Bláhové touhy a konce

Emanuel Moravec (30. 12. 1944)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce

V roce třicátémdevátém, šest dní před počátkem této války, u mikrofonu jsem Polsku předpověděl, že zahyne jako žoldnéř odumírajícího západu, nezačne-li nový život v rodině středoevropských národů, která pod vedením Německa svým hospodářským rozkvětem záhy zastíní západ i s Amerikou. Političtí karbaníci tvrdili, že jsem přišel o rozum. Tehdy byly v módě tak zvané polské vtipy. Uplynuly tři týdny a vtipálkům ztuhl smích v hrdle. Nepolepšili se však. Poněvadž jsem měl pravdu, zanevřeli na mne ještě více a vždy čas od času mi předpověděli zlé konce přesně na den. Právě před pěti lety nějaká mafie mi sdělovala, že přestřihne nit mého života 15. května 1940, kdy francouzsko-britské jednotky potáhnou Václavským náměstím.

Trpělivě jsem čekal. Za měsíc po 15. květnu pochodovala německá vojska Vítězným obloukem v Paříži. Pak to prorokování trochu polevilo. Před dvěma lety se s ním opět roztrhl pytel. Nepřítel zahájil ofensivu na Donu, v Egyptě. Přistál ve francouzské severní Africe. Na říšská města začaly dopadat pumy z amerických letadel. O Novém roce 1943 bylo mi v anonymním dopise slavnostně oznámeno, že 1. května, tedy za pouhé čtyři měsíce, v Praze si podají ruce Američané s bolševickými vojáky. Ani tento termín nesouhlasil. Ale pravý tanec politických čarodějů nastal po vypřáhnutí Italie. Poněvadž Vilémovo Německo nepřečkalo zhroucení Rakouska-Uherska ani o dva týdny, konec války byl našimi bodrými mafiány určen na svatováclavské posvícení roku 1943.

Rok čtyřicátýtřetí měl být věrnou kopií roku osmnáctého. V opuštěných koutech demokratičtí patrioti s oblibou malovali číslici 18. Poněvadž se nic nestalo o svatém Václavu, čekal jsem 28. říjen. Ale i v tento den Němci stáli ještě 200 km na jih od Říma. Mafiáni byli zklamáni. Anglo-Američané jim postupovali příliš pomalu a bolševici nemile rychle. Že s bolševiky nejsou žádné špásy, o tom se tisíce českých lidí přesvědčilo na vlastní kůži v Rusku.

Náš bodrý mafián si představoval spojenecké vítězství jako reprisu roku 1918. Bolševici že se spokojí vřelými díky pánů demokratů, kteří obnoví evropskou mapu 1937, s tím malým rozdílem, že Německo, Italie a Maďarsko budou menší a na jejich účet že přibude Polsku, Česko-Slovensku a Jugoslavii. V Praze měla vládnout po staru politická pětka. Že by komunisté byli v třetí republice přizváni do vlády, nikomu se ani nesnilo. Komunisté se měli spokojit s tím, že se obnoví spojenecká smlouva se Sovětským svazem a že se na bolševiky přestane nadávat. Na sklonku r. 1943 ve spojeneckém táboře se situace od základů změnila, když italská kapitulace Velkoněmeckou říší nezachvěla. Stalin přišel s přesnými politickými požadavky. Jedním bylo, aby Churchill s Rooseveltem přestali hauzírovat s Atlantickou chartou, která byla zahrocena proti Sovětskému svazu, poněvadž slibovala obnovení poversailleské Evropy. Stalin se postavil proti restauraci demokratické Evropy. Žádal rozdělení evropského území na část sovětskou a na část anglo-americkou. Do věcí evropských národů, žijících v části sovětské, nesmí se napříště vměšovat Anglo-Američané, ale v evropských státech pod anglo-americkou patronací mělo být komunistické straně přiznáno vedoucí místo. V Teheraně Churchill s Rooseveltem přijali podmínky Stalinovy. Pro český národ bylo při tom důležité, že byl pány demokraty postoupen Sovětskému svazu jen proto, poněvadž žije na východ od čáry Terst-Štětín, která v případě spojeneckého vítězství měla v Evropě tvořit hranici mezi kapitalistickým západem a bolševickým východem. Když to bylo v Londýně Benešovi sděleno jako výsledek moskevských předporad spojeneckých zahraničních ministrů, nebylo mu valně. Cítil se zrazen drahými anglosaskými spojenci po druhé.

Aby zachránil, co se ještě dalo, rozjel se Beneš do Moskvy, kam dorazil po teheránské konferenci. Kreml se mu vysmál, když mu nabídl obnovení a rozšíření spojenecké smlouvy z roku 1935. Měl však pochopení pro trapnou situaci, v níž se nyní ocitli nenapravitelní čeští demokraté. Úlohy se vyměnily. V roce 1935 Beneš ujistil Moskvu, že bude hodný na domácí bolševiky. V roce 1943 slíbila Moskva Benešovi, že bude hodná na jeho demokraty, budou-li poslouchat, co se jim nařídí z bolševického tábora.

Beneš není natolik na hlavu padlý, aby nevěděl, že jeho smlouva moskevská z prosince 1943 představuje pouze válečné provisorium. Stalin má s tímto prostorem a s jeho demokraty zcela jiné plány. De Gaulle se také domníval ještě před několika dny, že spojeneckou smlouvou s Moskvou zkrotí francouzské komunisty. Už dnes pozoruje, že se v tom směru přepočítal. Smlouvy platí pro sověty jen s těmi státy, na jejichž území nevstoupil ještě sovětský voják. Český národ, vzdělaný, tvrdý a vlastenecký, není žádným příjemným soustem pro Sovětský svaz. Proto česká náročnost má být po sovětsku zlomena. Moskva nikdy neobnoví nějakou československou republiku a k tomu dokonce demokratickou. Moskva má v plánu nejen utvoření samostatné sovětské republiky karpatoukrajinské a slovenské, nýbrž také zřízení sovětské republiky moravské. To Beneš ovšem dnes ještě neví. Bude to obdoba bosenské sovětské republiky, kterou Brož-Tito ohlásil před nedávnem, ač není bosenského národa.

Jedno mu však už Moskva nechce trpět. Plete-li si totiž rok 1944 s rokem 1935 a když si znovu začíná hrát na Cavoura střední Evropy. Proto dostal počátkem prosince Jan Masaryk tolik vyhubováno v sovětském listu „Vojna i rabočij klas“ za tvrzení, že třetí republika bude mostem mezi Sovětským svazem a západní Evropou. Sovětský úřední dopisovatel ve vzpomenutém listu prohlásil, že Moskva takový most nepotřebuje a že si už upraví své vztahy k západu bez cizí pomoci. Od prosince r. 1943 pro politiku britskou a americkou jsou české země územím uzavřeným. To víme my a to se stydí přiznat londýnští emigranti. V Teheraně si vynutil Stalin také zřízení druhé fronty. A tak po přistání Anglo-Američanů v Normandii nic netušící mafiáni pokračovali v prorokování. Po zradě Bulharska, Finska a Rumunska byl konec války stanoven na září. Pak byl přeložen na 28. října, a když ani to neklapalo, tedy na svátky vánoční. Zatím bolševici od východu obsadili území bývalé Podkarpatské Rusi a část východního Slovenska. Před měsícem jsem se tázal u mikrofonu, proč Beneš se svou londýnskou vládou nepřesídlil na to „osvobozené“ území, aby tam obnovil demokratické poměry?

Něco tu patrně zcela neklape. A co to je, to nám Beneš prozradil ve svém štědrovečerním rozhlasovém projevu. Naše bodré mafiány některé jeho vývody podivily. Beneš po nás opakuje, že tato válka má a bude ještě mít ráz sociální revoluce. Poněvadž Beneš nacionálnímu socialismu upírá právo na sociální revoluci a západní kapitalismus se proti každé sociální revoluci staví, sociální revoluci může tedy organizovat jedině bolševismus. Dále tvrdil Beneš o Štědrém dnu, že se Evropa nemůže vrátit po německé porážce do poměrů z roku 1918. Proto prý v každé evropské zemi, od Němců osvobozené, dojde k boji za nový řád. Tak tomu bude také u nás. Beneš ohlašuje, že do vlády třetí republiky bude přibrána krajní levice. Nechce přímo jmenovat bolševiky.

Beneš myslí však znovu na bolševiky, když úzkostlivě projevuje naději, že u nás po válce všichni Češi budou k sobě loyální. Benešovi emigrantští demokraté se o to snaží. Otázka je, zda mu v tom směru vyhoví Moskva. Benešovi nedá totiž spát Řecko, kde proti demokratické vládě, z emigrace přistěhované, postavili se se zbraní řečtí bolševici, kterým nijak neimponovalo, když je tato demokratická vláda pasovala na hrdiny národa a nutila je k tomu, aby se ucházeli o moc ve státě hlasovacím lístkem. Když v roce 1917 Kerenský nabídl Leninovi revoluci cestou tajného hlasování celonárodního, Lenin se mu vysmál a ruské ústavodárné shromáždění, v němž by zasedali bolševici, prostě rozehnal bodáky. Bolševici nehodlají spolupracovat na správě státní. Oni chtějí sami vládnout neomezeně diktátorsky, jak je tomu učil Lenin a jak to praktikuje Stalin.

.

Beneš dnes vidí po třetí, že vsadil na špatného koně, když se spřáhl s koalicí kapitalisticko-bolševickou. Ohlásil na rok 1945 konec války s Velkoněmeckou říší, ale současně u nás počátek války občanské, budou-li čeští demokraté trvat na demokracii a nepodřídí-li se bez odmluvy Moskvě. Na rok 1945 prorokuje českému národu tedy stejný, krví zbrocený chaos, jaký postihl Francii, Belgii, Italii, Rumunsko, Finsko, Bulharsko, Litvu, Estonsko a Řecko. My jsme nezapomenuli, že v Anglii a ve Spojených Státech je demokratická emigrace rumunská a bulharská. Proč se tito lidé ještě nevrátili do svých domovů? Nestalo se tak patrně proto, poněvadž sověty jim odmítly vstupní visum. Nepotřebují přec demokratické živly v zemích, kde připravují diktaturu proletariátu.

Pro nás zní Benešovo bezradné vánoční rozjímání cize. U nás je klid. Vládne tu národní svornost. V šestém roce války netrpíme hladem. Proto Bůh nás chraň před osvoboditeli, jimž v patách klusají občanská válka, chaos, hlad a zbídačení. My si tu den za dnem stále více uvědomujeme požehnání říšské ochrany. Poměry v Evropě, obsazené Anglo-Američany a bolševiky, působí jako ledový obklad na rozpálená čela českých pobloudilců. Čím blíže se nám blíží východní fronta, tím jsou nám také Němci bližší. Z Benešovy řeči cítíme, jak se bojí bolševismu a jak je při tom bezmocný a bezradný. U nás je jasno. Pomáháme Říši v jejím boji. Prosíme Boha, aby dal německému vojáku sílu. Bolševismus k nám nepronikne. Občanskou válku nepřipustíme. Rok čtyřicátýpátý bude rokem vítězství Velkoněmecké říše a rokem nového, radostného vzestupu českého národa.

Předneseno v rozhlase 30. prosince 1944

Údajný dokument o íránském vývoji jaderné zbraně odhalen jako podvrh

Britské listy přinášejí dnes článek, který reaguje na rozšiřované falešné zpravodajské informace, které jsou s největší pravděpodobností izraelského původu:
Renomovaný bývalý důstojník americké CIA Philip Giraldi komentoval dokument, o němž 14. prosince informoval list Times of London. Tento dokument obsahoval údajný íránský plán na experimenty s "neutronovým iniciátorem" pro jadernou bombu. Podle Giraldiho, který měl na posouzení dokumentu údajně celý rok, se jedná o podvrh, jehož nejpravděpodobnějším původcem je Izrael, i když není zcela vyloučena ani britská účast, napsal pro Inter Press Service Gareth Porter.
Článek listu Times of London byl zveřejněn 14. prosince a neidentifikoval zdroj přetištěného dokumentu v jazyce farsí. Odvolal se pouze na "asijský zpravodajský zdroj" - což je výraz, který některá média používají pro izraelské zpravodajce. Podle dokumentu měl Írán na jaderné zbrani pracovat již od roku 2007. Publikace podvrhu vyvolala novou vlnu prohlášení na podporu Izraele ze strany USA i zemí EU, včetně podpory pro tvrdší sankce a připomenutí možnosti izraelského útoku, pokud diplomatická jednání selžou. ... Celý článek na Britských listech zde.

