1.díl - 2.díl - 3.díl - 4.díl - 5.díl - 6.díl - 7.díl - 8.díl - 9.díl - 10.díl - 11.díl - 12.díl
Umění mládeži
Vyvrcholení „Dnů mládeže“ na Strahovském stadioně v Praze v září 1943 završilo dosavadní tělovýchovnou práci Kuratoria. Tato v navazujícím období pochopitelně nevázla a do povědomí veřejnosti se vepsala zejména závody v košíkové (uspořádanými v závěru roku 1943) a propagací zimních sportů. Organizační práce ve formě povinné služby mládeže pokračovala v Protektorátu v průběhu podzimních měsíců i v řadě menších obcí. Odstartovala rovněž povinná služba dívek a školení jejich instruktorek. Na regionální úrovni se s povinnou službou dívek začínalo rozdílně. Tak například v okrese Moravské Budějovice se povinná výchova dívčí mládeže rozběhla v plném rozsahu až v listopadu 1943. Nově jmenovaná okresní dívčí referentka svolala na 30. listopad 1943 první pracovní poradu všech instruktorek, na které pak byly probrány přesné směrnice výchovy dívčí mládeže. (Instruktorky v rámci přípravy na poradu sbíraly také hadříčky a zbytky barevných látek, aby z nich pak šily panenky, které pak prezentovaly ostatním děvčatům po návratu z porady.) [224]Ovšem již v průběhu Dne mládeže v Praze v září 1943 byla ohlášena další významná akce Kuratoria, která si tentokráte kladla zcela nový cíl.
Na celém území Protektorátu se koncem září rozběhla akce „Umění mládeži“, která si určila za úkol zpřístupnění všech forem kulturního života členům Kuratoria, a nejen jim. Tisk o chystané akci referoval již týden dopředu a Lidové noviny zároveň vysvětlovaly i účel tohoto programu, který byl časově rozvrhnut na školní rok 1943/44: „Po úspěšné akci tělovýchovné v rámci Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě bude zahájena dne 25. září akce „Umění mládeži“, která svým rozsahem je prvním podnikem v oboru duchovní výchovy české mládeže. Jejím cílem je vyplniti mezeru v dosavadní nedostatečné umělecké výchově školské a prostřednictvím bohatství národní kultury připraviti živnou půdu pro umělecký růst vynikajících talentů. Ideovým programem této akce v principu je poskytnouti mládeži možnost poznati dobré umění, pěstovat lásku k němu, tříbit umělecký vkus a konečně přimět mládež k individuální umělecké podnikavosti. Toto úsilí má těžiti z přirozené touhy mladých po vzájemném zápolení za podpory kolektivní výchovy Kuratoria.“ Akce se prováděla uspořádáním hodnotných divadelních, koncertních a filmových představení určených úzce pro mládež. Program jednotlivých představení byl ovšem pečlivě vybrán. K účasti byla pozvána všechna mládež ve věku od 10 do 18 let, tedy nejen mládež podchycená v povinné službě Kuratoria. K spolupráci bylo již předem před zahájením akce získáno 22 divadel, od našich předních protektorátních scén až po nejlepší divadla zájezdová, asi 120 orchestrů, od největších symfonických těles až po sdružení komorní, řada sólistů, instrumentalistů a zpěváků. Jednotlivá představení byla uváděna proslovy a vhodným tematickým vysvětlením. Dle předběžného plánu se akce měla uskutečnit ve 183 městech Protektorátu. Počítalo se s jistou průměrnou účastí mládeže od 10 do 18 let a odhadovalo se podle toho, že bude třeba uskutečnit asi 400 představení měsíčně, aby byl splněn předpoklad 10 hodnotných představení každému účastníku do roka. Tato počáteční očekávání však byla později daleko překročena, jak dokázala závěrečná bilance. [225] Projekt byl opět pořádán v úzké spolupráci se školami, které měly na jedné straně hrát roli jeho propagátora a na straně druhé také přijímat přihlášky od svých žáků a distribuovat vstupenky. Učitelé též dostali za úkol vykonávat dozor na samotných představeních. [226] Účastníci obdrželi za pět korun zápisného legitimaci na deset hodnotných hudebních, filmových nebo divadelních představení, na nichž potom za minimální vstupné mohli zhlédnout a vyslechnout díla předních českých autorů zpřístupněná úvodním výkladem. Program podniků byl promyšleně sestaven, od děl lehčích k těžším. Při výběru her se pamatovalo především na to, aby byly pro mládež vhodné a aby jim dobře rozuměla. Představení byla proto rozdělena na dva věkové stupně, a to od 10 do 14 a od 14 do 18 let. Akce byla organizována tak, že rodiče (nebo firma) obdrželi ve zvláštním dopise přihlášku, na jejímž základě byla přihlášenému členu Kuratoriem vydána legitimace, která obsahovala 10 políček, z nichž každá opravňovala k získání zlevněné vstupenky na jeden kulturní podnik. Každý člen akce mohl tak shlédnout všechna představení. [227] Pro mládež pak hrála nejpřednější česká divadla - Národní, Prozatímní, Divadlo na Vinohradech - a nejlepší divadla všech protektorátních měst. Koncerty se uskutečňovaly mimo jiné ve Smetanově síni a účinkovala na nich Česká filharmonie.
