Otevřený dotaz na Dokumentační archiv rakouského odboje

Související text: Mediální kampaň ICEJ s osobou Wernera Odera
Žádost Lukáše Beera o poskytnutí informací k případu Wilhelma Odera

V roce 1993 vydává DÖW "Příručku rakous-
kého pravicového extremismu". Publikace
byla však kritizována pro politickou zaujatost
a byla důvodem ke konfliktu s FPÖ. Na "pra-
vé oko" dokumentační archiv DÖW rozhodně
"slepý" není.

Dokumentační archiv rakouského odboje (Dokumentationsarchiv des österreichischen Widerstandes DÖW) je v Rakousku známá společná nadace rakouské republiky, města Vídeň a spolku „Verein Dokumentationsarchiv“. Náplní její práce je informační činnost prostřednictvím zveřejňování publikací a údajů na internetu a jejich archivování, přičemž předmětem zájmu nadace jsou: historie „rakouského odboje“ (nejen v letech 1938 až 1945, ale i sociálnědemokratického odboje po roce 1934 a za občanské války), pronásledování a exil v období nacionálního socialismu, zločiny z období nacionálního socialismu, poválečná denacifikace a justice, ale také monitorování „pravicového extremismu“ v Rakousku a Německu po roce 1945 a restituce a odškodnění jednotlivců poškozených nacionálním socialismem. Dokumentační archiv pořádá pravidelně „informační setkání“ s novináři a vysokoškolskými studenty a poskytuje rešerše a vědecké práce ke zmíněné tématice.

Vnímání Dokumentačního archivu napříč rakouským politickým spektrem je však rozdílné, v minulosti mu bylo vyčítána i politická zaujatost, zejména v souvislosti s politickou stranou FPÖ. V roce 1993 vydal totiž DÖW „Příručku rakouského pravicového extremismu“. Obzvláště intenzivně se publikace zabývala tehdejší FPÖ pod vedením Jörga Haidera, který byl dokonce navíc vyobrazen na obálce „příručky“. Nepřátelská a konfliktní atmosféra mezi FPÖ a dokumentačním archivem setrvává do dnešních dnů, DÖW na svých internetových stránkách pravidelně přináší zprávy, ve kterých jsou funkcionáři FPÖ respektive periodika, jež vydávají osoby blízké FPÖ nebo její členové, obviňováni z antisemitismu či pravicového extremismu. FPÖ na druhou stranu v minulosti činnost DÖW kritizovala, napadala či dokonce zesměšňovala. Přisuzování pravicového extremismu se v mnoha případech skutečně jeví jako problematické a politicky motivované. Nejčtenější rakouské noviny Neue Kronen Zeitung charakterizovaly DÖW v roce 1971 ironicky jako „Dokumentační archiv ve skutečnosti přece nikdy neexistujícího rakouského odboje“. Zkoumání „rakouského odboje“ v té době ani neodpovídalo tehdejší oficiální rakouské tezi, která prezentovala zemi jako „první oběť Hitlerovy agresivní politiky“.

Politická závěť Fridricha II. Velikého z roku 1752

Související text: Jsem první služebník svého státu
Franz Chocholatý Gröger

Brzy poté, co nastoupil Fridrich na pruský trůn (31. května 1740), se začaly zahraničně politické události řítit zrychleným spádem. V říjnu toho roku také náhle zemřel poslední Habsburk Karel VI, který po sobě nezanechal mužského potomka, a vlády v habsburské říši se ujímá Marie Terezie. V téže době vypověděla Anglie francouzskému spojenci Španělsku válku. Tím vznikl pro mladého pruského krále vhodný okamžik k tomu, aby zesílil posici svého státu, oslabeného ztrátou jülišsko-bergského území. Spojením s jednou z rozvaděných západních velmocí (s Francií) chtěl na oslabeném Rakousku vynutit odstoupení Slezska. Svým náhlým vpádem do tohoto území (16. prosince 1740) vytvořil "fait accompli", z něhož vznikla první slezská válka. Pro státnickou osobnost Fridricha Velikého je na tomto jeho rozhodujícím politickém a vojenském činu charakteristická právě ona rychlost jednání, využívající příznivých okolností a vojensky důležitého momentu překvapení nepřítele. Vůle k činu tu předcházela jeho racionálnímu zdůvodnění. Varování před nezřízenou ctižádostí, před krátkou dobou vyjádřené v "Antimachiavellovi" (1), je nahrazeno přímým přiznáním k této vášni.

