Semelová před soudní stolicí

Tomáš Pecina 
Za nic než poněkud trapnou politickou exhibici není možné označit osobnostní žalobu, kterou na poslankyni Martu Semelovou podal její politický konkurent z Brna Michal Kincl (TOP09). Z opatrnosti zažaloval i stranu, za niž se politička předmětným, značně nechutným způsobem medialně presentovala.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (22.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část – 14. část – 15. část – 16. část – 17. část – 18. část – 19. část – 20. část – 21. část
Závěr přednášky z 14. ledna 1945
Alexander Dolezalek

"Zřejmě musela být půda naší zeminy tak hluboce rozryta a 
rozorána, aby přinesla nové ovoce. Na ty, co tuto válku přežijí, 
a na naše děti a jejich děti čeká nejvyšší štěstí."

Jaké úkoly stojí před evropskou konfederací? Zde se opět vrátím k oněm sedmi velkým oblastem, zmíněným v úvodu, které bych chtěl heslovitě, ale přesto přehledně, nastínit.

V popředí jsou dvě politické otázky: Otázka národnostních skupin a sociální otázka, tedy nacionálně-politická a sociálně-politická otázka.

Pokud se ve východní Evropě až do počátku války ze 100 miliónů lidí 40 miliónů nacházelo pod cizí vládou, pak z toho vyplývá obrovský význam otázky národnostních skupin. Uznáním a národně-politickým zajištěním národního života, teritoriální popř. personální autonomií, systémem volkslistů a katastrů budou podle vzoru sedmihradské nacionální univerzity [Concilium Transylvania Saxonicum – politický orgán samosprávy sedmihradských Sasů – pozn. překl.] moci být uspořádány poměry v onom prostoru, kde mezi sebou jednotlivé národy provázaně sousedí a sociálně se překrývají. V mnoha případech, jmenovitě na jihovýchodě, bude moci být dosaženo takovéhoto národně-politického přestrukturování ovšem až prostřednictvím přesídlení a výměnného osídlení (...). Také po Třicetileté válce, která znamenala pro německý venkovský lid průměrně 40% ztráty, nastávají rozsáhlé procesy stěhování, jež určovaly dnešní národní a krevní obraz našeho národa. Takováto stěhování již pod tlakem válečných událostí v těchto letech začala a zřejmě budou pokračovat ještě několik let po válce. (...)

Politolog Lukáš Jelínek šířil v pořadu „Události, komentáře“ dezinformace o webu Náš směr

Stránky se prý zastávají „Himmlerovy židovské politiky“, jsou proto „neofašistické“ a nemůžou nikdy uvádět pravdivé informace 
Lukáš Beer 

Zpravodajský pořad České televize „Události, komentáře“ se v úterý večer hned v úvodu věnoval obsáhle problematice současné uprchlické krize a zejména pak reakcím na petici nazvanou „Vědci proti strachu a lhostejnosti“. Diskuse se zúčastnili mluvčí českého státního prezidenta Jiří Ovčáček a imunolog, genetik Ústavu molekulární genetiky AV ČR, signatář jmenované výzvy Václav Hořejší. Svůj komentář připojil na závěr i analytik Lukáš Jelínek z Masarykovy demokratické akademie (think tank politické strany ČSSD).

ČTK převzala starý text na politickou objednávku – Aneb jak udělat z asociálního vraha vyléčeného „neonacistu“

Sdělovací prostředky zamlčují, že mladík byl odsouzen za spoluúčast na vraždě, kterou soud vůbec nespojoval s „pravicově extremistickou činností“. V Německu z něj média udělala osvíceného bývalého neonacistu, který dnes bojuje proti předsudkům vůči přistěhovalcům. 
Lukáš Beer 

Foto: screenshot Youtube/DW

Deník Blesk, stejně jako portál Romea.cz převzal v úterý zprávu ČTK o „neonacistovi z Německa, který se stal kazatelem“: „Tento třiatřicetiletý urostlý muž se zrzavě blonďatými vlasy má totiž za sebou přerod. Kdysi byl neonacistou, před 16 lety jednoho člověka zbil tak, že zemřel. Kvůli tomu se pak ocitl ve vězení. Nyní chodí po školách, zabývá se prevencí extremismu a své zážitky sepsal v knize. Nabádá, aby lidé mladé pravicové extremisty neodepisovali a případně jim nechali otevřenou cestu zpět do společnosti.“ Johannes Kneifel, tak se tento mladý muž se zájmem o kulturistiku jmenuje, pochází z Dolního Saska. Sklouzl prý k „pravicovému radikalismu“ proto, že pochází ze sociálně a zdravotně handicapované rodiny – stal se kvůli tomu z něho pacient psychiatrie a asociál v podobě „pravicového radikála“. Zpráva ČTK vypráví, co se stalo potom – pro celou svou pikantnost ocitujeme i detaily: „V srpnu 1999, když mu bylo 17 let, s kamarádem zbil jednoho čtyřiačtyřicetiletého odpůrce neonacistů. Muž na následky zranění zemřel a Kneifel byl za smrtelné ublížení na zdraví odsouzen k pětiletému trestu ve věznici pro mladistvé. Třeba by bylo všechno jinak, kdyby se tenkrát vyskytl někdo – třeba učitel –, kdo dokáže nadchnout pro demokracii a hodnoty republiky‘, přemýšlí mladý muž. Ale nikdo takový pro něj nebyl. Když nyní stojí před školáky, snaží se jim dodat odvahu, aby využívali možností, jaké demokracie nabízí, a aby se angažovali.“ – Potom už jenom ve zprávě následuje popis jeho kariéry v církvi a básnění o tom, jak se z něho stal „jiný člověk“.

