Smějeme se s Pepíčkem - Honza Masaryk

Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování - Totální nasazení - Alibisti - Osvobození - Rudý Joe, Čurča a spol. - Edvard Beneš
Lukáš Beer

Jedna z významných a zároveň nejvíce kontroverzních postav bývalé československé politiky pronesla dne 31. prosince 1944 v českém vysílání londýnského rozhlasu následující slova, vztahující se k budoucnosti českého a slovenského národa po blížící se porážce Německa: „Naše zahraniční politika...bude záležet na pevném, nezměnitelném a mohutném základě naší smlouvy a sousedství se Sovětským svazem. Vše, co z této naší základny vyplývá, budeme plnit stoprocentně, bez váhání a nekompromisně.“ Autorem předešlého výroku nebyl nikdo jiný než syn TGM, tehdejší ministr zahraničí Benešovy exilové vlády, Jan Masaryk, který se i po válce snažil plnit Benešovu vizi Československa jako „mostu mezi východem a západem“.

V letech 1944-1945 zavdal Jan Masaryk hned několik příčin k tomu, aby se stal středem zájmu satiriků a karikaturistů protektorátního ilustrovaného časopisu „Ejhle“, který v té době vycházel dvakrát za měsíc v Praze. Tento český politik si tak především díky svým svérázně pojatým projevům v londýnském rozhlase „vysloužil“ druhou příčku v popularitě ihned po (samozvaném) prezidentu Edvardu Benešovi. Tematizována byla s oblibou a opakovaně Masarykova nepříliš vážně myšlená sázka z roku 1943, pronesená do éteru prostřednictvím londýnské vysílačky, podle které se exilový ministr rozhodl přeplavat kanál na evropskou pevninu a vstoupit do Hitlerovy mládeže, pokud do tří měsíců nebude konec války a Německo nebude poraženo na kolena. Téměř pokaždé byl Jan Masaryk v tehdejších vtipech a článcích vykreslen jako člověk mající slabost pro alkohol. Setkáváme se však i s narážkami na skutečné duševní onemocnění, kterým Jan Masaryk trpěl a jehož příznaky se dostavovaly již v mladých letech (slabší forma schizofrenie).

Na silvestrovský Masarykův projev z Londýna před nadcházejícím posledním rokem války reagoval Pepíček z „Ejhle“ v lednu 1945 takto:

Náš pan Jan Masaryk mluvil na tohohle Silvestra z ňákýho nóbl sanatoria, kde prej se zotavuje. Vo jaký sanatorium šlo, esli vo to pro nervově chorý nebo vo ňáký jiný, třeba to, kde dávají ty žlázy z vopic, vo tom v londýnskom radiu nedali aviso. Ale že to nebylo z toho pro ty abstinenty, to je na beton.
.
Ze stanoviska resortního měl tu řeč moc fajn sesumírovanou. Jako trojnásobnej ministr byl si v tej řeči, kerou držel, furt vědomej toho, že vlastně drží sermon za tři ministry a pak taky za sebe vosobně, což dycky zvlášť podotejčil. Tak vlastně mluvil za štyry!
.
Nejdřív promluvil jako ministr vojenství. Začal s tím, že na vánoce prej skorovítězové (tak jmenuje spojence) byli strašně nemile překvapeni tím, že to Němci eště neprohráli.
.
To teda věřím, ale nebyli votráveni sami, taky skoropráskači u nás byli strašně nemile dojati, že na Štědrej den nemůžou do kaslíků házet práskání na svoje spoluobčany co by štědrovečerní present. Taky skorozahradníci, kerý na svej zahrádce sázeli stromky pro zrádce, cejtili se tím nemile dotčeni a nakonec, aby nepřišli vo prachy, tak ty stromky prodávali na černo jako vánoční.

Jistě nekapírujete, co je to za novou šarži, takovej skorovítěz pana Masaryka. Podle mýho fištrónu bude to něco podobnýho jako skorochoť nebo skoromanžel, titul vobvyklej mezi párkama, kerý žijou spolu jen tak na divoko. Jen mám vobavu, aby to s těma vítězstvíma těch skorovítězů nedopadlo jako se svatbama těch skorochotí, kerý obyčejně nakonec zůstanou sedět!
.
Náš pan Masaryk má pevnou státnickou linii. Nemluví jednou tak, po druhý vonak! Zrovna tak jako v roce čtyřicátom druhom a čtyřicátom třetím tvrdil, že příští roky budou rokama vítěznýma, tak i pro tenhle rok tvrdil to samý. Jedině malá změna je v tom, že že se už nesázel jako v minulom roce, že dyž to nevyjde s tím vítězstvím, že podá přihlášku do Hitlerjugend. To je asi tím, že náš pan Masaryk má už těch funkcí moc a nechce, aby vo ňom lidi říkali, že všechno chce vyžrat, tak tedy pro tenhle rok na tu HJ nereflektíruje.

