Sudetská otázka ve výmarské době

Německý konzul gratuloval ke vzniku Československa hned 29. října 1918

Demonstrace Němců v Chebu v roce 1923 proti československým jazykovým
opatřením. Gustav Stresemann byl v tomto krizovém roce německým říšským
kancléřem. Foto: Wikipedia (vlevo)/Archiv Lukáše Beera

Poté, co byli sudetští Němci podvedeni o své právo na sebeurčení, začali se proti tomu  neprodleně bránit. Vnitrostátně se to dělo na úrovni spolků, které se slučovaly ke svépomoci a k politickým akcím (např. demonstrace 4. března 1919).

Pomoc přicházela také zvenčí. Tak se vyvíjely většinou už rozmanité, dlouho před válkou navázané kontakty "do Říše", které byly nyní užitečné v "národoveckém boji". K tomu se přidávaly další, mezi nimi i spolky zakládané 200.000 sudetskými Němci, jež se vystěhovali nebo uprchli do Říše. To vše se ale ještě neodehrávalo na politické úrovni. Je ovšem obzvlášť zajímavé, jak se chovala vláda v Berlíně.

Odvolání státního zástupce v kause Hitlerových projevů bylo včasné

Tomáš Pecina 
Informujíce o odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku v případu knihy projevů Adolfa Hitlera, poznamenali jsme, že bylo-li snad opožděné, ano se takovým prima facie jevilo, oni už to v Brně nějak ošolíchají. Stalo se: aby se odvolání podané 15. října stalo včasným, bylo doručováno nikoli do datové schránky, nýbrž kurýrem, a nikoli 3. října, jako všem ostatním adresátům, ale až osmého. Přičemž doručení není doloženo úřední doručenkou na formuláři formátu A4, jaká se při tomto způsobu doručování běžně užívá, nýbrž doručenkou zjednodušenou, na které schází téměř vše, notabilně pak jméno a podpis soudního doručovatele. Prostě, jak jsem napsal – dobrý šolich, Brno style.

Blesk navždy zapovězený!

V této úvaze se nebudu, jak by možná titulek napovídal, věnovat bulvárnímu plátku Blesk a jeho snad nekorektnímu zaměření, ale nedávné zprávě o tzv. nacistické blůze Rayo od španělské firmy Mango. Nacistické jednoduše proto, že je poseta blesky, které některým jedincům připomínají symboly SS. Situaci asi moc nepomohl ani slogan, pod kterým se textilie prodává a jenž prý připomíná rétoriku Dr. Goebbelse: „Chci totální vzhled!“. Tato zpráva o problematické košilce se nejprve objevila na Twitteru, odkud se rozlétla po různých zpravodajských webech.

Pod tlakem se výrobce za nevhodnou asociaci omluvil a na svou obranu prohlásil, že i jiné modely z jeho kolekce obsahují další podobné jednoduché symboly jako srdíčka či hvězdičky. Při pohledu na fotografii dotčené textilie je nicméně zřejmé, že se nejedná o emblém, který používali nacisté, tedy runu Sig, ale prosté znamení blesku se zužujícím se jedním koncem. Tedy znamení podobné tomu, co můžeme běžně vídat jako označení elektrického proudu, kde snad nikoho ani nenapadne runu spatřovat.

Za co udělil Zeman Řád bílého lva Winstonu Churchillovi?

Přečtěte si také: Rauschningův podvrh – Winston Churchill: Sadista, rasista a masový vrah  
Tomáš Krystlík 

Obálka Der Spiegel z roku 2010 sugeruje čtenáři,
že cílem Winstona Churchilla bylo zničení
nacionálního socialismu. Co je na tom pravdy?

Churchill dostával po léta vysoké částky od Edvarda Beneše, respektive z tajných fondů Ministerstva zahraničí ČSR, stejně jako pár desítek členů Focusu (původně British Non-Sectarian Anti-Nazi Council to Champion Human Rights, později přejmenovaný na The Focus for the Defence of Freedom and Peace) 2000 £ ročně (přibližná dnešní hodnota asi 60.000 €, tehdejší nejvyšší hrubý plat dělníka činil asi 22 £/měsíc) za budoucí svržení vlády Baldwinovy, pak Chamberlainovy a za nastolení britské vlády s ostřejším protiněmeckým kursem, tedy i s příznivějším vztahem k politice ČSR. Tento záměr ale Benešovi nevyšel včas. Kromě toho Beneš přes vyslance v Londýně Jana Masaryka sanoval přímo, tj. bez okliky přes Focus, i Churchillovy obrovské dluhy.

V roce 1934 Churchill prohlásil: „Jestliže Německo bude hospodářsky příliš silné, bude muset být zničeno. Německo musí být poraženo a tentokrát s konečnou platností.“

Za 28. říjnem 2014…

Václav Junek 

Připouštím předem, že už název této mé stati má poněkud funebrálního ducha a také název. „Za naším drahým zesnulým…“, „Za Pepou Novákem, velkým člověkem…“ a tak vůbec – znáte to, duch a styl nekrologů se obvykle nemění. Bohužel, tak nějak podobně tomu ale bylo také s oslavami letošního Dne české státnosti, který je právě za námi.

Čím začít?

Vedle celkové, všeobecné vlažnosti, s níž je u nás toto výroční datum přijímáno, mne v tomto směru zaujala především zjevná monotematičnost, která je provází. V médiích, kde na ně přijde řeč a především v povinných projevech našich momentálních státníků. Stále se totiž opakuje téměř výhradně to samé: Masaryk, legie, husité, znovuzrozený národ. Tedy floskule, jedna lacinější a současně spornější něž druhá.

Prezident Zeman vyznamenal na Pražském hradě zločince

Lukáš Beer 

Prezident Miloš Zeman včera ve Vladislavském sále Pražského hradu udělil u příležitosti oslav vzniku Československa státní vyznamenání 33 osobnostem, přičemž některé okolnosti či dokonce okruh vyznamenaných osobností lze považovat za velmi kontroverzní. Skutečnost, že český prezident rozdal státní ocenění „Za zásluhy“ dvěma filmovým režisérům za to, že o hlavě státu natočili předvolební spot (!) či dokument, je vskutku příkladnou vizitkou reálné české politické kultury. Česká veřejnost také z nemalé části s rozpaky přijímá skutečnost, že Zeman ocenil in memoriam pětici českých vojáků. kteří byli v létě zabiti při atentátu po útoku sebevražedného atentátníka v Afghánistánu. O smyslu vyznamenání Nicholase Wintona se diskutovalo v Česku také dost – ačkoliv samozřejmě případné rozdílné názory Čechů nikdy neopouštějí meze uměle vytvořené „Wintonovy legendy“, jednoduše proto, že o podstatě a kontextu tehdejší Wintonovy aktivity nemají pro zatajování informací žádné tušení.

