Odbojářka Anděla Dvořáková ukradla 80% jmenovaných obětí pro své účely a učinila z nich bojovníky za samostatnost Československa

Lukáš Beer

Zásluhou blogu Františka Matějky spatřil na internetu v písemné formě světlo světa celý text každoročně toužebně očekávaného projevu předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu, paní Anděly Dvořákové. Matějka se domnívá, že její projev je unikátem a projevem, který všechny ostatní bezpečně zastíní. Na to lze skutečně jen souhlasně kývnout hlavou. Klausův faux pas ohledně „moderního českého státu, založeného před 92 lety“ je vedle perliček z úst Anděly Dvořákové skutečně slabým odvarem. Přesto všechno by byla namístě větší soudnost a opatrnost – František Matějka totiž zřejmě nevědomky a z neznalosti historických faktů chová slepě úctu k projevu, který v sobě obsahuje jednu velkou manipulativní lež.

Svoboda projevu je vždy nebezpečná

Hans Heckel

Tyranství začíná tam, kde je názor prohlašován za zločin, varoval filosof Baruch Spinoza už v 17. století. Jak aktuální je stále ještě jeho varování, ukazuje debata vedoucích znalců práva o spolkovoněmeckých zákonech týkajících se zákazu propagace nacionálního socialismu. Smí být za účelem čelení nacionálně socialistickým snahám omezována svoboda projevu? Pokud ano: neohrožují takovéto zákroky celkově vysoký duchovní statek svobody projevu? Tato otázka hýbala účastníky jednání Německé sekce Mezinárodní komise právních znalců ve Würzburgu.

Čeští legionáři na Sibiři

Konstantin W. Sakharow

Příjezd českých legionářů na území nově vzniklého státu v srpnu 1919.
(Snímek: fotoarchiv LB)

Předmluva. Pan generálporučík Sakharow mne poprosil o několik slov ke své knize Čeští legionáři na Sibiři. Jeho přání jsem mu splnil – a to nejen kvůli velké úctě, kterou k němu chovám. Konstantin W. Sakharow vedl již jako 23letý v rusko-japonském polním tažení rotu. Ve světové válce bojoval příkladně a s nejvyšším nasazením, takže právem dosáhl nejvyšších ruských válečných poct. Z počátku byl povýšen na plukovníka, následně na generálmajora. Když vypukla revoluce, zúčastnil se okamžitě akcí v organizaci ozbrojeného odporu proti bolševikům. Dostal se ovšem velmi brzy do zajetí, bolševici se snažili dostat ho na svoji stranu – byli si velmi dobře vědomi jeho vojenských kvalit, dokonce mu nabídli velitelský post nad Rudou armádou Kavkazu. Jejich nátlak „po dobrém“ a pak i „po zlém“ se naprosto minul účinkem – jeho světový názor a jeho charakter byly silnější než bolševické nabídky či hrozby. Na podzim roku 1918 se mu podařil pokus o útěk a dokázal se probít až do hlavnímu stanu admirála Kolčaka. Ten jej na jaře 1919 pověřil vrchním velením nad Bílou armádou.

Klausův faux pas je jen zpětným potvrzením morálního ospravedlnění protičeskoslovenského odboje

Lukáš Beer
Malá fiktivní příhoda k zamyšlení. Píše se rok 1930. Při příležitosti dvanáctého výročí vzniku Československé republiky dne 28. října se chystá v rozhlase promluvit ke všem občanům nového státu prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Projev prezidenta mladé republiky se v přímém přenosu chystá vysílat Československý rozhlas, který ve svých pořadech v německém, rusínském a maďarském jazyce později taktéž uvede prezidentův projev v jiných jazykových mutacích.

Beneš a jeho dekrety (dokončení)

Úvodní část: ZDE
Přemysl Janýr

Edvard Beneš (vpravo) přihlíží sovětskému představiteli Alexandrovskému
při jeho podepisování československo-sovětského paktu dne 16. května
1935 v Praze. (Fotoarchiv Lukáše Beera).

