Lukáš Beer
 |
Do pražské Lucerny svolalo Kuratorium pro výchovu mládeže na
15. prosince 1943 "protibolševickou manifestaci". V hledišti zasedli vedle
Emanuela Moravce a předsedy vlády Jaroslava Krejčího SS-Obersturm- bannführer Ferdinand Fischer (vlevo z pohledu zepředu) a vedoucí kultur-
ně-politického oddělení SS-Sturmbannführer Martin Wolf (vpravo), dále
za kancelář státního prezidenta kabinetní šéf dr. Popelka a politický
referent doc. dr. Kliment. Foto: archiv Lukáše Beera. |
Navzdory předvánočním přípravám, které v prosinci roku 1943 zaměstnávaly české obyvatelstvo v Protektorátu, a pozornosti, jež byla přirozeně věnována zásobovací problematice a cenám zboží, se Češi poměrně intenzivně zabývali nedávnou cestou
Edvarda Beneše do Moskvy a s tím souvisejícím uzavřením smlouvy se
Stalinem. Z pohledu naprosté většiny Čechů znamenalo uzavření tohoto paktu skvělý výkon, kterým měl Beneš dokázat své velké státnické schopnosti. Zvlášť pozitivně Češi vnímali, že tato smlouva byla uzavřena jako pakt o neútočení na dobu dvaceti let, čímž bude Protektorát - vlastně již obnovené Československo - držen stranou veškerých válečných konfliktů.
(1) Naprostá většina českého obyvatelstva byla již v květnových měsících roku 1943 přesvědčena o tom, že porážka Třetí říše je neodvratná - v květnu lidé předpokládali, že konec války přijde za tři nebo čtyři měsíce, v říjnu a listopadu tohoto roku mezi Čechy kolovaly fámy, že
Adolf Hitler svolá Říšský sněm a podá před ním demisi a vládu převezme německá opoziční vláda. Národ se udržoval v kolektivní náladě, která kázala, že je v této době nerozumné „předčasně vyvěsit praporek“ a že je zbytečné do věcí nějak zasahovat, protože osud českého národa bude řešen velmocemi samotnými bez něj. Sabotáže a podobné aktivity lidé považovali za zbytečné, nic neovlivňující a pouze přinášející zbytečné oběti na životech. Za těchto okolností bylo i nerozumné politicky se více než průměr exponovat formou loajality nebo oddaosti vůči Říši, ne-li přímo "proněmeckým" aktivismem. Lidé už pevně počítali s návratem Židů do země, což ovšem všeobecně nebylo přijímáno s nadšením. Mnoho Čechů bylo toho názoru, že to jediné, k čemu byla vláda Němců v Protektorátu dobrá, bylo to, že se takto mohli zbavit Židů.
(2) Že tedy Benešova cesta do Moskvy bude mít reálný dopad na budoucnost národa, bylo témeř každému Čechu více než jasné. Ti ale žili v přesvědčení, že situace by byla pro Čechy pod bolševickým režimem pouze „z poloviny tak zlá“ jako pod Němci. Přesto se ale ozývaly i kritické hlasy, podobné komentáři jednoho českého lékaře z Frýdku, který mínil, že Němci by měli všem nespokojeným Čechům umožnit legální vycestování do Sovětského svazu. Byl ale sám přesvědčen o tom, že k něčemu takovému by se nikdo dobrovolně nepřihlásil...
(3)