Případ Werner Oder – podivné ticho

Čtenáři NAŠEHO SMĚRU se ptají, jak se vyvíjí pátrání po minulosti Wilhelma Odera
Lukáš Beer

Česká televize před dvěma lety natočila pro náboženské vy-
sílání dokument o Wernerovi Oderovi (vpravo). Na obrázku
je hlavní protagonista s dramaturgem pořadu
Petrem Rausem (vlevo). (Foto: Česká televize)

Případ anglického pastora Wernera Odera, který byl před dvěma roky českými sdělovacími prostředky v zakázce křesťansko-sionistické organizace ICEJ prezentován jako „Rakušan“, „syn nacistického válečného zločince, který vraždil Židy“ a který „nyní miluje Izrael“, zanechává za sebou celou řadu otazníků. (NÁŠ SMĚR o tom podrobně informoval). Česká televize dokonce před dvěma roky o Oderovi natočila dokument s názvem Proměna režiséra L. Hlavsy pro náboženský pořad „Cesty víry“. V souvislosti s pobytem Wernera Odera v České republice probíhala v roce 2010 široce pojatá kampaň, která nezahrnovala pouze referování prostřednictvím veřejnoprávní České televize a Českého rozhlasu, nýbrž také zveřejňování příspěvků v regionálních vydáních známých deníků a řadu „diskusních přednášek“, pořádanou organizací ICEJ ve spolupráci s židovskými obcemi.

Demokratické ideje a skutečnost

Myšlenkám českého sociologa Jana Mertla, významného kritika slabostí stranické demokracie a parlamentarismu, byl už na těchto stránkách poskytnut jednou prostor. Dnes přinášíme úryvek z jeho známé práce Z dějin politického myšlení, vydané v Praze roku 1943. Toto dílo bylo autorem ukončeno v listopadu 1942 a z podstatné části sestávalo ze studií z dějin politických teorií, které byly postupně publikovány v letech 1941 až 1942 v týdeníku Brázda. Pro knižní vydání Jan Mertl tyto dříve zveřejněné studie doplnil dvěmi závěrečnými studiemi, přičemž z jedné z nich čerpá naše dnešní ukázka.

Odstartován nový projekt - Debatní klub je online

Účastníci druhého kola "Debatního klubu": bývalý premiér Vladimír Špidla
a ekonom Vít Jedlička. (Foto: kolektif / NÁŠ SMĚR)

Debat a diskusí je v prostoru vytvářeném médii poměrně hodně. Drtivá většina těchto debat je řízena dvojím zájmem - sebeprezentací účinkujících a tvorbou programu nabízeného divácké obci. Tendence přizpůsobování debat divákům z důvodu zvyšování či udržování sledovanosti je dovedlo k formálním postupům, které postupně vytvořily dva proudy od sebe zásadně odlišné. První případem je veřejná debata, která je moderovaná a ve značné množině případů řízená osobou moderátora, který koná v souladu s interním požadavkem redakce a někdy také v souladu se zadáním jednoho z účinkujících - zde máme na mysli debaty prezentované hlavně v televizi a rozhlasu. Druhým případem je debata soukromá, kde žádná moderace a řízení, či zadání není. Tvůrci nového internetového projektu „Debatní klub“ se rozhodli soukromou debatu v jisté transformované podobě uvést před diváky a pokusit se tak debatě vrátit její rozměr a smysl. Součástí formálních postupů těchto debat je i neformální interview, které se debatou prolíná.