Dobyvatel. 4. ledna 1944 překročila Rudá armáda hranice Polska, 8. dubna dosáhla hranic Podkarpatské Rusi, 6. června se spojenci vyloďují v Normandii, 26. září prohlašuje i nová italská vláda Mnichovskou dohodu za nulitní. 20. července podnikli důstojníci Wehrmachtu neúspěšný atentát na Hitlera, v průběhu srpna došlo k povstátním a převratům ve Varšavě, Paříži, Rumunsku a na Slovensku, v září v Bulharsku.

Beneš a jeho dekrety

Přemysl Janýr

Edvard Beneš v roce 1907 v Paříži jako dopisovatel
listu Právo lidu. (Foto: archiv LB)

Máme-li dnes jmenovat nějakou skutečně klíčovou historickou událost ovlivňující myšlení i politiku dodnes, je jí zcela nesporně poválečné vyhnání Němců a Benešovy dekrety. Někdo mne zajisté upozorní, že politicky korektní označení je tzv. dekrety prezidenta republiky. Proti tomu hovoří jak Edvard Beneš, který je sám označoval jako mé dekrety, tak i politická korektnost. Muselo by znít tzv. dekrety tzv. prezidenta republiky. Dávám přednost kratší a zažité formě.

Jejich nejnovější připomínkou je demonstrativní odhalení sochy Edvardu Benešovi 11. dubna před právnickou fakultou (!) v Brně, iniciované na první pohled bez jakékoli souvislosti, logiky a uchopitelného důvodu Československou obcí legionářskou a Sdružením československých zahraničních letců.

Na druhý pohled ovšem nalezneme aktuálních souvislostí řadu. Nedlouho předtím došlo kolem Benešových dekretů k názorové výměně mezi rakouským prezidentem Fischerem a Václavem Klausem. Krátce nato se premiér Fischer demonstrativně setkal se slovenským kolegou Ficem v Benešově vile, aby zde platnost dekretů potvrdili. Koncem předchozího roku ohrozily Benešovy dekrety dokonce přijetí Lisabonské smlouvy Evropskou unií a staly se důvodem, proč pro Čechy opět nebude platit Listina základních práv. Renesance Beneše a jeho dekretů navazuje jak na domácí tradici trucovitosti, reprezentovanou například zákonem 292/2004 o tom, že se Beneš zasloužil o stát, tak i na novou vlnu nacionalismu a šovinismu v okolních zemích.

„Árijská“ školní třída budí závist

Neobvyklé pozdvižení vyvolalo nedávno anonymní „odhalení“ poměrů na jedné obecné škole v dolnorakouském hlavním městě St. Pöltenu. Vlivní rodiče prvňáčků Grillparzerovy obecní školy se ve spolupráci s tamními školními úřady totiž šikovně zasadili o to, aby jejich potomci nemuseli být přiděleni do školní třídy s vysokým podílem dětí z migrantských rodin. Zatímco ve jmenované školní třídě, která si neoficiálně mezi personálem vysloužila přezdívku „árijská“, se sešly téměř jen samé rakouské děti, musí se rodiče ostatních dětí smířit se skutečností, že jejich ratolesti budou na rozdíl od exkluzivní třídy absolvovat školní docházku ve třídách s velmi vysokým podílem dětí migrantů.

Smějeme se s Pepíčkem - Osvobození

Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování - Totální nasazení - Alibisti
Lukáš Beer

Takto si časopis EJHLE představoval "osvobození" koncem roku 1944.

Věčné a oblíbené téma šeptané propagandy mezi lidmi v Čechách a na Moravě v průběhu roku 1944 představovaly i všelijaké „zaručené“ typy a předpovědi toho, kdy se v hlavním městě Protektorátu objeví první spojenecký tank. Tato data různých zvratů se velmi často orientovala podle významných historických dnů, jako byl především 28. říjen nebo 15. březen. Dokonce i Jan Masaryk se jednou v dobré náladě nezdráhal v londýnském rozhlasovém vysílání pustit do éteru optimistickou předpověď, podle níž Němci prohrají válku do tří měsíců a v případě, že by tomu tak přeci jen nebylo, vsadil se, že přeplave kanál na evropskou pevninu a dobrovolně vstoupí do Hitlerovy mládeže. Jan Masaryk se ovšem ve své předpovědi příšerně zmýlil o více než jeden rok a tím vlastně prohrál svou sázku. To samozřejmě nemohlo ujít pozornosti domácího oficiálního protektorátního tisku, který si proto Masaryka škodolibě dobíral. V Praze se dokonce objevil na více místech leták s karikaturou Jana Masaryka, na kterém stálo napsáno: „Za tři měsíce bude konec – cancal Honza Masaryk do mikrofonu. Když tomu tak nebude, že přeplave kanál a dá se do Hitlerovy mládeže. Ty tři měsíce jsou pryč – a kde jsi ty – ty Honzo?“. Leták vzbudil také pozornost německých úřadů, ale tehdy se nepodařilo vypátrat jeho původce. Ostatně se nejednalo o typický ilegální leták, nýbrž poněkud paradoxně o leták proněmecký.