Fridrich II. Veliký a národní socialismus

Český sociolog Jan Mertl o „Starém Fritzovi“

Český sociolog Jan Mertl (11.12.1904 – 10.10.1978) patřil vedle filosofa Emanuela Rádla ke generačním souputníkům Josefa Pekaře. Byl ovlivněn anglosaskou sociologií, zabýval se problematikou sociologie politiky a ve své politické filosofii zdůrazňoval význam a nutnost silné státní moci. Ve svých brilantních analýzách odhalil slabosti stranické demokracie, z období let 1939-1945 je mu však vytýkána spolupráce s tehdejším režimem. Jan Mertl, zabývající se především sociologií politiky, kritizoval liberální demokracii 19. století, ve které jsou „svrchované zájmy národa a státu potlačovány egoistickými zájmy jednotlivých stran.“ Zastával myšlenku časově omezené autoritativní demokracie, ve které jsou vůdci pověřeni ze svobodné vůle občanů a mají vůči národu osobní zodpovědnost. Ve své práci z roku 1932 o boji proti nešvaru stranictví mj. napsal: „Čím déle trvá moc politické strany a celého stranického systému, tím obtížněji jest jeho nepřátelům s ním bojovat, neboť tím hlouběji zapustil kořeny do společenského života a spojil se s jinými jeho silami, jež pomáhají stranictví udržet. Všednost denního politického života láme hroty revolučních vášní a otupuje smysl veřejného mínění pro boj s mocenským systémem, který třeba již není uznáván za správný a dokonalý. Stranictví se vžívá se vzrůstem své moci, odpor proti němu naopak slábne s pocitem mocenské převahy. Musel by pravděpodobně přijít nový revoluční nápor, vyvolaný příčinami ležícími mimo okruh stranických bojů, aby bylo možno odstranit upevněný mocenský systém politického stranictví.“

"Jsem první služebník svého státu."

"Ich bin der erste Diener meines Staates."
Franz Chocholatý Gröger

Flétnový koncert Friedricha II. v Sanssouci (malba Adolpha Menzela z let
1850-52). Foto: Wikipedia.

Před 300 lety, 24. ledna 1712, se narodil v Berlíně Friedrichu Wilhelmovi I., králi v Prusku, (König in Preußen), zvanému také Soldatenkönig, a Sophii Dorothea von Braunschweig-Lüneburg syn Friedrich, pozdější král v Prusku (od roku 1772 König von Preußen), braniborský kurfiřt a neuchâtelský kníže z rodu Hohenzollernů a jeden z největších vojevůdců 18. století. Byl zván Friedrich der Große nebo Starý Fritz. Za své vlády pozvedl Prusko na úroveň velmoci a rozšířil državy svého rodu, zejména kdy na úkor Rakouska získal ve třech válkách slezských Slezsko a dovedl německy hovořící prostor k německému dualismu. Úspěch v sedmileté válce 1756 až 1763 pozvedl Prusko na úroveň velmoci a uznání Pruska jako páté hlavní síla v evropské Pentarchii vedle Francie, Británii, Rakouska a Ruska. Po prvním dělení Polska v roce 1772 spojil tehdejší pruská území v jeden celek. Je považován za reprezentanta osvíceného absolutismu. Sám sebe považoval za prvního služebníka svého státu. Byl filosofem na trůně, milovníkem umění a hudebním skladatelem.

Česká média ve službách propagandistického tažení ICEJ pod záminkou připomínání si obětí holocaustu

Nesrovnalosti v případu Wernera Odera – syna „nacistického masového vraha z Rakouska, který zabíjel Židy“.
Lukáš Beer

Werner Oder v rozhovoru pro Českou televizi před dvěma lety. Jeho otec
Wilhelm Oder byl podle ČT nacistickým "masovým vrahem". Divné ovšem je,
že jeho příběh neznají nejen v Rakousku, ale i jinde v Evropě - kromě Česka,
Polska a Slovenska, kde jej šíří ICEJ, židovské obce a některé církve. 

