ICEJ: „Národy čeká spravedlivý soud“ (bez komentáře)

"Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém" (ICEJ) aktuálně o svém poslání

Juha Ketola, mezinárodní ředitel ICEJ: „Náš základní mandát je potěšovat židovský lid, stát Izrael a všechny jeho obyvatele. Obhajujeme Izrael v jeho spravedlivém usilování o život v míru a v bezpečí na svém historickém území. (…) Jsme v Izraeli proto, abychom milovali a podporovali Boží vyvolený národ a žehnali mu. Ze stejného důvodu existují také naše pobočky v mnoha zemích světa. Máme svébytné povolání mezi mnoha dalšími křesťanskými organizacemi a plníme je věrně už více než 30 let. V tom hodláme pokračovat.(…) Připomínáme církvím v různých zemích jejich dluh a odpovědnost vůči židovskému národu. Mluvíme o Božích záměrech s Izraelem a mandátu církve z pohanů žehnat Izraeli a stát při něm. (…) Národy čeká spravedlivý soud, přičemž měřítkem, podle kterého je Bůh bude posuzovat, bude jejich chování vůči Jeruzalému, izraelské zemi a židovskému národu. Proto je velmi důležité zjistit, jaký vztah mají naše národy k Izraeli. Vědomí, že podle zjevené Boží vůle bychom se neměli účastnit dělení Jeruzaléma nebo izraelské země, může našim národům zajistit ochranu a dokonce přinést požehnání. Můžeme hrát rozhodující roli v tom, aby se lidé v naší zemi obrátili v tomto smyslu správným směrem. (…)Vedení národa rozhoduje o tom, jaké vztahy bude mít celá země k jiným národům, a tedy také k Izraeli. Pán nás povolal, abychom promlouvali do životů těchto vůdců, ať už sekulárních, nebo duchovních. (…) Naše mezinárodní služba má na srdci obojí – Boží plán pro Izrael i poselství o spasení národů v Ježíši Kristu. Zatímco se svět pohybuje směrem k temnější době, my poukazujeme na slavné spasení v Ježíši a na zářící světlo Boží věrnosti vůči Izraeli. To není naše volba, nýbrž Jeho.“ (Zdroj: ICEJ - S obnovenou vizí)

Pořad s Wernerem Oderem bude předmětem stížnosti na adresu Rady České televize

Související informace: Skočila česká média na špek podvrhu agenta křesťanských sionistů nebo mu sama ochotně poskytla prostor? - Historik Garscha o minulosti Wilhelma Odera a k tvrzení ICEJ - Pravda o Wilhelmu Oderovi - Případ Werner Oder - Podivné ticho
Lukáš Beer

Česká televize vysílala dne 2. února 2010 zpravodajský pořad „Studio 6“, ve kterém moderátorka Hana Šulcová vedla rozhovor s britským pastorem Wernerem Oderem, angažujícím se pro křesťansko-sionistickou organizaci ICEJ a z toho důvodu v té době pobývajícím v České republice. ICEJ společně se židovskými obcemi pořádala v ČR řadu přednášek, které směřovaly k podpoře aktivit a politických cílů této kontroverzní organizace na našem území. Pastor Oder vystupoval ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích se svým příběhem, který se z velké části nezakládal na pravdě a ve skutečnosti posloužil pouze jako přehnaná upoutávka na přednášky ICEJ. Redakce zpravodajství České televize buď neprověřila informace, jí poskytnuté nejspíš ze strany ICEJ, anebo tyto nepravdivé informace vědomě odvysílala. Nejedná se přitom o tvrzení vyjádřená samotným Wernerem Oderem ve zmíněném interview, ale o doprovodný text resp. komentář moderátorky Hany Šulcové, který tyto informace jedna ku jedné převzal a takto je prezentoval. Česká televize se samozřejmě v odvysílaném pořadu nezmínila o pozadí pobytu Wernera Odera v ČR, a tedy o organizátorovi akce, jíž bylo ICEJ. Redaktorům však z uvedeného a v případě důkladného nezávislého prověření muselo být jasné, že smyslem pobytu Odera v ČR a publikování jeho ne zcela pravdivého příběhu byla čistě jenom práce pro ICEJ a práce pro zájmy a cíle této organizace. Vzniká tak dojem, že práce redakce zpravodajství ČT je neprofesionální anebo odporuje v některých bodech Zákonu o České televizi 483/1991 Sb., konkrétně ustanovením v §2 odst. 1 a odst. 2. V §2 odst. 2 Zákona o České televizi se uvádí: „Hlavními úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání jsou zejména … poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů..“ Podle ustanovení § 4 zákona o ČT je orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti ČT, rada ČT. Podle § 8 téhož zákona do působnosti této rady náleží: „(...) h) rozhodovat o stížnostech týkajících se generálního ředitele, i) dohlížet na plnění úkolů veřejné služby v oblasti televizního vysílání (§ 2 a 3) (...).“

