Česká emigrace 1939-1945 a „světové Židovstvo“ (1.)

Walter Jacobi (v druhé řadě v uniformě a s brýlemi) na dvoře 
protivínského zámku, kde byl koncem května 1943 slavnostně 
zahájen provoz výcvikového tábora Kuratoria pro výchovu 
mládeže. Vlevo ministr zemědělství a lesnictví Adolf Hrubý 
a vedle něj Jaroslav Krejčí, předseda protektorátní vlády.

Český historik Dalibor Krčmář z Památníku Terezín publikoval v roce 2011 poměrně důkladnou a obsáhlou studii [1] o jedné z výrazných osobností protektorátních dějin – byl jím Walter Jacobi, který působil od dubna 1942 jako vedoucí „SD-Leitabschnittu Prag“. Jacobi (narozen 2. července 1909 v Mnichově, vystudoval právní vědy v Jeně, Tübingenu a v Halle an der Saale) působil v Praze již od roku 1939 a nejprve vedl v pražské ústředně Sicherheitsdienstu (SD) referát zpracovávající „politická uskupení Čechů“. Náplň jeho činnosti tvořilo studium českých politických organizací a skupin, které ústilo v textové elaboráty v podobě nejrůznějších odborných zpráv, posudků a politických profilů. V lednu 1940 služebně povýšil – byl pověřen vedením „oddělení B“ pro vnitropolitické otázky Protektorátu, které v sobě soustředilo čtyři aktivní referáty monitorující oblasti týkající se ideologických protivníků (v té době např. církve, zednáři, Židé ad.), autonomní správy, politického a zájmového života Čechů či problematiky německé menšiny v Protektorátu.

28. únor 2015 – Smuteční den pro sudetoněmeckou národnostní skupinu

Pohled za kulisy hlasování oficiálních zástupců sudetských Němců o změně svého programu
Navzdory masivním pochybám velké části členských uskupení Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Německu (SL) a mnoha delegátů spolkového shromáždění SL se posledně jmenované shromáždění usneslo, že rozhodujícím způsobem bude změněn účel spolku.

Dnes někteří Češi vítají americké vojáky – v letech 1943-1944 tisíce českých dětí zbožňovaly románové hrdiny Wehrmachtu

Lukáš Beer 

Prvního kola soutěže "Knihovny pro mládež" se zúčastnilo 5630 českých dětí a 12. července 1943 se v pražském Orbisu losovalo o nejlepší ceny. O rok později se soutěže zůčastnil již dvojnásobný počet dětí. Odhaduje se, že sešity vyprávějcící o odvaze německých vojáků ve válce měly minimálně 100.000 pravidelných českých čtenářů.

Jiří Fiala o stavu české justice

Jiří Fiala mne kontaktoval v momentu, kdy zjistil, že Policie ČR na jeho osobu vyhlásila pátrání. Problém byl v tom, že ve vyhlášeném pátrání nebyla žádná zmínka o důvodu, což je ale poněkud neobvyklé. J. Fiala tak nevěděl co je příčinou a obával se proto nějaké formy justiční zvůle, kterou již několik let podle svých slov systematicky trpí. Již dříve jsem mu navrhl vystoupení v Dotazníku, a tak jsem nyní souhlasil jsem s natočením Dotazníku pro Jiřího Fialu, aby mohl poskytnout své autentické svědectví a názor na českou justici. Dále jsem se pokusil zjistit co se děje. Bylo mi nakonec telefonicky doporučeno, abych J. Fialu vyzval k vzdání se Policii ČR. To jsem učinil, ale mám z takového vývoje situace velmi smíšené pocity. Jiří Fiala nyní neví co bude dál a rozhodl se přejít do ilegality... (-av-) 

Nepoučitelný národ?

Lukáš Beer 

Člověku, jenž celé poslední čtvrtstoletí zdomácněl v mediálním světě jisté středoevropské země, která díkybohu není členským státem NATO a je ušetřena masáží jeho mediálních politruků, jde při konfrontaci s aktuálními publikovanými postoji a názory některých českých novinářů a odborníků – bez přehánění – mráz po zádech. Primitivním, demagogickým způsobem podaná a zakomplexovanou podlézavostí poznamenaná česká válečná propaganda valí v těchto dnech na plné obrátky. Kupříkladu Karel Hvížďala v Českém rozhlasu demagogicky staví český národ před otázku „Víme, kam chceme patřit?“, jakoby Češi neměli jinou alternativu, než volit mezi jednostrannou propagandou NATO a jednostrannou propagandou Moskvy.

Vedení Posseltova mnichovského landsmanšaftu zakazuje Witikobundu akci na letošním Sudetoněmeckém dni

Dnes dopoledne bylo vedení sudetoněmeckého Witikobundu obeznámeno spolkovým předsednictvem Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Mnichově o tom, že se mu zakazuje tradiční akce, kterou spolek každoročně prováděl na půdě Sudetoněmeckého dne. Jednalo se o samostatné přednášky vlastních hostů, které si pozval Witikobund. Letošní Sudetoněmcké dny se konají v Augsburgu ve dnech 24.-25. května. Vedení Posseltova landsmanšaftu zákaz konání přednášky odůvodňuje tím, že „po zkušenostech z posledního Sudetoněmeckého dne“ si spolkové předsednictvo „vyhrazuje právo na to, že nebude povolovat na Sudetoněmeckém dni akce, od kterých se dá očekávat poškození jména krajanského sdružení jako pořadatele“. A Witikobund prý toto kritérium naplňuje. Důvodem tohoto zákazu je odveta vedení mnichovského SL na kroky, které v posledních týdnech podniká Witikobund ohledně aktuálně změněných stanov SL, o nichž informovala v pozitivním smyslu česká média.

Osvobození vs. okupace 1945? Střízlivý úsudek jenom díky aktuálně módní antiruské vlně?

Lukáš Beer 

Magazín Týden přináší ve svém aktuálním čísle (23. března) obsáhlý hlavní článek s působivou upoutávkou na titulní straně o „utajovaných zvěrstvech Rudé armády“ na území Čech a Moravy před 70 lety. V přeci jen poněkud nepřehledně uspořádaném a bulvárně podaném textu Ivana Motýla je zde líčen osud „tisíců československých žen“ po vpádu Rudoarmejců na území bývalé ČSR. Jednalo se konkrétně o znásilňování a vraždění žen, mnohdy i neplnoletých děvčat, i v dětském věku, sovětskými vojáky. Počty obětí se dnes neodvažuje nikdo odhadnout.

