Nedokončená pouť Kuratoria (XI.)

Lukáš Beer
1.díl - 2.díl - 3.díl - 4.díl - 5.díl - 6.díl - 7.díl - 8.díl - 9.díl - 10.díl
Kuratorium v letech 1942-1943 z pohledu české historiografie

Doposud jsme se věnovali převážně čistě vnějšímu chronologickému popisu činnosti Kuratoria pro výchovu mládeže od přípravného období vzniku organizace až po vyvrcholení Dnů mládeže v září roku 1943. Jako hlavní zdroj informací, které se týkaly zejména celé řady veřejných, politických, sportovních a kulturních akcí probíhajících z popudu či pod hlavičkou Kuratoria, přitom posloužil v prvé řadě jak tehdejší oficiální tisk, tak i vlastní periodika této organizace. Zákonitě vzniká tedy potřeba posoudit „dějiny Kuratoria“ jednak z neveřejných interních zdrojů (tomu bylo v předcházejících dílech z části již také dán prostor), jednak i z nezávislých zdrojů a pohlédnout i do zákulisí organizace, které široké veřejnosti tehdy pochopitelně nebylo přístupné. Samozřejmě už i v rámci citování tehdejšího tisku, který o Kuratoriu a jeho aktivitách informoval, tu a tam neunikne nepřehlédnutelná snaha o jisté paušální zidealizování jednomyslného přístupu „české mládeže“, která se různých akcí Kuratoria zúčastnila nebo byla povinna zúčastnit se, k tomu, co funkcionáři organizace přednášeli při příležitosti různých „mohutných manifestací české mládeže“ ve svých projevech. A také lze i z dobového tisku vycítit, že řada sportovních a kulturních podniků Kuratoria získala svůj politický rámec až teprve právě díky několika těmto politickým projevům Emanuela Moravce a Františka Teunera. Samotný dobový tisk nám nemůže poskytnout objektivní obrázek o tom, jak ve skutečnosti vypadalo smýšlení řadových jednotlivců a do jaké míry vykazovala konkrétní činnost místních neústředních skupin organizace převážnou apolitičnost. Stejně tak se jeví jako problematické objektivně hodnotit úspěšnost činnosti Kuratoria pro výchovu mládeže a echo, jaké tato organizace měla na českou mládež.

Nezbývá tedy, než tedy porovnat a doplnit historie aktivit Kuratoria i z jiných, v ideálním případě nezávislých zdrojů. Bohužel k dispozici máme možnost pouze se omezit na práce několika českých historiků a historiografů, neboť za hranicemi naší země prakticky neexistuje motiv a zájem se tímto materiálem hlouběji zabývat. Tedy i zahraniční zájemci o problematiku se více méně musí spoléhat na to, jak tématiku zpracuje domácí česká historiografie. Způsob, jakým se řada českých historiků s tématikou vypořádává, má bohužel stále ještě daleko od objektivního a nezaujatého pohledu.

Komunistický výklad dějepisu a let 1939-1945 existenci Kuratoria naprosto ignoroval a jedinou prací, která se za celé období 50 let po skončení Druhé světové války o Kuratoriu „obsáhleji“ (totiž na 14 stránkách) zmiňovala, byla kniha Miloslava Moulise s příznačným názvem „Mládež proti okupantům“ z roku 1966. Komunistickým dějepiscům se z pochopitelných důvodů "nehodila do krámu" skutečnost, že říšskoněmecké úřady měly intenzivní snahy vychovávat nové generace českého národa a vybudovat v Protektorátě obdobnou českou organizaci, jakou v Německu představovala Hitlerova mládež - a postavit českou mládež tímto de facto na stejnou úroveň jako mládež německou. Důvodů k přehlížení činnosti Kuratoria měla komunistická historiografie více než dost: ať už sugerování představy, že „fašistickým okupantům“ sloužila pouze hrstka českých kolaborantů a naproti tomu utlačovaný český národ, který měl být později určen k (fyzické) likvidaci, byl ve své naprosté většině uvědoměle zapojen do aktivní či pasivní rezistence; nebo výklad „nacistické ideologie“, který se soustředil v prvé řadě na pangermanismus a který nechtěl vidět dosti podstatné slovíčko „socialismus“, vyskytující se v se už v samotném názvu tohoto ideologického směru.
Svérázné Moulisovo pojetí pohledu na období Protektorátu demonstruje též pasáž v úvodu knihy: „I když nacistická represe krutě postihovala celý český národ, byly v intenzitě teroru přece jen určité rozdíly. A mezi těmi, kdo měli být především zneškodněni, byli mladí lidé. Byli to čeští studenti, kteří se v listopadu 1939 stali objektem prvního velkého brutálního vraždění; omezování českého školství, kultury a vědy – to byly formy boje vedené především proti mládeži. Fašismus jí vzal na dlouhých šest let jakoukoli možnost nabýt vyššího vzdělání, seznámit se s kulturním i vědeckým vývojem světa; cizinu poznala pouze prostřednictvím transportů vězňů a povoláním na nucené práce. Mladé vědecké a umělecké talenty se nemohly rozvinout, veškerý sportovní a společenský život mládeže byl omezen.“ [181] Na jiném místě Moulis opět zcela nepravdivě a ve smyslu komunistické ideologie tvrdí, že po roce 1939 v Protektorátě “nastal nebývalý sociální útlak a vykořisťování pracujících“. [182] Mnohé o Moulisově zaujatosti vypovídá také podaný zidealizovaný paušalizující obraz, který podával o české mládeži:
„Veškeré snahy o ideologické ovlivnění českého lidu v letech 1939-1945 skončily však pro nacisty fiaskem, stejně jako jejich pokusy o získání české mládeže, ačkoli v tomto směru vyvíjeli největší aktivitu. Důvodů, proč tomu tak bylo, je několik. Prvním a hlavním byla zásadní a nesmiřitelná nenávist české mládeže k okupantům a fašismu vůbec. V jejím odporu hrály nemalou úlohu i důvody vyplývající přímo z mentality mladého člověka. Mladí lidé svým založením nenávidí jakoukoli faleš a obojetnost, předstírání či rozpor mezi slovy a skutky. Mladí lidé mají rovnou páteř a vyhraněný smysl pro pravdu a spravedlnost. Proto nebyli mezi mladými lidmi kolaboranti a oportunisté, chytráci a alibisté. Takřka všechna česká mládež zůstala v době nacistické okupace charakterově i morálně čistá. Přes svou nezkušenost dovedli mladí lidé dobře rozpoznat, kam směřují akce Kuratoria, i když se skrývaly pod nejrůznějšími rouškami a hesly. Ani jediná akce Kuratoria neměla úspěch, žádná, sebeobratněji maskovaná a lákavá hesla mladé lidi „nechytla“. To se týkalo jak tiskové propagandy, tak projevů, oslav a uniforem.“ [183] Na druhé straně líčí Moulis kuratoristy ve své “galerii zrádců” jako malou “hrstku” zrádců, odrodilců, kriminálních typů, kariéristů či morálně narušených jedinců, jmenuje pak několik málo osob, načež dodává: “Tím vlastně končí seznam lidí, které se nacistům podařilo získat do vedení Kuratoria. V Kuratoriu pracovala ještě řada dalších kariéristů a kolaborantů, ale ti si většinou ponechávali otevřená zadní vrátka, kdyby to s nacisty špatně dopadlo.“ [184]

Polistopadový převrat výrazné změny ve zpracování dějin Protektorátu zpočátku nepřinesl. Výklad dějin Protektorátu byl upraven pouze do té míry, že byl náhle zvýznamněn a „rehabilitován“ tzv. československý odboj na západě, že londýnskou emigrací zorganizovaný a provedený atentát na Reinharda Heydricha byl náhle líčen v pozitivním světle. Nebyla však stejně jako dříve pociťována potřeba korigovat některé nacionalisticky podmíněné mýty v souvislosti s protektorátními dějinami. Na rozdíl od problematiky sudetoněmecko-českých vztahů a historie není zaujatá část české historiografie, co se týče výkladu protektorátního období, vystavena jakémusi konkurujícímu porovnání „zvenčí“. Situace je zkomplikována tím, že jakékoliv snahy o korekci některých nacionalisticky podmíněných mýtů dějin Protektorátu mohou být publikem chápány jako navenek neakceptovatelné obhajování či bagatelizování nacionálního socialismu (a do této roviny je tato kritika obhájci některých mýtů skutečně i stavěna).

Nepřekvapuje tedy, že v duchu zmíněné Moulisovy knihy pokračují po roce 1989 další autoři pouze s tím rozdílem, že výklad byl oproštěn od komunistické ideologie – pokud jde o Kuratorium, tak v tomto směru lze zmínit Tomáše Pasáka („Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945“ z roku 1999), Jana Gebharta a Jana Kuklíka („Dramatické i všední dny protektorátu“ z roku 1996) či z těch novějších Michaela Borovičku („Kolaboranti 1939-1945“ z roku 2007). Zejména osnovy prvních tří jmenovaných prací se od sebe navzájem v podstatě liší jen v detailech, jsou uváděny stejné citáty a dokonce přepisovány celé věty. Nelze přehlédnout, že Tomáš Pasák opsal svou krátkou kapitolu týkající se Kuratoria v podstatě od komunistického historika Moulise, pouze s malými obměnami a doplňky (pro zajímavost: Pasákova práce má celkem 486 stran, autor Kuratoriu věnuje pouze 7 stran). A citáty uváděné v knihách Miloslava Moulise a Tomáše Pasáka jsou opět velmi často přebírány dalšími autory, kteří se problematice Kuratoria věnují.

Existují však i novější práce Jana Špringla („Protektorátní vzor mladého člověka“) a Leoše Nikrmajera („Činnost a úkoly Kuratoria pro výchovu mládeže v jižních Čechách v letech 1942-1945“), které ve srovnání s první skupinou autorů nejsou v takové velké míře zatíženy zbytečnými ideologicky a subjektivně zabarvenými pasážemi a tomu sloužícím slovníkem. Posledně jmenovaní autoři v tomto směru vykonali pionýrskou práci, protože je to poprvé, co se čeští historikové snaží uvádět více faktů o konkrétní podobě činnosti Kuratoria a na úkor subjektivního a nacionalisticky idealizujícího hodnocení, které však i tito autoři zcela neodkládají. Například v práci Leoše Nikrmajera se vůbec poprvé dozvídáme fakta a čísla o rozsahu a průběhu Dnu mládeže 1943 a o jeho úspěšném provedení či podrobněji o letních zotavovacích akcích Kuratoria. Samozřejmě ale i zde se setkáme s - v historiografii tohoto zaměření zřejmě neodmyslitelnými - typicky zabarvenými obraty typu „kolaborantský chomout“ či s uváděním citátu kuratoristů slovy typu „neopomněl vystoupit“ apod. Nevýhodou posledních dvou jmenovaných prací je jejich relativně nízká publicita (obě vyšly v historických časopisech, např. práce L. Nikrmajera vyšla v časopisu Jihočeského muzea s nákladem 300 výtisků).

