl zcela úplně nový druh zvěrstev? (Mělo by snad označení Lower Manhattanu jako „Ground Zero“ tuto vinu vymazat?) A když jsme se pravdu dozvěděli, chtěli jsme a stále ještě chceme zoufale věřit tomu, že válka je mír, že násilí je spásou, že naše vláda svrhla atomovou pumu, aby zachránila životy nebo alespoň aby zachránila životy americké.
Navzájem si namlouváme, že pumy zkrátily válku a zachránily více životů než těch přibližných 200.000, kterých si vyžádaly. A přece zaslalo Japonsko týdny předtím, než byla svržena první bomba, totiž 13. července 1945, telegram do Sovětského svazu, ve kterém vyjádřilo své přání kapitulovat a ukončit válku. Spojené státy americké japonské kódy dešifrovaly a telegram si přečetly. Truman se ve svém deníku vztahoval na „telegram japonského císaře, který chce mít mír“. Truman byl přes švýcarské a portugalské kanály informován o japonských mírových návrzích už tři měsíce před Hirošimou. Japonsko se jenom bránilo před bezpodmínečnou kapitulací a sesazením svého císaře, ale Spojené státy americké trvaly na těchto podmínkách až do té doby, než byly svrhnuty atomové bomby, a dovolily Japonsku až poté, aby si svého císaře ponechalo.
Prezidentův poradce James Byrnes řekl Trumanovi, že svržení atomových pum Spojeným státům umožňuje „diktovat podmínky pro ukončení války“. Ministr námořnictví James Forrestal napsal do svého deníku, že Byrnes „se vynasnažil záležitost Japonska očistit, dokud nevstoupili do hry Rusové“. Truman napsal do svého deníku, že se Sověti prý připravují na to, aby napochodovali proti Japonsku a „až k tomu dojde, je s Japončíkama konec“. Truman nařídil svrhnutí bomby na Hirošimu 6. srpna, a další pumy jiného typu, totiž plutoniové bomby, které vojsko taktéž chtělo otestovat a předvést, na Nagasaki dne 9. srpna. Taktéž 9. srpna napadli Sověti Japonce. Během následujících dvou týdnů zabili Sověti 84.000 Japonců, zatímco ztratili 12.000 svých vlastních vojáků, a Spojené státy americké nadále bombardovaly Japonsko neatomovými zbraněmi. Pak Japonci kapitulovali.
Americké vyšetřování strategického bombardování dospělo k výsledku, že „… by Japonsko bývalo určitě před 31. prosincem 1945, ale s největší pravděpodobností před 1. listopadem 1945, kapitulovalo, i kdyby atomové pumy nebyly svrhnuty a dokonce i kdyby Rusko nevstoupilo do války a nebyla by plánována nebo zvažována invaze“. Jedním jinak smýšlejícím člověkem, který přesně tento názor oznámil ministru války před svržením pum, byl generál Dwight Eisenhower. Náčelník generálního štábu admirál Admiral William D. Leahy k tomu poznamenal: „Nasazení této barbarské zbraně v Hirošimě a Nagasaki nepřineslo žádné podstatné výhody v naší válce proti Japonsku. Japonci už byli poraženi a ochotni kapitulovat.“
Ať už svržení atomových pum možná jakkoliv přispělo k ukončení války, je zvláštní, že o kalkulovanou hrozbu svržením, kalkulaci, která byla používána během Studené války trvající celé následující půlstoletí, se nikdo nepokoušel. Vysvětlení můžeme možná najít v Trumanových poznámkách, ve kterých věnuje pozornost motivu pomsty: „Poté co jsme vynalezli pumu, použili jsme ji. Nasadili jsme ji proti těm, kteří nás bez varování napadli v Pearl Harboru, proti těm, kteří nechávali hladovět americké vlečné zajatce, bili je a popravovali je, proti těm, kteří se vzdali nároku dodržovat Mezinárodní válečné právo.“
Mimochodem, Truman nemohl za cíl zvolit Tokio – ne snad proto, že to bylo město, ale protože jsme jej už obrátili v prach a popel.
Nukleární katastrofy neznamenaly možná konec světové války, nýbrž teatrální otevření Studené války, a směřovaly k tomu, aby Sovětům zprostředkovaly určité poselství. Mnoho nižších a výše postavených funkcionářů ve vojsku USA, včetně vrchních velitelů, bylo od té doby v pokušení shazovat atomové bomby na města, počínaje Trumanem, který roku 1950 vyhrožoval svrhnutím atomových pum na Čínu. Vznikl mýtus, podle nějž nadšení Eisenhowera pro bombardování Číny atomovými pumami vedlo k urychlenému konci války v Koreji. Víra v tento mýtus přivedla prezidenta Nixona několik desetiletí potom k představě, že může ukončit válku ve Vietnamu tím, že bude předstírat, že je natolik šílený, aby nasadil atomové pumy. Ještě zneklidňujícím je skutečnost, že on byl skutečně natolik šílený. „Atomová bomba, nějak ti vadí? .. Já bych jen chtěl, abys myslel ve velkém, Henry, propánaboha“, řekl Nixon Henrymu Kissingerovi při poradě možných způsobů postupu ve Vietnamu.
Prezident George W. Bush řídil vývoj menších nukleárních zbraní, které se daly nasadit snadněji, stejně jako vývoj mnohem větších ne-nukleárních pum, čímž se smazávala dělící čára mezi oběma. Prezident Obama v roce 2010 přišel na to, že USA by mohly provést první úder atomovými zbraněmi, ale pouze proti Íránu a Severní Koreji. Spojené státy tvrdily bez sebemenšího důkazu, že Írán nedodržuje Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT), ačkoliv jednoznačné porušení této smlouvy představuje odpírání USA při práci na odzbrojení stejně jako oboustranná obranná smlouva mezi Spojenými státy a Spojeným královstvím, v jejímž rámci obě země společně sdílí atomové zbraně v porušení článku 1 Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, ačkoliv se politika prvního úderu atomovými zbraněmi ze strany USA proviňuje vůči další smlouvě: Chartě Spojených národů.
Američané si možná nikdy nepřiznají, co způsobili v Hirošimě a Nagasaki, ale naše země na to byla v určité míře připravena. Poté co Německo přepadlo Polsko, vyhlásilo Spojené království společně s Francií Německu válku. Roku 1940 zrušilo Spojené království smlouvu s Německem, ve které se zakazovalo bombardovat civilisty, a to ještě dříve, než Německo postupovalo stejným způsobem proti Anglii – ačkoliv Německo samo roku 1937 bombardovalo Guernicu ve Španělsku a roku 1939 Varšavu v Polsku a Japonsko mezitím bombardovalo civilisty v Číně. Poté bombardovaly Velká Britnie a Německo po celá léta navzájem svá města, než se přidružily Spojené státy a bombardovaly německá a japonská města v ničící orgii, která vše dosavadní zastínila. Když jsme nechali japonská města obracet v plameny, přinesl časopis Life fotografii japonského člověka, který zemřel uhořením, a komentoval to slovy „to je jediná možnost“.
V době války proti Vietnamu byly takovéto snímky velmi sporné. V období války proti Iráku v roce 2003 se takovéto snímky neukazovaly a také se už nepočítaly mrtvoly nepřátel. Tento vývoj, zřejmě určitý druh pokroku, nás drží stále ještě velmi vzdálené ode dne, kdy se hrůzy pak přeci jen budou ukazovat s popiskou snímku: „Musí existovat nějaká jiná možnost.“
Převzato a přeloženo se souhlasem správce stránek Antikrieg.com .Text je krácený.