Mně zdá se, když jsem u dna, vysoká hvězdička a hlubokánská studna (2.)

Předchozí část: ZDE 
Radim Raýman za Protektorátu 
Karel Veliký

Raýmanova kniha Relativita a revoluce 
vychází roku 1940 v Praze v nakladatelství 
Národní výzva.

Za Protektorátu se dr. Raýman za lékařskou komoru stává členem předsednictva Českého svazu pro spolupráci s Němci a vedle své funkce pražského okresního lékaře na Pankráci začíná působit i jako zástupce justičního lékaře v tamější věznici, neboť velmi dobře ovládá německý jazyk a navíc má „dobrou pověst jako zastánce a přívrženec krajní pravice“. [1] Nikdy předtím však nebyl nacionálním socialistou a není jím ani teď. Jak se domnívá, vidět „nový pořádek“ z oné tenké „hranice, která odděluje žalářníky od žalářovaných“, je jako sledovat rekonstrukci budovy skrze její kanalizaci. Jistý aristokratický odstup se ve vězeňském prostředí rychle mění v skrytý odpor. Pomáhá desítkám známých i (pro něj) neznámých lidí, také Židům. [2] V memoárech to vysvětluje:

Když se mě někdo zeptá, jakou svoji zkušenost pokládám za nejdůležitější, odpovídám: Je to souboj mezi ideálem a ideologií. Je to také rozdíl mezi hrdinou a fanatikem. Mravně silný člověk se rozejde s ideologií, jestliže od něj vyžaduje zločiny. Fanatik si zločiny nepřipouští. Co se ale děje v nitru člověka-vzdělance na vysokém místě, kam jej vynesla ideologie, když fanatik není a zločiny vidí? Úředně musí sloužit ideologii, ale…

Debatní klub o křesťanském sionismu: Jak lze chápat „vyvolený národ“?

Mojmír Kallus debatuje s Filipem Outratou v novém Debatním klubu

Doktor teologie, reverend Stephen Sizer, má následující názory na křesťanský sionismus: Přinejmenším každý čtvrtý americký křesťan, dotázaný magazínem Christianity Today, uvedl, že chápe podporu státu Izrael jako svou biblickou povinnost. Kořeny křesťanského sionismu sahají do raného 19. století až ke skupině výstředních předáků britských křesťanů, kteří začali lobbovat za návrat Židů do Palestiny – coby domněle nezbytnou podmínku příchodu Ježíše Krista. Křesťanský protosionismus předstihl židovský sionismus o víc než 50 let. K nejbojovnějším zastáncům Theodora Herzla patřil křesťanský klérus. Ve své krajní podobě křesťanský sionismus klade důraz na apokalyptické události, startující konec dějin. Spolky křesťanských sionistů – typu International Christian Embassy (ICEJ), Christian Friends of Israel (CFI) či Christians United for Israel (CUFI) – mají značný vliv na americkém Kapitolu a deklarují zázemí více než 50 milionů křesťanských sionistů, kterých je tak minimálně desetkrát více, než sionistů židovských. Filip Outrata, teolog a redaktor nakladatelství Vyšehrad bude debatovat o křesťanském sionismus Mojmírem Kallusem, výkonným předsedou Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzaléma, známého pod zkratkou ICEJ. (-dk-)

Mnichovský rozsudek a Posseltův nejlepší rok

Posselt se domnívá, že rok 2015 byl pro sudetoněmecký landsmanšaft prozatím tím nejlepším rokem. Ale lze mu dát vůbec za pravdu?
Gernot Facius
Pozorovatele to hned donutí k zamyšlení a musí se sám sebe ptát, zda mu během posledních dvanácti měsíců snad něco neušlo: List Sudetendeutsche Zeitung citoval z jednoho novějšího projevu Bernda Posselta před Sudetoněmeckou radou tato slova: „Rok 2015 byl nejlepším rokem pro Sudetoněmecké krajanské sdružení (SL).“ No hergot, že by snad rasistické Benešovy dekrety skončily na smetišti dějin? Patří smýšlení české politické elity ohledně kolektivní viny snad již minulosti? Vyjádřily vládnoucí kruhy v Praze konečně ochotu vstoupit do přímého dialogu se svými vyhnanými bývalými krajany? Ne, nic takového se neudálo. Naopak – v Praze umíněně trvají na dekretech bezpráví jako na součásti státní doktríny.