Mluvčí rakouských Židů srovnávají případný zákaz provádění obřízek u malých dětí s likvidací židovského národa

Negativní ohlas rakouské veřejnosti na slova vedoucích představitelů židovské obce

Bývalý prezident rakouské židovské obce Ariel Muzicant
rétoricky zasahuje pravidelně do politického dění. V rozho-
voru pro Kleine Zeitung se tentokráte vyjadřoval k tématice,
která se i židovského etnika v Rakousku dokonce i týkala.
Pobouřil však volbou svých slov.

Začalo to vše jedním čtyřletým chlapcem žijícím v Německu, který musel být kvůli krvácení po provedení obřízky akutně přijat a ošetřen v nemocnici. Zemský soud v Kolíně nad Rýnem v důsledku této události v květnu rozhodl, že nábožensky motivované obřízky u malých dětí představují trestně stíhatelné ubližování na těle. Židovské a islámské svazy reagovaly následně ostrou kritikou. Debata na toto téma mezitím zasáhla celou Evropu – kritici požadují zákaz provádění obřízky u nezletilých, druhá strana hovoří o útoku na náboženskou svobodu. Tento konflikt se nevyhnul ani Rakousku, a to zejména proto, že lékaři se nemohou opřít o právní jistotu. Zemský hejtman spolkové země Korutany hovořil v této souvislosti dokonce o „zmrzačování genitálií“ prováděním obřízky. Ministr zdravotnictví zase nepovažuje debatu za důležitou a nevyjadřuje se k ní a ministryně spravedlnosti se - na rozdíl od lékařů - domnívá, že právní stav k věci je jasný.

Nové příspěvky Debatního klubu na témata Blízkého východu, nezávislost západních médií a zdegenerování demokracie

V aktuálně zveřejněných debatních kolech hned dvakrát vystupuje
Roman Joch, ředitel Občanského institutu a poradce předsedy vlády Nečase.
S publicistou Danielem Veselým (uprostřed) rozmlouvá o otázkách
blízkovýchodního konfliktu a s vydavatelem Britských listů, Janem Čulíkem
(vpravo)  mj. o nezávislosti západních médií.

 
 Projekt Debatní klub nyní aktuálně přináší záznam dvou nových diskusních setkání se zajímavými osobnostmi. Již v červnu mohli zájemci sledovat debatu, která se zabývala zásadními společensko-politickými otázkami, jako např. Proč zdegenerovala demokracie? nebo Společnost versus individuum a Má smysl členění na levici a pravici? Nyní diskutoval ředitel Občanského institutu a poradce českého předsedy vlády Nečase v oblasti zahraničí a lidských práv, Roman Joch, s překladatelem a nezávislým publicistou, specializujícím se na Blízký a Střední východ a latinskoamerické země, Danielem Veselým, na tato témata: Kdo má právo na sebeurčení a kdo ne v palestinském geografickém prostoru?, Blízký východ a riziko třetí světové války resp. střet křesťanské a islámské civilizace, křesťanský universalismus v kontextu Blízkého a Středního východu. V další debatě opět vystupuje Roman Joch, který diskutuje s vydavatelem Britských listů, bohemistou dlouhodobě působícím v Anglii, Janem Čulíkem, na témata: Jsou opravdu západní média nezávislá a svobodná nebo pracují pro establishment?, srovnání lidských práv vlivných a bohatých osobností s osobami bez vlivu a nemajetnými, Je na místě srovnání současného státu Izrael s první Československou republikou? a jaká je politická idea vystupujících debatérů a jak si představují její realizaci. Na internetových stránkách tohoto projektu se zájemci navíc mohou dozvědět, které další známé osobnosti byli tvůrci osloveny a jak na pozvání reagovaly. Tvůrci vítají poskytování námětů a návrhů pro realizaci dalších debatních kol. (-lb-)

Dokumenty dokazují, že protektorátní rozhlasové skeče se u Čechů těšily poměrně velké oblibě