Osídlování pohraničí v letech 1945-1952 a upevňování pozic KSČ

Po druhé světové válce absolvovaly české země nejrozsáhlejší přesuny obyvatelstva za celé své dosavadní dějiny. Gigantický transfer pěti miliónů lidí zahrnoval jednak nucené vysídlení sudetských Němců, které ministerský předseda Churchill původně nechtěl trpět v západních zónách, protože vyhnanci s sebou „brali i svoje prázdné žaludky“. Na druhou stranu se tento transfer týkal také znovuosídlení pohraničních oblastí asi 1,7 miliony Čechů a Slováků, které není v historiografii doposud dostatečně reflektováno. Tento proces od základu a trvale změnil etnickou, kulturní a konfesní strukturu příhraničních oblastí.

Andreas Wiedemann se ve své knize na základě zachovaných českých archivních záznamů věnuje průběhu osídlování, které provázelo vyhánění původního obyvatelstva. Předmětem jeho studie je pět základních komplexů: (1) zásadní linie politiky, která – jak formuloval tehdejší předseda vlády Zdeněk Fierlinger – měla zajistit řešení „problému, který zatěžuje náš lid již tisíc let“; (2) ekonomická a sociální opatření úřadů, která měla novoosídlence na novém působišti zakořenit prostřednictvím přidělováním majetku a garantováním finanční výpomoci; (3) analýza konfliktů mezi jednotlivými osídleneckými skupinami z českého vnitrozemí resp. konfliktů oněch asi 200.000 zahraničních Čechů a Slováků se starousedlíky; (4) vytváření kolektivní identity v rámci náhodně vytvořeného rozličného novoosídleneckého obyvatelstva, kde jako ideologické pilíře posloužily nacionální paroly, osídlovací propaganda, šíření protiněmeckých nálad, ale také budování kulturních zařízení (knihovny, pojízdná kina, místní rozhlasové stanice apod.); a konečně si Wiedemann (5) na základě výsledků voleb z května 1946 klade otázku, jak se nová konstrukce odrazila na politické orientaci migrantů.

Osídlování sudetských oblastí probíhalo ve dvou vlnách. Již bezprostředně po konci války v roce 1945 docházelo paralelně s vyháněním Němců ke spontánnímu stěhování, kdy se statisíce Čechů vydalo do pohraničí, aby si tak zajistili svůj podíl na kořisti tím, že převáděli zemědělské usedlosti, řemeslnické podniky, obchody, pohostinské podniky a obytné domy do „národní správy“. Tento proud asi 800.000 „zlatokopů“ byl osídlovacími úřady kanalizován až teprve koncem roku 1945, kdy se začalo s organizací přistěhovalectví. Ještě dlouho před převzetím moci v únoru 1948 v tomto procesu jasně dominovala Komunistická strana Československa. Zmocnila se rozhodujících pozic ve státním osídlovacím aparátu, především ministerstva zemědělství, které hrálo důležitou roli při rozdělování půdy, stejně jako ústředního ministerstva práce a sociální péče, které zodpovídalo za usměrňování pracovních sil, a vytvořila si prostřednictvím vlastní stranické osídlovací komise úřad, který se postaral o to, že do března 1947 byly zestátněny již dvě třetiny průmyslové kapacity příhraničních oblastí, které zahrnovaly 61 procent všech zaměstnanců průmyslu Československa. K tomu se přiřadilo přerozdělování majetku vyvlastněných Němců ve prospěch sociálně slabších společenských vrstev, čímž se dosáhlo rostoucí popularity a růstu počtu sympatizantů komunistické strany. Svoji roli sehrála i koncentrace na námezdné pracovní síly, která motivovala především chudší segmenty společnosti k přistěhování, čímž dostávala třídně politicky žádoucí nivelace významný impuls. Tyto jevy efektivně připravily ve formě experimentálního procesu v pohraničních oblastech komunistickou přestavbu celkové společnosti ve velkém stylu na území celého státu.

Nastoupila KSČ, aby vytvářela „nového člověka“, přičemž se opírala na konfiskaci cizího majetku a posloužila si pozemkovou reformou a přidělováním vlastnictví. A skutečně, jak se ukázalo ve volbách v květnu 1946, kdy komunisté v pohraničních oblastech získali absolutní většinu, vázala tato politika velkou většinu novoosídlenců ke KSČ. Přesto však nemohla být žádná řeč o beztřídní společnosti, jak se Wiedemann pokouší ukázat. Na české starousedlíky, zejména pokud žili ve smíšených manželstvích s Němci, se pohlíželo často nepřátelsky a tito byli odstrkováni. A v rozporu se vší integrační ideologií se ukázaly také skupinově specifické rozdíly mezi novoosídlenci v etnické, jazykové a konfesní oblasti jako nepřekonatelná bariéra. Ve skutečnosti nebyl v pohraničních oblastech nikdy dosažen předválečný stav obyvatelstva. Ještě v roce 1985 činil počet obyvatel v těchto oblastech o čtvrtinu méně než ve srovnávacím roce 1930.

Andreas Wiedemann: "Komm mit uns das Grenzland aufbauen!". Ansiedlung und neue Strukturen in den ehemaligen Sudetengebieten 1945-1952. Klartext Verlag, Essen 2008. 482 stran, 34,90 EUR

(Podle článku Rainera F. Schmidta ve Frankfurter Allgemeine Zeitung z 10.12.2009 s názvem „Gewünschte Nivellierung“ volně zpracoval Lukáš Beer. Ilustrační foto převzato z webu Geogr. rozhledy)

Opět válečné Vánoce

Emanuel Moravec (24. 12. 1944)
Předchozí články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem

V první světové válce pamatujeme čtvery, letos prožíváme šesté válečné svátky vánoční. Je to trochu mnoho na jeden lidský život. Jdeme-li po příčinách, dostaneme se o 40 let zpět, kdy Anglie na jedné straně sjednala se zatvrzelou Francií spojenectví a kdy jejímu spojenci, carskému Rusku, pověsila na krk válku s Japonskem. Začalo pozvolné obkličování Německa, jemuž Anglie v roce 1901 nabízela spojenectví v trojspolku Anglie, Německo, Japonsko. V roce 1907 Rusko, oslabené válkou s Japonskem a vnitřními revolučními bouřemi, dohodlo se s Anglií jako Francie o tři léta dříve. V roce 1908 následovala anexe Bosny a Hercegoviny. V roce 1911 válka italsko-turecká. V roce 1912 válka balkánská. Tehdy Winston Churchill (prvý lord admirality od roku 1911) rozhodl, že Francie se přestěhuje s celým svým válečným loďstvem do Středomoří a Anglie že převezme střežení Severního moře. Zesílil loďstvo v britských vodách eskadrou středomořskou. Tím vpadl do zad britskému ministru zahraničí lordu Greyovi.

Na jaře roku 1914 navštívil Evropu z pověření severoamerického presidenta Wilsona plukovník Edward House, který měsíc před atentátem na arcivévodu z Este ve své situační zprávě presidentu napsal: „Jakmile k tomu dá Anglie souhlas, Francie s Ruskem se pustí do křížku s Německem a Rakousko-Uherskem.“ Plukovník House hrál významnou úlohu jako Wilsonův spolupracovník na versailleské konferenci 1918-19.

Ještě před sarajevským atentátem Churchill soustředil britské válečné loďstvo u břehu Anglie a v den vyhlášení války Rakousko-Uherskem Srbsku (28. července 1914), aniž by se vlády tázal, dal tomuto loďstvu rozkaz, aby s pohašenými světly odpluly plnou parou do válečné základny Scapa Flow. Cítil válku a hnal se za ní jako hladový vlk za zvěří. Od těch dnů uplynulo více než třicet let, třicet vánoc, z nichž třetina byla válečných.

Po prvé válce světové se objevila obsáhlá literatura, v níž se pátralo po vinnících válečného konfliktu z let 1914/18. Byli to právě autoři američtí, kteří, jako Sidny Fey, tvrdili po pečlivém přezkoumání diplomatických dokumentů z doby předválečné, že ústřední mocnosti (Německo a Rakousko-Uhersko) nelze vinit z vyvolání války.

Před pěti lety měla Říše za sebou pouze tažení proti Polsku. Na západní francouzsko-britské frontě drobné ofensivní šarvátky spojenců ihned ustaly, jak bylo zřejmo, že se Polsko hroutí. Zdálo se, že válka usnula tvrdým spánkem a že říšské velení odkládáním úderu proti Francii poskytovalo Anglo-Francouzům čas k zesílení pohraničních opevnění, k dokončení totální mobilizace sil branných a průmyslu a že umožňuje na francouzském území soustředění francouzských a britských jednotek koloniálních ze všech končin světa. Tato domněnka se ukázala planou.

Přišly vánoce 1940. Říše měla za sebou tažení v Norsku a ve Francii. Vůdce nabídl po francouzské kapitulaci Anglii mír. Churchill, který se zatím stal britským ministerským předsedou, před dohodou s Říší dal přednost dohodě se Sovětským svazem. To se ukázalo v listopadu za Molotovovy návštěvy v Berlinu. Molotov, maje v kapse souhlas Churchillův na pozření střední Evropy, žádal od Vůdce právo k obsazení Finska, Rumunska, Bulharska a tureckých průlivů.

Na straně Říše stála Italie. Přiklonilo se k nám Anglií zrazené Rumunsko, jemuž tato garantovala hranice podobně jako Polsku. Bolševické nebezpečí šikovalo malé státy východní části Evropy po bok Říše. Šlo vedle Rumunska v prvé řadě o Maďarsko a Bulharsko. Také Jugoslavie pod vedením regenta Pavla více se klonila k Říši než k Anglii.

O vánocích 1940 bylo už zřejmé, že Sovětský svaz půjde proti Říši a přesto se nalezla kritika, která tvrdila, že jsme si měli zachovat přátelství Sovětského svazu, ať to stálo, co stálo. Vzpomínalo se Bismarckovy politiky, jejíž páteří byla dohoda německo-ruská. Tito kritikové zapomínali, že Sovětský svaz se už deset let připravoval na výboj směrem k západu a že musil přitom narazit na Velkoněmeckou říši, jakmile by vstoupil na Balkán.

O vánočních svátcích 1941 celá střední Evropa byla očištěna od nepřítele. 14 malých národů východní části a střední Evropy leželo daleko za německou východní frontou. Jugoslavie po zradě na svém lidu se rozpadla, kdyže 12 dnech její vojska podlehla německému soustředěnému náporu. Také Řecko se vzdalo. Německá vojska bojovala pod Moskvou více s přílišným náhlým mrazem než se sovětskou odvetnou ofensivou. Japonsko 8. prosince 1941 vstoupilo do války po boku německého spojence. Rozmetalo kombinace Roosveltovy, který počítal, že Japonce zastraší a zatlačí do neutrality, aby se pak mohl s plnou silou vrhnout jako spojenec Anglie a Sovětského svazu v Evropě na Velkoněmeckou říši. O vánocích 1941 Anglie se Spojenými Státy měly svou druhou frontu na Dálném východě a Pacifiku. To byl rozdíl vůči prvé válce světové, ve které Japonsko bylo spojencem Anglie a Spojených Států. Všechny karty strategické byly vyloženy, poněvadž všechny velmoci o vánocích 1941 byly ve válce. Spojené Státy utrpěly strašnou námořní porážku v Pearl Harbour na Havajských ostrovech, kterou přiznaly až po roce, když mezery v americkém válečném loďstvu byly nově postavenými jednotkami poněkud vyplněny.