Učiňme tedy chronologickou rekapitulaci let 1942-1943 v Kuratoriu pomocí shora uvedených prací, přičemž jde zároveň o doplnění toho, co již bylo uvedeno v dosavadních kapitolách.

Myšlenka zřídit Kuratorium se zrodila v Berlíně. V roce 1941 se podařilo získat pro tuto práci asi pět „českých zrádců“ (Moulis). Scházeli se v Praze ve vilách továrníků Janatky, Čermáka a Brabce, kde četli Hitlerovy spisy, knihy Alfreda Rosenberga a studovali organizační řád Hitlerjugend. Schůzky se konaly s vědomím E. Moravce. [185] Kolem Fr. Teunera se vytvořil kroužek budoucích organizátorů Kuratoria, k němuž náleželi M. Pechová, V. Krigar, K. Mihalíček, J. Svoboda, J. Málek, K. Žalud a jiní. [186] Vlastní přípravné práce k založení Kuratoria probíhaly až na jaře 1942. Podle dokumentů, jež se zachovaly, bylo od samého začátku zakladatelům Kuratoria zřejmé, že se při své práci setkají s nepřátelstvím a odporem části české veřejnosti. Dva dny po atentátu na Reinharda Heydricha bylo vydáno vládní nařízení, které usměrňovalo “povinnou službu mládeže”. Tomáš Pasák uvádí, že “pro mladistvé, kteří se odmítali podřídit Moravcovým instrukcím, byly stanoveny tresty a sankce.”

Začátkem léta 1942 si Emanuel Moravec povolal Františka Teunera a oznámil mu, že má začít s organizováním Kuratoria pro výchovu mládeže. Toto rozhodnutí se mělo dle T. Pasáka opírat o Himmlerův výnos, podle něhož měly být ve všech Němci obsazených státech zakládány organizace obdobného druhu. [187] (Moulis ve stejném smyslu nepravdivě uvádí, že mělo jít vesměs o “germanizující” organizace i v zemích, kde o germanizaci nemohla být vůbec žádná řeč.) . [188] Z toho důvodu byla vlastní činnost Kuratoria zahájena 17. června 1942. Pracovali v něm jako poradci i příslušníci Hitlerovy mládeže. Prvním z nich byl Welles a po něm nastoupil Dressler. Dozor nad celou organizací měl dle T. Pasáka SS-standartenführer Fischer a velitelem německých poradců byl E. Schaschek. [189] Moulis ve své knize uvádí, že na návrhu, jak provádět nábor mladých lidí do Kuratoria, měl pracovat především Teuner. Připravil Moravcovi podrobný elaborát, v němž mj. navrhl, aby se přihlášky třídily do kategorie dobrých, lepších a nejlepších, případně i těch, které nepřicházely v úvahu. Tím prý by se také dalším eliminačním procesem vybral určitý počet lidí, kteří by byli podrobeni ještě zkoumání. [190] Vedení instituce bylo rozděleno na skupiny organizační (E. Šimánek, V. Krigar), tělovýchovnou (Horký), duchovní výchovy (Zd. Vaněk, J. Pipota), sociálněvýchovnou (M. Potužník, K. Žalud) a konečně dívčí referát spravovala L. Valášková.

Tomáš Pasák správně uvádí, že smyslem Kuratoria pro výchovu mládeže bylo vychovávat loajální příslušníky Protektorátu Čechy a Morava a stoupence Velkoněmecké říše. Také udává, že činnost Kuratoria měla svůj germanizační podtext, což Pasák dokumentuje slovy, které 25. Září 1943 v rozhovoru se zmíněným SS-Obersturmbannführerem Fischerem měl pronést František Teuner: “Budou-li chtít po vyhrané válce Němci český národ skutečně germanizovati, nemůže být z české strany proti tomu nic podniknuto… Dnešní práce Kuratoria by pak jen německá opatření patřičně ulehčila.”  (Tomáš Pasák uvádí Teunerova slova ve formě doslovného citátu, který se však takto přímo nedochoval. Existuje pouze písemná zpráva Fischera z 25. září 1943, která rozebírá obsah rozhovoru mezi Fischerem a dr. Teunerem. Pro srovnání uveďme, co se ve Fischerově zprávě doslova uvádí: „Následoval pak delší rozhovor o linii Kuratoria pro výchovu mládeže. Vyskytla se otázka, zda je Kuratorium instrumentem germanizace nebo se spíše jedná o pokus vychovat český národ k říšské myšlence a nechat jej pak jako plnohodnotného člena Říše pak spolupracovat v rámci Říše. Teuner k tomu vyjádřil svůj názor v té formě, že dnešní práce Kuratoria nechává otevřené obě možnosti a řekl, že dnes nemá význam o tom na české straně diskutovat. Neboť když budou Němci po vyhrané válce skutečně český národ chtít germanizovat, nemůže být proti tomu z české strany prakticky nic uděláno. Dnešní práce Kuratoria by pak už jen odpovídajícím způsobem usnadnila německá opatření. Pokud by ale měla být zvolena druhá cesta, pak je třeba práci Kuratoria ohodnotit stejně tak pozitivně, protože se toto právě přeci pokouší o to, aby vychovala z Čechů především loajální příslušníky Říše.“) [191]

Pasák se podobně jako Moulis zmiňuje v této souvislosti o tzv. Gladrowově plánu, vypracovaném na základě Himmlerových směrnic v roce 1944. V tomto plánu oberbannführer HJ Walter Gladrow píše: „Chceme-li dodržet věrnost odkazu R. Heydricha a splnit příkaz daný nám říšským vedoucím, musíme nyní, po organizačním podchycení české mládeže, důsledně provádět říšskou politiku, abychom konečně mohli rozeznat bílé ovce od černých a podle toho se zařídit.“ Smysl plánu měl spočívat v rozdělení české mládeže do šesti kategorií. Nepřevychovatelná kategorie české mládeže měla být „předána policejní justici“. [192]

Gladrow dále uváděl: „Promluvili jsme si o tom s obersturmbannführerem Fischerem, který prohlásil, že zajistí všechny finanční prostředky, které má protektorátní správa k tomuto účelu. Provedení tohoto plánu vyžaduje 3-10 let. Po této době může být alespoň dnes nejmladší generace, která ještě nebyla školena bývalou érou, převedena formálně k německé národnosti… Já osobně vidím v tomto plánu jedinou možnost poněmčení Čech a Moravy.“ [193]

První období Kuratoria pro výchovu mládeže, které trvalo do konce roku 1942, bylo označeno za studijní a přípravné. Byly organizovány tzv. vůdcovské školy. Moulis (a po něm ve své knize podobně Borovička) uvádí „reprezentativní“ příklad úrovně účastníků táborů Kuratoria. V říjnu 1942 se konalo v Ostravě jednání pověřence J. Zelníčka s mladými lidmi, kteří se přihlásili ke spolupráci. Je citována výpověď J. Nogola, který absolvoval výcvikový tábor pro funkcionáře Kuratoria: „ … sportovní akce Kuratoria jsou všude vysmívány. V táboře vypadali čeští instruktoři Pipota, Živný, Mühldorf velmi uboze, neměli žádné vystupování. Hlavní část tábora byla průměrná. Mnozí dokonce blbci. Jak se asi lidé pro tábor vyhledávali, když do druhého tábora přišel kasař z borské trestnice, do třetího choromyslný a hrbáč. V druhém táboře byli: 1. ti, kdo se chtějí stát úředníky, 2. zvědavci, 3. ti, co byli povoláni proti své vůli.“ Jednou z prvních akcí Kuratoria byl výcvikový tábor pro budoucí funkcionáře, který za účasti 45 mužů probíhal od 11. do 18. července 1942. Moulis uvádí, že mezi budoucími vedoucími mládeže nebyli žádní dělníci. Podle povolání bylo 27 úředníků, 4 učitelé, 5 novinářů, 4 studenti a 4 jiného povolání.

Druhou akcí byla „cesta Říší“ v září 1942, kterou podnikla skupina vybraných nejspolehlivějších funkcionářů. Moulis píše: „Avšak už po návratu se ukázalo, že ve vedení Kuratoria jsou dvě zuřivě se nenávidějící skupiny. Obě se ovšem předháněly v tom, jak co nejvýše sloužit okupantům. První skupinu tvořili „umírnění“ – teunerovci, kteří hlásali, že místo českého národa je jedině po boku hitlerovského Německa, že žádný jiný systém nám nemůže dát lepší vyžití než německý nacionální socialismus. Druhá skupina, „radikální“ – soustředěná kolem Pipoty, hlásala, že neexistuje český národ, že Češi jsou vlastně Němci hovořící slovanským jazykem; nosíme prý v sobě „říšský dějinný odkaz“ a za součást německého národa bychom se prý považovali za každých okolností, i kdyby v Německu byl jiný režim než hitlerovský.“ V září 1942 také zavítala také česká delegace včele s Františkem Teunerem na Evropský kongres mládeže ve Vídni.

V podkapitole „Galerie zrádců“ pak Moulis vyjmenovává a charakterizuje několik funkcionářů Kuratoria. Ponechejme pasáž v původním znění:
„O titul vůdce usiloval hlavně Teuner. Původně chtěl být buď světoznámým lékařem, tím se nikdy nestal, nebo věhlasným politikem. Šedou eminencí v Kuratoriu byl jakýsi Eduard Chalupa. Byl to již starší člověk, který za císaře pána bojoval v rakouské armádě. Třetím výtečníkem byl dr. Viktorin, pomatený básník a okultista, který před soudem po roce 1945 předstíral šílenství. Za okupace rád prohlašoval, že za své největší poslání pokládá šíření nacistické ideologie. Vůdčím „ideologem“ Kuratoria byl zrádce Pipota, zběhlý kněz, který propagoval ideu, že celý český národ by se měl dobrovolně přihlásit za Němce. Skončil tak, jak žil – padl v květnu 1945, když bojoval jako esesman proti vlastnímu národu. Velmi nebezpečným agentem byl i Jan Svoboda, který se před odbojovými pracovníky vydával za pokrokového člověka, „pomáhal“ zakládat ilegální skupiny, a pak je udával gestapu. Jen z patnáctičlenné odbojové skupiny mládeže B. Logaje, kterou Svoboda zradil, se nevrátilo 13 mladých lidí. K vyloženě kriminálním typům patřil K. Janovský, vyloučený z fašistické organizace za podvody, P. Hovůrka, který v roce 1943 přijal německou státní příslušnost a vstoupil do SS, a Zdenko Vaněk, agent-provokatér, který již před válkou pracoval pro německou špionážní ústřednu. (…) Čeští předáci Kuratoria byli samozřejmě jen poslušnými loutkami v rukou okupantů. (…) Kuratorium bylo přímo řízeno německou policií, tzv. sicherheitsdienstem, osobně důstojníkem SS dr. Königem. Bez jejich vědomí se nesmělo v Kuratoriu nic konat.“

