Posseltova divadelní fraška

Máme teď nové „Císařovy nové šaty“? – Posselt si hraje na nenahraditelného evropského politika a prosazuje své cíle přes mrtvoly. Budoucnost však pro něho nemusí vypadat růžově.
Claus Hörrmann
V Andersenově pohádce to byla dívka, která zvolala: „Ale císař je přeci nahý!“ Tím se nakonec celý švindl proflákl. V realitě to často vypadá trochu jinak. Tu je jeden bývalý poslanec parlamentu EU, který přišel o mandát a jenž o všech zasedacích dnech společně se svou sekretářkou paní Waldburgovou, kterou sám významně nazývá „politickou sekretářkou“ a kterou dle svých výroků i soukromě platí, čile frekventuje dveře politické centrály ve Štrasburku. Jako kdyby se během 8. voleb do evropského parlamentu v roce 2014 nic nestalo a jako kdyby volební hlasy nerozhodliy úplně jinak! O Berndu Posseltovi by se v tomto případě dalo také mluvit jako o novém hejtmanovi z Kopníku.

Bartoš a Zemánek stíháni za Polnou

Tomáš Pecina 
O Vánocích si lidé nadělují dárky, a jeden takový dostali i politici Adam B. Bartoš a Ladislav Zemánek, které jihlavská policie začala iniciativně stíhat za akci v Polné, davájíc jim tak vynikající tribunu k dalšímu zviditelnění (kvalitu usnesení omluvte, lepší k disposici nemáme). I policista by prý sám věděl, ale raději dal sprostým podezřelým znalce – jímž byl, podle v usnesení citované formulace, pravděpodobně Josef Zouhar – a ten text umístěný v lese seznal závadovým a schopným naši křehkou demokracii úplně vyvrátit z kořenů.

Promrhaný rok

Manfred Maurer
Končící rok nabízel možnost intenzivně se zabývat všemi otázkami ohledně vyhnání sudetských Němců. A to nejen proto, že podnět k zamyšlení nabízelo například kulaté sedmdesáté výročí. Evropa byla v tomto roce konfrontována s bezpříkladným a zdaleka ještě nepolevujícím stěhováním národů. I když ne všichni, jež k nám přicházejí, jsou uprchlíci popř. vyhnanci, nabízí toto drama přeci jen aspekty připomínající skutečnost, že se dějiny neopakují sice jedna ku jedné, ale přeci jen v pozměněné podobě. Lidé způsobují poměry, jež jiným lidem zase berou jejich vlast. Někteří jsou bezprostředně vyháněni, jiní utíkají, protože jsou ohrožování smrtí nebo vyháněním.

Před 70 lety: Zabíjení po rakousku

Přední rakouský sociální demokrat nejprve roku 1938 vítal Adolfa Hitlera a roku 1945 pak nechal na hranicích umírat vyháněné "německy hovořící Čechoslováky"

Před 70 lety byl dosavadní státní kancléř obnovené Rakouské republiky, 
sociální demokrat Karl Renner, který byl již v předválečném Rakousku významným 
státníkem, zvolen za státního prezidenta. Roku 1938 vítal Renner sjednocení 
s Německem. Na fotografii slavnostní přísaha v parlamentu z 20. prosince 1945. 
(Foto: Archiv Lukáše Beera)

V červnu 1945, šest týdnů po konci války, byla z Brna na Moravě masa německy hovořících Starorakušanů o počtu asi 27.000 lidí vyhnána směrem na Vídeň a hnána brutálně 55 kilometrů k rakouským hranicím. Ženy, děti a nemocní lidé tvořili tento bídný průvod, bez potravin, většinou s vodou ze sudů od močůvky, za žhavého horka a poháněný českými dráby, kteří mnohé z těch, jež už nemohli dál, nemilosrdně ubili nebo stříleli. Tehdy neexistovaly žádné náznaky nějaké v dnešní době demonstrované rakouské ochoty pomáhat uprchlíkům. Rakouský státní kancléř Dr. Karl Renner požádal Sověty, aby uzavřeli rakouské hranice s Československem, protože „směrem ze severu mají proudit do země ... německy hovořící Čechoslováci v tom nejprimitivnějším ošacení, bez peněz a bez potravin, zkrátka jako žebráci.“ (Citát: Dr. Karl Renner, 1945, m. p.)

Noviny „Sudetendeutsche Zeitung“ a jeden „darebák“

Ogňan Tuleškov z Českých národních listů se dostal na stránky sudetoněmeckého tisku.

Ultranacionalistický internetový zpravodaj České národní listy se ve svém štvaní proti Berndu Posseltovi prý opírá o list Sudetenpost, který vychází v Rakousku. Takovouto zprávu považovaly noviny Sudetendeutsche Zeitung v listopadu za zveřejněníhodnou, a sice na předním místě.

Adam B. Bartoš: To, co je dnes módní kritizovat na islámu, se dá říci i o Židech

Debatní klub na téma "migrace" 

Migrace je téma skloňované v médiích ve všech pádech a existuje tak i značné množství lidí, kteří k němu zaujímají veřejně deklarované stanovisko. Do Debatního klubu přijali pozvání osobnosti se značně odlišnými postoji. Prvním je Adam B. Bartoš, předseda politické strany Národní demokracie, a druhým Pavel Novotný, bývalý šéfredaktor internetového periodika Extra. Vzhledem ke slovníku Pavla Novotného debatu nedoporučujeme mladistvým. Za Debatní klub konstatujeme, že byl vznesen návrh na Adama B. Bartoše s tím, že můžeme vulgarity a urážky z úst Pavla Novotného "vypípat", ale bylo nám sděleno, že nemáme nic takového činit a debatu ať ponecháme v původním znění. (-av-)

Podle vzoru židovských zabijáků režiséra Tarantina: Přistěhovalci ve videu masakrují Němce

"Hej, nácku! Za xenofobní vtip ti rozbiju hlavu!"

Německé, resp. rakouské vydání lifestyle-magazínu a online-časopisu Vice je křiklavou směsicí často oplzlého bulváru, perverze, reklamou na pornografii, prostituci a homosexualitu (někdy i všeho najednou: homosexuální redaktor Vice například líčí, jak se osobně nechal uspokojovat na velké pornografické gay party v Berlíně) a po politické stránce především hlásnou troubou agresivní pro-"uprchlické" propagandy. Navzdory prudce klesající popularitě „německé“ Merkel-Mutti německy píšící redakce tohoto média, které se podle vlastní definice orientuje na „mládežnickou kulturu“, sype z rukávu o sto šest jeden příspěvek za druhým, ve kterém je řeč o nenávistných Němcích, podpalujících uprchlické ubytovny a hlásajících „xenofobní“ názory, proti nimž je prý zapotřebí aktivně bojovat.

A přeci to jde!