Kvádry a tmel - O budoucnost střední Evropy (dokončení)

Úvodní část: zde.
Emanuel Moravec

Beneš z českých zemí udělal francouzskou kolonii. Česká branná moc měla
francouzské velení plných 20 let. Náčelník vojenské francouzské mise opustil
Prahu až po Mnichově v roce 1938, píše E. Moravec.
(Na snímku francouzští generálové - jedním z nich je gen. Gamelin - přítomni
na manévrech československé armády. Foto: archiv Lukáše Beera)

Český imperialismus byl napodobován v roce 1920 Polskem a již dříve Jugoslávií. Místo konstrukce byla tu vlastně destrukce východní části střední Evropy. A s destrukcí začínala příprava druhé světové války. Vezmeme-li střední Evropu jako celek, tedy s Osou německo-italskou dohromady, na počátku roku 1938 čítala 240 milionů obyvatelů. Z toho bylo 170 milionů nespokojeno se stávajícími poměry (115 milionů příslušníků Osy, Rakouska a 55 milionů příslušníků východoevropské anglo-francouzské kolonie).

Východní část střední Evropy, související s kulturou Západu, měla v Evropě po prvé světové válce působit jako val. Byla-li jaká fronta, která volala po evropské jednotě, pak to byla evropská fronta protibolševická. Bolševismus zničil totiž poslední spoj s Evropou střední a západní tím, že potřel v národech, kterým vládl, poslední zbytky sounáležitosti evropské, potřel také dědictví Byzance, v němž se zachovaly prvky odkazu římsko-křesťanského. Bolševismus si ponechal pouze evropskou civilizaci, pokud sloužila státní moci. Ne kulturní evropeismus, nýbrž strojový amerikanismus, to bylo jediné, co nalezlo u bolševismu milost.

Účet za první světovou vyrovnán – ale kolik dnes platí Německo za druhou světovou válku?

Ilustrační foto: titulní stránka německého týdeníku Die Woche
z 4. června 1941 (archiv Lukáše Beera)

Médiemi proběhla zpráva o tom, že dne 3. října 2010 Německo s konečnou platností po více než 90 letech srovnalo své „dluhy“ za první světovou válku. Mnohé v této chvíle určitě zajímala odpověď na otázku, jak se to má s dnešní německou finanční odpovědností za 2. světovou válku. Kolik peněz z německé pokladny mezitím z tohoto důvodu už bylo vyplaceno a kolik ještě zbývá? Na tuto otázku se pokouší odpovědět Michael Grandt na portálu Kopp-online. Dopředu je nutno podotknout, že přesné určení této sumy je z několika důvodů problematické.

Autor konstatuje, že ještě 65 let po skončení války Německo nemá uzavřenou žádnou mírovou smlouvu se Spojenci. Mírová smlouva by ale byla nutná k tomu, aby byly podle mezinárodního práva stanoveny reparační požadavky. Vítězové druhé světové války však nepovažovali uzavření takovéto smlouvy za nutné, nýbrž „v rozporu s mezinárodním právem začali ihned a bez právních podkladů provádět demontáže, které si vynucovaly export uhlí a dřeva, zabavovali německé vlastnictví ve vnitrozemí a v zahraničí, loupili patenty a zavlekli vědce.“ Tímto způsobem prý byly z německého vlastnictví uloupeny miliardy na hospodářských hodnotách a je problém stanovit výši těchto škod, protože není možné objektivně vyhodnotit mnoho statistik, pokud vůbec nějaké vhodné statistiky k tomu existují.

