středa 6. května 2009

Německé velení nemělo zájem v Praze bojovat a prohlásilo ji za lazaretní město


V novinách MF Dnes vyšel před 4 roky článek Jana Zieglera "Historie pražského povstání", který byl poté přetištěn v říjnovém vydání internetového časopisu CS-Magazin. Přinášíme jej v nezměněné podobě a v plném rozsahu.
.
Povstání proti nacistické okupační moci v Praze na samém sklonku druhé světové války provází mnoho mýtů, které se pokusil objasnit historik Stanislav Kokoška z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. A nutno říct, že jeho snažení vyznělo úspěšně. Kokoškova publikace je prvním solidním historickým dílem, které vojenské akce povstalců v Českých zemích přibližuje s nadhledem a bez ideologické zaujatosti, jež byla typická pro marxistické publikace o této události.
.
Zcela zásadní otázkou pro historika je, zda povstání z vojenského hlediska přispělo k porážce hitlerovského Německa. Tady autor správně vyhodnotil nastalou situaci a dospěl k jedinému závěru, že vojenský význam povstání nebyl rozhodující pro porážku německých armád skupiny Střed, které velel maršál Ferdinand Schörner.
.
Povstalci se svou chabou výzbrojí neměli žádnou šanci vzdorovat daleko silnějšímu protivníkovi. Německé velení také nemělo zájem v Praze bojovat a prohlásilo ji za lazaretní město. Počítali totiž s tím, že přes Prahu, která byla důležitou dopravní křižovatkou, rychle ustoupí k americké armádě v západních Čechách. Jenomže ozbrojené povstání tento plán Němcům překazilo.
.
Je dobře, že se čtenář v knize dozví řadu zajímavostí z bojů v pražských ulicích a také spravedlivé hodnocení stále choulostivé záležitosti - podílů ruských jednotek generála Vlasova při vojenském zásahu na pomoc povstalcům. Vlasovci tehdy na mnoha místech odrazili útoky německých jednotek a v kritických chvílích povstání podrželi. Mimo jiné vyhnali z ruzyňského letiště proudové německé stíhačky Me-262, které odtud napadaly povstalce. Autor také úspěšně vyřešil další velký problém, o který se vedou letité spory, a tím je možné osvobození Prahy americkou armádou, která již ráno 6. května 1945 obsadila Plzeň.
.
Historik Kokoška jasně potvrdil, že Američané mohli přijít Praze na pomoc a nebyl pro ně problém dorazit do hlavního města 6. května večer nebo další den ráno. Z archivu velitelství skupiny armád Střed je totiž patrné, že Němci již o válku s USA nestáli a byli připraveni je pustit do Prahy a vzdát se. Politické dohody však dostaly přednost před pomocí povstalců, a tak tisíce lidí zahynuly zbytečně.
.
Zájemci o problematiku druhé světové války najdou v knize spoustu překvapivých a zajímavých informací. Je jen škoda, že se Kokoška nevyhnul některým drobným nepřesnostem. Například dvakrát uvedl, že velitelem 2. ukrajinského frontu byl generál Jeremenko, ale ve skutečnosti jím byl maršál Malinovský. To však nic nemění na tom, že autor odvedl velmi dobrou práci.
.
Stanislav Kokoška: Praha v květnu 1945. Historie jednoho povstání, Nakladatelství Lidové noviny Praha 2005, 277 stran, doporučená cena 225 Kč
Převzato z www.cs-magazin.com

úterý 5. května 2009

Zážitky raněného poručíka Wehrmachtu z povstalecké Prahy


Od listopadu 1944 jsem ležel jako zraněný poručík s rozdrceným levým předloktím v Lazaretu VII v Praze na Malé straně (bývalý Tyršův dům). V dubnu 1945 jsem už směl mít vycházky, přičemž jsem měl ruku v obvaze. V Praze tehdy panoval naprostý klid. Při mých vycházkách jsem se cítil naprosto bezpečně, Češi se všude tvářili přátelsky a vycházeli mi vstříc.

4. května 1945 panoval dokonalý klid a také státním ministrem Frankem nařízené třídenní vyvěšování smutečních praporů po smrti Hitlera se všude provádělo bez incidentů. Člověk by si nikdy nemyslel nebo očekával, že Čechy, kteří se po celou válku ani jednou neodvážili k nejmenšímu otevřenému odporu proti německé ozbrojené moci, popadne po kapitulaci bezpříkladný paroxysmus ukrutností oproti bezbranným lidem a nezastaví se přitom ani před zraněnými vojáky, ženami, dětmi a bezmocnými lidmi. Následně vylíčím v hlavních bodech mé vlastní zážitky a pozorování:

Ve večerních hodinách dne 4. května začali Češi v Praze odmontovávat německé cedule a nápisy a začali odmítat odpovídat na otázky položené v němčině. Policie se přitom vesměs chovala pasivně. Ráno 5. května byl naprostý klid, takže jsem nepovažoval za nebezpečné vydat se z našeho bytu, kde jsem se kvůli přeplnění lazaretu nacházel v domácí péči, do lazaretu za účelem výměny obvazu na ruce. Kolem 11 hodiny byl z ulice slyšet hlasitý křik, najednou byly všechny domy všude vyzdobeny českými vlajkami, lidé se navzájem objímali a mávali českými praporky nebo květinami. Opustil jsem lazaret s rukou obvázanou v pásce, protlačil jsem se hloučky lidí, nastoupil do přijíždějící tramvaje a jel přes město směrem domů. Kromě několika nadávek a proklínání proti mé osobě jsem ale nezažil žádné nepřátelské chování. Jak jsem se později dozvěděl, byly zrovna v těch momentech v nádražním areálu Bubenečského nádraží rozdělovány zbraně mezi Čechy a byl odtud odstřelován jeden tam stojící německý nemocenský vlak. Mezitím se Češi zmocnili též pražského městského vysílače a vyzívali obyvatelstvo v neustálých provoláních k povstání. Přitom neustále opakovali štvavé paroly „Smrt Němcům!“.

Po mém návratu jsem z okna bytu mých rodičů postřehl zkrvaveného německého vojáka v nádražním areálu, který tam ležel na horkém slunku a byl brutálně týrán a hlídán jedním českým povstalcem. Převlékl jsem se předtím do civilu a vydával se za univerzitního profesora. Obyvatelům domu nikdo neubližoval a kromě nalezených malých zbraní a cigaret jim nebylo nic vzato. Následující noc a následující neděle 6. května, nepřinesly žádné zvláštní události, kromě krátkého stáhnutí ke stavbě barikády a rozkazu k opuštění bytu a vyhledání protileteckého krytu. Teprve potom v pozdních večerních hodinách 6. května přišlo několik mužů a křičelo: „Všichni muži okamžitě půjdou s námi!“. Má matka, která se ke mně tiskla jako jedinému rodinnému příslušníku, který u ní setrvával, a jež chtěla jít se mnou, byla ode mne odtržena a odstrčena zpět. Musel jsem pak bez rozloučení jít a mou matku jsem směl poté spatřit až po dvou letech. Byli jsme dopraveni do Kina Oko (Orion) a tam zamčeni společně s muži, ženami a dětmi z jiných uličních bloků. Zpočátku nebylo zacházení špatné, stráže se o nás moc nestaraly, dostali jsme k jídlu trochu chleba a polévky.

8. květen nám přinesl naději na brzké vysvobození, neboť stálá střelba v naší blízkosti neustále zesilovala a u stráží se projevovala rostoucí nervozita a strach. Někteří z Čechů dokonce začali mluvit s Němci a nechali se jimi ujišťovat, že jim vlastně nijak neublížili, aby s nimi němečtí vojáci, kteří se mezitím prodrali do bezprostřední blízkosti, zacházeli také shovívavě. Avšak nastala náhle noc, aniž by se na naší situaci něco změnilo, ona noc, která přinesla konec války a tím také konec bojů o Prahu, příchod prvních Rusů a také počátek vraždění a mučení.

V poledních hodinách 9. května vtrhli do kinosálu hulákající ozbrojení chlápci s rudými páskami kolem ruky a údery pažeb a kopanci nás donutili vytvořit skupiny po 10-15 mužích (později přibyly i ženy) a hnali nás ven odklízet barikády. Stál jsem společně s několika Rakušany a na každého jsem volal, že jsme Rakušané. Ale ani to moc nepomohlo. Přesto jsme byli společně vyhnáni ven. „Hlídka“ nám ale řekla, že bude brát ohled na to, že jsme Rakušané. S rukama vzhůru se v poloběhu šlo dál ulicemi. Schytali jsme první údery od shromážděných lidí. O několik bloků dál stála velká barikáda, kterou jsme měli odklidit. Byla asi 2,5-3 m vysoká a sestávala hlavně z nahromaděných velkých dlažebních kostek s železnými tyčemi a ostnatým drátem. Postupně jsme barikádu odklidili a upravovali dlažbu.

Mezitím se nashromáždila velká skupina diváků, na zádech nám byly vápnem čmárány hákové kříže a na čelo horkým térem také, částečně z nás byly vysvlečeny boty a část ošacení. Celé odpoledne jsem mohl pracovat pouze pravou rukou, protože jsem přece před několika málo týdny dostal na pravou ruku sádru, velká rána ještě nebyla úplně zahojena a hnisala. Skutečnost, že jsem stále každému poukazoval na to, že jsem Rakušan a že ovládám český jazyk, mě uchránila před četným umlácením lidí v průběhu tohoto dne.

Když kolem jela ruská auta, museli jsme je zdravit v kleče a v poklonu až na zem. Pot a krev lepily na naší kůži, jazyk byl sotva schopen vypustit nějaká slova, protože slunko z nebe pražilo a nebyla možnost se narovnat nebo si odpočinout a napít se vody. Přitom jsme byli stále pobízeni bitím a kopáním. K večeru jsme byli s naší prací hotovi. Zpátky se „šlo“ poloběhem střídavě s leháním na zem a skákáním v hlubokém dřepu. Cestou jsem od jedné české ženy dostal do zraněné ruky tak prudkou ránu tyčkou z plotu, že mi tím byla ruka znehybněna. Zpátky se vrátila jenom část vyzvednutého „pracovního komanda“. Většina lidí měla na sobě rány, ženy měly hlavy vystříhané dohola.

Vytouženého klidu jsme se ale nedočkali ani v noci. Rusové a Češi si chodili vybírat německé ženy a dívky, z předsálí byly slyšet zoufalé výkřiky. Muži, kteří chtěli své ženy chránit, byli zbiti; děti, které se pevně držely svých matek, brali tito muži s sebou a nechali je na zneuctívání koukat. Moje bývalá učitelka tance při znásilňování zešílela. Větší množství lidí zoufalo a pokoušelo se vzít si život otevřením žil, oběšením anebo skokem z balkonu kina. Já sám jsem chránil jednu 16tiletou dívku, tím že jsem ji uschoval pod zaklaplými sedadly, na které jsem se položil.

Pod hrozbou smrti nám byly v následujících dnech odebrány veškeré věci počínaje kapesními nožíky a hřebeny a pilníky na nehty konče (nejprve samozřejmě peníze). Každý den byli muži a ženy vyzvedáváni k různým pracím a často se vracela zpátky pouze malá část lidí. Takto se po 14 dnech přiblížily svatodušní svátky. Jak jsem se později dozvěděl od mého spoluvězně Dr. Küttnera z Halberstadtu, bylo v tento den několik Němců v centru města na Hybernském náměstí umučeno k smrti. Do smrtelných výkřiků se tehdy vmíchával slavnostní zvuk varhan z blízkého kostela, kde se tentýž lid „vroucně“ modlil k Bohu lásky mezi bližními a slitování.

Člověk sám nemohl dělat víc, než se podřídit vůli Boha a strpět to s nejvyšším ovládáním sama sebe, pokud se sám nechtěl vrhnout do nejtrýznivější smrti. Často jsem přemýšlel o tom, odkud tak najednou přišla tato propastně hluboká nenávist tohoto národa. Přestál přece celou válku jako sotva jiný národ v Evropě. Němci se k Čechům chovali jako k rovnoprávnému národu, Češi na tom byli z hlediska stravování kolikrát lépe než mnozí Němci. Člověk seděl v železnici, v kině nebo v kavárně vedle Čecha – nebylo žádného rozdílu, pouze toho, že Češi nemuseli narukovat a oplakávat žádné padlé.