Manfred Maurer 
Pochybovači se vždy rychle ozývají, když se mají hledat důvody, proč něco nemůže fungovat. V Česku slýcháváme až dodneška jako absurdní odůvodnění pro setrvávání na Benešových dekretech důvod, že tyto představují fundament státu, a proto v žádném případě nemohou být zrušeny. Ty stejné osoby vzápětí prohlašují, že dekrety vlastně ani vůbec už nejsou platné. Tak jak tedy? Potřebuje Česko dekrety jako fundament státu, anebo se jich může vzdát, protože něco, co už není platné, přeci už ani nemůže mít žádný účinek? Ve skutečnosti beztak jde o několik málo dekretů, které se týkají sudetských Němců (a Maďarů). Není tu tedy řeč o podkopávání státu, ale pouze o odstranění rakovinového nádoru. Ale ten, kdo se toho dožaduje, tomu se hrozí hned vizí další katastrofy: To by se přeci mohli vracet tihle sudetští Němci a budou chtít nazpět to, co se jim vzalo v letech 1945/46. A to by přeci český stát nikdy v žádném případě nesnesl.

Vše nejlepší, republiko!

Roman Joch je autorem článku "Vše nejlepší, republiko!", který vyšel v Lidových novinách 9. 10. 2015. Dovolíme si krátkou citaci: "Den vzniku 1. československé republiky 28. října 1918 je pro současnou českou společnost užitečným státotvorným mýtem českého politického národa. Každá společnost potřebuje svůj politický národ utvářející mýtus; společnou loajalitu, principy, historickou událost či hrdost, které národ spojují, na kterých se (téměř všichni) shodnou; kterých sdílení vytváří její politický národ. Jen málokdy se jedná o celou pravdu a nic než pravdu, ve většině případů jde o pravdu či část pravdy zavalenou nánosem sentimentů, iluzí a (po)věr, tedy o mýtus. Mýtus však společensky užitečný; politický národ formující a udržující pohromadě. V případě současného českého politického národa těch možností moc není. Pro některé to může být sv. Václav, ale ne pro všechny. Pro jiné snad husité, ale ze stejných důvodů, leč v gardu opačném, nikoli pro ostatní. A sekularizované většině ani jedno ani druhé asi moc neříká. České stavovské povstání na počátku třicetileté války v první polovině 17. století a následná Bílá hora jsou pro naši současnou politickou společnost relevantní asi tak jako válka růží pro společnost anglickou, tj. nijak..." Článek dále Joch uzavírá sdělením, že "28. říjen je jedním ze dvou užitečných mýtů současného českého politického národa. Tím druhým je 17. listopad (pro současnou společnost a její identitu snad ještě důležitější). A třetí už nemáme." Tomáš Krystlík, autor knih Zamlčené dějiny, pozval Romana Jocha, ředitele Občanského institutu k debatě a on pozvání přijal. (-av-) 

Česko-židovští poslanci orodují za Izrael a ve jménu České republiky – nelíbí se jim rozhodnutí Evropské komise o označování zboží

Za „šokující“ označila nadstranická skupina 23 židovských a českých poslanců parlamentu ČR rozhodnutí Evropské komise o speciálním označování izraelského zboží z Judska, Samaří a z Golanských výšin (Náš směr informoval). Evropská komise podle nich tímto krokem „podniká na svého klíčového spojence (Izrael – pozn.) a reprezentanta západní politické kultury v regionu propagandistický a potenciálně i ekonomicky citelný úder“. Dle znění oficiálního prohlášení skupiny poslanců pěti politických stran, které prezentoval židovský politik Robin Böhnisch (ČSSD), se Evropská komise takto „otevřeně staví proti zájmům židovského státu“. V prohlášení, jehož autorem je pravděpodobně sám Böhnisch, se „argumentuje“, že by „ohrožení či ztráta spojenectví se Státem Izrael“ dopadla negativně pro Evropu. „Ta by se zvláště po útocích v Paříži měla právě od Izraele začít učit, jak zacházet s teroristy“, doporučuje skupina židovsko-českých politických činitelů oficiální reprezentaci Evropy. Nadstandardně proizraelská pozice politické reprezentace České republiky ve srovnání s jinými evropskými zeměmi je podle těchto poslanců „racionální pozicí“ a tito dále doporučují: „Česko by se mělo podobně chovat i v případě prvního kroku k centrálně organizovanému bojkotu izraelských výrobků, takovou praxi hlasitě odmítnout a rozhodnutí Evropské komise neaplikovat.“ V textu prohlášení se navíc opatrně naznačuje, že napříště by se do struktur evropské administrativy neměly zapojovat „osoby s politicky extrémistickou minulostí“.

Rabín Daniel Mayer: Vysídlení sudetských Němců bylo správné, situace palestinských uprchlíků v roce 1948 je něco podobného

Propalestinská aktivistka diskutuje s rabínem

Daniel Mayer a Jana Ridvanová v novém Debatním klubu.

Blízký východ je nekončícím zdrojem témat a bohužel i konfliktů. Nejdelší z nich je palestinsko-izraelský nebo chcete-li židovsko-arabský. Konflikt provází termíny a pojmy, jako jsou například sionismus, právo na návrat, historická Palestina, arabské území, střet islámu a judaismu, střet civilizací.  Je zřejmé, že autoři zmíněných termínů sledují vždy nějaký cíl a ti, kteří se o problematiku zajímají nebo jsou sympatizanty jedné ze stran, pak někdy i žasnou, co vše lze v rámci argumentací vyprodukovat a tvářit se u toho vážně. Úvodem této debaty si dovolíme uvést jeden z příkladů výuky dějepisu pro 6. ročník základní školy, kde se doslovně píše: "Od dávných dob bylo území Kanaán osídleno Kananejci. Ve 13. století př. n. l. začaly na toto území pronikat kmeny Hebrejců (Židů) a stalo se jejich vlastí. Krátce po usazení Židů v Kanaánu začali na toto území, ale i na Egypt útočit ,Mořské národy', mezi ně patřilii Pelištejci - Filištíni, kteří se usadili při pobřeží Kanaánu a útočili na Židy." Z této krátké ukázky se tak děti v základní škole dozvědí, že Židé na území "pronikají a usazují se na něm" - což předpokládá dobrovolný odchod Kananejců, a naopak "Pelištejci - Filištíni na Židy útočili." - Jedni tedy pronikají a druzí útočí...

Takto Srbsko dělá pořádek

Podunajští Švábové, kteří byli vyhnáni po 2. světové válce, dostávají nyní v Srbsku nazpět svůj majetek

Heinrich Brditschka a jeho otec vybudovali v Jablonci nad Nisou největší výrobnu 
klenotů v Sudetech. Třikrát podal u českých soudů bezúspěšně žalobu kvůli navrácení 
majetku, jehož hodnota se pohybuje mezi osmnácti a dvaceti pěti milióny eur. 
Foto: lorena.at

Po celá desetiletí se zdálo, že Josef Springer nedokáže splnit poslední přání svého otce, který zemřel v roce 1964. Tento občan z rakouského Welsu neměl žádnou šanci, aby byl navrácen kadeřnický obchod jeho rodičů, stejně jako pozemek včetně obytného domu v srbské obci Indija (Vojvodina). Springerovi byli po Druhé světové válce, podobně jako další statisíce podunajských Švábů, vyvlastněni a vyhnáni.