Opravdoví ekologové

Lukáš Beer
Ekologické hnutí má patriotské a konzervativní kořeny, cizí dnes všeobecně vnímané politice "Zelených"

Herbert Gruhl, jeden ze spoluzakla-
datelů "zeleného" hnutí ochrany
přírody, zastával z hlediska "politicky
korektně" smýšlejících pozorovate-
lů velice "antihumanistické názory".
(Foto: Herbert-Gruhl-Gesellschaft)

Pouze málokterý z nás dnes ještě ví, že na začátku ekologického hnutí resp. hnutí pro ochranu životního prostředí nestály „levicově“ extremistické kádry maoistických a stalinistických uskupení, nýbrž konzervativní a patriotští politikové jako například Herbert Gruhl, Baldur Springmann a August Haußleiter. Od dnešních fanatických původců kampaní proti „rasismu“ a zastánců multikulturní společnosti, příznivců přistěhovalectví a „feminismu“, propagátorů partnerství homosexuálů a legalizace lehkých drog (abychom jmenovali jen ty základní pilíře dnešní všeobecně nadnárodně vnímané „zelené“ politiky) měli tito průkopníci zeleného hnutí skutečně na míle daleko. A přesto byli tito lidé a jejich konzervativní přátelé a ideoví spolubojovníci, mezi nimi i antropologicky orientovaní ochránci přírody, postupně, ale jistě vytlačováni z vedoucích funkcí zezelenalými ex-komunisty a nakonec obvyklou metodou očerňování a obviňování z „ekofašismu“ a tím definitivně odstraněni mimo nově se formující seskupení „Zelených“. Ve skutečnosti tedy tito nově nastupující krajně „levicoví“ funkcionáři naskočili jaksi do rozjetého vlaku, ve kterém spatřovali slibnou příležitost k dosažení svých kulturně revolučních cílů. Mnoho příznivců a voličů však neprohlédlo jejich primární úmysly, jež měly sotva co do činění s ochranou přírody a životního prostředí. Pokusy konzervativních ochránců životního prostředí zakládat nové formace, které by se vyhnuly vlivu „levicových“ extremistů, většinou už hned ze začátku ztroskotaly anebo se omezily na několik málo regionálních úspěchů.

David Irving smí do Německa vcestovat až za 10 let

Německé bezpečnostní úřady trvání zákazu odůvodňují také nepřímo poukazem na aktivity „neonacistické buňky ze Zwickau“

Německý týdeník Junge Freiheit informoval v uplynulých dnech o zachování zákazu vcestování do Německa pro britského historika Davida Irvinga, tento však bude časově vymezen na dalších deset let. V září loňského roku požádal totiž Irving o zrušení časově neomezeného zákazu vcestování do země, který platí již od roku 1993. Příslušný cizinecký úřad v Mnichově žádosti nevyhověl, ale omezil zákaz časově do 1. března 2022. Protože britskému historikovi je již 74 let, rovná se toto rozhodnutí prakticky doživotnímu zákazu. Již v roce 2007 si přes německé velvyslanectví v Londýně David Irving zažádal o povolení k vycestování do SRN, aby tam mohl mít přístup do německých archivů, které mu mohly poskytnout potřebné dokumenty pro práci na své knize o Heinrichu Himmlerovi. Mnichovský úřad tehdy odůvodnil zamítnutí Irvingovy žádosti poukázáním na to, že jeho pobyt v Německu by „závažně omezoval“ veřejnou bezpečnost a veřejný pořádek.

Jom ha-Šo´a

Cikánské iniciativy uvádějí naprosto vymyšlené a nereálné údaje o počtu obětí "romského holocaustu"
Lukáš Beer

Přemysl Sobotka, 1. místopředseda Senátu Parlamentu ČR,
každoročně zneuživá připomínání si židovských obětí druhé
světové války k propagaci politiky vlády Izraele - i letos srovnal
aktivisty stavící se proti blokádě pásma Gazy k "nacistům" a
současný osud Izraele k situaci předmichovského Českoslo-
venska. (Ilustrační foto: Outsidermedia)