Uprchlíci souloží na soukromých pozemcích v okolí tábora, všude zapáchá moč a válí se odhozené odpadky, darované jídlo a ošacení od Charity končí v popelnicích

Fotoreportáž na Facebooku o poměrech v okolí utečeneckého tábora v Traiskirchenu 

Fotografie, které hovoří za sebe: Nahoře vedoucí pracovnice demokraticky 
nikdy a nikým nelegitimované organizace Amnesty International 
Daniela Pichlerová, která v utečeneckém táboře vedla „průzkum poměrů“. 
Právě líčí novinářům, jaké „katastrofální poměry“ pro azylanty v táboře 
panují. (Foto: screenshot ORF/Wien heute.) Jaké katastrofální poměry si 
musí vytrpět lidé, kteří žijí v okolí tábora, už Amnesty International
 nezajímá (foto dole: Peter Bächer, Facebook).

Amnesty International směla před nedávnem provést jednodenní „inspekci“ v rakouském uprchlickém táboře Traiskirchen na jih od Vídně. Na závěr její mluvčí vystoupila před novináři. Daniela Pichlerová, která vedla „výzkum“ přímo na místě, označila stav v uprchlickém táboře za katastrofální. Kolem 1500 lidí stále musí kvůli přeplnění budov spát „pod širákem“ a uprchlíci jsou prý trápeni dlouhým čekáním ve frontách. Tábor si za Amnesty International prohlédl i lékař íránského původu Siroos Mirzaei, pracující nyní ve Vídni. Jeho zjištění: akutní nedostatek lékařů na tak velký počet lidí (pouze čtyři) a sanitární zařízení jsou „v otřesném hygienickém stavu“.

V jakém hygienickém stavu by se toalety nacházely v hypotetickém případě obsazení stejného tábora stejným počtem lidí, ovšem středoevropské provenience, lze jen neseriózně spekulovat. Své vědí ovšem i obyčejní obyvatelé městečka Traiskirchen, bydlící (nejen) v bezprostředním sousedství utečeneckého tábora.

Historiograf Jiří Padevět lže o Himmlerově příkazu k zabíjení vězňů – jak to bylo doopravdy?

Himmler naopak vydával jasné rozkazy, aby byli šetřeni židovští vězni a nedocházelo k jejich úmrtí
Lukáš Beer 

Ilustrační foto: screenshot Youtube / Vladimír Suva

Publicista Tomáš Krystlík nedávno upozornil na výroky historiografa Jiřího Padevěta v souvislosti s prezentací nové knihy Krvavé finále. Jaro 1945 v českých zemích a vyslovil pochybnost, zda Padevětem citovaný údajný Himmlerův rozkaz („Kein Häftling darf lebend in die Hände des Feindes fallen“) není podvrhem. Taktéž zpochybnil Padevětovu interpretaci citátu v tom smyslu, na co se údajný rozkaz měl vztahovat. Tyto postřehy kolegy Krystlíka byly naprosto oprávněné, ale musíme předně konstatovat jedno: Nehledě na to, zda je tento Himmlerův rozkaz autentický, či je pouhým podvrhem, je stoprocentně jisté, že Padevět tento údajný Himmlerův text naprosto nesmyslně interpretuje. V kontextu s jeho knihou pak je naprosto bezpředmětné, zda jde o podvrh, protože s tématem, se kterým autor knihy Padevět text spojuje, tato věc nemá vůbec nic do činění.

Antikampaň proti zprávám o americkém původu „uprchlické pašerácké iniciativy“?

Na různých alternativních webových stránkách v Rakousku, Německu a ve Švýcarsku, podobně i na Našem směru, se v posledních dnech šířila zpráva o původu iniciativy „Fluchthelfer.in“, jež vyzývá k ilegálnímu pašování uprchlíků osobními automobily převážně do Německa (naše zpráva ZDE a ZDE). Podle rešerší existuje totiž přímá návaznost na americko-sionistický „Ayn Rand Institute“ (ARI). Nyní se ozval jistý Philipp Dammer, údajně zastupující ARI, který rozesílá německy píšícím webovým portálům, jež tuto informaci šířily, mail, ve kterém popírá, že by think tank ARI měl se zmíněnou iniciativou něco společného. Tvrdí dále, že se jedná zřejmě o zneužití ze strany nějaké „anarchistické skupiny“.

Czeslaw Walek si pochvaluje Sorose, že nikdo jiný nedokáže podpořit LGBT-kampaň tak jako on

Sorosova nadace darovala 1,7 mil. Kč na roční provoz akce „S barvou ven“ 

Za účelem informačního dokreslení k úvaze Richarda Kalivody doplňujeme konkrétní příklad, že spolek Prague Pride obdržel v loňském roce od Nadace Open Society Fund (OSF) v rámci Norských fondů grant na tvorbu portálu pro „LGBT osoby v krizi“ po názvem „S barvou ven“ ve výši 1,683.000 korun. „Projektem jsme reagovali na sebevraždu čtrnáctiletého Filipa, který si vzal život, protože nechtěl žít v homofobní společnosti. Po pravdě, u nás neexistuje jiná organizace, na kterou bychom se mohli obrátit s žádostí o podporu projektu tohoto typu“, přiznal v rozhovoru poskytnutému OSF homosexualistický aktivista Czeslaw Walek, předseda sdružení Prague Pride a ředitel neziskové organizace Otevřená společnost.