Ač jde samo o sobě o velmi důležité a prakticky dodnes tabuizované téma a je tedy přínosné o téhle kapitole našich dějin hovořit a vystavit ji v budoucnu důkladnějším historickým studiím, je třeba upozornit, že Motýlův článek je poměrně zavádějící a zevšeobecňující. Naprostou většinu dobových svědků autor nalezl vyloženě na Hlučínsku, dále hovoří samozřejmě o znásilňování žen německé národnosti sovětskými vojáky (které přeci už jen tak tabuizované není), do toho autor uvádí minimum případů násilných činů tohoto druhu, spáchaných na etnických Češkách z jiných míst než z Hlučínska. Přesto ale porůznu zevšeobecňuje oběti, kterých se tyto zločiny týkají, na „československé ženy“ či dokonce hovoří o „ruském teroru vůči tuzemským ženám“.

Americké tanky Bradley na cestě k českým hranicím (?)

Americké tanky Bradley vyfotografované dnes ráno na železničním nádraží 
v Linci. Transport pokračoval k českým hranicím. 
Zdroj: Facebook-profil H.C.Strache

Předseda rakouské FPÖ (Svobodní) Heinz-Christian Strache dnes na svém profilu na Facebooku  zveřejnil několik fotografií, které byly dnes ráno v 7:14 hodin pořízeny na nádraží v hornorakouském Linci. Je na nich možno vidět asi 50 amerických tanků Bradley. Strache uvádí, že tanky se nacházely na vagónech Rakouských spolkových drah (ÖBB) a podle všeho směrovaly do Česka. Ve svém komentáři na Facebooku píše: „Tím, zda je to kryté zákonem, se budeme kriticky zabývat v parlamentu. Pokud by tím Rakousko mělo podporovat jednání, které připravuje válku, pak by to bylo pro neutrální stát naprosto neakceptovatelné a muselo by to být okamžitě ukončeno. Nechceme jako neutrální země být resp. stát se přisluhovačem NATO.“

Americký konvoj - okénko do české duše

Lukáš Beer 
Konvoj americké armády, který má koncem týdne projet českým státním územím, má „ukázat podporu NATO východoevropským zemím v době krize na Ukrajině“. Definuje to takto důstojník pro styk s veřejností velitelského útvaru 4. pěší divize americké armády Martyn Crighton. Ale tento konvoj projíždí konkrétním územím jednoho středoevropského státu, který žádnou podporu NATO vůči politice Moskvy nepotřebuje. Moskva nepovažuje střední Evropu za oblast svého přímého legitimního přirozeného mocensko-bezpečnostního zájmu. Stabilitu ve východní Evropě rozvrátila svou expanzí na východ navíc právě politika NATO. Vojenský analytik Lukáš Visingr označil „Dračí jízdu“ za demonstraci síly – podotýká totiž, že to není zdaleka první americký konvoj, který územím projíždí, ale jeho charakter bude nyní záměrně zcela otevřený a adresát tohoto poselství sedí v Moskvě. Lze se setkat s argumentací, že Putin demonstrací síly pochopitelně také nepohrdne. Malý detail na okraj: Ovšem na rozdíl od Washingtonu tak Moskva nikdy nečiní na území nějakého svého satelitního evropského státu.

Za dva týdny se koná ustavující valná hromada SKS ČMS

Iniciátor Tomáš Pecina se chystá vystoupit s projevem o stavu česko-německých vztahů 
Ve středu 8. dubna 2015 odpoledne proběhne v Praze ustavující valná hromada Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jejímž programem bude volba předsedajícího. Kromě toho dojde ke schvalování změny názvu spolku a jeho stanov tak, aby vyhověly zákonným podmínkám účinným od 1. ledna 2014. Účast veřejnosti je podle pořadatelů vítána. Posléze se má sukutečnit i diskuse a iniciátor Tomáš Pecina o průběhu setkání dále říká: „Po skončení formální části valné hromady se chystám přednést slavnostní projev zaměřený na česko-německé vztahy v minulosti, současnosti i budoucnosti, stranou neponechav ani stručnou, leč vyčerpávající rekapitulaci všech úspěchů, kterých během své existence dosáhl mnichovský (Posseltův) spolek.“ Náš směr bude o této události informovat. Pozvánku s uvedeným místem konání lze stáhnout ZDE a návrh na znění nových stanov ZDE. (-lb-)

Americký konvoj v ČR. Radujme se, veselme se...!

V sobotu 28. března mají vstoupit na území České republiky americká okupační vojska. Budou demonstrovat nám, hloupým českým Švejkům, kdo je zde skutečným pánem a před kým naši poctiví a svědomití politici ohýbají své upracované hřbety. Vyvěste prapory, popadněte kytice, vystrojte manželky, dcery a přítelkyně, a uvítejte panskou vrchnost, jak se na pokorné poddané sluší a patří.

„Tichá revoluce“ Bernda Posselta

Gernot Facius 
Jedno mají církve, odbory, politické strany a svazy společné: Všichni se musejí potýkat se syndromem přestárlosti. Na mnoha místech chybí mladá a střední generace. Organizací, které se doposud vzpíraly politickému nebo společenskému mainstreamu, se to týká obzvlášť vážně. Ideální cesta, jak zastavit úbytě, neexistuje. Ani snazší nabídky, rozmělňující vlastní profil a vznikající z nouze, většinou nenavodily žádný obrat ve vývoji. Možná už brzy dojde také iniciátorům vášnivě diskutované – mnozí říkají: narychlo odbyté – změny stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL), že tato operace v žádném případě nevede k „duchovní investici do budoucnosti“, jak se domnívá mluvčí SL Bernd Posselt, ale spíše urychluje proces marginalizace.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (16.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část – 14. část – 15. část
Werner Daitz o francouzsko-německé spolupráci v „Nové Evropě“
Lukáš Beer 

Francouzský maršál Philippe Pétain chápal vojenskou porážku Francie 
Německem jako znak procesu rozpadu francouzské společnosti. Kritizoval 
vnitřní rozervanost své země a rozklad tradičních hodnot. Proto chtěl svůj národ 
dovést k morální obrodě cestou „Révolution nationale“. 
Pod heslem «Travail, Famille, Patrie» (Práce, rodina, vlast) se vichystická Francie 
distancovala od principů francouszké revoluce «Liberté, Égalité, Fraternité» 
(Svoboda, rovnost, bratrství).