 Ve středu 18. dubna proběhne na pražském náměstí Míru již po sedmé veřejné předčítání jmen „nacisty zavražděných pražských Židů“ organizovaný Nadačním fondem obětem holocaustu. Akce proběhne v pamětní den Jom ha-šo'a, který je v Izraeli státním svátkem a má být „připomínkou šesti milionů Židů, kteří byli zabiti během holocaustu“ (Wikipedia). Datum je stanoveno na výroční den židovského povstání ve varšavském ghettu v roce 1943, jež bylo nakonec potlačeno německou brannou mocí, a nese oficiální český název Den vzpomínání na oběti holocaustu. Pro většinu českých občanů však je označení tohoto památného dne, stejně jako jeho historického pozadí, něčím neznámým a někteří si mlhavě vybavují, že tomu bylo teprve nedávno, co se i v České republice připomínalo obětí holocaustu – tedy selektivně pouze jedné menší části veškerých miliónových obětí druhé světové války – konkrétně 27. ledna, v Mezinárodní den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti.

Před 70 lety byl podstatně navýšen standard sociálního pojištění v Čechách a na Moravě

Lukáš Beer
Protektorát Čechy a Morava se ve válečném roce 1941, dva a půl roku po připojení k Říši, stal vedle Porúří důležitým centrem německého zbrojního průmyslu. Již krátkou dobu po uvedení Reinharda Heydricha v úřad docházelo k řadě opatření, týkajících se bezprostředně organizace hospodářského života v českomoravském prostoru. Jednou stránkou nově koncipovaného přístupu bylo i přísné pronásledování keťasů, podloudníků a rolníků porážejících načerno dobytek, kteří měli nést hlavní vinu na špatném zásobování obyvatelstva resp. těžili z celkově tíživé situace a přiživovali se na ní. V této době připadalo 42% veškerých rozsudků smrti vynesených stannými soudy v Protektorátu na osoby odsouzené pro závažné hospodářské delikty.

Na redakci Die Weltwoche byla podána trestní oznámení pouze kvůli titulnímu obrázku, nikoliv kvůli korektnímu obsahu textu o cikánské kriminalitě

ČTK a česká média překrucují fakta. Redakce Die Weltwoche brání svůj článek.
Lukáš Beer

Zastupující šéfredaktor švýcarského magazínu Die Weltwoche
Philipp Gut brání článek o kriminalitě cikánských band ve
Švýcarsku. Poukazuje na fakt, že článek je i podle znalců ob-
sahem vynikající a pečlivě zpracovaný. Veškerá kritika se
opírá pouze o titulní obrázek vydání.

Naprosto zkreslené údaje šíří od včerejška české zpravodajské portály – vlnu kritiky prý vyvolal svými články o kriminalitě východoevropských „Romů“ (korektně: Cikánů) švýcarský magazín Die Weltwoche. Zveřejněné zpravodajství vychází ze zprávy ČTK, kterou dané redakce jen mírně obměnily, a je z něj zřejmé, že čerpalo ze zprávy uveřejněné v online vydání německého Die Welt, listu koncernu Axel Springer Verlag. ČTK tak nekriticky přebrala tvrzení redakce Die Welt, že články zveřejněné ve švýcarském magazínu jsou sporné. A dále uvádí, že redakce magazínu „již čelí trestním oznámením nejen ve Švýcarsku, ale také v Rakousku a Německu“. Překroucenou zprávu automaticky přebral i portál českomoravských Cikánů Romea.cz. Co je na tom pravdy a jaká jsou fakta?

Dva géniové

Aktualizace: Arno Breker o dekadentním umění

Dnes před 285 lety bylo v Tomášově kostele v Lipsku po-
prvé uvedeno oratorium Matoušovy pašije od J. S. Bacha.
Před 70 lety probíhala v Paříži výstava německého sochaře
Arno Brekera.

Je tomu s největší pravděpodobností právě dnes rovných 285 let, co bylo v Tomášově kostele v Lipsku vůbec poprvé uvedeno oratorium J. S. Bacha Matoušovy pašije. Až do roku 1975 se sice předpokládalo, že za rok vzniku lze považovat rok 1729, ale dnes se vychází z toho, že poprvé byla skladba uvedena na Veliký pátek roku 1727, který tehdy připadl na 11. dubna. Za života J. S. Bacha byla skladba několikrát uvedena, ale nezachovaly se žádné doklady o tom, jak ji hodnotila církevní obec, město Lipsko či tehdejší milovníci hudby. Je dokonce pravděpodobné, že toto dílo bylo současníky Bacha v podstatě ignorováno. Ani v tehdejším lokálním tisku a ani od osob, které byly Bachovi blízké, se nezachovaly žádné náznaky o významu díla v tehdejší době a jeho ohlasu.