Jan Schneider: Žid může přestat být židem, ale zůstává nadále Židem, praví Halacha

Bezpečnostní analytik a bývalý zpravodajec Jan Schneider, hlásící se k judaismu, patří mezi kritiky protiruské hysterie v České republice. V rozhovoru pro Parlamentní listy navíc prohlásil, že „zájmy Spojených států by se měly rozcházet se zájmy evropských zemí“. Dodal tehdy: „Není normální, když jsou svazky mezi zeměmi ,nerozborné‘ a jejich směřování ,na věčné časy a nikdy jinak‘. Je mi šoufl z lidí, kteří se chovají vůči Západu stejně devótně, jako jejich předchůdci před sedmašedesáti lety vůči Východu.“ Schneider stejně tak upozorňoval na masáž v podobě psychologického tlaku na veřejnost, aby si udělala „správný“ názor.

„Tajně pořízená fotografie“ Václava Vlka staršího – judeofilní rádobyhistorik opět zabodoval!

Lukáš Beer 

Jedna z autentických "tajně pořízených fotografií" z koncentračního 
tábora Osvětim. (Autor akvarely: Wladyslaw Siwek)

Patologicky posedlý němcobijec, „islamokritik“ a nepřirozeně (?) vášnivý judeofil Václav Vlk starší, se na stránkách neoficiálního tiskového orgánu české, resp. česky komunikující odnože proizraelské lobby, tj. na Neviditelném psu, čerstvě rozplakává nad skutečností, že EU nyní bude označovat izraelské výrobky z území, okupovaného židovským státem, speciálními nálepkami. Hořkost nad touto domnělou křivdou dohání tohoto autora až ke splácání konstruktu, v rámci něhož se mu podařilo vlastní nenávist vůči němectví, zlost z počínání EU vůči Izraeli a své rasové přesvědčení o kulturní nadřazenosti Židů nad Araby sjednotit v tvrzení, že na vině toho všeho je prý přirozeně a nadčasově antisemitské Německo, ovládající Evropu a bohatnoucí na úkor všech ostatních národů.

Debata: „Havloidi“ – jejich cíle, jejich moc a jejich budoucnost

Michal Urban: Multikulturalismus v Evropě ve velké míře propagovali elitní Židé / Radek Velička: Evropská unie nehájí evropské hodnoty, ale hodnoty EU 

Radek Velička a Michal Urban v novém vydání 
Debatního klubu

Téma migrace do Evropské unie, respektive do České republiky a sousedních států, je stále frekventovanější a v médiích se díky tomu objevují názory z celého společenského i politického spektra. Pohledy jsou to různé, snad lépe řečeno značně odlišné. Slova, jako například radikální, či extrémní, jsou pak přívlastkem, nálepkou o snahu negativního stigmatizování těch, kteří nahlas hovoří o tom, co jiní šeptají nebo si jen myslí. Objevují se úvahy o fašizaci společnosti, o hnědnutí, rasismu, nesnášenlivosti a přitom jsou tak označovaní lidé, kteří mají pouze výhradu vůči systému, který podle jejich názoru postupně a hlavně nevratně demontuje společnost postavenou na národních principech, na sdílené kultuře, která má mnohasetletou tradici, na náboženství, na českém jazyku. Jejich obavy pramení z prostého faktu, kterým je sílící migrační vlna s nepříliš optimistickým výhledem  do blízké budoucnosti. Obavy z příchodu velkého počtu lidí vyznávajících jiné civilizační principy, jsou pak pro ně hrozbou, které je podle jejich názoru nutné se postavit a jsou rozhodnutí bránit takovému vývoji. Do Debatního klubu přijali na téma vysvětlení pojmu „havloidi“ Radek Velička, vydavatel Vlasteneckých novin, a Michal Urban, aktivista Generace Identity. (-av-, tit. red.)

„Uprchlická krize“ a nový národovský princip

Gernot Facius 

Azylová lobby dokáže snadno a účinně během krátké 
chvíle zorganizovat masové propagandistické "prouprchlické" akce.

Německo, Evropa na (knižní) podzim roku 2015: Tituly, které nějakým způsobem mají něco společného s hřejícím tématem „vlast“, se sotva ještě dají spočítat. Skepse vůči globalizaci zanechává i zde své stopy. Nová generace autorů se ujímá příběhů ze svých regionů, anebo si posluhuje vzpomínkami lidí, kteří osobně prožili zbavení práv, utíkání a vyhánění. Na podzim svého života se dokonce i pamětníci, jež jsou hrdí na svou „zdařilou integraci“ a jež kdysi odbývali řeči o národní identitě jako maloměšťáctví, vydávají hledat své kořeny. Vlast je přeci jenom více než obyčejné slovo. Vlast se stává bezpečným kotvištěm, čím více se ukazují trhliny v trámoví významných politických institucí. Nyní, v otázce azylu a přistěhovalectví, směřuje evropský projekt ke svému ztroskotání. Narůstá touha po stabilních místech zázemí, kam se člověk může přechodně uchýlit. Právě tato místa začínají být díky novému „stěhování národů“ vystavována tlaku.

Adam Berčík: Co největší možná reemigrace neevropských přistěhovalců je možná

Díky Michalu Urbanovi, který již účinkoval v Debatním klubu a čas od času zmínil slova "Generace Identity", jsem začal být zvědavý o co jde. Až po relativně dlouhé době jsem se více méně náhodou dostal ke stránkám identitářského hnutí a začal podrobněji zkoumat obsah stránek, některé texty a odkazy. Překvapilo mne, že jde o hnutí mezinárodní a i to, k jakým odkazům, respektive koho, se hnutí hlásí. Rád bych se pokusil Generaci Identity představit díky Dotazníku, jako hnutí, které pro někoho může být alternativou při hledání zaujetí postoje k tomu, co se ve společnosti, politice a podobně děje. Adam Berčík, jako člen hnutí a autor řady textů publikovaných na stránkách identitářského hnutí, souhlasil s vystoupením v Dotazníku, za což mu děkuji. (-av-)

Šéf bavorské AfD se vyhýbá sudetské otázce

Provokatér z německé televize ZDF se vmísil do demonstrace proti Merkelové

Tisíce příznivců AfD demonstrovaly v sobotu v Berlíně proti současné 
azylové politice aktuální politické reprezentace Spolkové republiky Německo. 
Pod heslem „Červená karta pro Merkelovou – Azyl si vyžaduje hranice“ proudilo 
podle údajů organizátorů více než 7000 lidí centrem Berlína. Policie hovořila 
o 5000 účastnících. Policie musela chránit účastníky před násilnickými 
„levicovými“ extremisty, kteří útočili i na policisty, minimálně jeden z 
nich byl zraněn. Vedoucí činitelka AfD Frauke Petry napadla ve svém 
projevu spolkovou kancléřku Angelu Merkelovou (CDU) a obvinila jí z 
toho, že provádí „politiku proti vlastnímu národu“. Zkreslující a tendenční zprávu 
podala o demonstraci ČTK. Podle české agentury provázely demonstraci 
„drobné potyčky zejména s odpůrci extremistů“ (sic) a účastnilo se jí „asi 3500 lidí“. 
Mezi demonstranty se vmísil i tým veřejnoprávní televize ZDF, přičemž jeden 
ze zaměstnanců se převlekl do kostýmu klauna. Dav jeho provokativní účel odhalil 
a začal skandovat „Lügenpresse, Lügenpresse...!“ (-lb-) 
(Foto: schreenshot Youtube/Alexander Beck)

V čele bavorského zemského svazu Alternativy pro Německo (AfD) stojí několik málo týdnů emigrant z moravské Olomouce. Firemní poradce a publicista Petr Bystroň byl na jednání svazu 285 hlasy zvolen za předsedu. Ačkoliv je sám přistěhovalcem, označuje Bystroň omezení přistěhovalectví v Německu ze jednu z nejdůležitějších priorit své politiky. Je mu 44 let a vystudoval ekonomii a mezinárodní vztahy na vysoké škole pro politiku a Univerzitě Ludwiga Maximiliana v Mnichově. Do Německa přišel v roce 1987, když ve věku 16 let společně se svými rodiči emigroval z Olomouce. Ovšem na otázku směrovanou na jeho postoj ohledně Benešových dekretů a napravení bezpráví spáchaného na sudetských Němcích explicitně nechtěl poskytnout odpověď. Sice poukázal na to, že se prý „v 90. letech zúčastnil četných svatodušních srazů Sudetoněmeckého krajanského sdružení“, ale řekl, že tato otázka spadá do kompetence spolkového předsednictva AfD. Ani námitka, že v Bavorsku žije mnoho sudetských Němců a ty by mohl zajímat názor zemského předsedy na věc, nedokázala Bystroně přinutit k nějakému stanovisku. (-mm-)

Pavel Reumann: Jako římský katolík nesdílím papežův přístup k imigrační vlně

Foto: Debatní klub

Dnešního hosta Dotazníku Pavla Reumanna jsem poznal díky profesionálnímu aktivistovi Vojtěchu Razimovi, pro kterého jsem natočil spot Státní loterie Slizka. Je učitel, právník, motorkář a jáhen. Nabídl jsem mu vystoupení v Dotazníku na téma křesťanství a on souhlasil. Zabývá se mj. otázkou, zda je Ježíš Kristus historická postava nebo pouhý mýtus, vyjadřuje své myšlenky na téma křesťanského extremismu, fundamentalismu a ortodoxie, ale také říká, co si představuje pod pojmem „poslední soud“, vyjadřuje svůj názor na homosexualitu a také na současnou přistěhovaleckou vlnu. (-av-)

Stíny na „vzorové demokracii“

Už za „první republiky“ nebyli židovští uprchlíci v Československu vítanými hosty. Exulanti z Německa v ČSR zato v první řadě útočili na Německou říši, neutěšené menšinové poměry v první republice jim ale nestály za zmínku. 
Fritz H. Schmachtel

Autoři Michal Frankl [zaměstnanec Židovského muzea v Praze, vedoucí „Odboru židovských studií a dějin antisemitismu“ – pozn. NS] a Kateřina Čapková [mj. vyučuje „moderní židovské dějiny“ na „New York University in Prague“] vydali v Praze knihu Nejisté útočiště, ve které relativizují podle jejich názoru v mnoha studiích po dlouhou dobu nekritický a pozitivní pohled na azylovou politiku Československa v letech 1933 až 1938. Podklady tvoří mezi jiným dokumenty různých ministerstev, dalších úřadů a novinové články.

Výměna obyvatelstva v Čechách a na Moravě

Chtěl bych upozornit na skutečnost, že v časopise Literaturspiegel (vydávaném Pracovním kruhem sudetoněmeckých akademiků – AKA) nedávno vyšel druhý díl mé práce o „Výměně obyvatelstva v Čechách a na Moravě v letech 1938/39“. Tato práce byla mnou zpracována po velmi rozsáhlých rešerších v různých archivech v Německu a Česku.

V prvním díle (který vyšel již v říjnu 2011) jsem doložil, že Adolf Hitler koncem roku 1938 osobně dal podnět k přijetí předpisu, který opravňoval obě vlády k vykázání určitých osob a jež se pak stal paragrafem 2 ve smlouvě mezi Německou říší a Československou republikou o otázkách státního občanství a opce z 20. listopadu 1938.

Poznámka: Tento Hitlerův pokyn proběhl v telefonátu s říšským ministrem zahraničí v Berlíně, a sice z tzv. „Vůdcova vlaku“ (velitelem byl tenkrát tehdejší plukovník Erwin Rommel), který tehdy stál na nádraží v Laa an der Thaya. „Vůdce“ koncem října absolvoval svou návštěvní cestu po „sudetském území, přičleněném k Říši“, tentokrát po jižní Moravě.

Čtenářský dopis „Sudetenpost“: „Zeman má pravdu!“

Člověk může mít rozporuplný názor na českého státního prezidenta. Nemá rád sudetské Němce a sem tam si připije. Ale má odvahu! Jak je z dalšího zřejmé, vyjádřil v rozporu s průmyslem tvorby veřejného mínění a azylantskou lobby to, co si myslí převážná část obyvatelstva: „Nikdo vás sem nezval. Když už tady jste, tak musíte respektovat naše pravidla, stejně jako my respektujeme pravidla, když přijedeme do vaší země. Když se vám to nelíbí, běžte pryč.“ A u nás se nikdo ani nedováží oponovat tvrzení, že v Srebrenici se odehrála největší masová vražda po Druhé světové válce a nebylo to vraždění vyhnaných Němců. Přitom Druhá světová válka jak známo skončila 8. května 1945. (Čtenář Rudolf Kofler, Graz).

V Srbsku byla odstartována restituce – první navrácení!

Právník Nikola Bozic (uprostřed) s předsedou podunajských 
Švábů Antonem Ellmerem (vpravo) a Josefem Springerem 
(vlevo). Foto: Maurer/Sudetenpost/Volksblatt

To co se v Česku, na Slovensku a v ostatních vyháněčských státech kategoricky odmítá a je považováno za hrozbu pro celé státní uspořádání, není jinde zřejmě považováno za problém. V Srbsku se právě naplno rozjíždí rehabilitace a restituce podunajských Švábů, jež byli vyvlastněni a vyhnáni po Druhé světové válce. Odpovídající zákon byl usnesen již v roce 2011. Ovšem tomu, že to Srbsko bude s lítostí projevenou skutky a se smířením s bývalými spoluobčany skutečně myslet vážně, mnozí vůbec nechtěli věřit. Proto si tedy ani nepodali žádost na rehabilitaci a restituci. A ti, kteří tak již učinili, mohou nyní čerpat plody této aktivní politiky smíření. V Rakousku byl nedávno úspěšně ukončen první případ restituce. Tři bratři z Horního Rakouska obdrží nazpět pozemek o rozsahu 3000 metrů čtverečních, který se nachází v srbském maloměstě Kula. Pozemek patřil jejich prarodičům. To tedy znamená, že i dědicové mají plný nárok. Právníci Ralf Brditschka a Nikola Bozic ze society Hasch und Partner dokázali úspěšně uzavřít i další případ jedné rodiny z Karlsruhe. V tomto případě šlo celkem o 250 hektarů zemědělské půdy poblíž města Apatin nad Dunají, a sice při ceně 15.000 EUR za jeden hektar – je to tedy značné jmění, které již bylo restituováno. Brditschka, který je mimochodem vnuk jednoho sudetoněmeckého výrobce šperků z Jablonce, a jeho srbský kolega zastupují asi 2200 podunajských Švábů, přičemž 90 procent z nich je z Rakouska a zbytek z Německa, z USA a Kanady.