Lidice a K. H. Frank

Stanislav Berton

V prosinci roku 1941 přijal u sebe zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich
delegaci zástupců českých zemědělských stavů a tak vzniklo toto společné
foto s usmívajícím se K. H. Frankem. (Foto: archiv Lukáše Beera)

Počátkem roku 1982 jsem obdržel dosud nezveřejněný materiál z písemné pozůstalosti kriminálního rady Heinze Pannwitze. Pannwitz byl od roku 1940 šéfem oddělení G. II. (atentáty, ilegální zbraně, sabotáže) pražského gestapa. Krátce po atentátu na R. Heydricha, v dopoledních hodinách 27. května 1942, byl jmenován šéfem zvláštní vyšetřovací komise. Je možno říci, že byl nejlépe informovaným mužem o celé události a následcích. V materiálu jsou dvě zprávy o atentátu. Obsahují velký počet neznámých a pro českého čtenáře překvapujících údajů. Pannwitz například zaznamenal jednání s vedoucím činitelem sokolského odboje profesorem Ladislavem Vaňkem-Jindrou, kterého zatkl počátkem září 1941. Za cenu, že by se stal šedou eminencí v protektorátu, byl Vaněk ochoten dát gestapu spojení s Londýnem! Druhé pozoruhodné tvrzení se týká případu K. H. Franka a Lidic. Pannwitz tvrdí, že „krvavým psem“ v protektorátu byl velitel všech nacistických policejních orgánů v českých zemích Horst Böhme (1). On prý podnítil akci proti Lidicím, organizoval kladenské gestapo, odvlečení žen dětí, popravu mužů a zapálení obce, nikoli K. H. Frank, jak je až dosud tradováno v literatuře faktu.

231 mrtvol u hejtmanství

231 Tote beim Bezirksamt
Související článek: Hankeho speditérství - zasílatelství lidí do neznáma
Ivan Motýl

V parku před hejtmanstvím v Ostravě leží v neoznačených hrobech 231 německých civilistů. Po válce je umučili jejich čeští „sousedé“. I moravskoslezská metropole má svůj poválečný skandál. Nechce ho ale řešit.
„O hromadném pohřebišti ostravských Němců nic nevím. Na radnici působím dvanáctý rok, ale nepamatuji, že by se o případu někdy jednalo", přiznává Milan Weber, nejstarší radní ostravského magistrátu. ,,Jako kluk jsem něco slýchával o perzekuci německých sousedů. Ale ne o jejich vraždění", dodá radní narozený roku 1943.

Ale Ostrava svůj poválečný skandál má. A to i historicky doložený. Spíše to vypadá, že ho řešit nechce. Zatímco brněnská kriminálka v nedávných dnech objasnila okolnosti 65 let starého masakru Němců v Dobroníně u Jihlavy, na severu Moravy se nic podobného nechystá. Dobronínská aféra ukázala, že v masovém hrobě leželo patnáct Němců, v Ostravě je ale podle pramenů situace mnohem tragičtější. V zemi přímo v parku před hejtmanstvím leží 231 mrtvol. Na jejich tragédii neupozorňuje kolemjdoucí žádná cedule či pomník, jako je tomu na jiných místech země, třeba v Postoloprtech.

Záludná past antiislamismu

Lukáš Beer

Nikdo z nás se zřejmě nikdy nedozví, zda německá kancléřka Merkelová došla ke svému novému „poznání“ o selhání multikulturalismu teprve během několika posledních týdnů či již daleko dříve předtím. Zajisté bude existovat určitý časový odstup mezi okamžikem, kdy svou větu pronesla, kdy se odhodlala před veřejností a novináři vyslovit svůj názor, a mezi obdobím, kdy se v ní tato myšlenka začala pozvolna probouzet. Jistěže svou primární úlohu sehrálo v první řadě politické taktizování. Můžeme se jen ptát, proč podobná věta z úst odpovědného německého politika nepadla například již před 15 nebo 20 lety, kdy bylo zcela zjevné, kam bude vývoj směřovat a s jakými problémy se následující generace Němců z tohoto důvodu jednoho dne budou muset potýkat. Ale budiž – dostavilo se něco, co přijít zákonitě jednou muselo, ač poněkud opožděně. Už i etablovaná politika tedy hovoří o multikulturalismu a debatuje v této souvislosti o islámu. Pozorovatel však někdy získává dojem, že fokus je soustředěn především, ne-li výlučně na samotný islám, jako by byl ztělesněním celého problému a hlavním kamenem úrazu.