Pak mluvil jako ministr veřejnej dopravy. Při tej příležitosti co by ministr veřejnej dopravy mluvil taky vo štrekách Košice-Pelhřimov. Slavnostně prohlásil, „že za humanitu v budoucnosti ručíme od Košic až po Pelhřimov“.
.
Jak je vám jistě povědomo, dycky se ručilo „vod Jasiny až do Chebu“. Tím, že se teď místo „vod Jasiny až do Chebu“ ručí jen „vod Košic až do Pelhřimova“, tím nám chtěl náš pan ministr veřejnej dopravy jemně naznačit, že v rámci novýho velkýho dopravního ruchu a novejch dopravních smluv nás rudý bratři a Engloameričani vobětavě bezplatně převezli, anžto Podkarpatská Rus už je v talóně. Vo Sudetách se už taky nemluví, tím míň vo Bavorsku, kerý nám dřív slíbili, že nám ho přidaj. (Aspoň ten mnichovskej pivovar nám náš pan Masaryk měl zachránit!)
.
Vono konec konců vo tu Podkarpatskou Rus není co stát. Von je tam stejně těžkej chleba pro toho dalšího veřejně dopravního vpdborníka vod těch ajsnboňáků, pana Němce. Dyť voni tam, chudáci, co by vládní delegace nemůžou ani vylízt z vobavy, aby je jejich rudý bratři neskalpovali.
.
Esli se eště tenhlecten veřejně dopravní ruch ve voboru všeobecnýho převážení zvýší, taxe na konec budem za tu humanitu zaručovat jen vod Prašnej brány k Václaváku.

Pak jako ministr zahraničí mluvil vo mostech. Někdo by mohl říct, že mosty patřej do voboru veřejnej dopravy a že měl teda vo nich mluvit jako ministr veřejnej dopravy. Ale voni naši páni vode všech resortů vo tom, že sme mostem mezi východem a západem, už mockrát mluvili. Ale dyž mluvil vo tom mostě znovu, tak mluvil jako ministr zahraničí. Teď to diplomaticky zapřel! To bude asi tím, že se s rudýma bratrama nedohod vo tom, kdo bude to mostný vybírat, tak mu proto nakonec vynadali ve svejch novinách, že prej voni, ani Engličani vo ten jeho most nestojej a že si ho může strčit za klobouk. To je asi tak jako dřív, dyž se vybíralo u nás po grejcaru na všech mostech, jen na tom Kadlovom ne. Taxme taky vo ty mosty nestáli a radši sme chodili zadarmo přes ten Kadlův. Taky hlavně voperoval s tím, že prej přes most se musí chodit pěšky a to prej jemu nekonvenuje. Von asi radši jezdí auťákem anebo jako šéf lítá aeroplánem. Jinak slíbil, že budem na plných sto procent plnit všechno, co slíbili našim rudejm bratrům. To nás tedy vohromně těší!

A nakonec promluvil vosobně! Ke konci, páč asi počítal s tím, že ten svůj grunt budou muset přepustit rudejm bratrům, prohlásil, že jeho trojnásobná ministerská vodpovědnost končí koncem tejhle války. Pak prej si můžem dělat co chcem! Jinejma slovama to znamená, že chce jako prozíravej hospodář vodejít za zasloužilej vejminek. Jen jesli si ten vejminek s našima rudýma bratrama dobře vyjednal?! Vono to toiž je známo, že některý nový hospodáři nechtěj vejminkářům jejich vejminek sypat a voni pak museli lítat kvůli kontraktu po soudech. Tak aby pak nemusel kvůli vejminku běhat po Ženevě!
.
Ta zábava, kerou měl na Silvestra, než začal držet ten svůj sermón, musela bejt opravdu fajňácká. Vobdivuju se, jak ten proslov měl strašně jasnej, jak ten horskej potůček! Z toho jeho jasnýho proslovu bylo naprosto jasný, že je to všecko nejasný. Ale nejvíc se mně líbí přece, že dyž si dával do nosu, že byl diplomatickej a že před Engličanama dával přednost neředěnej whisce před ruskou vodkou.

Ejhle naráželo i na známou Masarykovu mimořádnou náklonnost k Židům.

Počátkem prosince 1943 zaslalo pražské Gestapo Karlu Hermannu Frankovi vzorky dvou kreslených letáků, „které byly v poslední době v Praze rozšiřovány ve větším množství“ (hlášení Tajné státní policie ze 7. prosince 1943). Na kresbách byl vyobrazen Jan Masaryk a doprovodný text letáků se vysmíval Masarykovým odvážným "sázkám" a slibům vysloveným v londýnském rozhlase – konkrétně slibu, že když do tří měsíců Německo neprohraje válku, tak československý exilový ministr zahraničí přeplave lamanšský kanál a vstoupí následně do Hitlerovy mládeže. Přestože se v tomto případě jednalo o letáky zesměšňující londýnskou politickou emigraci, požadovalo Gestapo tehdy vypátrání původců a autorů letáků. Dokonce ani pražská služebna Sicherheitsdienstu o rozšiřování letáků v Praze nejprve vůbec nic nevěděla. Svým obsahem by se oba dva letáky přeci jenom mohly úspěšně zařadit mezi kreslené vtipy zveřejňované od roku 1944 v časopise „Ejhle“…


Tyto dva letáky byly koncem roku 1943 ve velkém množství rozšiřovány v Praze. Po původcíh pátralo Gestapo, přestože letáky Jana Masaryka zesměšňovaly (rub a líc). Masarykova prognóza z 15. 8. 1943 se nenaplnila...



O tom, jak „Ejhle“ referovalo o dění v Londýně a jak se vysmívalo různým „na beton zaručeným“ předpovědím o porážce Německa, které kolovaly mezi českou veřejností, zas někdy příště.

VOLNÉ POKRAČOVÁNÍ.