Menšinová politika českého meziválečného státu

Češi hned od počátku republiky považovali za jediný státotvorný národ a nenamáhali se svým největším národnostním menšinám – Němcům a Slovákům – ani v nejmenším zprostředkovat pocit, že nový stát je také jejich
Tomáš Krystlík

Češi chápali nový československý stát oprávněně jako svůj výtvor, avšak již neoprávněně jako své výlučné vlastnictví. Ministerský předseda Karel Kramář na první schůzi Revolučního národního shromáždění prohlásil na adresu národnostních menšin: „Náš stát ovšem bude státem českým…“ To přijalo jednomyslně prohlášení, v němž potvrdilo, že „Československá republika bude státem občansky i národnostně spravedlivým“ a současně dodalo: „…vše to při vůdčím postavení československého národa a jeho jazyka“.

Romantizace

Manfred Maurer 
Tisíce lidí z krizových oblastí tohoto světa putují aktuálně přes Rakousko do Německa. Tato uprchlická a migrační vlna znamená jednu z největších výzev pro Evropskou unii. Protože tyto masy nejsou vždy a všude přijímány s otevřenou náručí a nejeden člověk v této zemi spatřuje v záplavě lidí ze vzdálených kultur také problém, bylo možno v minulých týdnech zaslechnout zmínky o tom, jak šlechetně a nesobecky prý Rakušané dříve jednali při příležitosti uprchlických vln. Vedle početného počtu uprchlíků po povstání v Maďarsku v roce 1956 a během balkánských válek v 90. letech minulého století se neustále také poukazuje na poválečnou dobu. Tehdy prý Rakušané sami nic neměli, ale navzdory tomu prý integrovali mnohé národní Němce s mnohem menšími obtížemi, než je tomu dnes právě v této čtvrté nejbohatší zemi Evropy.

Čeští historici opět lžou

Tomáš Krystlík 

V článku Odbojáře rozezlily požadavky dědice Czerninů zase čeští historici nehorázně lžou. Například: „,Říšskoněmecké občanství se neudělovalo automaticky ani v uloupeném pohraničí nazývaném nesprávně Sudety,´ upozornil člen Historicko-dokumentační komise Českého svazu bojovníků za svobodu Jiří Jaroš Nickelli.“

Pomiňme, zda území bylo „uloupené“, a nalistujme ve smlouvě mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce z 20. 11. 1938 (č. 300/1938 Sb.) § 1:

„Českoslovenští státní občané, kteří měli 10. října 1938 své bydliště v některé obci připojené k Německé říši, nabývají s účinkem od 10. října 1938 německé státní příslušnosti, pozbývajíce zároveň československého státního občanství, jestliže a) se narodili před 1. lednem 1910 na území připojeném k Německé říši nebo b) pozbyli německé státní příslušnosti dnem 10. ledna 1920 nebo c) jsou dětmi nebo vnuky osoby, u které jsou splněny podmínky písmena a) nebo b) nebo d) jsou manželkami osob, u kterých jsou splněny podmínky písmena a), b) nebo c).“

Antiislamismus ano, antisemitismus a anticiganismus ne?

Jan Kratina 

Asi každý pozorný divák současného politického dění v Evropě si musel všimnout jednoho zajímavého jevu. Nebývalý rozmach kritiků islámu v Evropě. Kteří sice na islámu a jeho nositelých nenechají nit suchou a dost často při tom operují s argumentací sahající do středověku a tehdejšího lovu čarodějnic, nicméně jiná cizokrajná nebezpečí nechávají tyto hysteriky kupodivu zcela klidnými. Z úst mainstreamových antiislamistů neslyšíme žádné hrůzostrašné povídky o Židech, Cikánech, nemuslimských Afričanech nebo třeba Vietnamcích, kteří v Evropě už nějakou dobu žijí a náš evropský kontinent svým originálním způsobem "obohacují". Jak si to lze vysvětlit?

Občanka Sýrie o utečencích: "To nejsou praví Syřané – jsou to navíc migranti s ekonomickými motivy"

Na demonstraci, kterou již před měsícem – v neděli 6. září 2015 v Bělehradě uspořádaly organizace SNP Naši a Srbski Obraz měla projev i občanka Sýrie Rima Darious. Před shromážděnými občany otevřeně hovořila o situaci v Sýrii, vlně migrantů a vztahu Západu k tomuto problému. Překlad celého projevu Vám přinášíme níže.

Drazí přátelé, stojím tu dnes před Vámi jako hrdý občan Sýrie, abych Vám vylíčila situaci v mé zemi, která se týká i Srbska. 

Kdysi jsme byli národ, uvnitř kterého se lidé vzájemně milovali a respektovali. Před touto válkou byla naším největším problémem Palestina. Chtěli jsme řešit malé problémy v porovnání s tím, co zde máme dnes, problémy byrokracie a korupce v některých státních sektorech. Neznali jsme nespravedlnost, terorismus ani kriminalitu. Posledních deset let před touto válkou jsme tvrdě pracovali a učinili velké kroky. Nejdůležitější je, že před touto válkou neexistovali žádní syrští utečenci. 

Alfred Rosenberg přednášel v Praze o globalismu

Osmnáctý sešit Edice Fascikly: O svobodě ducha

V sobotu 15. ledna 1944 přijel do Prahy Alfred Rosenberg, aby následující den v Německé opeře (dnes Státní opera Praha) na říšské slavnosti Svobody ducha za přítomnosti vedoucích činitelů strany, státu a branné moci, přednesl hlavní projev. A protože jeho obsah souzní s dnešní situací v Evropě a ilustruje, jak úzce je nynější její slabé a nejisté postavení spjato s událostmi, od nichž uplynulo již přes 70 let, rozhodli jsme se jej znovu uveřejnit v řadě e-sešitů Fascikly.

Ukázky: „V poznání a v obavě z takové blížící se krize, v poznání, že ‚černý pátek', který jednou otřásl Spojenými státy, se může v nejhroznějším rozsahu stát světovým zjevem pro všechny liberálními státy, dějí se pokusy o únik navenek. Jsouce neschopni skutečně vzdělávat přebohaté životní prostory, ohlížejí se lačně po nových zemích s novými zdroji surovin, aby je rovněž vykořistili… A jestliže národy nejsou ochotny podrobit se těmto kořistnickým plánům, pak přichází doby válek… 

Do nekonečna se přít?

Manfred Maurer 
Už celý půlrok se táhne vnitřní sudetoněmecký konflikt ohledně změny stanov. A vypadá to tak, že tomu hned tak nebude konec. Vzhledem k ještě možným instancím v tomto právním sporu je prognóza advokáta Veauthiera, že by k finálnímu rozsudku mohlo dojít až v roce 2018, docela realistická.

V tomto období je vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení právně vázáno na stanovy, které politicky již hodilo přes palubu. De facto tímto nemůže věrohodně zastupovat ani jednu, ani onu druhou pozici. Kruhům, jež jsou krajanskému sdružení málo nakloněny a kterých je docela hodně, se to bude jedině hodit. Čím více se vyhnanci zabývají sami sebou, tím méně jsou politickým faktorem.