Jsou tomu přesně dva roky, co časově v souladu připomínáním si „Mezinárodního dne památky obětí Holocaustu“ dne 27. ledna probíhala na území České republiky mediální kampaň „pro Izrael“, vedená pod taktovkou české pobočky Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém ICEJ - organizace, která v naší zemi staví na poměrně početné komunitě tvz. křesťanských fundamentalistů, evangeliklních křesťanů a křesťanských sionistů. ICEJ přitom při zajišťování série přednášek úzce spolupracovala s židovskými obcemi a blíže kooperujícími křesťanskými odnožemi (apoštolské církve aj.) působícími na našem území. Cíl této propagandistické akce, kterou doprovázela propagace v českých médiích, neměl být veřejnosti na první pohled zjevný. Akce se například v Brně prováděla pod záminkou připomínání si obětí holocaustu a ve spolupráci se Židovskou obcí. Stejně neměl být zjevný na první pohled ani původce, který za akcí stál a kterého si laická veřejnost nanejvýš spojuje s nějakým křesťansky zaměřeným charitativním institutem. Jako poutač kampaně posloužila osoba jakéhosi Rakušana, pocházejícího z „rodiny nacistického masového vraha“, který v pozdějších létech poznal lásku Boha a začal milovat Židy a Izrael.

Krev, půda a rodokmen

Lukáš Beer

Willy Beer přispíval v období nacionálního socialismu do periodik
jako např. do časopisu "Böhmen und Mähren", kde vyzdvihoval
vymoženosti dosažené po roce 1933. (Na obrázku dívky BDM rozdá-
vají dárky na Vánoce, fotografie k článku W. Beera).

Již několikrát jsem se setkal s některými reakcemi z řad čtenářského obecenstva, které se dají souhrnně charakterizovat jako blíže nedefinované podezření z údajně latentně antisemitského zaměření těchto internetových stránek, jmenovitě textů, jejíchž jsem sám autorem. Proto bych si dovolil jenom zpětně obrysově a ve stručnosti nastínit a rozčlenit tematické celky mnou zveřejňovaných článků, v rámci kterých jsem se nějakým způsobem dotkl izraelského státu či židovské komunity žijící v Evropě. Připouštím bez námitek pouze něco, co mi konkrétně vytýkáno nikdy nebylo, a sice jistou fokusaci na tématiku, která se týká zmíněných "předmětů pojednání". Pozorní čtenáři však dobře vědí, že mé vlastní články se nikdy nesoustředily na vlastní problematiku izraelsko-palestinských vztahů a tedy vlastní politiky Státu Izrael. Předmětem mého zájmu bylo v první řadě působení proizraelského politického lobbyismu na české půdě, který operuje v různých formách a své skutečné cíle očividně zastírá mediálním tematizováním holocaustu, resp. používá jej k propagaci cílů, které s holocaustem ve skutečnosti ani v nejmenším nesouvisí. Další oblastí mého zájmu je nátlakové zneužívání minulosti velmi těžkého utrpení lidí židovského původu za druhé světové války některými současnými židovskými intelektuály a židovskými organizacemi působícími v německém jazykovém prostředí s cílem stigmatizace a umlčení nepohodlných názorů a osobností, s cílem potlačování svobody projevu. Velmi často se také ve svých textech vyslovuji pro separování vyčíslení skutečných českých obětí z let 1939-1945 od obětí židovského původu. Ale nejsem v tomto směru zdaleka sám – i české židovské kruhy jsou na manipulaci s čísly „československých obětí“ z pochopitelných důvodů citlivější. Doporučuji přečíst si článek Jiřího Loewyho Osvětimská lež po česku, který původně vyšel v Lidových novinách. Před rokem jsem se také obšírně zabýval úspěšnými pokusy izraelské pravice zavléknout do svých služeb politiku některých evropských pravicově-populistických politických stran a tendencemi zužovat problém imigrace v Evropě omezováním se na kritiku celosvětové islamizace a šíření nenávisti vůči celosvětovému islámu, stejně jako pokusy o vsugerování se obrazu, podle nějž Evropa společně s Izraelem musí čelit islámskému náporu.