Doplněk k článku o 28. říjnu

Tomáš Krystlík

K přínosnému a zajímavému článku Proč slavit svátek neexistujícího státu? bude asi většině čtenářů třeba více informací, protože v dílech českých historiků je nenajdou, nebo jen roztroušeny a skryty v záplavě slov.

Svátek 28. října se slaví v části bývalého Československa nejen proto, že „český stát již dlouhodobě nedokáže občanům, kromě jediného dne volna navíc, vlastně nic smysluplnějšího a hodnotnějšího nabídnout“, čemuž nasvědčuje i fakt, že oslava jeho vzniku coby novodobého útvaru v dnešních hranicích 1. ledna každého roku by volný den navíc nepřinesla, nýbrž to implicitně dokazuje, že Československá republika prohlášená 28. 10. 1918 (aniž by měl kdo do roku 1920 věděl, kudy povedou její hranice) byla de facto pouze českým národním státem, kde Slováci pozbyli vlastní národnost a ostatní národnostní menšiny ve státě byly brány jako nutné zlo. Pak je jen logické, že si Česká republika ponechala po 1. 1. 1993 v rozporu se svým písemným závazkem československou vlajku a má i 28. 10. státní svátek. Tvrzení, že „byla z popudu vítězných mocností k překvapení všech pokusně vytvořena nikdy předtím neexistující státnost československá“ zaměňuje následek za příčinu: Nejdříve byl od 19. století český národ definovaný ne zemsky, ne státem, nýbrž jazykově, který po první světové válce potřeboval mít v samostatném státě početní (percentuálně) převahu, kterou neměl. Tu si zajistil umělou konstrukcí o národě československém. Spojenci pak na mírových smlouvách v Paříži tuto koncepci akceptovali.

Proč slavit svátek neexistujícího státu?

Gustav M. Kališ 

Umělý kleštěnec Česko bude opětovně slavit svátek. Bude oslavovat výročí založení státu, který v minulosti několikrát zkrachoval; díky vlastní nenávistné nacionální ideologii a svému netolerantnímu politickému systému. Ale proč dnes ještě pompézně slavíme svátek neexistujícího státu a jemu dávno ukradených symbolů?

Důvodů se nabízí hned několik. Jedním z nich, a asi i nejdůležitějším je, že nemá jinou konstruktivnější, relevantní alternativu. Druhým patrně bude, že český stát již dlouhodobě nedokáže občanům, kromě jediného dne volna navíc, vlastně nic smysluplnějšího a hodnotnějšího nabídnout.

Husitský mýtus

Tomáš Krystlík 

V přístupu k Janu Husovi a k husitství se často objevují nacionalistické nebo marxistické bludy. Kritická bádání však vidí Husa především jako reformátora tehdejší církve, nečiní z něj jakéhosi českého protikatolického svatého nebo dokonce protiněmeckého myslitele. Komunisté uměle vytvořili mýtus o husitství jako o povstání lidu proti církvi, jež bylo jakousi protokomunistickou utopickou revoltou, nevedenou však revolučním předvojem dělníků a rolníků, komunistickou stranou, a proto odsouzenou k neúspěchu. Jelikož žoldnéři křižáckého vojska pocházeli často z německých zemí a křížové výpravy pronikaly do Čech z Bavorska a přes jižní Moravu z Rakouska, vznikl další blud, tentokrát nacionalistický, o národnostním boji Čechů proti Němcům, který byl prezentován tvrzením o odvěkém boji s Němci Čechy ohrožujícími. Je to tvrzení nepravdivé, protože šlo o boje, které měly náboženské a politické, nikoliv národnostní pozadí. Navíc křížové výpravy byly poskládány z různých národností, nejen z německy hovořících. Do stejné kategorie bludů patří i české nacionalistické tvrzení, že husité byli vlastně první demokraté ve střední Evropě – v době, kdy o demokracii neměl ještě nikdo ani tušení. Za komunisty pokládal husity již před první světovou válkou i Tomáš Masaryk. Přestože tehdy ještě ruský bolševický teror nenastal, jsou jeho slova velmi na pováženou: „Není náhodou, že první komunism novodobý byl český – naši Táboři jsou první novodobí socialisté. Socialism jest čistě český."

„Wintonova legenda“ s laskavým požehnáním českých vojenských historiků

Lukáš Beer

Proč kryjí čeští historikové nesmysly uváděné
ve filmech Mateje Mináče?

Tak je to tady – jak již bylo před několika měsíci avizováno, v úterý si Nicholas Wertheimer převezme v Praze z ruk českého prezidenta Miloše Zemana při příležitosti státního svátku vyznamenání Řádu bílého lva. 105letý Žid s britským pasem, v českých médiích lépe známý pod jménem Sir Nicholas Winton, bude na obřad do Prahy dopraven zvláštním armádním speciálem, aby mu byl kvůli jeho zdravotnímu stavu v požehnaném věku zajištěn co největší komfort. Co se někteří obdivovatelé – a zejména populizátoři „Wintonových vlaků" – natrápili, aby se Sir svého ocenění českým řádem vůbec ještě dožil!

Něco o pravé podstatě, skutečném smyslu a osudu „Legionářské legendy“

Václav Junek 

Rozdělení padlých vojáků rakousko-uherské armády podle jednotlivých
okresů Čech a Moravy, vždy podle podílu na 1000 obyvatel.
Mapa vyšla v německé publikaci z roku 1943 a měla dokazovat,
že největší oběť na padlých neslo německé pohraničí. Sudetoněmecká a
československá propaganda si už za první repubilky navzájem "nahrávaly"
v podceňování počtu českých obětí rakousko-uherské armády.
Grafika: Náš směr

Historie nezná dny, kdy se vůbec nic nestalo. Právě proto, že se nikdy nic neděje nahodile, bez kontinuity s „předtím“ a „potom“, každý den od samého počátku, nejen už ten První, Boží, s sebou tedy přinesl něco, čím se lidé posunuli jinam, dál. Můžeme se sice ptát stalo-li tomu tak vždy jen a jen dobře a správně, ale rozhodně tomu tak bylo!