Přišly vánoce 1942. Na východě byla fronta u Stalingradu a na hřebenech Kavkazu. V Africe skvělý maršál Rommel byl před branami Egypta napaden přesilou anglo-americkou. Anglo-Američané se také vylodili ve Francouzské severní Africe. Začínal soustředěný protiútok spojenců. Říše se hájila prostorem, který získala na nepříteli v uplynulých třech letech. Japonsko, podobně jako Velkoněmecká říše, přešlo do strategické obrany, když anglo-americkému nepříteli odňalo 4 miliony km2 se 130 miliony obyvatel, nepočítaje k tomu nacionální Čínu. Evropa o vánocích 1942 byla spořádaná. Za východní německou frontou leželo území o více než 4,000.000 km2 s 320 miliony obyvatel. Za frontami japonskými území o 9,000.000 km2 s 550 miliony obyvatel. Osa německo-italská koncem roku 1942 společně s Japonskem ovládala území v rozloze 13,000.000 km2 s 870 miliony obyvatel.

Nadešel rok 1943, kdy podle propočtu Anglo-Američanů měla být skončena válka v Evropě plnou porážkou Říše. Hlavní útok soustředěných sil spojenců byl zaměřen proti Evropě. Výsledky nebyly valné. Za celý rok 1943 se podařilonepříteli získat pouze území v rozloze 450.000 km2 se 40 miliony obyvatel. Vánoce 1943 nebyly pro nás Evropany radostné. Zradou a lstí byla Italie v létě vyřaděna z války. Německé divise, postavené napříč italskou „botou“, hájily Řím. Americká ofensiva proti Japonsku získala v roce 1943 při skocích od ostrova k ostrovu pouze 20.000 km2 s 0,5 milionu obyvatel.

A tu se dostavil kritický rok 1944. Zdědil fronty východní a italskou. V červnu přibyla k tomu fronta v severní Francii. Malověrní trnuli úzkostí. Francie se zmocnil nepřítel, Rumunsko, Finsko, Bulharsko kapitulovaly a nastavily ruce sovětským poutům. Nepřítel opojený operativními úspěchy na západě vyhlásil konec války na evropské pevnině už ke sklonku října 1944. Současně pokračoval v náporu proti Japonsku od ostrova k ostrovu až k Marianám. Chtěl se zmocnit Formosy.

Na západním německém pohraničí vznikla však souvislá a neprodyšná fronta. Japonci odrazili nápor na Formosu a rozbili čunkinské divise v jihovýchodní Číně. Získali čínského území se 70 miliony obyvatel. Říše, proti které byl nasazen hlavní úder, ani v Italii nepovolila a tak o vánocích 1944 je za jejími frontami nejen celé říšské území, nýbrž také severní Italie, západní Maďarsko, Charvátsko, Slovensko a západní část Generálního gouvernementu, to vše tvoří celek o 180 milionech obyvatel, počítaje Norsko, Dánsko, Holandsko a Kuronsko.

Koalice německo-italsko-japonská ve chvíli největšího svého vypětí představovala před dvěma lety celek o 13,000.000 km2 s 870 miliony obyvatel. O vánocích 1944 je to stále ještě celek o 12,000.000 km2 s 800 miliony obyvatel. Po dvouleté ofensivě nepřítel tedy mnoho nezískal.

Mocnosti Paktu tří, Německo, Italie a Japonsko, ve dvou letech nepřátelského náporu ztratily necelých 10 procent území a obyvatel, jež vykazovaly v roce 1942 o vánocích. Nic více a nic méně! Je to vlastně chudé sousto pro nepřítele. Při tom americká ofensiva na Filipinách už třetí měsíc se nehýbe z místa. V Evropě dostala americká ofensiva nyní těžkou ránu německým odvetným útokem, který je v chodu dosud několik dní a kterým prozatím vykazuje pozoruhodné operativní výsledky.

Co z toho plyne? Kdyby nepřítel postupoval v Evropě a ve východní Asii dosavadním tempem, měl by před sebou válku na několik let. Bojům by neubylo na tvrdosti. Čím je tento historický revoluční zápas divočejší, tím pevnější jsou Němci a Japonci. Národ není možné usmrtit, čítá-li, jako národ německý a japonský, každý na sto milionů. Spíše se unaví lid americký, který v podstatě neví, proč jeho synové musí za oceánem krvácet.

Vánoce 1944 představují pro evropskou revoluci dobu obratu. Tři roky ofensivy. Dva roky defensivy a týden odvetného úderu, jehož dosah nevidíme. To jsou strategické skutečnosti, jež před námi defilují na rozhraní let. Mnohé se pozmění v představách. Unavená Anglie, zklamané Spojené Státy, spekulující Sovětský svaz. A naproti tomu jako skála tvrdý německý národ. Jako ocel chladný je národ japonský. V roce 1945 čeká Říši vítězství a evropský lid dobré vůle vyřešení posledních sociálních bolestí, které nám odkázala demokracie. Nebude pánů ani poddaných. Místo pánů jsou tu prví mezi sobě rovnými a místo poddaných miliony pracujících, kteří se hrdě ptají: Kdo je víc než já – dělník rukou a hlav.

(Vyšlo v Lidových novinách 24. prosince 1944. Zvýraznění textu ponecháno dle zdroje.)

Jak se na Čechy dívají sousedé

Tomáš Krystlík

Mezi světovými válkami byli Češi nejneoblíbenějším národem Evropy, napsal a doložil A. Klimek ve Velkých dějinách zemí Koruny české XIV. Jak je tomu dnes?

Pro Poláky jsou Češi Precliczky, Wenclizcky, Pepiczky - ani jedna přezdívka není neutrální, všechny jsou mírně hanlivé, Čechy považují za vychcánky a za zbabělce. Vztah Slováků k Čechům se zlepšil od rozpadu republiky, nicméně jsou vnímáni jako již bývalí usupátoři, kteří nahradili v roce 1918 Maďary. Naprosté změny doznaly vztahy česko-maďarské, které jsou dnes oboustranně kladné. Rakušané jsou nejoblíbenější sousední národ, ale Češi si vůbec neuvědomují, že ač Rakušané tvořili cca 7 % obyvatelstva v říši, bylo 43 % všech hledaných válečných zločinců spojenci po druhé světové válce Rakušany. Takže by je Češi měli vlastně více nenávidět než Němce. Rakušané mají Čechy za primitivnější, méně čestné, což má původ ještě ve staré monarchii, v posledních dvou desetiletích také za zloděje. O vztahu Čechů k Němcům se snad nemusím rozepisovat. Starší generace Sudetoněmců má na Čechy vzpomínku jako na „smějící se bestie“, což vzniklo z toho, že se při mučení a vraždění Němců pro druhé světové válce smáli. V Německu se ale v koutku duše stále připouští, že Češi jsou víceméně Germáni mluvící slovanským jazykem, nebo jsou tak smícháni s Němci, a že jsou jim z neněmecky mluvících kulturně nejbližší - také Poláci mají Čechy za poslovanštělé Germány. To se zřejmě projevilo i v pokynu Hitlera z 23. 9. 1940, že se Češi mají asimilovat v časovém rozmezí alespoň sta let. U žádného jiného národa (ani u Holanďanů, což jsou jazykově vlastně Němci mluvící dialektem) se s asimilací nepočítalo. Tento německý záměr rozprostřený na tak dlouhé období je v Česku v podstatě neznámý, neb je českými historiky tajen - píše o něm J. W. Brügel ve svém díle Tschechen und Deutsche 1939-1946.

S česko-německou blízkostí to ale není zcela jednoduché. Nejvíce mají Češi společného se Sudetoněmci, pak s Rakušany a nejméně s Němci v Německu, byť i zde existuje výjimka: Bavoři. Pozoruji schémata chování oněch skupin pocházejících původně z Cislajtánie, která jsou velmi podobná. (Sudetoněmci vyhnaní z ČSR do Německa pociťují onu odlišnost vůči starousedlíkům často dodnes.) Vnějšně se to projevuje zejména jistým sklonem k podrazáctví a hlavně v postoji úředníků vychovávaných tradicí, kteří jak v Rakousku, tak v Česku dávají ve styku s lidmi najevo svou nadřazenost. (V Německu úředníci sudetoněmeckého původu se již nevyskytují a úřednická tradice je tam jiná.) Do letošního září měla rakouská policie možnost šikanovat řidiče nestejnou výší pokut za tentýž přestupek jako česká, na rozdíl od německé, kde jsou pokuty pevně a přesně stanoveny, měřit rychlost vozu očima policejního úředníka a následně pokutovat řidiče. Teď už bude nucena se chovat poněkud standardněji. Rakušané též pokutují, když nemáte na dálnici dálniční nálepku hned po příjezdu, za značkou Republik Österreich, přičemž možnost si nálepku zakoupit je teprve o 200 m dál v budově bývalé celnice. Šikana, ale není se čemu divit, protože Češi tvořili s alpskými Němci, kteří si po druhé světové válce začali říkat Rakušané, i se Sudetoněmci přese všechno jeden národ, byť ne jazykově. Ne nadarmo se v nadsázce říká, že Rakušané jsou vlastně Češi mluvící německy a myslí se tím hlavně společné nectnosti.

S výjimkou Hlučíňanů, mají Češi mají k severním Němcům málo náklonnosti, prakticky stejně jako Němci jižní. Převládající protestantismus na severu je vyjádřen větší strohostí a sklonem k puritanismu, což jde tak daleko, že některé domácnosti nemají ani v přízemí záclony, aby kolemjdoucí mohli večer vidět, že rodina je, jak má být, večer pěkně pohromadě a že se nepáší neřesti. Což vede k předstírání vlastních ctností, přestože se činí opak, k přetvářce. Manželka si nesmí objednat sama pivo nebo víno, smí jen srkat ze sklenice manžela, pokud jí to dovolí. V opačném případě se všichni starají, zda není vlastně alkoholička. Použijeme-li pro srovnání zase policejní sbory, tak severoněmecká policie se chová přísně podle předpisu, nosí čepice, salutuje, kdežto bavorská chodí bez čepic, byť je má s sebou ve voze, nesalutuje, zdraví Grüß Gott, policisté podávají často ruku a představují se. Občas nosí k uniformě i vlastní jeansové kalhoty v přibližně stejné barvě a neslužební boty. Když jde bavorský uniformovaný policista na oběd (jinak ho spatříte jen v autě), hodí pásek s pistolí do zásuvky u stolu (pendreky nesnosí), zamkne ji, pověsí služební sako nebo bundu na věšák a vyrazí ve své civilní. Bavorská policie má interní zákaz měřit rychlost vozidel 175 m za značkou ji omezující nebo 175 m před značkou omezení rychlosti zrušující.

Markantní jsou i rozdíly v chování i jiných úředníků, ne pouze policistů. Zatímco bavorští úředníci se snaží lidem pomoci, přece od toho jsou úředníky - v interview v novinách vedoucí oddělení finančního úřadu prozradí, že u studentů, kteří přetáhli povolený roční výdělek, podají-li mu schůdné vysvětlení umožňující přebytek daňově odepsat, jejich údaje umožňující odpis nekontroluje. Že to je proti předpisům? Nikomu to nevadí, dobrá věc byla učiněna, stát kvůli tomu nezchudne a student bude mít více kapesného. Navíc bavorské berňáky mají interní pokyn nevyšetřovat a nepenalizovat prohřešky, dokud není alespoň třikrát překročena zákonem stanovená limitní částka. Benevolentní jsou také u zpožděného daňového přiznání - nepenalizuje se, jen se sníží částka vrácená berním úřadem plátci daně o běžný úrok (cca 2 až 4 % ročně) podle jeho zpoždění v podání přiznání. Zpozdí-li se o dva roky a berní úřad mu pak má vrátit např. 1000 €, dostane jen 920. Uplatnil jsem jakýsi svůj finanční nárok vůči úředníkovi, který o této možnosti vůbec nic nevěděl. Zeptal se tedy, odkud jsem to sebral. Řekl jsem mu to. Odvětil, že to nastuduje. Peníze jsem obratem dostal, nikdo se mi nepomstil formou kontroly nebo jinou šikanou. V severním Německu jde naopak vše přísně a stroze podle předpisu. V Rakousku dávají úředníci stejně jako čeští najevo svou moc, majestát svého úřadu a mají obdobný sklon se mstít.

Převzato z http://www.cs-magazin.com/

Ilustrační foto doplnil Náš směr

Nedokončená pouť Kuratoria (IX.)