Miloslav Moulis (a po něm např. i Tomáš Pasák) ilustruje vztahy uvnitř Kuatoria dopisem dr. Teunera z 29. listopadu 1942 adresovaném Emanuelu Moravcovi. Teuner v něm líčí své názory na funkcionáře Kuratoria J. Pipotu (dle Tomáše Pasáka spolupracovníka Sicherheitsdienstu): „Pipota, tento bezcharakterní intrikán a rušitel pracovního míru a kamarádství mezi českými spolupracovníky, a co je nejhoršího, i ničitel důvěry pánů německých poradců ke mně, řádí v Kuratoriu beztrestně dál a zločinně navádí ke křivému svědectví a obviňování jednoho ze spolupracovníků Kuratoria z výroků Říši nepřátelských. Vy sám dobře víte, kdo to je Pipota …“. [194]

Následující řádky jsou opět doslovným přepisem z Moulisovy knihy. Autor zde vykrsluje interní vztahy uvnitř Kuratoria:
“Sám Teuner však musel vědět, že s Pipotou nemůže pohnout, poněvadž byl jedním z mužů sicherheitsdienstu. Kromě těchto agentů měli nacisté ve vedení Kuratoria řadu „poradců“. V záznamu z porady u státního sekretáře K. H. Franka se hovoří o tom, že i němečtí poradci v Kuratoriu selhali. Jsou prý příliš mladí a mají příliš málo vážného poměru k práci. Jeden jezdí celý den po honech, jiný zapředl v Kuratoriu ostudné milostné pletky, jiní vůbec do úřadu nedocházejí.
V jednom důvěrném záznamu o činnosti Kuratoria, určeném ministru Moravcovi, se říká, že „páni poradci ve skutečnosti poradci nejsou, neboť od nich nejsou slyšet žádné rady, s výjimkou Gladrowa“. Budovat inspekci poradci českému vedení Kuratoria výslovně zakázali. Generálního referenta Teunera Němci úplně ignorovali. Vedle tohoto bojkotu se na druhé straně o Teunera horlivě starali, aby nemohl bez jejich souhlasu učinit žádné rozhodnutí. Páni poradci prý také, píše se dále v dokumentu, veškerou iniciativní činnost zaměstnanců Kuratoria buď výslovně zakázali, nebo zabrzdili tím, že veškeré iniciativní návrhy nechali nevyřízené. (…)
Sicherheitsdienst nepřetržitě zkoumal spolehlivost členů vedení Kuratoria. Její agent, zmíněný Jan Svoboda, z příkazu německé bezpečnostní policie sledoval každý pohyb Teunerovy skupiny. Bylo známo, že ctižádostivý Teuner chtěl být vůdcem Kuratoria. Ale nestal se jím. Němci určili Moravce, k němuž měli největší důvěru. Výcvikový tábor ve Slapech měl usmířit oba směry, ale nepodařilo se to.(…)
V archivech se zachovaly ještě další tři dopisy, které mohou dokreslit poměry ve vedení Kuratoria a charakterizovat onu hrstku českých zrádců.
9. prosince 1942 psal Jan Svoboda ministru Moravcovi mj.:
„Nemohu již déle pracovat v Kuratoriu v ovzduší, které zde je a jež se stává den ode dne dusnější. S chutí jsem pracoval s ostatními kamarády až do chvíle, kdy mně začal podrážet nohy p. Pipota svými intrikami… Byl jsem nařčen z nejhroznějších věcí a p. Pipota prohlásil, že jsem neschopný…“
Podobně psal Moravcovi Vaněk:
„… denně se přesvědčuji, že v Kuratoriu bylo zapojeno několik jednotlivců, jimž nejde o věc, ale o osobní prospěch… vzduch v Kuratoriu je každým dnem těžší. Podle posledních známek také není naděje na řešení.“ [195]

Očividnou snahou Miloslava Moulise bylo vytvořit co možná nejhorší obrázek o vedení Kuratoria. Dokonce ve své knize tvrdí, že v rámci vedoucí (“privilegované”) vrstvy Kuratoria docházelo i k homosexuálním přehmatům. Na druhé straně viděl “mravně čistou” mládež, která vedení Kuratoria nebrala vážně:
„Rozpory uvnitř Kuratoria se vyhrotily koncem roku 1942. Byla provedena čistka a propuštěné zaměstnance pracovní úřad nehnal na nejhorší a nejnebezpečnější místa v říši. K tomu je třeba vysvětlit, jaké bylo složení zaměstnanců Kuratoria. Privilegovanou vrstvou byla hrstka fašistů a vlajkařů, z nichž mnozí byli mravně úchylní, takže docházelo k častým mravním skandálům mezi mužskými zaměstnanci. Všichni tito lidé byli udavači, konfidenti gestapa, nejvýš nebezpeční lidé, kteří při sebenepatrnější narážce v shovoru s jinými hrozili gestapem a skutečně gestapáky na české zaměstnance volali.
Kromě nich byli na nižších místech lidé, které nelze označit za vyložené fašisty. Byli to bezpáteřní kariéristé, kteří se přihlásili do zaměstnání v Kuratoriu z osobních zištných důvodů, někdy také aby se vyhnuli nasazení v říši. Třetí skupinu tvořila mládež, která byla prostě pracovním úřadem do Kuratoria nakomandována. Byli to poctiví Češi nenávidějící okupanty. Většina z nich se i při tak nevděčné úloze, jaká jim byla přiřčena, chovala dobře, mnozí zachraňovali, co se dalo, a snažili se v celé činnosti prosazovat jen sportovní a tělovýchovnou stránku. Ideovou výchovu k „říšské myšlence“ sabotovali.“ [196]

Tomáš Pasák ve své práci (ač z velké části inspirován Moulisovou knihou) taktéž uvádí, že se v Kuratoriu projevovaly dva směry, charakteristika se však od Moulisova podání poněkud liší. Pasák píše, že skupina kolem J. Pipoty chtěla Kuratorium prakticky okamžitě přebudovat v „českou Hitlerjugend“. Proti této myšlence měl stát František Teuner. Tyto rozpory rozřešil záhy Emanuel Moravec, který nepřipustil žádná ideová řešení. [197]

V této souvislosti není bez zajímavosti, jak se na věc díval Jan Pipota zpětně, totiž v březnu 1944, kdy napsal článek o formě organizačního vytváření Kuratoria v prvních měsících jeho existence:
“Co vedlo zákonodárce k tomu, že počítal alespoň do začátku se spolky, jež byly většinou už neaktuální záležitostí? Prostě nutnost pevně se organisačně zachytit. Stvořit nebo obnovit nějaký pevný bod, z něhož by bylo možno alespoň s částečným počátečním úspěchem přikročit k práci. Spolky tuto možnost dávaly. Kromě nich nebylo jiné opory. Vím, že mnozí nadšenci, kteří už zřízením Kuratoria viděli českou mládež v organisaci, jež je na téže výši s týmiž rozvětvenými možnostmi jako například Hitlerova mládež (HJ), byli tímto střízlivým postupem trochu rozčarováni. Zapomněli ovšem na to, že ani ta organisačně i duchovně klasicky vybudovaná Hitlerova mládež se tu nevzala najednou. I tu bylo třeba mnoha let vývoje, zkušeností, oprav a nových poznatků. Trvalo ještě téměř čtyři léta po převzetí moci nacionálním socialismem v Říši, než bylo 1. prosince 1936 možno prohlásit organisaci Hitlerovy mládeže za státní, jedinou a výhradní organisaci německé mládeže. Považme dale, že Hitlerova mládež tu byla už dlouhou řadu let před bstátním převratem v roce 1933, že prodělala svůj křest krví a osvědčila se i v dobách boje o moc jako pravidelná formace. Ale přesto bylo třeba vývoje a růstu. I nám je třeba, abychom rostli odzdola, aby zákon něco nařizující byl pouze slovním výrazem našeho npřesvědčení, ne jeho omezením.V případě Kuratoria by bylo ranou naprázdno velet najednou propstě celé mládeži do jednotné organisace, provést jednoměsíční nábor a pak se pokoušet se zachycenou masou něco počít.” [198]
Citovaná slova Jana Pipoty dokazují, že tedy za rok a půl musel projít názorovou změnou. Po změnách ve vedení Kuratoria, které nastily po soustředění na Čeperce, se Františku Teunerovi dostalo volné ruky k realizaci Moravcovy koncepce

 Slavnostní zahájení činnosti Kuratoria se konalo dne 13. března 1943 ve Slaném. K dané nudálosti se českými historiky často cituje odstavec z knihy Miloslava Moulise, ve kterém autor vykresluje tehdejší atmosféru manifestace. Moulis (ale také Pasák a jiní) konstatuje, že protektorátní tisk veškeré akce Kuratoria zveličoval a obracel naruby, ale “skutečnost byla zcela jiná”. Když se například psalo, že Moravcův projev byl publikem oceněn bouřlivým souhlasem, bylo prý vše zcela „naopak“, což má dokazovat citát pamětníka tehdejší manifestace, který byl otištěn po válce, konkrétně 10. dubna 1946 v Mladé frontě: „Manifestace měla být v sobotu a my, studenti obchodní akademie, jsme se velmi divili, proč jsme náhle již ve čtvrtek byli pozváni do budovy divadla. Šla nás slušná řada již ze školy, pak se k nám připojilo gymnasium a učňovská škola. Zaplnili jsme bezmála celý sál a se zájmem jsme čekali, co se bude dít. Nakonec nás překvapil kamarád okresní pověřenec Lisec, z jehož dlouhé řeči jsme se dověděli, že v sobotu bude přítomen sám Moravec a jiní významní hosté a že je tudíž nutné, aby vítání dopadlo co nejlépe. Pak už nebylo nic než pustá psina… Manifestace skončila, noviny o ní psaly. Ne však již o tom, že v tu bouři souhlasu se občas mísily takové poznámky, které onu slavnost právě nectily. Na galerii při jednom takovém přerušení Moravcova projevu skandovala skupina studentů prvního ročníku obchodní akademie hezky nahlas: E – man – je- vůl.“ [199] 

Po důkladném přečtení oné výpovědi pamětníka se dovtípíme, že se v ní– narozdíl od tvrzení Moulise, Pasáka aj. – nehovoří o úplném "opaku", nýbrž o tom, že „se v bouři souhlasu občas mísily takové poznámky“. A do jaké míry lze recesi mladých chápat jako politicky uvědomělý protest, je otázkou další.

