Smějeme se s Pepíčkem – Odkud se braly vtipy?

Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování - Totální nasazení - Alibisti - Osvobození - Rudý Joe, Čurča a spol. - Edvard Beneš - Honza Masaryk - Betonáři - Volá Londýn, govorít Moskvá! - Evžen Löbl a UNRRA - O vzniku časopisu (1.)
Lukáš Beer
(s využitím uvedených studijních pramenů) 

Dnes se můžete ráno procházet ulicemi Prahy, zvláště pak o nedělích, a uvidíte lidi stát dlouhé fronty. Na první pohled by si každý mohl myslet, že ti lidé stojí fronty před obchody s mlékem, ve skutečnosti čekají před novinovými stánky, aby se na ně při dnešním nedostatku papíru dostaly nějaké noviny. Pouze abychom zde uvedli jeden příklad: Před několika týdny jsme přišli na trh s novým českým humoristickým časopisem ,Ejhle‘. Objednávky na druhé číslo se okamžitě zosminásobily. Můžete z toho sami vyvodit, jak moc čtenářstvo lační po psaném slově a jak velké možnosti z toho vyplývají pro práci v oblasti tiskové politiky.“ Tato slova pronesl v lednu 1944 ve Vídni SS-Sturmbannführer Martin Wolf, vedoucí kulturního oddělení na Německém státním ministerstvu v Praze, v úvodu svého projevu na téma „Pět let Protektorátu Čechy a Morava v zrcadle českého tisku“. Činil tak před zástupci Unie národních novinářských svazů (Union nationaler Journalistenverbände, UNJ) ve vídeňském tiskovém klubu (Presseklub), aby tak mj. nastínil dle jeho názoru pozitivní obrat v charakteru nejen českého tisku, ale i celé české společnosti.

Připomněl přednášku pražského archiváře dr. Rudolfa Urbana na posledním kongresu UNJ taktéž ve Vídni, na kterém tento muž demonstroval korupci pražského tisku za první republiky pomocí nalezených doložek a stvrzenek dokazujících podplácení československého a zahraničního tisku pražskými politiky (tyto poznatky pak byly publikovány ve známé knize Demokratenpresse im Lichte Prager Geheimakten, „Demokratický tisk ve světle tajných pražských úředních spisů", 1940). Od té doby pražské tiskové korupce český tisk podle Wolfa prošel dlouhou cestou, „která s sebou pro český tisk přinesla mnoho dobrého i obtížného“. V další části dlouhého projevu poznamenal o politickém smýšlení českého obyvatelstva: „Při pohledu zvenčí se průběh dění v Čechách a na Moravě jeví velmi často dosti proměnlivě a jako by byl plný rozporů, a sice proto, že vnější pozorovatel bezprostředně poznává pouze různorodé události vedle sebe. Na jedné straně slyšel o demonstracích, o trestních a pokutových opatřeních a na druhé straně slyší o tom, že se podává pozitivně velmi mnoho výkonu, že se Češi na masových shromážděních hlásili k Říši a proti Benešovi. Dovolil bych si tvrdit, že tento rozpor, který vystupuje navenek, je v podstatě pouze zdánlivý, neboť skutečná politická linie znamená pro široké masy českého národa vcelku jasnou a přímou cestu.“ Připomněl zklamání Čechů z událostí v roce 1938. Wolf nepřeceňoval ve své přednášce význam „českého odboje“ po březnu 1939: „Jak v období po vypuknutí války na podzim roku 1939, tak po začátku války se Sovětským svazem v roce 1941 zjišťujeme, že se pouze klika, částečně vedená