V týdnu po svatodušních svátcích jsme byli všichni vyhnáni z kina do bývalé Scharnhorstovy školy v Praze-Dejvicích. Na vstupní bráně se nám vstříc už slibně tkvěl nápis „Koncentrační tábor“. A také se tam snažili pokud možno přetroufnout všechno, co o koncentračních táborech slyšeli. Leželi jsme tam v prázdných školních třídách na podlaze. K dispozici nebylo mýdlo na mytí, zato ale 25 ran výpraskem za jednu naleznutou blechu, jak bylo na chodbě napsáno jako varování.

Každý den při nástupu se střílelo a mlátilo. Když někdo padl s postřeleným břichem na zem, musel jeho soused zůstat stát vedle něho bez pohybu. Mrtvoly ležely několik dní ve dvoře, dřív než je někdo někde nouzově zahrabal. Malé děti a staří Lidé umírali, protože strava byla špatná a dávky směšně malé.

Těšilo mne, když jednoho dne začalo odtransportování na zemědělské práce a bylo mi po mém poukázání na to, že jsem zraněný důstojník, řečeno, že půjdu do lágru pro válečné zajatce. Přitom na mě ovšem hulákal velitel lágru, jeden štábní kapitán českých ozbrojených složek, že mé válečné zranění je hanbou a nemám si jej brát jako čest.

S novou nadějí jsem 2. června 1945 vpochodoval společně s několika německými vojáky, kteří byli nějakou dobu použiti u ruského vojska jako řidiči a poté Rusy posláni domů, ale nadále zadržováni Čechy, do vojenského zajateckého tábora v Praze-Motole. Pomyslel jsem si, že nyní by se přece měla dodržovat ustanovení Ženevské konvence a mělo by se se mnou zacházet jako s člověkem a ne jako s něčím stojícím pod úrovní zvířete. Z tohoto omylu mě ale vyvedla první rána, když jsem u vchodu barákového tábora, který byl obehnaný ostnatým drátem, spatřil muže s rudou páskou kolem paže a gumovým pendrekem. Byli jsme rozestavěni na dvoře a co nejdůkladněji prohledáni. U mě se toho moc najít nedalo, ale bývalým řidičům, co jezdili pro Rusy, byly odebrány veškeré zásoby tabáku, konserv, chleba, peněz atd. Pak musela být, jak se to stávalo už v minulých lágrech, obnažena horní polovina těla a dívali se, jestli nemáme na levém podpaží vytetovanou krevní skupinu. Mezi vojáky se nacházel jeden, který byl ihned osobně zmlácen velitelem lágru, štábním kapitánem Mašankou (tedy československým štábním důstojníkem). Když tento zbitý muž zvedl prst a přísahal na Boha, že vůbec není příslušníkem SS, ale že byl označen krevní skupinou jako zpětný osídlenec z východu, vmetl mu tento „pan štábní kapitán“ do obličeje: „Na Boha? Němci nemají žádného Boha!“. Chudák pak zmizel ve „sklepě pro SS“, ze kterého už nebylo živého úniku.

Zacházení a strava se zde nezměnily. Ráno jsme nacházeli muže, kteří chtěli jít v noci na latrínu, před ní ležet postřelené a vykrvácené. Jediná změna ve srovnání s předchozím KZ byla, že jsme teď byli sami mezi sebou jen muži, kteří se předtím naučili snášet nepříjemnosti a nouzi ve válce, a že k našemu vlastnímu utrpení se nepřidružila nutnost dívat se i na týrání nebohých žen a nevinných, většinou tak svěžích a veselých dětí. Já sám, podobně jako většina důstojníků, jsem byl často přidělován k nejtěžším pracovním komandům, musel jsem ve městě tahat skříně a byl jsem mimo jiné jistým praporčíkem Kužbachem několikrát bit řemenem do obličeje. Vězni byli už tak vyhladovělí, že u mnoha z nich opadl ostych a nakláněli se nad každým odpadkovým košem a hledali v nich zplesnivělé kůrky chleba nebo slupky od brambor, pokud jim v tom hlídky vyloženě nebránily.

U jednoho pracovního komanda jsem se seznámil s jistým 21letým hlídačem, který se choval výjimečně přátelsky a s kterým jsem se mohl bavit v českém jazyce o různých věcech. Říkal mimo jiné, že současní mocipáni v ČSR si nemusí nic namlouvat, že si zavedou opět stejný režim jako před rokem 1939. „V Německu“, povídal, „jsme viděli a také dostali, co si dělník žádá a co mu musí být dopřáno. Proto se nehlásím k žádné ze starých politických stran, ale jsem komunistou.“ To byl asi první Čech, který během války pracoval v německých továrnách, byl výborně zaplacen a živen a nyní netvrdil, že tam byl v koncentráku, jak to dělali jinak všichni ostatní. Vyprávěl také o jedné otřesné vraždě z květnových dnů. Podle jeho údajů vytáhli Češi v Praze Vinohradech na ulici jednu českou dívku, která byla milenkou jednoho příslušníka SS a nyní s ním těhotná, a bestiálně jí zavraždili. S odříznutými prsy a rozpáraným břichem tam pak jen tak zůstala ležet. Přivolaní zástupci tisku (také zahraničního) zjistili na základě důkazů, že se jednalo o Češku a vyvodili z toho, že se tohoto hrůzného činu mohli dopustit jen Němci. Tak vznikaly zprávy o bestialitách Němců během české revoluce.

Tento příslušník hlídky, pod jehož dozorem jsme v městské části Vršovice pracovali, mne doprovázel také k jedné mě dobře známé české rodině, která bydlela v blízkosti. Otec rodiny, dobrý přítel mého otce z mládí, kterému můj otec také v období německé okupace napomohl k dobrému postu, nebyl doma. Vlastně jsem u nich nechtěl nic jiného, než o sobě dát jenom znamení že žiji, aby aspoň nějaký člověk na Zemi věděl, že jsem v těchto dnech naživu a že se nacházím v táboře Motol, neboť člověk musel tehdy počítat každým dnem se svou smrtí.
Když mě jeho žena spatřila, chytla jí taková hrůza, že by mě nejraději zase opět vyhodila ze dveří, kdyby u toho nestála ta hlídka. Dcera si vychutnávala hned nejhorší nadávky proti Němcům a říkala také, že kdyby nějakého z nich v revolučních dnech dostala do rukou, tak by ho určitě zabila. Hlídka vzala tu starší ženu trochu stranou a potichu jí říkala, aby mi dala přeci jenom něco málo k jídlu, protože lidé v lágru nemají co jíst. Později mi ten muž přiznal, že tak učinil proto, že přesně věděl, že bych to také anebo právě v této situaci chápal pod mou úroveň o něco škemrat. Tak jsem se dostal alespoň ke kousku chleba s trochou marmelády, jež ta žena vystrašeným zrakem vkládala zabalený do rukou hlídky se slovy: „Dávám Vám to, dělejte si s tím, co chcete. Nechci s tím mít nic společného.“ Bohužel se naše cesty po třech dnech rozdělily a já se s tímhle jediným lidsky přátelským Čechem, kterého jsem během věznění potkal, již neviděl.

Skrz těžkou práci a špatnou stravu se stav mého zranění velmi zhoršil. Jizva byla brzy rozevřená přes svou celou délku v rozměrech 12x6 cm a silně hnisala. Také ostatní malé rány na těle hnisaly a neléčily se. Nakonec jsem nebyl schopen práce a byl jsem vzat do 300 metrů vzdáleného tzv. nemocničního tábora Motol. Tento sestával z několika kamenných budov seskupených kolem dvora. Spali jsme tam na bývalém prostranství pro skladování sena nad prázdnou koňskou stájí na holé podlaze z cihel bez jakékoliv podložky, a já, stejně jako většina, bez přikrývky. Tam leželi zranění a nemocní těsně na sobě namačkaní, člověk na člověku. Spoluvěznění lékaři nemohli být prakticky vůbec nápomocní, protože neměli žádné prostředky, dokonce ani dostatek papírových obvazů.

Rozdíl mezi důstojníky a obyčejným člověkem spočíval pouze v tom, že zranění a nemocní důstojníci byli používáni téměř každý den k házení uhlí lopatou a zametání cest. Přitom museli k pobavení vojensky cvičit s košťaty vyrobenými z větví.

V protější budově se nacházel pověstný „SS sklep“. Tam bylo v jednom malém uhelném sklípku na sobě namačkáno 80 až 100 lidí, kteří byli odsud každý den vyzvedáváni a posléze trýzněni. Když už z toho hlídky byly unavené, rozestavěly si vězně navzájem naproti sobě a tito se pak museli sami navzájem fackovat. Někdy je hlídka vysvlékla donaha a bila je. Ti lidé vypadali jako kostlivci, neboť byli předurčeni k tomu, aby pomalu vyhladověli. Návrat do sklepa se někdy odehrával tím způsobem, že si hlídka postavila u vchodu jednoho muže po druhém a odkopávala je dolů do místnosti. A pokud byl někdo z takto postižených šikovnější anebo měl více síly, aby dole dobře přistál, musel se vrátit zpět nahoru a procedura se opakovala. Anebo jej hlídka nechala kleknout u prahu do místnosti obličejem směrem ven a se skloněnou hlavou. Postižený pak dostal kopanec do obličeje, takže se sesypal dolů po schodech po zádech. Během těchto jednání jsme byli vyhnáni na naši půdu, mohli jsme ale sledovat události škvírami ve střeše a ve dveřích, pokud nás od toho neodvrátila samotná hrůza.

Počet lidí ve sklepě stále rostl, byli tam i čtrnáctiletí chlapci z HJ-Volkssturmu. Když se tímto způsobem podařilo nacpat lidmi i jednu další místnost, rozhodli se „udělat místo“. Aby se předcházelo nákaze hlídek nemocemi, které dole ve sklepě bujely, sypali tito lidé zamřížovanými okýnky dovnitř chlorové vápno. Anebo také naslepo stříleli dovnitř samopalem. V noci se konaly náležité masové popravy. Nejdříve přišli na řadu zranění se sádrovými obvazy. Všichni obyvatelé sklepa stáli před jistou smrtí. Není divu, že dva mladí chlapci, kteří museli z těch prostor vynášet ven vědro s nečistotami, tento náhle postavili na zem a rozběhli se s křikem směrovaným k nám „Pozdravujte nám domov, pozdravujte Německo!“ odtud pryč, jak jen je jejich slabé nohy unesly. Běželi vstříc smrti, protože nebylo otevřeného východu z lágru. Brzy nato zaznělo několik výstřelů a ti dva dotrpěli.

Ti co měli být zastřeleni, nebyli většinou vyřízeni střelením do týlu nebo do hlavy, ale do břicha, aby tak ještě hodiny trpěli. Během této doby, většinou šlo o noc, jsme nesměli opustit půdu, ačkoliv jsme se všichni, s nemocnými ledvinami od té podlahy z cihel, tlačili ke dveřím. Když se přeci jen někdo pokusil vyjít ven, hlídky začaly tím směrem střílet. Nesměli jsme mít nahoře ani kbelík na nečistoty. Později z nás bylo většinou utvořeno komando po 10 mužích, které házelo mrtvoly na koňský vůz a pak je zahrabávalo a které sypalo písek na velké kaluže krve. Po delší dobu bylo pracovní komando přes den zaměstnáno tím, že se vykopávaly masové hroby.

Můj stav, stejně jako stav mnoha zraněných, se díky špatné a nedostačující stravě, která mezitím „stoupla“ na 400g chleba, půllitr vodové polévky a 2 krát denně tzv. kávu, zhoršil tak, že jsem už pak jen apaticky ležel. Mnozí nakonec takhle zůstali ležet úplně, protože už nebyli mezi živými. V této době, bylo to kolem půlky srpna, jsem obdržel oklikou přes mé příbuzné v Sudetech, kterým jsem mohl lstí dát známky o tom, že žiji, zprávu, že můj otec a má matka ještě žijí. To mi pomohlo znovu nabrat chuť do života a naplnilo mne povinností přežít jako poslední pozůstalý syn. Zoufale jsem přemýšlel o možnosti, jak bych změnil mou situaci a unikl tomuto pomalému umírání. Nakonec jsem se chytl jediné možnosti, která se nabízela: nahlásil jsem se na zemědělské práce.