Běžné „demokratické cesty“ k nápravě systému nepovedou: „Dokud lidi nepůjdou do ulic a nebudou zvracet vzteky, nic se nezmění“

Známý burzovní makléř Dirk Müller se domnívá, že systém je možno jedině „zresetovat“ 

Následující myšlenky byly sice předneseny již před necelými čtyřmi roky, ale dodnes kolují po sociálních sítích – zda mají nějakou platnost a zda mají dokonce platnost i v těchto dnech, dokáže čtenář posoudit určitě sám. Přednesl je mediálně známý burzovní makléř a knižní autor Dirk Müller, kterému sdělovací prostředky svého času propůjčili přezdívky „Mister DAX“ a „Dirk of the DAX“. To proto, že se jeho pracoviště na frankfurtské burze cenných papírů nacházelo přímo pod kurzovní tabulí DAX a média se toho chytla a zachytila výraz v jeho obličeji zároveň kurzovní křivkou indexu jako symbol aktuální situace na burze.

Špinavé divadlo v Idomeni: Azyloví aktivisté při inscenaci působivého drama pro média vědomě riskují životy svých „uprchlíků“

Fotografie dosvědčují divadlo azylových aktivistů 

Webové stránky Junge Freiheit označily azylové aktivisty na fotograficích 
přímo v akci. Snímky hovoří za sebe.

Fotografie vyčerpaných „uprchlíků“, kteří se z posledních sil pokoušejí překonat řeku u Idomeni, aby se dostali z Řecka do Makedonie, obletěly od pondělí celý svět. Po vícero týdnů se více než 10.000 osob na svém tažení do střední Evropy zdráhá nechat se dopravit do lépe zařízených ubytovacích zařízení v řeckém vnitrozemí. To proto, že těmto lidem nejde o únik před hrůzami války, ale o usídlení se ve vybraných zemích Evropy, zejména v Německu. V pondělí se pak téměř 2000 osob „na vlastní pěst“ rozhodlo ilegálně vkročit do Makedonie. O tom ostatně informovala i česká média, jež také citovala vážné podezření, že přítomní „levicoví“ azyloví aktivisté nejenže „uprchlíky“ při tomto ilegálním překročení hranic podporovali, ale pravděpodobně je k tomu i aktivně nabádali. Konkrétně se hovoří o letákovém návodu v arabštině, který osobám účastnícím se tažení do střední Evropy poskytoval konkrétní tipy, jak se dostat přes hranice. Německý list Junge Freiheit na svých webových stránkách dnes zveřejnil mnoho vypovídající fotografie, zachycující azylové aktivisty, jak přímo podporují tzv. utečence při inscenování dramatických scén pro světová média.

Pražské Sudetoněmecké krajanské sdružení pořádá za měsíc členskou schůzi – zvána je i veřejnost

Sudetoněmecké organizace v Mnichově, ve Vídni a v Linci reagovaly 
na založení dalšího "landsmanšaftu" přímo v České republice porůznu.

V polovině dubna se v Praze uskuteční veřejná členská schůze Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (SKS ČMS), jejímž programem bude i volná diskuse. Pozvánku na schůzi dne 14. dubna rozeslal v těchto dnech výkonný výbor sdružení.

Mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Mnichově, Bernd Posselt, před necelým rokem pohrozil, že podnikne právní kroky proti tomuto „českému landsmanšaftu“, o jehož založení se především zasloužil aktivista a právní znalec Tomáš Pecina z Prahy. Jak známo, Posseltovo mnichovské sdružení se označuje za jediného reprezentanta sudetoněmecké národnostní skupiny a tvrdí, že jedinou reprezentací německé národnostní menšiny v České republice jsou existující menšinové oficiální organizace a sudetské Němce zastupuje na území ČR pouze „Sudetoněmecká kancelář“ v Praze. Pecinovo „sudetoněmecké krajanské sdružení“ je tedy Berndu Posseltovi trnem v oku. Naopak pozitivně se o Pecinově iniciativě vyjádřil předseda Witikobundu Felix Vogt-Gruber, který ustavující valnou hromadu SKS ČMS v Praze loni dokonce osobně navštívil a tím novému sdružení vyjádřil podporu. Pecina je naopak zase tvrdým kritikem politiky současného vedení mnichovského sdružení.

Oficiální pornostránky kancléřky Merkelové nabízí „uprchlíkům“ sexuální osvětu

Zkrátka si nepřijde ani „mezirasový sex“ či propagace homosexuality. Migrant zde dostane i tipy, jak si správně dojednat sex za peníze u prostitutky. 