V Paříži inicioval Werner Daitz založení „Společnosti pro vědecký výzkum velkoprostorů“, jejímž úkolem bylo udržovat těsné kontakty s institutem „Centre de l'Etudes economiques“, jenž byl založen Jeanem Bichelonnem, politikem Vichystické Francie. Bichelonne byl v dubnu 1942 jmenován státním tajemníkem pro průmyslovou výrobu, což odpovídalo postavení ministra. Tento jím založený francouzský institut udržoval vědecké styky s Daitzovým ústředním badatelským ústavem v Drážďanech. Dále měl za úkol udržovat kontakty s francouzským „Evropským nakladatelstvím“, jež bylo založeno francouzskou vichystickou vládou. Toto nakladatelství se soustředilo na vzájemnou výměnu německých a francouzských odborných studií a literatury, které měly sloužit myšlence německo-francouzské a evropské spolupráce. To znamenalo vydávání německých titulů v překladu ve Francii a naopak vydávání odpovídající francouzské literatury v Německu, konkrétně v drážďanském nakladatelství Meinhold Richter, které vydávalo Daitzovy spisy. Francouzská vláda byla v tomto pařížském nakladatelství zastoupena prezidentem veškerého francouzského tisku, státním tajemníkem v ministerstvu informací Luchairem. Tento muž byl zároveň důvěrníkem německého velvyslanectví v Paříži ohledně styku s francouzským tiskem. Všechny tyto Daitzovy aktivity byly schváleny německým velvyslanectvím v Paříži a velitelem vojsk ve Francii, Carlem-Heinrichem von Stülpnagelem (ten byl později kvůli spoluúčasti na převratu proti Adolfu Hitlerovi v červenci 1944 odsouzen německým Lidovým soudem k trestu smrti a popraven). Von Stülpnagel se s Daitzem dobře znal a údajně jeho aktivity velmi schvaloval.

Evropské ne-finance, islámská Al-CIAda a Netanjahuovi antisemité

Michael Winkler 

Neomylná proroctví pana Eichelburga* z Vídně se opět na 100 % vyplnila:
-     Zásobování energiemi přes zatmění slunce fungovalo bezvadně
-     Akciové trhy zůstaly naprosto v klidu
-     Žádné teroristické útoky se v Evropě či „západním světě“ nekonaly
-     K rozpadu Systému nedošlo
(*Walter K. Eichelburg – excentrický rakouský finanční poradce, provozovatel stránek hartgeld.com)

Stellungnahme der Sudetendeutschen Landsmannschaft in Böhmen, Mähren und Schlesien zu den Anschuldigungen aus München

Pressemitteilung (tschechisch/česky)

Vor ein paar Tagen wurde unserem Verein das Urteil des Obersten Verwaltungsgerichtes zugesandt, welches einen beachtlichen Durchbruch in unserem Rechtsstreit mit dem tschechischen Innenministerium darstellt. Mehr als fünfeinhalb Jahre hat man versucht, unsere Tätigkeit zu verhindern, das Verfahren nun aber definitiv verloren.

Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě nyní na české Wikipedii

Lukáš Beer 

Kniha Hitlerovi Češi vydavatelství guidemedia etc je doposud 
jediným knižním titulem, který se tématem v takové míře 
zabývá. Obsahuje především také celou řadu fotografií,
 které po roce 1945 ještě nikdy nebyly publikovány.

Ještě před 10 lety toho čeští historikové o existenci Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě příliš prozrazovat nehodlali: komunistická historiografie jeho existenci prakticky zamlčovala a české publikum se o něm mohlo dozvědět pouze v knize komunistického historika Miloslava Moulise Mládež proti okupantům (1966). Autor ve své knize věnoval zmíněné organizaci útlou kapitolku, ve které vylíčil její historii jako velký „debakl“ – a to prý díky skutečnosti, že plány několika málo českých kolaborantů dobře prohlédla pokrokově smýšlející česká mládež, zapojená do protiněmeckého odboje. Po vystřídání režimu pak koncem 90. let vyšlo dílo historika Tomáše Pasáka, ve kterém autor v podstatě pouze oprášil Moulisovu kapitolku o Kuratoriu a opsal ji s tím rozdílem, že z ní vypustil ryze komunistickou propagandu. Do tohoto "nepopulárního" tématu se však žádný historik nadále nepouštěl. Prakticky až v roce 2006 vychází (v odborném historickém časopise) první zásadní studie historika Jana Špringla o Kuratoriu, kterou však široká česká veřejnost pochopitelně zaregistrovat nemohla, stejně jako studii jihočeského historika Leoše Nikrmajera, jež byla publikována v ročence českobudějovického muzea. O Špringlovu studii se opírá už podstatně známější kniha Jana B. Uhlíře z roku 2008 (Protektorát Čechy a Morava v obrazech).

Členské státy NATO jako Česko a Polsko přispívají svou politikou ke zvyšování nebezpečí jaderné války

"Takové ebezpečí jaderné války nám bylo nablízku naposledy v roce 1984"

Vědci z odborného časopisu Bulletin of the Atomic Scientists nemají zrovna pověst „alarmistů“ – přesto právě oni aktuálně varují před nebezpečím jaderné apokalypsy. „Hodiny atomové války“, symbolický měřič nebezpečí globální katastrofy, podle nich ukazuje „za tři minuty dvanáct“. „Sledujeme rostoucí roli jaderných zbraní“, říká Tariq Rauf z International Peace Research Institute (Sipri). Tento institut byl založen v roce 1966 švédskou vládou a předává pravidelně přehledné zprávy o stavu zbrojení. Při odzbrojovacích jednáních sloužily údaje tohoto institutu jako spolehlivý zdroj a zúčastněné země jej vždy respektovaly. Na světě existuje přibližně 17.000 atomových zbraní, z toho většina v USA a Rusku. Zatímco ještě před několika málo lety vypadalo tak, že může dojít k částečném nukleárnímu odzbrojení, trend se mezitím obrátil. Rakouský deník Die Presse v této souvislosti hovoří v dnešním tiskovém vydání o „potlačovaném atomovém nebezpečí“. USA a Rusko zahájily masivní programy modernizace svých atomových zbraní. Naposledy tomu bylo v roce 1984 – uprostřed „studené války – kdy experti odhadovali intenzitu nebezpečí globální nukleární katastrofy tak vysoko, jako tomu je dnes.