Andreas Clauss: „Byl jsem neoliberálním systémovým idiotem“

Související text: Andreas Popp: Brot und Spiele
Lukáš Beer

Určitou odezvu zaznamenala prezentace knihy Andrease Poppa „Brot und Spiele“, kterou si ovšem nelze obstarat na českém knižním trhu. Další, v českém prostředí přeci jen o něco známější osobností, kterou lze označit za kritika stávajících finančních systémů a která operuje s velmi podobnými argumenty ve svých hospodářských a finančních rozborech, Poppovi velmi blízkými, je německý autor a podnikatel Andreas Clauss (narozen 5. ledna 1959) z Berlína. Své názory publikuje nejen v knižní formě, ale i na přednáškách, které si lze opatřit na DVD. Z Clausse jako bývalého poskytovatele finančních služeb (sám tuto svojí životní etapu zpětně sebekriticky zhodnocuje jako období, kdy byl ještě naivním „neoliberálním systémovým idiotem“) se během let vyklubal tvrdý kritik finančního systému, varující drobné investory před nerentabilním akciovými vklady a určitými investičními modely. Trh akcií má Clauss za globální hru „Monopoly“, ve které drobný investor nemá šanci získat. Andreas Clauss se staví kriticky ke každé investici, u které z jeho pohledu není k dispozici žádná reálná protihodnota.

Diskuse: Co píše německá Wikipedia o Lévyho autorství vlajky EU

Související text: Vlajka EU a dvanáct kmenů Izraele
Lukáš Beer

Paul M. G. Lévy se v interview pro oficiální web Rady Evropy
hlásí k autorství vlajky EU.

Myslím, že na domněnkách to stavit moc nelze. Je lhostejné, kde článek vyšel, ale vývod není podložený ničím jiným, než jen tvrzením a to je podle mého soudu málo. Navíc ten hlavní herold Irska Gerard Slevin je všude uváděný jako původce návrhu...“, píše čtenář A.V. (jméno redakci známo) v reakci na můj příspěvek o významu symboliky znázorněné na vlajce Evropské unie a o původci návrhu, a v zápětí doplňuje odkaz na poučný text na české Wikipedii. Ale je autorství Paula M.G. Lévyho pouhou domněnkou? Nikoliv. Operuje s ním i německá Wikipedia.

Diskuse: Proč neplatí stejný metr?

Reakce čtenáře na článek o historii maďarsko-slovenských vztahů
Redakce obdržela reakci čtenáře A. K. (celé jméno redakci známo) na starší článek Franze Chocholatého Grögera. Čtenář cituje z původního textu a pod ním uvádí své výhrady.

Vlajka EU a dvanáct kmenů Izraele

Co víme o symbolice znázorněné na „vlajce Evropy“? A kdo je jejím autorem? Německý „Die Welt“ na to odpověděl v roce 1998 ve svém článku.
Lukáš Beer

Paul M. G. Lévy (1910-2002) se označuje za skutečného otce
"vlajky Evropy". Po válce byl prezidentem tiskové a infor-
mační služby Rady Evropy.

Co vlastně symbolizuje oněch dvanáct hvězd na vlajce Evropské unie, respektive jejich počet? Na oficiálních stránkách EU se dozvíme, že dvanáctka byla přijata bez politických souvislostí jako symbol dokonalosti a úplnosti, který se poměrně často vyskytuje v tradovaných evropských tradicích a kultuře našeho kontinentu. Má vlastně symbolizovat dokonalost a znázorňovat všechny národy Evropy jakoby v jednom kruhu ve své jednotě. Jako názorný příklad používání tohoto počtu v dlouhé historii se běžně uvádí 12 znamení zvěrokruhu, 12 hodin na hodinách, 12 měsíců v roce, 12 kmenů Izraele, 12 apoštolů, 12 olympských bohů či 12 desek římského práva. Při cestě za poznáním nám pátrání po významu symbolů poněkud zkomplikuje spor o autorství návrhu vlajky, na který si činí nárok více osobností. Za autora vlajky je běžně označován katolík Arsene Heitz, který tvrdí, že se při jejím návrhu inspiroval také textem 12. kapitoly biblické knihy Zjevení, která zobrazuje ženu s dvanácti hvězdami kolem hlavy. Tento symbol je v evropském umění často spojen také se zobrazením Panny Marie právě s dvanácti hvězdami kolem hlavy, modrá je přitom též v umění chápána jako jeden z Mariiných atributů. Již před několika lety se však za skutečného autora „evropské vlajky“ označil Paul M. G. Lévy (1910-2002), bývalý ředitel informační a tiskové služby Rady Evropy. Lévy prý navrhl počet dvanácti hvězd ještě předtím, než jej Rada Evropy vlastně oficiálně uznala, a také prý zhotovil originální náčrt vlajky.