Lukáš Beer
1.díl - 2.díl - 3.díl - 4.díl - 5.díl - 6.díl - 7.díl - 8.díl

"Správný kluk"

Práce Kuratoria v létě 1943 nepokračovala pouze na sportovištích. Od 7. července začal vycházet čtrnáctidenní časopis pro mládež pod názvem „Správný kluk“, zaměřený na nejmladší věkovou kategorii chlapců (cca 10-15 let) organizovaných v Kuratoriu (pro děvčata pak o týden později začal vycházet podobně zaměřený časopis s názvem „Dívčí svět“). Vedoucím redakce se stal teprve 20letý František Smrček. Do redakční práce se na určitou dobu také zapojil známý spisovatel a organizátor českého skautského hnutí Jaroslav Foglar. „Správný kluk“ měl redakci přímo v budově ústředí Kuratoria na Senovážném náměstí 24. Dvanáctistránkový čtrnáctideník vycházející každou středu tiskly brněnské závody Globus (na ulici Veveří) nákladem 150.000 výtisků. [121] Rozsah dvanácti stránek si časopis zachoval dokonce až do jara roku 1945, kdy mezitím protektorátní deníky za ztížených válečných podmínek vycházely v rozsahu pouze dvou stran. (Pro srovnání : čtrnáctideník „Zteč“ vycházel v nákladu 80.000 výtisků a časopis „Dívčí svět“ v nákladu 14.000 výtisků.) [122]
.
Časopis se od svého počátku profiloval v ideologickém duchu politiky Emanuela Moravce a tím spolupomáhal (i když do jisté míry nepříliš zřetelnou formou) působit na nejmladší generaci kuratoristů. Ostatně již v prvním čísle Správného kluka vyšel úvodní článek dr. Františka Teunera, ve kterém byla nastíněna jasná linie nového mládežnického časopisu:
„Čeští chlapci, a to právě ti nejmenší, mohou mít opravdu dnes radost. Vždyť dostanou nový vlastní časopis „Správný kluk“, který jim všechno, co potřebují, také správně vyloží a poví. Nebojte se, milí kamarádi, takových slov, jaká se tam také dočtete, jako je povinná služba, výchova, školení, tělovýchova a která by snad u vás mohla vyvolávati představu nějakého hodně starého a mrzutého profesora nebo učitele. Nová Evropa, o které se budete také dovídat, dává právě těmto slovům zcela nový smysl. Vždyť všem těmto pojmům je vždycky předznamenáno slovo radost, i když vždycky jejich cílem je radostný i tvrdý život sám.
Váš časopis „Správný kluk“ nebude mít suchopárný nátěr nějakých instrukcí, ale bude to živý a citový spoj od jednoho správného kluka k druhému.
Všichni jej budete číst – hlavně vy, co jste 10- až 15letí. Všichni v něm budete vidět svého tichého kamaráda a ať kluk na jihočeské návsi nebo někde na pastvišti moravského Slovácka, oba budou vždycky radostně vyhlížet tohoto svého posla z Prahy, který jim přinese zprávy o všem, co je může zajímat a co jim může prospět.
Dovíte se tam o desetiletých kamarádech, a to vlastně o sobě samých, o celém světě vašeho mládí. Neboť vaše chlapectví, malí kamarádi, třebaže probíhá současně s velikým zápasem dospělých mužů, je předurčeno také k tomu, aby vyzráním vstoupilo do světa, kdy Nová Evropa, o niž se dnes bojuje, bude již plnou a radostnou skutečností. Vaše hra, vaše četba, váš zájem o všechno, vaše čilost duševní i tělesná, to všechno je pro nás již předzvěstí příštího i vašeho budování, k němuž budete povoláni, až dosáhnete mužných let.
Proto váš časopis vás také vždycky bude volati, abyste vstoupili s chutí a bez bázně do nově se tvořícího společenství velikého chlapeckého kamarádského celku, jimž Kuratorium sdružuje všechny české chlapce od 10 let. Tím najdete skutečné prostředí, které odpovídá statečnému radostnému správnému klukovi. Žádných rozdílů nebude mezi vámi a ty konečně nikdy nehrály roli v myšlenkách opravdových chlapců. Vy víte, jak často synáček bohatého továrníka nebo velkostatkáře našel si nejlepšího kamaráda právě v chudém chlapci z cihelny nebo synu podruha ze dvora.
A tak váš časopis „Správný kluk, který dnes vám všem uvádíme, je určen každému chlapci bez rozdílu, jenom chce-li být opravdu správným klukem, chce-li míti opravdu rád všechny své kamarády a chce-li opravdu se snažit vyrůstat ve správného muže, řádného člena českého národa, ve slušného a oddaného občana Říše, v užitečného Evropana a vůbec v poctivého člověka…“ [123]

Vedle zpravodajství bohatě doplňovaného ilustracemi o činnosti Kuratoria a o s tím souvisejícím dění ve vlasti se zde objevovaly články uplatňující čistě výchovné cíle Povinné služby mládeže po vzoru Říše. To také Správný kluk načrtl hned ve svém prvním čísle:
„Pokud jde ještě o to, co vám budu přinášet. Samozřejmě především patřím k těm z Povinné služby mládeže. Jim mám být hlavně pomocníkem. V článcích a reportážích vyprávím, co všechno nového se v naší české mládeži děje, v povídkách vám přiblížím celý svět a ukážu život v pravé podobě.
Navazuji také na to, co se týdně v Povinné službě učíte a o čem uslyšíte vyprávět. Chci vám vyprávění vašich vedoucích a instruktorů ještě více přiblížit. A jinak vám chci v různých maličkostech ukázat celý život a hlavně celý dnešek. Žijeme ve velké době, to vidíte denně kolem sebe a proto se stále víc a víc musíme učit dnešek znát. Nikdy však nezapomeňte na to, že každý správný kluk musí milovat svého ´Správného kluka´.“ [124]

Pochopitelně nechyběly odkazy na aktuální politické události a výročí a populární povídky o boji německých vojáků proti bolševismu na východní frontě či přímo vyprávění vyznamenaných hrdinů branné moci (jako příklad si uveďme úspěšného letce Waltera Nowotnyho, rodáka z rakousko-českého pohraničí.) Krom některých dobrodružných povídek z fronty nebo výkladových článků, které čtenáře seznamovaly s funkcí a vzhledem Železného kříže apod., však časopis nebyl nějak výrazně zaměřen na vojenskou problematiku, jak tomu bylo v případě „Knihovny pro mládež“, o které je pojednáno níže.
.
Úvodní stránky časopisu měly spíše zpravodajský a politický ráz a směřovaly sem především reportáže z různých podniků Kuratoria, objevovaly se zde ve velkém množství fotografie se sportující českou mládeží. V březnu roku 1944 a 1945 se připomínalo výročí zřízení Protektorátu a v dubnu 1944 bylo několik článků (a básní) věnováno Vůdci k jeho narozeninám (vyšel dokonce i obsáhlý článek o soukromé pracovně Adolfa Hitlera). Časopis čtenáře pravidelně seznamoval s životem mladých v jednotlivých zemích, kde byla mládež organizována v podobném stylu jako Hitlerova mládež popř. přímo podle jejího vzoru. Výchovné články byly pak zaměřeny na průběh hodinek Povinné služby, dále v nich pak byl podtrháván i pozitivní přínos tělesné výchovy a zdatnosti - konkrétně té byl přisuzován i estetický význam, o čemž svědčí řada fotografií a kreseb, které zdůrazňovaly „atletičnost“ mladých sportovců a instruktorů Kuratoria. Řada článků pak seznamovala nejmladší ročníky s prací instruktorů, přinášela reportáže z letních táborů Kuratoria a stavěla za vzor ideálního „správného kluka“, který dosáhne jednoho dne věku a schopností k tomu, aby se i on sám mohl stát instruktorem mladších ročníků organizovaných v Kuratoriu. Uprostřed časopisu se objevovaly oblíbené dobrodružné povídky a především rubrika „Kroužky Správného kluka“, která byla zpočátku řízena Jaroslavem Foglarem a po jeho odchodu V. Náprstkem. Prvně jmenovaný přispíval do časopisu zpočátku populárním kresleným seriálem „Svorní Gambusíni“, který se objevoval za zadní stránce a líčil dobrodružství stejnojmenného kroužku Správného kluka (v novém ročníku 1944 už Foglar nepůsobil a byl zařazen nový, podobně motivovaný kreslený seriál „Lví srdce“; později odpadl seriál na zadní straně úplně a ke konci války byly na jeho místě zveřejňovány kreslené instrukce, jako například jak se mají chlapci chovat při leteckém náletu).
.
Správný kluk se měl dozajista stát nástupcem velice oblíbeného časopisu „Mladý hlasatel“, zastaveného roku 1941, byť se k jeho odkazu formálně nehlásil: „Nechtějte srovnávat Správného kluka s Mladým hlasatelem, Malým čtenářem, Srdíčkem, Rajskou zahrádkou atd. Všechny tyto časopisy vznikly v době hlubokého míru a měly vám přinášet jen zábavu a rozptýlení. To však není úkolem Správného kluka, jeho úkol je mnohem vyšší: Správný kluk je mluvčím nejmladšího věkového stupně chlapců z čestné služby, mluvčím organizace sjednocené české mládeže a má za úkol pomáhat vás vychovávat, sbližovat vás navzájem a zpevňovat váš vztah k čestné službě. Správný kluk vás učí plně povinnosti. Učí vás všemu, co znamená průpravu k životu!“ (Správný kluk, č. 15 /1944, František Smrček v článku Velká prázdninová soutěž Správného kluka.) [125].
„Mladý hlasatel“ byl týdeníkem pro mládež vydávaný od roku 1935 v koncernu Melantrich. Poté, co se jeho redaktorem stal v letech 1938-1941 Jaroslav Foglar, se díky příběhům Rychlých šípů proměnil v kultovní časopis. Nedlouho před zákazem v květnu 1941 vycházel v nákladu přesahujícím 200.000 výtisků. [126] Časopis Správný kluk se také rozhodl navázat na tradici čtenářských klubů Mladého hlasatele (ale např. i týdeníku „Kulíšek“) a založil kluby obdobné, které nesly název „Kroužky Správného kluka“. Navíc byl pro práci v jeho redakci zpočátku získán i bývalý redaktor Mladého hlasatele a otec jeho čtenářských klubů Jaroslav Foglar, který se měl stát tak trochu návnadou, jež by vzbudila zájem patřičného množství bývalých čtenářů zrušeného časopisu o jeho nástupce. Foglar do redakce nevstoupil, ale byl jejím externím spolupracovníkem s čtenářskými kroužky, které se objevily již v prvním čísle. Časopis Správný kluk byl ryze chlapecký a proto ani do kroužků neměla děvčata přístup. Kroužky měly na rozdíl od klubů Mladého hlasatele jistá usměrňovací pravidla, ale přesto měly pro hochy v Protektorátu velký význam, protože obsah časopisu byl tvořen kvalitními spisovateli. „Kroužky Správného kluka“ podléhaly Kuratoriu a jejich členové museli navštěvovat vedle nich ještě některý další řádný spolek pověřený prováděním povinné služby. Také se měli řídit svým ideovým desaterem, které znělo:
„1. Mám rád své rodiče a vedoucí. 2. Jsem poslušný, rád se podřídím zkušenějšímu. 3. Mluvím vždy pravdu. Vím, že lhář nemůže být nikdy dobrým kamarádem. 4. Kamaráda nikdy nezradím a neopustím ani v největší nouzi. 5. Mám rád všechno krásné, jsem nepřítelem každého, kdo krásu ničí a kdo se jí vysmívá. 6. Moje první povinnost je být zdravý a tělesně zdatný, nikdy svévolně nevynechám žádnou hodinku čestné služby mládeže. 7. Chci dodávat jiným chuť k práci a k životu, jsem proto vždy v dobré náladě. 8. Chci být prospěšný, pomohu každému dobrému člověku, bude-li pomoci potřebovat. 9. Vím, že všichni Češi mají pracovat pro jediný cíl, který určí odpovědní vedoucí českého národa. 10. Jsem správný český chlapec: rázný, odvážný, čestný a věrný svým vedoucím.“ [127].
Řada čtenářských kroužků zaniklých časopisů se měnila v Kroužky Správného kluka a hlásili se stále další noví zájemci. Pro velký zájem musela redakce čtenáře upozorňovat, že není třeba, aby časopis odebíral každý člen kroužků: „Pro 1 kroužek stačí jen 1 výtisk Správného kluka. Poptávka po Správném kluku je a bude velká, neboť zájemců je o mnoho a mnoho tisíc více, než výtisků. Z tohoto důvodu nežádáme, aby každý člen čtenářského kroužku Správného kluka odbíral, - naopak – žádáme, aby kroužek odbíral jen jeden výtisk dohromady!“ V souladu s vykonávání Povinné služby mělo probíhat i případné slučování malých kroužků, které měly třeba i jen 4-5 členů: “Větší celky, vzniklé ze spojení několika kroužků, možno povolovat jedině tehdy, když řízení takového útvaru se ujme dospělý instruktor Povinné služby. Potom jest nám spojení vítáno! V tomto spojení jednotlivé kroužky ale nezaniknou, každý má své číslo i název, každý vede sám sebe, má své bodování, schůzky atd. Jeho snahou je vyniknout čestným způsobem nad kroužky ostatní při výkonu Povinné služby, v jejích závodech a hrách.“ [128].