Čeští sedláci z vnitrozemí zaměstnávali stále velký počet zemědělských pracovníků. Všichni tito lidé odešli do Sudet a dostali tam německé usedlosti. Nyní byla přezrálá úroda a musela být sklizena. Proto se Němci jako pomocní pracovníci.

2. července 1946 jsme všichni opustili zem, ve které jsme tolik zažili. Zachránil jsem svůj holý život, i když jsem ani nevěděl, co si teď počnu a kam se vydám.

Podle pamětí W.L., 21.6.1947

pondělí 4. května 2009

Kde končil boj proti obsazení země a národnímu socialismu a kde začínala zběsilá nacionalistická revoluce?


O květnových pražských dnech roku 1945 existuje celá řada osobních svědectví, která zde dnes už jenom díky svému rozsahu a relativní náročnosti úpravy textu nemohou být otištěna. Více prostoru bude na těchto místech „Pražskému povstání“ věnováno v květnu příštího roku, kdy na tyto události bude připadat kulaté 65. výročí. Prozatím se zde od zítřka objeví pouze dva příspěvky na toto téma.

Některé pasáže z výpovědí pamětníků mohou možná někoho ze čtenářů pobouřit, cílem otištění však není podněcovat národnostní vášně, ale právě naopak, ilustrovat krvavé události z jara roku 1945 i z pohledu „druhé strany“ (přičemž je také nutno vzít v potaz, že tyto výpovědi byly učiněny s minimálním časovým odstupem od jara roku 1945, kdy čerstvé zážitky nebyly dotyčnými ještě emocionálně zpracovány) a tak dát každému možnost, doplnit si tento postřeh do pomyslné mozaiky svých vlastních utvořených názorů.

Je úkolem historiků a zasvěcených odborníků posoudit, zda bylo nesmyslné krveprolití během „pražského povstání“ na straně českých obyvatel z čistě vojensky strategického hlediska vůbec opravdu nutné. (Zde mluví dokumentované poznatky posledních let zcela jasnou řeč.) Z hlediska mocenskopolitického zde byly důvody, které horlivě čekaly na své naplnění, zcela očividné: vedle samozřejmě neřízených individuálních potřeb jedinců profitovat z nově se rýsujících majetkových a politických poměrů a potřeb osobní „očisty“ před novým režimem bylo potřeba, aby bylo na český národ jako celek po válce nahlíženo jako na udatného bojovníka, který také svým lvím podílem aktivně podílel na zakroucení krkem nepříteli (shodou okolností zrovna ve finální fázi), resp. aby na sebe mohl takto nahlížet národ sám. Lze ale každoročně oplakávat padlé pražské povstalce skutečně jako oběti „nacistické okupace“? Tito lidé nepadli jako bojovníci proti německé okupaci, která byla fakticky ukončena bez jejich přičinění ještě dříve, než přišli takto o život, nýbrž byli obětováni jako symboličtí bojovníci podněcované „národněosvobozenecké revoluce“, která si chtěla uspořádat nové poměry ve státě po svém a potřebovala se opřít o „muže činu“ (ač poněkud opožděné), o novodobé kališníky, a to v momentu, kdy se to konečně smělo.

Problém české historiografie spočívá v tom, že dnes ještě v podstatě neumí najít pomyslný hraniční bod, který by jakoby určoval, kde končí boj proti totalitnímu státu, národnímu socialismu či „německé okupaci“ a kde začíná nacionalistický čechoslovastický boj za „obnovení společného státu Čechů a Slováků“, pokud možno etnicky vyčištěného od Němců a Maďarů. Je pravdou, že se motivy často prolínaly, a zpětně a podle našich dnešních měřítek je obtížné jedno separovat od druhého. Samozřejmě zvláštní kapitolu pak tvoří zločiny spontánně napáchané revolučním pouličním mobem bezprostředně v prvních květnových dnech.

Čistě střízlivě pojato nebylo rozbití Československa českými a moravskými Němci, Slováky a Maďary v letech 1938-1939 z lidského a morálního hlediska žádným trestuhodným zločinem či proviněním, stejně tak nelze rozbití rakousko-uherské monarchie v roce 1918 někomu vytýkat jako zločin, protože tehdy bylo uplatněno právo na sebeurčení jednotlivých národů (slovanských). Pokud však byly v rámci snah o obnovení předmnichovského Československa (navíc v budoucnu etnicky očištěného!) páchány zločiny proti lidskosti, nelze je morálně ospravedlňovat nebo dokonce glorifikovat a je nutno je jako takové odsoudit, jak je tomu dnes běžně činěno u obětí národního socialismu. Cílem „československého“ odboje ve své konečné fázi v žádném případě nebylo vytvoření spravedlivě uspořádaného mnohonárodnostního státního útvaru pro všechny národy jej obývající, ba dokonce i demokratické zřízení v prvorepublikovém pojetí považovala valná část odboje za přežitek, ale prioritním výsledkem snah mělo být vytvoření „národního státu Čechů a Slováků“, a to je jak víme čistě nacionalistické hledisko – protože tato zeměpisná území byla obydlena i jinými početnými národy.

Kde byli „hrdinní bojovníci pražských barikád“ kupříkladu koncem dubna 1945, kdy například Rudá armáda úspěšně obsadila Brno, asi většina z nás dobře tuší. Někteří z nich se právě věnovali svým koníčkům, šli se podívat na stadión na fotbalový zápas anebo se svojí dívkou na procházku jarem rozkvetlou Prahou. Cestou městem a tramvají vedle sebe potkávali řadu německých vojáků, každý si šel jaksi za svým. Německý voják nikdy neměl zájem české obyvatelstvo terorizovat. Krvavá daň pražského jara roku 1945 je daní za „národní revoluci“, úspěšně také podněcovanou zahraničním odbojem, a dalo se jí předejít, jak dokázala valná část českého obyvatelstva, která vojenským událostem kolem sebe více či méně pouze pasivně přihlížela. Německý voják těmto lidem však také nepokřivil ani vlásek. (Jsou známy případy, kdy ustupující německé jednotky terorizovaly české civilisty, kteří se náhodně "připletli do cesty", svou roli sehrála také celkově bezvýchodná situace jednotlivců. Tento článek také nechce zamlčovat zvěrstva napáchaná na českých civilistech, hlavně těch neozbrojených. Na druhou stranu při pohledu na jednotkami SS a SA zmasakrované české ozbrojené civilisty neopomínejme, že jejich zbraně měly také jediný účel - zabíjet.)

čtvrtek 30. dubna 2009

Expozice o zle napáchaném v severočeském pohraničí v letech 1945-1946


S jistým časovým odstupem se vracíme k putovní výstavě, kterou zahájila před třemi lety v Lounech Federace nezávislých spisovatelů ve spolupráci s Förderverein der Stadt Saaz. Nese název Oběti komunistické moci v severočeském pohraničí v letech 1945 – 1946 a naposledy se zastavila v únoru tohoto roku v pražském Kulturním centru Novodvorská. 26. února 2009 se pak konala velice emotivní pódijní diskuse k této problematice, do debaty se svým dopisem zapojil i státní prezident Klaus a ostře odmítavě na výstavu reagoval český komunistický tisk. I přes poněkud rámcově kontroverzní pojetí výstavy, zejména svojí výhradní fokusací na čistě komunistickou zodpovědnost za násilí a nepravosti páchané v poválečných měsících v našich zemích, sestává expozice z velmi hodnotných a otřesných dokumentů, svědeckých výpovědí, dobových fotografií a dalších reálií. Za tuto úctyhodnou práci patří dík především panu Eduardu Vackovi, prezidentu Federace nezávislých spisovatelů, který společně se svými kolegy pečlivě sestavil tuto expozici z archivních materiálů.

Tato výstava se pokouší osvětlit neblahé tzv. porevoluční události v roce 1945 - 1946 v českém pohraničí, které souvisely s vyháněním německých starousedlíků. Expozice byla zahájena ve Vrchlického divadle v Lounech dne 19. 5. 2006. Od té doby ji shlédli zájemci v Děčíně, Kadani a Chomutově, byla rovněž vystavena i v Žatci, Liberci, Teplicích a Praze. Je velmi pravděpodobné, že se s touto výstavou budou moci diváci setkat i v jiných městech. Expozice je rozdělena do osmi oddílů, které mají následující názvy: Kořeny zla - Ovlivňování vlastenců - Uchopení moci - Národní nepřítel - Internační tábory - Akce Postoloprty - Zásah poslanců - Vzpomínky obětí.

Eduard Vacek říká o charakteru výstavy: „Je varovným mementem a historickou nespravedlností, že nikdo z aktérů tohoto bezprecedentního násilí nebyl potrestán. Násilné skutky zla byly přikryty a pardonovány nemravným zákonem č. 115 ze dne 8. května 1946 ´O právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků´. V §1 tohoto zákona je doslovně uvedeno, že jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů není bezprávné ani tehdy, bylo - li by jinak podle platných předpisů trestné. Jen z těchto důvodů přetrvávají neuspořádané mezinárodní vztahy mezi Němci a Čechy. Tato expozice si klade za cíl přispět k diskusi o příčinách vzniku národních nevraživostí tím, že ukáže míru zodpovědnosti a viny jednotlivých subjektů a že ukáže, po léta pečlivě skrývané události ve světle pravdy. Tento záměr byl skutečným úmyslem organizátorů této expozice."

NÁŠ SMĚR obdržel souhlas k přetisku materiálu z expozice (viz. poznámka o autorských právech pod tímto příspěvkem), a proto zde můžeme přinést podstatnou část původního doprovodného textu výstavy, doplněnou o zajímavý fotografický materiál. Upozorňujeme, že text je i přes některé více méně drobné názorové odlišnosti ponechán v původním originálním znění vystavovatelů.

Poválečná politika KSČ se zaměřovala na vytváření obrazu tzv. národního nepřítele, zejména prosazováním principu kolektivní odpovědnosti německého obyvatelstva práva na totální odplatu na životech, svobodě a majetku. Tyto principy byly uplatňovány v činnosti příslušných vojenských jednotek a dalších ozbrojených složek, provádějících soustřeďování a odsun Němců. O této skutečnosti svědčí různé provokační akce, průběh a důsledky tzv. divokých odsunu na osvobozeném území Československa od května do září 1945. Rozsah účasti Československé lidové armády (ČSLA) na odsunu německého obyvatelstva dokazuje skutečnost, že plnění úkolů soustavně zabezpečovalo cca 300 důstojníků a pomocný kancelářský a řidičský personál. Ozbrojená strážní a doprovodná služba transportu si vyžádala 18.000 vojáků a důstojníků. Poslední transport byl vypraven 29. října 1946. Celkem bylo odsunuto 2.170.598 Němců včetně tzv. "dobrovolného odchodu" asi 90.000 německých antifašistů.

Již v průběhu května 1945 vznikala na osvobozeném území improvizovaná vězeňská zařízení táborového typu, podobná nacistickým vězeňským táborům a sovětským gulagům, do kterých bylo násilně umisťováno německé obyvatelstvo včetně dětí.

Do října 1945 vzniklo nejméně 500 táborových zařízení, kde byly pohromadě osoby podezřelé či obviněné z nacistických zločinů s osobami určenými k odsunu nebo k pracovnímu přidělení. Postupně došlo k diferenciaci těchto zařízení na internační, sběrné a pracovní tábory v působnosti okresních národních výborů a okresních správních komisí v pohraničí. Přesto, že ke střežení a provozu táboru vydalo ministerstvo vnitra jednotné předpisy, byly životní a pracovní podmínky většinou velmi špatné. Strážní personál z řad vojáků Československé lidové armády, příslušníků Sboru národní bezpečnosti a zejména civilních dobrovolníků z řad Revolučních gard zacházel se zadržovanými osobami bezohledně a krutě. Svědčí o tom nejen tragické událostí v Postoloprtech, Žatci a okolí, ale v celém severočeském pohraničí. Na základě dostupných informaci zemřelo v táborech a při odsunu celkem 6-7 tisíc osob.

Jako Ústecký masakr (německy Massaker von Aussig) se označuje hromadná vražda německého obyvatelstva 31. července 1945 v Ústí nad Labem. Ze zločinů, ke kterým došlo v Československu po 2. světové válce na Němcích, patří k nejznámějším. Dne 31. července došlo k sérii výbuchů v muničním skladě na předměstí Krásné Březno, které si vyžádaly 27 mrtvých a desítky raněných. Okamžitě poté vypukl na Mírovém náměstí, před hlavním nádražím, na Předmostí a na mostě přes Labe masakr německých obyvatel, kteří byli snadno identifikovatelní kvůli povinnosti nosit na ruce bílou pásku s písmenem "N". Oběti byly tlučeny, stříleny, topeny v požární nádrži nebo shozeny z mostu E. Beneše do Labe a stříleny ve vodě. Počet mrtvých se odhaduje na 80-100, konkrétně doloženo je 43. Pachateli masakru byly především Revoluční gardy, vojáci československé armády, rudoarmějci a neznámá skupina civilistů, která do Ústí přijela krátce před masakrem. Ústečtí Češi včetně předsedy MNV Josefa Vondry se naopak v řadě případů snažili obětem násilí pomoci, varovali další Němce a pokoušeli se zjednat na vládních orgánech nápravu situace v pohraničí. Dne 1. srpna přijela do Ústí vyšetřovací komise v čele s gen. Ludvíkem Svobodou. Objasnit příčinu výbuchu se nepodařilo, ale gen. Svoboda z něj obvinil organizaci Werwolf. Dobová propaganda pak událost používala jako příklad záškodnické akce a argument pro nutnost odsunu Němců.

Koordinovaná Činnost Rudé armády (RA), Československé lidové armády (ČSLA) a tzv. Revolučních gard (RG) za politické podpory komunistu se zejména projevila při tzv. vyčišťovací akci v Postoloprtech, Žatci a okolí. Město Postoloprty obsadily jednotky RA již 9. května 1945 a spolu s nimi přijely osoby českého původu, které obsadily radnici. Po ustavení revolučního národního výboru a příjezdu ozbrojených dobrovolníku z Loun začalo soustřeďování německého obyvatelstva v objektu bývalých kasáren a zřízeného internačního střediska. Koncem května 1945 se přesunula do Postoloprt zvláštní jednotka ČSLA složená z operační skupiny, zpravodajské skupiny a skupiny vojenského obranného zpravodajství včetně strážních čet. Jejich úkolem bylo zbavit město a okolní obce od německého obyvatelstva. Pokyny k této akci vydal v Praze osobně brig. gen. Oldřich Španiel velícím důstojníkům, kterými byli kpt. Vojtěch Černý, npor. Jan Zicha-Petrov a por. Jan Čubka. Příslušníci strážních čet měli na likvidaci Němců vlastní zájem, protože jako volyňští Češi se mohli podílet na dosídlení severočeského pohraničí. Výsledkem této akce byly hromadné popravy bezbranných Němců bez soudu, zejména ve dnech 28.-30. května 1945 za aktivní účasti místní jednotky RG vedené obecním policistou Bohuslavem Markem.

Na základě upozornění Mezinárodního červeného kříže a řady anonymních oznámení se staly předmětem zájmu poslanců Ústavodárného národního shromáždění (UNS), kteří zasáhli. Ve dnech 30.-31. července 1947 se konalo v prostorách Okresního soudu v Žatci vyšetřování, kterému předsedal JUDr. Bohumír Bunža, poslanec bezpečnostního výboru ÚNS. Na základě vyšetřování byla nařízena exhumace hromadných hrobů, která proběhla za přísných bezpečnostních opatření ve dnech 17. - 27. září 1947. Celkem bylo exhumováno 763 těl za přítomnosti zástupců ministerstva vnitra, Zemského velitelství SNB v Praze, Okresního soudu v Mostě a za účasti specialistů v oboru soudního lékařství. Většina exhumovaných těl byla zpopelněna v krematoriích v Mostě, Karlových Varech a Ústí nad Labem a menší část pohřbena na hřbitově v Lounech. Ani tento hrůzný důkaz nevedl ke spravedlivému potrestání viníků, neboť ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra celou záležitost ospravedlňovaly revoluční odplatou. Naopak JUDr. Bunža se po rozpuštění ÚNS dne 6. června 1948 ocitl na seznamu poslanců k zatčení. Protože včas emigroval, nestal se tak poslední obětí komunistické moci v souvislosti s akcí v Postoloprtech. Ve vykonstruovaném soudním procesu byl v nepřítomnosti odsouzen dne 25. listopadu 1948 k trestu smrti. Teprve v roce 1992 byl soudně rehabilitován.

O tragických událostech z Června 1945 v severočeském pohraničí, zvláště v Postoloprtech a Žatci, svědčí vzpomínky přímých účastníků - čtyř žen (Christiane Brückner, Erika Dengler, Friederike Goetschel, Uta Reift) a pěti mužů (Dr. Kurt Eckert, Hans Jäckl, Heinrich Giebitz, Peter Klepsch, Franz Stopfkuchen), které byly zaznamenány při setkání žateckých rodáků, žijících dnes v různých částech Německa. Setkání pamětníku uspořádal v srpnu 2005 německý nadační spolek města Žatce, soudně registrovaný v Georgensgmündu (Förderverein der Stadt Saaz/Zatec e.V. Georgensgmünd / Deutschland) ve spolupráci s Federací nezávislých spisovatelů z České republiky. Vzpomínky na traumatické zážitky z mládí byly provázeny i po mnoha letech silnými emocemi, avšak bez touhy po odplatě.


Oznámení. Je nařízeno, aby se dnes všechny osoby ženského pohlaví, české a německé národnosti bez rozdílu věku a dětí, ihned po zveřejnění tohoto oznámení nahlásily v bývalých kasárnách „SS“ v Trnovanerstrasse v Žatci. Osoby německé národnosti musí s sebou mít: 1) Zavazadlo s nejnutnějšími cestovními potřebami s nejvyšší možnou hmotností 25 kg na osobu včetně pokrývek a jídla, 2) potraviny na 3 dny, 3) Všechny osobní průkazy, 4) Klíče od bytu ve svazku, který bude označen číslem domu a bytu, 5) Všechny cennosti, peníze, vkladní knížky, cenné papíry a hodnotné šperky s přesným seznamem těchto předmětů. Tato předběžná opatření jsou prováděna za účelem provedení přesné evidence všech občanů německé národnosti a jejich rozdělení k pracovnímu nasazení. Utajování nějakých uvedených cenností nebo nedodržení tohoto příkazu bude trestáno smrtí. Národní výbor.

Tento materiál byl přetištěn s laskavým svolením portálu www.umlaufoviny.com.
Svědecké výpovědi pamětníků, které byly publikovány na výstavě, lze v německém jazyce vyhledat na
http://www.heimatkreis-saaz.de/

Materiál zde zveřejněný podléhá autorským právům a jeho rozšiřování nutno konzultovat se správcem portálu umlaufoviny.com.

pondělí 27. dubna 2009

FPÖ: V případě členství Turecka v EU se může v první fázi usídlit ve střední Evropě až 10 miliónů Turků



V Rakousku v těchto dnech začínají vylepovat první plakáty politických stran kandidujících při volbách do Evropského parlamentu, které připadnou na 7. červen 2009. Jedním z hlavně diskutovaných témat bude i problematika imigrantů a plánovaného členství Turecka v EU. Už nyní je jasné, že se pozice strany Zelených a Svobodných (FPÖ) budou v těchto otázkách diametrálně lišit. Deník KURIER zveřejnil v sobotu krátkou debatu špičkové kandidátky Zelených při volbách do Evropského parlamentu, paní Ulrike Lunacekové (od roku 2006 je mluvčí evropských Zelených) se svým „názorovým protipólem“, poslancem Evropského parlamentu za FPÖ Andreasem Mölzerem (na fotografii, od roku 1997 je spoluvydavatelem nacionálně konzervativního týdeníku Zur Zeit a hrál svého času významnou roli při rozkolu s křídlem „haideriánců“). Krátký, poněkud povrchní rozhovor, která vyšla pod titulkem „Skončila bych v koncentračním táboře“ (KURIER, 25.4.2009) zde v plném znění přetiskujeme:

KURIER: Paní Lunaceková, tvrdíte, že nemá význam volit při EU-volbách Andrease Mölzera, proč?

Lunaceková: Protože pan Mölzer neustále vysvětluje, že nemá žádný zájem na silné Evropě. FPÖ chce Evropu nacionalistických zájmů – a to je protiklad k tomu, co my Zelení chceme. Tvrdíme: nacionalistické šílenství způsobilo dvě světové války.

Mölzer: Reálně existující Evropská Unie a Evropa jsou dvě rozdílné věci. A já mám, uznávám, trochu jiný ideál než reálnou EU. Nacionalistické šílenosti je nutno odmítnout, ale zachování národní a kulturní identity je vysokou hodnotou.

Lunaceková: Pane Mölzere, nemůžete si to takhle usnadňovat. Stojíte v tradici s pravicově extremistickými seskupeními a vytvořil jste s nimi v Evropském parlamentu frakci, která se po několika málo měsících rozpadla zřejmě proto, že to nefunguje, když chtějí panské rasy spolu podnikat společnou věc.

Mölzer: Ale, ale, paní Lunaceková. Dokonce Váš přítel, bolivijský prezident Evo Morales, se jasně vyjádřil k otázce národní identity svého lidu a…

Lunaceková: … nestavte přece Moralese na Vaší stranu!

Mölzer: Nechte mne domluvit, také Morales se snaží o zachování národní identity svého lidu. Jazyk a literatura jsou kulturní hodnoty, které musí být v Evropě zachovány.

Lunaceková: To vyznělo, jako kdyby EU ničila literaturu. To je pohádka!

Mölzer: Je absurdní, že žijeme ve světě, ve kterém duchovně kulturní globalizace způsobuje značné nivelizace. Podívejte se jenom na anglicizaci jazyku. Jako ochránkyně druhů musíte tento problém přeci jasně vidět.

Lunaceková: Ochranou druhů se myslí rostliny a zvířata.

Mölzer: Lidé jsou Vám tedy lhostejní?

Lunaceková: Chci lidi chránit – a sice před takovými, kteří si myslí, že musí existovat čisté národy.

Mölzer: O čistých národech teď hovoříte pouze Vy.

Lunaceková: Ne, to říkáte Vy pane Mölzere, a sice když ve své knize hovoříte o „Umvolkung“ (=etnomorfóza, poznámka NS). Ale teď mi konečně vysvětlete, proč EU přisuzujete, že chce zničit literaturu.

Mölzer: Mě nejde o čisté národy, ale o národní identitu. Centrální byrokracie a lobbyismus multi národních koncernů působí nivelizačně a ohrožují autochtonní kultury.

Lunaceková: To je absurdní. Němčina žije z přejatých a cizích slov již od nepaměti. Tomu bylo vždycky tak. Vy sám ještě mluvíte pořád německy.

KURIER: Pane Mölzere, ve Vaší nové knize o EU zastupujete tezi, že přizpůsobenému člověku se v diktaturách minulého století žilo lépe než v EU.

Mölzer: Vidím v EU nebezpečí paternalistické společnosti, která přichází s mnohými přikázáními a zákazy. Od pravidel silničního provozu až k žárovkám. Dnešní všední den je poznamenán více předpisy než všední den v diktaturách tenkrát.

Lunaceková: Vaše poselství zní: přizpůsobení to měli v diktaturách lehčí. Víte, co by se stalo s lidmi, jako jsem já, za národního socialismu? (Paní Lunaceková se už dlouho veřejně hlásí ke své lesbické orientaci – pozn. NS)

Mölzer: Nemusíte přece sdílet moje pojetí.

Lunaceková: Skončila bych v koncentračním táboře!