SKS ČMS reaguje na „osočování ze strany německého sdružení“

Tisková zpráva (německy/deutsch)

Před několika dny byl našemu spolku doručen rozsudek Nejvyššího správního soudu, který představuje průlomové rozhodnutí v našem sporu s ministerstvem vnitra; to se více než pět a půl roku snažilo bránit nám v činnosti, nyní však definitivně ve sporu prohrálo.

Posseltovo Sudetoněmecké krajanské sdružení „zakazuje“ používání názvu novým sdružením s téměř shodným názvem

Takovýmto plakátem zve mnichovské "Sudetoněmecké krajan-
ské sdružení" na letošní Sudetoněmecký den v Augsburgu: 
"Lidská práva bez hranic." Mezi mnohými sudetskými Němci 
vyvolává tento plakát nesouhlas. Stal se z landsmanšaftu 
"multikulturní" spolek, usilující o dodržování lidských práv 
všude na světě?

Jak informoval Náš směr, před dvěma dny došlo v České republice k registraci občanského sdružení s názvem Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (SKS ČMS). Stalo se tak po téměř šestiletém úsilí jednoho z nezlomných iniciátorů založení tohoto sdružení, Tomáše Peciny, kterému na této cestě byly neustále kladeny překážky českých úřadů. Reakce mnichovského Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SKS) však na sebe očekávaně nenechala dlouho čekat: ve své tiskové zprávě mnichovský landsmanšaft, který se označuje za oficiální zastoupení sudetoněmecké národnostní skupiny od roku 1949, „zakazuje české organizaci Sudetoněmecké občanské sdružení v Čechách, na Moravě a Slezsku opětovně zneužívané použití jejího jména Sudetoněmecké krajanské sdružení nebo použití svého znaku“. V oficiálním prohlášení se dále zdůrazňuje, že s tímto sdružením mnichovská organizace nemá žádné spojení. Právoplatným zastoupením SKS v České republice byla z její strany „pověřena výhradně“ tzv. Sudetoněmecká kancelář v Praze.

„Tvořící národ“ (3.)

Proč časopis „Signal“ nevycházel v češtině (Předcházející části: 1. - 2.)
Lukáš Beer 

Vedoucí oddělení pro kulturní politiku při ÚŘP, SS-Sturmbannführer 
Martin Wolf na protibolševickém mítinku Kuratoria pro výchovu mládeže 
v Lucerně koncem roku 1944 (druhý muž z pohledu zprava). 
Foto: archiv Lukáše Beera

Navzdory skutečnosti, že oddělení pro tisk a oddělení pro kulturní politiku při Úřadu říšského protektora, stejně jako Německé státní ministerstvo K. H. Franka mělo příležitostně výhrady k obsahu článků vycházejících v Německu a pojednávajících o Protektorátu, existovaly ještě do listopadu 1944 úvahy o tom, zda časopis Signal nevydávat také v české mutaci. Poslední šéfredaktor časopisu, Giselher Wirsing, se při jiné příležitosti osobně s K. H. Frankem setkal. Wirsing se po porážce u Stalingradu v časopise Signal výrazně prosadil a později nevyšlo téměř ani jedno vydání, ve kterém by se nenacházel nějaký jeho úvodník nebo významný článek. Na jaře 1944 zaslal Wirsing Frankovi do Prahy čerstvý exemplář časopisu, který se tématicky věnoval otázkám socialismu a sociálního vzestupu v evropských zemích.

Bylo by určitě zajímavé dozvědět se počet prodaných respektive počet dodávaných exemplářů časopisu Signal do Protektorátu. Wirsing dokonce v listopadu 1944 slíbil tyto údaje zaslat vedoucímu oddělení pro kulturní politiku při ÚŘP SS-Sturmbannführerovi Martinu Wolfovi. Zda tak nakonec učinil, těžko posoudit, protože v archivu se tato korespondence zřejmě nedochovala. Jisté je, že Wolf ve své zprávě potvrzuje, že „časopis Signal je mezi českým obyvatelstvem v německém vydání dosti dobře zaveden a oblíben“. [9]

Sudetoněmecké krajanské sdružení bylo registrováno

Tomáš Pecina

Po neskutečných 5 letech, 7 měsících a 5 dnech, po něž byl veden spor s ministerstvem vnitra, došlo dnes k registraci Sudetoněmeckého občanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, občanského sdružení.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu, jehož právní mocí se tak stalo (soudce zpravodaj Jan Passer), vyjímáme (§§ 27 a 29):

Zřeknutí se „znovuzískání vlasti“!?

České sdělovací prostředky přinesly zprávu o změně stanov sudetských Němců – jak ale probíhalo hlasování a kdo a proč není s výsledky změn spokojen? Landsmanšaft nyní navíc hovoří o „spoluodpovědnosti“ sudetských Němců za „holocaust“. 
Spolkové shromáždění sudetských Němců na svém letošním zasedání 28. února a 1. března sice prozatím většinově potvrdilo reformní kurs, který byl zahájen mluvčím a spolkovým předsedou sudetských Němců Berndem Posseltem, většina ovšem nepostačovala k tomu, aby bylo zabráněno dalšímu odporu proti změně stanov.

„Tvořící národ“ (2.)