Kvádry a tmel - O budoucnost střední Evropy

Emanuel Moravec

V Evropě Západ a Východ tvoří dva cizí světy. Zatímco na Západě se politické dědictví Říma zachovalo ve Svaté říši římské národa německého až po naše časy, na Východě po zániku Byzance nad evropskými prvky získala převahu Asie zastupovaná Tatary a Turky. Politiku nelze oddělit od kultury. Ač evropský východ zůstal křesťanský, přec staletí nadvlády tatarsko-turecké nezůstala zde beze stop.

Představitelem vyhraněných odkazů minulosti jsou vždy velcí národové. Na Západě to byli Němci a s nimi sousedící Italové a Francouzové a na Východě opět Rusové s přilehlými Ukrajinci. Ve skutečnosti nebylo jasné hranice mezi Západem a Východem, poněvadž Němci nesousedí těsně s Rusy a Italové s Ukrajinci. Mezi východní národnostní hranicí německo-italskou a západní národnostní hranicí rusko-ukrajinskou žije totiž 14 středních, malých a zcela malých národů, které na počátku roku 1938 čítaly necelých 100 milionů příslušníků.

231 Tote beim Bezirksamt

231 mrtvých u hejtmanství
Ivan Motýl
Wörtliche Übersetzung aus dem auflagenstarken tschechischen Wochenmagazin TÝDEN, Ausgabe vom 27. 9. 2010, S. 12-13
(aus dem Tschechischen übersetzte Mathilde Najdek)

Es gibt mehrere Beweise. Hans Mattis entdeckte den
Plan, auf dem ein vertriebener Ostrauer Deutscher ein-
gezeichnet hat, wo sich die Massengräber befinden. Es
leben Zeugen, die in der Lage sind, die Stelle genau
zu zeigen. (Bild: TYDEN)

Im Park vor dem Bezirksamt in Ostrau liegen in nicht gekennzeichneten Gräbern 231 deutsche Zivilisten. Nach dem Krieg wurden sie von ihren tschechischen „Nachbarn“ zu Tode gefoltert. Die mährisch-schlesische Metropole hat auch ihren Nachkriegsskandal, den sie aber nicht lösen will.

„Von einem Massengrab Ostrauer Deutscher weiß ich nichts. Auf dem Rathaus bin ich bereits zwölf Jahre tätig, und ich kann mich nicht erinnern, dass es ein derartiger Fall behandelt worden wäre“, gesteht Milan Weber, der älteste Ratsherr im Ostrauer Magistrat. „Als Bub habe ich etwas über Persekutionen von deutschen Nachbarn gehört. Aber nichts über deren Ermordung“, ergänzt der 1943 geborene Ratsherr.

Aber Ostrau hat auch seinen Nachkriegsskandal. Und zwar einen historisch belegten. Es sieht eher so aus, dass man ihn nicht behandeln will. Während die Brünner Kriminalpolizei neulich die Umstände des 65 Jahre alten Massakers von Deutschen in Dobrenz bei Iglau untersucht, gibt es in Nordmähren nichts, was auf etwas Ähnliches schließen ließe. Die Affäre von Dobrenz hat gezeigt, dass im Massengrab fünfzehn Deutsche liegen, in Ostrau aber ist laut Quellenhinweis die Situation viel tragischer. Direkt im Park vor dem Bezirksamt liegen in der Erde 231 Tote. Auf deren Tragödie macht keine Tafel oder kein Mahnmal die Vorübergehenden aufmerksam, wie es an anderen Stellen des Landes der Fall ist, wie zum Beispiel in Postelberg.