Jestli vůbec, tak změna stanov nebude platná před rokem 2018

Spor na půdě oficiální sudetoněmecké organizace: Advokát odpůrců nových stanov se domnívá, že by Bernd Posselt mohl být za svůj postup i vyloučen ze svazu 
Na internetových stránkách [mnichovského] Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL) už byly zveřejněny v rubrice „Cíle“ – ony nové stanovy, jež byly koncem února schváleny spolkovým shromážděním. Ty by tam ale vlastně vůbec stát neměly. Neboť právoplatné jsou nadále ty stanovy, ve kterých je zakotven jako účel spolku mimo jiné také zasazování se o znovuzískání vlasti a o restituci. Pozměněné stanovy, ze kterých byly tyto body vyškrtnuty, nebyly, jak jsme informovali, přijaty k registraci rejstříkovým soudem při městském soudě v Mnichově. Dokud tato registrace neexistuje, nemá změna stanov také žádnou právoplatnost. A do té doby to také potrvá, pokud vůbec bude změna moci být udržena v této podobě. Neboť proti novým stanovám byla podána žaloba spadající pod mnichovský zemský soud, který rozhodne 3. listopadu. To je také jeden z důvodů, proč se rejstříkový soud rozhodl proti pravděpodobně unáhlenému zápisu a proč odmítl příslušnou žádost krajanského sdružení. Heinz Veauthier, advokát žalobní strany, poukazuje na skutečnost, že se proces může ještě velmi protáhnout. Jsou totiž možné ještě tři instance včetně spolkového soudního dvora v Karlsruhe.

Kde končí svoboda slova

Josef Zouhar a Tomáš Pecina v novém Debatním klubu

Kde končí svoboda slova a počíná hrozba postihem formou pokuty nebo nakonec i kriminálem?, je téma debaty, do které přijali pozvání justiční aktivista Tomáš Pecina a Josef Zouhar, soudní znalec v oboru kriminalistika a sociální vědy.

Jak dnes fungují znalci schopní nahlédnout na míru závažnosti nějakého výroku a posoudit nebezpečí z něho plynoucí? V období "normalizace" a ostatně od převratu v roce 1948, vlastně po celou dobu existence  česko-slovenského resp. českého státu, a asi i v dobách předchozích, tedy za Rakouska-Uherska, je poměrně konstantním problémem, že někdo něco někde řekl nebo napsal a následně ho někdo udal a byl z toho někdy i velký problém. Dříve bylo velmi těžké chytit při činu, respektive chytit za slovo potenciálního vyníka a tak měli nejrůznější "Sabinové" spoustu práce spočívající v navazování přímých vztahů s lidmi, které následně udali za to co řekli. Dnes, v naší moderní době je situace pro udavače i samotnou policii situace mnohem přehlednější a jednodušší díky existenci internetu, kamer a zvukových záznamových zařízení, chcete-li odposlechů. Dá se říci, že Orwellova noční můra v podobě Velkého bratra se definitivně probudila v plné síle k životu a začíná se mít čile k práci. Jak pracuje soudní znalec a podle čeho například dešifruje, co je a co není závadné? (-dk-) 

Náš směr se vrací

Lukáš Beer 

Dva týdny nazpět (13. září 2015) proběhlo v dolnorakouském 
Klosterneuburgu každoroční setkání rakouské odnože 
Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SLÖ). Za Náš směr 
se jej zúčastnil Lukáš Beer (na snímku vlevo). Tzv. uprchlické 
téma se nevyhnulo ani této politické akci – vyjadřovali se k němu 
téměř všichni řečníci. Zazněly kritické hlasy na adresu těch 
(zejména spolkovoněmeckých) politiků, kteří porovnávají 
osud německých utečenců a vyhnanců roku 1945 s osudem 
mnoha současných „uprchlíků“, které motivují hospodářská a 
sociální lákadla v Německu a „pozvánka“ kancléřky 
Merkelové. Foto: A. Nechvatal

V uplynulých týdnech obdržela redakce řadu mailů od ustaraných čtenářů, kteří se tázali, zda se něco závažného děje, když se naše stránky na tak dlouhou dobu zčista jasna odmlčely. Všem těm, kteří o příčině tohoto přechodného stavu doposud nebyli obeznámeni, patří tedy následující řádky.

Od počátku září jsem z profesních důvodů přesunul své dosavadní profesní působiště v Brně do jiného, 125 km vzdáleného místa v Dolním Rakousku, což si na počátku vyžadovalo řadu časově náročných překážek „logistického“ druhu – jinými slovy: nemalá část dne byla promařena pendlováním na nové působiště. Ztratilo se tím mnoho drahocenného času, který mohl být jinak jako obvykle plodně využit pro redakční práci. Na tomto místě se omlouvám všem těm, kterým jsem během posledního měsíce nebyl schopen odpovědět na elektronickou poštu, a prosím je tímto o shovívavost. Nyní znají konečně i důvod pro dosavadní "redakční nečinnost".

Semelová před soudní stolicí

Tomáš Pecina 
Za nic než poněkud trapnou politickou exhibici není možné označit osobnostní žalobu, kterou na poslankyni Martu Semelovou podal její politický konkurent z Brna Michal Kincl (TOP09). Z opatrnosti zažaloval i stranu, za niž se politička předmětným, značně nechutným způsobem medialně presentovala.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (22.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část – 14. část – 15. část – 16. část – 17. část – 18. část – 19. část – 20. část – 21. část
Závěr přednášky z 14. ledna 1945
Alexander Dolezalek

"Zřejmě musela být půda naší zeminy tak hluboce rozryta a 
rozorána, aby přinesla nové ovoce. Na ty, co tuto válku přežijí, 
a na naše děti a jejich děti čeká nejvyšší štěstí."

Jaké úkoly stojí před evropskou konfederací? Zde se opět vrátím k oněm sedmi velkým oblastem, zmíněným v úvodu, které bych chtěl heslovitě, ale přesto přehledně, nastínit.

V popředí jsou dvě politické otázky: Otázka národnostních skupin a sociální otázka, tedy nacionálně-politická a sociálně-politická otázka.

Pokud se ve východní Evropě až do počátku války ze 100 miliónů lidí 40 miliónů nacházelo pod cizí vládou, pak z toho vyplývá obrovský význam otázky národnostních skupin. Uznáním a národně-politickým zajištěním národního života, teritoriální popř. personální autonomií, systémem volkslistů a katastrů budou podle vzoru sedmihradské nacionální univerzity [Concilium Transylvania Saxonicum – politický orgán samosprávy sedmihradských Sasů – pozn. překl.] moci být uspořádány poměry v onom prostoru, kde mezi sebou jednotlivé národy provázaně sousedí a sociálně se překrývají. V mnoha případech, jmenovitě na jihovýchodě, bude moci být dosaženo takovéhoto národně-politického přestrukturování ovšem až prostřednictvím přesídlení a výměnného osídlení (...). Také po Třicetileté válce, která znamenala pro německý venkovský lid průměrně 40% ztráty, nastávají rozsáhlé procesy stěhování, jež určovaly dnešní národní a krevní obraz našeho národa. Takováto stěhování již pod tlakem válečných událostí v těchto letech začala a zřejmě budou pokračovat ještě několik let po válce. (...)

Politolog Lukáš Jelínek šířil v pořadu „Události, komentáře“ dezinformace o webu Náš směr

Stránky se prý zastávají „Himmlerovy židovské politiky“, jsou proto „neofašistické“ a nemůžou nikdy uvádět pravdivé informace 
Lukáš Beer 

Zpravodajský pořad České televize „Události, komentáře“ se v úterý večer hned v úvodu věnoval obsáhle problematice současné uprchlické krize a zejména pak reakcím na petici nazvanou „Vědci proti strachu a lhostejnosti“. Diskuse se zúčastnili mluvčí českého státního prezidenta Jiří Ovčáček a imunolog, genetik Ústavu molekulární genetiky AV ČR, signatář jmenované výzvy Václav Hořejší. Svůj komentář připojil na závěr i analytik Lukáš Jelínek z Masarykovy demokratické akademie (think tank politické strany ČSSD).

ČTK převzala starý text na politickou objednávku – Aneb jak udělat z asociálního vraha vyléčeného „neonacistu“

Sdělovací prostředky zamlčují, že mladík byl odsouzen za spoluúčast na vraždě, kterou soud vůbec nespojoval s „pravicově extremistickou činností“. V Německu z něj média udělala osvíceného bývalého neonacistu, který dnes bojuje proti předsudkům vůči přistěhovalcům. 
Lukáš Beer 

Foto: screenshot Youtube/DW

Deník Blesk, stejně jako portál Romea.cz převzal v úterý zprávu ČTK o „neonacistovi z Německa, který se stal kazatelem“: „Tento třiatřicetiletý urostlý muž se zrzavě blonďatými vlasy má totiž za sebou přerod. Kdysi byl neonacistou, před 16 lety jednoho člověka zbil tak, že zemřel. Kvůli tomu se pak ocitl ve vězení. Nyní chodí po školách, zabývá se prevencí extremismu a své zážitky sepsal v knize. Nabádá, aby lidé mladé pravicové extremisty neodepisovali a případně jim nechali otevřenou cestu zpět do společnosti.“ Johannes Kneifel, tak se tento mladý muž se zájmem o kulturistiku jmenuje, pochází z Dolního Saska. Sklouzl prý k „pravicovému radikalismu“ proto, že pochází ze sociálně a zdravotně handicapované rodiny – stal se kvůli tomu z něho pacient psychiatrie a asociál v podobě „pravicového radikála“. Zpráva ČTK vypráví, co se stalo potom – pro celou svou pikantnost ocitujeme i detaily: „V srpnu 1999, když mu bylo 17 let, s kamarádem zbil jednoho čtyřiačtyřicetiletého odpůrce neonacistů. Muž na následky zranění zemřel a Kneifel byl za smrtelné ublížení na zdraví odsouzen k pětiletému trestu ve věznici pro mladistvé. Třeba by bylo všechno jinak, kdyby se tenkrát vyskytl někdo – třeba učitel –, kdo dokáže nadchnout pro demokracii a hodnoty republiky‘, přemýšlí mladý muž. Ale nikdo takový pro něj nebyl. Když nyní stojí před školáky, snaží se jim dodat odvahu, aby využívali možností, jaké demokracie nabízí, a aby se angažovali.“ – Potom už jenom ve zprávě následuje popis jeho kariéry v církvi a básnění o tom, jak se z něho stal „jiný člověk“.

Uprchlíci souloží na soukromých pozemcích v okolí tábora, všude zapáchá moč a válí se odhozené odpadky, darované jídlo a ošacení od Charity končí v popelnicích

Fotoreportáž na Facebooku o poměrech v okolí utečeneckého tábora v Traiskirchenu 

Fotografie, které hovoří za sebe: Nahoře vedoucí pracovnice demokraticky 
nikdy a nikým nelegitimované organizace Amnesty International 
Daniela Pichlerová, která v utečeneckém táboře vedla „průzkum poměrů“. 
Právě líčí novinářům, jaké „katastrofální poměry“ pro azylanty v táboře 
panují. (Foto: screenshot ORF/Wien heute.) Jaké katastrofální poměry si 
musí vytrpět lidé, kteří žijí v okolí tábora, už Amnesty International
 nezajímá (foto dole: Peter Bächer, Facebook).

Amnesty International směla před nedávnem provést jednodenní „inspekci“ v rakouském uprchlickém táboře Traiskirchen na jih od Vídně. Na závěr její mluvčí vystoupila před novináři. Daniela Pichlerová, která vedla „výzkum“ přímo na místě, označila stav v uprchlickém táboře za katastrofální. Kolem 1500 lidí stále musí kvůli přeplnění budov spát „pod širákem“ a uprchlíci jsou prý trápeni dlouhým čekáním ve frontách. Tábor si za Amnesty International prohlédl i lékař íránského původu Siroos Mirzaei, pracující nyní ve Vídni. Jeho zjištění: akutní nedostatek lékařů na tak velký počet lidí (pouze čtyři) a sanitární zařízení jsou „v otřesném hygienickém stavu“.

V jakém hygienickém stavu by se toalety nacházely v hypotetickém případě obsazení stejného tábora stejným počtem lidí, ovšem středoevropské provenience, lze jen neseriózně spekulovat. Své vědí ovšem i obyčejní obyvatelé městečka Traiskirchen, bydlící (nejen) v bezprostředním sousedství utečeneckého tábora.

Historiograf Jiří Padevět lže o Himmlerově příkazu k zabíjení vězňů – jak to bylo doopravdy?

Himmler naopak vydával jasné rozkazy, aby byli šetřeni židovští vězni a nedocházelo k jejich úmrtí
Lukáš Beer 

Ilustrační foto: screenshot Youtube / Vladimír Suva

Publicista Tomáš Krystlík nedávno upozornil na výroky historiografa Jiřího Padevěta v souvislosti s prezentací nové knihy Krvavé finále. Jaro 1945 v českých zemích a vyslovil pochybnost, zda Padevětem citovaný údajný Himmlerův rozkaz („Kein Häftling darf lebend in die Hände des Feindes fallen“) není podvrhem. Taktéž zpochybnil Padevětovu interpretaci citátu v tom smyslu, na co se údajný rozkaz měl vztahovat. Tyto postřehy kolegy Krystlíka byly naprosto oprávněné, ale musíme předně konstatovat jedno: Nehledě na to, zda je tento Himmlerův rozkaz autentický, či je pouhým podvrhem, je stoprocentně jisté, že Padevět tento údajný Himmlerův text naprosto nesmyslně interpretuje. V kontextu s jeho knihou pak je naprosto bezpředmětné, zda jde o podvrh, protože s tématem, se kterým autor knihy Padevět text spojuje, tato věc nemá vůbec nic do činění.

Antikampaň proti zprávám o americkém původu „uprchlické pašerácké iniciativy“?

Na různých alternativních webových stránkách v Rakousku, Německu a ve Švýcarsku, podobně i na Našem směru, se v posledních dnech šířila zpráva o původu iniciativy „Fluchthelfer.in“, jež vyzývá k ilegálnímu pašování uprchlíků osobními automobily převážně do Německa (naše zpráva ZDE a ZDE). Podle rešerší existuje totiž přímá návaznost na americko-sionistický „Ayn Rand Institute“ (ARI). Nyní se ozval jistý Philipp Dammer, údajně zastupující ARI, který rozesílá německy píšícím webovým portálům, jež tuto informaci šířily, mail, ve kterém popírá, že by think tank ARI měl se zmíněnou iniciativou něco společného. Tvrdí dále, že se jedná zřejmě o zneužití ze strany nějaké „anarchistické skupiny“.