Mölzer: Za stalinismu tomu bylo podobně, to Vás ale zřejmě tak moc nezajímá.

Lunaceková: To mě zajímá stejně tak. Ale Vy tvrdíte, že za nacistů a za stalinismu existovalo méně pravidel nežli v EU. To tedy znamená, že jste srovnal nejhorší diktatury s EU – to se mi zdá obskurní.

Mölzer: Hovořil jsem vědomě o „přizpůsobených“, protože vím, co se dělo se Židovstvím.

KURIER: Migrační politika bude při EU-volbách hrát důležitou roli. Vy, pane Mölzere, varujete před „karavanami z Afriky“, které se řítí na Evropu.

Mölzer: Prostřednictvím přistěhovalectví a zneužívání azylu jsme změnili autochtonní strukturu natolik, že vznikly reálné hrozby. Podle Statistik Austria má 16,2 procent obyvatelstva migrační pozadí a to s sebou přináší sociokulturní problémy .(To je celorakouský průměr, např. ve Vídni vykazuje každý třetí občan „migrační pozadí“ – pozn. NS). Těžko lze obraz Štýřana jako poleno sladit s fenotypem Nigerijce. Je mi už jasné, že to teď budete vnímat jako rasistické…

Lunaceková: Vy Nigerijcům připisuje sníženou integrační schopnost!

Mölzer: Z pohledu fenotypu je to obtížné.

Lunaceková: To je biologistické!

Mölzer: Pro mne za mne to můžete takhle vidět.


Lunaceková: Žijeme v Rakousku odjakživa ve stálém promíchávání – vzpomeňte jen na monarchii. Proč rozlišujete lidi na etnie? Je absurdní vycházet z toho, že lidé, kteří se k nám přistěhují, nejsou schopni integrace. Evropa byla vždy kontinentem migrace. Přistěhovalectví je nutno inteligentně řídit. A my Zelení máme v tomto ohledu v našich programech také návody. „Postavit zdi“, jak chcete Vy, není schopným konceptem.

Zatímco vzájemné promíchávání a ovlivňování etnik žijících v rakousko-uherské monarchii probíhalo jaksi v rámci sousedních a příbuzenských styků kulturně více či méně blízkých národů, nastává v souvislosti s plánovaným přidružením Turecka k Evropské unii celá řada problémů, navíc umocněná faktem, že již dnes je velmi silná turecká menšina ve střední Evropě pevně zakotvena a citelně se podílí na přetváření obrazu a charakteru středoevropských velkoměst. Budoucí členství Turecka by tento trend samozřejmě ještě urychlilo.

Harald Vilimsky: „Barack Obama zřejmě považuje Evropu za svůj americký protektorát“

Výzkumný ústav AC Nielsen loni zjistil, že Rakušané se svými obavami z problémů souvisejících s imigrací zabírají hned třetí příčku po občanech Velké Británie a Itálie. Je tedy nabíledni, že se k plánovanému členství Turecka v EU staví FPÖ naprosto odmítavě a alternativně navrhuje jistou formu strategického partnerství evropského společenství národů s Tureckem. Paralelně odstartovali Svobodní podpisovou akci „Zachraňte Evropu!“, ve které požadují okamžité ukončení jednání o vstupu Turecka do EU a okamžité zastavení naváděcích plateb, které jenom v roce 2008 činily 538,7 miliónů EUR. Za smysluplné řešení pokládají namísto toho zahájit jednání o tzv. privilegovaném partnerství s Tureckem, které by v budoucnu přinášelo užitek oběma stranám.

V petici se uvádějí i konkrétní argumenty proti plánovanému členství Turecka, jako například fakt, že Turecko nelze považovat za evropský stát, protože pouze tři procenta jeho státního území leží v Evropě a 97% v Asii. Obyvatelům Turecka není ani blízká západní křesťanská kultura, neboť 99% z nich jsou muslimové, a zároveň rostou islamizační tendence v rámci vlastní země. Je potlačována svoboda názoru a článek 301 tureckého trestního zákoníku staví „urážku tureckého národa“ mimo zákon, a tím tedy omezuje kritiku genocidy Arménců stejně jako kritiku omezování svobod náboženských a etnických menšin. Křesťanská menšina v Turecku nesmí vlastnit nemovitosti, vést bankovní konta a vyškolovat své duchovní v zemi. Naproti tomu rakouský stát finančně podporuje islámskou akademii ve Vídni, ačkoliv řada jejich představitelů cíleně šíří mezi rakouskými muslimy nálady odmítající státní zřízení Rakouska a drží nad těmito učiteli náboženství ochrannou ruku, jak před několika měsíci čistě náhodně vyšlo na povrch.

Geopoliticky je Turecko nebezpečným ohniskem napětí. Od podzimu 2007 napadá turecké letectvo cíle v sousedním Iráku, aby tak potlačilo zakázanou kurdskou stranu PKK. Samozřejmě nelze přehlížet ani finanční náklady, které by musel uhradit v budoucnu evropský daňový poplatník. Dle posudku ústavu Gefra z Münsteru by mělo Turecko v roce 2007 jako teoretický člen EU nárok na 15,3 miliard EUR v rámci strukturní výpomoci z Bruselu. Turecko by ke své demografické síle v budoucnu v EU absolutně dominovalo – za necelé čtvrtstoletí bude tato zem čítat kolem 100 miliónů obyvatel (dnes 72 milionů) a stalo by se tak nejlidnatějším státem Evropské unie. To by však také zároveň znamenalo, že v krátkosti existovala naprostá volnost pohybu a usazování, což by bez pochyby vyvolalo masové přistěhovalectví Turků do Evropy. Podle odhadů odborníka Petera Scholl-Latoura by se pouze v první fázi muselo počítat s příchodem asi 10 milionů Turků do střední Evropy.

Bez peprné kritiky ze strany FPÖ nezůstala ani relativně nedávná návštěva amerického prezidenta v Evropě. Jak známo, zavítal Barack Obama i do Ankary a morálně podpořil plánované členství této země v EU. Předseda FPÖ Hans Christian Strache prohlásil na adresu amerického prezidenta, aby se nevměšoval do interních záležitostí Evropské unie a dále mu doporučil, když už je tak žhavým zastáncem vstupu Turecka do EU a podle všeho nepovažuje geografické danosti této země za důležité, ať z Turecka učiní 51. spolkový stát USA. Poté by prý Američané mohli převzít desítky miliard EUR, které potečou na náklady vstupu a zároveň převzít i turecké přistěhovalce, kteří se po vstupu dají na cestu s cílem změnit adresu svého domova. Ale své výzvy na stranu Evropanů si Obama prý může nechat pro sebe. Strache dále podotkl, že Turecko jak z geografického, tak i z kulturního a historického hlediska nepatří do Evropy a jednání o přičlenění Turecka musí být okamžitě zastaveno a nesmí bát už nikdy více obnoveno.

Také generální tajemník FPÖ Harald Vilimsky nešetřil ostrou kritikou vystoupení amerického prezidenta v Evropě a prohlásil, že Obama považuje náš kontinent zřejmě za protektorát USA a je v tomto postoji utvrzován i establishmentem Evropské unie, který „mu v naprosté oddanosti líbe nohy“. Vilimsky řekl, že Evropa musí najít více odvahy k samostatnosti a „odpupečnit“ se od USA, místo toho aby se chovala vskutku jako americký spolkový stát. A aby toho nebylo málo, doporučil Vilimsky hlavě Spojených států, aby se namísto udělování předpisů Evropanům staral raději o poměry v USA: „Koneckonců je americký finanční systém jednou z hlavních příčin současné krize.“

Foto: Die Presse, FPÖ

úterý 21. dubna 2009

Glorifikovaní zrádci tvořili pouze zlomek českých vojáků bojujících v rakousko-uherské armádě


Český národ nepatří početně mezi největší evropské národy, ale vrstvy, vydávající se za nositele a obránce tzv. národních zájmů, se nejpozději již od počátků existence první republiky ve srovnání s jinými Evropany často mistrovsky vyznamenávaly v přetváření pomyslné blechy ve velblouda anebo naopak, vždy v závislosti na tom, jak si to pokaždé vyžadoval účelný výklad dějin. A tak najdeme v souvislosti s ukončením obou světových válek minulého století spoustu zajímavých paralel. Vždy šlo o to, že oficiální poválečná nacionalistická propaganda se snažila vylíčit Čechy jako urputné bojovníky, kteří pokud možno již od samých počátků stáli na straně vítězných mocností – hnacím motorem byla vidina budoucí maximální přízně ze strany válečných vítězů při novém uspořádání poměrů v Evropě, a to jak územních tak i národnostních. A samozřejmě si tím lepila jakési špatné svědomí plynoucí z faktické pasivity naprosté většiny národa či dokonce „aktivní kolaborace“ jeho části během obou válek s „nepřítelem“ v podobě Němců nebo „Rakušáků“.

Toto zveličování se týká zejména tzv. druhého odboje, který je národovecky inspirovanými historiky velikášsky titulován jako „nejdéle trvající protinacistický odboj v Evropě“ a je směle stavěn vedle národního odboje polského, francouzského nebo jugoslávského, ačkoliv samotné jeho trvání nikterak nevypovídá o jeho síle, intenzitě a dosaženém efektu a skutečném morálním či „technickém“ propojení s domácím obyvatelstvem, ale plyne pouze z osudového faktu, že Čechy a Morava byly jako první územní celek s obyvatelstvem převážně negermánského původu přičleněny k Německé říši ještě předtím, než vypukla světová válka, a zásluhou spojeneckých armád byla tato válka ukončena v okamžiku, kdy se obě fronty spojily v samotném srdci Evropy, kde se čirou náhodou nachází také naše vlast. Pro srovnání takoví Poláci dokázali postavit do boje proti Němcům 400.000 odhodlaných bojovníků za úplně nesrovnatelně těžších podmínek, než které panovaly v Protektorátu Čechy a Morava. Publicista Luděk Frýbort k tomu v jednom ze svých článků trefně poznamenal, že Poláci tyto odbojáře postavili „.k boji, ne k shledávání partyzánských zásluh, když bylo po všem. U nás ... druhý odboj se odehrával téměř kompletně v uniformách cizích armád; na vlastní půdě, když odpočteme partyzánské skupiny, jež popadl bojový duch pět dní před koncem války, byl záležitostí tak nepatrného vzorku národa, že je třeba notného zvětšení chlubnou lupou, aby byl v dějinách vůbec patrný… Jakmile byl ovšem nacistický nepřítel zahnán jinými a konečně se to smělo, tu neznal vlastenecký hněv mezí. I na odrodilce došlo, trojnásobek se jich zakýval na šibenici, než za celých dalších čtyřicet let stihli pověsit komunisté.“
.
Neodpovídá sice realitě připisovat zásluhy za podobu „třetí čsl. republiky“ pouze jedinému člověku, činíme tak nyní pouze pro zjednodušení, ale osoba Edvarda Beneše si logicky zaslouží vysoké uznání z řad našich „vlastenců“ za své služby, neboť díky své vytrvalé píli a manipulativní dovednosti dokázal nakonec český národ z druhé světové války v očích vítězných mocností psychologicky vyvést jako vítěze, který se aktivně podílel na porážce nepřítele.
.
Faktické nafukování role českého národa a jeho tzv. odbojářů ve světové válce nezažilo premiéru až s koncem čtyřicátých let minulého století. Všimněme si, že v našem povědomí je silně zakořeněna představa, že náš národ vyšel jako vítězný i z první světové války (a to i svou zádluhou!) – no nebyli tu přece naši stateční legionáři, kteří hrdinně bojovali na frontách proti rakousko-uherské porobě a nebyl tu „první odboj“ zápasící v období rakousko-uherského temna za naši národní identitu? A nebyl tu žertovný voják Švejk, svým způsobem také tak trochu „odbojář“, který aktivně přispěl k rozpadu Rakouska-Uherska ? Alespoň tak nám to sugerují národní mýty a každoročně ometálovávaní legionáři a odbojáři, užívající si pokorných poct ze všech možných stran, prezentovaných nám jako národní modly a zvěčněných v názvech tisíců ulic a náměstí a připomínajících se nám v podobě po celé naší zemi inflačně rozesetých pomníků a památníků.
.
Na druhou stranu čeští vojáci, hrdinně bojující na straně Rakouska-Uherska do posledních okamžiků jeho existence, byli a jsou záměrně opomínáni, ačkoliv je naprostým faktem, že 90% českých příslušníků rakousko-uherské armády až do konce zůstalo věrno své vlasti a nepřeběhlo k armádám protivníka. A také, že podle odhadů převyšoval počet padlých Čechů na straně Rakouska-Uherska více jak 25 krát celkový počet padlých Čechů bojujících v cizineckých legiích. Československé úřady vyzdvihovaly po válce odkaz legií bojujících proti Německu a Rakousku-Uhersku. V boji přitom padlo jen něco kolem pěti a půl tisíce legionářů. Na straně císaře však v boji zemřelo 138 tisíc vojáků, odvedených z českých okresů.
.
Historik Ivan Šedivý: „Češi bojovali hrdinně za Rakousko-Uhersko, ale první republika to tutlala“
.
V předvečer pompézně oslavovaného 90. výročí založení československého státu napsal český historik Ivan Šedivý zajímavý článek pro MF Dnes, ve kterém připomíná, že Československo se snažilo roli českých vojáků v rakousko-uherské armádě zlehčovat, ba přímo potlačovat. Československá armáda se žárlivě snažila zamezit sebemenším projevům „rakušanství“ ve svých řadách. Dne 26. února 1923 se na prezidiu ministerstva národní obrany konala porada o tom, jak především důstojníkům zabránit v účasti na pamětnických sjezdech starých rakouských pluků. Bylo rozhodnuto, že se napříště zakazuje jednání, jež by směřovalo k udržení tradic a k oživení vzpomínek bývalých rakousko-uherských formací, a že se zakazuje účast na sjezdech k tomu účelu svolaných. Je málo známo, že bývalí důstojníci staré monarchie byli po roce 1818 pro své mimořádné vzdělání a vysoké odborné kvality zejména ve štábních funkcích prakticky nepostradatelní pro vznik a první léta práce nové československé armády. Ve dvacátých letech pak sice stále tvořili přibližně jednu třetinu československého důstojnického sboru, postupně však byli z většiny důležitých míst vytěsněni.
.
Historik Ivan Šedivý také naznačuje také zápas o existenci v armádě, který vedla s francouzskou vojenskou misí, jejíž náčelník byl až do poloviny dvacátých let současně náčelníkem hlavního (generálního) štábu, skupina důstojníků vedených pplk. gšt. Rudolfem Kalhousem. 28. března 1920 sepsalo osm vysokých štábních důstojníků protestní memorandum, v němž vyslovili názor, že francouzští důstojníci by neměli hlavní štáb vést, ale měli by pouze plnit roli instruktorů. Nespokojení důstojníci byli nakonec donuceni armádu opustit a hledat uplatnění v civilním sektoru. Ivan Šedivý v MF Dnes (27.10.2008) dále píše:
.
„Vzpomínka na první světovou válku se u nás od počátku vázala na osobnost prezidenta Osvoboditele, „muže 28. října“, a především legionáře a jejich hrdinskou epopej. Právě a jen tito muži se stali ideovým a morálním kánonem české účasti ve válce. Byli to „potomci husitů“ oplývající „husitskou chrabrostí“, „novodobí blaničtí rytíři“. A hlavně a neúprosní bojovníci šířící „hrůzu a smrt“, před nimiž „germánská vojska prchají v krvi k Pomořanům“, jak ve své básni Zborov napsal Rudolf Medek. Česká historická paměť rozvinula v legionářích svůj kult hrdiny, zatímco na české vojáky v císařských kabátcích se velmi záhy zapomnělo…

Známý německý historický mýtus, Dolchstoßlegende, spatřoval příčiny německé válečné porážky v tom, že prý statečné německé armádě vrazili dýku do zad pacifisté a socialisté v zázemí. Obdobně německá propaganda v monarchii formulovala tezi o českém národě jako o zrádcích, kteří sabotovali válečné úsilí statečných českých Němců. Česká nacionalistická publicistika se zase tvářila, jako by každý druhý český voják byl národně uvědomělým odbojářem.“
.
První světové války se zúčastnilo na 70 milionů vojáků, z nichž zemřelo nebo padlo na 10 milionů. Rakousko-Uhersko postavilo do pole 9 milionů vojáků, z nichž se 1,1 milionu nevrátila. Počet českých vojáků můžeme pouze odhadnout na 1,4 milionu. Zajímavý je také fakt, že v roce 1937 se uváděl počet zákonně osvědčených legionářů (oficiální statut dle zákona) v Rusku okolo 60.000, francouzských legionářů téměř 10.000 a italské legie čítaly v době příjezdu do republiky necelých 20.000 mužů. Dále pro srovnání: v bojích padlo 5.405 československých legionářů, zatímco po dle velmi hrubého odhadu meziválečného statistika Wilhelma Winklera jen do roku 1917 přišlo o život 138.128 vojáků z „čistě českých“ okresů (tj. kde byl více než 80 % podíl Čechů).
.
Češi se na jižní frontě bili za Rakousko-Uhersko
.
Dlouhé diskuse se již také vedly o spolehlivosti a odhodlání českých bojovníků v uniformách rakousko-uherského vojska. Bojová morálka Čechů také kolísala v čase a v závislosti na místo nasazení. Na severu měli vojáci tendenci vyjadřovat sympatie k „ruskému bratru“. Vojenský historik Josef Fučík ukázal na příkladu „pražských dětí“, populárního pražského 28. pěšího pluku, že národnostní motivy hrály v řadě případů selhání českých pluků ve srovnání se zoufalou zásobovací a takticko-strategickou situací jen podružnou roli. Ale je také známo, že bojová morálka pluků z městských a průmyslových regionů, které tvořily velkou část odvodní základny z Čech, bývala nižší než u vojáků z venkova. Naproti tomu by nebylo správné národnostní moment přehlížet: idea slovanské sounáležitosti, a především silné rusofilské nálady jednání vojáků na srbské a na ruské frontě, zejména v letech 1914–1915, zcela jistě bojeschopnost negativně ovlivňovaly.
.
Na jihu patřili Češi k oporám rakousko-uherské armády, a to téměř až do jejího konce a rozpadu. Tak např. velení třetí italské armády oceňovalo nasazení Čechů během 11. bitvy u Soče: „… tito Slované, kteří (se) na ostatních frontách masově vzdávají, bijí (se) na naší frontě s obzvláštní neústupností. Stačí uvést Čechy, kteří se s nedostižnou houževnatostí bránili a raději se v kavernách nechali zabít, než aby se vzdali.“
.
V roce 2007 se konala mezinárodní výstava o tzv. Sočské frontě „ISONZO 1915-1917“ s českou účastí na téma „Vojáci z českých zemí na sočské frontě 1915-1917“. K účasti na výstavě byli pozváni občané Slovinska, České republiky, Rakouska a Německa. Jejím smyslem bylo připomenout také čestnou, hrdinskou roli, kterou čeští vojáci hráli na jednom z nejtěžších bojišť první světové války a fakt, že desítky tisíc jich na této frontě padly. Soča je řeka vlévající se do Jaderského moře a v minulosti bývala hraniční řekou mezi Itálií a rakouskouherskou monarchií. V letech 1915–1917 se u Soči uskutečnilo více než deset bitev mezi italskou a rakousko-uherskou armádou. Podle historika a spoluautora výstavy Ing. Josefa Fučíka bojovalo u řeky Soči se zbraní v ruce v uniformě císařského vojska za „nenáviděné“ Rakousko-Uhersko asi 45.000 vojáků, tisíce z nich u Soči položily životy. Podle Josefa Fučíka mnozí čeští vojáci z císařské armády nedezertovali, neboť přece jen měli k Rakousku-Uhersku vztah. „Nebojovali za Československo, (ale) plnili své občanské povinnosti a zákony. Byla to jejich země, v rakouskouherské monarchii se narodili, byli jejími občany, byli jí vychováni. Nebyl nejmenší důvod k tomu, aby se (později) vymazali z historické paměti českého národa." Bitev u Soči v roce 1917 se zúčastnily desítky tisíc obyvatel českých zemí. „To lze považovat za největší válečné nasazení českých vojáků v celé historii země. O tom, jak tito muži bojovali, svědčí skutečnost, že mnohé jejich jednotky vycházely z řady urputných bojů s jednou třetinou svého počátečního stavu,“ říká o tom Josef Fučík. Ti, co se vrátili, si ale podle autorů výstavy příliš poct na rozdíl od legionářů v Rusku nevysloužili. Hrdinové „nesprávné“ strany to ani v nové armádě neměli vůbec lehké. Autoři výstavy tak chtějí podle Fučíkových slov konečně překonat bariéru, kterou hlásali čeští nacionalisté po 1. světové válce – totiž, že tito vojáci bojovali, ale na špatné straně a ne za Československo. Zatímco všechny západoevropské národy, jejichž muži bojovali na jatkách první světové války, jakožto např. Belgičané, Francouzi, Němci a Britové, vzpomínají na své padlé s úctou a pietou, je v České republice tato válka asociována především s chronicky vyzdvihovanými legionáři a Švejkem.
.
Připomínat si a uctívat památku naprosté většiny českých vojáků, kteří na frontách první světové války padli na straně Rakouska-Uherska, je však trnem v oku tradičně protiněmecky zaměřeným českým nacionalistům a samozvaným zastáncům národních zájmů, reprezentovaných legionářskou obcí a Bojovníky za svobodu pod vedením Anděly Dvořákové. Posledně jmenovaná nevynechává žádnou příležitost pro vyzvedávání tzv. prvního odboje a účastní se i pietních akcí, na kterých nesmí chybět bojová představení historických kroužků převlečených do legionářských uniforem, které obecenstvu předvádějí bojové střety s německými jednotkami. Jakoby už nestačilo, že čechoslovastický šovinismus dokázal glorifikovat zradu a začal ji velkolepě označovat jako „první odboj“, musela předsedkyně Svazu bojovníků za svobodu paní Anděla Dvořáková v roce 2004 kritizovat ministra zahraničí Cyrila Svobodu za to, že se účastnil odhalení bysty císaře Františka Josefa I. Byl tím tak prý znevážen masarykovský odkaz a "podupán odkaz těch, kteří umírali na frontách 1. světové války". Zatímco národovci tedy vytváří kolem zrady zlomku českých vojáků jakýsi posvátný nimbus, záměrně zamlčují osud naprosté většiny tehdy bojujících Čechů.
.
Paní Dvořáková také napsala: "My se stavíme vždy a tak je tomu i nyní - proti konzervativním silám, které čerpají svou sílu nikoliv z tradic národa, ale z tradic starého rakouského mocnářství a dalších nenárodních myšlenkových a kulturních proudů, proti kterým bojovali celý život právě Palacký, Havlíček i Masaryk." (Lidové Noviny, 6.3.2003)
.
Česká politická reprezentace se k československé samostatnosti přiklonila až těsně před koncem války
.
V týchž novinách reagoval na výpady Dvořákové historik Jan Adamec: „Sudetští Němci nejsou po ruce, tak z klobouku vytáhneme dalšího strašáka, byť již značně zrezivělého - krvelačného Habsburka, vysávajícího po tři sta let spolu s papežskou kurií český národ. Programové zavrhování dědictví habsburské monarchie ostatně patří ke standardnímu myšlenkovému vybavení paní Dvořákové: Jestliže taková interpretace historie převládala v období první republiky, je to pochopitelné: vypjaté antihabsburství bylo přirozenou snahou o vytvoření nové legitimity a logickou obranou proti zahraničněpolitickým tlakům. O bezmála devadesát let později ovšem svědčí o myšlenkové sterilitě a senilitě. U Františka Josefa I. bychom těžko hledali upřímnou snahu o rozvoj českého národa v takových kategoriích císař ani nepřemýšlel. To ovšem nic nemění na faktu, že se ke konci jeho vlády, před 1. světovou válkou, Češi mohli počítat mezi moderní politické národy Evropy s vyspělou inteligencí, kulturou a podnikatelskou sférou. Česká státnost má své nezpochybnitelné kořeny ve "starém rakouském mocnářství", které zformovalo myšlenkový obzor "mužů 28. října" asi víc, než si jsou čeští nacionalisté ochotni připustit. Ať už si dnes myslíme o monarchii cokoliv, v dané době představovaly úvahy o samostatné existenci českého národa, a navíc v republikánské formě, jen marginální proud. Dramatickou změnu v nazírání na postavení Čechů v rámci středoevropské monarchie přinesla až válka… Česká politická reprezentace se hromadně přiklonila k československé samostatnosti až těsně před koncem 1. světové války a úspěch první republiky stál z velké části na bohaté a mnohovrstevné tradici habsburské monarchie, v jejímž rámci se český moderní národ zrodil, vyvinul a dotvořil. A pokud si paní Dvořáková bere do úst padlé 1. světové války, nechť si uvědomí, kolik Čechů padlo v uniformách c. a. k. monarchie, zachovávajíce přísahu složenou právě ve jménu císaře Františka Josefa I. Vyloučí je snad paní Dvořáková také ze společenství těch "správných" Čechů? Nebo je označí za zrádce jen proto, že neměli odvahu a předvídavost, aby dezertovali na stranu legií? Historie je totiž příliš komplikovaná, aby se dala vměstnat do jednoduchých nacionalistických floskulí.“
.
Rakousko-uherská monarchie zdaleka nebyla jen říše, která v první světové válce bojovala proti západním mocnostem. Její uspořádání umožňovalo i slovanským národům rozvoj, který můžeme dnes pouze obdivovat. Po roce 1918 převzala nová Československá republika rakouské zákonodárství i administrativu a mohla navázat na rakouské demokratické uspořádání státu.
.
Samozřejmě ani rakouské delegaci na mírové konferenci v St. Germain v roce 1919 nemohlo uniknout pár skutečností, jež vystihovaly postoj české politické reprezentace a českého obyvatelstva v posledních letech existence monarchie ve vztahu k Rakousku-Uhersku samotnému. Český národ byl po skončení 1. světové války prezentován náhle jako vítěz, zatímco „rakouští Němci“ jako poražení, a z této pozice mělo vycházet i nové uspořádání poměrů ve střední Evropě na úkor Vídně. Nicméně s tím nekoresponduje skutečnost, že většina české politické reprezentace se stavěla až do léta roku 1918 v podstatě kladně k dosavadnímu státnímu svazku. Je pravdou, že menší skupina Čechů pracovala proti rakouské vládě, ale tím se jejich postoj nelišil ani od ostatních národností obývajících monarchii. Češi se účastnili zasedání rakouského parlamentu až do konce a měli tam i své dva viceprezidenty a během války nepraktikovali v parlamentu obstrukci. A také již už ze zmíněného důvodu, že z rakousko-uherské armády přeběhla jen malá část Čechů k protivníkovi, vyplývá, že tzv. „československý národ“ se nikdy nenacházel ve válečném stavu s Rakousko-Uherskem a Německem. Přesto byl po válce vítězi patřičně „odměněn“, nezapomeňme že ze zištných strategických velmocenských důvodů. Proto byly naprosto marné rakouské námitky, že odpovědnost za následky války neslo jaksi území a obyvatelstvo celkové bývalé monarchie: „Historickými skutky je jasně dokázáno, že co se Rakouska-Uherska týče, jednalo se o válku dynastie za výsady rodu, o válku Maďarů proti Srbům, Poláků proti svému úhlavnímu nepříteli a utiskovateli, jmenovitě proti Rusku, které se hlavně podílelo na rozdělení Polska, o válku Ukrajinců proti carismu, o válku Chorvatů a Slovinců na straně jedné proti Italům, svým přirozeným rivalům u Jadranu, a na straně druhé o nadvládu katolických Jihoslovanů nad ortodoxními národy Balkánu.“
.
Přesto byli po válce jako poražení „potrestáni“ pouze němečtí Rakušané a Maďaři…
.
.
Pramen:
Čtvrtý odboj lidu českého aneb Hrdinou, když se to smí (Luděk Frýbort, CS-Magazin)
Mezinárodní výstava k 90. výročí bitev na Soči „ISONZO 1915-1917“ s českou účastí na téma „Vojáci z českých zemí na sočské frontě 1915-1917“ (Ing. Josef Fučík)
MF Dnes (27.10.2008)
Lidové noviny (4.11.2004)
Vystoupení předsedkyně ČSBS Anděly Dvořákové na komunistické akci (Koruna česká, 24.11.2004, http://www.korunaceska.org/)

čtvrtek 16. dubna 2009

Svědectví o koncentračním táboře Sklárna v Chomutově


Dnešním příspěvkem předběžně zakončíme tematický celek pojednávající o nucených pracích jak příslušníků Protektorátu Čechy a Morava, tak i pronásledovaných Němců na našem území po skončení 2. světové války. Závěrečný článek je přetisk výpovědi pamětníka Ottokara Křemena, datované k 25.červnu 1950. Ačkoliv nebyl tento člověk členem žádné německé národně socialistické organizace, byl bezprostředně po návratu domů do Čech vystaven násilí pouze proto, že měl německou národnost. Článek líčí nejen poměry v táboře samotném, ale i skutečnost, že internovaní byli za neúnosných podmínek nuceni k různým fyzickým pracím. (Věnujte prosím pozornost poznámce pod textem k ilustračnímu fotu.)
---------------------------------------------------------------------------------------------
7. května roku 1945 jsem se vrátil domů z Wehrmachtu. Byt byl obsazen ruskými důstojníky, takže jsem s manželkou bydlel u švagrové v Gersdorfu (Mezihoří, obec Blatno) v okrese Chomutov. Zajel jsem si však do svého bytu, abych zde vyzvedl nějaké osobní věci, především ložní prádlo a šatstvo. Zatímco jsem hledal a skládal své věci, důstojníci se mi omlouvali a nijak mi nebránili v tom, abych si vzal to, co jsem potřeboval. Přijel jsem na kole, a zatímco jsem byl nahoře, někdo mi ho ukradl. Když viděli důstojníci co se stalo, tak jeden z nich v hodnosti majora šel se mnou, zastavil ruského vojáka, který jel kolem na motocyklu Sachs, motocykl mu zabavil a dal mi jej. K tomu mi napsal rusky psaný příkaz, který mi umožnil projet ruskými strážemi bez problémů a těžkostí. Důstojníci mi také řekli, že můj byt opustí nejpozději do tří týdnů. Dopadlo to ale jinak.

Dne 3. června roku 1945 přišlo k nám do Mezihoří devět Čechů. Až na jednoho byli oblečeni do civilních šatů, jejich vzezření bylo natolik nesourodé, zdálo se, že jednotlivé součásti byla asi někde ukradené, neboť se k sobě nijak nehodily. Jen jeden byl v uniformě štábního kapitána. Zabavili bez výjimky veškeré šatstvo a potraviny, které v domě našli. Postříleli králíky. Musel jsem se zcela svléknout, aby zjistili, zda na svém těle nemám tetování SS. Ptali se mne, zda jsem byl členem NSDAP, nebo SA. Když jsem jim řekl, že jsem k žádné takové organizaci nepatřil, udeřili mě do tváře, až mi tekla krev. Sebrali všechno, co pobrali, včetně onoho motocyklu. Syn příbuzných musel zapřáhnout kravky do žebřiňáku zaplněného odebranými věcmi a já jsem musel jít vedle. Přivedli mě k městskému hostinci, kde byli další Němci. Přinutili nás, abychom se vzájemně bili.

Pak mne převezli do policejního vězení v Chomutově (dříve Hotel Weimar) a zavřeli mne do cely zařízené pro dva vězně, kde nás bylo nás celkem 16. Mezi námi byl také jedenáctiletý chlapec, syn inženýra Merdena ze zvonárny Herolda v Chomutově, jehož rodiče byli zavřeni někde jinde. On i jeho otec byli později zastřeleni v onom českém koncentračním táboře a byli pohřbeni kdesi v poli u Trauschkowitzu (Droužkovice). Nepamatuji si jména všech spoluvězňů, ale jeden z nich, kterého jsem dobře znal osobně, byl učitel Kny ze Sporitzu (Spořice) Tam jsme byli zavřeni od neděle až do čtvrtka bez potravy, bez vody. Ve čtvrtek odpoledne jsme se museli postavit ve vězeňském areálu se čelem ke zdi. Měl jsem výhodu, že jsem rozuměl česky a slyšel, co s námi Češi plánují. Překládal jsem to spolumučedníkům. Jeden po druhém jsme byli vyslýchání poručíkem četníků. Když jsem přišel na řadu k výslechu, zeptal jsem se vyslýchajícího, proč jsem zavřený a z čeho jsem obviněn. On mi odpověděl: „Nezatýkal jsem vás a tak vám také nic nemohu vysvětlit."

Po výslechu jsme byli seřazeni do čtyřstupu a bylo zřejmé, že budeme někam odvedeni. Jeden z Čechů držel bustu Hitlera a požadoval, aby každý defilující kolem něho Hitlera pozdravil. Přitom řekl druhému muži, který zaujal na druhé straně pozici se samopalem: ‚‚Kdo zvedne pracku, toho zastřel‘!‘. Na poslední chvíli jsem stačil informovat ostatní, takže nikdo neposlechl rozkazu. Velitel stráže byl vzteklý, že se jim nepodařilo nás přimět k pozdravu a že jsme jim neposkytli důvod nás zastřelit. Po cestě do nás vztekle kopali a bičovali za to, že jsme nepochodovali „pořádně“.

Odvedli nás do tábora ve staré sklářské huti blízko městské části Chomutova. Museli jsme se seřadit za sebou v předepsané vzdálenosti tří metrů. Každý musel vyndat všechno ze svých kapes a umístit na hromádku před sebe a potom se svléci do naha. Táborové stráže loupily náš majetek. Pokud někdo nechal v kapse nějaký předmět, dokonce i kousek bezcenného papírku, měl smůlu. Stráže jej ihned vystavily krutému zacházení. Zbili ho tak, že mohl sotva našel své míso v řadě. Ti, kdo měli dobré šatstvo, nebo kvalitní spodní prádlo, případně zachovalé boty, tak jim to zabavili a místo toho dostali šaty spolumučedníků, kteří již byli předtím zabiti nebo umučeni k smrti. Jejich šaty byly buď roztrhané nebo potřísněné od krve.

Pak jsme byli odvedeni do velké místnosti, kde bylo celkem 78 lidí, mezi nimi pan Rafler-Müller z Neudorf/Biela (dnes již neexistující Nové Sedlo) prodejce zbraní Bohm, a další, na jejichž jména si již nemohu vzpomenout. Místnost byla dlážděná a zastřešena krytinou z tašek. Bylo zde jediné okno, u něhož stála celý den stráž, která nás nepřetržitě bedlivě hlídala, a nesnesitelné horko. Nikdo z nás neměl ložní prádlo nebo dokonce přikrývku, tím méně slamník. Museli jsme spát na podlaze. Po celý den, od 6. hodin ráno až do 10. hodiny večer, jsme museli plnit pracovní úkoly. Mezi námi byli staří muži ve věku 70 až 80 let - i oni museli pracovat.

Jednoho dne se nás jeden strážný zeptal, zda odvádíme dobrou práci a řekl, že nás naučí, jak bychom mohli být pracovat lépe. Vzal s sebou skupinku lidí a museli jsme pochodovat k náměstí. Kdo nepochopil rozkaz, byl šlehnut koženým bičem. Pak jsme byli přinuceni běžet a opět jsme byli šleháni bičem. Několik osob se pod tímto nátlakem zhroutilo. Po našem návratu někteří prosili stráže, aby byli raději zabiti, než aby byli dále vystaveni mučení, ale vše pokračovalo dál.