V průběhu roku 1944 byly redakcí zaváděny tzv. Vzorné kroužky Správného kluka a k tomu oprávňující zkoušky, jichž se musely povinně zúčastnit kroužky čítající minimálně 12 členů (ostatní se směly zúčastnit dobrovolně). Zkoušky se konaly za spolupráce okresních pověřenců Kuratoria. Všechny vzorné kroužky měly jednotný odznak s příslušným číslem a jménem jejich obce nebo města. Zkoušky se přitom skládaly ze tří částí: z jednoduchých pořadových cvičení (vlevo bok, vpravo bok apod.), ze sportovních zkoušek (kotoul vpřed, kotoul vzad, skok do dálky z místa a s rozběhem, skok vysoký, běh a společná hra) a konečně i z otázek z oblasti duchovní výchovy, které však nebyly náročné a šlo o „něco, co již znáte z Povinné služby a ze školy“, jak charakterizoval V. Náprstek. Kroužky měly jednou měsíčně odevzdávat hlášení, kde se např. uvádělo, kolik daný kroužek za poslední měsíc uskutečnil schůzek, akcí a výletů. Za vzor takového hlášení uváděl „Správný kluk“ v jednom ze svých vydání dopis čtenáře Jaroslava Klimenta, člena kroužku „Lví srdce“ z Prahy:
„V minulém hlášení jsme Vám psali, že činnost našeho kroužku je dosud poměrně malá. Nyní se však snažíme rozvinout ji co možná největší měrou. Půjčujeme ve škole svým spolužákům jednotlivá čísla SK, protože chceme i těm, na které se při omezeném množství výtisků nedostalo, umožnit jeho přečtení. Hrajeme také loutkové divadlo. Máme sice již staré loutkové divadlo, ale chceme si je opravit podle návodu v SK. Své schůzky řídíme podle programu, který vyhází v každém čísle SK. Tento program dodává schůzce radostný, ale přitom spořádaný výraz, který vyniká nad ubohé hry a zábavy, kterými se mnoho našich chlapců zabývalo, než byli sjednoceni a přivedeni na správnou cestu Kuratoriem pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě.
pokud nám to počasí a také učení, kterého máme na střední škole stále dost, dovolí, podnikáme vycházky do okolí. Navštívili jsme již naleziště zbytků pravěkého člověka v Šáreckém údolí, kde se nám podařilo najít několik střepů popelnic. Prohlédli jsme si také lesík v Košířích, kde jsme viděli mnoho starobylých soch a letohrádků.
Uvažujeme také o přijetí dvou nových členů, kteří by náš počet doplnili do požadovaných šesti členů. Dlouho jsme nemohli najít chlapce, které bychom mohli přijmout do svého kroužku, ale konečně jsme našli takové, kteří vyhovují našim požadavkům a budou s námi rádi v našem kroužku spolupracovat. V této věci očekáváme ještě zprávy, které (jak jsme se dočtli v minulém čísle SK), budou otištěny v příštím čísle.
Při čtení SK nás překvapilo, že kroužek, jehož osudy jsou otiskovány na poslední stránce, má stejné jméno jako kroužek náš. Okolnost, že tento čestný kroužek SK má také jméno „Lví srdce“, nás zavazuje, abychom ani my nedělali tomuto jménu hanbu. Kroužkům správného kluka zdar!“ [129]

.

.

Časopis vycházel pravidelně do jara roku 1945, ale již zhruba od října 1944 byl vzhledem k aktuální geopolitické situaci zřetelný ústup politicky-duchovně-výchovných článků ve prospěch z politického hlediska v podstatě „nevinných“ dobrodružných povídek a na přelomu let 1944/1945 se navíc negativně projevila válkou způsobená omezení i na kvalitě papíru a tisku. Podobně jako čtrnáctideník „Zteč“ si však i „Správný kluk“ věrně zachoval až do posledních válečných týdnů linii, která mu byla dána do vínku při jeho založení v létě 1943. Důkazem toho je i výzva, kterou Správný kluk uveřejnil na první stránce ve svém čísle z 13. září 1944:

„Jsme již v šestém roce války, kamarádi. Evropa, vedená německým vojákem, brání svou kulturu a civilisaci proti zákeřným ničitelům a barbarům na Východě, Západě i Jihu. Evropa, matka civilisace, v ní nemůže podlehnout, protože porážka by znamenala konec celému našemu kvetoucímu životu.

Chodili jsme v rámci akce „Umění mládeži“ do českých divadel, tisícům z vás Kuratorium ukázalo Prahu s památkami své staré císařské slávy, máte úctu jistě ke všemu, co nám tu zanechali naši otcové, k národním krojům, národním písním, chodíte po špičkách kolem míst, o nichž vám rodiče vyprávějí, že jsou památné. To všechno je ohroženo barbarstvím nepřátel. S šestým rokem války vyhlásila Říše pronikavá omezení v životě v zázemí. Všechny síly se dnes musí upnout k vítězství. Žádná ruka nesmí zahálet. Každý musí myslet na budoucnost. Bez obětí by nebylo vítězství ani budoucnosti.
Omezení, nasazení všech sil pro vítězství nad zběsilým nepřítelem, jsou i v našich zemích. Jde-li o záchranu Evropy, jde i o záchranu naši. Vítězství Evropy bude znamenat i zabezpečení naší budoucnosti, svět radosti pro naše mládí, velký a silný život.I nás, kamarádi, se dotýkají omezení. Až do konce války – je zastavena akce „Umění mládeži“. Nebude také již tolik slavností. Omezení jsou i ve vaší školní výchově. Služba mládeže se však neruší. Ta vám zůstává zachována.
O prázdninách, s nimiž jste se neradi loučili, jste konečně ukázali, že o vás se nemusíme strachovat: jste silní a stateční chlapci a nevzpíráte se povinnostem doby! Na žních pomáhala celá česká mládež. Chlapci z měst přišli ve svých formacích. Venkovští kluci nezaháleli. Kolik 13letých a 14letých jsme zahlédli, jak docela sami orají v polích, jedou s povozem nebo vydatně pomáhají vázat snopy a stavět panáky. Studenti ve městech, jako v Praze, v Brně a v Plzni, oblékli na sebe kabátek průvodčích elektrických drah a své prázdniny strávili v tramvajích. Obětovali prázdniny, jen aby mohli pomoci! Zpříjemnili mnohdy vašim unaveným rodičům cestu z práce a umožnili jim třeba i pohodlnější návrat. Jiní chlapci nastoupili k službě na drahách. Chladnou krev a rozvahu osvědčilo tisíce mladých kamarádů v městech, postižených leteckými nálety.
Ve zkouškách, jimž vás vystavuje osud, jste obstáli s prospěchem. Jen tak dál! Zatněte ještě více zuby! Vydržte i v posledním kole! Dnes již každý 14letý musí být již mužem! Vlajky, které vlají nad našimi hlavami, nesmíme opustit! Ve jménu svého mládí! Kdo z vás by opustil kamarády v nouzi? Ve chvíli, kdy všichni máme tvořit nezničitelnou hráz? Kdo z vás by chtěl být poznamenán ošklivým jménem zběha? Celý náš zítřek je v sázce!“ [130]
.
Knihovna pro mládež.
Kuratorium oblíbeným rodokapsovým sešitům, které mezi mládeží kolovaly v předválečných výtiscích, otevřeně vyhlásilo válku již na začátku roku 1943 a ve spolupráci s nakladatelstvím Orbis vytvořilo projekt Knihovna pro mládež. Jednalo se o vydávání podobných sešitů, ovšem s naprosto odlišným obsahem. Hrdiny příběhů této edice byli němečtí vojáci, svádějící hrdinské boje na frontách první i druhé světové války. V lednu 1943 začalo nakladatelství Orbis s vydáváním ilustrovaných sešitů,které vycházely dvakrát v měsíci. Jednalo se o překlady vybraných německých sešitů vycházejících ve „Válečné knihovně německé mládeže“ (Kriegsbücherei der deutschen Jugend) a „Erlebnis-Bücherei“ v nakladatelství berlínské společnosti Steiniger. Tyto sešity narazily u české mládeže na takový zájem, že nakonec bylo nutné zvýšit původní náklad 10.000 exemplářů vždy jednoho titulu na 120.000 kusů a navíc musely být dotištěny předcházející díly. Za první půlrok produkce „Knihovny pro mládež“ (tedy do 30. června 1943) vyšlo celkem jeden a půl miliónu (1,440.000) výtisků. [131]

Tento vydavatelský počin byl náležitě v tisku komentován a vkládaly se do něj velké naděje: „Knihovna pro mládež bude jistě přijata českou mládeží velmi příznivě, poněvadž jí úplně nahradí bezobsažnou dobrodružnou četbu románových sešitů četbou hodnotnou, přinášející prvky, které české mládeži jsou velmi potřebné.“ (Zteč, roč. 2, č.2, 1943) Podobně hlásal ve svém prvním čísle i časopis „Náš směr“ (č. 1/1943), vydávaný pro vnitřní potřeby Kuratoria, že Knihovna pro mládež měla přispět k tomu, „aby se mládeži dostala do rukou vhodná literatura a konečně se tak odstranila zhoubná četba, jež otravovala ducha mládeže.“ [132].Nebylo by však správné domnívat se, že šlo v tomto případě o zcela první podnik tohoto druhu. Ještě dlouho před samotným založením Kuratoria proběhla podobně laděná propagační akce, v rámci které se však nejednalo o vydávání vlastních publikací, které měly české děti sbližovat s tématikou válečného hrdinství, ale při které již tehdy figurovalo nakladatelství Orbis. Na základě soutěže vypsané říšskou brannou mocí, na kterou odpověděly českomoravské děti prostřednictvím 27.000 dopisů, byla v roce 1941 nakladatelstvím Orbis vydána publikace „Slovo mají děti“. Kniha byla v podstatě výběrem textů z dopisů, které zaslaly české děti, které v nich líčily svůj pozitivní vztah k německým vojákům. Tématicky se příspěvky vracely především k 15. březnu 1939, jak dokládají následující tři ukázky z publikace:

„15. března 1939. Pošmourný, mlhavý den. Na ulicích stojí od rána houfy lidí a pozorují příjezd německého vojska. Odpoledne 17. března přijelo vojsko také k nám do Veselí n. Mor. Byli ubytováni v zámku, v zámeckém dvoře a ve škole. Bydleli jsme ve škole, kde můj otec byl dlouholetým školníkem. Tak jsme se scházeli denně s německými vojáky a byli jsme velmi dobří kamarádi, poněvadž umíme částečně německy. Chodili si k nám vypůjčit různé maličkosti, jako kbelík na omývání aut, hadry, kartáče atd., a pak hlavně poslouchat německé zprávy z radia. To nás byla vždy plná kuchyň, protože je nás 6 dětí a pravidelnými hosty bylo 10 vojáků. Nikdy však nezapomněli nám přinést pamlsky. Tak byli u nás po 3 týdny. Bohužel, přišel rozkaz k odjezdu. Loučili jsme se navzájem velmi těžce, skoro jsme plakali. Na památku nám každý z našich denních kamarádů něco daroval. Často, ba velmi často vzpomínáme na tu krásnou dobu. Navzájem si posíláme s vojáky i pozdravy, dokonce nás již pětkrát navštívili. Milada Strachotová, Veselí n. Mor., Zbrodek 218.“ [133].