Doplnění příspěvku o cestě českých kulturních pracovníků do Říše v září 1940

Lukáš Beer

Právě byl aktualizován podrobný příspěvek o cestě 34 českých kulturních pracovníků po německých a holandských městech ve dnech 3. - 13. září roku 1940, který naleznete zde. Bylo doplněno celkem 13 nových fotografií, které pořídili účastníci výpravy. K textu byla doplněna i přehledná mapka trasy, kterou česká delegace absolvovala. Byl taktéž o několik jmen rozšířen seznam účastníků a byly přidány některé podrobnosti k průběhu prohlídky měst Mnichov a Norimberk. Vyvrcholením cesty  pak představovalo přijetí Čechů u říšského ministra propagandy dr. Josepha Goebbelse dne 11. září 1940 v budově jeho ministerstva v Berlíně. Na snímku vlevo předává dr. Hubert Masařík dr. Goebbelsovi z Českého rozhlasu jménem celé výpravy obraz Prahy od malíře Šetelíka.

Tzv. židovsko-křesťanské dědictví je výmysl a „posttraumatická konstrukce“

Mnichovský evangelický teolog Friedrich Wilhelm
Graf považuje pojem "židovsko-křesťanské dědictví"
pouze za účelový konstrukt, šířený po roce 1945
v Německu za účelem politické korektnosti. (Foto:WDR)

Už po deset dní se nyní v Německu diskutuje o několika větách, podaných z úst nového německého spolkového prezidenta, píše dnes rakouský deník Die Presse. Christian Wulff řekl ve svém projevu ke „Dni německé jednoty“ dne 3. října: „Křesťanství bezpochyby patří k Německu. Židovství patří bezpochyby k Německu. To jsou naše křesťansko-židovské dějiny. Ale islám mezitím k Německu patří také.“ Toto poselství německého prezidenta vyvolalo názorový protest, který se odvolává na „naše“ údajné „křesťansko-židovské dědictví“, ke kterému islám nelze počítat, protože tento prý nevytváří hodnotový fundament německé společnosti. Řečeno jinými slovy: islám podle slov některých kritiků německého spolkového prezidenta Wulffa narozdíl od židovství k Německu nepatří. Nezávisle na sobě se však v německém tisku v uplynulých dnech přihlásili ke slovu odborníci, kteří vyvracejí, že by nějaké „křesťansko-židovské dědictví“ vůbec někdy existovalo a tvrdí, že jde ve skutečnosti o pouhý účelový konstrukt.

Říjnové stávky z roku 1950 – rakouský „Vítězný únor“ skončil debaklem

Lukáš Beer

Koncem září a začátkem října roku 1950 se rakouští komunisté
pokoušejí stávkovým hnutím destabilizovat situaci v zemi.

Ve všech zemích obsazených Sověty bylo v roce 1949 nastoleno to, čemu komunisté říkali „lidová demokracie“. Pouze Rakousko, jehož východní území bylo okupováno armádou Sovětského svazu, bylo před převzetím moci komunisty doposud uchráněno. V roce 1947 byl zmařen pokus rakouských komunistů (KPÖ) o ovládnutí státní policie. V roce 1950 se pomalu začaly ukazovat první plody americké hospodářské podpory a KPÖ zřejmě usoudila, že je nejvyšší čas jednat, vzít osud do svých rukou, dokud ještě není pozdě. Využít ještě všech příležitostí k tomu, aby se jí podařilo posílit vlastní pozice. Vyvrcholením tohoto úsilí byly pak tzv. říjnové stávky z roku 1950, které byly a jsou mnohými i dnes interpretovány jako pokus o komunistický puč. Mezi historiky však neexistuje jednotný názor na to, zda se KPÖ tehdy skutečně pokoušela provést politický převrat a převzít moc v zemi.