Jak aktuálně informuje německý tisk, byl spuštěn oficiální internetový projekt Spolkové centrály pro zdravotní osvětu (Bundeszentrale für gesundheitliche Aufklärung), který má – jak kupříkladu uvádí deník Die Welt – „informovat přistěhovalce o sexualitě a lásce“. Tvůrci stránek se přitom neomezují na celkem nevinné formulace jako je například tato: „Sex je víc než pohlavní styk. Patří k němu, mimo jiné, také líbání, hlazení se a orální sex.“ Naopak: stránky popisují sexuální polohy, používání jednotlivých částí těla a všechno je zde detailně líčeno, k čemuž slouží i příslušné piktogramy. „Můžete jazykem stimulovat bradavky a anální otvor Vašeho partnera“, stojí zde například. Anebo: „Můžete provádět vaginální styk také pomocí předmětů, jako je například vibrátor nebo robertek.“

Mně zdá se, když jsem u dna, vysoká hvězdička a hlubokánská studna

Část 1.: Kdo je Radim Raýman? 
Karel Veliký 

Takto Radima Raýmana znázornil Karel Rélink. 
(Foto: archiv autora)

Kdo je Radim Raýman? Jedna z nejpozoruhodnějších osobností české radikální pravice. Narodil se roku 1902 do rodiny významného vědce Bohuslava Raýmana jako nejmladší ze tří synů tohoto vynikajícího chemika. [1] Po střední škole Radim nastoupil do rakouské námořní akademie, kde dosáhl důstojnické hodnosti, po návratu vystudoval medicínu, nějaký čas strávil jako „lodní lékař pro tropické cesty“ na zaoceánském parníku, v roce 1932 se oženil a stal se „okresním lékařem v Praze“. [2] O prožitcích, které ho v mládí formovaly, napíše v předmluvě ke své knize Relativita a revoluce (1940):

Ročník 1902, k němuž autor náleží, prožil Relativitu a Revoluci důkladně. Zatímco generace starší zakořenily v dobách dřívějších a nad novotami kroutily hlavami (…) ročník 1902 prožívající své dětství a mládí právě v přelomu a začínajícím víru XX. století, nestačil zapustit kořeny nikde a v kaleidoskopu měnících se názorů a hromadně bořených a stavěných pomníků uvěřil jedině relativitě pojmů kdysi svatých a nedotknutelných. 

Bývaly doby

Související text: Jak Jan Čulík „hluboce trapně“ dezinformuje své čtenáře 
Tomáš Pecina  

Bývaly doby, kdy Jan Čulík, vysokoškolský učitel bohemistiky na University of Glasgow a vydavatel Britských listů, hájil svobodu projevu. V oněch dávných časech jsem s ním spolupracoval a aktivně se snažil uvést deník do podoby, jež by byla slučitelná jak s ochranou autorského práva (Čulík běžně bez povolení překládal a publikoval části článků z britského tisku, ač to bylo v tiráži výslovně zakázáno), tak s požadavkem redakční vyváženosti a neutrality, což se mi posléze nezdařilo, a dále mi bylo než sledovat cestu Britských listů k intolerantně-levicovému pohledu na svět.

Vzpamatujte se!

Manfred Maurer 

Když se dva hádají, existuje pokaždé někdo třetí, jenž má z toho radost. V rozepři ohledně změny stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení existuje hned několik „třetích“, jež mají ukrutnou radost z toho, že vyhnanci se poslední rok zabývají v první řadě jen sami sebou. A sice tu máme jednak českou vládu, která je čím dál méně nucena vnímat landsmanšaft jako nějaký nepříjemný faktor, který klade prst do ran minulosti, jež se v žádném případě ještě nezahojily. Německá spolková vláda může sudetoněmeckou agendu také směle vykázat z denních programů bilaterálních styků. Bavorská státní vláda zase může nerušeně pokračovat ve svém odchýlení se od vyhnanecko-politického kursu předchozích ministerských předsedů vůči Praze, dokud se sudetští Němci budou soustředit především na přehnané zabývání se sama sebou. A také rakouská spolková vláda nebude vyvíjet žádné zvláštní ambice v tom smyslu, aby ve své zahraniční politice přisuzovala vysokou prioritu nejasně definovaným zájmům nějaké rozhádané skupinky lidí.

Předseda Witikobundu píše: Aktuální příkaz říká, abychom postupovali společně!