 |
| Představení "Prodané nevěsty" v pražském Národním divadle. |
Časopis „Zteč“ viděl inspiraci v příbuzných aktivitách provozovaných v Říši: „Ačkoliv akce „Umění mládeži“ je zcela samostatnou akcí, která je svým rozsahem a svou programovostí v našich poměrech něčím zcela novým, přece zase jen je ohlasem pronikajícího a rázem pochopeného hesla „Radostí k síle“. V Říši dobře rozpoznali, organisujíce nejširší zástupy dělnické, že zdravý a spokojený člověk není živ jedině prací, nýbrž že jeho zdraví a spokojenost závisí také na tom, je-li uspokojen jeho smysl pro družnost, krásu, rozmanitost, jeho potřeba rozptýlení, pohybu a podobně. Uspokojením těchto složek lidské povahy má se budit pravá chuť a síla k práci, tedy: radostí k síle. Na to se nezapomíná ani v době nejvyššího pracovního vypětí. V tom se také výrazně jeví, nikoliv jako podružnost, rozdíl mezi stroze materialistickým a nemarxistickým pojetím socialismu. (…) Nyní tedy dochází k akci, kterou posuzováno z těchto hledisek, můžeme směle označit jako revoluční. Divadlo a film nejsou už „komedií“, nýbrž nástroje: přímo součástí výchovného programu, podobně jako přestala být už dávno hra mládeže v očích učitelů a rodičů bezúčelným a proto opovrhovaným „blázněním“. (…) Mládeži se tedy má dostat té nejušlechtilejší zábavy, osvěžení a povzbuzení.“ [230]
Výchovný cíl byl shrnut v jednom z dalších článků Zteče: „Po velkých podnicích sportovních připravuje Kuratorium pro výchovu mládeže novou velkou akci „Umění mládeži.“ Splňuje tím opět jeden bod svého výchovného programu, naučit českou mládež rozumět kultuře a vnímat krásu skutečných uměleckých děl. Přitom bude nejdůležitější, setřít mezi naší mládeží ony rozdíly, které se tu během času vytvořily, a uvést ji na správnou, jednotnou úroveň. Jedna část mládeže vidí totiž v umění jen rozkoš a zábavu, dvě hodinky filmové veselohry, dobrodružný román nebo zpívání šlágrů, jiní naproti tomu navštěvují mnohdy z donucení s rodiči vážné opery, těžké symfonické koncerty a literární večery, kterým nerozumějí a přitom se často i nudí. Bohužel stojí Kuratorium před skutečností, že umělecká výchova mládeže byla u nás dlouho zanedbávána. Je sice pravda, že se našlo mnoho jednotlivců, kteří si svůj poměr ke kultuře vytvořili sami, ale většina, celek mládeže, ten na této obtížné cestě bez náležitého vedení bloudil a byl sportem většinou od kulturního života odváděn. Toho si bylo Kuratorium již od počátku své činnosti dobře vědomo, a proto zařadilo do rámce povinné služby mládeže jako její důležitou složku výchovu duchovní. Aby však všechna naše mládež našla k umění kladný vztah, bylo třeba dvou věcí: návštěvu hodnotných divadelních her a koncertů ji umožnit i po stránce organizační a finanční, a za druhé: dílo zpřístupnit vhodným výkladem tak, aby se stalo srozumitelným a aby jeho hodnoty byly mládeži zcela patrny. Tyto dva předpoklady právě splní akce Umění mládeži.“ [231]
Akce „Umění mládeži“ byla slavnostně zahájena současně v 28 českých a moravských městech včele s Prahou (ke kulturnímu pásmu se jenom v Praze hlásilo 40.785 hochů a dívek, v celoprotektorátním měřítku pak 193.891 zájemců z 229 míst) v sobotu 25. září 1943. K zahájení byla pro mládež předvedena díla Smetany, Dvořáka, Stroupežnického a jiných českých hudebních a dramatických klasiků. V Praze v Národním divadle promluvil úvodem předseda Kuratoria pro výchovu mládeže ministr Emanuel Moravec. V ostatních městech vyslechla shromážděná mládež tento projev z rozhlasové reprodukce: zahajovací proslovy tam za Kuratorium přednesli jeho okresní pověřenci nebo referenti pro duchovní výchovu. Mezi hosty byli všude představitelé úřadů, školských, uměleckých a kulturních kruhů a zástupci Národní odborové ústředny zaměstnanecké. V Praze byla pro mládež v Národním divadle uvedena Smetanova „Prodaná nevěsta“. Před představením uvítal generální referent Kuratoria František Teuner přítomné hosty: mezi nimi již tradičně SS-Obersturmbannführera Fischera, který se dostavil jako zástupce německého státního ministra pro Čechy a Moravu, dále pak předsedu vlády dr. Krejčího, ale také jeho náměstka ministra Richarda Bienerta. Dále pak ministra dr. Kamenického a zástupce kanceláře státního prezidenta doc. dr. Klimenta. [232]Potom přednesl projev Emanuel Moravec: „Nejde o náhodu, zahajujeme-li dnes kulturní akci „Umění mládeži“ představením „Prodané nevěsty“ v novém nastudování a v nové důstojné výpravě. Není náhodou, že k vám mluvím z rampy Národního divadla, které zakrátko bude vzpomínat šedesátiletého výročí svého založení.