komunisty, početně omezená a řízená ze zahraničí a která částečně našla své útočiště na vysokých školách a částečně se skládala z bývalých důstojníků, pokoušela vyburcovat odpor, protože se domnívala, že doposud mírný režim Říše je projevem slabosti a že Říše během války není schopna rozbít odpor tam, kde se projeví.“ Tyto pokusy prý velmi rychle ztroskotaly a český národ za ně musel tvrdě zaplatit. Jakmile tyto epizody skončily, nastoupilo na jejich místo opět „klidné budování“ popř. „se pokračovalo v tomto poklidném budování, protože můžeme konstatovat, že věci, které se děly, se týkaly pouze jedné velmi malé vrstvy, rekrutující se na jedné straně z pražské chátry a na druhé straně zahrnující pouze malou část české inteligence. Širokých mas českého národa se tyto věci ale nedotýkaly, již od začátku zodpovědně vykonávaly svou práci...“ Za poslední dva roky po jmenování nové protektorátní vlády v lednu 1942 se podle Wolfa událo mnoho pozitivního „navzdory závažným událostem, které připadly do tohoto období, jako právě atentát na Zastupujícího říšského protektora Heydricha, který, jak se na německé tak i na české straně významnou měrou uznává, vcelku nebyl výrazem nějakého vypuknutého odporu českého národa, nýbrž byl do Čech a Moravy importován agenty, najatými Londýnem. Atentát byl jevem, který sám nevznikl z českého národa...“ Navzdory několika obtížným epizodám byl však vývoj v Protektorátu za posledních let „pozitivní“.

Začlenění českomoravského prostoru do Říše představovalo podle Wolfovy přednášky přirozený vývoj, protože mj. i „kulturně existují všechny předpoklady pro příslušnost Čech a Moravy k Říši. Česká a německá kultura jsou si navzájem těsně příbuzné a navzájem provázané“. Dokonce i český jazyk dokazuje podle mnoha přejatých slov „příbuznost s německou kulturou“, stejně jako národní zvyky, tradice, kroje a písně. Poukázal i na hospodářské návaznosti. Obšírně pak citoval z několika aktuálních českých deníků úvahy na toto téma, aby demonstroval pozitivní roli protektorátního tisku. Zajímavá byla jeho poznámka ohledně „svobodného českého rozvoje“, kdy řekl: „Nepokoušeli jsme se zavést do české kultury nacionální socialismus. To by koneckonců bylo v rozporu s pokyny Vůdce, v tom ohledu, že nacionální socialismus nemá být exportním artiklem, a tak česká kultura prochází dnes vývojem, který je mnohem významnější než mnoho let předtím.“ Po vylíčení rozvoje české „autonomní kultury“ a uvedení počtu divadelních představení a vytvořených filmů přešel konečně i k nákladům českého tisku. Rozhovořil se ale i o školství a činnosti Kuratoria pro výchovu mládeže, v jehož služebních hodinách se schází „300.000 českých chlapců a 85.000 českých dívek“. Předchozí rok 1943 označil Wolf v tomto projevu z ledna 1944 za vůbec „nejklidnější rok vývoje“ Protektorátu, rok „bez sabotáží“ , rok „naprostého pořádku“ a „nejdůležitější práce“ pro válečné hospodářství, na čemž podle něj nezměnila nic ani neustále narůstající nepřátelská agitace, ani cesty Edvarda Beneše do Moskvy a do Washingtonu. Se „zadostiučiněním“ lze prý soudit, že navzdory pokusům nepřátel „český národ nadále usiluje o vítězství Říše“: „Konstatuji, že tato práce neprobíhá snad pod hrozbou německých bajonetů, jak si to nejeden zlomyslný cizinec představuje, jenž se domnívá, že české zbrojní podniky jsou střeženy německými hlídkami a drženy v šachu pomocí samopalů, nýbrž o české lidi je v jejich vlasti postaráno, mají také své povinnosti, plní své úkoly a často vykonávají mnohem víc, než je jejich povinností. Existuje mnoho českých vynálezců, kteří poskytli německému vedení války k dispozici důležité vynálezy – a k takovéto duchovní práci nebo dokonce k vynálezům nemůže donutit ani policie, ani bajonety, a žádný bajonet nemůže donutit ani jednoho jediného zbrojařského dělníka, aby vykonal více, než je možno zjistit podle stopek. To jsou ale důkazy pro skutečný postoj českého národa...“ Na závěr své posluchače ujistil, že český tisk je zastáncem této pozitivní politiky v Protektorátu. [1]

Well, gentlemen, znovu zdůrazňuji, že ta jejich "V1" je
směšná hračka, kterou nemohou mířit a kterou plýtvají
jen do polí a do moře. Proto koukejte zčerstva vyklidit
hlavně střed Londýna.