Ingolf Gottstein, předseda Witikobundu, jenž podal žalobu proti změně stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL), líčí v následujícím příspěvku, jak je podle jeho názoru třeba dále postupovat
Ingolf Gottstein

Česká média před měsícem referovala o rozhodnutí mnichovského soudu
 ohledně platnosti změnění stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení.

Rozhodující je koneckonců skutečnost, že ona neblahá změna stanov nyní není na pořadu dne. Dosavadní podoba je bezesporu platná, ale musí být nyní naplněna praxí, proto si dovoluji prezentovat několik základních myšlenek na téma, co je nutné ještě udělat:

Jak Jan Čulík „hluboce trapně“ dezinformuje své čtenáře aneb Jak se to má ve skutečnosti s jeho „rakouskými prominenty“

Lukáš Beer 

Zdaleka ne jen logo britských The Guardian inspiruje šéfredaktora 
Jana Čulíka ve své práci. Ve své kopírující horlivosti však neověřuje 
novinářskou hodnotu článků vycházejících v jeho mediálním vzoru.

Propagandistická linie Čulíkových Britských listů je samozřejmě již dlouhou dobu široko daleko profláklá, přičemž průhledná systematika manipulace čtenářů je zřejmá už jen z letmého prolítnutí jednotlivých tendenčně sestavených titulků. Britské listy se dnes sotva vyplatí navštěvovat proto, aby se zde člověk „nezávisle“ či „alternativně“ informoval, ale spíše proto, aby si mohl vychutnat Čulíkovy školně-naivní ukázky, jak se lze v rámci „nezávislého zpravodajství“ pokoušet ovlivňovat veřejné mínění v rámci přesně stanovených a předem odhadnutelných propagandistických mantinelů. Je to do jisté míry ovšem škoda, neboť zde tu a tam v minulosti přeci jen nějaká ta „alternativní“ zajímavá informace či ten nebo onen nonkonformní názor zveřejněn byl. Blisty.cz ovšem mezitím už beznadějně zdegenerovaly v Blitky.cz, v jakousi nevěrohodnou směsici „zpráv“ či článků, které se za ně vydávají. Jakou vážnost lze článkům na Britských listech přisuzovat, dokládá i následující aktuální příklad.

Na rozdíl od „vítače uprchlíků“ Matěje Stropnického přiznávají jeho ideologičtí kolegové v Německu a Rakousku hned na rovinu, že Zeleným jde předně o přenárodnění obyvatelstva

Homosexualismus, multirasová společnost a Židé – tři (zajisté náhodné) příklady z posledního týdne
Lukáš Beer

Matěj Stropnický, Volker Beck a Alexander van der Bellen mají 
mnohé společného. Především jsou ale vzornými žáky přenárodňovací 
ideologie Coudenhove-Kalergiho.

Zvláštní shodou okolností na sebe v našich zemích v uplynulých dnech kontroverzně upozornili přední politikové různých národních větví „zelených“ politických stran: V Česku česko-židovský předseda strany Zelených, Matěj Stropnický, nenechává nikoho na pochybách ohledně svého „vítačského“ postoje vůči imigrantské vlně, se kterou se nyní Evropa potýká. V Německu policie zase před několika dny nalezla při náhodné kontrole významného politika strany Zelených, poslance Volkera Becka (který se v zemi „proslavil“ jako „otec manželství homosexuálů“ a je známý jako bojovník proti „antisemitismu“) pervitin, načež se tento muž vzdal veškerých svých politických funkcí, včetně své funkce předsedy německo-izraelské poslanecké skupiny v Bundestagu. A rakouský zelený kandidát na úřad spolkového prezidenta v nadcházejících volbách, Alexander van der Bellen, se na návštěvě německého spolkového sněmu v Berlíně naprosto otevřeně rozpovídal o tom, jak si v souvislosti s aktuálním přílivem mimoevropských imigrantů na tento kontinent představuje ideální etnické složení budoucích „Spojených států evropských“ a docela tím nepokulhával za představami známého zakladatele panevropského hnutí a inspirátora zakladatelů Evropské unie, Richarda Mikuláše Coudenhove-Kalergiho, jehož „evropská myšlenka“ stavěla na cíleném vybudování multirasově promíšené Evropy, řízené – jak to sám ve svých publikacích otevřeně nazýval – židovskými elitami, označovanými jím doslovně jako „panskou rasou“. Rakouský zelený politik van der Bellen sice o takovýchto „elitách“ ve svém projevu před německými poslanci nehovoří, nicméně naprosto v souladu s představami velkého myslitele panevropského hnutí volá po začlenění přistěhovalců z Asie a Afriky do evropského společenství takovým způsobem, aby budoucí generace ve „Spojených státech evropských“ nahlížely na každého zde žijícího Iráčana či Syřana automaticky jako typického představitele nové evropské generace. Ale pěkně popořádku.