O 28. říjnu se toho dá napsat jistě dost a dost – už podle toho jak a kým byl kdy tento beze všeho sporu významný den prezentován. Avšak například 25. října, kdy letos začínám psát tuto svou dnešní drobnou úvahu, se toho v rámci celého člověčího dějepisu za ta tisíciletí, co je den tohoto data prožíván, se toho stalo také určitě hodně. Co mne však v této souvislosti zajímá nyní, jsou hned tři události: 25. října 1914 začala tzv. „Česká družina“ přijímat k Kyjevě do svých řad vojenské zajatce české a slovenské národnosti, téhož 25. října, ale v roce 1917, již operoval „Československý armádní sbor v Rusku“ a v roce 1918 doznívalo ve stejný den vítězství „Československých legií“ u Terrone na francouzsko-německé frontě. To ale jen namátkou, protože událostí, které se tak či onak dotýkaly právě vznikajícího novodobého samostatného Československa, jmenovitě právě v souvislosti s těmi legiemi, bylo jistě ještě mnohem víc.

Churchill v žoldu Beneše a ČSR

Tomáš Krystlík 

Německá odposlouchávací služba zachytila v druhé polovině září 1938 telefonát francouzského ministra pro kolonie Georgese Mandela, který patřil k jestřábům ve vládě, s Benešem, ve kterém ho nabádal k ozbrojenému odporu proti Německu. Také odposlechla z telefonních linek vedoucích přes Německo telefonáty československého ministerstva zahraničí s československými vyslanci v Paříži a v Londýně, že se musí získat čas, než opozice ve Francii a ve Velké Británii svrhne vlády Daladiera a Chamberlaina. Hitler následkem toho v jednáních s Chamberlainem od 22. 9. v Bad Godesbergu přitvrdil ve svých požadavcích, protože věděl, že výměnou vlád by se dosud přijatelné riziko vypuknutí evropské války značně zvýšilo. Počítal totiž jen s lokální válkou, jeho cílem bylo pouze Československo vojensky zničit.

Mobilizovalo „světové Židovstvo“ k 2. světové válce? Diskurs, který probíhal v Německu v roce 1963

Ondřej Veverka 
Lukáš Beer 

Prezident Světové sionistické organizace Weizmann napsal v roce
1941 brizantní dopis ministerskému předsedovi Churchillovi.

V roce 1963 zveřejnil rakouský sociální psycholog Peter R. Hofstätter (1913-1994) v německém týdeníku Die Zeit článek, který vyvolal rozruch a bouřlivé diskuse mezi německými historiky a v Německu žijícími židovskými intelektuály. Autor prý v něm podstatě zpochybnil smysl „vyrovnávání se s minulostí“, vytýkali mu tehdy jeho odpůrci. Ti se především soustředili na při jiné příležitosti pronesený Hofstätterův výrok, ve kterém se říká: „Vyhubení Židů nebylo v právním smyslu vraždou. Hitler a nacionálněsocialistický stát Židům takřka vyhlásili válku a tak to samo rovnalo tomu, tohoto nepřítele vyhubit.“ Po kritice ze strany mnoha dalších autorů omezil Hofstätter své výroky na veřejnosti a pracoval už jen na svých studiích na univerzitě v Hamburku.

Hledání společné minulosti

Rakouští a čeští historikové zahajují práci na dějepisné knize 
Koncem srpna se setkalo čtrnáct historiků a historiček z Česka a Rakouska, aby diskutovali o projektu společné dějepisné knihy. Nápad existuje již několik let. Nyní se zdá, že záměr, jenž ovšem není mezi sudetskými Němci zcela bez kontroverzí, nabude konkrétní podoby. Kniha, ve které se společné dějiny ozřejmují ze dvou perspektiv, má vyjít za tři roky.

Tož, malá česká hymna

Gustav M. Kališ 

Foto: screenshot YouTube

Když jsem pročítal nejnovější příspěvek Tomáše Krystlíka, trochu mne zamrzelo, že mne vlastně neúnavný pisatel předešel, protože podobně kritický text k danému tématu jsem měl stejně již delší dobu připraven a ležel hotový na dně šuplíku, tzn. „v pravém horním rohu LCD displeje mého PC“.

Tomáš Krystlík se odvážil píchnout do vosího hnízda a zalovil ve vodách, kde jsem doposud váhal. Svým obvyklým, přímým a osobitým způsobem upozornil nejmírumilovnější národ na světě na „ jiný výklad“ původu nejčeštější »národní písně«. Možná, že nebude na škodu dychtivým čtenářům Našeho směru, dle mého mínění, některé zajímavé pasáže týkající okolností vzniku lyrické písně doplnit. Podotýkám, že dané téma je i v současnosti nesmírně živé, respektive velmi aktuální, kromě jiného, plně dosvědčuje rozvinutý článek v českém nacionálním periodiku, zvaným Živá historie (aktuální vydání, říjen 2014, str. 9-17, doporučuji k prostudování, případně k pobavení).

Debata o české zahraniční politice ve vztahu k EU a USA

Michal Urban kritizuje vliv "americké hegemonie na EU"

Jaroslav Foldyna a Michal Urban v Debatním klubu.

Téma "zahraniční politika ČR a EU vůči Ukrajině a Rusku" bylo koncem jaro tohoto roku jako hlavní téma nabídnuto Jaromíru Štětinovi, který nabídku přijal s podmínkou, že se právě stal poslancem Evropského parlamentu a potřebuje alespoň dva měsíce na to, aby se lépe zorientoval v situaci a že nejpozději od září nastoupí proti komukoli... To bylo v červnu tohoto roku. V září byla panu Štětinovi nabídnuta debata s poslancem Jaroslavem Foldynou, který pozvání akceptoval. Pan Štětina nejprve oznámil, že je nemocen, následně žádal odklad, aby si vše mohl promyslet a zorganizovat a pak? ... pak oznámil, že se z debaty omlouvá, protože – citát – "by navrhovanou diskusi s panem Foldynou pravděpodobne intelektuálně nezvládl". Jeho odmítnutí lze vnímat jako urážku Jaroslava Foldyny a nebo také jako faktickou nedostatečnou intelektuální kapacitu poslance Evropského parlamentu – necháme na vás, vážení diváci, k jakému výkladu se přikloníte. Místo reprezentanta TOP 09, dnes evropského poslance Jaromíra Štětiny jsme panu Foldynovi nabídli mladého blogera Michala Urbana.

Česká hymna – plagiát z děl německých autorů?

Tomáš Krystlík 

Zdá se, že česká hymna Kde domov můj? je pouhý plagiát. Nápěv pochází z druhé věty Koncertantní symfonie Es dur pro hoboj, klarinet, fagot a lesní roh K297 b zkomponované Wolfgangem Amadeem Mozartem v Paříži roku 1778, tedy z doby zhruba o půl století dříve než premiéra hry Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Podobnost nápěvu je tak zjevná, že hudebník a dirigent Josef Krček prohlásil: „Tyl napsal slova, to je jasné, ale ta melodie je opravdu Mozart.“ Nicméně instrumetalizace skladby Kde domov můj se od doby premiéry Fidlovačky, kde píseň tklivě zpívá slepý žebrák za doprovodu houslí a klavíru, změnila do podoby mohutnější a hraje se rychleji, aby dnešnímu uchu zněla (skoro) normálně.

Čím může končit aféra s muslimskými šátky?

Václav Junek 

Islámské centrum ve Vídni.
Ilustrační foto: Wikipedia/Dnalor 01

Žasnu: jen se i u nás začalo s uvažováním o přípustnosti mešit v centrech našich měst a muslimských šátků určité části ženské studentské populace, zase se o tom hovoří. Respektive jen planě debatuje, namísto toho, aby příslušné orgány a instituce, bohatě tyjící z našich daní, okamžitě zaujaly rázný, jednoznačný a jedině možný postoj. A co je na tom všem ještě horší, opět se jsme nuceni v této souvislosti poslouchat a číst závěje pseudohumanistických a „pravdoláskových“ sermonů především těch, co toho zde za posledních pětadvacet let už tak poničili a doslova zorali dost a dost.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (3.)

Předchozí části: 1.– 2.
19 evropských národů hledá v roce 1942 společné hodnoty 
Lukáš Beer

Rub a líc pamětní mince, vydané při příležitosti pořádání Evropského
kongresu mládeže v září 1942 ve Vídni. Symbolem byl motiv z řeckého mýtu
"Evropa na býku". Na minci jsou zobrazeny vlajky zúčastněných národů.

Ve dnech 13. až 19. září 1942 jednali ve Vídni zástupci 15 mládežnických organizací ze 13 evropských států (Vlámsko a Valonsko, Bulharsko, Dánsko, Německo, Finsko, Itálie, Chorvatsko, Nizozemí, Norsko, Rumunsko, Slovensko, Španělsko a Maďarsko). Jejich národní organizace sdružovaly (dle vlastních údajů) celkem 44 miliónů mladých lidí Evropy. Kromě těchto národů se do Vídně dostavili jako pozorovatelé zástupci mládežnických organizací z Portugalska, Francie, Estonska, Litvy, z Protektorátu Čechy a Morava (Kuratorium pro výchovu mládeže) a z Japonska. S výjimkou finského skautského svazu (Suomen Partiopoikajärjestö), italské GIL a španělské Frente de Juventudes se ostatní členské organizace budoucího evropského svazu svou výstavbou a organizací ve větší míře orientovaly podle německé Hitlerovy mládeže. (O založení Evropského svazu mládeže podrobně informuje kniha Hitlerovi Češi.)

Mohou za rozvoj čs. televizního vysílání Němci?

Video "Televize pod hákovým křížem" 
Gustav M. Kališ 

"Pozor, pozor: Televizní vysílač Paul Nipkow. Zdravíme všechny
soukmenovce a soukmenovkyně v televizních světnicích Velké-
ho Berlína Německým pozdravem Heil Hitler!"

Televize vždy byla předmětem zájmu vládnoucích elit jako účinný nástroj propagandy. První zemí, kde začalo pravidelné televizní vysílání, bylo Německo. Tehdejší Říšská pošta byla také jedinou správou spojů na světě, která se o televizi vážně zajímala už od jejího vzniku. Vysílání započalo 22. března 1935. Berlínský Funkhaus (budova rozhlasu) byl zaplaven vlajkami se svastikou a sešli se tam zástupci pošty, úřadů, průmyslu a významné osobnosti z oboru televizní techniky, kromě samotného německého vynálezce „moderního snímání obrázků“, Paula Gottlieba Nipkowa. Vysílání začalo přesně o půl deváté. Použitý televizní systém byl stoosmdesátiřádkový, z dnešního hlediska přenosu televizního signálu, velmi primitivní, ovšem na svou dobu doslova převratný.

Putin versus Putin: Vladimír Putin viděný zprava

Nová fascinující kniha od Alexandra Dugina

Podle profesora Alexandra Dugina stojí Vladimír Putin na křižovatce. Po celou dobu jeho působení ve funkci prezidenta Ruska se Putin pokouší vyvážit dvě strany jeho politického naturelu: na jednu stranu je liberální demokrat, který usiluje o přijetí reforem západního stylu v Rusku a udržování dobrých vztahů se Spojenými státy a Evropou, na straně druhé je ruským patriotem, usilujícím o zachování tradic Ruska a znovupotvrzení jeho postavení jako jedné ze světových mocností. Podle Dugina toto balancování nemůže dále pokračovat, pokud si Putin přeje i nadále udržet trvající lidovou podporu ruského národa. Putin musí jednat, aby uchoval jedinečnou identitu a suverenitu Ruska, před vzrůstajícím tlakem jak ruských liberálů doma, tak i cizích velmocí. Rusko již není nadále dostatečně silné, aby tomuto tlaku odolávalo samo, píše Dugin. Z tohoto důvodu musí spolupracovat s dalšími opozičními mocnostmi, které odporují novému globalistickému řádu liberalismu, aby společně vytvořili multipolární svět, ve kterém žádný jednotlivý národ nebude mocensky nadřazený ostatním a ve kterém se bude více mocností držet ve vzájemné rovnováze. Podle Duginova názoru je Rusko klíčovým aktérem v tomto úsilí, kdy bezesporu jeho přežití jako jedinečné a nezávislé civilizace je závislé na geopolitickém odvratu od unipolárního světa, reprezentovaného Spojenými státy a jejich neomezenou a nadřazenou mocí.

Ještě něco k posledním volbám

Václav Junek 

Až budete číst tyto řádky, bude tomu s největší pravděpodobností už nějakých pár dní po akci, kterou jejich název nabízí. Takže Vás přirozeně napadne proč že se zdržuji něčím, co už nenávratně uplynulo. Jenomže to bude další z Vašich omylů, protože ve skutečnosti žijete právě teď ve světě a za podmínek, které také tyto poslední komunální a senátní volby přinesly a nastolily.

Vynechám nyní snadno prezentovatelný exkurs do historického vývoje „demokratických“ voleb všude jinde a stejně tak se nebudu ptát jak je možné, že lecjaký parazit, absolvent zvláštní školy a vysokoškolský profesor mají automaticky a ze zákona stejná hlasovací práva. Tak už to prostě je a alespoň prozatím se s touto chybou dá těžko cokoli kloudného dělat. Přitom je tomu tak zdaleka ne jen u nás, nýbrž v prakticky celém světě, který sám sebe s tak nezdolnou pýchou označuje za civilizovaný. Budu se totiž nadále věnovat jiným, přesto však ještě mnohem důležitějším specifikům voleb v České republice.

Kolik Čechů v obou válkách skutečně „položilo život za republiku“? Jen mizivý zlomek z počtu Čechů, padlých v rakousko-uherské armádě

Lukáš Beer 

Ve své velmi zdařilé úvaze o posledních volbách  autor mj. uvádí, že byly „deseti- a možná statisíce, které kdysi, předtím, položily život za dnes již neexistující republiku“. Jen upřesněme, že o „statisících“, které měly položit život za Československou republiku, rozhodně být řeč nemůže. Skutečností je, že před vyhlášením československého státu v roce 1918 přišlo o život necelých pět a půl tisíc „Čechoslováků“, bojujících v legiích. Což je nepatrný, mizivý zlomek v porovnání s padlými (jen českými!) vojáky v rakousko-uherské armádě, kterým rozhodně nebudeme moci přisuzovat snahu zasadit se a obětovat svůj život na frontě za stát, který měl vzniknout. A to není všechno: tito padlí převyšují svým počtem i českými historiky udávané číslo veškerých obětí Druhé světové války v Čechách a na Moravě (a to včetně Židů, tvořících drtivou většinu tohoto udávaného počtu).

Bývalý německý kancléř Kohl kritizuje Světový židovský kongres za „obzvláště odpornou roli“ v „aféře Waldheim“

Světový židovský kongres zahájil v polovině 80. let ostrou
kampaň proti tehdejšímu rakouskému prezidentovi. V důsledku
toho na něj byl uvalen zákaz vstupu do USA.

Bývalý rakouský spolkový prezident Kurt Waldheim (v letech 1986-1992), proti kterému byla v osmdesátých letech po celém světě vedena kampaň pro jeho údajnou účast na páchání válečných zločinů a který měl zákaz vstupu do USA, byl prý „slušný muž“, jenž „byl příliš zbabělý na to, aby mohl být neslušný“. Těmito slovy je citován bývalý spolkovoněmecký kancléř Helmut Kohl – zdrojem citátu je kontroverzní kniha „Odkaz. Kohlovy protokoly“, která v posledních dnech budí v Německu velký rozruch. (Podrobné informace o skandálu v češtině.)

Waldheim prý byl klasickou obětí sdělovacích prostředků, uvedl dlouhodobý kancléř Spolkové republiky (v letech 1982-98) v rozhovoru s Heribertem Schwanem, jenž Kohlovy citáty zveřejnil ve své kontroverzní knize. Kohl v knize mj. kritizuje Světový židovský kongres ohledně tehdy po celém světě tematizované „Waldheimovy aféry“ (rakouský prezident měl totiž zamlčet svou minulost jako voják Wehrmachtu na Balkáně) a doslova říká, že židovský kongres tehdy přitom „hrál obzvlášť odpornou roli“. Waldheimovi se prý stala „do nebe volající nespravedlnost“. Kohl v zaznamenaném interview dále říká, že „sice nebyl žádným Waldheimovým fanouškem“, ale: „Jsem svobodný občan ve svobodné zemi. Nemusím se přizpůsobovat vývodům těchto nepřátel Waldheima. Vždyť to jsou ti stejní lidé, kteří bez jakýchkoliv zábran holdují udavačství, pokud se jim to hodí.“

Truchlohra okolo vzpomínky na vyhnání

Gernot Facius 

Titulky z německého tisku posledních let: Ústřední rada
Židů v mnoha směrech "sabotovala" práci nadace "Útěk,
vyhnání a usmíření". Holocaust prý nelze relativizovat
vyháněním Němců. Dále byl Židy kritizován výrok jistého
vyhnaneckého funkcináře, že v roce 1945 využily někte-
ré státy možnost pro realizování starých tužeb zbavit se
Němců na "svém území", vyslovených již v 19. století.

Bez kompromisů se politický život neobejde. Popírat něco takového by bylo znakem neznalosti reality. Existují dobré a méně dobré kompromisy – abychom neřekli přímo mizerné kompromisy. Ty posledně jmenované by se ale nikým neměly vydávat za úspěch.

Ono rozhodnutí německé spolkové vlády, počínaje rokem 2015 pokaždé 20. června – tedy v den, který byl v roce 2000 Valným shromážděním Spojených národů proklamován jako Světový den uprchlíků, pořádat národní pamětní den obětí útěku a vyhnání, jenž byl slíben v koaliční smlouvě CDU/CSU a SPD, každopádně zklamalo. Tímto krokem vládní kabinet Merkelové a Gabriela nenásleduje spolkové země Bavorsko, Hesensko a Sasko, ve kterých se vždy každou druhou zářijovou neděli vzpomíná na vyhnání více než 14 miliónů Němců. Rozdíl mezi oběma rozhodnutími rychle člověku dojde, je třeba si jen uvědomit to, co věci předcházelo.

Čtyři procenta – je to hodně, nebo málo?

Přečtěte si také autorovy úvahy na téma multikulturalismus a "alternativní kultura" 
Václav Junek 

Osobně je mi jedno kdo, s kým a jak ukájí svůj pohlavní pud. Je to dílem jeho vlastní přitakání volání přírody, dílem jeho svaté právo – to ale zase jen do okamžiku, kdy začne něco podobného nutit mně.

Naše společnost je nemocná a jednou z jejích bolestí je rozpad rodiny, respektive jejího klasického a jedině přípustného modelu. Jestliže uvažujeme o jejím léčení – a to bude už vbrzku zhola nezbytné – bude tedy třeba věnovat se i tomuto bolavému místu. Protože homosexualismus (rozuměj: preference, ne-li přímo veřejné velebení homosexuality všemi dostupnými prostředky a cestami, kdykoli a za každou cenu) není ničím jiným.

Čítárna Červenobílých a Délského potápěče v Brně

Obyvatelé a návštěvníci Brna a jeho okolí mohou v centru jihomoravské metropole využívat prezenční čítárnu studentského vlasteneckého hnutí Červenobílí a Délského potápěče v Clubu Alembiq. Na své si přijdou zájemci o společenské vědy, historickou literaturu, beletrii a cizojazyčné texty. Každý měsíc budou tituly přibývat a seznam se pravidelně aktualizuje. Během podzimního semestru lze klub navštěvovat každou středu od 12:30 do 15:30 a od 18:00 do 21:00. Kromě toho probíhají i nepravidelné úterní akce. V přátelské atmosféře bývalého knihkupectví Alembiq, jehož prostory jsou dnes taktéž využívány pro diskusní večery Červenobílých a Délského potápěče, si lze například popovídat o aktuálním společenském dění, oddychnout si od školních povinností, občerstvit se, zahrát si stolní hry či využít služeb zmíněné prezenční čítárny. V Alembiqu si zájemci rovněž mohou osobně vyzvednout zboží z Červenobílého obchodu.

„Samolepkový zločinec“ Patrik Vondrák podal námitky proti soudnímu znalci Janu B. Uhlířovi

"Pro ilustraci" přitom předkládá pražskému soudu Uhlířovo odborné vyjádření k vydané knize Hitlerových projevů

Historik Jan B. Uhlíř u brněn-
ského Městského soudu.
Foto: T. T. Palko

Jak v těchto dnech informoval právní aktivista Tomáš Pecina, podal jeden z obžalovaných ve známé „samolepkové kauze“, Patrik Vondrák, Obvodnímu soudu pro Prahu 1 námitky proti znalci Janu B. Uhlířovi. Tento znalec figuruje v kauze Hitlerových projevů, ve které brněnský Městský soud zprostil obžalované viny (rozsudek ještě není pravomocný). Uhlíř vypracoval „odborné vyjádření“ k obsahu knihy Adolf Hitler: Projevy, jež byla předmětem stíhání nakladatelů a autora doprovodného textu v knize.

Vondrák je členem skupiny, která se podle obžaloby podílela na propagaci „hnutí“ Národní odpor a na pořádání „neonacistických“ akcí, za což jim hrozí tři až osm let vězení. Obžaloba popisuje celkem čtyři skutky, které se týkají například vylepování propagačních materiálů Národního odporu koncem roku 2008 v centru Prahy. Všech osm lidí bylo v minulosti osvobozeno, toto rozhodnutí ale bylo zrušeno. Soudy začaly kauzu řešit v roce 2010 a na starost jí mělo již několik trestních senátů. Obvodní soud podezřelé zprostil obžaloby předloni v říjnu. Soud tehdy značně kritizoval práci policie, který vedla přípravné řízení a údajně nezajistila dostatečné důkazy. Proto prý soudu nezbyla jiná možnost, než obžalované osvobodit. Rozsudek ale zrušil nadřízený soud.

Státní zástupce Petrásek je nevinen

Tomáš Pecina 

Státní zástupce Jan Petrásek.
Foto: Ondřej Veverka

Kdo skutečně čekal něco jiného, nechť navštíví lékaře a nechá se vyšetřit na podezření z vážné poruchy vnímání postkomunistické reality. Stačilo předělat jeden úřední záznam, odstranit ze spisu usvědčující video a Jan Petrásek, který opilý napadl přítelkyni Pavla Kamase a pokusil se ji zadržet pro podezření z přestupku nedovoleného venčení, je čistý jako růže sáronská a lilium při dolinách.

Přestupková komise k byla k Petráskovi příkladně benevolentní: "Pokud ze strany obviněného došlo prokazatelně k bránění ve vstupu do domu, což při fyzické konstituci obviněného nevyžadovalo ani užití větší fyzické snahy, komise ze zjištěných důkazů dospěla k názoru, že toto bylo vedeno pouze snahou zadržet na místě Marcelu Šteflovou za účelem toho, aby nebylo zmařeno projednání deliktu ze strany Městské policie Brno, kdy Marcela Šteflová prokazatelně odmítla setrvat na místě, hodlala z místa odejít, přesto, že věděla, že Mgr. Petrásek volal na místo Městskou policií Brno."

Bruselská „Evropa“ opět ukázala svou hnusnou tvář – symbolicky před budovou parlamentu

Lukáš Beer 

Od zelených poslanců Evropského parlamentu, přes zástupce levicových a liberálních politických stran až po evropské křesťanské demokraty – ti všichni se ve středu před bruselskou budovou Evropského parlamentu přišli podívat na koncert mezitím i českým čtenářům známé afektované politické loutky, trpící vážnou poruchou osobnosti – obscénního homosexuálního zpěváka, přvlékajícího se na veřejnosti do ženských šatů, Thomase Neuwirtha z Rakouska. Sdělovací prostředky v Rakousku jej – až na několik málo nonkonformních internetových stránek a minoritních tiskovin – nazývají bez výjimky Conchita Wurst a mluví o něm výlučně jako o ženě, tedy pouze v ženském rodě. Navzdory tomu, že se jedná o člověka s mužským pohlavním orgánem a mužské pohlaví má uvedeno i ve svých občanských dokumentech.

Podle čeho bylo ale možné rozeznat, jakou politickou příslušnost mělo mnoho lidí z několika málo stovek přihlížejících na vystoupení zženštilého „umělce“? Inu, v Bruselu v těchto dnech poměrně často poprchává a návštěvníci si před koncertem opatřili deštníky v kancelářích svých politických frakcí a tyto deštníky jsou vždy vybaveny patřičným stranickým logem... Ale pozastavilo se i pár kolemjdoucích a z budovy parlamentu se na „show“ přišlo krátce podívat i několik praktikantů a dalších spolupracovníků z administrativy. Těžko usoudit, zda to bylo ze zájmu o zpěvecký výkon interpreta, nebo zda těmto divákům leželo spíše na srdci politické poselství této akce – ale jisté je, určitá fascinace panoptikovými zjevy nevymřela v lidském pokolení ani na počátku 21. století. A „Conchite Wurst“ nemůžeme tyto atributy při notné dávce objektivity přeci upřít.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (2.)

Předchozí část: ZDE
Na cestě k založení „Evropského svazu mládeže“ 
Lukáš Beer 

Vídeňský tisk referoval v září 1942 o založení Evropského svazu mládeže ob-
sáhle na prvních stranách. Jedná se vzácný příklad toho, jak se "Evropa" jako
společenství spolupracujících národů ocitla za nacionálního socialismu ve
veřejném diskursu.

Baldur von Schirach, který zastával ve Vídni funkci říšského místodržitele a župního vedoucího a byl říšským vedoucím Hitlerovy mládeže, nepatřil od počátku čtyřicátých let k užšímu kruhu vůdcovské nacionálněsocialistické špičky. Ministr propagandy Joseph Goebbels a ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop mu do jisté míty nebyli nakloněni a také Martin Bormann měl údajně vliv na omezení Schirachových komunikačních možností s centrem nacionálněsocialistické moci. Byl to právě von Schirach, kdo přitom inicioval založení Evropského svazu mládeže. Z jeho pohledu představovalo založení takovéto organizace, skládající se s různých státních mládežnických organizací mnoha evropských národů, vyvrcholení logické geneze dosavadní linie zahraničně-politické práce Hitlerovy mládeže. Bilaterální vztahy s fašistickou Itálii a její mládežnickou organizací G.I.L. zde měly vytvářet osvědčený „recept“. Obě státní zřízení – německé i italské – obdivovala organizační úroveň mládežnické organizace svého partnera.

Skutečné umění nemá žádnou alternativu!

Václav Junek 

Václav Junek je také autorem knihy o zákulisí pražské Lucer-
ny – seznamuje s umělci, kteří zde vystupovali, ale i s lidmi
okolo branže. Knihu si můžete objednat ZDE.

Je tomu už pár let, kdy jistý muž, osobnost, jíž je třeba si vážit, odpověděl na dotaz co že říká alternativnímu umění, otázkou: „A vy byste letěl letadlem s alternativním pilotem?“

Také Miroslav Horníček říkával, že zachce-li se mu Hamleta, neshání se po jeho paperbackové, anebo muzikálové verzi a Miloš Kopecký, jenž svou neúctu k netalentovaným a zpravidla odjinud protěžovaným takykolegům nikdy netajil, mnohé z nich veřejně znectíval výroky ve stylu asi že to jsou „komici do půl osmé“, anebo „jen po práh divadelního klubu“. Stejně tak dva jiní významní čeští herci, manželský pár, pilíře činohry naší přední scény, opouštěli svého času „Zlatou kapličku“ s tím, že „divadlo ze sklepa vzešlo a do Sklepa se teď očividně vrací“.

Všechny tyto příklady se ovšem dotýkají umění jako takového a nikoli jeho náhražek, respektive alternativ. Jinak řečeno: vcelku věrně dokládají postoje, které zastávali skuteční Mistři svých oborů. Je však docela dobře možné, že by se tito velikáni v současnosti nejen nestačili divit, ale byli by s těmito svými názory značně osamoceni. Protože doba, která uplynula od vrcholů jejich uměleckých kariér, není jiná jen letopočtem, nýbrž také (ne-li především) skutečnou kvalitou světa, v němž svým uměním původně vítězili.

Nový světový řád

Michal Semín a Roman Joch v novém Debatním klubu

Představme si, že pučistická kyjevská vláda na rozdělené Ukrajině bude Západem vyzbrojena sofistikovanými jadernými zbraněmi... Co by s nimi asi udělala? To se můžeme pouze dohadovat. Například – mohla by konat dobré a pozitivní kroky v prosazování toho nejlepšího, co západní demokracie od poslední světové války vymyslela? To je otázka, kterou asi spíše zodpoví vyšetřovatelé válečných zločinů spáchaných na obyvatelích východní části Ukrajiny trestnými polovojenskými bataliony, v řadě případů se otevřeně hlásících k Stěpanu Banderovi a potažmo fašismu a nacismu (doplněk Lukáše Beera: hlásit se tyto jednotky, resp. tito jedinci mohou k čemukoliv – s nacionálním socialismem však nemají nic společného). Je pak také samozřejmě na místě i otázka, jak se dokáže kyjevská junta hlásit zároveň k ideálu demokracie západního střihu?

Existuje v tomto směru další příměr v podobě bombardování pozic ISIL letectvem US army a jeho spojenců na území Sýrie, která k tomu jen tak mimochodem žádnému státu neposkytla mandát a zvláštní na tom je, že ty samé státy aktivně se angažující v bombardování ISIL, hodlají vyzbrojovat protiasadovskou opozici, čímž vzniká poněkud obtížně dešifrovatelný problém – otázka – pomáhá Západ Asadovi proti ISIL a zároveň Západ pomáhá protiasadovské opizici, aby ho zničila?...

Hájení práva

Manfred Maurer

Sudetoněmecký dům na mnichovské Hochstraße. Foto: Wikipedia/Mattes

Z mnichovské Hochstraße (sídlo Sudetoněmeckého krajanského sdružení, SL – pozn. překl.) na téma restituce a odškodnění toho nějak příliš mnoho slyšet není. K vesměs pozoruhodnému ohlasu ankety, která byla zahájena v Horním Rakousku mezi vyhnanci, popř. mezi jejich potomky, ohledně svého postoje k otázce vlastnictví, se vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení doposud nevyjádřilo. Zlé jazyky by to mohly interpretovat jako ignoraci a jako odmítání každé iniciativy, která sleduje restituční nároky a odškodnění. Přiživovat by se mohly tyto předsudky také díky skutečnosti, že předseda Bernd Posselt už před dlouhou dobou vyjádřil svůj postoj, podle nějž nehodlá pro sebe uplatňovat žádné restituční nároky.

Srbsko nyní odškodňuje také vězně trestaneckých lágrů

„Denní paušál“ až 50 eur pro podunajské Šváby, kteří byli v srbských koncentračních táborech

Masový hrob u bývalého Rudolfsgnadu.
Foto: rudolfsgnad-banat.de

V Srbsku je možné něco, co je v Česku a na Slovensku (prozatím?) považované za vyloučenou věc: Poté, co byly vytvořeny zákonné předpoklady pro restituci majetku (obzvláště podunajských Švábů), který byl konfiskovaný po Druhé světové válce, a co po sedmdesáti letech byly navráceny první zemědělské plochy právoplatným vlastníkům, přichází nyní také řada na odškodnění bývalých vězňů koncentračních táborů, zřízených za Titova režimu. Ačkoliv samozřejmě není už možné skutečné napravení prožitého utrpení – už jenom u mnoha obětí, které přežily martyrium v Gakovu, Valpovu a v Rudolfsgnadu (německý název pro Knićanin – pozn. překl.) – přichází vláda v Bělehradu s materiálním gestem. Je to logický důsledek rehabilitačního zákona, který poskytuje odsouzeným nevinným, pronásledovaným a vyhnaným lidem možnost formálního uznání neviny. Kdo je nevinen, nemůže být tedy ani potrestán resp. musí být odškodněn, pokud byly neprávem použity sankce. Dnes obdrží v Srbsku třicet až padesát euro na den pobytu ve vězení každý vězeň, pokud se prokáže, že byl uvězněn neprávem.

Franco G. Freda: Rozmetání systému

Autor knihy Franco G. Freda (*1941)

V roce 1969 uveřejnilo Nakladatelství ar první vydání slavného Fredova textu Rozmetání systému, jednoho ze „základních politicko-teoretických příspěvků poválečného pravicového radikalismu“. 1] Na obálce útlého svazku se tehdy neobjevilo jméno autora: jen nápis „Rozmetání systému“. Jediné informace poskytnuté čtenáři byly na frontispisu:

Dokument, který zde předkládáme, je text z vystoupení Franca G. Fredy na schůzi řídícího výboru Evropské revoluční fronty, která se konala v Řezně dne 17. srpna 1969. Pochopit význam knížky v italském prostředí napomohou přímá svědectví:

V současnosti neexistuje žádné hnutí, které by navazovalo na zaniklý hitlerovský nacismus, říká brněnský soud

Rozhovor s právníkem Mgr. Robertem Cholenským: „Rozsudek se může stát precedentem v oblasti svobody slova“ 
V pátek byl doručen zatím nepravomocný rozsudek, jímž senát Městského soudu v Brně zprostil obžalované vydavatele Hitlerových projevů Pavla Kamase, Lukáše Nováka a jejich společnost guidemedia etc, jakož i autora předmluv Lukáše Beera, v plném rozsahu obžaloby pro vydání souboru komentovaných projevů Adolfa Hitlera. Hlavní líčení se konalo 10. září 2014 a senátu předsedal Mgr. Martin Hrabal.

Ministerstvo vnitra počtvrté odmítlo registraci českomoravského Sudetoněmeckého krajanského sdružení

Oficiální důvod: název sdružení by prý mohl rozněcovat nesnášenlivost mezi Čechy a Němci 

Jak dnes informoval právní aktivista Tomáš Pecina, zamítlo pražské ministerstvo vnitra svým dnešním rozhodnutím, již čtvrtým v téže věci, registraci Sudetoněmeckého krajanského sružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. „Přestože rekapitulace hypertrofovala již natolik, že rozhodnutí má patnáct stran, je jeho argumentace zcela identická s tou, kterou ministerstvo neúspěšně uplatnilo v řízení o žalobě proti třetímu odmítavému rozhodnutí“, komentuje Pecina toto aktuální stanovisko ministerstva.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (1.)

Rosenbergova Evropa čtyř mocností
Lukáš Beer 

V souvislosti s rozborem zahraničněpolitických cílů a ambicí nacionálněsocialistického Německa se vnucuje – v českém prostředí žalostně ignorovaná – otázka plánované politické koncepce Evropy z pohledu Berlína. Protože ze strany nacionálněsocialistického režimu nikdy nebyla koncipována jednoznačná a závazná doktrína na toto téma, jsou jednotlivé různorodé politické aktivity Třetí Říše nejen sdělovacími prostředky a publicistickými články, ale i našimi historiky klasifikovány v podstatě vždy „anti-evropsky“ ve smyslu pangermanismu a „rasového šílenství“ („snaha o získání životního prostoru – Lebensraumu – v Evropě“). Přitom ovšem nesmí být přehlíženo, že na půdě německého nacionálního socialismu skutečně existovaly pokusy a tendence evropské spolupráce, které nejen že byly diskutovány na úrovni ministerstev a rámci rozhodujících kruhů vedení Říše, nýbrž navíc byly prezentovány německé veřejnosti, která je pozorně mohla vnímat prostřednictvím tisku a jiných sdělovacích prostředků. Jedním takovým příkladem může být skutečnost založení „Evropského svazu mládeže“ v září 1942 ve Vídni (podrobně se této tématice věnuje kniha Hitlerovi Češi; ještě se k této události vrátíme). Dosavadní studie tématiky evropské intergrace pod taktovkou nacionálněsocialistické vlády tuto událost zejména v německojazyčném prostředí zmiňují, nezabývají se ale vůbec do hloubky tehdy (zdaleka nejen) ve Vídni prezentovanou myšlenkou „evropské sounáležitosti“. Nacionální socialismus je běžně chápán jako radikálně a rasisticky vystupňovaná forma nacionalismu a jako takový je v očích laické veřejnosti neslučitelný s ideou spolupráce evropských národů.