POKRAČOVÁNÍ. Termín příštího dílu: 8.3.2010

Fotografie: archiv Vladimíra Kordy, časopisy Pestrý týden, Pražský Ilustrovaný Zpravodaj, Zteč a Správný kluk.
Zvláštní dík autora náleží Vladimíru Kordovi za spolupráci v opatřování fotodokumentace.
.Poznámky:
.
[181] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 5
[182] Tamtéž, str. 42
[183] Tamtéž, str. 152
[184] Tamtéž, str. 142
[185] Tamtéž, str. 139
[186] Pasák, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Praha, Práh 1999, str. 352
[187] Pasák, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Praha, Práh 1999, str. 353
[188] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 140
[189] Pasák, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Praha, Práh 1999, str. 353
[190] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 140
[191] Dopis Fischera K. H. Frankovi z 25.9.1943, NA, f. Deutsches Staatsministerium für Böhmen und Mähren, 110-4/22
[192] Pasák, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Praha, Práh 1999, str. 354
[193] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 141
[194] Tamtéž, str. 141-143 a zároveň Pasák, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Praha, Práh 1999, str. 356
[195] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 143-144
[196] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 144-145
[197] Pasák, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939=1945, Praha, Práh 1999, str. 355
[198] Pipota, Jan: O Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, In: Po pěti letech 1939-1944, Orbis Praha 1944, str. 219-220
[199] Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966, str. 146-147; Pasák, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Praha, Práh 1999, str. 356

Dnes jako tehdy

Emanuel Moravec (25. 2. 1945)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících

Pochopitelnou lidskou chybou je touha dožít se konce, poznali-li jsme už počátek. Při všem chce lidská zvědavost asistovat. A ono to nejde, hlavně v epochách krisí, které se táhnou po celé generace. Epiktet dávno přec řekl, že úlohu si nemůžeme vybírat. To je věc osudu. V naší moci je pouze, jak úlohu nám přisouzenou sehrajeme. A v tom nám radí Epiktet k poctivosti. Každý z nás slouží nějakému vyššímu smyslu, hlavně doléhá-li na nás bolest a s ní otázky po účelu toho všeho.

Život je méně než si myslíme, není-li naplněn službou jiným. S dlaněmi k obloze obrácenými máme právo se ptát, ale za žádných okolností nesmíme opustit místo, jež jsme zaujali jako stráž. Zmáhat překážky a nekrčit se v závětří, když vichřice smrti rve dobu z kořenů, to je především povinností dneška. Tak tomu bylo také za války třicetileté. Tehdy Češi sdíleli společný osud s Němci právě jako dnes. Země obou národů po válce třicetileté celých sto let ležely vysílené. Obyvatelstvo trpělo chudobou. Kultura tu však nikdy neodumřela. Nebyla vyjadřována životem, jak tomu bylo na západě. Utíkala se do lidského nitra. Až do konce 18. století Západ, a s ním hlavně Francie, vysoko čněl nad Evropou a žil svým vlastním životem. Kdo se tam staral, jak říkali, o pronárody za Rýnem, na Odře a Dunaji? A přec z tohoto prostoru, který lemují právě vyjmenované tři řeky, vzešla reformace, jež vzala svůj počátek mezi Čechy a Němci.

Tato válka, v níž hynou miliony nevojáků, v niž se ničí nenahraditelné kulturní památky, je válkou dvou světových názorů, dvou v podstatě naprosto různých vyznání. Nacionální socialismus představuje reformaci kapitalistického demokratismu, tu u nás v Evropě. Je to reformace socialistická, v níž jde o to, aby kapitál sloužil lidem a ne, jak platí dosud na Západě a na Východě, aby lid sloužil kapitálu. Je přitom lhostejné, zda jde o kapitál soukromý (demokracie) nebo státní (bolševismus).

V třicetileté válce velmi málo dospělých na počátku války dočkalo se jejího konce. Nepřežili ji ani Valdštýn, ani Gustav Adolf. Mnohým se zdálo nepochopitelnou, apokalyptickým úradkem, kataklysmou a koncem světa. Za cenu životů třetiny ba poloviny obyvatel krajů, jež válka zachvátila, rodilo se něco nového, dokonalejší svět. Duše rostou utrpením. Každá nová epocha dějin se rodila v bolestech. V takových chvílích si úlohu nemůžeme vybírat. Osud nám ponechává svobodu pouze v tom, zda chceme úkol osudem nám přisouzený dobře nebo špatně.

Válka se přiblížila našim zemím ze severovýchodu. Několik desítek kilometrů od Čech a Moravy probíhá dnes fronta. Nepřítel se obořil na naše hlavní město ze vzduchu a přitom vraždil bezbranné české civilní obyvatelstvo stejně zhovadile jako vyvražďuje města německá. Řadu dní se Praha vzpamatovávala. Pražané nevěřili, že by se něco takového mohlo stát. Nepřátelská propaganda u nás tvrdila, že „Beneš nedovolí bombardování českých měst“. I když spadly pumy na Brno, Moravskou Ostravu, Plzeň, Pardubice a jiná česká města, stále se nevěřilo, že dojde na Prahu. V náboženských válkách vždy tekla krev proudy. Zuřivý protivník ničí české obytné čtvrti jako německé, ostřeluje z palubních zbraní naše pokojné lidi jako Němce. V Londýně byli emigranti poněkud na rozpacích. Plných pět dní o útoku na Prahu mlčeli. Teprve 19. začali ze široka vykládat kdesi cosi. Ve stenogramu této rozprávky čteme: „Chceme vám říci, že jsme nikdy netvrdili a také nikdy nemohli slibovat, že Praha nebo jiné město nebudou bombardovány“. Ač český národ vojensky stojí stranou této války – na říšských frontách není českého vojska – nepřítel pobíjí nemilosrdně český lid. Nejapný komentář emigrace prozrazuje, jak tato je ve skutečnosti bezmocná.

Je příznačné, že surový útok Anglo-Američanů na Prahu byl proveden v době, kdy skupina emigrantů, která se pasovala na „československou vládu“, balila svá zavazadla k cestě na Východ přes Moskvu. Den po vyhlášení spojenecké zprávy no výsledcích konference Tří na Jaltě, na Prahu dopadly stovky pum tříštivých a tisíce pum zápalných. V rozhovorech, jež trvaly osm dní, mluvili tři spiklenci o všem možném, pouze o Češích, Slovácích nebo „Čechoslovácích“ a „Československu“ nepadlo jediné slovo. Jan Masaryk z Londýna chtěl tuto trapnou skutečnost maskovat tvrzením, že o Československu se nepotřebovalo jednat, poněvadž tato středoevropská otázka je prý už dávno mezi spojenci vyjasněna. Neřekl však jak. Vyjasněna je potud, že území bývalé republiky bylo v Teheráně přiřčeno Sovětskému svazu. Že se na této skutečnosti nic změnit nedá, o tom svědčí cesta emigrantské samozvané vlády na Východ.

Anglie několikrát jemně Benešovi naznačila, že když už sjednal v prosinci 1943 tak těsnou smlouvu s Moskvou, těsnější než s Anglií, proč se do Moskvy neodstěhuje? Beneš váhal. Chtěl si ponechat svobodu v dalším manévrování mezi Západem a Východem. Londýn leží uprostřed mezi Moskvou a Washingtonem. Anglie chce však mít jednou provždy s krku takzvaný problém „československý“, který sama řešila velmi radikálně v roce 1938 v Mnichově a který si vyřídili bez zásahu ostatního světa s Němci přímo Češi a Slováci v březnu 1939, tedy dávno před touto válkou. V Praze je sídlo právoplatně zvoleného státního presidenta, který společně se zákonnou vládou sjednal dohodu s Velkoněmeckou říší, když se Slovensko osamostatnilo. Pro Anglii je otázka naše vyřízena v tom smyslu, že české země nebudou už nikdy samostatným státem. Buď připadnou Sovětskému svazu, nebo zůstanou v rámci Velkoněmecké říše.

Svým odjezdem na Východ Beneš se vzdal každého dalšího jednání se Západem, s nímž napříště může mít spojení pouze přes Moskvu, a i to ne za všech okolností. Košice nejsou Londýn. Beneš věří, že se z Košic dostane rychle do Prahy. V tom směru se však klame. Až německé zbraně prosadí rozhodnutí, jež je v zájmu Evropy, nikdo ze spojenců se nebude zajímat o Beneše, který by se zdržoval v Košicích. Směrodatným zůstane hlas Prahy, českého státního presidenta a jeho zákonné vlády.

Beneš se několikrát dlouze loučil s Londýnem. V posledním svém projevu z 21. února výslovně zdůraznil, že odjíždí na východ jako demokrat. Bylo v tom něco zoufalého, výkřik ovce, která cítí, že musí mezi vlky. V Rusku nikdy nebyla demokracie. Carský absolutismus dělil od bolševismu pouze šestiměsíční revoluční chaos s vládami knížete Lvova a pověstného Kerenského, které nebyly ani s to svolat ústavodárné shromáždění, které by bylo nakonec demokracii zosobňovalo. V roce 1917 v březnu končil absolutismus carský a v listopadu začal ještě krutější absolutismus sovětský. A do těchto končin se odebírá Beneš demokrat se svou poslední knížkou „Demokracie dneška a zítřka“ pod paží. Mimochodem. V této knize, jež je souborem jeho universitních přednášek z roku 1939, tvrdí, že kdyby nebylo bolševismu, nebylo by v Evropě fašismu.

Co čeká Beneše v Moskvě? Především rekonstrukce jeho takzvaného kabinetu. V jakém směru? Podle poslední zprávy ze Ženevy Beneš před odjezdem prohlásil k zahraničním novinářům, že podle jeho odhadu v třetí republice komunistická strana bude dvojnásob silná, než byla v republice prvé. To by znamenalo, že v třetí republice komunistická strana by se stala stranou vedoucí, nejsilnější a tím, že by získala nárok na hlavní ministerstva a ministerského předsedu. V emigrantských kruzích londýnských se ostatně rozšířilo nedávno do světového tisku, že Beneš bolševikům hodlá už nyní odstoupit tři ministerská křesla. Jmenovány byly spravedlnost a školství. Od poslední „vládní“ krise, které padl za oběť jako ministr národní obrany Ingr, křeslo ministra národní obrany hlídá Jan Masaryk pro některého bolševika. Bolševik jako ministr spravedlnosti bude ve skutečnosti zástupce NKVD, bolševik jako ministr školství bude zástupcem komsomolu a bolševik ministr národní obrany bude trpným nástrojem sovětského hlavního štábu.

Pro každého ministra bolševika nebude závazným usnesení vlády, v níž zasedá, nýbrž rozkaz strany, jež má sídlo v Moskvě. Bolševik je cizincem ve vlastním národě. Jestliže Beneš předběžně vezme do svého takzvaného kabinetu tentokrát tři bolševiky, tedy je to něco podobného, jako kdyby byl po prvé světové válce Masaryk povolal do prvé československé vlády tři Francouze nebo tři Angličany. Stačilo, že k nám tehdy pozval francouzskou vojenskou misi. Co s tou bylo jen za trápení.