„Není tomu ještě rok, co k nám do Čelákovic přišli němečtí vojáci. Cestou do školy uslyšela jsem z dálky jejich zpěv. Rázně pochodovali a při tom zpívali německou pochodovou píseň. Došli až na náměstí. Postavili se do pozoru a čekali, až velitel rozkáže „Rozchod!“. Potom ošetřovali své vozy a auta. Ráda bych je byla pozorovala, co budou dále dělati, ale pospíchala jsem do školy. Nemohla jsem se dočkati, až skončí vyučování. Konečně se ozval zvonek. Vyběhla jsem ze školy a po obědě spěchala na náměstí. Po městě se již rozneslo, že tu jsou němečtí vojáci, proto tam bylo mnoho dospělých i dětí. Vojenští kuchaři vařili a ostatní si zatím prohlíželi město. Všude je uvítali s vlídnou tváří. V určenou dobu se všichni sešli k obědu. Každý vojín si přinesl nádobu a kuchař mu do ní nalil polévku. Také chudé děti z Čelákovic dostaly do hrnečku teplý nápoj, třeba několikráte. Měly radost a ve škole mi potom vyprávěly, jak si pochutnaly. Všude bylo veselo. Naše radost však netrvala dlouho. Vojáci musili odejíti. Po jejich odchodu bylo všude jak po vymření. Jiřina Hrdinová, Čelákovice č. 378.“ [134].

„Když německá branná moc přišla ochránit naši vlast, projížděli němečtí vojáci branné moci naší obcí Hlubokou. Silnice je dosti ke kopečku, byla olita ledem a koním to klouzalo. Nás několik kluků přinášeli jsme ozuby a pomáhali, čeho bylo třeba. Snažili jsme se také s nimi hovořit, poněvadž ze školy také trochu německy umíme. Vojáci nám děkovali a velice slušně se k nám chovali, obzvláště s námi dětmi se bavili a bylo viděti jejich lásku k nám. Byli čistě oblečeni a velmi dobře vybaveni. Asi třetí den projížděli jiní vojáci německé branné moci. Stavěli se v naší obci, vařili a pak obědvali. Každému nám dali rýži s masem, která nám velice chutnala. Takových případů a podobných bych mohl napsati více. Němečtí vojáci jsou nejudatnějšími a nejspolehlivějšími vojáky Evropy. Proto si jich važme, že nás ochraňují po celou dobu války. Bohumil Kalíšek, Hluboká č. 15, p. p. Kdyně.“ [135].

Když protektorátní tisk informoval v souvislosti se zahájením druhé soutěže Wehrmachtu, pcochopitelně že pozitivně bilancoval výsledky soutěže první, která byla zakončena v roce 1941:
„Německá branná moc je mezi českou mládeží velmi populární a její vojáci jsou u ní v oblibě od prvních chvil, kdy se s nimi česká mládež setkala. Svědectví o tom podala soutěž před dvěma lety, jejíž nejlepší příspěvky byly shrnuty do sborníku „Slovo mají děti“. Je to výběr z tisíců projevů českých dětí, líčících první setkání s německými vojáky. Byly to projevy nejen zájmu, nýbrž i obdivu a úcty, kterou si němečtí vojáci získali svou vlídností a namnoze i pohotovou pomocí dětem a civilnímu obyvatelstvu při různých příležitostech.“ (Lidové noviny, 24. května 1943.)

.

Obr.: Praha, 22. května 1943 - na snímku promlouvá plukovník von Wick k 16 českým výhercům soutěže o Wehrmachtu.
O dva roky později byla německou brannou mocí uspořádána mezi českou mládeží soutěž další, tentokrát na námět těžší. Účastníci měli vybrat z novin nějaký článek o německé branné moci, který je nejvíce upoutal, a přeložit jej do němčiny. Měřítkem při posuzování došlých prací byla úvaha, „jaký poměr zaujímá účastník soutěže k branné moci, zdali je jeho zájem dán jen věcnými zřeteli či zdali vychází ze srdce“.
Ostatně nechme hovořit dobový tisk: „Ohled na jazykovou správnost při posuzování překladu byl druhotný, třebaže soutěž nepochybně podnítila zvýšený zájem o německý jazyk a třeba se účastníci předstihovali ve snaze, přetlumočiti vybraný článek co nejpečlivěji. Výsledek soutěže byl překvapující. Sešlo se přes 10.000 odpovědí. Obecně lze říci, že česká mládež sleduje s účastí hrdinný boj německé branné moci o zajištění osudu Evropy, oceňuje jej také jako boj za lepší budoucnost českou a německých vojáků si za jejich obětavost váží. Soutěže se zúčastnila mládež ze všech koutů Čech a Moravy, z měst i vesnic, ze všech typů škol, od obecné až po odbornou, a účastníci zastupovali všechny věkové stupně mládeže. Pozoruhodná a překvapující byla účast dívek, jejichž zájem nezůstává za hochy.“

.

Obr.: Na prvním snímku vyslovuje učitel Karel Hájek generálmajoru dr. Ziervogelovi poděkování za udělení ocenění dětem.

Vybraných 2000 prací bylo odměněno německými a českými knihami, majícími většinou vztah k branné moci, potom také obrazy, plnícími pery, patentními tužkami, kreslícími a rýsovacími soupravami a jinými potřebami pro školu. Šestnáct účastníků soutěže, kteří zaslali nejlepší práce, bylo pozváno na sobotní dopoledne 22. května 1943 do Prahy do budovy úřadu zmocněnce branné moci u říšského protektora a byli slavnostně odměněni osobně. Dostavili se se svými rodiči a částečně i se svými učiteli. Byly to děti od 9 do 19 let z nejrůznějších českých a moravských krajů a bylo mezi nimi pět dívek. Plukovník von Wick v proslovu k nim pochválil jejich výběr článků, který podle jeho slov „svědčil o srdečném obdivu pro výkony německých vojáků“, a nabádal je, aby nezapomněly na závazky, které „má česká mládež k těmto obráncům Evropy“, a na úkoly, které z toho pro ni samu vyplývají. Potom byly vyznamenané děti podarovány rozhlasovými přijímači, houslemi, vzácnými originály, drahocennými rýsovacími soupravami, k nimž mnohé dostaly nádavkem stavebnice, knihy a květiny. Vrchní vládní rada dr. Saurbier kvitoval jménem ministerstva školství zájem českých dětí o brannou moc a blahopřál vyznamenaným. Náčelník generálního štábu a zmocněnec branné moci u říšského protektora, generál dr. Ziervogel, pak vyslechl jménem zmocněnce branné moci dík vyznamenaných účastníků soutěže za udělené dary. Tlumočil jej Karel Hájek, učitel z Kolodějů, a ujistil generála, že „česká mládež je svým srdcem u vojáků branné moci a nezklame je, neboť je si vědoma, co svým hrdinstvím vykonali také pro českou domovinu“. [136]
. 

O soutěži pro českou školní mládež v červnu 1943 obsáhle na celé stránce vlídně referoval i německý magazín Unsere Wehrmacht in Böhmen und Mähren, který obvykle přinášel zprávy a reportáže ze života příslušníků branné moci a o vojenské přípravě Hitlerovy mládeže: "Aby nedošlo k nedorozumění: naše snímky, které lze vidět vedle, představují pouze jen malinký zlomek z celkového počtu 2000 žáků a žákyň, kteří si vyzařujíc radost mohli posbírat výhry v soutěži branné moci o ceny, která byla provedena zplnomocněncem branné moci v Čechách a na Moravě. Když se nad tím zpětně zamyslíme, tak to vůbec nebyla snadná práce vybrat obrovský počet 2000 výherců z více než 10.000 odpovědí, které vytvořila česká mládež pro soutěž branné moci o ceny. Tím jsme také hned zjistili, jaký velký úspěch tato 2. soutěž branné moci o ceny opět měla u české školní mládeže. Úkol, který byl dětem stanoven, sám o sobě nebyl těžký, ale předpokládal přeci jen celkem pořádnou míru znalostí německého jazyka. (...) Brzy poté, co byla soutěž školákům oznámena rozhlasem a ministerstvem školství, u nás nastal příliv prací, který jsme sotva očekávali. Nejdříve to byly tucty, pak stovky, ale pak už tisíce dopisů, které přinášely tu a tam celkem výtečné práce, takže pak nebylo snadné vybírat ty nejlepší mezi nabízenými. A skutečně pak třídění probíhalo několik týdnů. Není snadné vybrat 2000 soutěžních příspěvků a k tomu se ještě přidal fakt, že se účastníci soutěže skládali z nejrůznějších věkových stupňů. Počínaje devítiletými chlapci a děvčaty až po devatenáctileté studenty a studentky, kteří stáli bezprostředně před maturitními zkouškami, ti všichni nám posílali své překlady. Jedni pečlivě a ortograficky a stylově správně, ti nejmladší ještě s různými překladovými chybami a sem a tam také v pravopisu ještě ne zcela bez námitek. Ale ze všech těchto vyřešených úkolů soutěže nevycházela pouze chuť a láska k této práci, radost, že znalosti německého jazyka sahají již tak daleko, že se člověk mohl spoluúčastnit. Obzvláštním znakem byl zájem české mládeže všech věkových stupňů o brannou moc jako takovou. Již výběru témat byla věnována vesměs obzvláštní péče. Obrázky a stejně často také vlastní kresby ilustrovaly tyto zprávy o skutcích německých vojáků, zkrátka, z téměř každého jednotlivého článku hovořilo porozumění - a v mnohých případech můžeme vším právem také tvrdit, že také láska k ochránci vlastní domoviny. Že kolegium rozhodčích při této hojnosti dobré vůle a přičinlivé práce vůbec nemělo lehkou práci, se dá jen pochopit." [137]

Soutěže pořádané Wehrmachtem pro školní mládež nebyly ničím neobvyklým, o čemž svědčí i seznamy výherců soutěží pro německé děti v Čechách a na Moravě uveřejňované zmíněným časopisem. V seznamech výherců tu a tam lze narazit i na kompletně česká jména dětí (tedy i křestní).
.

Obr.: Po předání cen (1.snímek) a poblahopřání se všcihni společně odebrali na oběd (2. snímek byl pořízen před štábní budovou branné moci). .

V podstatě na tyto dvě jmenované, propagandisticky laděné soutěže, navázalo počátkem roku 1943 Kuratorium pro výchovu mládeže, když se ve spolupráci s nakladatelstvím Orbis pustilo do vydávání “Knihovny pro mládež”. Již prvních pět vydaných svazků jasně ukazovalo cestu, kterou si Knihovna pro mládež vytkla. Nejlépe jejich charakter vystihly opět zprávy v protektorátním tisku, které se vydáváním sešitů obšírně zabývaly:

„V drobných svazcích přibližuje (knihovna – pozn. autora) poutavým způsobem smysl velkého zápolení, jehož jsme svědky. Nejsou to pouhé obvyklé válečné reportáže, je v nich vystižen především duch, kterým je naplněna říšská branná moc, bojující o nové uspořádání světa. První svazek „Průlom Metaxovou linií“, od válečného zpravodaje Ernsta Ericha Strassla, líčí nástup říšské branné moci v dubnu 1941 proti Řecku, protivníkovi, který se upsal Anglii a tím zpečetil svůj osud. Vojenské taktické umění, skvělá technika a nezdolný duch německých horských divisí zmohly mohutnou obrannou linii, hluboce vklíněnou do horského masivu a rafinovaně využívající potíží terénu. Zvláště líčení tvrdého boje o silně opevněný Istibel je dramatickou epopejí novodobého válečnictví. Druhý svazek „Zákopníci ničí sovětské přísunové spoje“ od Waltera Menningena přináší nás na východní frontu, kde zákopnický prapor vykoná za nejnepříznivějších podmínek důležitý úkol: přetne dvě železniční trati a silnici, životní tepny nepřátelského přísunu.
Třetí svazek „Proti nepříteli do severských vod“ od Fritze Böltze seznamuje mladé čtenáře s oním překvapivým činem, který předešel úskočné plány Anglie v Norsku. Bergen, jehož obsazení je vylíčeno v tomto svazku, je jen jedním článkem v řetězu míst, kde se říšská branná moc zapsala nesmazatelným písmem. Ve vyprávění zvlášť zaujme vzorná a kamarádská součinnost válečného námořnictva s pozemním vojskem a letectvem. Čtvrtý svazek „V táboře Sidi Bishr“ vrací se autor Heinrich Ritter von Düsel k závěru minulé světové války na její frontu na Blízkém východě. Hrdinný boj proti nepřátelské přesile, za který byl autor vyznamenán vysokým řádem, i život v zajateckém táboře jsou vyprávěny s přesvědčivostí přímého účastníka. Pátý svazek „Posádka Ju-88 se vrátila“ od válečného zpravodaje Antona Müllera-Engstfelda vypráví o dobrodružství čtyřčlenné posádky německého zvědného letadla, které po statečném boji s přesilou nepřátelských stíhaček bylo sestřeleno nad neprostupným lesem. Cesta houštinami, zrádnými močály a nepřátelskými liniemi, plná nejrozmanitějších nebezpečí, čte se jako líčení nejnapínavějšího dobrodružství.
.