Předchozí část: ZDE
Lukáš Beer 

Vydání Signalu z února 1943, které se specializovalo na Protektorát Čechy a Morava, vyvolalo určitou nevoli pražských funkcionářů NSDAP a také zvláštního oddělení pro kulturní politiku při Úřadu říšského protektora (ÚŘP). V první řadě šlo o zveřejněný článek „Tvořící národ“, který podle kritiků Protektorát nevhodně prezentoval evropskému publiku jako velice významné zázemí Říše pro zbrojní průmysl, což navíc podtrhlo velké množství fotografií, na kterých byli zobrazeni čeští dělníci ve zbrojařských továrnách, jak pracují na zhotovování německých zbraní. „Ještě jednou opakuji, že nepřítel má o zbrojním průmyslu v Protektorátu bezpochyby informace, ale opakuji také, že musí být přeci označeno za nesmyslné, když se ještě znovu veřejně poukazuje na to, co všechno se jednotlivě v Protektorátu vyrábí a jak nesmírně důležité v tomto ohledu země Čechy a Morava jsou“, stěžoval si 24. března 1943 z Prahy stranické centrále v Mnichově (přímo k rukám Philippa Bouhlera) oblastní vedoucí činitel NSDAP Gustav Adolf Scholte-Schomburg (stálý zástupce stranického spojovacího úřadu u říšského protektora). Především popisky k obrazovým přílohám poněkud detailně uváděly, na jakých zbraních čeští dělníci na obrázku zrovna pracují. [2]

Dotazník pro Ladislava Žáka – Česká levice

Ladislava Žáka jsem oslovil s návrhem vytvořit obsahové "zrcadlo" pravicovému Dotazníku, který jsem natočil s Ladislavem Jaklem. Svého času se jednalo o velmi vlivného člověka, který rozhodoval nebo ovlivňoval události spojené s převratovým obdobím let 1989-1990. Jeho názory nebudou pro zasvěcené nijak překvapivé, ale věřím, že ostatní diváci a veřejnost snad i se zájmem vyslechnou co si myslí o české levici a politice vůbec. (-dk-)

Izrael má svrhnout atomové bomby na Německo a Írán, dožaduje se radikální sionista

„Dvacet, třicet atomových bomb na Berlín, Mnichov, Norimberk, Kolín nad Rýnem, Frankfurt, Stuttgart, Drážďany, Dortmund a bude klid!“ 

Zdroj: Arutz Sheva

Izraelské médium Arutz Sheva zveřejnilo v úterý na svých internetových stránkách článek, jehož autor se dožaduje toho, aby Izrael napadl Německo a Írán atomovými bombami. V hebrejském textu, který napsal Chen Ben-Eliyahu, se uvádí, že pouze cestou atomového zničení Německa a Íránu pomocí 20 nebo 30 jaderných pum mohou Izraelci předejít zničení židovského státu. „Pokud Izrael nepůjde cestou Tóry“, uvádí se v autorském komentáři, „bude téměř kompletně zničen těžkým trestem a přežije pouze málo lidí.“ Aby se tomu dalo zabránit, musí prý Izrael reagovat stejným způsobem. „Vůči existenčnímu ohrožení musíme odpovědět také existenčním ohrožením“, píše Chen Ben-Eliyahu, „a ne projevy v americkém kongresu. Musíme Íráncům dát najevo, že Izrael jejich nukleární program zlikviduje a stejně tak Teherán a Isfahán.“ Kurs současného izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, který nedávno promlouval ve Spojených státech, se autorovi jeví zřejmě jako příliš měkký. „Když se nepřítel chystá někoho zničit, pak je třeba jej zničit jako první: Dvacet, třicet atomových bomb bude stačit, aby se pojistilo, že práce bude vyřízená“, vysvětluje.

„Tvořící národ“ (1.)

Nejen o jednom vydání německého časopisu Signal z roku 1943, které vzbudilo nevoli pražského Úřadu říšského protektora 
Lukáš Beer 

Dělníci plzeňské Škodovky v roce 1942.

Podobně jako v ostatních oblastech i v případě médií platilo, že tisk vydávaný německými institucemi a korporacemi v Protektorátu Čechy a Morava podléhal jiným pravidlům, než tisk vydávaný českými subjekty. Zcela jinak tomu bylo samozřejmě v případě říšského tisku, který nikterak nemohl spadat pod kontrolu – rozuměj: cenzuru – německé správy v Praze. To by v podstatě nehrálo až tak zásadní roli, kdyby ovšem příležitostně v běžném říšském tisku nevycházely i obsáhlejší fejetony a úvahy o životě v Protektorátu Čechy a Morava. Zpravodajství o německé politice a o životě v Čechách a na Moravě, publikované ve „staré Říši“, bylo na pražském Úřadě říšského protektora (ÚŘP) velmi bedlivě sledováno a archivní materiály dokazují, že ne vždy bylo přijímáno zcela bez výhrad. Situace byla o to složitější, že ÚŘP prakticky neměl a nemohl mít kontrolovaný vliv na to, jak se v Německu o Protektorátu píše. Určité problémy vyvolal i případ z počátku roku 1943, o kterém referují následující řádky.

Rakouští sudetští Němci žádají ministra zahraničí o ochranu před štvaním

Kniha "Němci" na rakouském ministerstvu zahraničí

Jak bude ministr zahraničí Sebastian Kurz (28) na dopis 
sudetských Němců reagovat? Foto: Dragan Tatic / Wikipedia

Sudetoněmecké krajanské sdružení v Rakousku se koncem února obrátilo na [rakouského] ministra zahraničí Sebastiana Kurze se žádostí o ochranu proti štvaní z dnešní České republiky vůči Starorakušanům (sudetským Němcům) a příslušníkům menšiny, kteří zůstali ve vlasti. Zde je znění dopisu adresovaného Kurzovi:

Vážený spolkový ministře Kurzi,

dovolte prosím, abychom se na Vás obrátili v záležitosti, která se přímo týká nás, bývalých sudetských Němců, ale stejně tak i několika málo příslušníků menšiny, kteří zůstali ve vlasti. V posledních letech vyšlo v České republice několik knih, jejichž obsah nejhrubším způsobem haní německé obyvatele Čech, Moravy a rakouského Slezska.

Po lhaní a manipulacích České televize – k čemu ji potřebujeme?

Michael Hauser a Hana Marvanová v Debatním klubu.

Česká televize je skvělá, úžasná, bezvadná, hospodárná, politicky nezaujatá prostě naše – Česká. Alespoň takto by se dalo na působení České televize pohlížet optikou dosavadních hodnocení Rady České televize, která si generálního ředitele Petra Dvořáka vždy cenila v kontextu odvedené práce, jako reprezentanta jedinečné veřejnoprávní instituce, což se projevilo i na přiznání maximálních výší finančních odměn.

Přejeme managerům České televize, aby svůj plat i s odměnou inkasovali, jen si dovolíme klást otázky z titulu koncesionářů České televize hostům Debatního klubu, kterými jsou filozof Michael Hauser, který od roku 1998 působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd České republiky, od roku 2003 přednáší na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a je od roku 2014 členem Rady České televize, a česká právnička a politička Hana Marvanová, která působila postupně v politických stranách Občanské fórum, Občanská demokratická strana a Unie svobody. Také se podílela na znění zákonů souvisejících s českou mediální scénou, z nichž některé platí dodnes. Na Českou televizi si stěžuje prezident Miloš Zeman stejně jako řadoví občané. Miloš Zeman kritizuje Českou televizi za cenzuru vůči své osobě a řadoví občané kritizují cenzurované a nevyvážené zpravodajství, někdy i se zkreslenými či přímo lživými informacemi, které v celku mají u diváka vyvolat potřebu vytvoření si určitého – konkrétního názoru, což je nepřípustná manipulace z informacemi a i ze zákona je takový postup striktně zakázaný.

Aktualizovaná kniha Huga Fritsche nyní online

Hugo Fritsch (81) přišel během krátké 
doby o celou svou rodinu. Na 
traumatizující pohřeb své 
maminky vzpomíná dodnes.

Narodil se v Brně roku 1933 do německo-české rodiny. Doma se mluvilo německy, ale česky se Hugo Fritsch naučil od babičky a od chlapců na ulici. Ovládal perfektně oba jazyky. V Brně stihl vychodit čtyři roky obecné školy a jeden a půl roku reálného gymnázia. S rodiči, babičkou a dvěma bratry ve věku tří měsíců a patnácti let opustili Brno v uprchlickém transportu v dubnu 1945. Jejich odchod za příbuznými do Bavorska ale překazil zničený železniční most u Blatné. Právě z tohoto města byli po měsíční internaci v místní škole vyhnáni a převezeni do pražského internačního tábora na Strahově. Cestou ze Smíchovského nádraží na Strahov se rodina poprvé rozdělila. Otec a babička byli zesláblí a nezvládali jít tak rychle. Hugo s matkou a bratry byl pak poslán pracovat na statek do Kralup. Tam zemřel nejmladší bratr, malý Willi. Pak byli všichni transportováni do tábora v jihočeské Prosečnici. Během ledna a února 1946 zemřela Fritschovi postupně celá rodina. V té době se ale díky znalosti češtiny stal poslíčkem velitele tábora. Z Prosečnice se pak v červenci 1946 díky zájmu Mezinárodního červeného kříže, který se podařilo vzbudit příbuzným z Curychu, dostal do Salesiánského chlapeckého domova v Kobylisích. Tam dva roky chodil na českou měšťanku, než si jej vzali teta se strýcem do Bavorska.

Známý židovský literární kritik o polské válečné euforii v roce 1939: „Vyloženě jsme toužili po válce“

Lukáš Beer

Letos na jaře se evropské sdělovací prostředky neobejdou bez připomínání kulatého výročí konce Druhé světové války. Česká veřejnost ve své naprosté většině žije ve zideologizovaných představách o příčinách samotného jejího rozpoutání. Dějinné souvislosti, jejich vzájemná příčinnost a následnost a jejich pozadí jsou příliš komplikované na to, aby se daly obalit do černo-bílých ideologicky a šovinisticky zabarvených historiografických pokusů. Přesto všechno je vypuknutí 2. světové války spojováno zjednodušeně pouze s německou agresí, s fingovaným přepadením vysílače v Gleiwitzu a následným dobyvačným útokem Hitlerova Německa vůči více méně mírumilovnému polskému státu, s německým Drang nach Osten a s vytvářením nového Lebensraumu dle panující nacionálněsocialistické ideologie. Zcela však zapadá druhá stránka napjatých německo-polských vztahů z první poloviny minulého století, a tou je polský šovinistický imperialismus a jeho územní nároky vůči svým sousedům na východě, na západě, ale například i vůči Československu. (Detailní informace jsme před necelými šesti lety přinesli v tomto článku Našeho směru.) Polsko se na očekávanou válku plánovitě připravovalo. Mnoho polských politických a armádních činitelů se netajilo tím, že si přáli válečný konflikt s Německem, od kterého si slibovali kýžené teritoriální změny – připojení německých území k polskému státu. Polskou válečnou euforii před zářím 1939 ovšem nepotvrzují pouze historická fakta. Před několika lety ji ve své autobiografii potvrdila i osobnost, ze které německá poválečná média vytvořila ikonu německojazyčné literatury a světově uznávanou autoritu literární kritiky.

Meritokracie

„Být v očích dnešní společnosti rebelem 
samo o sobě nesnižuje hodnotu člověka. 
Existují dokonce případy, kdy by člověk 
mohl rebela ctít, protože ten shledává 
v naší společnosti něco, 
proti čemu by se měla vést válka – 
probouzí nás ze spánku.“ 
Friedrich Nietzsche

Amerika ve své honbě za bohatstvím a mocí opustila osu svobody, aby následovala osu produktivity… Veškerá energie, včetně té vztahující se k ideálům a náboženství, vede k témuž účelu produkce; nacházíme se v přítomnosti produktivní společnosti, téměř teokracii produktivity, která se stále větší měrou zaměřuje na produkci věcí spíše než na lidi, či na lidi jen jako na efektivnější pracovníky… Ve Spojených státech obestírá svrchovaná práva společenství jakýsi mysticismus. Lidská bytost, z níž se stal prostředek spíše než samotný cíl, přijímá roli ‚šroubku v soustrojí‘, aniž by si na vteřinu pomyslela, že v tomto procesu může být nějakým způsobem podceněna…. tudíž kolektivismus, jenž si přejí elity a je nekriticky přijímán masami, pokradmu podkopává autonomii člověka a striktně usměrňuje jeho konání, čímž stvrzuje jeho plné vzdání se, aniž by si to uvědomoval... Nikdy nenásledovaly žádné protesty, žádná reakce širokých amerických mas proti kolektivní tyranii. Svobodně ji přijímají, jako přirozenou věc, a téměř jako by byla prospěšná.“  André Siegfried (Paříž, 1927)

O chvályhodné politice jedné nepolitické televize

Václav Junek 

Řeknu rovnou, že v tomto mém článku nepadne ani slovo o dnešním Mezinárodním svátku žen. Sice opravdu dál už nepadne, ale přece si jím dovolím oslovit také ženy, respektive tu mnohem početnější a řekněme z obecně zavedeného pohledu asi nejméně populární část jejich společenství. Nestane se tak však přímo, nýbrž oklikou – totiž společně s celou armádou ostatního podobně stigmatizovaného populačního vzorku, zejména toho českého.

Televize je jednoznačný, neoddiskutovatelný fenomén v celosvětovém měřítku, ale byla jím zejména u nás, obzvlášť v dobách, kdy se pro minimálně devětadevadesát procent Čechoslováků mnoho jiných možností kulturního zábavního vyžití mnoho nenabízelo, jestli nějaké vůbec. Bylo tomu tak od od (tuším) padesátého šestého roku, kdy začala vysílat ta Československá, a na to se její antény a přijímače, jistěže ještě dlouho potom jen málo kvalitní a černobílé, rozšířily po českých a slovenských vlastech nikoli snad jako mor, nýbrž nadále už jen těžko zastavitelná záplava.

Indočína 1946-1954: Zapomenutá válka německých vojáků Třetí říše

Tomáš Janáček 

Francouzská Indočína, prosinec 1952. Četa legionářů a 
jejich velitel slaví Vánoce. Vedle kambodžského Khméra, 
Švýcara, Belgičana, Španěla a Čecha je na fotce také 
osm Němců. Nadpoloviční převaha. Copyright: 
Raymond Lescastreyres. Zdroj: www.duhamel.bz

Indočína, "Perla Orientu". Od 19. století koloniální panství Francie v jihovýchodní Asii, ležící na území dnešních států Kambodža, Laos a Vietnam. V neklidném Vietnamu se v lednu 1946 rozhořel vleklý konflikt mezi Francií a severovietnamským osvobozeneckým hnutím Viet Minh: Indočínská válka. Trvala více než osm let, do července roku 1954. Pod francouzskou vlajkou se jí zúčastnily nejrůznější národnosti. Od kambodžských monarchistických Khmérů, přes severoafrické koloniální jednotky Arabů, až po Evropany. Mezi nimi převažovali Němci. V drtivé většině bývalí frontoví vojáci nebo mladíci, vyrůstající za vlády Adolfa Hitlera.

Téma německých vojáků, houževnatě bojujících za zájmy Francie těsně po konci Druhé světové války, se na obou stranách Rýna oficiálně stále přechází mlčením. Není se čemu divit. Od 19. století byly vztahy dvou kulturně nejvyspělejších národů Evropy velmi napjaté. Francouzská okupace německých oblastí po První světové válce, německá okupace Francie během poslední světové války, a opětovná francouzská okupace části Německa po jejím konci jen prohloubily vzájemnou nevraživost. V obou zemích se proto na přítomnost německých vojáků v Indočíně obecně pohlíží jako na událost, kterou není třeba rozpitvávat.

Zajímavý vývoj přívlastku města Lípa (Česká)

Doplněk k článku "Holka z pohraničí"
Gustav Kališ 

Zdroj: Openstreetmap.de

Ať už jsou to písemnosti české, německé či latinsky psané, jméno města bylo uváděno v těchto základních, mírně odlišných tvarech: 1263 Lipa, 1297 Lippa, 1306 Lypa, 1308 von der Leypen, 1400 z lyppeho, 1413 de Lipeho, 1426 Leipe, Leyppen, 1441 v Lipém a do Lipého, 1515 město Lippý, 1541 Lippay, 1562 Lippey, 1713 Leippa, 1720 cžeska Ljpa, Böhmisch Leypa.

Čechy, Sýrie a „migrace“

V roce 1945 sudetští Němci, dnes uprchlíci se Sýrie – levicově liberální tisk najednou objevil v německých vyhnancích dobrý příklad 
Gernot Facius 

Levicově liberální noviny Die Zeit se před několika týdny 
pohoršovaly nad tím, že účastníci akce hnutí 
Pegida skandují hesla o „prolhaném tisku“ mainstreamu a 
poučovaly demonstranty, že by si měli vzpomenout na vlastní 
německou minulost po roce 1945, kdy milióny vyhnaných 
Němců nacházely v Německu novou vlast. Tito lidé (němečtí 
vyhnanci z východní Evropy) byli prý pro Německo přínosem. 
Stejná situace je prý i dnes, kdy se do Německa tlačí zástupy 
mimoevropských uprchlíků. Ještě donedávna sloužili vyhnanci 
levicově liberálnímu tisku jako příklady „věčně včerejších 
revanšistů“, dnes jsou pro něj pro změnu vzorným příkladem 
„integrace“, kterou si stejně zaslouží i lidé z Afriky a 
Blízkého a Dálného východu. (-lb-)

Mezi německými politiky a publicisty se vykládá nový politický příběh, a ten má zjednodušeně následující znění: Proč bychom měli mít bolení břicha kvůli lidem z Afriky, z Blízkého a Dálného východu, kteří proudí do Německa, když přeci před sedmdesáti lety byla, země okupovaná vítězi II. světové války, schopná přijmout asi 15 miliónů vyhnanců a uprchlíků? Vždyť je to tak – kdo na vlastní kůži prožil útěk a vyhnání a možná také ještě internování, kdo byl v dopravním vagónu, do kterého táhne, přesouván z místa na místo, anebo kdo na žebřiňáku úmorně putoval směrem na západ, bude mít soucit s chudáky, kteří nyní přicházejí k nám anebo se bídně topí na březích evropských prázdninových destinací. Přesto se ale chraňme před nesprávným porovnáváním! Alespoň většina sdělovacích prostředků není chráněna před tendencí házet vše do jednoho pytle. Například hamburský týdeník Die Zeit. Vedoucí médium levicově liberální střední vrstvy, vydávané kromě jiných také bývalým kancléřem Helmutem Schmidtem, přineslo 29. ledna nadpis: „Čechy, Pomořany, Sýrie“. A v podtitulku stálo varování: Ten, kdo dnes jde na ulici demonstrovat proti přistěhovalectví, potlačuje svou vlastní „migrační historii“. A dále se zde dočteme: „V poválečné době země přijala milióny vyhnanců z východu – a profitovala z nich.“

Má Česko funkční tajné služby?

Jaroslav Bašta a Karel Randák v novém Debatním klubu.

V České republice existují tři státní zpravodajské organizace: BIS – Bezpečnostní informační služba je česká kontrarozvědka. Získává, shromažďuje a vyhodnocuje informace důležité pro bezpečnost, ochranu ústavního zřízení, demokratických principů a významných ekonomických zájmů ČR. Dále ÚZSI – Úřad pro zahraniční styky a informace, který se zabývá sběrem, analýzou, ochranou a oprávněným využitím zpravodajsky významných informací. Tyto informace pocházejí z oblasti politické, ekonomické a bezpečnostní sféry mimo území České republiky. Jejich oprávněné využití zahrnuje předání informací příslušným orgánům a rozehráním zpravodajské hry. A do třetice VZ – Vojenské zpravodajství, jež zabezpečuje informace o možném vojenském ohrožení České republiky, o činnostech namířených proti obraně ČR a o činnostech ohrožujících utajované skutečnosti v oblasti obrany ČR. V rozsahu své působnosti získává, shromažďuje a vyhodnocuje informace, které svědčí o riziku terorismu, organizovaného zločinu a sabotáži. Do Debatního klubu přijal pozvání Jaroslav Bašta, který působil v branně bezpečnostním výboru a byl předsedou komise pro kontrolu BIS. Druhým hostem je bývalý ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace generál Karel Randák. Má Česká republika funkční tajné služby? ... (-dk-)

Sebereflexe bývalého dobrovolníka ve Waffen-SS

Nový knižní titul

Ve své knize líčí Albert Sudhoff, narozený v roce 1926 v Essenu, prvních devatenáct let svého života. Dost barvitě popisuje hospodářskou a politickou situaci Německa ve 30. letech minulého století, oceňuje přitom velkou většinou Němců pozitivně vnímané zlepšení životních podmínek v zemi, ačkoliv přitom místy nešetří kritikou či satirickými poznámkami na adresu několika nacionálněsocialistických potentátů. Poté, co se vyučil zedničinu a absolvoval „říšskou pracovní službu“ (RAD), se dobrovolně přihlásil k Waffen-SS, ke kterým nastupuje v únoru 1944 v Mnichově. Jako člen tankové výzvědné hlídky SS se dostává k 11. dobrovolnické divizi tankových granátníků SS „Nordland“ a je nasazen poblíž estonského města Narva. Účastní se ustupujících bojů v Estonsku, je přitom těžce zraněn a posléze je přes Baltské moře dopraven do lazaretu v Německu. V dubnu 1945 se dostává do amerického zajetí a nastupuje dlouhou odyseu napříč spojeneckými lágry v Německu, Belgii a ve Francii a v červenci 1946 je konečně propuštěn na svobodu. V knize líčí i mnoho osobních zážitků z mládí – zatímco tvrdý výcvik v SS před nástupem na frontu dokázal později prakticky ocenit, považoval i mnoho let po konci války šikanu a cvičení v RAD za mrhání času a energie.

Witikobund: „Změna stanov je protiprávní“

Aktualizace: Oficiální tisková zpráva Witikobundu ZDE
Jak informujeme na jiném místě, ČTK včera vydala zprávu o tom, že Sudetoněmecké krajanské sdružení o víkendu změnilo své stanovy ohledně vztahu ke konfiskovanému majetku po Druhé světové válce. ČTK se odvolává na tiskové prohlášení mnichovské organizace a tuto zprávu převzaly i další české sdělovací prostředky. Jsou citovány i pozitivní reakce ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka (ČSSD) a předsedy ODS Petra Fialy. Ze samotného Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL) se ozývají hlasy, že údajná změna stanov je protiprávní. Konkrétně se jedná o tři dílčí organizace působící na půdě SL, mezi nimi Witikobund.

Čeští politikové vítají změny ve stanovách landsmanšaftu, zatímco jeho členstvo je částečně rozčarováno

Stanovisko předsedy Witikobundu ke změnám v interview: „Landsmanšaft není nějaká Armáda spásy“ 

Titulek z iDNES.cz

České sdělovací prostředky včera odpoledne přinesly zprávu o změnách stanov mnichovského Sudetoněmeckého krajanského sdružení, které byly dojednány o víkendu. Ve zprávě ČTK se také cituje pozitivní reakce českých politiků na změnu formulace stanov, ve kterých se již explicitně neuvádí cíl usilování o navrácení majetku, který byl vyhnancům zabaven po Druhé světové válce. V novém znění stanov, které Sudetoněmecké krajanské sdružení tento víkend přijalo, se místo toho mlhavě hovoří o odsouzení nezákonných vyvlastňování kdekoli ve světě a o vytvoření spravedlivého uspořádání, v němž bude garantováno právo národů na sebeurčení. V dosavadních stanovách se mimo jiné uvádělo, že SL „prosazuje právní nárok na domovinu, její znovuzískání a tím i realizaci práva národnostních skupin na sebeurčení" a že „hájí právo na vrácení zkonfiskovaného majetku sudetských Němců, případně na jeho rovnocennou náhradu nebo na odškodnění za něj". Vedení SL bylo kritizováno některými sudetskými Němci za to, že nedalo jednotlivým členům dost času k diskusi o změně stanov. Náš směr má k dispozici z důvěrných zdrojů informaci o tom, kolik zástupců ve vedení SL hlasovalo pro změnu stanov a kolik proti: 2 hlasy se hlasování zdržely, 19 bylo proti a 48 bylo pro navrhované změny. Dále přinášíme aktuální rozhovor s hlavním představitelem Witikobundu, Felixem Vogtem Gruberem, týkající se změny stanov. (-lb-)

Otevřený dopis řediteli Národního divadla v Praze

Václav Junek 

Národní divadlo uvádí komedii Václava Havla "Zahradní 
slavnost". "Příběh přizpůsobivého snaživce, který se prožvaní 
do lepší společnosti likvidátorů a zahajovačů a požadované 
mimikry dokáže přijmout tak dokonale, že ho ani vlastní 
rodiče nepoznávají, je velmi, velmi současný", uvádí se 
na stránkách divadla.

Není tomu zase tak dávno, co jsem navštívil Národní divadlo v Praze. Po hodně dlouhé době, navíc nikoli posvátnou budovu „Zlaté kapličky“, nýbrž jednu z jeho součástí, přesněji jen bývalé Nosticovo, pak Tylovo a teď už zase Stavovské divadlo. Ale to, čeho jsem byl i tam trpným svědkem, stačilo věru bohatě. A vydalo to svým konečným dopadem možná na víc, než kdyby se mi dostalo toho pochybného štěstí, abych se stal účastníkem požáru hlavní budovy, jedné z dominantních tradic českého divadelnictví.