„Tyto skeče by se měly dávat častěji. Jsou lepší než Moravcovy projevy, protože jimi národ dostává osvětu, zatímco Moravec chce jenom vyhrožovat.“
Lukáš Beer

Kresby Františka Voborského se velmi často objevo-
valy v protektorátním denním tisku. I osudu této osob-
nosti se věnuje kniha Radka Žitného o protektorátním
rozhlasovém skeči. Voborský byl totiž například i
spoluautorem rozhlasového skeče "Letem světem".
(Foto: archiv Lukáše Beera)

Z rozsudku Mimořádného lidového soudu ze dne 26. února 1948: „Obžalovaný Josef Opluštil jest vinen, že od roku 1939, tedy v době zvýšeného ohrožení republiky, v Praze propagoval a podporoval nacistické hnutí tím, že psal do časopisů „Ejhle“ a „Nástup červenobílých“ stati obsahu štvavého. Tedy tiskem schvaloval a obhajoval nepřátelskou vládu na území republiky, čímž spáchal zločin proti státu dle §u 3 odst. 1 zák. č. 22/46 Sb. a odsuzuje se k trestu těžkého žaláře v trvání 7 roků…“. Josef Opluštil byl zadržen 14. května 1945 a posléze s ním probíhal proces po celé tři roky. I jeho články o Pepíčkovi v humoristickém časopisu Ejhle, jehož vedením byl poslední dva roky války pověřen, (sledujte seriál Našeho směru Smějeme se s Pepíčkem) a které vycházely dokonce ještě v dubnu roku 1945, mu výrazně přitížily při soudním procesu – uvědomíme-li si v podstatě už velmi bezvýchodnou vojensko-politickou situaci Říše, tak v nich Opluštil takřka až do poslední chvíle prokazoval až sebevražednou odvahu, když si bral na mušku Edvarda Beneše a nebezpečí nastolení bolševismu v našich zemích a dokázal mnohdy dokonce docela reálně ilustrovat poměry, které bezprostředně nastanou po příchodu spojeneckých vojsk na území Čech a Moravy. Někdy dokonce překvapuje, s jakou otevřeností „Pepíček“ používal ve svých textech nejrůznější historky, které šířila „šeptanda“, a dokázal hovořil přímo její řečí. Netajil se ve svých textech vizí, že po osvobození nastane vyřizování „se zrádci“ a mnozí spoluobčané se najednou budou na poslední chvíli předhánět v tom, jak si budou navzájem dokazovat, že nespolupracovali s Němci a byli aktivní „v tem odboji“. Všímal si ale také, že mnoho spoluobčanů si v poslednch měsících války pomalu ale jistě zajišťovalo příslovečná zadní vrátka a opatřovalo si už "alibi" pro případ, až se v Praze objeví první ruský tank. Narážel ve svých textech často na to, že se už dávno chystají seznamy osob, „které se budou po osvobození věšet“. A se svými čtenáři se „Pepíček“ na jaře 1945 rozloučil v sebeironické a ne příliš optimistické úvaze o tom, jak se to dál asi s Pepíčkem „bude koulet“. Pár týdnů na to Opluštila zastihl osud, který pravděpodobně neodvratně očekával. Ale jeho práce pro humoristický časopis Ejhle která se rozvíjela až od roku 1944, činila pouze část předmětu obžaloby jeho osoby.

Za dobrozdáním ÚSTRu při podání trestního oznámení na Jana Šinágla stojí amatérský historik Jaroslav Čvančara

Lukáš Beer

Čí chleba jíš, toho píseň zpívej! řeklo by se při pohledu na
seznam isntitucí podporujících a financujících tuto známou
publikace Jaroslava Čvančary. V jeho případě to ale zjevně
není nutné: autor se netají svým obdivem k atentátu na
R. Heydricha, ale ani svým idealizujícím pohledem na
"československý" odboj v letech 1939-1945.

