 |
| "Helmut Kohl byl vždy zástupcem národních masochistů..." |
Na těchto výpovědích je správné pouze to, že Německo je hospodářsky bezpochyby nejsilnějším faktorem v rámci Evropského společenství. Jediný faktor, jehož síla doposud umožňovala vzepřít všechny ty záchranné akce, všechny ty neuvěřitelné platby Řecku a ostatním zbankrotovaným zemím. Co se ale týká takzvané vedoucí úlohy Německa, hovoří se dvojitým jazykem: Když se citují například vedoucí úlohy Francie nebo Anglie, tak se stále vychází z toho, že obě tyto země jsou v obzvláštní míře schopné prosazovat své zájmy, tedy právě francouzské zájmy, britské zájmy v evropské a světové politice. Francouzské vedení pro Nicolase Sarkozyho bezpochyby znamená, že kupříkladu dominuje evropskou politiku ve smyslu francouzských představ. A to stejné platí přirozeně také pro politiku Londýna.
Naproti tomu když se hovoří o německé zodpovědnosti a o tom, že Berlín konečně musí jako nejsilnější faktor v rámci Evropské unie převzít vedení, tak všichni rozdávači prohlášení a všichni ti, co se zúčastní diskuse, vycházejí z toho, že se Německo má vzdát svých zájmů ve smyslu Evropy. Že musí na sebe vzít všechny náklady a učinit všechny miliardové platby. Nikdo, ne komisní prezident Barroso, ne předseda rady Van Rompuy, ne britské státní vedení a ne francouzské, ale také v žádném případě německé hlasy jako Helmut Kohl a Christian Wulff by tím chápali, že německé vedení v Evropě by mělo znamenat, že Berlín má postavit německé zájmy do středu evropské politiky. Nikdo.
A proto by se při této debatě mělo dát za pravdu také Angele Merkelové. Váhá, například ohledně zavedení eurobondů, ne proto, že by dostala strach z německé vedoucí úlohy. Váhá z důvodu, protože ví, že by to znamenalo další zatížení pro Němce a pro německé národní hospodářství. Ví přesně, že nabádání k tomu, aby se přeci jen převzala evropská vedoucí úloha, má pouze znamenat, že by Němci opět jednou a zase jednou měli víc platit.
Helmut Kohl je stařec. A ta spíše náhodná úloha, do které sklouzl, totiž do úlohy spolkového kancléře znovusjednoce ní, by neměla blokovat pohled na to, že on sám v žádném případě směrem k němu neusiloval, nýbrž že v tom nejlepším případě pouze v tehdejší dané situaci udělal to nejlepší. A tato náhodná úloha by taktéž neměla klamně zakrývat skutečnost, že Helmut Kohl obětoval na evropském oltáři jako cenu za toto znovusjednocení silnou německou marku. V neposlední řadě je Kohl jeden z otců evropské měny, tak jak ji dnes známe a o které víme, že ztroskotala. A Helmut Kohl byl vždycky zástupcem oněch národních masochistů, kteří byli ochotni vzdát se německého národního uvědomění a německých zájmů ve prospěch fiktivního evropského uvědomění a taktéž fiktivních evropských zájmů.
Angela Merkelová může být váhavá. Je možné, že také vystupuje nejistě a rozporuplně, jako například v případě Libye. Ale někdy má člověk dojem, že přeci jenom cítí závazek chránit německé zájmy, i kdyby to mělo být pouze proto, aby nepřišla o více voličské přízně. Christian Wulff a jeho krásné a bezobsažné proslovy, malicherně posuzující stařec Helmut Kohl , jsou zřejmě naprosto neovlivnění takovýmito úvahami. A pravděpodobně budou mezi těmi prvními, kdo se přiřadí do onoho celoevropského sboru, který bude vydání eurobondů interpretovat jako „německou zodpovědnost“ a „německou vedoucí úlohu“.
Evropská dojná kráva Německo tak nějak připomíná v současné době často citovanou krávu Yvonne: Aby unikla řezníkovi, musí utéct do lesa. A aby uniklo vykořisťování eurobondy a jinými opatřeními „evropské odpovědnosti“, musí se německé národní hospodářství zjevně utéci do odpírání.
Převzato ze Zur Zeit a přeloženo se souhlasem autora.
