Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících - Dnes jako tehdy - Není Canossy! - Pro silný český národ ... - O pořádek v národě
Je jich devatenáct. Žijí mezi Severním mysem a Malou Asií. Devatenáct malých národů. Devatenáct zrazených a zaprodaných. Spočítáme si je: Finové, Norové, Švédové, Dánové, Lotyši, Estonci, Litevci, Poláci, Češi, Slováci, Maďaři, Rumuni, Slovinci, Chorvaté, Srbové, Bulhaři, Albánci, Řekové a Turci. Těmto národům Anglie na počátku této války dokazovala, že jest ochotna vše obětovat, aby obhájila jejich svobodu před kteroukoliv jinou velmocí. Prakticky přicházely jen dvě v úvahu: Velkoněmecká říše a Sovětský svaz. Anglie přec do první světové války nešla proto, že chtěla zničit významného německého konkurenta na světových trzích a mořích, nýbrž pro malou Belgii, která na britské ponoukání odepřela povolit průchod německým armádám do severní Francie. Do této války šla Anglie opět jen z překypující šlechetnosti, aby chránila Polsko v jeho předválečných hranicích. Tak to bylo vykládáno a tak tomu bylo také věřeno v oněch kruzích buržoasie těchto malých národů, z nichž se rekrutovala valná část jejich politiků.Kdyby byl v předvečer této války někdo zavolal: Nevěřte Anglii. Ta v případě vítězství zašantročí severní Norsko, Finsko, Čechy, Slováky, Maďary, Rumuny, Srby, Bulhary, Chorvaty, Slovince, s částí Turecka Sovětskému svazu, nikdo tomu nevěřil. I pro nás, říšsky smýšlející Čechy, je to dnes příliš silný tabák. Ale skutečnost je už taková. Anglie z 19 malých národů, žijících mezi Velkoněmeckou říší a Sovětským svazem, 13 zcela postoupila na papíře Sovětskému svazu a dva z části Anglie si ponechala pro sebe vliv nad zbytkem Norska, Švédskem, Dánskem, Albanií, Řeckem a zbývající části Turecka. Východy z moří Baltického, Černého a Středozemního mají být pod společnou kontrolou britsko-sovětskou. Něco takového byl by málokdo věřil i v roce 1942.
Když jsme tvrdili už na počátku této války, že životní forma malých národů se po této válce podstatně změní a že drobné středoevropské státy nebudou už obnoveny ve tvaru, který získaly po první světové válce, tedy to bylo považováno za povídačky německé propagandy. Když jsme tvrdili, že evropští národové se mají semknout v politický a hospodářský celek, který by byl neporazitelný a který by se proto v budoucnu těšil věčnému míru a netušenému hospodářskému blahobytu, političtí zevlouni zakoukaní do Anglie viděli v tom pouze chytání hejlů na německý lep. Anglie opřená o Spojené státy se však rozhodla rozdělit si Evropu se Sovětským svazem, jako to učinila s Asií. Přesně na půlku to propočítali. Stoosmdesát miliónů Evropanů připadne Anglo-Američanům a stoosmdesát bolševikům. Nula pojde od nuly, poněvadž obě strany budou posíleny stejným přírůstkem obyvatel a přírodních bohatství. Co k tomu řeknou malí národové, do jejichž území se tu zajelo bez ptaní ostrým politickým nožem, to na Temži nikoho nezajímalo. Malí musí poslouchat, nebo se jim tak zvýší žlab, že začnou z hladu prosit o ještě pevnější pouta.
Co čeká malé středoevropské národy se strany britské i sovětské, se dnes zřetelně vyklubává. Stačí pohled na Řecko, kde Angličané obsadili vojensky celou zemi až po starou předválečnou hranici. To znamená, že zabránili bolševikům v přístupu k Egejskému moři. Britské divise stojí na bulharských hranicích. Pod vedením britských pionýrů se tyto hranice horečně opevňují. Proti Bulharům? V zájmu Řeků? Něco podobného by se stalo také u nás, kdyby bolševikům se podařilo dosáhnout smluvené demarkační čáry Stětín-Šumava-Terst. Tuto čáru by bolševici začali důkladně opevňovat a z toho opevněného pásma všechny obyvatele, Němce i Čechy, stěhovat.
Je přirozené, že veškerý průmysl, vyjma dolů, by byl z tohoto pohraničního pásma do hloubky 300 km přemístěn do Ruska a s ním sžité dělnictvo. Prakticky by to znamenalo, že v Čechách a na Moravě by zůstalo jen několik desítek tisíc horníků a nejnutnější počet zemědělců k továrnímu obdělávání půdy. Z vesnic by nebyly tvořeny kolchozy, nýbrž zakládány veliké sovchozy a dobytkářské velkofarmy. Na to by tu postačily 2 miliony Čechů, k nimž by byl přidán 1 milion těch nejkovanějších ruských bolševiků jako hraničářů. Pět milionů Čechů by se tak uvolnilo pro vývoz lidských sil daleko na východ.
U bolševiků nikdo se nestará o potřeby drobného lidského štěstí. Vše se obětuje molochu světové proletářské revoluce. Proto se dá u bolševiků směle plánovat. Proto tam zacházejí s lidmi jako se stavebním materiálem a posílají je, kde potřebují jejich tažnou sílu. Kdyby bylo vše v budoucnu podle usnesení v Jaltě, pak by Sovětský svaz měl asi 350 milionů obyvatel, z nichž by bylo jen 50 milionů na východ od Urálu a ostatní stále hustěji a hustěji namačkaní směrem k demarkační čáře na Odře a v Alpách. Protože 180 milionů příslušníků malých národů a Němců, jež Angličané bolševikům blahovolně odstoupili, asi 100 milionů by musilo postupně být odstěhováno na Urál. Pracovní materiál podle sovětských představ je to méněcenný, zhýčkaný a zchoulostivělý evropskou kulturou a civilisací. Veliké procento zašlo by tak jako tak před dosažením místa určení. S tím se počítá. Proto děti těchto pokažených, neotužilých národů musí být odňaty rodičům, aby si od malička zvykly na tvrdou kázeň, omezené potřeby a velikou výkonnost.
Anglie prodala za válečnou pomoc Sovětskému svazu 180 milionů Evropanů do otroctví. Z nich je na dvě třetiny příslušníků malých národů. S těmito malými hrála posledních třicet let tu nejpodlejší politickou hru. Třináct malých národů dostal Stalin za to, že Anglo-Američanům dopomohl k získání celé Afriky a že jim pomohl zničit v Evropě vše, kam mohli dosáhnout.
S jídlem roste chuť a s apetitem Stalinovým britské obavy v budoucnosti. Proto nedávno v dolní sněmovně Eden zcela otevřeně prohlásil, že San Francisco bude poslední příležitostí, aby se zabránilo třetí světové válce. Zdálo-li se v Teheránu, že rozdělení Evropy mezi Anglo-Američany a bolševiky bylo provedeno v nejlepší shodě, pak v Jaltě již došlo k napětí, které se denně stupňuje a které také demarkační čáru evropskou činí stále více a více ilusorní.Mnoho se změnilo během posledních tří let. Polští emigranti v Londýně přerušili diplomatické styky s Benešovou tak zvanou vládou za to, že uznala lublinské bolševiky za jedinou právoplatnou vládu polskou. Co to dalo Benešovi za starání a jak byl hrdý, když v lednu 1942 demokratickému světu ohlásil, že sjednal s Poláky dohodu o utvoření velikého česko-polského státu s 50 miliony obyvatel se společnou hranicí celní a společnou brannou mocí. Kde je dnes tento domek z karet? Jen tři roky uplynuly. A co bude za tři roky z toho, co nyní kuchtí Beneš v Moskvě? V každém případě totéž, co potkalo dosud jeho všechny spojenecké smlouvy a politické výtvory. Totiž nic, ať už tato válka dopadne jakkoli. Původně se chtěl Beneš zdržet v Moskvě jen do 24. března. Jak se zdá, něco jiného mu říkal sovětský vyslanec, dokud pobýval v Londýně, a něco jiného se dověděl od Vyšinského, když dorazil do Moskvy. Čtyři bolševické ministry jsme mu prorokovali už před rokem. Nechtěl tomu věřit. Před rokem by byl Beneš také nevěřil, že bolševici na obsazeném území bývalého státu československého nepřipustí vybudování autonomní branné moci a že budou Slováky prostě baz výběru zařaďovat do rudé armády, jak se jim to namane. Před rokem Beneš nevěřil, že bolševičtí vojáci budou plenit slovenské dědiny, znásilňovat a každého hnát na frontu nebo k těm nejtěžším pracím. Před rokem Beneš nevěřil, že sovětský tank rozdrtí slavobránu, ozdobenou jeho portrétem, prostě proto, že je bolševikům cizejší, než nám siamský bílý slon.
Kdyby tato válka dopadla tak, jak si nepřítel přeje, proměnily by se v poušť nejen kraje obývané Němci, nýbrž celá střední Evropa už proto, že by se pronikavě změnila její tvářnost hospodářská pod tlakem strategických potřeb sovětských a anglo-amerických. I když město nebude pobořeno, stačí, aby ztratilo svůj průmysl. Ono pak samo odumře, jak tomu bylo s Kutnou Horou a Příbramí. Jak Anglo-Američané, tak bolševici potřebují pokorného, zbídačelého Evropana nejen jako nádeníka, nýbrž také jako vojáka. Třetí světovou válku demokratického kapitalismu se sovětským bolševismem obě strany by se pokusily vést především pomocí evropského lidského materiálu. Anglo-Američané by si na evropské půdě postavili desítky divisí z evropských domorodců, divisí se zvířecí kázní francouzské cizinecké legie. Hlad by byl pro tyto formace nejúčinnějším verbířem.
Na štěstí budoucnost Evropy nebyla vytyčena na Jaltě, nebude do ní hovořit ani pan Beneš, pokud je budoucností českého národa. Nepřítel jásá. Domnívá se, že konec války v Evropě je už na dosah ruky. Pokud víme, podlehl omylu do třetice. Po prvé to bylo za Badogliovy zrady. Po druhé po zradě Rumunska, Bulharska a Finska. Veliká bitva o budoucnost Evropy se teprve začíná rozehrávat. To hlavní přijde. Pak nepříteli přejde zrak i sluch. Proto nesmíme tuto válku přeměřovat starým operačním a strategickým loktem.
Věříme v záchranu Evropy před kapitalisticko-bolševickým otroctvím, není to víra zplozená strachem. Není to sebeobelhávání, není to sebeklam. Jestliže Říše stále ještě dále válčí, nečiní tak proto, že chce co nejvíce oddálit neodvratnou katastrofu, nýbrž proto, že má ještě v ruce trumfy, jež ji v pravé chvíli umožní přechod do odvetné ofensivy. A ta pak rozhodne válku k hanbě všech slabochů roztřesených neurasteniků.
(Lidové noviny, 1. dubna 1945)