„Druhá Mnichovská dohoda“ a Čekání na Godota

Günter Kottek 
V bavorském „Domě vlasti a čtvrtého kmene“ v Mnichově úřaduje rétoricky prohnaný mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení s machiavellistickým křížkem na svém stranickém čele CSU. Naprosto vzdálený nadějím a očekávání nejen pamětnické, ale i většiny k odkazu se hlásící generace. A vyčkává zde den svého triumfu ve formě „českého gesta smíření“, které má přijít z Prahy. Není to nějaké Čekání na Godota, nýbrž čekání na gesto českého státu (alespoň ve formě zrušení zákona z 8. května 1946 českým parlamentem, zákona ospravedlňujícího trestné činy, jenž obzvláště křiklavě odporuje proklamovaným hodnotám EU). Tímto gestem by se v Praze takřka oficiálně přijala cenově výhodná výprodejní nabídka „smíření výměnou za sudetoněmeckou rezignaci na zpětné získání vlasti, včetně restituce majetku a napravení škod“, která byla nedávno v podobě změny stanov SL jeho mluvčím telegrafována z Mnichova, a tím by se potvrdil (krajně sporný) úspěch posseltovské politiky.

Prague Pride: Mávání pěstičkou na devianty Sorose nezastraší

Richard Kalivoda

V sobotu 15. srpna se má v Praze konat cíleně provokativní akce Prague Pride. Zúčastnit se jí chystají psychicky labilní osoby, trpící různě rozsáhlou formou deviace, patrný to následek frustrace z dětství a neschopnost vytvořit si během dospívání základní normy sebeovládání. Česká společnost se při hodnocení této asociální akce rozdělí jako vždy na tři skupiny. První, zcela marginální, bude deviantům fandit a obhajovat jejich zvrácenost a exhibicionismus. Druhá část, drtivá většina společnosti, bude zmíněnou akci zcela ignorovat. Třetí skupina, s naprosto marginálním zastoupením jako ta první, se rozhodne akci hlasitě kritizovat; v některých značně ojedinělých případech jí mořná bude i fyzicky inzultovat. Kdo z těchto tří skupin společnosti zaujal k sobotní Prague Pride nejracionálnější postoj?

Edukace profánního davu

Dotazník pro Radka Veličku 

Radek Velička je autorem řady webových projektů, které mají velmi vysokou návštěvnost. Chtěl jsem se ho zeptat, zda cena v podobě vulgarismů, hrubosti a někdy i neetického obsahu textů není přece jen příliš vysoká za to, aby, jak píše na stránkách Alfa Libera, naplnil cíle sdružení, kterými mají být "vzdělávání a šíření osvěty v oblasti mediální gramotnosti". (-av-) 

Použil historik Jiří Padevět ve své nové knize podvrh Himmlerova výroku?

Po stopě pravděpodobného českého podvrhu 
Tomáš Krystlík 

Dnes dopoledne se mi dostala do ruky kniha Jiřího Padevěta Krvavé finále. Jaro 1945 v českých zemích, kde na straně 2 jsem našel cosi jako motto k tzv. pochodům smrti: „Kein Häftling darf lebend in die Hände des Feindes fallen“ (Heinrich Himmler, 14. 4. 1945).

Autor výše uvedené knihy Jiří Padevět říká v interview o pochodech smrti a vyvražděných transportech z koncentračních táborů: „To byla především logistická záležitost, nešlo už o evakuaci, ale o zabíjení. Himmler vydal v polovině dubna rozkaz, že všechny vězně z koncentračních táborů je nutné zabít, aby nemohli vydat svědectví. Někteří velitelé lágrů nevěděli, co s nimi. Měli tam dozorce, někdy i dozorkyně, odhodlané je postřílet. Ale co se stovkami mrtvol? Tak prostě vězně sebrali, nedali jim najíst ani napít a vodili je krajinou tak dlouho, dokud neumřeli vysílením.“

Trapné ulítnutí protimoskevské propagandy: Reportérka „Deutsche Welle“ vyprovokovala několikahodinové boje

Foto: screenshot DW

Válečná reportérka britského původu, Kitty Loganová, donedávna ještě pracující pro německý veřejnoprávní televizní kanál Deutsche Welle vysílající pro zahraničí, byla v červnu na cestách po východní Ukrajině. Její úkol byl jasný: natočit pro filmovou reportáž proruské separatisty, jak porušují příměří. Nastaly však problémy, protože novinářka všude nacházela maximálně tak potulující se opuštěná domácí zvířata a po boji žádné stopy. Měla nakonec štěstí a narazila mezi separatisty na velitele, který frustrované reportérce nabídl, že pro její kameru udělá „šou“ a začne střílet na ukrajinské vládní jednotky. Loganová souhlasila a vyprovokovala tím několikahodinovou přestřelku.

Martin Konvička není žádným „nacistou“, ale poslušným sluhou sionismu z oddělení vulgární antiislamistické sekce

Právě proto mu mainstreamová média v ČR poskytují relativně velký prostor 
Lukáš Beer

Tisíce Čechů se na sociálních sítích naivně chytají na takovýchto 
nesmyslných výtvorech z kuchyně antiislamistických hnutí, jako 
je "Islám v ČR nechceme" a "Blok proti islámu".

Čulíkovy Britské listy (BL) bojují poslední měsíce se skomírající přízní čtenářů – i mnoho dosavadních „levicových“ sympatizantů je znechuceno zejména okatě protirusky tendenčními „analýzami“ a texty hlavního dopisovatele Karla Dolejšího a odmítá už BL vůbec brát vážně. K tomu se poslední měsíce přidává extrémní prouprchlická propaganda, nemající na českém webu snad žádné obdoby. Ale momentálně si nedovedu vybavit dokonce ani žádné německojazyčné levicově-liberální médium, které by v takovéto intenzitě a někdy s takovou naivní průhledností propagovalo "obohacování evropských zemí" domnělými a skutečnými uprchlíky z rozličných částí světa, jako tak činí Čulíkův web. Ale posoudit to může koneckonců každý sám za sebe.

Režisér Emmerich vyrobil pro homo-hnutí „historický“ film o vzniku „Gay Pride“

Homosexuální černoši a „transky“ si ale stěžují, že v něm účinkuje málo jejich zástupců. Podepisují protestní petici.
Lukáš Beer 

Podle britského listu The Guardian může nový snímek německého režiséra a scénáristy Rolanda Emmericha, který má 25. září přijít do amerických a kanadských kin, počítat s velkými nadějemi na ocenění letošním hollywoodským Oscarem. Emmerichovo jméno by člověka vskutku hned nenapadlo spojovat s filmovým projektem, který je už dnes horce diskutován na online portálech „LGBTQ komunity“ a má se stát jakýmsi dalším revolučním počinem v boji za její „zrovnoprávnění“. Film „Stonewall“ je zde prezentován jako „historický film“, který zachycuje naprosto klíčovou událost v dějinách emancipace homosexualistického hnutí – jak už název filmu říká, má jít o drama, zachycující povstání homosexuálů a transsexuálů v okolí baru Stonewall Inn na ulici Christopher Street v New Yorku. Na základě této „historické události“ z počátku léta roku 1969 se dnes v evropských městech konají „hrdé pochody LGBTQ komunity“, včetně toho, na který se tento víkend právem mohou těšit Pražané.

Iniciativa „Islám v České republice nechceme“ otevřeně propaguje Prague Pride

Další coming out česko-židovských „antiislamistů“ – přesně podle sionistického scénáře

Dalším důkazem toho, že iniciativa „Islám v ČR nechceme“ není žádným spontánním hnutím zastávajícím „české národní zájmy“, ale pouze místní českou odbočkou před několika lety důkladně propracované sionistické agitace, fungující v mnoha západních zemích již delší dobu v různých – někdy si na oko navzájem konkurujících – formách, je její aktuální „coming out“. Poté, co se IVČRN před nějakým časem otevřeně přiznala k podpoře zájmů státu Izrael (což bylo zjevné i bez tohoto oficiálního "vyznání"), vyslovila na svých webových stránkách dnes podporu homosexualistické akci „Prague Pride“, jež byla dnes zahájena. Přitom lze tento počin sotva přičíst intelektuálním schopnostem vedení iniciativy, jako spíše faktu, že vedení postupuje přesně podle předem stanoveného scénáře, převzatého od jiných podobně sionisticky-antiislamisticky zaměřených politických organizací, fungujících v západní Evropě. (Podrobný informační rozcestník na toto téma naleznete ZDE.) „Lídr“ iniciativy Martin Konvička ve svém starším příspěvku přiznává, že je vyznavačem liberální demokracie a věří „v její lepší zítřky“. V cestě jí prý stojí pouze islámští přistěhovalci a „islámofilové“ a jejich „antiliberální, netolerantní povaha“. IVČRN na svém webu tento příspěvek přebírá a komentuje jej slovy: „Jdete na Prague Pride? Vyrobte si transparent s Pimen Fortuynem“, tedy známým liberálním holandským antiislamistou, který je podle stránek  IVČRN „pohodář, gay a náš vzor“. (-lb-)

Za tvůrce „uprchlické pašerácké kampaně“ made in USA se vydávají na vlastních webových stránkách náhodně vygenerované profily lidí

V podobném duchu jako následovně Tomáš Lindner na stránkách časopisu Respekt prezentovala údajný „projekt německých aktivistů z Berlína“ nazvaný Fluchthelfer.in (Náš směr o této iniciativě již obsáhle psal) i jiná média v německy mluvících zemích, zejména ta levicově-liberální – Tomáš Lindner píše:

"Jedno pěkné německé slovo zní “Fluchthelfer”: je to člověk, který pomáhá svému bližnímu na útěku. Užívaným se stalo zvlášť v době studené války, kdy “Fluchthelfeři” pomáhali východním Němcům v útěku za západní svobodou a blahobytem. Jednali protiprávně, ale morálního hlediska to byli hrdinové zasluhující státní vyznamenání. V Německu nyní vznikla nová iniciativa, která se snaží starý koncept oživit. Jedete z dovolené v Itálii zpět domů? Proč do svého auta na severu Itálie nenaberete člověka, který chce v Německu, u svých známých a příbuzných, požádat o azyl? Prchá ze Sýrie nebo z Eritreji, takže má k útěku dobrý důvod, tak proč by pro něj měly schengenské hranice platit, když pro vás neplatí? Vezměte ho do auta a jeďte – to aspoň radí web fluchthelfer.in, kde najdete i skvěle propagační video z cest postaršího německého páru přes Alpy. Dává i právní tipy pro případ, že vás policie zadrží a doporučuje, jak se na cestu připravit."

(Ne)hotové věci

Manfred Maurer 
Je to samozřejmě bez diskuse historická událost, když se český místopředseda vlády obtěžuje navštívit Sudetoněmecký dům v Mnichově, aby zde položil věnec k uctění památky obětí vyhnání. Křesťanský demokrat Pavel Bělobrádek se už o Svatodušních svátcích postaral o gesto budící pozornost, když formou pozdravného poselství na videu oslovil účastníky Sudetoněmeckého dne v Augsburgu slovem „krajané“. Bernd Posselt se hned pořádně chytl příležitosti a pozval Pavla Bělobrádka do Sudetoněmeckého domu.

Vlna veder má své oběti aneb Extremistu za každým stromem viděti

Tomáš Pecina

Nejspíše povzbuzeni úspěchem v případu Robina S. pustili se pražští kriminalisté do dalšího protiextremistického projektu. Za projev, který byl obsahem zřetelně mírnější než onen prvomájový, ve znalci i soudu nesrozumitelném cizím jazyce pronesený, obvinili z podněcování k nenávisti slovenského aktivistu Mariána Magáta. – Byla podána odpovídající stížnost.

Chcete u sebe doma ubytovat uprchlíka? Zelení chtějí, aby stát za to občanům připlácel denně 20 eur

Investice, která se má vrátit – Zelení a liberálové pracují na importu svých nových voličů do země 

Ten, kdo by se domníval, že Zelení nemají v těchto dnech jiné starosti, než přebarvovat přechody pro chodce do barvy „homosexualistické duhy“ a instalovat ve městech „homosexuální semafory“, se mýlí. Mluvčí frakce německých Zelených ve Spolkovém sněmu pro otázky hospodářské politiky, Dieter Janecek, požaduje státní prémii, které by měla republika vyplácet lidem, jež v budoucnu u sebe doma přijmou žadatele o azyl. „Jsem pro to, aby lidé byli motivováni činit dobro“, řekl Janecek listu Huffington Post. „Finanční stimuly pro soukromé přijímání utečenců by byly žádoucí. To by rychle a účinně odtížilo obzvláště přetíženým komunám.“ Janecek navrhuje bonus ve výši 20 eur na den, tedy 600 eur měsíčně. „Pokud uprchlíci kromě toho zůstanou v soukromém ubytování, mělo by se pak pronajímateli vyplácet měsíčně 100 euro. A smysl by mělo u převzetí rizik při pronajímání bytu“, řekl.

Změna stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení na mrtvém bodě: Nyní je na řadě zemský soud

Poté co již v květnu rejstříkový soud při městském soudě v Mnichově zamítl kontroverzní změnu stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL), nedostala se záležitost dál ani po dodání vyjádření ze strany SL, ke kterému bylo toto vyzváno. Změna stanov, usnesená koncem února spolkovým shromážděním SL, není nadále právoplatná, protože registrační soud nyní přihlášku změny stanov odložil stranou. Námitky předložené protivníky, týkající se vyškrtnutí zasazování se o restituci a o „znovuzískání vlasti“ jako účelů spolku krajanského sdružení, byly soudem zjevně přeci jenom považovány za natolik závažné, že nechtěl učinit žádné rozhodnutí, nýbrž toto přizpůsobí až výsledku řízení, jež je soudně projednávané u zemského soudu v Mnichově. Jednání u tohoto soudu bylo stanoveno na 3. listopadu.

Staň se pašerákem uprchlíků! Iniciativa založená v USA vyzývá k soukromému pašování utečenců do Evropy

Americký think tank stojí za vysoce profesionálně připravenou kampaní. Zakladatelkou organizace byla židovská sionistka Rozenbaumová. 

Staň se pomocníkem při útěku! – těmito slovy vyzývají ke spolupráci aktivisté, kteří si v posledních dnech získali mediální pozornost hlavně německojazyčných levicově-liberálních sdělovacích prostředků. Tito aktivisté provozují německy psané webové stránky www.fluchthelfer.in a už na první pohled je zřejmá vysoce profesionální úroveň jejich kampaně – ať už grafické zpracování stránek, nebo náročně zpracovaná videa prozrazují, že finanční náklady na zhotovení nebyly nízké. Jejich iniciativa otevřeně vyzývá k tomu, aby občané Německa a Rakouska například při návratu ze zemí, jako je Itálie, ilegálně pašovali do své vlasti ve svých automobilech tzv. uprchlíky. Německý liberálně-levicový list Die Zeit poskytl projektu mediální prostor a uvádí příklad tří německých pašeráků, kteří při cestě z dovolené přibrali na palubu svého vozu studenta z Mali. „Muži v cabriu mu při jeho nepovolené cestě do Německa pomáhat nesmějí. Ale přesto to udělají, ne kvůli finanční motivaci, nýbrž proto, že odmítají evropskou utečeneckou politiku“, líčí Die Zeit tyto muže jako charakterní nesobecké hrdiny.

Himmler v roce 1942 zamýšlel umožnit 750 českým chlapcům a děvčatům studium na elitních německých školách Napola

Přitom ve stejné době navštěvovalo tyto školy v Říši „jen“ 6000 německých hochů a děvčat 
Lukáš Beer

Prominentním českým žákem školy Napola byl nejmladší
syn ministra Emanuela Moravce, Emanuel Pavel, zvaný v
rodině „Mudla“, narozený 3. června 1932 v Michalovcích
na východním Slovensku. Chlapec získal po matce
říšskoněmecké občanství, takže se nejedná o případ
protektorátních dětí, o kterých se píše v článku. Na podzim
roku 1942 jej otec zapsal do školy Napola v Reichenau u
Bodamského jezera. O rok později začal navštěvovat Napola
v Drážďanech-Klotzsche, kde si jej učitelský personál
chválil jako vzorného žáka. V den Hitlerových 55. narozenin
(20. dubna 1944) byl jmenován do hodnosti HJ-Hordenführera
a směl v létě odjet na několikatýdenní pobyt do Salcburku.
V pět hodin dvacet minut dne 18. srpna 1944 při spojeneckém
náletu na Salzburg tragicky zahynul ve věku dvanácti let. 
Na snímku s otcem v září 1943 na sportovních slavnostech 
českého Kuratoria pro výchovu mládeže na Strahovském 
stadionu. Foto: archiv L. Beera (čb), Wikipedia / Kolossos.

O úmyslech umožnit vybraným českým chlapcům studium na školách Nacionálněpolitických výchovných ústavů (Napola) ve staré Říši pojednává ve zvláštní kapitole kniha Hitlerovi Češi. Na poradě příslušných činitelů se pouze osm měsíců před definitivní porážkou Německa (sic) uvádělo o nástupu českých chlapců na tyto školy: „První řada příjmů má být podle možnosti sestavena do 1. září 1945.“ První podnět k této akci přišel počátkem roku 1942 od Heinricha Himmlera a dnes si upřesníme, jaké konkrétnější představy o ní Himmler měl.

Za pojmem „Napola“ se skrývá německý název „Nationalpolitische Lehranstalt“, tedy „Nacionálně politické učiliště“ (oficiální název zněl také „Nationalpolitische Erziehungsanstalten“, tj. „Nacionálně politické výchovné ústavy“) – jednalo se o bezplatné internátní střední školy, které byly založeny v Německu po převzetí moci nacionálními socialisty v roce 1933. Mohli se na ně přihlásit adepti bez ohledu na rodinný původ a sociální status, vymezovaly se do značné míry proti stavovským školám předchozího období.

Napola lze charakterizovat jako všeobecné vyšší a pokračovací osmitřídní školy internátního typu zakončené maturitou, které byly zřízeny NSDAP nebo jedním z jejích článků (např. SS, SA) a podléhaly jejich kontrole. Zatímco původně se jednalo pouze o chlapecké školy, později přibyly i dívčí. Podobně jako u „Škol Adolfa Hitlera“ (Adolf-Hitler-Schulen) a „Junkerských škol SS“ (SS-Junkerschulen) šlo o elitní vzdělávací ústavy s cílenou výchovou nacionálněsocialistického vůdcovského dorostu. Za hlavní úkol si školy Napola kladly výchovu člověka „v národního socialistu, zdatného tělem i duší pro službu národu a státu“. Žáci se v budoucnu měli stát vedoucí vrstvou Německa. Až do začátku Druhé světové války sloužily školy Napola jako silně politicky akcentované elitní školy v rámci všeobecně vzdělávacího vyššího školství, ale za války se rostoucí měrou vyvíjely v dorostové školy pro SS a Brannou moc. Volba dalšího povolání záležela na rozhodnutí daného absolventa. Hlavním cílem především bylo uzpůsobení výchovy za účelem vytvoření vůdcovských kádrů, a to při velmi specifickém výběru žáků.

V Izraeli narůstá nenávist vůči křesťanům, potvrzuje benediktinský mnich

Na ilustrační fotografii je zobrazen jiný křesťanský kostel 
po útoku z roku 2012. zdroj

Zprávy následujícího obsahu spadají pod cenzuru místních „čistě islamofobních“ sionistických webů a zpravodajské činnosti česko-židovské iniciativy Islám v České republice nechceme: V Izraeli je velmi rozšířen výskyt incidentů ze strany židovských nacionalistů a extremistů, motivovaných nenávistí vůči křesťanům. Pozorovatelé hovoří o drastickém nárůstu v posledních letech. Příležitostně se vyskytují útoky na kostely a po křesťanech se často jako výraz pohrdání plive. Německý benediktinský mnich Nikodemus Claudius Schnabel, který žije v Izraeli dvanáct let, uvádí dle německého konzervativního týdeníku Junge Freiheit, že nenávist vůči křesťanům zaznamenává posledních pět let nárůst. On sám z vlastní zkušenosti potvrzuje, že v průměru každý druhý den si někdo před ním nebo za jeho zády odplivne a přibližně jednou za měsíc někdo plivne přímo na něj.

Uprchlický fake na Instagramu: Dojemný fotopříběh senegalského mladíka byl od začátku až do konce smyšlený

Více než 11 tisíc lidí skočilo na tento podivný projekt 

Co na první pohled vypadá skutečně jako dojemná scéna 
se šťastnými uprchlíky ze Senegalu, kteří dokázali na 
člunu přeplout do Španělska, je jen podvod, manipulující 
s lidským soucitem. Foto: Instagram Abdou Diouf

Tento příběh je jak ideálně stvořený do letošního léta, kdy sdělovací prostředky denně přinášejí zprávy o „zoufalých pokusech uprchlíků“ získat azyl v Evropě. Hlavním hrdinou tohoto příběhu je mladý Senegalec, který se rozhodne na vlastní pěst vycestovat do Evropy. Před tím si ale stihne založit ještě účet u sociální sítě Instagram, kam posléze začne ukládat fotografie z každého kroku své napínavé cesty „za svobodou“. Nejprve vidíme mladého muže, který si říká Abdou Diouf, ve svém bydlišti v Dakaru, kde si nechá prakticky upravit vlasy nakrátko. Jsme svědky toho, jak jeho maminka pro něj uvaří poslední dobré jídlo, aby se posilnil na cestu. Diouf na sociální síti píše o svých útrapách na Sahaře: „Běžel jsem dva dny. Člověk, co nás vede, říkal, že nesmíme zastavit, jinak že přijdeme o 2000 dolarů za člun.“ Na jiném snímku vidíme, jak Diouf šplhá v Tarifě přes plot, pak jej vidíme v noci na nafukovacím člunu a potom na španělském pobřeží, šťastného se svými kumpány z toho, že to zvládli. Ale tento krátký okamžik štěstí netrval dlouho.

Téměř tři a půl tisíce českých zájemců o hlídkovou službu v Hitler-Jugend v roce 1944

Počátkem léta roku 1944 navštívili mnoho míst v Čechách a na 
Moravě vojáci úderného oddílu pěchoty z východní fronty, kteří se 
setkali v Praze, v Brně, Luhačovicích a na jiných místech 
s chlapci z HJ a děvčaty z BDM. Foto: archiv Lukáše Beera

Historik Detlef Brandes ve své – nedávno i v českém jazyce vydané – knize uvádí, že důstojník pro rasovou a osídlovací agendu (vedoucí pražské pobočky Hlavního rasového a osidlovacího úřadu SS, RuSHA), SS-Hauptsturmführer Johannes Preuß dostal v roce 1944 úkol vyšetřit české zájemce o hlídkovou službu v Hitlerově mládeži. Brandes následně udává, že o hlídkovou službu v HJ jevilo zájem 3402 Čechů, z nichž 1819 (53%) bylo podle výsledků průzkumu komisaři RuS v květnu 1944 ohodnoceno „pozitivně“. Brandes bohužel v knize bližší okolnosti – jako například, kdo byli tito čeští zájemci o službu v Hitlerově mládeži, neuvádí – cituje pouze archivní materiál německého Institut für Zeitgeschichte (Mnichov/Berlín). – Pro čtenáře Našeho směru připravujeme nové informace (které ještě nebyly publikovány v knize Hitlerovi Češi) o úmyslu Heinricha Himmlera z roku 1942 umožnit velkému počtu českých chlapců a děvčat studium na školách Napola (Nacionálněpolitické výchovné ústavy) ve „staré Říši“, které poskytovaly ukončené střední vzdělání a jejichž úkolem bylo především vychovávat „velitelský dorost“ pro SS a Wehrmacht. (-lb-)

65 let staré plány na vytvoření federativního státu Čechů a Němců ztroskotaly

Výročí „Wiesbadenské úmluvy“ 
Franz Chocholatý Gröger 

Hans Schütz, Lev Prchala, 
Rudolf Lodgman von Auen a Richard Reitzner.

Přesně před šedesáti pěti léty generál Lev Prchala a Vladimír Pekelský za Český národní výbor v Londýně uzavřeli smlouvu s Pracovním kruhem na ochranu sudetoněmeckých zájmů, zastoupeným Dr. Rudolfem Lodgmanem von Auen, Richardem Reitznerem a Hansem Schützem. Úmluva byla ratifikována v Mnichově dne 4. srpna 1950 a o den později v Londýně. Generál Lev Prchala založil v roce 1940, spolu s novinářem Petrem Prídavkem, „Československý národní výbor“ jako formu opozice vůči československému odboji vedenému čs. londýnskou vládou a prezidentem dr. E. Benešem.

„Obě strany uznávají zásadu, že v emigraci není nikdo oprávněn zavazovati svůj národ. Jen národ sám je pánem svého osudu a má míti možnost svobodně se rozhodnout, kterou cestou se chce dát“, psalo se v onom prohlášení z roku 1950. A stejně tak zde stála důležitá věta: „Obě strany považují návrat sudetskoněmeckých vyhnanců do jejich domoviny za spravedlivý a tudíž samozřejmý.“ K tomuto mělo dojít, „jakmile bude osvobozen český národ“ od komunismu. Společným programem bylo vytvořit „federativní stát Čechů a Němců“, přičemž by se střídali čeští a němečtí prezidenti. Plné znění této „Wiesbadenské úmluvy“ si přečtěte ZDE.

Němec, gestapák a sudeťák v podání českého filmu v letech 1945-1969

Německé „nacisty“ v poválečných českých filmech paradoxně často hráli německy hovořící židovští míšenci 

Němce v českých poválečných filmech ztělesňovali často nejen etničtí 
Němci, ale i židovští míšenci. Jedním z nich byla i „legendární postava 
esesáka“ v animovaném filmu Vzpoura hraček (1946), kterou zahrál herec 
Eduard Linkers. Jeho otec byl Žid, a proto Linkers (narozen v roce 1912) nesměl 
hrát divadlo. Zato směl za války v Praze pracovat jako učitel angličtiny. 
Po válce si zahrál celkem 12 rolí v českých filmech

Určitě pozoruhodnou studii, bezprostředně se dotýkající analýzy česko-německých vztahů, vypracoval před nedávnem Adam Trcala v podobě své magisterské diplomové práce Zeisler, Magerová a spol.: Obraz Němců v českém filmu let 1945-1969 (Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Brno, Ústav filmu a audiovizuální kultury, 2014). Autor se zaměřil na zobrazování Němců (ať už sudetských Němců, „západních“ a „východních“ Němců nebo Rakušanů) v českém filmu let 1945 až 1969. „Tento časový rámec je zdola ohraničen koncem druhé světové války, a shora pak nástupem tzv. normalizace. V rámci této doby prošla zkoumaná problematika zajímavým a bohatým vývojem, který však byl zaražen a z velké míry zvrácen právě nástupem normalizační politiky po roce 1969“, odůvodňuje Trcala, proč se jeho studie zaměřila pouze na tuto bezprostřední poválečnou etapu. Celkově bylo v období let 1945 a 1969, tedy za 24 let, natočeno v českých zemích 565 celovečerních hraných filmů, z nichž se zkoumané problematice věnovalo 47 snímků. Můžeme tedy říci, že tato tématika je obsažena v 8,32 procentech filmů natočených v tomto období. „Takovéto ,prominentní‘ zastoupení zřejmě neměla v české kinematografii v tomto období žádná jiná národnost“, poznamenává autor.

Vystřízlivění dárkyně uprchlického tábora: „Když jsem viděla realitu, rozhodla jsem se, že dary místo jim rozdáme potřebným lidem!“

Fotoesej na Facebooku plus video z bitky „uprchlíků“ v táboře v Drážďanech 

Pod hesly „Muslimové a uprchlíci jsou vítáni“ tento týden proběhla také před 
utečeneckým táborem demonstrace aktivistů proti „rasismu a nepřátelství vůči 
cizincům“. Nápadná byla vysoká účast samotných přistěhovalců na akci. 
Obyvatelé Traiskirchenu zorganizovali protidemonstraci. 
Foto: screenshot FPÖ TV Magazin

Utečenecký tábor Traiskirchen (20 km jižně od Vídně), ve kterém v minulých týdnech proběhly nepokoje, jež musela uklidňovat policie, od minulé středy nepřijímá žádné nové uprchlíky. V táboře se nachází 4500 osob, z nichž 2200 pro přeplnění nemá k dispozici vlastní postel na spaní. 480 lidí si postavilo v areálu stany, ve kterých přespávají. Různé nevládní a lidskoprávní organizace kritizovaly rakouskou vládu opakovaně kvůli údajně nelidským a nedůstojným podmínkám, v jakých musí utečenci „v jedné z nejbohatších zemí světa“ žít. O situaci se začala zajímat i Amnesty International, která dostala povolení vyslat do tábora příští týden svou „vizitu“. Podle informací, které na svém facebookovém profilu uvádí opoziční politik Ewald Stadler, dostávají dospělí žadatelé o azyl v Traiskirchenu denně 30 euro na ruku za „nicnedělání“. Vláda kromě toho rozhodla před dvěma dny, že zvýší denní příděl na tzv. „nedoprovázené nezletilé uprchlíky“ z dosavadních 77 euro na 95 euro, což odpovídá měsíční dávce na jednoho nezletilého uprchlíka ve výši 2850 euro (sic).

Vyhánění po etapách

Jenny Schon 

Ilustrační obrázek: Náš směr. Fotografie autorky se svou matkou ZDE. 
Matka autorky zemřela 30. května 2015. Recenze na česky vydané básně 
autorky Jenny Schon v díle Česká polka ZDE.

Když jsem v červnu 1975 fotografovala mou nedávno zesnulou matku, Anni Schonovou, rozenou Schwantnerovou, v dnešní ulici Gorkého 101 v Trutnově, sice jsem si uvědomovala, že jsem se tu narodila, ovšem ne to, že třicet let předtím – dne 29. července 1945 – jsem jako dítě pod hrozbou násilí musela se svou matkou tento dům opustit. Od té doby znovu uplynulo dalších čtyřicet let.

K výročí postupimské konference se v Česku jako obvykle lže

Tomáš Krystlík 

Je pozoruhodné, jak ČTK i sedmdesát let poté dokáže opakovat báchorky české historiografie.

Poté, co britský vládní kabinet v červenci 1942 obecně schválil princip poválečného transferu německých menšin v případech, „kdy se to bude jevit jako nezbytné a žádoucí“, a Beneš získal v prosinci 1943 zcela konkrétní ústní Stalinův souhlas s poválečným vysídlením veškerého neslovanského obyvatelstva, zahájila československá vláda hned 9. 5. 1945 organizované vyhánění Němců českých zemí do sovětské okupační zóny. Před cizinou je vydávala za živelnou, rozhořčenou reakci českého lidu za utrpení způsobené okupací. US-Army tzv. divokým odsunům do své německé a rakouské okupační zóny bránila. To vše za stavu, kdy USA v lednu, Britové v březnu 1945 Benešovi a československé vládě v Londýně svými nótami transfer československých Němců do rozhodnutí mírové konference zakázali. Nichols, Churchill a Eden to Benešovi před jeho odletem do Moskvy ústně zopakovali.