Ptá-li se kdo, co dnes česká mládež připravuje, mám odpověď, která si vyžádá malého vysvětlení. Vracíme se k naší národní duši s vážností, jaké je pouze schopna upřímnost mládí. Máme za sebou řadu let, která jindy vydala věk. Řekl-li jsem nedávno, že mládež pojala život vážně, že dala příklad dospělým, nelichotil jsem. V době, kdy rok znamená desítiletí, divák, který vnímá, musí také zpětně zrát, musí růst a přerůstat malověrné sedmispáče.
Revoluce, která dává Evropě novou tvář a novou ideovou náplň, byla a je pomlouvána. Evropská revoluce, která je socialistická a nacionální, má mnoho nepřátel. Je ji vytýkáno sobectví sobci. Je viněna z nekulturnosti právě těmi, kteří posvátných hodnot pravé kultury nikdy nedorostli.
Řekl jsem, že naše dnešní práce potřebuje vysvětlení. Patří už k marnostem života, že vysvětlovat třeba pravidelně věci jasné a dokazovat to, co vlastně důkazu nepotřebuje. Pamatujeme se dobře, jak vyhlížela naše národní kultura v době, která si říkala nespoutaná, svobodná. Před rokem 1938 mluvilo se mnoho o svobodě umělecké tvorby, o bohatství kulturního prožívání. Potíraly se kulturní odstíny národní, které v rodině příbuzných národů představovaly charakter a půvab národní osobitosti. Upírala se autoritě revoluce schopnost kulturní plodnosti. Tvrdilo se, že revoluce je kasárnická, šablonovitá, otrokářská. Vytýkaly jí to duše, které v plném smyslu propadly kasárnictví módy, šablonovitému pohodlí a otroctví výstřednosti.
U nás před pěti lety nebylo českého umění, v němž by se zračila duše národa. Tehdy se holdovalo směrům. Čím takový umělecký směr nám byl cizejší, tím více nalézal ctitelů. Bylo to proto, poněvadž naše inteligence se bála prostoty, ve které vždy byla a zůstane velikost. Nikdo neměl svůj vlastní úsudek. Než se takový tanečník mezi vejci odvážil pronést svůj soud o obraze, divadelní hře anebo hudební skladbě, musil si pročíst, co tomu říká přepanštělá cizina a židovská kritika. Uráželi jsme svůj národ tím, že jsme mu upírali vlastní postoj k otázkám umělecké tvorby.
V roce 1938 zklamal nás politický svět, v němž jsme se zhlíželi jako v nedostižném vzoru. Jedna chyba odhalovala druhou. Nebylo žádným překvapením, že politickými a hospodářskými nedostatky západu musily vyvstat také jeho nedostatky kulturní. Po hrozné ráně, která nás stihla právě před pěti lety, zdravý duch opuštěného národa se zježil. Začali jsme zhluboka dýchat. Vystrašení upadli jsme však do nové krajnosti. Byli jsme dříve povrchní, výstřední v manýrách, pod kterými se zimou třásla odstrčená duše národního genia. Neučili jsme se z velikých vzorů. My se pouze opičili. Když nás západ odkopl a Čechy s Moravou se vrátily do svazku Říše, náhle se nám stala drahou každá nitka v národní výšivce. Pod tlakem nepřátelského dryáčnictví vžili jsme se do úlohy národa tonoucího, který se prostě zakousl do všeho, co jen trochu češstvím zavánělo, místo aby všechny naše kulturní klenoty s vlídnou tváří sebevědomého hospodáře nabídl Říši a celé Evropě.
To, co po roce 1939 se u nás vydávalo za návrat k národnímu umění, nebylo ničím jiným, než projevem nepěkné národní hysterie, která kolem sebe bila jako pominutá v domnění, že nastala naše poslední hodinka. Pod vlivem slabochů a ničemů český národ se chystal k smrti a do rakve si připravoval to nejlepší, co mu kdy osud dal. S touto křečí se ovšem daleko dojít nemohlo. Zahryznuti sami do sebe musili jsme klesa , i když jsme přitom vzývali jména všech našich kulturních světců a velikánů.
A zde jsme u zásluh, které česká mládež si získala o budoucnost našeho národa. Veliká architektura nepřinese úctu a slávu místu, neví-li o ní nikdo z cizinců. Čím více má které dílo obdivovatelů, tím větší je jeho sláva, tím pevnější je to, co svou slávou kryje.
Česká mládež si řekla, že nás národ nemůže zahynout. Vždyť v pravý čas se dovedl postavit do šiku budoucnosti. Kdo by dnes měl na tom zájem, aby Češi zanikli, když tito Češi se už rozešli se vším, co smrtí zavání. Před českou mládeží leží nedohledná země. Nejsou to jen kraje od Roudnice k Budějovicím a od Domažlic k Ostravě. Česká mládež se rozhodla dobývat Evropu svou kvalitní prací a přitom všude získávat úctu českému tvůrčímu geniu.
Za námi je nedůstojné údobí, kdy se malověrní krčili v očekávání poslední hodinky. V okamžiku, kdy jsme podali poctivě ruku nacionálně-socialistické revoluci, jako by kouzlem zmizely všechny nepěkné příznaky slabošství. Revoluce neničí spojence. Drtí jedině nepřátele. V poslední době mohli se u nás různí ti ustrašenci přesvědčit, že pro Říši byl nepřijatelný pouze Čech nepřítel. Ale Čech jako duchovní spojenec a spolupracovník, ten je Říší vítán, jeho kultura je ctěna, jeho národní práva jsou zajištěna. Veliká akce „Umění mládeži“ je názorným příkladem, jak dobrá politika může dopomoci dobrému národnímu umění k evropskému uznání, k vítězství, jež všem nese požehnání.
Moji mladí přátelé, nebylo samo sebou, že v době pochybné politiky bylo také mnoho pochybného v českém umění. Ať si nepřítel říká co chce, my Češi rosteme a rosteme proto, poněvadž nás osud má rád. V pravý čas jsme se obrátili zády k světu, který zvolna chřadl na sensaci, na nedostatek charakteru, na kulturní korupci.
Před desíti a pěti lety jsme se za české umění styděli. Kdejaký cizí šarlatán a mazal byl nám prorokem nezměnitelných duchovních hlubin. Zde udělala nacionálně-socialistická revoluce opravdu pořádek. V umělecké tvorbě národní počty neznamenají nic. Zde rozhoduje jakost, výška. Kdo má jen trochu cti, musí uznat, že v uplynulých pěti letech české umění prožilo nečekaný obrat. České umění je na vítězném pochodu. Dobylo miliony srdcí nejen v Říši, nýbrž v celé Evropě.
Nepřítel si může vykládat, co chce. Kde v pátém roce války malý národ může vypravit dílo svého hudebního klasika, jak tomu ještě nabylo, bohatěji než za zašlé republiky a posvátněji, než kdykoli dříve, pak je tu něco zdravého, silného a neporazitelného. České umění, ke kterému se hrdá naše mládež vrací, je opravdu uměním víry v lepší svět. Nikdy ještě česká hudba nerozlévala se tak často nad naší pevninou. Nikdy ještě nenalezla tolik porozumění a teplého přijetí.
Zazní-li po mých slovech nesmrtelné radostné akordy a zarosí-li se přitom v pohnutí poctivé české oči, znamená to také pro celý svět, že my Češi žijeme plněji a důstojněji, než tomu kdy bylo pamětníka. Mládeži! Češi a Češky! Otevřete svá srdce. Mistře Talichu – posloucháme.“ [233]
Smetanova „Prodaná nevěsta“ , kterou toho večera v Národním divadle hosté shlédli, byla nově nastudovaná a inscenovaná a Václav Talich tu spolupracoval s režisérem Luďkem Mandausem na nově navržené scéně Karla Svolinského. Titulní úlohy byly záměrně obsazeny mladými silami. Mařenku sehrála Miluše Dvořáková a Jeníka Josef Vojta. [234] Na dotaz, co soudí o nové akci „Umění mládeži“, prohlásil profesor Václav Talich spokojeně: „Také u nás, jak jsem tomu chtěl již dávno po zkušenostech z ciziny, bude vychováno z mládeže zdravé hudební obecenstvo". [235]V Brně zahajovala akci „Umění mládeži“ slavnostní představení Prodané nevěsty ve dvou divadlech zároveň, v Českém lidovém divadle na ulici Veveří a v Nové scéně v Žabovřeskách. I zde nejprve rozhlasový přenos umožnil všem, kdo přišli představení zhlédnout v Brně, aby byli spolu účastni zahájení v pražském Národním divadle. Po úvodních proslovech, v nichž nastínili na Veveří okresní pověřenec Kuratoria pro Brno-město Odlřich Růžička a v Žabovřeskách pověřenec pro akci „Umění mládeži“ Milan Jaeger program akce, která u nás v takovéto formě neměla dosud obdoby, byly vyslechnuty projevy z Národního divadla v Praze. Prescenium divadla na Veveří bylo k zahájení uvedenému fanfárami z Libuše slavnostně vyzdobeno Vůdcovou bustou, která byla umístěna na svítivě bílém podstavci mezi vlajkami říšskou a protektorátní. Z hnědého pozadí vystupoval symbolický znak akce Umění mládeži. V hledišti byly četné oficiální osobnosti, ale hlavně je zaplnila do posledního místa mládež a delegace všech brněnských škol. Prodaná nevěsta byla v Brně provedena v dosavadním nastudování a obsazení. [236] Podobnou formou proběhlo zahájení akce ve zbývajících 26 protektorátních městech. Tak například v Olomouci byla zahájena představením Jiráskova dramatu „Otec“ v Národním domě. [237] V Tišnově Tylovou hrou „Paličova dcera“, kterou sehrálo brněnské Divadelní studio. [238] Na některých dalších místech Protektorátu došlo však k zahájení akce v pozdějších termínech, tak kupříkladu na boskovickém okrese bylo „Umění mládeži“ odstartováno až 18.října 1943 v Boskovicích dvěma představeními a následně 19. října v Blansku, kde sehrálo Horácké divadlo „Lucernu“ od Aloise Jiráska. Představení navštívilo kromě představitelů okresního úřadu v čele s okresním hejtmanem, obce, úřadů a škol na 1600 hochů a dívek. [239]
Zkoumání aktivit Kuratoria pro výchovu mládeže se na regionální rovině zabývali historikové Leoš Nikrmajer a Jan Špringl a právě díky tomu si lze po všech směrech vytvořit plastičtější obraz o skutečné podobě a o ohlasu všech aktivit Kuratoria mezi českou veřejností. V jihočeské krajské metropoli, v Českých Budějovicích, se do organizace tohoto projektu zapojila ředitelství všech českých škol a při okrskové scéně divadelních ochotníků se například iniciovala samostatná scéna mladých. Do konce roku 1943 tak v mnoha městech a obcích jižních Čech proběhly desítky koncertů, divadelních a filmových představení či podobných kulturně-společenských akcí. Před vánočními svátky zorganizovalo Kuratorium pro dívky ještě šití panenek, jako dárků pro děti z rodin, jejichž živitel byl nasazen v Říši na práci. V Budějovicích proběhla prezentace nejlepších výtvorů v bývalém obchodním domě Te-Ta. [240]
V celém Protektorátě se mělo akce (konec září 1943 až červen 1944) údajně zúčastnit okolo 200.000 dětí a na pódiích se mělo dle oficiálních údajů střídat 53 divadelních souborů a 76 orchestrů, alespoň tak v létě 1944 tvrdil předseda kuratoria Emanuel Moravec. Jestliže na celostátní úrovni byla akce zahájena v září 1943 představením Smetanovy Prodané nevěsty v Národním divadle v Praze, pak na berounském okrese tuto úlohu sehrál o měsíc později kus Miroslava Koláře „Básník a tanečnice“, jenž v kině Viktoria předvedlo pražské Intimní divadlo. Ostatně tento „ensemble“ vystoupil na berounském okrese v rámci kampaně Umění mládeži ještě několikrát a vedle