Předností všech svazků knihovny je, že její poutavost je vždy doprovázena vyšším záměrem výchovným. Baví i poučují přístupnou formou a plní tak důležitý úkol mezi českou mládeží, otvírajíce jí výhled do velkého dění. Přístupné jsou i cenou (svazek 2 K) a obrázkovým doprovodem od malířů Hanse Wendta, Fritze Webera, Alexandra Pieta, B. Thomase a M. Ludwiga.“ [138]
.
Výčet a výklad jednotlivých sešitů by mohl pokračovat, zde však už jen pro doplnění tituly dalších 11 sešitů Knihovny pro mládež:

9. „Lovci min v řeckých vodách“, Bernd Richter, ilustroval Hans O. Wendt, 10. „Boj o Krétu“, E.E.Strassl-válečný zpravodaj, Il.Max Ludwig, 11. „Hledáme naftu“, Felix W. Beielstein, il.W. Platnikow 12. „Bouřlivák a Neptun-na honbě za konvoji ve středním Atlantiku“, Herbert Sprang, Il.H. Matthies 13. „38 mužů dobývá Vichy“, Walter Henkels, il. F.R.Weber 14. „Hrad mongolských lupičů“, Hans E. Dettmann, il. Hans O. Wendt 15. „Konec bunkrů na Bugu“, Ludwig V. Danwitz, il.F. Weber 16. „Tajemství zkumavek a křivulí“, Sigleur, il.W. Platnikow 17. „Generálův motocyklista“, Georg Schmidt, il.A. Pieta 18. „Po stopě šavlozubého tygra“, Ad. W. Krüger, il.F.R. Weber, 19. „Boj o Thermopyly“, Gerhard Ising, il. F.R. Weber, 20. „Horké dny na Riu Sapucahy“, H.Eduard Dettmann, ill. W. Platnikow.

Všechny tyto publikace charakterizovala řada faktorů. Nejen, že vycházely ve dvoutýdenních odstupech a za velmi nízkou prodejní cenu. Na zadní straně sešitů bývala tato edice charakterizována jako „Knihovna pravdivých dobrodružství vojáků, námořníků, letců, cestovatelů i inženýrů-vynálezců na bojištích a ve všech zemích světa.“ Vždy po nějakém čase pak vycházela v Orbisu kniha uspořádaná vždy z 10 svazků, obvykle v poloplátěné podobě.

V dubnu 1943 vyšly další tři svazky: „H. O. Wuttig líčí v 6. svazku „Stavitel první ponorky Wilhelm Bauer“ životní osudy muže, který první plul v ponorce, proměniv utopii ve skutečnost. Syn strážmistra osobní královské gardy, soustružnický učeň, kterému zprvu vrtala hlavou myšlenka, jak sestrojit perpetuum mobile, dospěl silou své vůle přes všechny nezdary a nepochopení k sestrojení první ponorky. Ve svazku 7. „Kuliové z Ping-Hu“ rozvíjí Hermann Freyberg dobrodružství nákladní lodi „Gorm“ v čínských vodách, ohrožovaných piráty. Tři sta kuliů, podivný náklad z Ping-Hu, proměňuje se v pirátskou bandu, chtějící se zmocnit lodi. Bdělost švédského kapitána a šťastný nápad dvou Němců, kormidelníka a strojníka, však zmaří ten plán. Hrdinský epos práce zaznívá ze svazku osmého. Ulf Uweson vylíčil pod názvem „Stavíme bagdadskou dráhu“ příběhy německého inženýra, účastnivšího se práce na tomto významném díle, na jehož uskutečnění měla velký podíl právě německá technika a němečtí techničtí pracovníci. Často zoufalý zápas s přírodou i s lidmi a zásahy světodějných událostí provázely stavbu významné železnice od počátku. Zápisky vedoucího inženýra, podle nichž je příběh sepsán, jsou svědectvím o jednom z největších výkonů německé energie. Květnový svazek číslo 9 „Lovci min v řeckých vodách“ od Bernda Richtera líčí nasazení německých námořníků a vojáků v roce 1941 v Egejském moři, v němž ještě číhalo nebezpečí záludných min, nepřátelských ponorek a válečných námořních jednotek, podporovaných nepřátelským letectvem. Stejně jako při nasazení v norských vodách i tu vyniká odvaha, důmysl a kamarádská pospolitost všech zbraní říšské branné moci.“ [139]

V den 71. narozenin státního prezidenta Emila Háchy (12. července 1943) se v budově Orbisu na Schwerinově ulici konalo slavnostní slosování cen ze soutěže Knihovny pro mládež. Dostavila se tis9covka hochů a děvčat z Velké Prahy, kteří byli pohoštěni a poděleni knižními dary. Bylo vylosováno deset hlavních cen, které tvořilo hlavně sportovní nářadí. Jako hosté byli přítomni pražští novináři, zástupci školských úřadů a rodiče dětí. (vedle 950 dětí se dostavilo i 70 dospělých). Samotné soutěže se přitom zúčastnilo kolem pěti procent z celkového počtu dětského čtenářstva. Krátké tiskové oznámení o konání soutěže bylo předtím zveřejněno na obálce dvou dílů edice Knihovny. Pořadatelé se úmyslně vyvarovali toho, aby do vyhlášení soutěže zapojili české učitelstvo a samotné Kuratorium pro výchovu mládeže, aby tím pokud možno předešli ovlivňování dětí z této strany. Aby byla zachována atmosféra soukromé iniciativy nakladatelství Orbis, nezvali pořadatelé ke slavnostnímu slosování záměrně žádné oficiální představitele. [140] Při slavnosti účinkovala závodní hudba Orbisu a Kühnův dětský sbor. Prezidentu Háchovi byl zaslán pozdravný telegram. Účastníkům soutěže byly předloženy tři otázky: 1. Které z dosavadních čísel Knihovny pro mládež se vám nejlépe líbilo?; 2. Proč se vám nejlépe líbilo?; 3. Které další číslo se vám nejlépe líbilo?

[141].

K slavnostnímu programu patřila i prohlídka tiskáren Orbisu.

Čeští chlapci použili ve svých dopisech jak svých kreslířských schopností, tak i výstřižků z protektorátních periodik.

.
Účastníků soutěže bylo 5630 ze všech míst Protektorátu. V odeslaných odpovědích byla nejvíce zastoupena věková kategorie 12 až 14tiletých. Nejvíce hlasů získal pátý sešit Knihovny pro mládež „Posádka JU 88 se vrátila“, a to jako první sešit 1967 hlasů a v odpovědi na třetí otázku 1441 hlasů. Byl to sešit, popisující osudy posádky německého zvědného letadla, která byla sestřelena nad sovětským územím a probila se nazpět sovětským územím a hlavní bojovou linií. Také druhé (Průlom Metaxovou linií), třetí (Boj o Krétu), čtvrté (W. Bauer) až páté místo (Zákopníci ničí sovětské přísunové spoje) obsadily sešity obsahující válečný děj. Jeden sešit z desíti, jehož námětem bylo pirátské dobrodružství, se dokonce octl až na posledních místech. Nakladatelství položilo též otázku o důvodech, proč se ten či onen sešit čtenářům líbil. Na prvním místě čtenáři jmenovali statečnost, hrdinství a vojenské ctnosti vůbec, na druhém pak kamarádství. „Dobrodružnost“ figurovala až na šestém místě. Každý účastník obdržel občerstvení a jako upomínku 13. číslo „38 mužů dobývá Vichy“, závodní hudba Orbisu přitom zahrála směs Kmochových písní a pochodů. Účastníci si po slosování mohli prohlédnout tiskárnu nakladatelství Orbis.

Generální ředitel nakladatelství Orbis Franz Friedrich Rudl působil zároveň jako komisařský šéf Svazu nakladatelů denních listů. Jako někdejší zástupce agentury Reuter v Praze nyní spolupracoval se Sicherheitsdienstem a Gestapem. Ke zprávě, která byla bezprostředně po ukončení slosovací akce s dětmi v Orbisu zaslánal dr. Roberu Giesovi, přiložil německé překlady výňatků z dopisů českých chlapců zasílaných do soutěže. Uveďme si jen několik krátkých pasáží, které se objevovaly v dopisech od různých českých dětí:

Můj otec mi často vyprávěl, že němečtí vojáci jsou velmi hodní. Za světové války mu jeden německý voják zachránil život, když se na něj vrhl vzteklý bolševik… Všude je vidět kamarádství a jednota německého hrdiny a proto věřím pevně ve vítězství Říše…. Líbilo se mi to proto, neboť německý voják bojuje za český lid, aby měl chléb a byl bez nouze a protože jej tak uchrání před bolševismem…. Každý chlapec si při četbě tohoto časopisu zajisté říkal: chtěl bych také bojovat za Německo a být tak odvážným…. V tomto čísle je popsána odvaha, nebojácnost a kamarádství německých vojáků. Proto se mi líbilo. Takováto armáda musí zvítězit. Škoda, že se ještě nemůžeme na jejich straně účastnit boje proti nepříteli.… Sotva se mohu dočkat dalšího sešitu o odvážných německých kamarádech, kteří daleko od své vlasti bojují také za nás, český národ. Kéž by tyto časopisy vycházely častěji!... Rád čtu hrdinské příběhy o německých vojácích, jak bojují a nebojí se smrti, za Vůdce, za Velkoněmeckou Říši a za Novou Evropu. V této knize je to obzvláště napínavým způsobem popsáno. Vůbec jsem nemohl přestat v četbě. Dříve než jsem od knihkupce došel domů, měl jsem knížku cestou už přečtenu…. Přál bych si, aby pan Strassl (autor sešitu č. 10) napsal něco veselého ze života hrdinných německých bojovníků. Můj otec byl ve světové válce a doma nám vypráví, že při všech těchto těžkých bojích, za hladu a žízně, přeci byly veselé okamžiky, na které se nikdy nezapomíná…. Německá mládež nám musí být vzorem. Když čtu tyto knihy, tak mám pocit, že mi dávají novou sílu a novou chuť vykročit do lepšího budoucna…. Dokud se mi nedostalo do rukou první sešit Knihovny pro mládež, měl jsem „Romány do kapsy“ hlupácky za nejzajímavější čtivo. Ale po přečtení několika dalších sešitů jsem tuto představu ztratil…. Nyní si dovedu vysvětlit, kolik námahy na sebe bere německý voják, aby uchránil Evropu před nepřítelem. Musíme mu při této těžké práci pomoci, abychom přivodili brzký konec války…. Líbí se mi to proto, že nám to mladým ukazuje, že disciplína a kamarádství vše zvládne a že si na ně nepřijde žádná zbraň. Ano, to je Branná moc Vůdce Adolfa Hitlera…. Jak často jsem slýchával v rozhlase, že letci bombardovali bolševická a anglická města. Až budu jednou také letcem… V naší třídě odebírají chlapci Knihovnu pro mládež a velmi si ji chválí. Proto si od mých kamarádů vždy půjčuji jedno vydání…. Jako mladý fotbalista nejlépe vím, jak dopadá boj, když v mužstvu nevládne kamarádský duch, nemluvě o armádě...