Časopis Ejhle, u jehož zrodu Martin Wolf taktéž stál, měl tuto příkladnou roli českého tisku plnit také, ovšem na rozdíl od běžného protektorátního tisku cíleně oslovoval tabuizovaná témata, o kterých se v běžných periodikách té doby český čtenář dočetl pouze zřídka. Ejhle cíleně oslovovalo témata, o kterých české deníky „nesměly psát“ a kterým se vyhýbaly (musely vyhýbat kvůli cenzuře).

Autor známých a poměrně populárních politických skečů vysílaných v protektorátním rozhlasu, Josef Opluštil po válce vypověděl, že mu bylo svěřeno přijímání materiálu pro nový humoristický časopis. O tom, jaký materiál byl nakonec pro Ejhle vybrán, měl podle Opluštilovy poválečné výpovědi u vyšetřovacích orgánů – tyto výpovědi je vždy nutno brát s určitou rezervou – rozhodovat nakonec ředitel nakladatelství Orbis, Franz Friedrich Rudl. Podle autorů již zmíněné studie, Petra Karlíčka a Volkera Mohna, se však Opluštil zjevně po válce snažil snížit míru své zodpovědnosti za obsah časopisu. Autoři uvádějí, že i když se totožnost většiny členů redakce nedá jmenovitě určit, na základě pramenů je možné vypátrat původ některých příspěvků. Situaci při pátrání určitě komplikovala skutečnost, že na rozdíl od Opluštila proti ostatním pracovníkům Ejhle nebylo po roce 1945 evidentně vedeno žádné systematické vyšetřování. [2]

Velkou část otištěných příspěvků převzala redakce Ejhle ze starších ročníků prvorepublikového humoristického č̌asopisu Šejdrem, menší počet z Kvítka a jiných periodik. Speciálně časopis Šejdrem byl svého času plný karikatur Edvarda Beneše, což redakci Ejhle nesporně inspirovalo. Přebírány byly pravidelně i kreslené vtipy z Německa, resp. zemí pod německou kontrolou. Redakce navíc zveřejňovala výzvy čtenářům, aby sami zasílali své příspěvky, přičemž jim byla zaručena anonymita. [3]

Vtipy, které neprošly

Ve spisech Německého státního ministerstva, jež se týkají přípravy Ejhle, se mimo jiné nachází seznam od expozitury gestapa v Hradci Králové z 11. března 1944, který pražská vedoucí úřadovna Tajné státní policie přeposlala státnímu ministerstvu, a to ho vyhodnotilo s ohledem na využitelnost vtipů. Jsou v něm označeny vtipy, které se podle státního ministerstva hodily pro zveřejnění v humoristickém časopise – a přeškrtnuty ty, u kterých to bylo vyloučeno. Z pramenů nevyplývá, zdali takové soupisy vtipů využitelných v Ejhle byly předkládány pravidelně. [4]

V uvedeném seznamu se nachází celkem patnáct politických vtipů, které byly „zaznamenány v poslední době“. Pozoruhodné na tomto seznamu je nápadně velký počet vtipů vztahujících se k Vídni a lze dokonce předpokládat, že vtipy byly zaznamenány v německojazyčném prostředí, protože jsou (ač z malé části) psané ve vídeňském dialektu – je tedy nepravděpodobné, že by takové vtipy mohly kolovat mezi Čechy. Pouze jeden z vtipů byl příslušným úředníkem nepřeškrtnut, všechny ostatní byly zamítnuté. V seznamu se nacházejí například tyto zamítnuté (přeškrtnuté) anekdoty:

*Hitler, Göring a Himmler letí nad Vídní. Aby udělali milým Vídeňákům radost, vyhazují ven přídělové lístky na chléb, maso a tuky a nakonec se ptají pilota: „Co bys vyhodil ty, kdybys chtěl udělat Vídeňákům radost?“ Pohotová odpověď zněla: „To bych holt musel vyhodit vás!“