něj samozřejmě i další divadelní a hudební soubory, profesionální i amatérské: pražské Nezávislé divadlo v čele s Jindřichem Plachtou, Sdružení pražských orchestrálních hudebníků a sólistů, orchestry vládního vojska z Prahy a z Rakovníka, pražské divadlo Uranie, hořovické hudební sdružení Smetana či ochotnický spolek Želenský. Představení se povětšinou konala v Berouně a v Hořovicích a školy z okolních obcí na ně musely v případě zájmu dojíždět. Pro školy v obcích se špatnou dopravní dostupností byla možnost účasti na akci samozřejmě velice omezená. Ačkoliv přihlášky do kampaně byly dobrovolné, našly se také školy, které tuto skutečnost odmítly vnímat a vyhlásily ji pro všechny své žáky za povinnou, např. berounské reálné gymnázium. Akce byla plánována i na školní rok 1944/45, ovšem nábor dětí na toto období byl nakonec zastaven a kampaň se kvůli uzavření protektorátních divadel z důvodů válečných opatření koncem roku 1944 nerozběhla. [241] Akci v celoprotektorátním měřítku zakončilo ve dnech konání „Týdne mládeže“ v létě 1944 opět operní představení v Národním divadle, tentokrát Wagnerův Bludný Holanďan. [242]Výchovný podtext akce si lze ukázat například na konkrétním programu, který proběhl 9. listopadu 1943 v pražské Lucerně. Uskutečnil se zde koncert České filharmonie za řízení Rafaela Kubelíka „Němečtí a čeští mistři“, který měl poskytnout příležitost zejména učitelstvu pražských škol, aby poznalo novou kulturní činnost Kuratoria. Slavnostní večer, věnovaný skladbám Franze Liszta, Bedřicha Smetany, Richarda Wagnera, Josefa Suka, Johannesa Brahmse a Antonína Dvořáka, zahájil generální referent Kuratoria dr. Teuner:
„Věčným úkolem umění je rozsévat radost a krásno, neboť obojí také disponuje jedince i celé národy k životu. Proto není možno ani od výchovy nové, mladé generace oddělovat umění hradbou neporozumění a nezájmu. Všichni, kdož s mládeží pracují a kdo mládeži mají co říci, musejí mít nejvyšší zájem a touhu pomáhat právě v takové akci, která v tak velkém měřítku chce přinést mladému člověku to nejlepší a nejkrásnější, co vytvořil vlastní národ, i to, co přijal a dodnes přejímá jako dar věčných hodnot od národů ostatních, především národa německého. (…) Český umělec, který vždycky jen tvořil v duchovním prostředí vzájemného ovlivňování, je pro nás proto nejlepším ukazatelem toho, co tvoří naši výchovnou, národní a říšskou základnu a co dokumentuje spojitost našeho národa s jeho sousedy a tím i celou Evropou. Generace našich umělců, kteří žili před námi, připomínají nám tak svými díly významné místo, které našemu národu zajistili v říšském a evropském společenství vytvářením uměleckých hodnot. (…) Dnešní program, čerpaný z tvorby hudebníků německých stejně jako českých, přesvědčí každého posluchače o nepopiratelném a krásném společenství duchovního růstu dvou národů. Osvětlí vzájemné vlivy a inspirační svazky, které tak hluboce a vnitřně poutají velké komponisty národů německého a českého a jejíž vzájemné ovlivňování přineslo výsledky tak ušlechtilé a umělecky požehnané. Věčná řeč hudby Lisztovy či Wagnerovy je nám stejně srozumitelná a blízká, jako hudební projev Smetanův a Sukův. Slovanské tance Dvořákovy, stejně jako Uherské Brahmsovy vyjadřují tak podobný vnitřní rytmus, našemu srdci blízký a drahý. Jestliže našel německý umělec inspiraci k svému dílu v Čechách, objevil-li český tvůrce krásu motivů německých, pak oba podali nám důkaz věčného a nadčasového příbuzenství duchů, kteří se stýkají a přibližují na výšinách, kde se rodí umělcovo dílo, aby dodalo nové víry a radosti milionům lidí a rozsévalo krásno v každé zemi a pod každým nebem.“
