Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících - Dnes jako tehdy - Není Canossy! - Pro silný český národ ... - O pořádek v národě - Zrazeni a zaprodáni - Smysl dnešního boje - K velikému týdnu - Projev ministra Moravce v rozhlase - Politický smysl krajního odporu - Kdo k nám nese válku / Klid politickou silou
Suchou vědu střídá v pravé hodině zelený strom poznání. Situace se nyní mění každou hodinu, ale vždy stejným směrem se kupí události, jež za sebou následují. Až toto číslo se ocitne v rukou čtenářových, snad se setká s výčitkou, proč jsem psal o tom, co předběhly zatím události.V těchto dnech na středním Labi se patrně mezi Drážďany a Magdeburkem setkaly na několika místech předvoje americké se sovětskými. Obě strany dělí z valné části řeka. Berlín je obklíčen. Jako teritoriální celek s určitou hloubkou jeví se jižní část Říše, jejímž předsunutým bastionem jsou obě české země ze tří stran nepřítelem obklíčené. Velká část těžkého říšského průmyslu je ztracena. Komunikace jsou nepřítelem ze vzduchu nepřetržitě napadány. Snad není na německém neobsazeném území mimo Protektorát jediné město nebo městečko celé. Je to hrdinský boj giganta, jenž opřen o alpské hřebeny, rozdává rány do všech stran. Krev z něho crčí, ale zrak je pevný a čelo stále schýlené k útoku.
Evropa! Nikdy nám nebylo toto slovo tak drahé. Evropa, matka třiceti národů, odchovaných klasickou kulturou helénsko-římskou a jejich nástupkyní: kulturou křesťanství římsko-cařihradského. Co je na západ (americká civilisace), představuje několikrát slitý obchodní odvar, a co je na východ (bolševický svaz) je odpadkem několikrát prohozeným drobným sítem nenávisti.
Tyto dny na Labi se Evropa dělí. Při tomto hrozném aktu tuhne nám krev v žilách. Neevropský východ si podává ruku s neevropským západem uprostřed Evropy rozetnuté ve dvi. Marná jsou všechna kdyby. Říše prý měla dělat jinou evropskou politiku. Ona měla jinou evropskou politiku také dělat Společnost národů. Evropa je problém celého století. Co se v dvacátých letech tohoto století nedalo uskutečnit ženevským žvaněním, to se nepodařilo ve čtyřicátých letech ani Říši mečem. Vše nasvědčuje tomu, že v letech šedesátých sjednotí Evropu společná bolest. Nechci být visionářem. Ale bída, do které se zvolna sesouvají všechny evropské národy, bude nevyslovitelná. Přelidněnou Evropu cestou této války postihla přímo biologická katastrofa ve formě kapitalisticko-bolševického „osvobození“, za něž se nebude platit daň v penězích, jak tomu bylo po první válce světové, nýbrž miliony, desítkami milionů životů. Evropanů je prostě na jeden čtvereční kilometr příliš mnoho! Nejhustěji obydlenými evropskými zeměmi jsou Belgie a náš Protektorát. O belgickém hladu už něco jsme se doslechli. Český hlad teprve přijde.
Velkoněmecká říše podobá se těžkému korábu, k němuž jsou připoutány větší nebo menší loďky ostatních evropských národů přepevnými lany. Na mnohých z těchto lodiček se křepčilo, že když od západu a od východu německý černý koráb byl napaden nepřítelem. Čím více bylo v německé lodi děr, tím více se stupňovala radost zaslepených. Zapomínali, že v okamžiku, kdy zachmuřená německá loď zmizí pod hladinou, uhodí také poslední hodinka lodiček větších a menších. Nebude dost pádné sekyry, která by přeťala lana, jež poutají tyto skořápky k německému korábu. Vše půjde ke dnu! To cítí dnes podvědomě také normální český člověk. Není třeba, abychom milovali železnou traversu, která drží v povětří naše schodiště. Pošetilé by však bylo, kdybychom tuto traversu hleděli vydlabat jen proto, že se nám nelíbí její profil. Velkoněmecká říše tvořila traversu Evropy, podpírající schodiště její společné (evropské) věci.S ulicí a slintající nenávistí nelze diskutovat. Ale minou roky poroby „osvoboditelů“. Budou jiné, nečekané a kruté zkušenosti. Bolest zjemní ducha, povznese národy. Turci ani Tataři věčně nevládli. A jaké to byly říše. Přijde doba, kdy Evropa se zbaví „osvoboditelů“, jako se zbavila Turků a Tatarů. Kdy to bude, závisí na obnovení životní síly zotročených evropských národů.
Do dnešního života něco přát Evropě není lehké. Co můžeme přát člověku, který se z vlastního čistého domku má přestěhovat do obecní pastoušky. Přísloví mluví o odříkaném chlebu, kterého bývá největší kus. Německý chléb byl režný. Pravý komisárek. Ale dovedl zaplašit hlad těch, kteří toužili po dortech vysněných, ale nemožných svobod. Zítřek naučí Evropany evropské realitě. Přestane se fantasírovat. Německý komisárek zamění totiž sovětská placka v plev.
.Ale kdo chce kam, pomozme mu tam, řekl by pan Netrpělivý. My, kteří vidíme, kam se události sesouvají, nemůžeme přihlížet. V poslední chvíli varujeme. Nemyslete, že tento hlas je marný. Rok od roku bude silněji znít, až se stane hlasem polnice archanděla, která probudí tento lid k opravdové evropské revoluci, v níž jako rovní bratři půjdou Němci vedle Čechů – dva nejkulturnější národy světa.
Vyšlo v časopise Přítomnost, čís. 8, ročník XIX, 1. květen 1945, str. 1