Pamětník Hugo Fritsch k pořadu „Co by kdyby“ vysílanému Českou televizí

Obal publikace "Brno 1939-1945"

V půli března vysílala Česká televize epizodu svého seriálu Co by kdyby věnovanou problematice vyhnání Němců. V podstatě by tato produkce nestála vůbec za zmínění, nebýt toho, že v této konkrétní epizodě vystoupil i brněnský pamětník Hugo Fritsch, s jehož životním osudem byli čtenáři NAŠEHO SMĚRU podrobně seznámeni a s nímž byl veden i rozhovor. Jak pan Fritsch potvrdil redakci, obdržel od České televize celkem 5 kusů DVD, na kterých jsou uloženy všechny epizody seriálu, a mohl se tak seznámit s jejich obsahem dopředu, ačkoliv Česká televize seriál ještě neodvysílala celý. „Celkově považuji všech 13 dílů za málo historicky vypovídající“, komentuje seriál ČT Hugo Fritsch. „U mě mnoho sestříhali a tím redukovali mojí vypovídající hodnotu na minimum. Dramaturgem byl Slovák ředitel Butula a ten moderátorce do toho velmi mluvil, ačkoliv připravila pořádný scénář“, míní k tomu brněnský pamětník, který jako jediný přežil útěk své rodiny z Brna roku 1945, kdy probíhala evakuace civilního obyvatelstva před příchodem Rudé armády.

Německo-izraelské přátelství není a nikdy nebylo

Lukáš Beer

Bývalý spolkovoněmecký kancléř Kohl patřil mezi nej-
intenzivnější propagátory "německo-izraelského
přátelství". Jednou také pronesl slova: "CDU je strana
Izraele v Německu." (Foto: Der Honigmann)

Sympatie pro Izrael jsou jedna věc. Německý národ ale smýšlí jinak“ – tato slova nejsou přetištěna z žádného antisemitského serveru a ani jej nepronesla žádná kontroverzní osoba z „pravicově-extremistických“ kruhů. Jejich autorem je izraelský novinář Joav Sapir, který sporadicky přispívá z Berlína pro izraelský deník Maariw. Autor tím ve svém blogu (podle Die Presse) doznává jednoduše skutečnost, že Günter Grass není ohledně svého kritického postoje vůči politickému vedení izraelského státu zdaleka sám. Sapir, žijící v Německu, otevřeně přiznává, že oficiální pozice Spolkové republiky a bezpodmínečná "solidarita s Izraelem“, kterou kdysi formulovala spolkovorepublikánská kancléřka Angela Merkelová, naráží především mezi mladými Němci na stále rostoucí odmítnutí. Jak píše tento izraelský novinář, mnozí Němci tuto „solidaritu“ „pociťují jako určitý způsob kapitulace před ,Židy´“ a pocit „historické odpovědnosti“ začíná pomalu mizet. Na závěr své úvahy Sapir dokonce předpovídá, že z dlouhodobého hlediska nebude moci Izrael v Německu vidět už dobrého přítele.

Výchova národa a „třetí cesta“

Lukáš Beer

V rámci nacionálně konzervativního a nacionálně-identitárního spektra je často kladena otázka konkrétní podoby jakési „třetí cesty“, která by nabídla osvobození od určitých negativně vnímaných dopadů liberalistického pojetí státu a společnosti ve všech oblastech lidského života, přičemž na toto téma probíhají diskuse o ideální formě hospodářského uspořádání a rozsahu pravomocí státu v této oblasti. Už jenom představy o hospodářských modelech v táboře, který je podmíněně zahrnován pod politickou národní „pravici“ (řeč je zde o celoevropském politickém táboře, nikoliv pouze o českém), nemohou být vskutku rozmanitější, a sahají od liberálně akcentovaných modelů až po jednoznačně socialistický koncept, odpovídající myšlenkám „sociálního nacionalismu“.