Ať už tento zápas dopadne jakkoli, Beneš končí svou úlohu s touto válkou. Je to přirozené. On je a zůstane přechodným válečným zjevem. Kdyby tuto válku Říše prohrála, Beneše odstraní Moskva, která nepotřebuje na svém území žádného trojánského koně demokracie. Po vítězství Říše Beneš politicky vyprchá sám. I pokud jde o emigraci, tato válka představuje obdobu války třicetileté. Tehdy česká emigrace se domů nevrátila a odnárodnila se. Podobný osud čeká českou emigraci dneška i v tom případě, kdyby tato válka skončila bez poražených a bez vítězů – novým mírem vestfálským.

(Lidové noviny, 25. Února 1945)

Ještě pár slov ke germanizaci (diskuse)

Jaroslav Voříšek / Lukáš Beer

Jaroslav Voříšek: Vážený pane Beere! Váš článek i odpověď na mé poznámky jsem právě přečetl a dovoluji si na ně odpovědět.

Posuzujete záměry nacistů s českým národem pohledem nacistické politiky a rasové teorie. Jenže právě nacistická politika a zvláště rasová teorie jsou tím, co je potřeba označit za zločinné a to i tehdy, kdyby jednání s Čechy probíhalo tak, jak o tom hovořil citovaný gen. Friderici nebo K. H. Frank. Dostatek důkazů o tom podávají sami citovaní nacističtí autoři. V každém případě by to znamenalo likvidaci českého národa i kdybychom přistoupili na to, že by to nebyla likvidace fysická. Byla by to na základě nacistické politiky a rasové teorie likvidace jednoho evropského etnika, jehož postupné utváření se na třech historických územích je starší více jak tisíc let, který má svou kulturu, dějiny a jazyk. Došlo by k tomu dílem jeho germanizací, dílem jeho rozptýlením v německém prostředí a dílem jeho umístěním do oblasti Ledového moře. Je docela poučné a zároveň trochu zábavné číst Frankova slova o vymýcení českého dějinného mýtu, když sám staví na mýtu nacistickém. Přijmout za své rasové zvýhodnění českého národa by bylo rezignací na jeho dobré tradice, humanitu a bylo by ostudou Čechů.

Protože odmítám jakoukoli „rasovou politiku“, nemohu z této souvislosti vyjmout vztah k Židům (ale rovněž i k jiným národům) a musím zásadně odmítnout antisemitismus. Proto jsem napsal, že Heydrichovu teorii, a samozřejmě i teorie a plány dalších nacistických vůdců, nelze vytrhovat z kontextu postoje k jiným národům. Žádný národ není rasově ani nadřazen, ani podřazen národu jinému. Tedy rasově Němci nejsou víc než Poláci nebo Židé, Češi nejsou víc než Němci nebo Rusové a Židé zase nejsou více nebo méně než kterýkoliv jiný národ. Právě to je přece šovinismus, jestliže se nějaký národ nadřazuje nad jiný a navíc to zdůvodňuje rasovou teorií. Mnozí Židé se dokonce považovali za Němce nebo Čechy podle toho v jakém kulturním a jazykovém prostředí žili. Odlišovali se svým náboženstvím, ale mnozí ho nepraktikovali nebo byli dokonce ateisté a o svém židovském původu se mnohdy dozvěděli až na základě norimberských rasových zákonů.

Nacismus stavěl na antropologickém a filosofickém směru 19. století o árijské rase a její nadřazenosti - který pak dále rozvíjel podle svého scestného vidění světa - což je učení pavědecké. Vědecká antropologie hovoří o člověku jako o živočišném druhu homo sapiens a pokud užívá pojem rasa, tak je to ve smyslu rozlišení homo sapiens na základě toho, jak se vlivem rozdílného prostředí vytvořily shodné morfologické a fyziologické znaky (barva pleti, barva a tvar vlasů, očí, rysy tváře, tvar lebky, nosu). To ovšem v žádném případě není důvodem k tvrzení, že ta či ona rasa je nadřazena rase jiné. Vedle toho se lidé také liší kulturně, svým dějinným vývojem, jazykem a mentalitou, ale jsou si rovni i když nejsou stejní. V našem případě se uvádí rasa europoidní (bílá) - patří sem indoevropská, semitská a matinská skupina. Je označována také jako běloši. Je původem v Evropě, západní Asii a severní Africe. To znamená, že vedle Němců a Čechů a dalších evropských národů sem patří mj. také Židé.

Protože jsem křesťan a mám Žida Ježíše Nazaretského za Spasitele, považuji Židy za své starší bratry a holokaust za vraždu svých příbuzných.

Lukáš Beer: Pro zajímavost bych nejprve rád ocitoval z poměrně známé bohatě ilustrované publikace vydané Sudetoněmeckou radou v Mnichově v roce 2007, která v ucelené a přehledné formě prezentuje široké veřejnosti dějiny Sudetoněmců od prvopočátků osídlení našich zemí prakticky až po naši dobu. Publikace s názvem „Die Sudetendeutschen – Eine Volksgruppe in Europa“ vychází z obsahu stejnojmenné výstavy. Její autor, novinář Konrad Badenheuer, se ve své knize samozřejmě nevyhýbá období 2. světové války, jmenovitě situaci v Protektorátu Čechy a Morava. Zmiňuje se také o germanizačních plánech, které měly údajně být realizovány po konečném vítězství Říše: „Pro období po konečném vítězství plánoval nacionálně socialistický režim germanizaci celých Čech a Moravy. Češi „dobré rasy a dobré vůle“ měli být germanizováni, jiní deportováni, sterilizováni nebo zavražděni. Tyto plány by v případě své realizace naprosto naplnily skutek genocidy ve smyslu konvence OSN z prosince 1948. Nebyly však realizovány, a to ani částečně.“

Uvádím tento příklad jen pro ilustraci, že i v samotných sudetoněmeckých kruzích, respektive v jedné z jejich reprezentativních publikací, je nejen zřízení Protektorátu Čechy a Morava, ale jmenovitě pak germanizační úmysl v českých zemích tvrdě odsouzen. Pro méně informované bych na okraj uvedl, že pan Badenheuer je šéfredaktorem konzervativního listu „Preussische Allgemeine Zeitung“ a publikace vznikla i za podpory a spolupráce např. konzervativně orientovaného novináře Bernda Rilla či Franze Neubauera. Rozhodně tedy nejde o levicově zaměřené osobnosti, přesto je v knize jasná řeč o plánované genocidě, sterilizaci a deportaci Čechů ze strany německého nacionálního socialismu. Nebudu nyní dále rozvíjet, z jakého důvodu mám ke shora uvedenému některé výhrady, chtěl jsem ale záměrně toto stanovisko citovat, aby nevznikl dojem, že mé názory z nějakého důvodu vycházejí ze „sudetoněmeckého školení“, což mi kdysi jeden ze čtenářů vytýkal.

Akceptujeme-li autenticitu oněch přísně tajných dokumentů týkajících se germanizačních plánů českomoravského prostoru, je třeba si uvědomit, že se počítalo s velmi dlouhodobým časovým úsekem (citoval jsem i A. Hitlera a jeho odhad na 300 let) a že forma asimilace měla být v zásadě nenápadná a především nenásilná. Asimilace neměla proběhnout zde dne na den či z roku na rok. Pro srovnání bych uvedl jen příklad: promítněme si před našimi zraky, jakou změnou v cítění, myšlení, jednání a v hodnotovém žebříčku prošla naše společnost za pouhých posledních 20 let. A to bez zjevného programového státního výchovného vlivu. Běžná představa jakéhosi „znásilnění“ osobnosti germanizací je spíše spjata s osudem lidických dětí určených k okamžitému poněmčení. Už ze samotných dokumentů však vyplývá, že proces měl probíhat cestou různých asimilačních pobídek k dobrovolné změně národnosti. „Zvláštní zacházení“ s osobami nepřátelsky orientovanými tvořilo samozřejmě jinou kategorií, nicméně jak už je zřejmé z naprosto rozdílných zkušeností českých pamětníků doby, tak navenek neutrální a loajální občané Protektorátu nemuseli nový režim fakticky negativně pocítit – řadě z nich se dokonce žilo lépe než za Československé republiky - všechny však pochopitelně sužovaly zhoršené podmínky válečného hospodářství. V tomto směru bych také rád ocitoval z návrhu příprav změny národnosti v Protektorátu Čechy a Morava, který v prosinci 1940 vypracoval osobní tajemník K. H. Franka SS-Obersturmbannführer Gies a zaslal veliteli bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst) a veliteli bezpečnostní policie v Protektorátu Böhmemu: „… je nutno požadovat, aby se poněmčení dělo bez vnitřního konfliktu, bez zlomení osobnosti. Je proto vyloučen nátlak na změnu národnosti. Přijetí do německého národního společenství musí znamenat vyznamenání, které lze dosáhnout chováním a výkonem. Proto se hlavní plánovací práce mají omezit na to, aby vytvořily možnosti pro změnu národnosti (zejména vnější předpoklady a vnitřní přístupnost lidí) a v dalším je třeba nechat volně působit přirozené síly. Žádné přitahování násilím, pouze výběrové přijímání, výběrová volba. Dalo by se mluvit o ´řízeném přirozeném výběru ´.“

Když K. H. Frank podtrhoval nutnost potírání českého dějinného mýtu, činil to v první řadě ze strategických důvodů, přičemž – zcela nezávisle na tom – samozřejmě mohlo (ale ne vždy muselo) v mnoha případech jít i o skutečnou objektivizaci dějinného výkladu. Přijmutí zvýhodnění ze strany Čechů by nemuselo probíhat vědomě. Ostatně poněkud přehlížené dějiny Česko-Slovenska, tedy druhé republiky (protižidovsky zaměřená opatření ještě před zřízením Protektorátu), a zejména pak té Benešovy republiky třetí, jasně ukazují, že by tedy paušálně řečeno český národ tehdy musel rezignovat na humanitu a lidskost. Nemluvě o tom, že ve všeobecném mínění se dodnes nad periodou druhé a třetí republiky nepociťuje stud – třetí republiku chápe jako „ostudu“ pouze malá část Čechů.

V mé reakci na některá tvrzení na Britských listech – která se, jak se zajisté shodneme, ukázala jako fakticky naprosto neobstávající a překrucující – jsem nepřecházel k morálnímu hodnocení úvah Heydricha a Franka. Objektivní zhodnocení by se totiž v žádném případě nemělo podřizovat morálním či pseudomorálním posudkům pozorovatele (pseudomorálním v případě některých příspěvků zveřejněných na Britských listech). Extrémním příkladem pseudomorální kritiky nacionálního socialismu v tomto kontextu je dílo Václava Krále „Chtěli nás vyhubit“ z roku 1961, která je od začátku až do konce koncipována tak, že z ní čtenář pochopí morální oprávněnost a nevyhnutnost vyhánění německého obyvatelstva po 2. světové válce a semknutost k bratrskému Sovětskému svazu. Autor Král také „nevytrhává z kontextu“ holocaust Židů, zaměňuje působivě české oběti s židovskými, v předmluvě hovoří dokonce o plánované likvidaci slovenského národa (což v publikovaných dokumentech ani náznakem nedokazuje a naopak vyvrací), a to vše, aby zkomponoval působivé zdánlivě morálně očišťující štvavé dílo. Dnes se s takovouto komunistickou propagandou nesetkáme, nicméně taktika je podobná.