Podle informace, kterou včera zveřejnil Tomáš Pecina na svém blogu, zpracoval ono dobrozdání Ústavu pro studium totalitních režimů, na jehož podkladě bylo podáno trestní oznámení na Jana Šinágla z důvodu údajného bagatelizování „genocidy na českém národě“, známý amatérský historik Jaroslav Čvančara. (Bližší informace o kvalitách tohoto „odborného vyjádření“ zde.) Ze zveřejněných dokumentů vyplývá, že policie nejprve nepochodila u ředitele kanceláře ÚSTRu Pavla Žáčka, a tak se se svou žádostí o poskytnutí odborného vyjádření obrátila posléze na Jaroslava Čvančaru, „známého trampa, hudebníka, publicistu a amatérského nadšence pro dějiny druhé světové války“, jak jej tituluje Tomáš Pecina. Pecina označuje toto Čvančarovo vyjádření za „naprostou tragédii“. Čvančara se ve své odpovědi například pokouší vyvolat dojem, že masových manifestací (sledujte seriál Našeho směru Slib věrnosti Říši) se snad zúčastňovaly tisíce pražských Němců nežli Češi, když píše: „Součástí teroru se stala propaganda. Manifestace, stovky zaměstnaneckých apelů v úřadech, továrnách, rozhlasové proslovy, novinové články a každodenní výhrůžky. (…) Jen v Praze žilo v té době na sto tisíc pražských Němců, kteří se loajálně a v hojném počtu těchto manifestací zúčastňovali.“

Nebezpečná ideologická sestra multikulturalismu se chystá zahnízdit natrvalo i u nás

Letošní průběh průvodu "Prague Pride" rozhodne o tom, zda se i u nás trvale zakoření tato tradice ideologie homosexualismu
Lukáš Beer
Naše životní osudy jsou rozmanité a každý z nás se určitě někdy tázal sám sebe, proč dokáže být život někdy i zdánlivě nespravedlivý, a pravděpodobně každý se někdy v nějaké situaci cítil osobně ukřivděn. V podstatě vyrůstáme od malička s malými či velkými „nespravedlnostmi“ a postupně se učíme vnímat určité nerovnosti možností, šancí, příležitostí a předpokladů pro osobní úspěch a pro uspokojení potřeb indviduálního života.

Německý návrh na přijetí 500 Čechů do jednotek SS

Měla z nich vzrůst „elitní vrstva“ českého národa
Lukáš Beer
Související text: Aféra Jurij Moravec

Část úředníků v Hlavním úřadě SS se přiklá-
něla k tomu, aby v jednotkách SS směli bojovat i
dobrovolníci české národnosti. (Foto: archiv autora)

Je všeobecně známo, že v řadách Wehrmachtu bojoval určitý počet českých mužů, kteří si zažádali o německé občanství a pak narukovali, a také, že z české strany došlo k několika pokusům o vytvoření dobrovolnických českých jednotek, které by se postavily na stranu Němců – ať již se tak dělo z popudu Emanuela Moravce, generála v.v. Otto Bláhy (místopředseda Českého svazu pro spolupráci s Němci a vedoucí Českého svazu válečníků) nebo divizního generála v.v. Roberta Rychtrmoce (od 1943 v čele Českého svazu válečníků po Bláhovi). Rychtrmoc nabízel Vůdci cestou přes písemný návrh předaný státnímu prezidentu Háchovi mobilizaci 15 ročníků 21 až 35letých Čechů, což by odpovídalo počtu asi 700.000 mužů. Adolf Hitler si však z ryze specifických důvodů, týkajících se situování českého národa „v srdci Říše“ (geografické začlenění životního prostoru českého národa a s tím spojená, strategicky mimořádně důležitá zvláštnost uspořádání česko-německých národních poměrů, které si vyžadovaly jiná měřítka ve srovnání s uspořádáním poměrů s jinými sousedními národy Německa) a určitých negativních historických zkušeností (např. dezerce za 1. světové války, tj. nespolehlivost), stavěl k těmto nabídkám jednoznačně odmítavě. Pro mnohé Čechy, kteří se na stranu Říše chtěli z vlastního přesvědčení postavit dokonce i se zbraní v ruce, to znělo nepochopitelně, zvláště když jim bylo známo, že na straně Němců smějí bojovat příslušníci národů kulturně a „rasově“ Němcům daleko vzdálenějších než jsou Češi. Dobře je historiky zdokumentováno taktéž budování »Svatováclavských rot«, které byly teprve pozdní výjimkou z pravidla, učiněnou na stálé naléhání některých členů českého Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě na konci r. 1944 a na začátku roku 1945, jak sám po válce potvrdil i německý státní ministr pro Čechy a Moravu K. H. Frank. Na druhou stranu se dnes prakticky neví, že i z německé strany došlo ke snahám podpořit účast českých dobrovolníků na frontě, a to dokonce přímo u jednotek SS. A nejvíce je na tomto návrhu z roku 1944 překvapující, že tento vůbec nepředpokládal, aby se tito Češi vzdali své národnosti – naopak, Češi hlásící se k české národnosti v jednotkách SS měli v očích otců tohoto návrhu dokonce větší uznání než ti, kteří byli ochotni se své národnosti vzdát.