Po projevu Františka Teunera se ujal slova rektor konzervatoře hudby v Praze prof. Jaroslav Křička, který posluchačům přiblížil a vysvětlil pořad koncertu, který měl za účel, jak pravil, ukázat na dávný styk a na dávnou spolupráci Čechů s Němci na půdě hudební a vhodně volenými a výstižnými ukázkami doložit přátelský poměr našich tvůrců k tvůrcům německým:„Jsme odchováni kultem Bachovským a wienskými klasiky. Proto si rozumíme bez dlouhých výkladů. Namítnete snad, že něco podobného mohl by říci kterýkoliv Evropan, Francouz nebo Skandinávec. Přesto myslím, že náš Bach je bachovštější, abych tak řekl, než Bach francouzský. Máme k němu blíže – územně i citově. Že naše chápání německé hudby je správné, to dokazuje také pochopení, jehož se vždy hojně dostávalo naší hudbě ze strany německé. Přesvědčil jsem se několikrát, jak měli rádi v Říši rytmickou živelnost a zpěvnost naší hudby.“ Když dále promluvil prof. Křička o přátelství, které pojilo Smetanu k Lisztovi a Dvořáka k Brahmsovi, podal ještě krátký výklad o hraných skladbách, zejména o Beethovenovu Tassovi. V závěru dodal: „Slyšeli jste, jak vřele a přátelsky se chovali velikáni německé hudby k našim nejdražším mistrům a že toto přátelství bylo ku prospěchu jejich osudů životních i uměleckých. Neztratili v něm ze své samostatnosti a originality. Smetanové a Dvořákové nerodí se ovšem v každém století, ale česká hudba si nemůže naříkat na nedostatek dorostu a my, kteří jej máme na starosti, dobře si ho hledíme. Naší hudbě je v Říši dopřáno svobodně znít a volně se rozvíjet. Dbejme toho, aby si i v budoucnosti zachovala svou zpěvnost a rytmickou živelnost, ale i svou typickou notu, národní ráz a osobitou krásu.“ [243]
Dva dny předtím (7. listopadu 1943) zahrál Pražský koncertní orchestr, řízený dirigentem Kubínským, za spoluúčinkování mnoha sólistů program skladatele Antonína Dvořáka. I úvodní slova Mirka Fišera vzbudila bouři potlesku a obzvláště v tom momentu, když jim byla ohlášena návštěva mistra Paula Linckeho z Německa. Ten po představení vzkázal české mládeži, že se jí naučil mít rád „pro její chování, pro její lásku k hudbě, pro její lásku k Dvořákovi. Krásná a zdravá mládež, nadšená krásou a vnímající všechny ty duševní podněty jí podávané. Silná, nezkažená mládež. A co á bych mohl vzkázat, aby stále byla tou zdravou mládeží, tím nadšeným dítětem z krásy a pro krásu.“ A uzavřel slovy: „Mějte rádi Dvořáka, Smetanu, kteří jsou mluvčími vaší hudby, milujte hudbu a nezapomínejte na ni. Milujte a zůstaňte věrni vašemu odkazu, odkazu národa muzikantů. Jen se zpěvem v hrdlech kráčejte vaší vlastí a jen ve zpěv svěřujte všechen svůj boj i radost.“ [244]
Jak vypadala v číslech akce „Umění mládeži“, dokazuje například statistika za týden od 14. do 20. února 1944. V 50 místech bylo provedeno 132 kulturních podniků, navštívených 64.344 účastníky akce. 17 divadelních souborů sehrálo 30 her 28 autorů. Mimo to bylo nasazeno 12 sólistů a 2 orchestry. Vcelku probíhala akce „Umění mládeži“ na 229 místech. Přihlásilo se k ní 193.891 hochů a dívek, z toho v Praze 40.785, na venkově 153.106. V prvních čtyřech měsících, tj. od 25. září 1943 do konce ledna 1944, bylo dohromady provedeno 1845 kulturních podniků, z toho 1278 divadelních představení, 526 koncertů a promítnuto 441 filmů. Na konec března 1944 bylo v Praze plánováno 3000. jubilejní představení. Do konce ledna 1944 navštívilo představení akce 778.618 chlapců a dívek. Všechna představení a koncerty provedlo 38 divadel, 25 orchestrů a 50 sólistů. Předvedeny byly hry od 42, opery od 13 autorů. Stále rostoucí zájem mládeže žádalo co největšího rozšíření akce. Příklad: v říjnu roku 1943 bylo provedeno 322 podniků akce, z toho 250 divadelních představení, 50 koncertů a 22 filmových představení, kdežto v prosinci bylo už vcelku 580 kulturních podniků, z toho 387 divadel, téměř čtyřnásobek koncertů, totiž 191, a dva filmy. Leden 1944 sice na první pohled vykazoval pokles, ve skutečnosti však znamenal další vzestup, poněvadž se vzhledem ke školním prázdninám hrálo jen půl měsíce. Bilance za leden 1944: 480 kulturních podniků, z toho 315 divadel, 158 koncertů a 7 filmů. Měsíční průměr představení „Umění mládeži“ činil v období 25. září 1943 do března roku 1944 kolem 570-580, denní průměr byl 19 představení. Denní návštěva se pohybovala kolem 9000 až 10.000 chlapců až děvčat. Z divadelních představení bylo zhruba 70% činoher a 30% oper. Divadla a koncerty byly k sobě v poměru 2:1, venkov a větší města svou účastí na akci zhruba asi v poměru 3:1. [245]
POKRAČOVÁNÍ. Termín příštího dílu: 18.5.2010.Fotografie: archiv Vladimíra Kordy, časopisy Pestrý týden, Pražský Ilustrovaný Zpravodaj, Ozvěny, Zteč a Správný kluk.Zvláštní dík autora náleží Vladimíru Kordovi za spolupráci v opatřování fotodokumentace.