„Výslech velezrádce“ - Atentátník Jan Svoboda promlouvá před kamerou

Atentátem neměl být odstraněn pouze Edvard Beneš, ale i další příslušníci nově dosazené československé vlády 

"Domnívali jsme se, že vina bude dávána Slovákům a že z toho důvodu
bude zabráněno zrození Československé republiky jako jednolitého státu",
uvádí "zanícený nacista" Jan Svoboda před kamerou. Foto: screenshot ČT24

Česká televize přinesla před několika dny ve svém pořadu Archiv ČT 24 nenápadný krátký archivní příspěvek z roku 1945, zachycující výslech bývalého funkcionáře Kuratoria pro výchovu mládeže Jana Svobody, jenž byl počátkem roku 1945 pověřen úkolem spáchat atentát na Edvarda Beneše a popřípadě i na další příslušníky vlády obnovené československé republiky. Náš směr před časem jako jediné periodikum uveřejnil exkluzivní informaci o tom, kdo byl tento muž, a přinesli jsme si exkluzivní fotografický materiál. Svobodův záměr usmrtit „prezidenta osvoboditele“ se však nezdařil, československé orgány jej zatkly a uvěznily. Jan Svoboda zemřel prakticky před nedávnem – 6. prosince 2011 – ve věku nedožitých 91 let a ani jeho blízcí neměli mnohdy tušení, jakou minulost tento muž měl. Lidé v jeho okolí, kteří věděli, že byl po válce vězněn, se domnívali, že to bylo pro protikomunistický odboj. Vězněn byl Svoboda od roku 1947 v Mírově a ve Valdicích a propuštěn byl až v roce 1963. O Svobodově životě (25. ledna by se letos dožil 95 let) během války, těsně po válce a od druhé poloviny 60. let až do své smrti jsme psali v článku Atentátník Jan Svoboda před nedávnem zemřel a detailní údaje o chystaném atentátu byly zveřejněny v příspěvku Muž, který málem zabil Edvarda Beneše.

Přenárodněná novoroční nadílka

aneb novoroční „Rakušanka“ a prvně narození „praví Vídeňáci“ roku 2016 
Lukáš Beer 

Novoroční "Rakušanka" a novoroční "Vídeňáci" (dole) roku 2016.
Foto: schreenshot ORF Wien Heute

Nastávající evropské generace budou současné počínání vládnoucích politických garnitur nepochybně zpětně považovat za nebývalý těžký zločin vůči evropským národům a jejich tisícileté kultuře. Ale zatímco si už i trvale médii ideologicky masírovaní  jednotlivci v mainstreamových vrstvách pomalu začínají uvědomovat, že tu očividně „něco nehraje“ (ale tito přitom ani zdaleka nedokáží nacházet skutečné příčiny a následky těchto nepřehlédnutelných jevů), běží nadále nerušeně proces cíleného přenárodňování evropského rasového genofondu na plné obrátky. Pojem „přenárodnění“, neboli Umvolkung, dnešní historikové hodnotí jako jedno z největších provinění německého nacionálněsocialistického režimu, například právě vůči českému národu. Pozoruhodné je, že i mezi sudetskými Němci, kteří jsou alespoň zčásti objektivně informováni o skutečných přenárodňovacích úmyslech německých nacionálních socialistů v českých zemích v minulém století – tedy mezi tou malou částí z nich, u kterých předpokládáme, že dobře vědí, že poněmčení se mělo týkat drtivé většiny budoucích českých generací, a že tedy tito vyhnanci a jejich potomci nežijí ve vylhaných tezích českých historiků o fyzické likvidaci všech/poloviny/jedné třetiny Čechů apod. – i tito sudetští Němci označili v rozhovorech se mnou zamýšlené poněmčení Čechů (tj. začlenění českého obyvatelstva se stejnou resp. velmi příbuznou rasovou strukturou do německého národa) za hrubý zločin proti českému národu., pokud ne přímo za plánovanou genocidu.