Tak už jde do tuhého?

Lukáš Beer
Generace podtřicátníků tenhle (z dnešního pohledu utopický) stav nezná, ale skutečně - bývaly časy, kdy nebylo možné na našich ulicích potkat zapáchající bezdomovce, narkomany, žebráky či po setmění nápadně postávající pouliční prostitutky nebo jiné asociální živly. Nebývalo ani běžné, že vás na ulici oslovovali úplně neznámí lidé a prosili vás „o nějaký ten drobák“ a při ranním opouštění bydlišť jste nenaráželi na jedince, pohrabující se v popelnicích. Neznali jsme chudobu. Tyhle věci jsme znali jen z amerických, britských, italských nebo francouzských filmů, které jsme sledovali buď v československé televizi (komunisté moc dobře věděli, proč takovéto filmy u nás procházely cenzurou) nebo v těch sousedních „zápaďáckých“.

I ty nejnižší počty sudetoněmeckých obětí převyšují mnohonásobně počet obětí heydrichiády a pravděpodobně i české ztráty za Protektorátu

Jan Šinágl vypovídal na policii k obvinění z bagatelizování genocidia
Lukáš Beer

Konrad Badenheuer, bývalý tiskový
mluvčí Sudetoněmeckého krajans.
sdružení, se přikládní k nižšímu
počtu sudetoněmeckých obětí, než
uvádí tradiční sudetoněm. zdroje:
"Nejméně 150.000 obětí". (Foto:
Wikipedia)

Obvinění aktivisty Jana Šinágla za popírání či zpochybňování „nacistického genocidia“ (zejména během období tzv. heydrichiády) pramení jednoznačně z osobního sporu mezi známým protikomunistickým aktivistou na straně jedné a trojicí podavatelů trestního oznámení na straně druhé - reprezentovanou v první řadě zpěvačkou Helenou Vondráčkovou a jejím manželem Martinem Michalem, které doplnil ještě bývalý poslanec Bohuslav Hubálek. Policie nyní stíhá Šinágla kvůli přečinu popírání genocidy, za což může jít až na tři roky do vězení. Trojice podala oznámení i na podkladě „odborného vyjádření“ Ústavu pro studium totalitních režimů, který zhodnotil kritizované články, zveřejněné na stránkách antikomunistického aktivisty. Případu si mezitím začal všímat český tisk a známý publicista Bohumil Doležal z Lidových novin mu věnoval obsáhlý článek. O tom, že posudek ÚSTR se zakládá na závažném omylu, bylo na těchto místech již psáno. Že ovšem i samotní podavatelé trestního oznámení očividně bojují s mezerami ve znalostech dějepisu a nechají se spíše vést osobní záští nebo touhou po osobní mstě než snahou o zastávání se historické pravdy, dokazují koneckonců neznalá slova Martina Michala uveřejněná v LN (12.7.2012): „Takové věci do slušné společnosti nepatří“, komentoval Michal internetové články o heydrichiádě, pro jejichž zveřejnění byl Jan Šinágl obviněn, „vzhledem k tomu, že mi zůstala celá rodina v Osvětimi, se mě to dotklo.“ Panu Michalovi zřejmě ušlo, že články hovořily o českých obětech heydrichiády a neměly tedy pranic společného s osudem jeho vlastních židovských předků.

Slib věrnosti Říši (10.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942 - Praha 24. června 1942 - Olomouc 27. června 1942 - Sv. Antonínek 28. června 1942 - Ostrava 29. června 1942
Lukáš Beer
Praha, Václavské nám. 3. července 1942

Šéf IV. oddělení Úřadu říšského protektora pro kulturní politiku, SS-Sturmbannführer Martin Wolf, sděloval dne 4. července 1942 ve svém dálnopisu adresovaném Josephu Goebbelsovi své zadostiučinění ohledně právě proběhnuté a doposud nejmohutnější manifestace české loajality vůči Říši, která se den předtím konala na Václavském náměstí v Praze. Považoval tuto závěrečnou manifestaci za úspěch a poukazoval na vhodné vyznění Moravcova projevu „z hlediska jeho zahraničně-politického účinku“. Podle Martina Wolfa byla Moravcova řeč doprovázena „stále sílícím a zjevně spontánním potleskem“. O poslušném přitakávání účastníků manifestace mluvil ve své zprávě také Sicherheitsdienst. V hlášení se uvádí, že obecenstvo, které se skládalo „převážně z dělníků a zaměstnanců“ vyslechlo závěrečná prohlášení ministra Moravce se „zdviženou pravicí“. I přední český historik, zaměřující se ve své práci na dějiny Protektorátu a nezřídka vkládající do svých prací taktéž domněnky, hodnocení a interpretace, které se příliš netají svou sympatií k „nacionálně“ pojatému výkladu dějin – Vojtěch Šustek – v jedné ze svých studií přiznává, že „manifestaci ze 3. července lze považovat z hlediska Němců v řadě ohledů za podařenou akci“. Protektorátní Lidové noviny si po shromáždění povzdechly, že "Beneš a jeho kumpáni, kteří v Londýně vystupují jako samozvaní representanté, stejně jako Churchill nemohli vidět tuto manifestaci. Býval by viděl, že plutokraticko-židovské peníze,vložené do kampaně pana Beneše a ,jeho české vlády´, byly úplně vyhozeny oknem." Historik Šustek také k celkovým náladám obyvatelstva uvádí, že „nezanedbatelná část české veřejnosti rovněž převzala kolaboranty hlásaný názor, že likvidace Heydricha byla pouhým zbytečným krveprolitím, které nepřineslo osvobození Čechů žádný užitek“.

Slib věrnosti Říši (9.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942 - Praha 24. června 1942 - Olomouc 27. června 1942 - Sv. Antonínek 28. června 1942
Lukáš Beer
Ostrava, 29. června 1942

Poslanec britských labouristů Ronald Paget po válce přiznal, že součástí taktiky podzemního a partyzánského boje za druhé světové války často bylo „vyprovokovat represálie, aby se nenávist k okupantům zintenzívnila a k odboji se přidalo více lidí. To byl důvod, proč do Československa odletělo komando, aby zavraždilo Heydricha.“ A byl to přímo vedoucí londýnského hlavního stanu československého exilu, Edvard Beneš, který roku 1942 neskrýval svou spokojenost nad efektem, jež byl spácháním atentátu na Zastupujícího říšského protektora vyvolán: „Je to hrozné, co dělají, ale politicky nám to přineslo jistotu... už jsem klidný... Pražské popravy naši situaci dokonale upevnily.“ A 12. listopadu 1942 v londýnské Státní radě k tomu Beneš spokojeně dodal: „Oběti, jež stál (=útok na Heydricha) opravdu světu dokázaly, že náš lid nevyčkává a nekalkuluje, nevzdychá a nenaříká, že je pevný... Je totální válka a podle toho musíme postupovat.“ Paralelně s probíhajícími popravami v červnu 1942 ovšem londýnský rozhlas rozšiřoval zprávy, podle nichž při rozsudcích stanných soudů šlo většinou o osoby, které se sice někde někdy nějak provinily, ale s atentátem na Reinharda Heydricha neměly nic společného, anebo že vyplacení odměny 20 milionů korun osobám, které napomohly k vypátrání atentátníků, je německý podvod, protože dokonce i zveřejněné fotografie pachatelů jsou podvrhem. Propagandistický efekt, vyvolaný represáliemi jako odvetou na spáchání atentátu, musel vytěžit z dané situace co nejvíce.

Ne proti českému národu

Lukáš Beer
Je pro mne záhadou, že stránky jako "Náš směr" mohou beztrestně fungovat bez zájmu Ministerstva vnitra. Jak to, že autoři webu Náš směr, publikující své extrémně nebezpečné a ryze fašizující názory, zůstávají nepovšimnuti? Buď máte neskutečné štěstí, nebo neskutečně vlivné přátele. Je velmi skličující a smutné, že "názory" tohohle typu prezentují Češi“, napsal redakci v těchto dnech čtenář Petr Š. (příjmení redakci známo). Od počátku fungování těchto stránek přišly do redakční pošty přibližně tři podobné maily obdobného znění, které spekulovaly nebo si nějakým způsobem „zahrávaly“ s podáním trestního oznámení. Jedná se tedy o zanedbatelnou menšinu celkového počtu ohlasů – a pro mnohé bude možná překvapením, že naprostou většinu ohlasů tvoří právě pozitivní reakce čtenářů, kteří přejí autorům mnoho úspěchů v další práci. „Velice si Vaší práce vážím, děláte mnoho pro to, aby se lidem otevřely oči. Bohužel, lidé u nás se chtějí nechat klamat a stále skálopevně věří výkladu historie našeho národa v letech 1939-45 tak, jak ho začali po válce vykládat ,prezident´ Beneš a posléze bolševici. Naše nová garnitura na tomto pohledu v podstatě nic nezměnila. Jen s tím, že odsoudila vysoký podíl KSČ na ,odboji´“, píše se například v čerstvém mailu od čtenáře Petra L. (příjmení redakci známo) z Kladna. Jistěže, názory a informace (a také nekonformní způsob, jakým jsou tyto informace podávány) zde zveřejňované budou vždy polarizovat. Jedno je ale jisté – pokud by texty zde zveřejňované k tomu skutečně zavdávaly příčinu, resp. pokud by někdo dospěl k subjektivnímu závěru, že k tomu příčinu zavdávají, došlo by k podání trestního oznámení již dávno. Nestalo se tak – neexistuje k tomu totiž objektivní důvod ani objektivní příčina.

Redakce zpravodajství ČT prozatím stále mlčí k dotazu ohledně její podpory kampaně ICEJ

Před více než šesti týdny byl diváckému centru České televize zaslán otevřený dotaz, týkající se zpravodajství této veřejnoprávní instituce před dvěma roky, které posloužilo jako podpora tehdejší kampaně křesťansko-sionistické organizace ICEJ a její odnože na našem území. ICEJ je známo svými nevyváženými, náboženským fanatismem podloženými proizraelskými postoji a intenzivním politickým lobbyismem a udržuje dobré kontakty s významnými českými politiky, jakým je například 1. místopředseda Senátu Parlamentu České republiky a prezidentský kandidát ODS ve volbách v roce 2013, Přemysl Sobotka. Jako mediálního prostředníka své kampaně na území České republiky zvolilo ICEJ v roce 2010 kontroverzní postavu britského pastora Wernera Odera, který měl pod záminkou částečně smyšleného "křiklavého" příběhu svého otce upoutat pozornost na svou osobu a přednášky pořádané právě ICEJ ve spolupráci se židovskými obcemi. Existuje oprávněné podezření, že Česká televize tehdy nekriticky a bez zpětného ověření převzala zkreslené informace ICEJ a tím plně posloužila jeho zájmům. Navíc ve svém zpravodajství chybně uvedla, že otec Wernera Odera byl „nacistickým zločincem a masovým vrahem Židů“. Historický posudek, o který si požádala redakce Našeho směru od předního rakouského historika zabývajícího se poválečnou rakouskou justicí a procesy proti jednotlivcům, kteří se provinili ve smyslu zákonů vydaných po druhé světové válce, jež stíhaly osoby provinivší se „nacionálně-socialistickými zločiny“ a aktivitou v nacionálně-socialistických organizacích, však tvrzení šířená Wernerem Oderem resp. ICEJ nepotvrdil nebo dokonce vyvrátil.

Jan Šinágl obviněn za popírání údajného genocidia na českém národě za Protektorátu

Ústav pro studium totalitních režimů vykonstruoval "odborné vyjádření" o spáchání genocicidia na českém národě
Lukáš Beer

Několikanásobné navyšování počtu obětí tzv. heydrichiády v tisku či tvzení
o "300.000 Čechů" jako "obětech německého nacismu" apod. - zkreslování
historie a lživé údaje týkající se moderních dějin jsou v naší zemi beztrestně na
denním pořádku. Na druhou stranu existují v Česku lidé, kteří mají snahu
potlačit pokusy o korekci těchto historických nepravd vyhrožováním trestní-
ho oznámení kvůli zpochybňování údajného genocidia na českém národě.

Jak na svém blogu v uplynulých dnech informoval publicista a právník Tomáš Pecina, bylo známému aktivistovi Janu Šináglovi doručeno obvinění pro přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 Tr.Zk., jehož se měl dopustit publikací dvou článků. V usnesení Krajského ředitelství policie Středočeského kraje ze dne 29. června 2012 se uvádí, že obviněný na svých webových stránkách zveřejnil dva články, ve kterých „hrubým způsobem zpochybňoval zločiny nacistů spáchané proti českému národu na území Protektorátu Čechy a Morava v období od nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora v roce 1941 a v době následující po atentátu na Reinharda Heydricha“.