Diskuse: Ještě jednou k Milanu Paumerovi a k nové knize Tomáše Krystlíka

Redakce obdržela obsáhlý mail pana Ladislava Malého, který se vrací ke dvěma článkům, uveřejněným v nedávné době na těchto stránkách. Po dohodě s autorem zde podstatnou část této reakce otiskujeme. První část příspěvku se týká článku Přemysla Janýra s názvem Hrdinné zabíjení, který jsme přinesli v srpnu tohoto roku:

Hned v úvodu svého článku autor Janýr říká, že „adorace bratrů Mašínů vyplývá z nedostatku skutečného odboje proti zločinnému režimu.“ Anebo dále: „Nerozptylujme se úvahami o jejich legitimitě, nikdo se nás na ně neptá…“

Chyby a slabiny

Andreas Mölzer

Důležitým instrumentem Evropské unie k uspořádání vztahů k příhraničním oblastem, jako například jižnímu Středomoří nebo Kavkazu, je „Evropská sousedská politika“. Zahrnuty nejsou oproti tomu balkánské státy, které pro Brusel nemají žádnou perspektivu vstupu, pročež země této části Evropy již naznačují pochybnosti nad tím, jak vážně Brusel své sliby myslí. Přitom by pro mír a bezpečnost v Evropě bylo esenciální, kdyby zde EU investovala čas a finanční zdroje. Koneckonců existuje na Balkáně stále ještě celá řada nevyřešených konfliktů, které by mohly každou chvíli opět vzplanout.

Před 70 lety byla schválena zákonná norma „na ochranu české krve“

Lukáš Beer

Josef Nebeský oficiálně požádal protektorátní vládu počátkem října 1940
jménem vedení Národního souručenství o vyhlášení zákonů
"na ochranu české árijské cti a krve".
(Na snímku uprostřed při zahajovací schůzi nového výboru NS, který se
sešel 13. září 1940 k ustavující plenární schůzi.)

V půli letošního září jsme si připomínali již tři čtvrtě století, které uplynulo od doby, kdy byly při příležitosti 7. říšského stranického sjezdu NSDAP v Norimberku přijaty dva zákony, pomocí nichž nacionální socialisté institucionalizovali na právním základě svou antisemitskou ideologii. Jednalo se o tzv. norimberské rasové zákony - zákon o říšském občanství a zákon na ochranu německé krve a německé cti. Zatímco podstata a obsah „Zákonu na ochranu německé krve a německé cti“ jsou dnes více méně každému dobře známy, méně se už v české veřejnosti ví o protektorátním českém pendantu tohoto zákona - o „zákonu na ochranu české krve a české cti“, který – sice pod jiným názvem, ale s podobným účinkem jako onen zákon německý – vstoupil v platnost vládním nařízením protektorátní vlády z března roku 1942. Právě před 70. lety (24. října 1940) bylo schváleno vládní nařízení, které lze s trochou nadsázky označit za jakousi normu na ochranu české krve.

Hospodářské noviny nepravdivě píší o předvolební kampani ve Vídni

Související texty: "Mezinárodní bitva" o Vídeň 2010 - Komiks sociálních demokratů
Lukáš Beer

Toto je onen obrázek z komiksu FPÖ, který vzbudil pohoršení. Rytíř H. C. Strache
navádí chlapce, stojícího vedle sociálnědemokratického starosty Häupla, aby
vystřelil prakem po vojevůdci Mustafovi, který velí Turkům, obléhajícím město
v roce 1683. V komiksové pověsti je oslavován polský hrdina Kolschitzky, který
v převleku projde táborem obléhajících Turků, aby přivolal městu pomoc. 

Český deník Hospodářské noviny přinesl včera ve svém „zpravodajství“ ze zahraničí článek svého dopisovatele ve Vídni Jana Krčmáře, který se vracel k právě ukončené předvolební kampani probíhající ve Vídni při příležitosti zemských voleb. Tuto neděli přikročí totiž obyvatelé Vídně k voličským urnám.

Autor článku ve svém textu uvádí řadu prokazatelných lží, dezinformací a nepřesností. Samotný nadpis jeho příspěvku (Svobodní vytáhli do boje o Vídeň s komiksem „zastřel Turka“) je neobyčejně nehorázným překrucováním skutečností. Krčmář zřejmě kritizovaný komiks nikdy v životě neviděl na vlastní oči, a pokud ano, tak se dopouští vědomě zlé pomluvy. K takové lži se totiž neuchýlily ani místní rakouské ultralevicové bojůvky a Krčmář zřejmě spoléhá na to, že český čtenář, blíže neznalý vnitropolitických poměrů v Rakousku, na jeho informační podvrh naletí.