Ta dlouhá vlna za kýlem – hoďme minulost přes palubu?

Těžko posoudit, co je větší propadák: zda románová předloha Pavla Kohouta nebo aktuální zfilmování v koprodukci německé a rakouské televize
Lukáš Beer

Militantní, pomstichtivá sudetoněmecká revanšistka
Kämmererová (v podání rakouské herečky Christiane
Hörbigerové) se ve zfilmovaném románu Pavla Kohouta
po mnoha letech náhodně setká s nenáviděným českým
sousedem Burianem, který ospravedlňuje své zločiny tím,
že se dějiny začaly psát rokem 1938.

Věhlas Pavla Kohouta se redakčním týmům německé a rakouské televize (ARD, ORF) musel sám o sobě zřejmě jevit jako dostačující záruka atraktivity, a proto se rozhodly vyhrabat a zfilmovat jeho spíše nepovšimnutý román z roku 2000 (vyšel současně v české i německé verzi), kde autor poněkud po svém zúčtoval s problematikou sudetoněmecko - českého vyrovnání. Nedávno se tento výtvor objevil na televizních obrazovkách. Hlavní protagonisty – zahořklou militantní sudetoněmeckou revanšistku a českého lékaře s minulostí drancujícího revolučního gardisty – nechal Kohout nakonec odejít ze scény radikální biologickou cestou, tím že je nechal utonout pod hladinou moře a tím zároveň ukončil i jejich celoživotní nevyřešený svár, který jakoby zastupoval sudetoněmecko-české drama. Milostná aféra mezi mladou Češkou a mladým Němcem, kteří tyto dva hlavní protagonisty doprovázejí na několikadenní plavbě po moři, pak symbolicky naznačuje, že mladá generace dokáže bývalé spory svých předků s klidem hodit přes palubu. Nepřipomíná nám to až nápadně něco?

Alain de Benoist o přímé vztažnosti liberálního kapitalismu a přistěhovalectví

Související text: Alain de Benoist: Jak prolomit kulturní hegemonii USA
De Benoist: „Ten kdo kritizuje přistěhovalectví, aniž by mluvil o kapitalismu, by měl raději mlčet!“
Lukáš Beer

Doby, ve kterých se Evropa mohla těšit vedoucímu mocenskému postavení ve světě, jsou nejen již nevyhnutelně pryč, ale zároveň se vnucuje čím dál víc neodkladněji a aktuálněji než kdykoliv předtím otázka, jak lze zajistit identitu a další existenci evropských národů ve 21. století vzhledem k masivnímu přistěhovalectví a hrozící majorizaci Evropanů ze strany islámských i neislámských (!) přistěhovalců. Francouzský filosof a autor Alain de Benoist, „spiritus rector“ evropské „Nové pravice“, se v minulosti v četných poskytnutých rozhovorech vyjádřil k otázce rozpadu unipolárního světového řádu ovládaného USA, o západním liberalismu a komunismu jako projevech zhoubných politických universalismů a k problematice současného stavu evropské pravice a jejím perspektivám do budoucna.