Přední německý spisovatel Günter Grass požaduje: „Žádné ponorky pro Izrael!“

Ve své básni také požaduje permanentní kontrolu izraelského a íránského jaderného potenciálu

Günter Grass (Foto: Wikipedia)

Známý německý spisovatel Günter Grass (84), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1999) a Ceny Karla Čapka (1994), požaduje ve své aktuální básni, která byla zveřejněna v deníku Süddeutsche Zeitung, aby Německo Izraeli nedodávalo žádné nové ponorky. Jak známo, platí tyto ponorky z velké části německý daňový poplatník ze své vlastní kapsy. Grass ve své básni, která nese titul „Co musí být řečeno“, varuje před válkou proti Íránu, a proto dle jeho názoru nesmí Izrael obdržet od Německa žádné ponorky, ze kterých podle určitých údajů mohou být odstřelovány jaderné rakety. V básni se mimo jiné říká: „Proč říkám teprve nyní, / zestárlý a s posledním inkoustem: / Atomová velmoc Izrael ohrožuje / už beztak křehký světový mír? / Protože musí být řečeno, / co by mohlo být už zítra příliš pozdě, / také protože my – jako Němci už dost zatíženi - / bychom se mohli stát dodavateli zločinu, / který se dá předvídat, pročež naše spoluvina / by se nedala smazat žádnou z obvyklých výmluv …“

V Protektorátu

Předmluva k textu: Noviny "Das Reich" - druhý nejvýznamnější list Hitlerova Německa
Dojmy z jedné cesty napříč Čechy a Moravou (Vyšlo v Das Reich, 31. ledna 1943)
Hans Erman

Čekárna malého nádraží má od pohodlí daleko a opuštěný bufet svou prázdnotou prozrazuje, že cestující se nachází (podle Baedekera) ve „středisku jihomoravského území pěstování vinné révy“. Když se otevřou dveře k nástupišti, vhází zuřivá vichřice dovnitř tolik sněhu a zimy, že to vypadá, jakoby se malá kamna v rohu namáhala zbytečně. Muž vedle mě, průmyslový dělník, se učí z nějaké knihy, přičemž polohlasitě bručí: „Kůže, das Lädder, des Lädders, dem Lädder, das Lädder.“ (Pozn. překladatele: tak vyznívá pro Němce, když např. slovo Leder je vyslovováno s typicky českým akcentem.) Zkouší to také s množným číslem a skloňuje „die Lädder“, aby pak obratem „naraziti na kopyto“ zpracoval kůži dál, „ich schlage auf den Leisten, du schlägst auf den Leisten …“ Když dělá přestávku anebo když učíc se nazpaměť tiskne svou malou učebnici na prsa, mohu z názvu knížečky vyčíst, že se jedná o jazykovou příručku pro odborníky v obuvnickém průmyslu. Právě když má tento učenlivý muž na rtech tak těžká slova jako „Zwickmaschine“ (štípačka) a „Staufferbüchse“ (Staufferova maznice) a „Umbugmaschine“ (stroj na překládání látky), objeví se v závanu větru otevřených dveří správce čekárny a za ním dvě neobyčejně tlustě ošacené ženy s obrovským košem. Před chvílí ještě ztuhlí hosté se začínají náhle hýbat, protože v okamžiku stojí na výčepním pultu horké konvice s kávou a kupí se na sobě obložené chlebíčky. A, což jsme už sotva doufali, na tucet baňatých láhví konečně dokazuje, že tenhle Moravský Bzenec (Mährisch Bisenz) opravdu leží ve vinařské oblasti…