Problematika řešení národnostní otázky v českomoravském prostoru po případném vítězství Říše se dá stavět do kontextu s holocaustem Židů stejně tak málo jako problematika zacházení nacionálně socialistického režimu se svými odpůrci německé národnosti.

Das Hultschiner Ländchen

Česky
Franz Chocholatý GrögerDas Gebiet des jetzigen Hultschiner Ländchens wurde seit 1318 zum Bestandteil des Herzogtums Troppau, welches im Besitz der Troppauer Premysliden war. Im Jahre 1377 kam bei der Teilung des Landes der größere Landesteil zum Teil des Herzogs Přemek von Troppau, der kleinere Teil mit Krawarn und Sudice (Sauditz) wurde seinem Bruder Johanes II. von Troppau und Ratibor zuerkannt. Später gehörten die Ortschaften Krawarn und Sudice zum Bestandteil des Fürstentums Jägerndorf (Krnov). Troppauer Premysliden hielten das Hultschiner Ländchen bis zum Jahre 1464, bzw. 1474. Am 28.12. 1613 wurde das Herzogtum Troppau per Vertrag als ein Erblehen der Böhmischen Krone Karls von Liechtenstein bestimmt. Am 16.3.1621 erhielt Fürst Karl von Liechtenstein auch das Herzogtum Jägerndorf als Lehen, womit beider Herzogtümer unter dem Hause Liechtenstein vereinigt wurden. Durch den Breslauer Frieden 1742 wurde ein Teil des Troppauer Landes an Preußen überlassen. Es handelte sich um das Hultschiner Ländchen, die mährische Enklave in Ketř /Katscher/ und Hlubčicko /Leobschütz/, ein Teil des Jägerndorfer Landes. Im Jahre 1763 wird per Verordnung die deutsche Sprache als Unterrichtssprache an den Elementarschulen eingeführt. Seit dem Jahre 1764 müssen dann laut einer weiteren Verordnung die der deutschen Sprache nicht mächtigen Priester ihr Amt niederlegen. Es waren jedoch gerade die katholischen Priester, die an die Kontinuität der mährischen Sprache und Kultur erinnerten und zur nationalen Wiedergeburt der Mährer wie auch der Polen beitrugen. Während der 2. Hälfte des neunzehnten Jahrhunderts und am Anfang des 20. Jahrhunderts kam es dann im Hultschiner Ländchen zu einer starken Integration der Bevölkerung in die politische und kulturelle Lebensweise des staatlich-politischen Landes Preußen. Bis heute bezeichnen sich die Einwohner selbst als „Preußen“. In der politischen Hinsicht bekannte sich das Volk zur preußischen Staatsideologie. Dieses war ein ungeplantes Resultat der wirtschaftlichen Abhängigkeit einerseits, andererseits auch der persönlichen Entscheidung und des freien Willens. Die Region wird mit dem Leben des letzten deutschen Romantikers, Joseph von Eichendorff, verbunden, mit Leben und Werk Cyprian Leleks und August Scholtis´.

Tschechische Exilpolitiker wie auch einheimische Widerstandskämpfer gegen die K.-u.-K.-Monarchie zogen Grenzen des künftigen Staates in Erwägung. In diesem Sinne verlangte die tschechoslowakische Regierung im Mémoire VIII: La Haute Silésie Tchèque (Region de Ratibor), vorgelegt auf der Friedenskonferenz von 1919 in Paris – mittels des Außenministers Dr. Edvard Beneš nicht nur die Gebiete um Leobschütz und Hultschin, sondern auch die Ratibor-Region mit Städten Ratiboř/Ratibor, Rybnik, Vladislav/Loslau und Žárov/Sohrau. Die Forderung beruhte auf dem Nationalitätsprinzip. Bereits im 1915 und später dann im 1918 wünschten sich Hultschiner Geistliche von der Pfarre in Bořutín Verbindung mit der künftigen Tschechoslowakei. Später wurde ein Memorandum herausgegeben und von einigen Pfarrern, Lehrern, Händlern und anderen Unternehmern unterzeichnet, welches tschechische Politiker und im Jahre 1918 Vertreter der Siegesmächte auf der Friedenskonferenz in Paris darum bat, „diese Gebiete, die zum tschechischen Nationalbesitz gehören, nicht zu vergessen.“ Es handelte sich jedoch um Einzelpersonen, die leider gar nicht im Namen der ganzen Bevölkerung sprachen. Dieses zeigten dann die späteren Ereignisse. Im Jahre 1910 verlief die tschechisch-polnische Sprachgrenze am Fluss Pština/Zinna und die Grenzen des Herzogtums Troppau bis zur Oder. Die sprachliche tschechisch-deutsche Grenze deckte sich mit der westlichen Grenze des Kreises Ratibor, außerhalb von Třebom (Thröm) und Sudice (Zauditz). Nach dem Versailler Vertrag vom 10. 1. 1920, Art. 83 musste „Deutschland zugunsten der Tschechoslowakei auf das Hultschiner Ländchen verzichten.“ Das größte Manifest gegen die das Anschließen an die Tschechoslowakei fand am 14.5. 1919 in Ratibor statt. In einem inoffiziellen Referendum sprachen sich ganze 93,7% der Bevölkerung für ein Verbleiben in Deutschland. Man intervenierte beim Chef der allierten Komission in Berlin und telegrafierte an französische, britische und US-amerikanische Regierun, doch ohne Erfolg. Hultschiner Frauen schrieben den Papst an und eine Delegation aus Ratibor versuchte Masaryk und Tusar zum Verzicht auf das Hultschiner Ländchens zu überzeugen. Erfolglos. Am 4.2. 1920 hat dann die 3.mährische Truppe von Troppau mit einer repräsentativen Begleitung das Hultschiner Ländchen annektiert. Die Bevölkerung ignorierte diesen „Umzug“ vollkommen und verließ gar nicht ihre Häuser. Der bevollmächtigte Kommissar für Hultschin, Dr. Šrámek, kam in ein Gebiet, wo ihn niemand willkommen hieß. Die Annektierung des Gebietes und seine Angliederung an ein anderes Staatsgebilde wurden mit großen Problemen verbunden. Die darin von beiden Seiten gelegten Erwartungen wurden nicht erfüllt.

Nach der Annektierung des Hultschiner Ländchens seitens der Tschechoslowakischen Republik vom 4.2. 1920 blieben die Ortschaften Píšť und Hať in Deutschland und wurden erst drei Jahre später der Tschechoslowakei angeschlossen. Mit dem Hultschiner Ländchen gewann die Tschechoslowakei 361 km2 und cca 46 000 Einwohner. Paradoxerweise bleiben hinter der Grenze Ortschaften, die viel mehr tschechisch besinnt er waren, als das Hultschiner Ländchen selbst. Es handelte sich um folgende Ortschaften: Bořutín/Borucin, Boleslav/Bolesław, Křenovice/Krzanowice, Šamařovice/Samborowice, Petřatín/Pietraczyn, Velké Petrovice/Pietrowice Wielkie a Ovsiště/Owsiszcze. Als diese Ortschaften mit 7267 Einwohnern an Deutschland kamen, erbaten sie sich den Tschechisch Unterricht an Schulen. Im Jahre 1945 wurden diese Orte zum Bestandteil des polnischen Staates. Zu einer absurden Situation kam es im Jahre 1921 bei der neuen Volkszählung. Tschechische Seite fürchtete sich, dass sich die Bevölkerung massenweise zu deutscher Nationalität melden wird. Deshalb wurde die Volkszählung mittels Fragebögen realisiert, wo der Kommissar selber die Angaben hineinschrieb aufgrund der Aussage des Bürgers und seiner Dokumente. Der Kommissar konnte aber nach seiner Erwägung die Nationalität ändern, wenn es seiner Meinung nach zu einem Fehler kam. Der Betroffene musste diesem zustimmen. Ansonsten kam es dann zu Verhören, aber ebenfalls auch Strafen. Bei der Volkszählung wurde also die Bevölkerung auf diese Art und Weise beeinflusst. Die Möglichkeit, sich zur „Mährischen Nation“ zu melden, wurde nicht erlaubt. Seit 1.9. 1920 wurde Tschechisch zur Unterrichtssprache. Es zeigte sich jedoch, dass Bemühungen um die Tschechisierung fehlschlugen. Die Bevölkerung sprach zwar mährisch, war aber deutschgesinnt. Als im September 1920 das Schulwesen im Hultschiner Ländchen tschechisiert wurden, besuchten Kinder der für Deutschland optierenden Werktätigen den „Privatunterricht“. Die Aufhebung des Deutschen als der Unterrichtssprache und die Beschränkung der Stundenzahl beim Religionsunterricht hatten eine große Empörung zum Ziel. Die führte bis zum Streik der Schulkinder, der hohe Strafen mit sich brachte. Einen gewissen Ausgang aus der Situation stellte der schon erwähnte „Privatunterricht“ dar. Im Jahre 1928 haben ihn 334 Kinder besucht. Bei der Zählung der Schüler vom 21. Oktober 1935 wurden bereits 864 Kinder festgestellt. Nicht jeder konnte sich diesen Unterricht leisten. In die Entwicklung des Schulwesens wurden übrigens Beträge investiert. Es wurden einige moderne Schulgebäude gebaut, die das Interesse der Republik an der Ausbildung von Hultschiner Jugend demonstrieren sollten. Für die Erziehung der lokalen Intelligenz wurde sogar ein Gymnasium erbaut. Paradoxerweise besuchten es aber vor allem Kinder der neugekommenen Siedler. Diese neu angekommenen Tschechen bekleideten die meisten Funktionen in der Lokalverwaltung und standen an der Spitze diverser national gesinnten Gruppierungen und Vereine, die in der Region entscheidend waren. Bei den ersten Wahlen im Jahre 1925 gewann die deutsche christlich-soziale Partei die meisten Stimmen. Bei den Wahlen in 1929 kamen dieselben Stimmen der deutschen Nationalpartei Dr. Schollichs zu. Menschen, die sich mit der neuen Ordnung nicht abfinden wollten und in der Tschechoslowakei nicht leben wollten, konnten für Deutschland optieren und nach Deutschland umziehen. Dann gab es auch eine weitere Gruppe von Optanten, die nicht umgezogen sind, dass sich das Regime bald ändern wird. Eine baldige Änderung wurde jedoch nicht realisiert. So sah die Atmosphäre im Hultschiner Ländchen aus. Bei der Grundstückreform ging man bei der Bodenverteilung von der Nationalität-Anmeldung aus. Neue Ankömmlinge vom Inland waren nun Grundstückinhaber. Für Arbeit bestellten sie aber slowakische Landarbeiter. Das Hultschiner Ländchen wurde zu einem Problemgebiet in der Tschechoslowakei. Es handelte sich vor allem um wirtschaftliche Schwierigkeiten. Im Hultschiner Ländchen gab es neben zwei Stollen Ihme und Anselm in Petrzkowitz (Petřkovice) und einer Leinenfabrik in Kuchelna (Chuchelna) keine Industrie.

Die Fabrik in Kuchelna war die größte ihrer Art in Preußen. Sie produzierte 20% der deutschen Leinenproduktion. Im neuen Staat ging sie jedoch zugrunde, weil kein Leinenlieferant vorhanden war. 1000 Arbeiter verloren ihre Arbeit. In der Zeit der ersten tschechoslowakischen Republik entstand dort eine Tabakfabrik. Dort wurden die Arbeiter nur auf Empfehlung der tschechischen Vereine angestellt. Im Hultschiner Ländchen gab es Landwirtschaftsarbeiter, die im fruchtbaren Oderland die Arbeit gesucht hatten, und weiter dann sog. Hausierer und Mauerer. Alle begannen ihre Arbeit im deutschen Reich zu suchen, weil es für sie in ihrer Heimat keine Arbeit gab. Soziale Unruhen wurden durch offene Diskriminierung der Minoriten Schicht seitens der Majorität. Arbeit bekam derjenige, der dem Sokol-Turnverein oder einem anderen tschechischen Verein eintrat. Eine weitere Ursache der Unruhen war Unzufriedenheit mit neuen Bedingungen. Bei der Grundstückreform wurden 3412 Bewerbern 3639 ha des Bodens zugeteilt und zwar meistens in Form einer Verpachtung. Es gab auch 24 Rest-Landgüter und 11 Höfe. Die Besitzer stellten aber meistens billigere Arbeitskräfte aus der Slowakei ein. Tschechische Unternehmer im Hultschiner Ländchen wollten hiesige Arbeitskräfte nicht einstellen. Als Begründung galt, sie hätten sich um ihre tschechischen Arbeiter kümmern müssen.

Zu einer logischen Konsequenz wurden die Parlamentswahlen des Jahres 1935, wo die meisten Wähler vor Ort, nach der tschechoslowakischen Regierung Tschechen, ihre Stimmen der SdP gaben. Über diese Wende sollte man sich nicht wurden. Deutschland kümmerte sich um die Hultschiner wie eigene sorgfältige Mutter. Im Hultschiner Ländchen kam es zu Unruhen und Zusammenstößen, wo auch Waffen im Spiel waren. Hultschin befand sich in der Anstoßzone vor der Hauptschutzstellung. Zum Teil mussten bestimmte Gelände zum Zweck des Festungen-Baus freigestellt werden. Bei der Mobilisierung flüchteten viele Männer nach Deutschland. Einige verteidigten dagegen die Tschechoslowakei, andere arbeiteten in Deutschland und konnten nicht zurückkehren. Andere wieder meldeten sich in Deutschland freiwillig zur Wehrmacht. Es kam zu paradoxen Situationen, wo die Mährer, auch Angehörige einer Familie, auf beiden Seiten der Grenze und in unterschiedlichen Uniformen sich gegeneinander standen. Bereits am 8. Oktober strömten die Wehrmachtsoldaten ins Hultschiner Ländchen, und zwar zur großen Freude der Bevölkerung. Es wurden Triumphpforten gebaut und die Soldaten wurden als Befreier willkommen geheißen. Verlassene Grenzfestungen wurden zum touristischen Anziehungspunkt. Das Hultschiner Ländchen wurde direkt ans Reich angeschlossen, als das Gebiet des sog. Altreichs. Seit 1939 kämpften die Männer auf allen Fronten des Zweiten Weltkriegs. Nach dem Krieg wurde die Region zu der meistbeschädigten. In jedem Dorf waren beschädigte oder zertrümmerte Hauser zu finden. In jeder Familie wurden Kriegstote beweint. Nicht nur der Krieg brachte Kummer mit sich, sondern auch der kommende Frieden. In dem II. Weltkrieg kämpften etwa 12 000 Mährer und fast 3 000 sind gefallen. 5 000 Soldaten kamen verwundet oder behindert zurück, fast jeder litt noch an psychischen Folgen des Krieges. Nach dem Krieg wartete auf sie noch der Wehrdienst bei der tschechoslowakischen Armee, wo sie als Kriegsveteranen noch von jüngeren Unteroffizieren schikaniert wurden. Viele der einstigen Soldaten mussten in den Bergwerken in Mährisch Ostrau schwer arbeiten und wurden durch ihre Kriegsvergangenheit auch für ihr weiteres Leben gebrandmarkt. Einige wurden vertrieben, andere nach 1946 nach Deutschland umgesiedelt. Noch vor Februar 1948 zog man eine Zerstreuung der Hultschiner im tschechischen Binnenland in Erwägung.

Franz Chocholatý Gröger

Éra bohemismu (II.)

Emanuel Vajtauer
Předchozí: 1. díl
Šlechta dává pátrati ve Švédsku po vyvezených památkách, zejména hrabě Fr. Jos. Kinský a kníže K. E. Fürstenberg. Roku 1791 Královská česká společnost nauk věnovala z daru císaře Leopolda tisíc zlatých na cestu Dobrovského do Švédska, aby se konečně zjistilo, co knih, rukopisů a jiných památek Švédové z Čech a jmenovitě generál Königsmark z Prahy odvezli a zároveň, aby se vyšetřilo, jakou historickou cenu mají historické památky a zda i jakými prostředky by bylo možno je získati nazpět, pokud by byly nepostradatelné. Šlechta otevírá své archivy a Palacký z jejího podnětu se stává „historiografem zemských stavů“ a uloženo mu napsat dějiny Čech a Moravy.

Stejný zájem jako o historii má šlechta a tím politický národ zemský o vědu. Poněvadž university zůstávají tehdy zaostalé, zakládají se učené společnosti a studijní kroužky, vědě se otvírají salony a šlechtické domy. Praha má první ze zemí mocnářství vědecký časopis vysoké úrovně: Prager Gelehrte Nachrichten. Vědeckému zájmu děkujeme za vznik našeho Musea (1818) a jeho prvního českého vědeckého měsíčníku značné úrovně, založení Vlastenecké společnosti hospodářské, která tehdy sledovala také cíle vědecké, a Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách (1833). Šlechta pomáhá zakládat i spolky umělecké a osvětové, je činna ve Spolku ku povznesení hudby v Čechách i v konservatoři jím řízené, ve Spolku vlasteneckých přátel umění i ve vydržované jím akademii výtvarných umění a galerii, při založení technického institutu atd.

Při čtení vlastního životopisu Kaspara Sternberga, nadšeného adepta vědy, poznáváme také kořeny zájmu vědeckého. Šlechta jakožto majitelka značného bohatství země hledá ve vědě odpověď také na znepokojivou otázku, jak se vyrovnati s pokroky jiných zemí, zužitkovat bohatství hor a přírody a tak své hospodářství udržet na výši. Oddávajíc se abstraktní vědě a podporujíc ji, má zároveň na mysli vědu užitou, kterou v její prospěch mohou na jejích statcích vhodně a výnosně použít inženýři agronomové nebo inženýři důlní. To ovšem nijak její zásluhy nesnižuje. Jestliže světská a duchovní šlechta barokní veškerou svojí energii vybíjela v nádherném stavitelství a ve vášnivém pěstování hudby, šlo tu u ní také najednou o cíle užitkové (chrámy a věřící) i požitkové (hudba na českých zámcích). Možno říci, že jako si barokní šlechta postavila svůj pomník v srdci každého obyvatele Čech v nádherných stavbách, v lidových písních a v soustavně prováděném výběru hudebních talentů mezi poddanými pro své zámecké hudby („co Čech to muzikant“), tak šlechta osvícenská a probuzenská si postavila v srdci obou národností v našich zemích nehynoucí pomník řadou vědeckých institucí, které zemi odkázala. U nás pomníkem tím je především Národní museum. Pod tímto klimatem mohla pak vyrůsti řada skvělých vědeckých osobností, příznačných pro naše probuzení, u nás Čechů zejména Dobrovský, Šafařík, J. Ev. Purkyně, kteří mají jméno světové, a Jungmann i Palacký, ač tento se stal později mluvčím stavu měšťanského a jeho nové éry.

V literatuře tento bohemismus je ještě výraznější. Projevuje se přirozeně nápadněji na stran ě německé než české, kde byl samozřejmostí. Němečtí básníci a spisovatelé považují dějiny české za dějiny stejně své jako Čechů. Karl Egon Ebert ve své „Vlastě“ je dokonale česky vlastenecký. Uffo Horn píše drama „Horymír“, „Přemysl Otokar II.“ a „Písně Milady na Milorada“. Karl Herlos , který píše pod jménem Herlosson a později přesídlí do Lipska, aby i odtud podporoval vše české bez rozdílu národnosti, chrlí populární a drasticky psané romány z českých dějin jako „Hus“, „Žižka“, „Poslední Táborita“, „Valdštýn“ a ve své době znamená totéž, co později pro obec čistě českou znamená Alois Jirásek. (Viz o něm a jiných Karel Sabina: Vzpomínky. A. Schmidtmayer: Geschichte der Sudetendeutschen.) Také Adalbert Stifter sahá do českých dějin v románě „Vítkovci“. Značný význam pro naše duchovní dějiny má Alfred Meissner, který v pathetické epické básni „Žižka“ vylíčil náčelníka husitů jako dokonalého demokrata a stal se tak spolutvůrcem Palackého mythu o demokratických husitech a demokratických Češích v nejstarší době.