De Benoist ve svých úsudcích vychází z rámcových podmínek náš život obklopující globalizace, jejímž cílem je „transformovat celou planetu v jeden ohromný homogenní trh, zcela řízený zákonem zisku, logikou výkonu a axiomatikou racionálního zájmu. Jejím antropologickým modelem je člověk redukovaný na výrobu a konzumaci, bytost současně egoistická, která vždy hledá, jak získat co nejvíce sama pro sebe.“

Jak pochopit krach stávajícího peněžního a finančního systému

Texty a přednášky Andrease Poppa v češtině: Demokracie jako náboženství - Vzdělání - Propaganda
Andreas Popp objasňuje ve své knize „Brot und Spiele“ napínavým a pro laiky srozumitelným způsobem příčiny blížící se hluboké hospodářské krize
Lukáš Beer

Ruku na srdce – zprávy jsou dennodenně plné pojmů jako hospodářská krize, krize eura, krize bankovního systému – ale kdo z nás, průměrných laiků, tedy ne zrovna fundovaných „finančních expertů“ a studovaných makroekonomů, si troufá o sobě říci, že se si v celkové záplavě informací z finančního světa a mezinárodního hospodářství dokáže sám vytvořit poněkud jasnější přehledný obrázek o základních souvislostech problematiky a že ji dokáže alespoň částečně prohlédnout. (Nehledě na to, že si na tyto otázky nedokáže seriózně odpovědět i leckterý samozvaný „expert“.) Zvláště v těchto dnech si mnohý z nás klade otázku, co je příčinou současné krize a potajmu touží alespoň částečně hlouběji pochopit pozadí a dramatiku stávajících a hrozících problémů: „Vyhlídky světové ekonomiky teď rozhodně nejsou růžové. Právě naopak, jsou dost chmurné. Není ve světě žádná země, která bude imunní vůči krizi, která nejenže se nezmírňuje, ale naopak eskaluje", prohlásila v půli prosince loňského roku Christine Lagardeová, prezidentka Mezinárodního měnového fondu, která ve Washingtonu navštívila ministerstvo zahraničních věcí USA. A co je zarážející, poznamenala také, že hrozící krize může nabýt rozměrů velké hospodářské krize 30. let minulého století.

Váleční štváči či prorokové?

Autor Alfred Bäcker se ve své knize domnívá, že USA již v listopadu 1938 měly otevřený zájem na rozpoutání války v Evropě s Německem prostřednictvím Polska, Velké Británie a Francie. Zapomíná se ale bohužel uvádět prameny, na kterých staví svá tvrzení.
Lukáš Beer

William C. Bullitt (1891-1967) působil od
roku 1936 jako americký velvyslanec v Paříži.

Americký velvyslanec v Paříži, William C. Bullitt, sdělil přibližně dva měsíce po podepsání Mnichovské dohody, konkrétně dne 19. listopadu 1938, polskému velvyslanci ve Washingtonu, hraběti Jerzymu Potockimu toto: „Pouze násilí a nakonec válka může v budoucnu učinit konec šílené expanzi Německa.“ Jednalo se v této krátké větě čistě o velvyslancovo konstatování, proroctví, anebo o přiznání se k úmyslu rozpoutání druhé světové války? Na zpětný dotaz polského velvyslance ve Spojených státech, Potockiho, zda by se USA zúčastnily takovéto války proti Německu, americký velvyslanec Bullitt tehdy odpověděl: „Bezpochyby ano! Ale až poté, co nejprve zaútočí Francie a Anglie.“ V konkrétní zprávě adresované polskému ministerstvu zahraničí ve Varšavě k tomu Potocki dále doplnil informaci, že americký prezident Roosevelt je dle vyjádření velvyslance Bullitta rozhodnutý vtáhnout USA do příští evropské války, která má brzy vypuknout. Ve jmenované zprávě se dále uvádí, že americký velvyslanec „mluvil o Německu a jeho kancléři Adolfu Hitlerovi… s mimořádnou vznětlivostí a hořkou nenávistí“.

Ve vlastní věci: Novoroční pozdrav

Redakce Našeho směru děkuje všem čtenářům stránek za zachování dosavadní přízně i v pro ni obtížnějším minulém roce, který z hlediska objemu a aktualizace zveřejňovaného textu, zvláště ke sklonku roku, přechodně znamenal citelný pokles ve srovnání s obdobím předcházejícím. Z jakého důvodu můžeme uplynulý rok označit jako „obtížný“?