Slib věrnosti Říši (8.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942 - Praha 24. června 1942 - Olomouc 27. června 1942
Lukáš Beer
Sv. Antonínek, 28. června 1942

Starosta Ostrožské Lhoty František Krchňáček s Jankem Úprkou z Národo-
pisné Moravy vítají společně se dvěma dívkami ministra Emanuela Moravce.
 Po válce byl Krchňáček potrestánza "propagaci nacismu" pokutou
ve výši 200.000 Kčs.

Římskokatolické poutní místo Svatý Antonínek se stalo za druhé světové války několikrát místem shromáždění, jejichž poselstvím bylo manifestování podpory Velkoněmecké říši. Zejména po zatčení původního protektorátního předsedy vlády Eliáše a po pádu jeho vlády získávali v tomto kraji čím dál větší vliv funkcionáři patriotské Národopisné Moravy. Např. při pouti dne 14. června 1941 byla zorganizována proněmecká manifestace. Moravské Slovácko se stalo i jedním z dalších míst, kam zavítal ministr Emanuel Moravec na své cestě po českých a moravských městech v červnu roku 1942, v rámci které české obyvatelstvo manifestovalo svou věrnost Říši.

Slib věrnosti Říši (7.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942 - Praha 24. června 1942
Lukáš Beer
Olomouc, Andrův stadion 27. června 1942

Po projevech v řadě českých měst uspořádala vláda Protektorátu manifestační projev také v Olomouci, který proběhl v sobotu 27. června v 16 hodin. Andrův sportovní stadion, kde se manifestace konala, se začal zaplňovat hodinu před zahájením. Na manifestaci se sjelo zejména množství pracujících z celé Hané a čekání jim zpříjemňovala policejní hudba. Sešlo se na 60.000 účastníků a jako první se chopil slova kovodělník Vaňhara a po něm promluvil šéfredaktor Lidových listů Jan Scheinost a po něm ministr Emanuel Moravec. Je úctyhodné, že Moravec i přes těsný program svých projevů na masových manifestacích, na kterých vystupoval v naprosto krátkých časových intervalech, dokázal i přes některé opakované a variované fráze poselství svých řečí tematicky velmi obměňovat. Zatímco Jan Scheinost se zaměřil zejména na katolicky smýšlející vrstvy národa, útočil Emanuel Moravec v Olomouci tentokráte mj. i na údajný sociální podtext úsilí londýnské emigrace o znovunastolení demokratických poměrů, spočívající ve snaze vrátit se k příznivým finančním zdrojům politických funkcionářů v parlamentarismu. Moravec také nastínil ekonomické vyhlídky českomoravského prostoru po vítězství Německa a vyprávěl o svém prvním setkání s Adolfem Hitlerem a o dojmech, které na něho Vůdce zanechal.

Slib věrnosti Říši (6.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942
Lukáš Beer
Praha, Národní divadlo 24. června 1942

Pozoruhodně malou pozornost věnoval proklamaci věrnosti Říši českými herci dne 24. června 1942 ve srovnání s velkými manifestacemi jako např. v Praze a v Brně, považovanými za elitu národa, ve svých komentářích domácí český tisk. Shromáždění v budově Národního divadla se pochopitelně nedalo sice měřit s desetitisíci manifestantů na volných prostranstvích, nicméně účast veřejnosti velmi dobře známých a jí oblíbených osobností jako Karel Höger, Jaroslav Vojta, Vlasta Burian, Lída Baarová, Eduard Kohout, Václav Vydra nejst., Zdeňka Baldová, Bedřich Karen, Zdeněk Štěpánek, Ladislav Pešek, Josef Kemr aj. zajišťovala nezanedbatelnou záruku psychologického účinku. Ve stejný den proběhlo na území Čech a Moravy několik menších organizovaných manifestací, jako např. v Pardubicích, kde se odpoledne sešlo řemeslnictvo z šesti východočeských okresů, nebo v Brně, kam se dostavilo šest tisíc příslušníků obchodnictva brněnského kraje. V Berouně se v těchto dnech konalo shromáždění více než 1400 řemeslnických mistrů z Podborska, v Plzni přísahalo přes 2800 řemeslnických funkcionářů „věrnost Říši bez výhrad“, podobně ve Strakonicích 1200 účastníků a v Kolíně 1100 osob.