Cizinci v rakouské sociální demokracii: Turecká kandidátka je pro „pozitivní diskriminaci“ a český emigrant válčí „s nácky jako u Stalingradu“

Lukáš Beer

Sociálnědemokratická kandidátka Gülsüm Namaldiová
otevřeně odmítá integraci. Jejím heslem je "participace".

Tuto neděli se konají vídeňské zemské volby. Nejnovější průzkumy veřejného mínění ukazují, že vládnoucí sociální demokraté by mohli ztratit absolutní většinu (pokles na 45%) a druhá nejsilnější politická strana, FPÖ, by mohla posílit až na 23%. Ovšem zřídkakdy podobné průzkumy dokážou dodržet to, co slibují. Definitivní výsledky tedy přinese až sečtení hlasů po volbách 10. října.

Téma přistěhovalecké politiky bylo určitě jednou z dominujících oblastí, kolem kterých se pohybovalo předvolební zápolení stran. Bylo by ovšem chybné domnívat se, že migranti představovali pouze předmět názorové polemiky. Osoby s migračním pozadím se dnes angažují prakticky ve všech politických stranách, včetně FPÖ. Královnou politikaření migrantů ovšem bezkonkurenčně zůstává sociální demokracie (SPÖ). Jenom tureckého původu je ve Vídni 77 sociálnědemokratických kandidátů. Jistěže je mnoho z nich dokonale integrováno, najdou se mezi nimi ovšem i tací, kteří se vědomě integrovat a „přizpůsobovat“ za každou cenu odmítají.

Rusko a Turecko – srovnání chlívku na Středním východě

Eric Walberg

Noví Osmani a noví Byzanťané jsou připraveni na vstoupení do hry, zatímco Spojené státy americké v současné velké hře klopýtají, konstatuje Eric Walberg

Neokonzervativní plán na proměnu Středního východu a střední Asie v poddajného klienta impéria Spojených států a jejich jediné demokracie na Středním východě stojí nyní před docela jinou hrací plochou. Nejen to, že se války proti Palestincům, Afgháncům a Iráčanům dostaly do nejisté fáze, ale vedly také k nepředvídaným reakcím ze strany všech zúčastněných v této oblasti.

Jak to bylo s plány SdP na odtržení Sudet

Tomáš Krystlík

Ačkoliv se po připojení Rakouska spekulovalo se začleněním německých sídelních území v ČSR do říše, nenašel se dodnes ani jeden dokument z doby před 12. 9. 1938 (Hitlerova řeč na stranickém sjezdu v Norimberku), který by to plánoval. K. H. Frank uvedl po válce do protokolu, že nikdo z vedení SdP do tohoto data nepovažoval za možné jiné řešení sudetoněmeckého problému, než udělení autonomie. To neznamená, že by sudetoněmecké obyvatelstvo netoužilo po připojení k říši, jen to, že vedení SdP do doby Hitlerova norimberského projevu připojení k říši neplánovalo. Existuje svědectví, že v srpnu nebo září 1938 řekl Henlein své ženě: „Sám nevím, zda nám Hitler pomůže... dosáhnout autonomie nebo zda se rozhodne násilně vojensky obsadit pohraničí.“

Nedokončená pouť Kuratoria (XVI.)

1.díl - 2.díl - 3.díl - 4.díl - 5.díl - 6.díl - 7.díl - 8.díl - 9.díl - 10.díl - 11.díl - 12.díl - 13.díl - 14.díl - 15.díl
Lukáš Beer

V lednu 1944 proběhlo v brněnském Besedním domě slavnostní předání
cen a diplomů vítězům soutěže časopisu Správný kluk. Na snímku promlouvá
k dětem šéfredaktor časopisu František Smrček.

Když šéfredaktor Večerního Českého slova Karel Werner napsal v prvních týdnech započatého roku 1944 do svého listu následující bilanci roku předchozího, netušil ještě, jaká omezení kulturního a hospodářského života, vyplývající z válečného zatížení, přinese pro české obyvatelstvo druhá polovina toho roku nadcházejícího: