Fotoreportáž ze závěru „Poutě smíření“ z Pohořelic do Brna

Pořadatelé byli překvapeni velkým počtem účastníků. V Brně na ně čekalo asi deset odpůrců, mezi nimi „Mladí komunisté“ a tři muži v uniformách Rudé armády 

Mezi účastníky bylo mnoho mladých lidí s dětmi. Foto: Lukáš Beer

Dnes si hromadné vyhnání německy mluvících obyvatel Brna připomněla třicetikilometrová „Pouť smíření“, jež pořádalo vedení města. Ráno se v Pohořelicích na Brněnsku v místě někdejšího provizorního tábora a pohřebiště sešlo asi několik set lidí, většina jich pak pěšky vyrazila do Brna a byla uvítána dalšími účastníky akce před budovou gymnázia na Vídeňské ulici. Mezi účastníky poutě a pietního setkání v Pohořelicích nechyběli pamětníci událostí, jež se odehrály přesně před 70 lety a které si vyžádaly až tisíce životů německy mluvících Brňanů. Převažovali však mladí lidé. Na poslední občerstvovací stanici před gymnáziem Vídeňská se k pochodu připojili politici i hosté z Německa a Rakouska. Průvod účastníků mezitím narostl a při přemísťování účastníků na nádvoří nedalekého kláštera na Starém Brně, musela policie přechodně zastavit provoz dopravy podél trasy. Na zahradě kláštera očekávalo účastníky asi deset odpůrců s českými vlajkami a vlajkami Moravy, z nichž tři byli oblečeni do uniforem Rudé armády.

Konec liberalismu v Česku. A co dál?

Ladislav Malý navrhuje alternativu: český stavovský spolkový stát 
Lukáš Beer 

Liberální systém zatím, zdá se, pevně sedí v sedle na hřbetu národů euroamerické civilizační oblasti. Zdání ovšem klame. Vnitřní systémová krize liberalismu je natolik hmatatelná, že symptomaticky svědčí o jeho blížícím se konci. Obecně se dnes – v roce 2015 – říká, že všechno skončí válkou, a to tou nejstrašnější, jakou kdy lidstvo zažilo. Může tak být. Může ale nastat i jiný konec liberalismu, který zatím nelze s určitostí predikovat či jinak definovat. Jednoho dne ale skončí, to je jisté.“ To jsou slova Ladislava Malého, praktikujícího konzervativního katolíka, kterým dějiny lidského pokolení určitě dají za pravdu. Co ale přijde potom?

Na to se snaží Ladislav Malý odpovědět ve své nové publikaci, která nese název Konec liberalismu v Česku. A co dál? Autor zde nabízí svůj pohled, možné řešení a alternativu stávajících poměrů. Na mnohé zde uvedené můžeme pohlížet s určitými rozpaky, na mnohém se určitě shodneme – ale právě od toho tady úvaha Ladislava Malého je – zamyslet se nad možnými příčinami krize a východisky z ní. Malý spatřuje politickou vizi pro český národ v systému „stavovské autoritativní demokracie“ a jako ideu stmelující národ vidí v „tradičních morálně duchovních hodnotách, jejichž výrazem je katolické pravověrné náboženství a Svatováclavská tradice“. Ve své úvaze – kterou předkládá jako možný podklad k politickému programu – dává těmto vizím ještě konkrétnější podobu a představuje čtenáři, jak by takový stát měl fungovat v praxi ve všech oblastech života.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (18.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část – 14. část – 15. část – 16. část – 17. část
Alexander Dolezalek – muž, který se zasazoval o zařazení Čechů do jednotek SS
Lukáš Beer

Alexander Dolezalek ve věku 26 let 
(1940), kdy působil jako vedoucí plánovacích 
oddělení v osídlovacích štábech měst 
Litzmannstadt (Łódź) a Posen (Poznaň) 
při Vyšším vedoucím SS a policie. 
(Foto: Gerd Simon, viz zdroje pod článkem)

Mezi nacionálněsocialistickými průkopníky evropské myšlenky zasluhuje Alexander Dolezalek obzvláštní pozornost. Na jedné straně lze sice jeho pamětní spisy, věnující se spolupráci evropských národů, zařadit do skupiny jakýchsi  „last-minute-documents“, u kterých by se dalo předpokládat, že vznikly až ke konci války v pozadí realistické vize období po (Německem prohrané) válce. Na druhé straně z hlediska rámce a prostředí – tedy SS –, ve kterém ideje Dolezaleka vznikaly, je pozoruhodné, jak nápadně se odchylovaly od linie Himmlera a jeho nejbližších spolupracovníků. Ve srovnání s představami evropského uspořádání, které formuloval Werner Daitz (a o kterých podrobně psaly předchozí díly tohoto seriálu), byly návrhy Dolezaleka konkrétnější a „do jisté míry vizionářské“, jak je charakterizuje německý historik Gerd Simon. Dolezalek napočítal od roku 1500 na evropské půdě celkem 58 válek a označoval je za „rodinné hádky“. Na druhou stranu jeho kritika kosmopolitismu patrně vycházela z geopolitických představ Karla Haushofera, jak soudí historik Simon, a na svou dobu tedy už nebyla tak revoluční. Z hlediska českých moderních dějin je Alexander Dolezalek člověk přinejmenším zajímavý už jenom z toho důvodu, že v roce 1944 prosazoval myšlenku nabírání českých dobrovolníků do řad SS, přičemž zdůrazňoval, že tito muži by si rozhodně měli ponechat svou českou národnost a sloužit v SS jako opravdoví Češi.

„Homototalitní“ tendence v Německu: Novinářka dostala vyhazov, protože nedoporučovala malým dětem účast na svatbě „gayů“

Nový idol ženské (mužské?) krásy Thomas Neuwirth 
(26), zde v novinách Kronen Zeitung, které jej titulují 
jako "královnu noci".

Před týdnem čelil německý regionální deník Westfalenblatt velké vlně protestů a rozhořčení. Příloha listu totiž 17. května zveřejnila v pravidelné rubrice jedné novinářky, která odpovídala na dotazy čtenářů a dávala jim rady do života, také jednu „radu“, jež rozhodně nezapadá do ducha dnešní doby. Jeden čtenář do redakce předtím napsal dopis následujícího znění: „Naše dcery mají osm a šest let. Můj bratr si zanedlouho bude brát za muže svého přítele a přál by si, aby naše dívky na obřadě rozhazovaly květiny. Má žena a já jsme své děti vychovávali v tom duchu, že manželství je vážným rozhodnutím mezi mužem a ženou. Můj bratr a jeho přítel jsou výborní lidé, ale jejich manželství nepovažuji za vhodné. Nepřeji si, aby se naše dcery ve svém věku zabývaly tématem sexuální orientace.“ Novinářka Barbara Eggertová ve své rubrice odpověděla: „Pro homosexuální páry není snadné zorganizovat zdařilou svatební oslavu. Ale při všem respektu, není nutné, aby se na ni zvaly šestileté nebo osmileté děti. Dávám Vám za pravdu, Vaše dcery by z toho mohly být zmatené a nedokáží situaci dospělých správně ohodnotit. Řekněte svému bratrovi, že se Vaše děti oslavy nezúčastní, protože si nepřejete, aby se děti mátly.“

Pře o česko-německou minulost: Tomáš Krystlík vs. Miloslav Ransdorf

Tomáš Krystlík 

Ještě na jaře 1938 československá propaganda tvrdila, že německá 
menšina se nemá nikde tak dobře jako v ČSR, kde jsou jí zaručena ve 
srovnání s jinými státy Evropy větší práva a lepší podmínky pro 
kulturní život. Tato grafika z jara 1938 má znázorňovat, že v ČSR byla 
nesrovnatelně vyšší produkce německy psaných knih než třeba v 
Jugoslávii, Polsku, Maďarsku a v Itálii. (Z německy psaného časopisu 
Zeit im Bild, který vycházel v Praze a propagoval hradní politiku.)

Ve svém pojednání s podtitulem „Tomáš Krystlík a jeho jediné téma“ nebo zkráceně v jiném článku se Miloslav Ransdorf snaží záplavou mnohdy zbytečných slov znevěrohodnit mé výroky.

Píše také o „několikasetletém germanizačním úsilí habsburské monarchie“. Faktem je, že když v roce 1784 byl na pražské univerzitě zaveden místo latiny jako vyučovací jazyk živý, němčina, česká slovní zásoba neodpovídala potřebě doby, neměla odborné výrazivo a to až prakticky do posledních desetiletí 19. století. Základním problémem, který provázel vydupávání nefunkčního českého jazyka ze země, byla skutečnost, že „učit se německy znamenalo pro českého studenta učit se jazyku již vyspělému a jazyku elit… jeho status se tím zvyšoval. Naproti tomu učit se česky znamenalo… učit se jazyku poddaných a služebnictva“. Další záporný vliv českého obrozenectví spočíval v tom, že žák v české triviální škole (z latinského trivium, protože se v nich vyučovaly kromě náboženství jen tři předměty: psaní, čtení a počítání) si jakžtakž osvojil, ale neupevnil české názvosloví, a na následné německé hlavní škole se seznamoval s německým výrazivem, které nemělo v češtině často vůbec ekvivalent. Pokud žáci po hlavní škole nepokračovali dále ve studiu, neosvojili si pořádně ani němčinu, ani svůj mateřský jazyk, češtinu. U žáka přestupujícího z německé triviální školy do hlavní, tento problém odpadal. Lze s jistotou předpokládat, že děti vychovávané v českém jazyce zcela nedostačujícím potřebám doby si tím nesli s sebou do dospělosti vzdělanostní deficit, který se vyrovnal teprve dokonalým zvládnutím němčiny. Výše uvedené netvrdím já, jak uvádí Miloslav Ransdorf, nýbrž český historik Miroslav Hroch (Hroch, Miroslav: Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Mladá fronta, Praha 1999). Že by to pan Ransdorf to jako historik nevěděl? Přesto v rakouské části monarchie, kam patřily i české země, v Cisleithanii nebyl až do zániku Rakouska-Uherska zaveden úřední (státní) jazyk. Úřadům bylo ponecháno na vůli, v jaké řeči budou mezi sebou korespondovat. Zákony a předpisy byly Vídní ihned vydávány také v češtině. Takže o jaké germanizaci Ransdorf mluví? O tom, že obyvatelstvo tak samo činilo vlivem nedostatečnosti češtiny?

Škromachovo schválení střílení lidí na Facebooku by v Rakousku znamenalo doživotní vyloučení z politiky a trestní oznámení – srovnání dvou konkrétních případů

Politik ČSSD na Facebooku olajkoval „střílení Němčourů“. Srovnání s aférou ohledně postingu bezvýznamného politika FPÖ.
Lukáš Beer 

Screenshot Echo24.cz

Nepatřím k příznivcům „facebookové policie“, která bedlivě sleduje své politické protivníky a vyčkává moment, kdy někdo z diskutujících na facebookovém profilu toho či onoho politika zveřejní „nevhodný“ , „xenofobní“ či „rasistický“ komentář a daný politik, respektive jeho pověřenci, kteří mu profil na sociální síti spravují, do 2-3 hodin takovýto komentář nesmažou, což je vykládáno jako politikovo provinění. Takovýmito případy se například v Rakousku poměrně často zabývá levicově-liberální list Der Standard a jiná, podobně zaměřená média, která intenzivně zásobuje partička lidí kolem politika strany Zelených Karla Öllingera, jež hledá sebemenší záminky pro mediální znemožnění či kriminalizování politických zástupců opoziční politické strany FPÖ. České „levicové“ sdělovací prostředky kvalifikují tuto politickou stranu jako „krajně pravicovou“, ne-li ještě vyhraněněji. O to křiklavější může být následující porovnání.

Hrčiak nevylučuje, že jeho iniciativa měla vliv na stažení novely branného zákona

Ondřej Hrčiak odpovídal na otázky pro Dotazník. 
Foto: screenshot kolektif

Na začátku května tohoto roku proběhla na jižní Moravě ve Strachotíně první poradní akce iniciativy „Českoslovenští vojáci v záloze proti válce plánované velením NATO“, kterou spustil Ondřej Hrčiak. Iniciativa na svém webu mimo jiné uvádí, že „v naší přísaze, kterou stále ctíme, není ani zmínka o NATO a útočných válkách na cizím území“. A tvrdí, že tuto svou přísahu, „bez ohledu na oficiální agresivní a proválečnou politiku představitelů České a Slovenské republiky, v případě nutnosti naplníme“. Hrčiak v aktuálním rozhovoru pro Dotazník nevyloučil, že jeho iniciativa měla vliv na skutečnost, že z parlamentu byla stažen kontroverzní návrh novely branného zákona: „Pan Stropnický nebo ministerstvo obrany usoudilo, že tam je potřeba něco zásadního přepracovat. V nejbližších dnech nehrozí, že by snad poslanci ten zákon schválili“, říká Hrčiak. Je přesvědčen o tom, že se o iniciativě v České republice „dozvěděly už statisíce lidí“. Celý rozhovor přináší video pod článkem. (-lb-) 

Slovo mají děti – první soutěž Wehrmachtu pro české děti (1940)

Lukáš Beer 

Do pražského oddělení propagandy Wehrmachtu přišlo koncem roku 
1940 celkem 27.000 dopisů od českých dětí. Během velmi krátké doby 
musel tým spolupracovníků tisíce dopisů pročíst a vybírat výherce. 
Bylo nutné proto pracovat i v noci. (Foto: archiv autora)

V knize Hitlerovi Češi se podrobně rozepisuji o spontánní odezvě vydávání sešitů tzv. Knihovny pro mládež (1943-1945) mezi českou mládeží a o pokusech o výchovu nejmladší české generace k říšské myšlence a k „vojenským ctnostem“, „odvaze“, „obětavosti“, „kamarádství“ a ke kladnému vztahu k německé Branné moci. Jednalo se o relativně úspěšný projekt, historiky dodnes opomíjený. Taktéž v knize vysvětluji, že Knihovna pro mládež měla své předchůdce ve formě soutěží pro české děti, pořádané zplnomocněncem Branné moci při říšském protektorovi. Nutno podotknout, že tyto soutěže měly jiný charakter než Knihovna pro mládež a na rozdíl od tohoto projektu se mi u soutěží pořádaných Wehrmachtem prozatím nepodařilo vypátrat objektivní zdroje, které by potvrzovaly, zda a pokud ano, do jaké míry byla v tomto případě účast českých dětí na soutěži „naordinována“ například jejich učiteli a nakolik byla účast vyloženě dobrovolná a spontánní. Dnes se tedy vrátíme k první vánoční soutěži pořádané koncem roku 1940, o které se v knize zmiňuji jen jednou větou.

Gründer der neuen SL Pecina: Tschechen werden nach Rückgabe des sudetendeutschen Eigentums vom tschechischen Staat vollends entschädigt

Tomáš Pecina spricht in einem Interview Tacheles zum Thema 
Entschädigung und Eigentumsrückgabe

Geht es nach den Vorstellungen des Aktivisten Tomáš Pecina, des Gründers der neuen Sudetendeutschen Landsmannschaft in Böhmen, Mähren und Schlesien, so führt der Weg einer aufrichtigen Aussöhnung zwischen den beiden Völkern nicht an der Rückgabe des nach 1945 geraubten sudetendeutschen Eigentums bzw. dessen materieller Entschädigung vorbei. Pecina begrüßte zwar in einem Interview die erst am Dienstag von der Brünner Stadtverwaltung beschlossene „Erklärung der Versöhnung“, in der das offizielle Brünn „aufrichtig die Ereignisse vom 30. Mai 1945“ – sprich die Vertreibung der deutschen Bevölkerung der Stadt und den darauffolgenden Todesmarsch – „bedauert“. Eine aufrichtig gemeinte „Entschuldigung“ müsse jedoch logischerweise auch weitere konsequente Taten folgen lassen, und nur bei der Versöhnungserklärung dürfe es nicht bleiben, meinte hierzu Pecina.

Tomáš Pecina v Dotazníku: Češi v pohraničí se nemusejí vrácení majetku sudetským Němcům bát, odškodní je spravedlivě český stát

Podle zakladatele Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Tomáše Peciny, je majetkové vyrovnání s vyhnanými sudetskými Němci nutné. Teprve pak může nastat éra opravdové plodné spolupráce mezi Čechy a Němci, která bude ku prospěchu dalšího rozkvětu jejich společné vlasti. Zdůrazňuje ale, že z výsledku, o který jeho spolek usiluje, budou nakonec profitovat obě strany, cílem totiž prý není vytvářet nějaké nové bezpráví nebo se někomu „za něco mstít“. Ve svém obsáhlém interview pro pořad „Dotazník“ Pecina vysvětluje kromě historických souvislostí, jak to bylo s poválečnými reparacemi, jak objemný tento uloupený sudetoněmecký majetek asi je a především, že lidé, kteří po roce 1945 koupí přišli k bývalému sudetoněmeckému majetku, nemusí v žádném případě žít ve strachu, že jim jejich majetek bude zabaven a předán Němcům, nýbrž že tito lidé budou spravedlivě odškodněni českým státem ze zvláštního fondu.

Pražská šéfredaktorka Alexandra Mostýn držitelkou absolutního rekordu v šíření bludu o počtu českých obětí 2. světové války

Lukáš Beer 

Článek Alexandry Mostýn pro Wiener Zeitung, 20. 5. 2015

Paní Alexandra Mostýn je šéfredaktorkou pražského německy psaného periodika LandesEcho, pokračovatelky listu Landeszeitung, který představoval „noviny Němců v České republice“ a vycházel již od roku 1994. Jedná se v podstatě o tiskový orgán Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, oficiální střešní organizace vymírajících zbytků německé menšiny, žijící prozatím ještě v našich zemích. Tato menšinová organizace ve svém „vyjádření vůle“, přijatém v roce 2012, mimochodem podává velmi podivný historický výklad: „Staleté soužití v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, které bylo převážně poklidné, bylo především ve 20. století z velké části zničeno nacionálním socialismem a končilo nakonec v katastrofě, které padl za oběť také český národ. Téměř všichni němečtí obyvatelé Čech, Moravy a Slezska byli po konci II. světové války vyhnáni; ti, co – především pod nátlakem – zůstali v zemi, byli degradováni na lidi druhé třídy.“ Domnívá se snad toto „Shromáždění Němců“, že zdejší německé obyvatele vyhnal a zbytek degradoval sám Hitler a jeho nacionální socialismus? A začaly se dějiny Čech, Moravy a Slezska podle vedoucích činitelů této organizace psát snad až někdy v letech 1938-1939?

Sebevědomý nacionalismus nemá se šovinismem a povyšováním se nic společného

Lukáš Beer 
Kolega Tomáš Krystlík ve svém interview pro Parlamentní listy uvedl mnoho podnětných, výstižných a zajímavých poznámek. Musím mu ale oponovat zásadně ve dvou bodech.

Nemohu souhlasit s tvrzením, že Němci v bývalé západní okupační zóně se ze své minulosti vyrovnali „určitě“, Němci „v bývalé NDR ne zcela dokonale“ a „Němci z Rakouska, kteří se od konce druhé světové války pro jistotu zvou Rakušané, aby se mohli vydávat za první oběti německého nacionálního socialismu, už vůbec ne“. O Češích Tomáš Krystlík říká, že „se z historie nepoučili, dodnes žijí pouze v pohádkách o své skvělé národní minulosti“ – v tomto bodě nelze nic namítat.

Rakouský tisk a FPÖ oceňují gesto vedení města Brna vůči svým bývalým spoluobčanům

Kurier: „Tóny smíření z Brna lze přirovnat k senzaci“ 

Včerejší vydání listu Kurier: Brno "lituje" pochodu smrti

Jako vyhnaneckou mluvčí FPÖ mne těší, že z 55 brněnských městských radních přeci jen 34 hlasovalo pro schválení Deklarace smíření a společné budoucnosti“, prohlásila včera poslankyně rakouského parlamentu Anneliese Kitzmüllerová, poté co v úterý zástupci města schválili zmíněnou deklaraci, ve které město lituje událostí května 1945 při příležitosti 70. výročí tzv. brněnského pochodu smrti. „Město Brno touto deklarací podalo signál skutečného starorakousko-českého usmíření. Tímto se konečně uznalo, že svého času se starorakouské menšině spáchalo utrpení“, prohlásila Kitzmüllerová, která pochází z Horního Rakouska. Příznačné je ovšem také to, že se komunistická frakce postavila proti této deklaraci a tím jasně proti jakémukoliv vyrovnání se s historií. „Označovat brněnský pochod smrti za reakci tehdejší doby, která by se neměla soudit, svědčí o nevraživosti vůči starorakouské menšině. To lze označit už jen za ránu do onličeje všem obětem pochodu smrti“, dodala Kitzmüllerová. „Potěšitelná je ovšem reakce brněnského starosty Petra Vokřála, který projevuje velkou radost ze schválení deklarace.“ Politička FPÖ dodala, že by přivítala, kdyby politická reprezentace České republiky následovala příklad města Brna a konečně „zrušila rasistické Benešovy dekrety“.

Tomáš Krystlík v interview pro Parlamentní listy kritizuje jihomoravského hejtmana Michala Haška za jeho výrok o popravených odbojářích

Publicista a historiograf Tomáš Krystlík poskytl interview Parlamentním listům, ve kterém se věnuje otázkám česko-německých vztahů. Mimo jiné kritizuje i jihomoravského hejtmana Michala Haška (ČSSD) za jeho tvrzení, že na brněnských Kounicových kolejích byly za Protektorátu popraveny „statisíce českých odbojářů“. „Pan hejtman Hašek dokumentoval, že historii vlastního státu ignoruje“, reaguje Krystlík, „v normálním státě by za tyto své výroky již odstoupil, protože statisíce odbojářů v Kounicových kolejích popraveny nebyly, neboť v celé ČSR v hranicích z roku 1937 to bylo pouze 8327 československých státních příslušníků a to včetně sudetských Němců.“ Jak rešerše Našeho směru ukazují, některé zdroje citují Haška odlišně – zde je řeč o „tisících“ popravených odbojářů na Kounicových kolejích. Ale i tento údaj je nepravdivý, protože čeští historikové sami udávají počet obětí 800.

Bernd Posselt: „Připravujeme právní kroky proti českému landsmanšaftu“

V interview kritizoval také Putina a sudetoněmecký Witikobund 

Bernd Posselt označuje tureckého spisovatele Akifa Pirinçciho za 
"extrémistu". Loni jej Witikobund pozval přednášet na Sudetoněmecké dny. 
To je oficiální důvod k tomu, proč se Witikobund letošních 
Sudetoněmeckých dnů zúčastnit nesmí. Kritikové ovšem uvádějí, 
že to je pouze záminka.

Tzv. mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny a spolkový předseda mnichovského Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL), Bernd Posselt poskytl rozhovor listu Schwäbische Zeitung, ve kterém se vyjádřil k vyloučení konzervativního sudetoněmeckého spolku Witikobund z letošních Sudetoněmeckých dní, jež se konají nadcházející víkend v Augsburgu.

Posselt v interview obhajuje změnu stanov SL, kterou koncem února letošního roku schválila početní většina delegátů spolkového shromáždění SL v Mnichově a jež vyvolala mezi mnohými sudetskými Němci nevoli. I rakouské Sudetoněmecké krajanské sdružení (SLÖ) vydalo rezoluci, ve které se ke změně stanov staví kriticky. Posselt se ale domnívá, že tato provedená změna stanov odpovídá potřebám vyplývajícím z  „poměrů ve 21. století“. Zásadní program SL ale prý přesto trvá na zrušení Benešových dekretů.

Jak se články psát nemají

Tomáš Krystlík 
V jinak obsahově přínosném článku Msta na konec. V Českém ráji zmasakrovali dva dny po válce 365 Němců pojednávajícím o zúčtování s Němci v Rovensku pod Troskami 10. 5. 1945 je v textu pod obrázkem mrtvých legenda: „Mrtví Němci jsou zablácení, patrně jak je po zemi táhli k hromadnému hrobu. Rudoarmějci ještě prohledávají jejich kapsy. Vše cenné kradou. Při exhumaci se totiž kromě hodinek nenašlo u mrtvých vůbec nic.“ Poněkud nebývalé u rudoarmějců, není-liž pravda?

Izraelská viceministryně zahraničí chce anektovat Západní břeh Jordánu: „Celá tato země patří nám“

Nová izraelská viceministryně zahraničí Zipi Chotoveli nenechává nikoho na pochybách o tom, jaký je její názor na existenci Palestinského státu: „Musíme se navrátit k základní pravdě našeho práva na tuto zem“, prohlásila podle zpravodajského portálu „ynet“. „Tato země patří nám. Celá tato země.“ Dnes odpoledne o tom přineslo zprávu online vydání listu Die Presse. Rakouský deník k tomu úvodem poznamenává: „Pro řešení dvou států je vládní strana Benjamina Netanjahu Likud zjevně pouze tehdy, pokud je právě nablízku nějaký americký nebo evropský diplomat.“ 

O zločinu reálně spáchané genocidy aneb Bludy historika Petra Zídka

Lukáš Beer 

Pokud se čtyřčlenná česká rodina – matka těhotná a se dvěma malými dětmi – rozhodne odstěhovat se dejme tomu z profesních důvodů do Bavorska, lze přirozeně předpokládat, že malé děti si v Německu budou přednostně osvojovat německý jazyk a že človíček, který má teprve přijít na svět, možná už nikdy neuslyší rodnou řeč svých rodičů a že i starší děti nebudou mít o používání češtiny zájem, protože jejich kamarádi nebudou mluvit jinak než německy. A co teprve potomci těchto dětí! Tyto „poněmčené“ české děti sotva o svém „národním osudu“ mohly samostatně rozhodnout. O jejich osudu rozhodli rodičové. – Dopustili se tito rodiče vážného zločinu na svých dětech, zločinu rovnajícího se fyzické likvidaci potomků a celých dalších generací?

Pražská Židovská obec útočí na demokracii, kritizují Britské listy

Před dvěma týdny jsme informovali o tom, že Středisko bezpečnosti Židovské obce v Praze vydalo výroční zprávu „o stavu antisemitismu“ za rok 2014, podle které „projevy antisemitismu v roce 2014 opět nabyly na intenzitě, především v období eskalace blízkovýchodního konfliktu“, a zároveň „pokračuje nárůst antisemitismu na internetu“. Jako důkaz tohoto údajného nárůstu antisemitismu vypsala Židovská obec do své zprávy několik desítek svévolně vybraných odkazů na články (nutno dodat, že zřejmě z preventivních důvodů se jedná o neprolinkované „odkazy“ – je potřeba tyto vypisovat manuálně) z česky psaného internetu. Terčem kritiky Židovské obce se staly i neomarxistické Britské listy Jana Čulíka, které se teprve dnes k tématu vůbec vyjádřily, a sice nepřímo – formou reakce čtenáře.

Nepsaná ideologie protektorátního Čecha a poválečný odbojový mýtus

Jak surrealista Vratislav Effenberger ve svém díle vystihl charakter obecného českého mínění v letech 1939-1945 a poválečné budování odbojových legend 

S odbojovými legendami a mýty se po květnu 1945 v Čechách a na Moravě roztrhl pytel. Příčiny tohoto jevu byly čistě praktického rázu a měly mnoho tváří. Po listopadu 1989 přestaly být legendy původně vytvářené komunistickým režimem v kurzu a (staro)noví vykladači českých moderních dějin se chopili nových barviček a tam kde to bylo realizovatelné, oškrabali rudou barvu a zároveň objevovali jednoho nového národního odbojového hrdinu za druhým. Český oficiózní a státem živený historik Jan B. Uhlíř vstupuje do dějin českého vykladačství soudobých dějin vskutku revolučním počinem – svou odbornou poradenskou podporou při tvorbě chystané „protektorátní kovbojky“ ve formě „reality show“, kterou tento týden začne vysílat Česká televize. Moderní mediální možnosti otvírají nové cesty „vzdělávání“ národa.

Vůdčí osobnost a teoretik poválečného československého surrealismu, Vratislav Effenberger (1923-1986) dokázal pozoruhodně shrnout „protektorátní smýšlení“ českého mainstreamu ve své knize Republiku a varlata (vydáno 2012), konkrétně v kapitole „Obrazy z dějin českého pragmatismu“. Podotýkáme, že Effenberger, žák levicově orientovaného Karla Teigeho, byl surrealistou, který hned v roce 1946 vstoupil do KSČ, nebyl žádným „protektorátním kolaborantem“ či dokonce „nacistou“.

Šeřík ve Zlovědicích

Helmut Herles 

Byla doba, kdy vůni šeříků vůbec nesnesl. Ale přeci vyčkával každý rok v prvních květnových dnech na to, kdy se začnou otevírat bílé a fialové květy. Protože 9. května 1945, v den, kdy mu právě bylo pět let, v Zlovědicích (Lobeditz) u Podbořan (Podersam) v Čechách už kvetl šeřík. Byl to teplý den. Byl to den, kdy – ale to tehdy ještě nevěděl – později než v Říši kapituloval Wehrmacht a dospělí hovořili o tom, proč Američané zůstali stát v Karlových Varech, ačkoliv Rusové přeci již překročili hřebeny Krušných hor. „Pán Čech je pánem Evropy“, citoval dědeček svého Bismarcka. Odešli z Chomutova, ohroženého nálety, na venkov ke svým příbuzným do Zlovědic, protože se zde v hostinci svých tet cítili bezpečněji. Protože v Chomutově byla železnice a průmysl a u Záluží (Maltheuern) hydrogenační závod. Šířila se pověst o „zázračných zbraních“. Často houkaly sirény. A jednoho dne zbyl z domu jeho přítele Petera krátr a jinak nic jiného. Řev poplachové signalizace mezi zrušením stavu ohrožení a novým útěkem do sklepa, strach za rozhlasových hlášení, když se blížily „nepřátelské teroristické bombardéry“, to vše ho naučilo rozpoznávat čas. Ze sousedního domu chodila pravidelně jedna stará žena do sklepa. „Tam kde se modlí dítě, bomba nespadne.“

Případ „Liškutín“ – brněnský literární kritik o Novém Německu

„Tento nástup byl zahájen žáky Nietzscheovými!“ (Ivo Liškutín)

V roce 1934 uveřejnil student bohemistiky a germanistiky Ivo Liškutín, stipendista na univerzitách v Berlíně a Heidelbergu, v časopise Lumír dvě stati, které v akademických kruzích I. republiky způsobily velký poprask. Vlivem svého učitele, prof. Arne Nováka, totiž Liškutín přijal tradicionalistickou koncepci literatury s vůdčí ideou záchovy a rozvoje „národního svérázu“ a takto vyzbrojen se za svého studijního pobytu v Německu zajímal o národně orientovanou tvorbu. Ve fejetonech a referátech zasílaných do Lidových novin z pohledu očitého svědka nejprve popisoval proměnu tamního kulturně politického života, zejména na univerzitě. A v souladu s tendencí „Židovek“, jak se již tehdy tomuto listu přezdívalo, poukazoval na diskriminaci Židů, humanistů a levičáků, na pálení jejich knih, vynucené odchody a další násilí. Když však v odborně úzce zaměřeném Lumíru své dojmy shrnul, dovolil si zde v kladném smyslu položit důraz spíš na vzmach německé národní energie a aktivity. A oheň byl na střeše!

Pomník „lanškrounského masakru“, na jehož desce nesmí stát napsaná pravda

Před 70 lety týral, zabíjel a loupil samozvaný partyzánský soud v Lanškrouně. Přesto, že pomník financovali Němci, nesmí na něm stát napsáno, o jaký zločin šlo a kdy přesně proběhl.

Nápis na pomníku v Lanškrouně je v českém a německém jazyce. 
Tehdejší správa města povolila Němcům vybudovat pomník 
na vlastní náklady pouze za podmínky, že text na něm 
bude "neutrální". Z nápisu není tedy ani patrné, že se tragédie 
odehrála až po válce, a člověk snadno může získat dojem, že jde o 
pomník obětem "nacistického běsnění". Foto: Wolfgang Habermann

Od poloviny roku 1945 proběhla vlna lidových, revolučních či partyzánských „soudů“ v obcích pod Orlickými horami, a to v jedné květnové dekádě s velkou intenzitou. Soudy se konaly za asistence a aktivní účasti partyzánských čet odbojové organizace „Václavík“ (pojmenované podle krycího jména jejího vůdce, továrníka Jana Ptáčníka z Kuklen u Hradce Králové), které přicházely „vyčistit“ tuto oblast. Jak se praví v prohlášení velitele part. divize „Václavík“: „Z rozkazu pana ministra nár. obrany gen. Svobody a ministra vnitra Noska, nastoupila divise 14. 5. 1945 k obsazení bývalých Sudet, aby vyčistila města, obce a lesy od Liberce a Nového Města pod Smrkem až po Lanškroun a Moravský Karlov.“ Zrození myšlenky na ustavení místních soudních tribunálů má s velkou pravděpodobností své kořeny právě v odbojové organizaci Václavík, jejímž členem byl rovněž asi nejaktivnější odbojář na Žamberecku a pozdější místopředseda z ONV Žamberk, Josef Jandík. Tyto soudy zasedaly pod hlavičkou MNV a za aktivní účastí místních obyvatel a příslušníků čet partyzánské brigády „Václavík“.

Znalec mezinárodního práva de Zayas odrazuje od změny stanov

„Němečtí vyhnanci a jejich potomci nesmějí být oběťmi druhé třídy. Trvalá diskriminace vyhnanců ve sdělovacích prostředcích, ve školních učebnicích a v politickém dialogu znamená porušování norem mezinárodního práva.“

Alfred-Maurice de Zayas (*1947) 
je americkým znalcem mezi-
národního práva, historikem a 
autorem mnoha knih. Od roku 
2012 zastává funkci zvláštního 
zpravodaje OSN pro podporu 
demokratického a spravedlivého 
mezinárodního řádu. 
Foto: Geneva School of Diplomacy

Renomovaný znalec mezinárodního práva Alfred de Zayas došel po důkladném rozboru změny stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení k jasnému závěru. Považuje ji za problematickou z hlediska historie a mezinárodního práva, a proto od ní odrazuje. Zde předkládáme jeho hodnocení:

U nás v OSN se rostoucí měrou uznává právo na pravdu, na historii a identitu. Zdá se, že navržená změna stanov rezignuje na historické teze, jež jsou předpokladem pro zdravé historické vědomí.

Z hlediska mezinárodního práva je rezignace na restituci nejen politováníhodnou pro oběti, ale navíc prokazuje mezinárodnímu právu medvědí službu tím, že diskriminuje mezi oběťmi zločinů proti lidskosti a genocidy. A pokud existuje kompenzace pro Poláky, Rusy a Čechy, nelze diskriminovat německé oběti. Nárok se nepromlčuje.

Loupežný nájezd gestapáků live – ČT si nezadá s bolševickým překrucováním dějin

Soudní znalec na extremismus a historik Jan B. Uhlíř nyní odborným poradcem stupidní „reality“ show „Dovolená v Protektorátu“
Lukáš Beer

Historik Jan Boris Uhlíř a režisérka Zora Cejnková obšťastní české diváky 
napínavým protektorátním sci-fi

Pamětníci si možná ještě vybaví nevoli „československých protifašistických bojovníků“ v roce 1988, když Československá televize zahájila vysílání televizního seriálu „Rodáci“ režiséra Jiřího Adamce. Seriálu, jehož dějství se odehrávalo počínaje rokem 1942 a zachycovalo osudy hlavního hrdiny Vitáska (Jan Šťastný) – ten byl nejen uvědomělým komunistou, ale také pověstným sukničkářem, který se rád napil. Možná někoho dnes udiví, že kontroverze ohledně seriálu se tehdy promítla na stránkách perestrojkového Rudého práva, kde se vyskytla kritika na adresu režiséra Adamce (pokud mne paměť nešálí, tak ze strany Československého svazu protifašistických bojovníků a některých čtenářů), že jeho seriál údajně zlehčuje utrpení za Protektorátu a znevažuje „protifašistický odboj“. Dokonce i humoristický kreslený časopis Dikobraz tehdy zveřejnil polemiku na toto téma (na prvních dvou vnitřních stránkách vcházely i krátké politické komentáře). Kritikům se nelíbilo, že Vitásek se za Protektorátu ožíral a za bílého dne se válel vesele na návsi a že si užíval života a postelových scén. To přeci neodpovídalo představám o letech 1942-1945 jako nejhorší „době temna“ českých dějin. Legendární jsou také „hrdinské“ scény seriálu, odehrávající se na jaře 1945, kdy Vitásek se svými kumpány-partyzány a Rudoarmějci sáhne po samopalu a „osvobozuje“ – divák se tehdy neubránil dojmu, že k partyzánům se více méně přidal celý český protektorátní mainstream.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (17.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část – 14. část – 15. část – 16. část
Realizace propagace "evropského socialismu" Wernera Daitze v roce 1944
Lukáš Beer

Propagování evropské myšlenky ze strany Wernera Daitze 
se nezrodilo jako neautentický, taktický prostředek čistě 
povrchní účelové německé propagandy s cílem vytvoření 
ideologického podkladu pro mobilizaci všech využitelných 
evropských rezerv k zapojení do boje proti „amerikanismu“ 
a „bolševismu“ na straně Německa v posledním roce války, 
nýbrž reprezentovalo autorem upřímně zastávaný světonázor.

V předchozích kapitolách jsme měli možnost se seznámit s konceptem „evropského socialismu“ a uspořádání spolupráce evropských národů, zpracovaným Wernerem Daitzem (o autorovi ZDE). Tyto myšlenky byly formulovány především v jeho Evropské chartě. Jaký byl ale osud Daitzových myšlenek, jak je přijímal nacionálněsocialistický aparát a jakou podporu měly tyto myšlenky ze strany vedoucích činitelů? Z dochovaných dokumentů, zejména ze zachované korespondence s úřadem Alfreda Rosenberga je zřejmé, že se Daitzovy myšlenky dařilo úspěšně prosazovat, ač se tomu zdaleka nedělo bez komplikací. Úvodem je nutno také podotknout, že propagování evropské myšlenky ze strany Daitze se nezrodilo jako neautentický,  taktický prostředek čistě povrchní účelové německé propagandy s cílem vytvoření ideologického podkladu pro mobilizaci všech využitelných evropských sil k zapojení do boje proti „amerikanismu“ a „bolševismu“ na straně Německa v posledním roce války, nýbrž reprezentovalo autorem upřímně zastávaný světonázor.

V červnu 1944 zasílá Daitz říšskému vedoucímu Rosenbergovi exemplář Evropské charty, jež byla měsíc předtím vytištěna v Holandsku. V přiloženém dopise Daitz se zadostiučiněním konstatoval: „Jak se dozvídám, má ministerstvo propagandy o práci zájem a chce zorganizovat další vydání v několika jazycích. Také ve Francii se vydá francouzským nakladatelstvím zvláštní vydání, stejně tak i v Dánsku. Mimo to je první vydání v množství 50 až 60 tisíc exemplářů již rozebráno. Připravuje se druhé vydání, o které má kromě Wehrmachtu zájem také několik stranických organizací.“

Ideály „moderní levice“ v praxi – tři aktuální příklady

Vídeň má nyní homosexuální a lesbické panáčky na semaforech u přechodů pro chodce
Lukáš Beer

Oplzle afektovaný hlas mediálně protlačené 26leté homosexuální zpěvácké ikony, muže převlékajícího se do ženských šatů, o kterém všechna mainstreamová rakouská média hovoří paradoxně jako o „ženě“ s uměleckým jménem Conchita Wurst, nyní doprovází cestující vídeňské městské hromadné dopravy také akusticky. Každou půlhodinu se totiž ve stanicích metra ozývá hlášení: „Conchita říká: Pestrá rozmanitost je něco nádherného! Zelená, červená, oranžová a všechny ostatní linky metra.“ Ovšem politicky korektně byla z „jejího“ výčtu pěti barevně odlišených linek vídeňského metra vypuštěna barva „hnědá“, jež je barvou linky U6 s nejdelší celkovou trasou téměř 18 kilometrů. Vídeňská městská vláda „červených“ (sociální demokraté) a Zelených si sice vyloženě potrpí na hesla o pestrobarevnosti Vídně, ale i ona hlásaná tolerance má očividně své hranice. Vedle „hnědé“ se jaksi ve výčtu linek metra zapomnělo i na „fialovou“, která asi měla nejblíže ke stranické barvě opoziční FPÖ, modré.

Z našeho mašíblu

Tomáš Pecina 

Mašíbl, správněji MaŠíBl, byla původně registratura na patentovém úřadě, kam se odkládala perpetua mobilia a podobné výtvory těch, podle nichž bylo úložiště pojmenováno, tedy MAgorů, ŠÍlenců a BLbců.

I tento blog má svůj mašíbl, a z jeho hloubi občas vytahujeme pro pobavení přítomných tu či onu raritní písemnost: učiníme tak i dnes, presentujíce téměř 40stránkový žalobní výtvor Davida Navary, jímž onen – nenově – brojí proti rozšiřování své podoby, a kerýžtoť vyveden s četnými barevnými ilustracemi a odkazy (jen škoda, že Navarovi neřekli o možnosti formátu PDF embeddovat multimediální obsah, to by se žaloba dozajista hýbala, mluvila a hrála). Naše replika, hutná a suchá, leč doufáme, že účinná.

Arménská lekce

Gernot Facius 

Koláž: Náš směr

Řekne se to tak snadno, že se dějiny neopakují. Ale ony se vždy vrací – především tehdy, pokud byly traumatické. Stará vina, která se relativizuje nebo dokonce ignoruje, vytváří nové problémy. Ten, kdo se zbaběle vyhýbá zodpovědnosti, nepřispívá ke hledání  pravdy. Naopak, rozsévá novou nedůvěru.

Tichošlápkovství německé spolkové vlády ve dne 100. výročí genocidy spáchané na Arménech nacionalistickým mladotureckým hnutím je symbolickým jevem pro fatální tendenci vyhýbat se historickým pravdám. Slovo „genocida“ nemělo být přijato do návrhu koaličních poslaneckých frakcí, ale poslanci slovo v návrhu nakonec přeci jen použili – vzácné to znamení parlamentární nezávislosti. V lavici vládních představitelů se domnívali, že se mohou krýt pomocí argumentu, že trestní skutková podstata „genocida“ byla do konvencí OSN přijata teprve v roce 1948, tedy 33 let po začátku masakru páchaného na Arménech, Aramejcích, Asyřanech a Řecích v tehdejší Osmanské říši. To je příliš levný argument. Genocida sice podle kritérií OSN asi nebyla právně postižitelná, protože tento právní pojem v roce 1915 ještě neexistoval. Ale co to mění na skutku genocidy? Nic.

Poslanec CDU Christoph Bergner proto v debatě ve Spolkovém sněmu položil otázku: „Není to normálním projevem živého vývoje jazyka, když se za účelem popisu starých situací použijí také mladší pojmy?“ Spolkový ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier (SPD) naproti tomu vytáhl ze skříňky velké kladivo. „Musíme v Německu dávat pozor“, řekl v rozhovoru pro Der Spiegel, „abychom nakonec nedali za pravdu těm, kteří sledují svou vlastní politickou agendu a tvrdí, že holocaust vlastně začal už před rokem 1933.“

Žurnalista Michal Krestýn nezná historii

Tomáš Krystlík 

Snímek z centra Prahy r. 1941: V Říši platila pro židovské míšence I: stupně 
branná povinnost a tito muži byli odváděni do Wehrmachtu. 
(Ilustrační foto z archivu Lukáše Beera.)

Článek Aby zachránil své děti před deportací, raději si vzal život je ukázkovým příkladem, kam vede neznalost vlastní historie.

Kdo byl žid a kdo ne, stanovily norimberské zákony, které byly pak převzaty v protektorátu. Obdobně jako v Německu (ale s jinou datací) židem ten, kdo měl (1) alespoň tři židovské prarodiče, nebo (2) dva židovské prarodiče, kteří k 15. 9. 1935 nebo k pozdějšímu datu příslušeli k židovské náboženské obci a k tomu (a) sám byl židovského náboženství, nebo (b) měl k 15. 9. 1939 nebo později za manžela(-ku) žida(-ovku), (c) pocházel z manželství uzavřeného po 31. 7. 1936 se židovskou osobou, (d) byl nemanželským dítětem židovské osoby a narodil se po 31. 7. 1936. Osoby sub 2 se nazývaly Geltungsjuden a byly považované za židy. Tento zákon pak obdobně platil v protektorátu. Na podzim roku 1944 museli míšenci prvního stupně (dva prarodiče židé) starší 17 let a smíšené manželské páry (jeden z nich žid, druhý árijec), pokud nevychovávali dítě mladší 17 let, odejít pracovat do německých koncentračních táborů specielně pro židovské míšence, které se vesměs vyznačovaly značně mírným režimem.

K ocenění České televize Novinářskou cenou

Petr Štěpánek a Ladislav Jakl v novém Debatním klubu

Dne 29. dubna 2015 tisková mluvčí České televize, Alžběta Plívová informovala diváky, že Česká televize byla oceněna za zpravodajství z dění na Ukrajině v Novinářských cenách za rok 2014, kde zvítězila ve všech kategoriích audiovizuální žurnalistiky... Zástupce šéfredaktora zpravodajství a vedoucí redaktor zahraničního zpravodajství, Michal Kubal ocenění komentoval slovy: „Beru to jako ocenění reportérů v první linii, Miroslava Karase, Josefa Pazderky, Jakuba Szántó a dalších, ale především jako ocenění práce celého týmu zahraničního zpravodajství. Velmi si vážím toho, že hodnotitelé ocenili, jak se nám podařilo už na počátku informační války zajistit různorodé zdroje a vyvarovat se názorové zatíženosti.“ Tolik tedy citace z tiskové zprávy České televize. Jak se na Českou televizi dívají na rozdíl od poroty udělující Novinářské ceny naši hosté hudebník a spisovatel Petr Štěpánek a Ladislav Jakl, ředitel Centra společenských studií Institutu Václava Klause?

Světová politika USA a Německo

V době internetu nejsme díky bohu odkázáni pouze na tzv. „kvalitní žurnalismus“ nebo na státní televizi. Velmi informativní jsou často krátké filmy, které si člověk může vyčarovat na obrazovku pouhým kliknutím myši. Jeden takový vznikl teprve nedávno, 4. února 2015, a vidíme v něm Georga Friedmana, předsedu soukromé konzultační zpravodajské agentury Stratfor, při přednášce o hlavních rysech americké světové politiky.

Friedman uvedl, že hlavním úkolem USA od První světové války je znemožnit společný postup Německa a Ruska. Německá technika se prý nesmí spojit se surovinami a ruským „manpower“. V tomto světle je třeba také vidět současný konflikt na Ukrajině. USA navázaly na strategii Poláka Józefa Piłsudského (1867-1935), který usiloval o vytvoření Międzymorze mezi Baltským a Černým mořem, aby oddělil Německo od Ruska (Międzymorze, známé též pod latinským názvem Intermarum byl polský projekt federace středoevropských a východoevropských států pod vedením Polska. Jejími členy měly být vedle vedoucího Polska též Bělorusko, Československo, Estonsko, Finsko, Jugoslávie, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Rumunsko a Ukrajina. – pozn. překladatele).

Kdo a co je pravicové?

Friedebert Volk 

Vydání časopisu Witikobrief z 8. května 2015

(Pozn. Lukáše Beera: Protože v České republice je sdružení Witikobund často některými publicisty a politiky označováno za „pravicově extremistické“ nebo dokonce „protičeské“, poskytujeme českému čtenáři možnost pro objektivní posouzení. Následující kratičký článek je z aktuálního včerejšího vydání Witikobriefu a jeho autorem je šéfredaktor tohoto periodika.)

Ve zpravodajství o změně stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení byl Witikobund stále označován za pravicově extremistický nebo pravicově radikální, v tom nejlepším případě za pravicově konzervativní. Tyto formulace se ovšem používají naprosto nekriticky.

Za „pravicové“ byli vždy považováni pomahači velkokapitálu, šlechty a vysoce postaveného katolického duchovenstva. Hitler Röhma odstranil, když se dal do služeb kapitálu.

Replika k článku Petra Zídka o kolektivní vině

Tomáš Krystlík 
Petr Zídek v článku Obrana kolektivní viny, Lidové noviny 6. 5. 2015 požaduje: „Kritici odsunu by měli vždy dodat, jak si představují, že by měl německý problém řešen.“ K tomu dále tvrdí: „Že by Němci mohli v prvních poválečných (parlamentních) volbách hlasovat, i kdyby tu mohli zůstat, je čirá fantasmagorie… (Wenzel Jaksch) trval na platnosti mnichovské dohody a právu Němců (českých zemí) na sebeurčení“, aby článek uzavřel: „Posuzovat individuální vinu českých Němců na zničení demokratického státu a podpoře genocidní diktatury nebylo po osvobození prakticky proveditelné, protože není možné postavit několik milionů lidí před soud. Organizovaný odsun představoval jediné schůdné řešení, které zachovávalo elementární lidskost – excesy, ke kterým při něm docházelo, samozřejmě zůstávají temnou skvrnou národní historie.“ Uveďme tedy jeho lži vyřčené ještě 70 let po válce (!) na pravou míru.

Jasná slova

Manfred Maurer 

Delegáti spolkového shromáždění rakouského Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SLÖ) „co nejzdvořileji“ žádají Bernda Posselta, aby ve své funkci mluvčího sudetoněmecké národnostní skupiny už nadále nepodkopával nadbíhající poslušností vůči Česku nepostradatelný právní nárok na návrat majetku. Jiní krajané formulovali tento požadavek, respektive kritiku kontroverzní změny stanov SL [v Mnichově] méně zdvořile, mnozí jsou natolik rozhněvaní, že se volba slov sice jevila jako srozumitelná, ale jako nevhodná k otištění v Sudetenpost. My přeci jenom chceme zůstat zdvořilí.

Teroristé

Tomáš Pecina 
Odhlédneme-li od obohacujících úvah na thema, zda sovětská vojska tuto zemi osvobodila čili nic, případně zda smí skupina ruských motocyklistů projet přes české území do Berlína, zdá se být událostí číslo jedna posledních několika týdnů dopadení železničních teroristů, již plánovali, že pomocí výbušniny poškodí vlak s vojenským materiálem (případně s automobily Hyundai, což je patrně téměř totéž – každopádně inovativní product placement!), přičemž media nás neušetřila ani takových morbidních detailů jejich deviosního plánu, jako že se pachatelé při útoku hodlali domlouvat pomocí vysílaček (a možná i barevných praporků, případně, měl-li být útok noční, svítilen s barevnými sklíčky).

Witikobund byl vyloučen ze Sudetoněmeckého dne

Witikobund bude vyloučen z účasti na letošních Sudetoněmeckých dnech. „Spolkové předsednictvo Sudetoněmeckého krajanského sdružení vycházeje ze spisového archivu potvrzuje rozhodnutí neposkytnout Witikobundu jak prostory k pořádání akce, tak i stánek. Rozdávání letáků se mu zakazuje“, praví se v dopise spolkového jednatele SL Christopha Lipperta předsedovi Witikobundu [Felixovi Vogt-Gruberovi]. „Vycházeje ze spisového archivu“ má spolkové předsednictvo podle Lipperta „značné pochybnosti vůči vedení Witikobundu a nedostatečnému distancování se od pravicového extremismu“. Witikobund byl vyzván, aby tyto pochybnosti do 31. července 2015 vyvrátil. Za tímto účelem mu spolkové předsednictvo nabídlo rozhovor delegace spolkového předsednictva s delegací Witikobundu. Ohledně obsahu „spisového archivu“ se Lippert nevyjádřil. Patřičný dotaz listu Sudetenpost zůstal nezodpovězený.

Historik Jindřich Marek vykládá české dějiny lživě

Tomáš Krystlík 

A národovecký žurnalista Jan Gazdík proti tomu nic nenamítá, což je profesní pochybení. Naleznete v rozhovoru s historikem Jindřichem  Markem Povstání zachránilo Prahu, zastánci české zbabělosti se mýlí.

Zde mnou nalezené hlavní nepravdy:

„Pražské povstání zachránilo Prahu. Nikdo nevěděl, zda by nacisté realizovali své plány na zničení města.“ 
Němci chtěli Prahu zachovat jako železniční uzel a kvůli mostům přes Vltavu pro přesun proti Rusům na východ, pak pro ústup na západ. Zničení města by nedávalo smysl.

Předseda Witikobundu k založení SKS ČMS: Není lepší možnost ke stavění mostů než ze zástupců obou národů

Dnešní vydání oficiálního tiskového orgánu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku (SLÖ), Sudetenpost přineslo celostránkovou reportáž o konání valné hromady Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (SKS ČMS), která se uskutečnila 8. dubna (Náš směr podrobně informoval – zde všechny články k tématice). V listu, který navíc otiskl i stanovy SKS ČMS, se uvádí, že pozvání zúčastnit se valné hromady odmítl Bernd Posselt za Sudetoněmecké krajanské sdružení v Mnichově (SL). Sudetenpost ale připomíná, že se přeci jeden čestný host z Bavorska do Prahy dostavil. Felix Vogt-Gruber, předseda krajské organizace SL ve Švábsku a místopředseda SL v Bavorsku, se pražského shromáždění zúčastnil jako předseda Witikobundu a popsal valnou hromadu podle listu jako „krajně věcnou a otevřenou akci“. Za „úžasné“ Vogt-Gruber označil, že to jsou „převážně Češi neněmeckého původu, kteří se zasazují o práva Sudetoněmeckého krajanského sdružení“. Vyjádřil, že nechápe, proč by svazy nemohly spolupracovat: „Postavit lepší most než prostřednictvím zástupců obou národů není možné.“ Neodpustil si také kritickou poznámku na adresu Mnichova a Prahy, když řekl, že z politického hlediska je mu jasné, že tato spolupráce s SKS ČMS „není ve smyslu pana Seehofera a vlády v Praze“.

Židovská obec přichází s výroční zprávou „o stavu antisemitismu“ za minulý rok – jaké webové stránky jsou v závadovém seznamu?

Středisko bezpečnosti Židovské obce v Praze vydalo výroční zprávu „o stavu antisemitismu“ za rok 2014. Závěry této zprávy lze sotva označit za překvapující: „Projevy antisemitismu v roce 2014 opět nabyly na intenzitě, především v období eskalace blízkovýchodního konfliktu. Zároveň pokračuje nárůst antisemitismu na internetu. Ten v meziročním srovnání vzrostl zhruba o pětinu. Metodika sběru informací zůstala stejná, tudíž lze hovořit o trendu, který v Česku trvá již čtyři toky“, uvádí se v tiskové zprávě ŽO v Praze. V sekci „články, weby, obrázky videa“ se ve zprávě eviduje celkem 191 případů za rok 2014, což by ve srovnání s rokem 2013 znamenalo nárůst (156). Byla to ale právě loňská výroční zpráva Židovské obce v Praze o „stavu antisemitismu“, ve které publicista Tomáš Pecina jako první odhalil prokazatelnou manipulaci s údaji a odkazy. Židovská obec rozeslala před rokem tiskovou zprávu se zmanipulovanými údaji českým sdělovacím prostředkům, které ji nekriticky a zřejmě bez důkladné rešerše převzaly. Lukáš Beer se tehdy obrátil na Českou televizi se žádostí o vysvětlení a obdržel pouze vyhýbavou odpověď. Na internetových stránkách pražské Židovské obce došlo pak zřejmě pod tlakem a ze strachu z odhalení k nenápadné úpravě – nahrazením původně rozesílaného dokumentu novou zprávou, kterou však již média nereflektovala.

Reakce Čechů na „italskou zradu“ v září 1943

Lukáš Beer 

"S Německem k vítězství!" – dvojjazyčné vydání 
německého časopisu Stuttgarter Illustrierte z 
června 1940 oslavovalo německo-italské spojenectví. 
Foto: archiv autora

V článku o reakcích česko-židovského exilu v Londýně na aktivity Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě v letech 1942-1945 byla i zmínka o tom, jak pražská veřejnost přijala slavnosti Kuratoria v hlavním městě Protektorátu ve dnech 11. a 12. září 1943. Ačkoliv exilové vysílačky už od konce roku 1942 vyzývaly Čechy k bojkotu aktivit Kuratoria mládeže, vypadalo to onen zářijový víkend v centru Prahy a na Strahovském stadionu úplně jinak, než jak by si to redakce českého vysílání z Londýna nejspíše představovala. Fiasko, ve které doufal Londýn a kterého se obávala i německá místa, se nakonec nekonalo.

Němci naopak označili průběh slavností české mládeže za úspěch. 12. září promluvil na přeplněném Strahovském stadionu Emanuel Moravec a německý Sicherheitsdienst posléze mohl hlásit, že během jeho projevu zazněl z publika několikrát i „zjevně upřímně míněný potlesk“. Moravec sám se potom v soukromí Němcům svěřil, že je z úspěchu akce spokojený. O tom všem se ostatně podrobně píše v knize Hitlerovi Češi. V knize ovšem není dostatečně vysvětlena jiná závažná skutečnost – pozadí konání Dnů mládeže v Praze bezprostředně po dramatických událostech v Itálii, které donutily Adolfa Hitlera v předvečer pražských slavností Kuratoria, dne 10. září 1943, pronést svůj významný projev k německému národu. Zpráva o tom, že dosavadní spojenec Německa, Itálie, přešla na druhou stranu fronty, udeřila mezi veřejností jako blesk a toto téma mělo přímý vliv na nálady jak Čechů, tak i Němců v Protektorátu. Zatímco u širokých vrstev německého obyvatelstva v Sudetské župě a v Protektorátu sledoval Sicherheitsdienst v těchto dnech pesimistické nálady a obavy z dalšího vývoje války, cítily se „Říši nepřátelsky“ naladěné české kruhy zprávami z Itálie o „Badogliově zradě“ posíleny a šeptaná propaganda pracovala již na plné obrátky. Kolovaly i zvěsti, že Spojenci stojí už na Brenneru a konec války je už otázka několika málo týdnů. Ideálnější podmínky pro bojkot Kuratoria českou veřejností si tedy „exilová vláda“ v Londýně nemohla v předvečer Dne mládeže přát.

Reakce česko-židovského exilu v Londýně a Moskvě na působení Kuratoria pro výchovu mládeže v letech 1942-1945

Zamlčovaná kapitola české historie 
Lukáš Beer 

Generální referent Kuratoria pro výchovu mládeže, František Teuner 
(uprostřed) sleduje s německými hosty vystoupení české mládeže na Strahovském 
stadionu. Vlevo na snímku vedoucí funkcionář pražské centrály Hitlerovy
mládeže, HJ-Gebietsführer Fritz Knoop (vyvrcholení "Týdne české mládeže" 
na Strahově v červenci 1944). Foto: archiv autora

Česko-židovský exil v Londýně a v Moskvě sledoval postupnou výstavbu českého Kuratoria pro výchovu mládeže a jeho narůstající prezentování se české veřejnosti v Protektorátu ne bezdůvodně s určitým znepokojením. Důvody těchto obav byly dva. Nejmladší ročníky české mládeže (v polovině roku 1944 bylo do Kuratoria soustředěno půl miliónu českých chlapců a děvčat ve věku 10-18 let, což byla přibližně polovina protektorátní mládeže v tomto věkovém rozmezí) byly vystaveny převýchově ve smyslu nacionálněsocialistické ideologie a výchovy k „říšskému nacionalismu“. Zde několik konkrétních projektů (například „Knihovna pro mládež“, letní zotavovací tábory či „kroužky Správného kluka“ pro nejmladší členstvo) během krátké doby své existence ukázalo, že i za složitých poměrů uprostřed války a ve všeobecné atmosféře, kdy většina české veřejnosti nejpozději od jara nebo poloviny roku 1943 nevěřila v německé vítězství, bylo během poměrně krátké doby možno vidět určitý pokrok ve smyslu cílů, které sledovalo vedení Kuratoria mládeže za podpory Říšského vedení mládeže a německého státního ministerstva v Praze. Ukázalo se, že jsou to právě nejmladší ročníky členstva Kuratoria, které bylo možné nejsnáze ovlivnit. Tyto postřehy lze také z historických pramenů možno doložit.

Lži o české historii – Historie.cs

Tomáš Krystlík 

K výročí konce války zařadila Česká televize dva díly Historie.cs, kde účastníci debaty opět překrucovali dějiny. Začněme dílem pořadu, který obsahoval méně výmyslů.

V pořadu zaznělo, že pražští povstalci požadovali od spojenců chybějící zbraně, ale už ne, že od 24. 4. 1945 si Česká národní rada zcela vážně představovala, že dodávky zbraní shodí spojenci v bednách na padácích během jedné noci přímo na Karlovo náměstí. Nota bene pod nosem Němců!

Čeští a slovenští vojáci v záloze proti válce

Uhlířovo zmanipulované odborné vyjádření opět na scéně – opírá se o něj nyní nejvyšší státní zástupce

Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman (vlevo) se ohání odbor-
ným vyjádřením historika a soudního znalce Jana B. Uhlíře 
(na fotografii vpravo na Městském soudu v Brně). 
Foto: screenshot YouTube/ krajtl a T. T. Palko

Jak jsme již informovali, podal nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman počátkem dubna dovolání k Nejvyššímu soudu proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2015 ve věci kauzy Hitlerových projevů (zločin založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka a přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia). Krajský soud počátkem roku zamítl odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně podané proti rozsudku Městského soudu v Brně ze září 2014, jímž byli obvinění – Pavel Kamas, Lukáš Beer a Lukáš Novák, včetně vydavatelství guidemedia etc – zproštěni obžalob. Znění tohoto Zemanova dovolání bylo v těchto dnech doručeno obviněným a ti na něj vzápětí reagovali.