Večer vstoupil do naši místnosti velící důstojník tábora a ptal se nás, zda není přítomen někdo, kdo rozumí příkazům v českém jazyce. Když se nikdo nepřihlásil, zvedl jsem ruku. Velící důstojník se mne zeptal, zda umím dobře česky, když jsem řekl že ano, řekl mi, že budu dělat tlumočníka. Zeptal jsem se ho, jestli bych mohl vyučovat své spoluvězně česky. Velící důstojník souhlasil a tak jsme nemuseli execírovat. Při vyučování jsme mohli sedět na cihlové podlaze.

Naše denní strava spočívala ze 100 g chleba a šálku kávy ke snídani, bez oběda a dalších 100 g chleba a šálku kávy večer. Byli jsme často krutě probouzeni v noci, přinuceni stát v pozoru a strpět týrání a mučení, které si čeští civilisté na nás vymysleli. Jedné noci přišla skupina Čechů spolu s četníkem. Museli jsme se seřadit do trojřadu. Češi šli od jednoho ke druhému a dotazovali se každého jednotlivě, zda byl členem strany NSDAP, nebo zda byl v SS, či SA. Běda tomu, když našli takového člověka. Ti pak museli vyběhnout na nádvoří pod údery bičů. Češi s nimi opustili místnost a my jsme si mohli znovu lehnout, ale nemohli jsme usnout, byli jsme všichni příliš rozrušeni. Brzy na to jsme uslyšeli střelbu ze samopalů. Za úsvitu přijelo nákladní auto, do kterého bylo naloženo 78 postřílených obětí. Já a další vybraní tři muži jsme museli vzít trakař a nářadí a místo, kde byly oběti postřílené, které bylo pokryto tratolištěm krve zasypávat pískem. Museli jsme přivézt 18 trakařů písku, než jsme pokryli celý zkrvavený prostor. Potom se nákladní automobil vrátil zpět a já jsem ještě musel umýt kapotu potřísněnou od krve. Zaslechl jsem od stráží, že mrtví byli vysypáni do nějaké mělké jámy v poli u Trauschkowitzu. Mezi mrtvými byl inženýr Merden ze zvonárny Herold a jeho jedenáctiletý syn, zatímco jejich manželka a matka ještě byla internovaná v táboře a o jejich smrti nic nevěděla.

Jednoho dne přišel rozkaz, abychom uvolnili tábor, že budeme přesunuti přes hranice do Saska. Šli jsme pěšky. Večer jsem zjistil od velícího táborového důstojníka, že se máme přemístit do neslavného koncentračního tábora Maltheuern. V táboře zůstali jen někteří vybraní jednotlivci. Patřil mezi ně inženýr Lockwenz z Chomutovské okresní nemocnice, Rakušan, který udělal pro české dělnictvo během Hitlerovy okupace mnoho dobrých skutků. Byl dobře známý v táboře a jeho čeští přátelé jej často navštěvovali a přinášeli mu z vděčnosti cigarety, mj. jeden bývalý štábní kapitán čs. armády a listonoš z Jirkova, který se jmenoval Havel. Lokwenz však z tábora propuštěn nebyl. Ptali jsme se jsme jednoho ze strážných, který byl trochu více přístupný, co s námi bude, a on odpověděl: „Přece jste nebyli členy žádné nacistické organizace a proto budete propuštěni." Nestalo se tak. Rakušané a Srbové byli pod stráží odvezeni zpět do svých zemí a my ostatní jsme stále zůstávali v táboře. Do tábora byli stále přiváděni noví zajatci. Počet uvězněných dosáhl 360, z 78 žen. Z nových příchozích: ředitel továrny Mannesmann pan Mader, inženýr Vierlinger a Dr. Meier ze stejné továrny; velkoobchodník z Chomutova pan Taud, pan Mittelbach, velkovýrobce klobás (který byl v táboře umučen k smrti), pan Müller, majitel kamenolomu z Chomutova-Oberdorfu; kněz Eidlitz z blízkosti Chomutova; hajný z Natschungu (Načetína) (který byl rovněž ubit k smrti); a mnoho jiných lidí, na jejichž jména si nevzpomínám.

Pak jsme byli rozděleni do pracovních skupin pro českou železnici v Chomutově. Museli jsme také odklízet suť z vybombardované kotelny. Inženýr Sturm z Chomutova byl také s námi. Sloužil jsem jako překladatel, musel jsem zprostředkovat spojení s železničními předáky nebo se skupinovými vedoucími. Lidé byli poháněni v pracovním úsilí biči příslušníky železničních policejních stráží, které dohlížely nad pracovními četami. Tato nucená práce byla dotována příděly sestávajícími z neosolené sojové polévky, kromě 100 g chleba a šálku kávy ráno a večer. Pokud by vězeň utekl, byl vedoucí pracovní skupiny odveden a mučen.

Mnoho internovaných již nebylo schopno se po těchto exekucích vrátit do tábora - například pan Mittelbach z Chomutova. Byl bit tak drasticky, že jeho tvář získala barvu ocelové modři, ztratil paměť a pomátl se. Nepoznala jej ani jeho vlastní dcera, když kolem ní prošel během pochodu ven z nádraží.

Na nádraží jsem se setkal s mladým mistrem českých drah, kterému byl přidělen třípokojový byt v Chomutově ve čtvrti Klingergarten, ale odmítal se do tohoto bytu přestěhovat. Často mi říkal: „Kde toto všechno skončí? Byt nepřevezmu, protože všechno zde bylo ukradené." Tento muž byl však tímto smýšlením žel pouze jediný ze všech Čechů. Později nám také dal dvě fůry brambor pro tábor, takže vězni měli co jíst. Také přinesl mnoha uvězněným chléb a rozdával své vlastní příděly oběda.

Kdykoli se někdo zhroutil vyčerpáním, železniční policie považovala za zábavné ho vhodit do pumového kráteru naplněného špinavou břečkou. Srdečně se smáli a bavili se, když se oběť vynořila, zcela pokrytá blátem. Obávali jsme se neděle, kdy nás mučili jak táborové stráže, tak civilisté z města. Dokonce i v noci. Uvedu příklad.

V neděli dopoledne přišli do tábora čeští civilisté včetně žen, vybrali si oběti a donutili je, aby se vzájemně bili do tváří botami s podpatky. Pokud někdo ze zadržených odmítal bít druhého, byl zbit českými civilisty. Ti, kteří byli členy nějakého politického orgánu, jedno zda muž nebo žena, nebo jejichž synové nebo manželé byli členy těchto uskupení, byli automaticky odvedeni do mučírny. Zde se museli svléci do naha a byli biti. Poté museli přejít do další místnosti, kde si museli stoupnout těsně ke zdi a nosem přidržovat papír. Pokud někomu papír upadl na zem, byl bit do hlavy.

Jednoho dne přivedli do tábora také důstojníky z bývalé městské policie. Jeden z policistů, postavou silný muž, reagoval na první úder tím, že chytil pod krkem jednoho ze strážců. Další ze strážců, který stál poblíž, jej zastřelil. Po tomto konfliktu mučení na několik dnů přestalo. Pak je mučili každé tři dny.

Pak přišli s novým vynálezem. Přes vrátek a kladku natáhli lano. Na konci lana byla oprátka, skrze ní musel provléci mučený své ruce a za ně ho vytáhli vzhůru. Nešťastníci viseli dlouho.

Ti, kteří byli zbiti opakovaně, měli zpravidla hluboká hnisající zranění. Hnis jim prosakoval skrz košile a pracovní bundy. Záda měli pokryta mouchami a byli příšerně cítit. Zavírali je do oddělené místnosti, které se říkalo „marodka“, ovšem o nějakém léčení se nedalo mluvit. Pak 8 až 10 vězňů z marodky muselo vykopat díru hlubokou 2 metry a asi 60 cm širokou. Večer, když byla jáma vykopaná, si museli jeden po druhém lehnout na její dno. Chvíli na to, kdy si lehl první muž, se seshora ozval první výstřel. Druhý si musel lehnout na mrtvého a také on byl na to bezprostřední blízkosti zastřelen. Tak to pokračovalo, dokud nebyl hrob plný. Přivedli 67letou ženu s ostříhanými vlasy. Byla zbita proto, že odmítla prozradit, kde se skrývá její syn. Musela si lehnout na dříve zavražděné oběti a byla zastřelena stejně jako všichni před ní.

Nemohu nalézt slova pro to, abych popsal situaci těch, kteří byli zbiti vícekrát. Viděl jsem na vlastní oči jednoho muže z jednotky Waffen–SS, který byl zbitý opakovaně. Kromě jeho celého těla, které bylo v podstatě rozdrcené, bylo také jeho pohlavní ústrojí zcela zalité krví, bylo oteklé a dosahovalo průměru asi 8 - 9 cm. Jeho varlata začala hnisat; prostor kolem jeho konečníku byl plný hnisu a příšerně páchl. To vše kvůli tomu, že byl Němec a člen SS.

Bezpečnost přiváděla do tábora lidi již v podstatě polomrtvé. Jednou přinesli vážně poraněného Lotyše, kterého se snažili v ošetřovně ošetřit. Přinesli ho na nosítkách, oblečeného jen v košili a spodkách. Nemluvil dobře německy. Když jsem se jej zeptal, co se mu přihodilo, řekl mi, že podlehl naléhání svého známého, který ho přesvědčil, aby s ním šel bojovat. Skončil v SS bez toho, že by věděl, o co jde. Tento nešťastník byl zastřelen ten samý večer.

Později přicházeli důstojníci z čs. armády a vybírali si oběti. Našli starého německého plukovníka, který sloužil v československé armádě v letech 1918 až 1924 a byl v předválečném Československu penzionován. Usmrtili ho. Také fotograf Schuster, advokát Dr. Schobert a městský stavební ředitel Ing. Dymatschek byli v tomto táboře také ubiti k smrti.

Jednou několik českých důstojníků přišlo do tábora a kritizovali táborové velící důstojníky za to, že jsou ještě naživu bývalí členové městské policie. Jeden z nich řekl doslova: „Zbavte se té chátry!" Řekl to česky, ale já jsem mu dobře rozuměl.

Navzdory tomu, že nebylo k jídlu nic jiného než nesolená sojová polévka a chléb s kávou k večeři, ve skladu v táboře plesnivěly potraviny. Stráže, dokonce také i velící důstojník, si odváželi v autech plné kufry ukradených věcí: jídlo, šatstvo, ložní prádlo a další předměty do svých domovů. Členové rodin uvězněných přinášeli do tábora šaty pro své otce a syny, stejně jako chléb a další potraviny. Stráže na bráně věci přebíraly. Pokud tam našly kvalitní šatstvo, rozebraly si to mezi sebou. Přinesené jídlo stráže snědly samy, nebo nechaly, aby se zkazilo.

Ke konci nastalo mírné zlepšení. Ženy dostávaly k večeři chléb namazaný margarínem, polévka už byla solená a jednou týdně bylo v polévce dokonce také koňské maso. A tak to šlo do doby, než jsme byli přemístěni do bývalého Ciprianova tábora v Oberdorfu. V tomto táboře jsem se musel podrobil operaci. Když jsem se uzdravil, tak se mi podařilo uprchnout.
---------------------------------------------------------------------------------------------
Pramen: Článek převzat z CS-Magazín (http://www.cs-magazin.com/)
Poznámka k fotografii:

Snímek je zde uváděn pouze jako ilustrace k článku. Nezachycuje scénu z Chomutova, nýbrž z Hranic, kde byl také zřízen internační tábor pro Němce. Fotografie je převzata z obálky knihy Příběh lágru. Internační tábor a perzekuce Němců v Hranicích (1945 – 1946) od Jiřího J. K. Nebeského (Vydavatel/ nakladatelství Tichý typ, 753 01 Hranice, Hviezdoslavova 18, www.sweb.cz/tichy-typ,tichy-typ@seznam.cz, rok vydání 2003).

Před školní budovou na motošínském předměstí Hranic stojí čelem ke zdi deset mužů, hlídá je mladík s puškou. Ve dveřích budovy jsou ještě žena a muž. – To je jediná fotografie ze sbírek hranického Městského muzea a galerie (Fond dokumentace, sign. 217/81/5), která zachycuje hranické Němce po skončení 2. světové války; byla pořízena 8. května 1945 či o několik dnů později. V motošínské škole byl tehdy umístěn internační tábor pro Němce.