*Hitler, Göring, Goebbels a Speer se baví o obecné hospodářské situaci Říše. Přitom přijde řeč na to, že je sice ještě dostatek textilií, ale už jsou docela problémy se železem. „A k jídlu toho máme taky ještě dost, válka může klidě trvat dalších 10 let“, říká Göring. Když vidí udivené obličeje zbývajících tří, zasměje se a vysvětluje: „Samozřejmě, že jen pro nás čtyři!“

*Otázka: „Kdo je dnes moderní expert na konjunkturu?“
Odpověď: „Soukmenovec, který vystoupil ze strany už před 2 roky.“

*Otázka: „Jaký je rozdíl mezi ženským poprsím a Gestapem?“
Odpověď: „Žádný. Protože když si s oběma zahráváš, skončíš v díře.“

*Před několika měsíci se konala konference mezi Hitlerem, Stalinem a Rooseveltem. Když se letadlo nacházelo nad oceánem, dostalo letadlo poruchu na motoru a všichni pasažéři se zřítili do moře – a co se zachránilo? Evropa!

*Göring zemřel a dostal se do nebe. Protože se v nebi nudí, chce se podívat, jak to vypadá v očistci. Sice se mu tam líbí o něco víc, ale pro svojí zvědavost mu to nedá se podívat malým posuvným okénkem do pekla a vidí, jak se tam právě peče na rožni vůl, ale vidí i víno a všeho, oč si srdce žádá, je tam dostatek. Rozhodne se, že musí každopádně do pekla. Ale když tam dorazí, vypadá všechno úplně jinak, než to viděl skrz okénko. S hrůzou sleduje, jak mnoho zlých duší trpí v očistci a jak vzduchem létají čerti na koštětech. Na otázku, proč to z pohledu uvnitř vypadá úplně jinak než zvenčí, mu odpoví starý čert: „No jo, to je holt propaganda.“

*Otázka: Který člověk je nejvíce lakomý?
Odpověď: „Goebbels, protože má vítězství v kapse a nevyklopí to ven!“

*Otázka: Co je to kamarádství (Kameradschaft)?
Odpověď: „Když vojákovi, co je na dovolené, při jeho návratu na východní frontu kamarádi došli po třech týdnech 300 kilometrů naproti!“

*Ve Vídni visí dva plakáty. Na jednom stojí: „Němci nesmějí mrznout!“ a na tom druhém stojí velkými písmeny: „Němci nesmějí hladovět!“. Kolem toho jdou dva Vídeňáci, chvíli si plakáty prohlížejí a pak jeden řekne druhému: „Dívej, už ani to nesmíme!“

*Dva uremcanci z Vídně jsou zatčeni a odsouzeni k smrti, ale nakonec jsou omilostněni. Když vycházejí z budovy soudu, padá zrovna sníh. Jeden z nich natáhne ruku, chytne sněhovou vločku a zabručí: „Taky už to nemá kvalitu jak dřív!“ Ten druhý má nato potřebu poznamenat: „A materiál už taky už nemají, jinak by nás už odpráskli!“

Pouze tato anekdota byla schválena:

*Stalin je poslední dobou nemocný. Stoupl na kladivo a zarazil si srp do zadnice.

[5]

Pokračování ZDE

Prameny:

[1] Stenogramm der Rede des SS-Sturmbannführers Martin Wolf (Leiter der Abteilung Kulturpolitik im Deutschen Staatsministerium in Böhmen und Mähren) über Fünf Jahre Protektorat Böhmen und Mähren im Spiegel der tschechischen Presse im Presseklub der Union nationaler Journalistenverbände, Wien, am 21. Januar 1944. NA, Fond 110 Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, 110-10/3. 

[2] Petr Karlíček – Volker Mohn: „Naprostý propagandistický úspěch“? Humoristický časopis Ejhle (1944-1945). In: Acta Universitatis Carolinae, 2013. S. 177-214.

[3] Tamtéž.

[4] Tamtéž 

[5] Abschrift eines Schreibens – Wahrnehmung/Politische Witze – der Außendienststelle der Geheimen Staatspolizei in Königgrätz (Kriminalrat Hardtke, 11.3.1944). Abs. Geh. Staatspolizei (Staatspolizeistelle Prag) an Staatsminister K. H. Frank, 22.3.1944. NA, Fond 110 Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, 110-12/97.