Poznámky:
[224] Ze života a práce mladých, In: Zteč, 1.11.1943, str. 5
[225] Umění mládeži, in: Lidové noviny, 17.9.1943, str. 4
[226] Špringl, Jan: Berounská okresní organizace Kuratoria pro výchovu mládeže (1.část), In: Minulostí Berounska, č. 9/2006, str. 181-183
[227] Živný, Vladimír: Cesta mládeže k umění, In: Zteč, 17.9.1943, str. 4
[228] Pipota, Jan Nepomuk: O Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Po pěti letech 1939-1944, Orbis Praha 1944, str. 235
[229] Naše „Má dáti“, in: Lidové noviny (brněnské vydání), 17.9.1943, str. 1
[230] Žižka, Jan: Mládeži jen to nejlepší, In: Zteč, 1.11.1943, str. 4
[231] Živný, Vladimír: Cesta mládeže k umění, In: Zteč, 17.9.1943, str. 4
[232] Akce „Umění mládeži“ zahájena, In: Lidové Noviny, 27.9.1943, str. 2
[233] České umění je na vítězném pochodu, In: Zteč, 2.10.1943. str. 3
[234] Lidové noviny, 24.9.1943
[235] Umění mládeži, In: Správný kluk, 29.9.1943, str. 3
[236] Akce „Umění mládeži“ zahájena, In: Lidové Noviny, 27.9.1943, str. 2
[237] Lidové noviny, 23.9.1943
[238] Lidové noviny, 27.9.1943, str. 3
[239] Ze života a práce mladých, In: Zteč, 1.11.1943, str. 5
[240] Nikrmajer, Leoš: Činnost a úkoly Kuratoria pro výchovu mládeže v jižních Čechách v letech 1942-1945, In: Výběr (Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech), 4/2006, str. 273
[241] Špringl, Jan: Berounská okresní organizace Kuratoria pro výchovu mládeže (1.část), In: Minulostí Berounska, č. 9/2006, str. 181-183
[242] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 172
[243] Česká filharmonie „Umění mládeži“, In: Zteč, 16.11.1943, str. 4
[244] Paul Lincke mládeži, In: Zteč, 16.11.1943, str. 4
[245] Pipota, Jan Nepomuk: O Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Po pěti letech 1939-1944, Orbis Praha 1944, str.236-237
[224] Ze života a práce mladých, In: Zteč, 1.11.1943, str. 5
[225] Umění mládeži, in: Lidové noviny, 17.9.1943, str. 4
[226] Špringl, Jan: Berounská okresní organizace Kuratoria pro výchovu mládeže (1.část), In: Minulostí Berounska, č. 9/2006, str. 181-183
[227] Živný, Vladimír: Cesta mládeže k umění, In: Zteč, 17.9.1943, str. 4
[228] Pipota, Jan Nepomuk: O Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Po pěti letech 1939-1944, Orbis Praha 1944, str. 235
[229] Naše „Má dáti“, in: Lidové noviny (brněnské vydání), 17.9.1943, str. 1
[230] Žižka, Jan: Mládeži jen to nejlepší, In: Zteč, 1.11.1943, str. 4
[231] Živný, Vladimír: Cesta mládeže k umění, In: Zteč, 17.9.1943, str. 4
[232] Akce „Umění mládeži“ zahájena, In: Lidové Noviny, 27.9.1943, str. 2
[233] České umění je na vítězném pochodu, In: Zteč, 2.10.1943. str. 3
[234] Lidové noviny, 24.9.1943
[235] Umění mládeži, In: Správný kluk, 29.9.1943, str. 3
[236] Akce „Umění mládeži“ zahájena, In: Lidové Noviny, 27.9.1943, str. 2
[237] Lidové noviny, 23.9.1943
[238] Lidové noviny, 27.9.1943, str. 3
[239] Ze života a práce mladých, In: Zteč, 1.11.1943, str. 5
[240] Nikrmajer, Leoš: Činnost a úkoly Kuratoria pro výchovu mládeže v jižních Čechách v letech 1942-1945, In: Výběr (Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech), 4/2006, str. 273
[241] Špringl, Jan: Berounská okresní organizace Kuratoria pro výchovu mládeže (1.část), In: Minulostí Berounska, č. 9/2006, str. 181-183
[242] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 172
[243] Česká filharmonie „Umění mládeži“, In: Zteč, 16.11.1943, str. 4
[244] Paul Lincke mládeži, In: Zteč, 16.11.1943, str. 4
[245] Pipota, Jan Nepomuk: O Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Po pěti letech 1939-1944, Orbis Praha 1944, str.236-237