Franz Rudl přiložil dále několik komentářů z řad dospělých, kteří byli přítomni slavnostního vylosování soutěže:

L. Svaták: „Přítomní rodičové pozorně sledovali program a každé slovo určené dětem. Nestavěli se k podniku v žádném případě odmítavě. Divili se ale především nad počtem přítomných dětí a také, že dětem bylo poskytnuto sice jednoduché, ale příjemné pohoštění. Bylo jim milé, že se od dětí nepožadovalo za to peněz.“

A. Řehák: „Bylo by žádoucí, aby se podobné soutěže právě pro ty nemladší konaly častěji a aby tím byla dána častěji příležitost posoudit dnešní doby. Tím jde Orbis dobrým příkladem!“

M. Schmidl: „Od začátku jsem spolupracoval při organisaci a obětoval jsem této práci také jednu neděli. Dělal jsem to rád. Radost chlapců mi byla největším odškodněním.“

E. Siegel: „Kolem 15 hodiny museli být postaveni ven dva muži, aby zachovali pořádek. První okamžiky byly takřka hrozné. Každý chtěl vstoupit do dvora jako první.“

J. Veverka: „Nejvíce u mě vzbudil zájem jeden sedmi- až osmiletý kluk, který, když redaktor Němec vyzval chlapce, aby drželi palce, opravdu držel své palce a pak sám pro sebe pronesl: ,Zase nic!´“

J. Štádler: „Mě se na chlapcích a dívkách líbilo, že začali číst ihned, jakmile dostali do rukou sešit číslo 13.“

V. Jandouš: „Jak radostně k nám děvčata a chlapci přicházeli, dokazuje můj telefonický rozhovor s jednou matkou, která se ptala, zda se její chlapec může dostavit o něco později, protože musí složit zkoušku ve škole, ale přesto by se velmi rád zúčastnil.“

J. Rajdl: „Za chlapce, kteří se nemohli dostavit, vyzvedávali ceny rodičové. Pro jednoho přišla vyzvednout knihu maminka, pro druhého zase tatínek, dělník, kterému se třásly ruce, když jsem mu předával knihu. Řekl: Donesu ji teď chlapci do nemocnice.“ [142]

Druhé kolo soutěže vyvrcholilo 16. prosince 1943, kdy Orbis pořádal v pražské Lucerně veřejné slosování II. vánoční soutěže Knihovny pro mládež. V rámci pestrého pořadu bylo za jásotu dětí vylosováno tentokrát 50 hlavních věcných cen: lyže, saně, pušky-vzduchovky, brusle apod. Při hlasování 10.046 mladých čtenářů z Protektorátu a českých čtenářů ze Sudet o to, který sešit Knihovny se nejvíce líbil, vítězně vyšel 17. sešit „Generálův motocyklista“, jenž získal 4.368 hlasů. Na druhém místě se octl sešit „38 mužů dobývá Vichy“, který podobně jako vítězný sešit líčil statečnost německého vojáka. Odpoledne, jak už bylo na podobných akcích zvykem, opět vyplnil Kühnův dětský pěvecký sbor, ale také taneční skupiny Jožky Šaršeové, artisté, devítiletý virtuos na harmoniku a závodní hudba Orbisu. K obecenstvu promluvil ředitel Orbisu Dvořák, který poukázal na velký úspěch Knihovny.

Slavnostní slosování soutěže Kuratoria, 17. prosince 1943.

Soutěž probíhala samozřejmě i v roce 1944. Českým chlapcům byly sešity Knihovny v té době už dobře známé, a tak časopis „Pestrý týden“ přibližoval pravidelně vydávané publikace zajímavým způsobem i jejich rodičům:

„Až přejde jednou tato veliká válka, budeme ji mi, velcí a dospělí lidé uprostřed Evropy, znát jenom ze zpráv vrchního velitelství branné moci a ze situačních úvah v tisku – jen nemnozí z nás získali trochu bezprostředních dojmů, pokud je jim přístupen velký říšský tisk, který věnuje denně mnoho sloupců přímému líčení zážitků válečných zpravodajů, mužů P.K., kteří sami prožili to, co vypráví nebo přinesli nejbezprostřednější dojmy získané na místě od kamarádů, kteří právě vystoupili z prostříleného letadla, z bojem žhavého pancéře nebo z ostřelovaného zákopu. Válka přetvořila celý náš život a není ani jednoho z nás, který by se ji v zázemí tím či oním způsobem nepodílel – ale prach jsme nečichali – ani doslova, ani obrazně. Jinak je na tom naše mládež. Ta našla svého zprostředkovatele přímých válečných dojmů, ta prožila mnohokráte s sebou přistání zasaženého letounu bez podvozku, „na břiše“, ta se protloukala s letci zázemím nepřátelské fronty, ta dobývala s padákovými myslivci Krétu a se zákopníky belgické pevnostní pásmo, ta se účastnila bombardování Londýna i ničení sovětských přísunových spojů, ta se podílela na bojích rychlých člunů a lovila miny v řeckých vodách – ta čichala prach, jak mládeži přísluší a na mládež se sluší. Ta si našla svůj vztah k hrdinství našich dnů. Jeho zprostředkovatel vypadá skromně a netlačí se do popředí – jsou to malé sešitky s obálkou nepříliš pestrou, jmenují se Knihovna pro mládež, vydává ji nakladatelství Orbis a vychází každých čtrnáct dní. Jestli jste někde viděli pouličního kolportéra, na němž visí chumáč chlapců jako zrníčka na hroznu, můžete vzít jed na to, že právě dostal balík s novým číslem Knihovny pro mládež netrpělivě žádaný a očekávaný…“ [143]

4. červen 1944: Nedočkavce před cirkusem Apollo musel mírnit místní rozhlas a objekt musel být nakonec pro velký nával zájemců utavřen protektorátní policií. (ČTK)

V neděli 4. června 1944 byla prostorná dřevěná budova cirkusu „Apollo“ v Praze Letné zaplněna do posledního místečka mladými chlapci a děvčaty. Již od osmi hodin ráno se zde scházely větší hloučky mladých lidí a nakonec musela policie pro velký nával o půl desáté cirkus uzavřít. Na „III. slosování jarní soutěže Knihovny pro mládež“ se dostavilo na 3000 chlapců a děvčat. Mezi obecenstvem se pohybovala jen dobrá stovka dospělých osob. Ke konci školního roku 1943/1944 dostali čtenáři za úkol, aby vylíčili, které z posledních deseti čísel Knihovny se jim nejvíce líbilo a která postava z příběhů u nich zanechala nejkrásnější dojem. Diváci mohli v rámci programu shlédnout cirkusové představení, jež vyvrcholilo vystoupením českého krotitele Vojtěcha Trubky s jeho skupinou bengálských tygrů. Vojtěch Trubka, který pro Knihovnu pro mládež také napsal sešit „Za divou zvěří“, promluvil před svým vystoupením ke shromážděné mládeži. Po skončení cirkusového představení měl k mládeži proslov ředitel nakladatelství „Orbis“, Dvořák, který všem oznámil výsledky soutěže. Hlasovalo celkem 10.826 čtenářů a největší počet hlasů dostal sešit „Pancéřový stihač od Abbeville“, pro nějž hlasovala plná polovina čtenářů, totiž 5281. Druhým nejlépe umístěným sešitem byl letecký příběh ze současné války „Železná křídla“ a třetí příběh z námořního prostředí „Boj s minou“. Účastníci soutěže také poprvé hlasovali o hrdinech jednotlivých sešitů. Největší počet hlasů, opět plnou polovin, obdržel hrdina Hessler ze sešitu „Pancéřový stihač od Abbeville“. Další největší počet hlasů dostal septimán Kurt, který se v příběhu vrhl z lodi do moře, aby odstrčil připravenou minu a zachránil tak loď i posádku. Časopis Správný kluk vkus čtenářů okomentoval slovy: „.. byla to odvaha, statečnost, vojenské ctnosti a kamarádství, které se všem nejvíce líbily. A pancéřový stihač od Abbeville všechny tyto vlastnosti měl – proto také vyhrál.“

.

První cenu vyhrál čtenář J. Vesták z Prahy, který jako ocenění dostal jízdní kolo. Mladá hrdla společně zapěla „Pochod Knihovny pro mládež“. Po slosování se však středem zájmu obecenstva stal znovu krotitel Trubka, který byl za chvíli obležen chlapci žadonícími o jeho autogram. Slosování byl přítomen i ministr školství a ministr lidové osvěty E. Moravec a první prezident nejvyššího správního soudu doc. dr. Kliment. [144].Knihovna pro mládež společně s vydáváním časopisu “Správný kluk” se zaměřila na nejmladší ročníky, které spadaly pod péči Kuratoria, a tím také s určitým úspěchem v zárodcích začala ovlivňovat smýšlení generace, od jejíž převýchovy si tehdejší řád sliboval nejlepší výsledky. Průběh války a s tím spojená čím dál se zhoršující omezení však tyto záměry zmařil.

4. 6. 1944: Společná procházka účastníků soutěže na Letenských sadech.

.
Poznámky:
.
[121] Čvančara, Jaroslav: Někomu život, někomu smrt. Československý odboj a nacistická okupační moc 1943-1945, Laguna, Praha 2008, str.97
[122] Bericht über die Tätigkeit des Kuratoriums für tschechische Jugenderziehung im Jahre 1943, zpráva Fritze Knoopa zaslaná 11. 4. 1944 K. H. Frankovi, NA, f. 1446 Deutsches Staatsministerium für Böhmen und Mähren, sg. 110-4/22). V této zprávě se uvádí jako náklad výtisků časopisu Správný kluk hodnota 75.000
[123] Teuner, František: Správní kluci – pozor!, in: Správný kluk čís. 1/1943, 7.7.1943, str. 2
[124] Tamtéž, str. 1
[125] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 161
[126] Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 277
[127] Čím se řídí Správný kluk, in: Správný kluk, č 13. /1944, 28.6.1944, str. 1
[128] Správný kluk, čís. 7/1943, 29.9.1943, str. 9
[129] Náprstek, V.: Kroužky Správného kluka, in: Správný kluk, čís. 9/1944, 3.5.1944, str. 11
[130] Činy, činy, činy!, in: Správný kluk, čís. 18/1944, 13.9.1944, str. 1
[131] Rudl, Franz: Tschechische „Bücherei für die Jugend“. Gesamtbericht über das Preisauschreiben, Praha, červen 1943
[132] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 168
[133] Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 383
[134] Tamtéž, str. 412-414
[135] Tamtéž, str. 418
[136] Srdce české mládeže promluvilo, Lidové noviny, 24.5.1943, str. 2
[137] 2000 glückliche Gewinner, In: Unsere Wehrmacht in Böhmen und Mähren, Heft 12, červen 1943
[138] Lidové noviny, 16.4.1943, str. 4
[139] Další svazky Knihovny pro mládež, Lidové noviny 5.8.1943, str. 3
[140] Hlášení vedoucího zvláštního oddělení pro kulturní politiku Wolfa z 20.7.1943 adresované dr. Giesovi o celkové zprávě o slosování nakladatelství Orbis v soutěži „Knihovny pro mládež“; In: Národní archiv, fond Německého státního ministerstva pro Čechy a Moravu, sig. 1276 (110-12-102)
[141] Ideály české mládeže, Lidové noviny 16.7.1943, str. 2
[142] Rudl, Franz: Tschechische „Bücherei für die Jugend“. Gesamtbericht über das Preisauschreiben, Praha, červenec 1943
[143] Za kulisami jedné soutěže, In: Pestrý týden, čís. 24/1944, 17.6.1944, str. 3
[144] Mladí zbožňují hrdinství, in: Správný kluk, č. 13, 28.6.1944, str.7

Pokračování. Termín příštího dílu: 4.1.2010.

Fotografie byly použity z archivu Vladimíra Kordy a časopisů „Pestrý týden“, „Správný kluk“ a "Unsere Wehrmacht in Böhmen und Mähren".