Mezi českými Němci se ujímá dokonce představa, že jejich posláním je, aby tvořili most mezi němectvím a slovanstvím. Tyto názory representovány v Praze časopisem „Ost und West“. Bylo to ovšem pojetí naprosto falešné, poněvadž neexistují národy, které by chtěly a mohly svůj význam zúžit na pouhý můstek. Ale rozhodně byli blíže tehdy k tomuto poslání nežli my, když jsme později také začali mluvit o tom, že jsme mostem mezi Východem a Západem. U nás to byl už dokonalý sebeklam, neboť žádný západník nepovažoval za potřebné naučit se česky, aby si mohl např. přečíst ruské autory. V tom okamžiku, kdy jsme se z dvojjazyčného národa stali národem jednojazyčným, bez řeči světové, nemohlo být řeči o nějaké zprostředkující roli.
Společenství obou národů zemí českých charakterisuje Eugen Lemberg v „Grundlagen des nationalen Erwachens in Böhmen“ takto: „V lidu byl jasný rozdíl mezi německým a českým, poněvadž v něm hlavní rozlišující znak tvořila řeč. Ale v kruzích duševní kultury, ve šlechtě a v učeném a duchaplném světě byl tento rozdíl neznámý. Srovnáme-li to se dvěma kulturními kruhy, které dnes vyplňují Čechy – tělesa to zřetelně od sebe oddělená, z nichž každý čerpá odjinud své síly, prochází vývojem sobě vlastním a působí na sebe navzájem jako dva sblížené, ale kmenově rozdílné organismy – vedle tohoto přirozeného dualismu Čech jeví se nám Čechy z doby prvního probuzení jako jediný kruh, vytvářený stejnými podněty, vedený stejnými učiteli a reagující na tyto vlivy jednotně.“

Nejzajímavějším produktem tohoto postoje je německý pražský filosof a matematik Bernhard Bolzano (viz. o něm Eduard Winter: „Bolzano und sein Kreis“, jakož i sebranou korespondenci L. Čelakovského). Pro něho český a německý národ jsou dva bratrské národy stejného ražení. Ve svých myšlenkách vidí Rakousko rozbito a Čechy jako samostatný stát obou národností. Řekli bychom, že mu tane na mysli jakési nové Švýcarsko, které by se bylo mohlo vyvinouti z tohoto postoje mysli, jehož byl představitelem. Že Češi snili také už o slovanské vzájemnosti (tehdy ovšem jen literární) a Němci o německé vzájemnosti (tehdy také jen literární, neboť o jednotě státní jim nedal přemýšlet špiclovský a ostatnímu Německu nepřátelský režim Metternichův), to nemuselo nijak vadit. Vždyť Švýcar Rousseau dovedl být v nejlepších poměrech s jazykově totožnou Francií a přece zůstal Švýcarem, jako obráceně Švýcar Keller nebo Meyer byli v nejužším spojení literárním s duchovním Německem a zůstávali Švýcary.

Více než padesát let prožívali jsme tedy zvláštní vývoj úzkého společenství Čechů a Němců, který, kdyby byl šel touto cestou dále, mohl snad jednoho dne vésti k nové švýcarské tolerantnosti národní v zemích českých.

KONEC

(z pojednání „Česká politika ve věku strojovém“, In: Po pěti letech 1939 – 1944, Orbis Praha 1944)

Před 65 lety: Hromadný pohřeb obětí amerického náletu na Prahu

Lukáš Beer

Okolnosti, které vedly k americkému náletu na Prahu z 14. února 1945, nejsou dodnes uspokojivě objasněny, a to i přes příležitostné pokusy z dnešní doby naopak prezentovat záležitost jako jednoznačně prokazatelný omyl amerických letců. Pozdější vysvětlení Američanů, že šlo o omyl způsobený špatnou viditelností, která tehdy prý vedla k záměně Prahy za Drážďany, a také způsobený selháním radiolokátoru hlavního navigátora, nejsou sama o sobě definitivním důkazem. Tím spíše jím není logikou vykonstruovaný argument, že by američtí piloti neměli důvod k bombardování „okupovaného spojeneckého města“. Dle některých historiků byla Praha zvolena jako náhradní cíl útoku ve chvíli, kdy další bombardování totálně zničených Drážďan již nemělo žádný význam. Podle svědeckých výpovědí panovalo toho dne v Praze dokonce jasné a bezmračné počasí. Proti oficiální americké verzi také hovoří skutečnost, že bombardování Drážďan probíhalo podle historických údajů jen v části města po levém břehu, zatímco pravý břeh byl od zásahů bomb prakticky ušetřen. V Praze tomu ale bylo přesně naopak.

Ihned po ukončení leteckého poplachu, během něhož anglo-američtí piloti svrhli bomby na některé obytné čtvrti Prahy, se na postižená místa odebral státní ministr K. H. Frank, aby si osobně udělal obrázek o civilních ztrátách a způsobených škodách. Rovněž předseda vlády Protektorátu Richard Bienert se dostavil na postižená místa za tímtéž účelem. V neděli 18. února 1945 dopoledne se na Říšském náměstí na Královských Vinohradech (dnešní náměstí Míru) konal za přítomnosti protektorátní vlády, kabinetního šéfa státního prezidenta a představitelů nejvyšších úřadů hromadný pohřeb obětí tohoto dodnes zcela vyjasněného leteckého útoku na Prahu. Celé náměstí se tehdy černalo zástupy účastníků smutečního aktu. Před kostelem sv. Ludmily spočívalo na pódiu 150 prostých černých rakví prvních českých obětí náletu. Čestnou stráž jim tvořili činovníci Kuratoria pro výchovu mládeže ve stejnokrojích a s planoucími pochodněmi a příslušníci pohotovostních oddílů této organizace v pracovních úborech a přilbách, kteří byli uvolnění k této pietní příležitosti od odklizovacích prací konajících se na místech postižených pumami a probíhajících nepřetržitě již několik dní. Mezi smutečními hosty zaujímali první řady pozůstalí obětí.

Těsně po příchodu oficiálních hostů začala v 9 hodin smuteční slavnost vážnými akordy Oberthorova „Andante religioso“ v přednesu hudebního sboru uniformované protektorátní policie pro Čechy. K řečnickému pultu přistoupil primátor dr. Alois Říha a rozloučil se s oběťmi hlavního města Prahy: „Lidská řeč je bezmocna, aby vyjádřila slovy hluboký žal nad prolitou krví českých lidí a nad hrůzou utrpení, které postihlo rodiny. Nad rakvemi drahých spoluobčanů derou se do očí slzy, právě tak jako nad spouští a zničenými památkami města. Praha, město opěvované básníky, obdivované cizinci, královská Praha, jejíž tisícileté dějiny zná celý kulturní svět, zahalila svou tvář smutkem. Město, jež budovaly nesčíslné generace a jež je řazeno mezi nejvzácnější skvosty světa, bylo zle postiženo. S bolestí, která nikdy nevymizí z naší paměti, se loučíme s oběťmi útoku. Ale před tváří celého národa slibujeme, že v této těžké hodině neopustíme těch, kdož zůstali s námi, a že pomůžeme všude tam, kde toho bude třeba.“

V zastoupení státního prezidenta Emila Háchy a jménem vlády Protektorátu vyslovil účast pozůstalým předseda vlády Richard Bienert: „Je mi těžko nalézti slova, jež by vyjádřila hluboký smutek a rozhořčení, jež všichni cítíme. Cílem tohoto teroristického útoku bylo pokojné civilní obyvatelstvo jdoucí za svou prací. Nálet směřoval proti obytným čtvrtím, kulturním památkám, kostelům a nemocnicím. Předmětem útoku naprosto nebyly podniky a zařízení důležité pro válku. Naopak je zřejmé, že účel útoku byl jen a jen teroristický. Vždyť jsme byli dokonce svědky toho, že se nepřítel nezastavil ani před útokem na ženy, nevinné děti a nemocné. Český lid nepochopil a nepochopí, proč je nutno vésti válku takto. Nepřítel je na omylu, domnívá-li se, že tímto způsobem boje zastraší české obyvatelstvo a otřese jeho loajálním postojem k Říši. České obyvatelstvo pražské i celého Protektorátu i veškeré obyvatelstvo sdílí s těmi, kdož ztratili své nejdražší, jejich hluboký žal a považují za svou samozřejmou povinnost učiniti vše, aby zmírnili rány, které byly zasazeny, a aby pomohli.“

Následovalo pokládání věnců k rakvím obětí amerického náletu. Nejprve položil věnce za Říšského protektora a za Německého státního ministra K. H. Franka ministr vlády dr. Walter Bertsch, poté pokládal Richard Bienert provázený kabinetním šéfem dr. Popelkou věnce státního prezidenta a vlády Protektorátu. Po nich přišli na řadu pražský primátor Říha se svým náměstkem dr. Pfitznerem s věncem hlavního města Prahy a generální referent František Teuner s věncem Kuratoria pro výchovu mládeže. Tryzna byla ukončena Modlitbou z Weberovy opery „Čarostřelec“. Když oficiální hosté opouštěli místo pietního aktu, stanul před rakvemi na chvíli znovu předseda vlády Bienert, očividně potlačující citové pohnutí, a v hlubokém předklonu poznamenal nejbližší rakve znamením kříže. Poté byly tělesné pozůstatky obětí postupně převáženy na hřbitovy a lidé ještě dlouho přitom bez hnutí a mlčky zaplňovali prostranství před kostelem.

Paralelně ke smutečnímu aktu na Říšském náměstí uspořádala ve stejný den dopoledne symbolické rozloučení s oběťmi z řad německého občanstva na Mozartově náměstí (nyní nám. Jana Palacha) i NSDAP. Před budovou Rudolfina spočívaly ve dvou řadách rakve, ke kterým položili věnce v zastoupení státního ministra Franka vrchní finanční prezident dr. Gross. S oběťmi se rozloučil krajský vedoucí NSDAP Adam a jménem hlavního města Prahy prof. dr. Josef Pfitzner.

Hmotně-kulturní a lidské ztráty způsobené náletem se staly předmětem tvrdé kritiky „Anglo-Američanů“, jak dokazuje i článek, který koncem února 1945 vyšel v časopise „Pestrý týden“:
„Byli u nás lidé, kteří se občas netajili přesvědčením, že Praha, opravdu jeden z klenotů evropské staleté kultury, nebude Anglo-Američany bombardována. Ti, kteří už byli střízlivější, domnívali se, že při možném náletu budou nepřátelští letci bombardovat výhradně vojenské cíle. Neměli pravdu ani ti, ani oni. Dne 14. února padaly z anglo-amerických letounů tříštivé a zápalné pumy v celých sériích, a to vesměs na nevojenské cíle. Kdo by nevěřil, že nešlo o cíle a objekty pro válku důležité, ať se podívá např. na pražskou porodnici, kostel a klášter v Emauzích, nemocnice a obytné a činžovní domy v postižených čtvrtích. Úřední zpráva o následcích tohoto leteckého teroru mluvila jednoznačně a jasně a všichni v Praze se mohli přesvědčit o těchto faktech, bohužel, mnozí jako přímo či nepřímo postiženi.
Nadhazuje se teď mezi našimi lidmi otázka, kterou si sice často kladli už dříve, ale v trochu jiném znění: proč se letecký teror stal zásadní zbraní Anglo-Američanů proti celé Evropě? (…) Co znamená pro chlapíka odkudsi z Oklahomy Kolínský dóm, drážďanský palác, Goethův rodný dům, či Faustův dům v Praze? Asi tolik, co haraburdí, vhodné jen pro dopisnice, jak se svého času vyjádřil kterýsi americký letecký generál.“