Czeslaw Walek si pochvaluje Sorose, že nikdo jiný nedokáže podpořit LGBT-kampaň tak jako on

Sorosova nadace darovala 1,7 mil. Kč na roční provoz akce „S barvou ven“ 

Za účelem informačního dokreslení k úvaze Richarda Kalivody doplňujeme konkrétní příklad, že spolek Prague Pride obdržel v loňském roce od Nadace Open Society Fund (OSF) v rámci Norských fondů grant na tvorbu portálu pro „LGBT osoby v krizi“ po názvem „S barvou ven“ ve výši 1,683.000 korun. „Projektem jsme reagovali na sebevraždu čtrnáctiletého Filipa, který si vzal život, protože nechtěl žít v homofobní společnosti. Po pravdě, u nás neexistuje jiná organizace, na kterou bychom se mohli obrátit s žádostí o podporu projektu tohoto typu“, přiznal v rozhovoru poskytnutému OSF homosexualistický aktivista Czeslaw Walek, předseda sdružení Prague Pride a ředitel neziskové organizace Otevřená společnost.

„Druhá Mnichovská dohoda“ a Čekání na Godota

Günter Kottek 
V bavorském „Domě vlasti a čtvrtého kmene“ v Mnichově úřaduje rétoricky prohnaný mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení s machiavellistickým křížkem na svém stranickém čele CSU. Naprosto vzdálený nadějím a očekávání nejen pamětnické, ale i většiny k odkazu se hlásící generace. A vyčkává zde den svého triumfu ve formě „českého gesta smíření“, které má přijít z Prahy. Není to nějaké Čekání na Godota, nýbrž čekání na gesto českého státu (alespoň ve formě zrušení zákona z 8. května 1946 českým parlamentem, zákona ospravedlňujícího trestné činy, jenž obzvláště křiklavě odporuje proklamovaným hodnotám EU). Tímto gestem by se v Praze takřka oficiálně přijala cenově výhodná výprodejní nabídka „smíření výměnou za sudetoněmeckou rezignaci na zpětné získání vlasti, včetně restituce majetku a napravení škod“, která byla nedávno v podobě změny stanov SL jeho mluvčím telegrafována z Mnichova, a tím by se potvrdil (krajně sporný) úspěch posseltovské politiky.

Prague Pride: Mávání pěstičkou na devianty Sorose nezastraší

Richard Kalivoda

V sobotu 15. srpna se má v Praze konat cíleně provokativní akce Prague Pride. Zúčastnit se jí chystají psychicky labilní osoby, trpící různě rozsáhlou formou deviace, patrný to následek frustrace z dětství a neschopnost vytvořit si během dospívání základní normy sebeovládání. Česká společnost se při hodnocení této asociální akce rozdělí jako vždy na tři skupiny. První, zcela marginální, bude deviantům fandit a obhajovat jejich zvrácenost a exhibicionismus. Druhá část, drtivá většina společnosti, bude zmíněnou akci zcela ignorovat. Třetí skupina, s naprosto marginálním zastoupením jako ta první, se rozhodne akci hlasitě kritizovat; v některých značně ojedinělých případech jí mořná bude i fyzicky inzultovat. Kdo z těchto tří skupin společnosti zaujal k sobotní Prague Pride nejracionálnější postoj?

Edukace profánního davu

Dotazník pro Radka Veličku 

Radek Velička je autorem řady webových projektů, které mají velmi vysokou návštěvnost. Chtěl jsem se ho zeptat, zda cena v podobě vulgarismů, hrubosti a někdy i neetického obsahu textů není přece jen příliš vysoká za to, aby, jak píše na stránkách Alfa Libera, naplnil cíle sdružení, kterými mají být "vzdělávání a šíření osvěty v oblasti mediální gramotnosti". (-av-) 

Použil historik Jiří Padevět ve své nové knize podvrh Himmlerova výroku?

Po stopě pravděpodobného českého podvrhu 
Tomáš Krystlík 

Dnes dopoledne se mi dostala do ruky kniha Jiřího Padevěta Krvavé finále. Jaro 1945 v českých zemích, kde na straně 2 jsem našel cosi jako motto k tzv. pochodům smrti: „Kein Häftling darf lebend in die Hände des Feindes fallen“ (Heinrich Himmler, 14. 4. 1945).

Autor výše uvedené knihy Jiří Padevět říká v interview o pochodech smrti a vyvražděných transportech z koncentračních táborů: „To byla především logistická záležitost, nešlo už o evakuaci, ale o zabíjení. Himmler vydal v polovině dubna rozkaz, že všechny vězně z koncentračních táborů je nutné zabít, aby nemohli vydat svědectví. Někteří velitelé lágrů nevěděli, co s nimi. Měli tam dozorce, někdy i dozorkyně, odhodlané je postřílet. Ale co se stovkami mrtvol? Tak prostě vězně sebrali, nedali jim najíst ani napít a vodili je krajinou tak dlouho, dokud neumřeli vysílením.“

Trapné ulítnutí protimoskevské propagandy: Reportérka „Deutsche Welle“ vyprovokovala několikahodinové boje

Foto: screenshot DW

Válečná reportérka britského původu, Kitty Loganová, donedávna ještě pracující pro německý veřejnoprávní televizní kanál Deutsche Welle vysílající pro zahraničí, byla v červnu na cestách po východní Ukrajině. Její úkol byl jasný: natočit pro filmovou reportáž proruské separatisty, jak porušují příměří. Nastaly však problémy, protože novinářka všude nacházela maximálně tak potulující se opuštěná domácí zvířata a po boji žádné stopy. Měla nakonec štěstí a narazila mezi separatisty na velitele, který frustrované reportérce nabídl, že pro její kameru udělá „šou“ a začne střílet na ukrajinské vládní jednotky. Loganová souhlasila a vyprovokovala tím několikahodinovou přestřelku.

Martin Konvička není žádným „nacistou“, ale poslušným sluhou sionismu z oddělení vulgární antiislamistické sekce

Právě proto mu mainstreamová média v ČR poskytují relativně velký prostor 
Lukáš Beer

Tisíce Čechů se na sociálních sítích naivně chytají na takovýchto 
nesmyslných výtvorech z kuchyně antiislamistických hnutí, jako 
je "Islám v ČR nechceme" a "Blok proti islámu".

Čulíkovy Britské listy (BL) bojují poslední měsíce se skomírající přízní čtenářů – i mnoho dosavadních „levicových“ sympatizantů je znechuceno zejména okatě protirusky tendenčními „analýzami“ a texty hlavního dopisovatele Karla Dolejšího a odmítá už BL vůbec brát vážně. K tomu se poslední měsíce přidává extrémní prouprchlická propaganda, nemající na českém webu snad žádné obdoby. Ale momentálně si nedovedu vybavit dokonce ani žádné německojazyčné levicově-liberální médium, které by v takovéto intenzitě a někdy s takovou naivní průhledností propagovalo "obohacování evropských zemí" domnělými a skutečnými uprchlíky z rozličných částí světa, jako tak činí Čulíkův web. Ale posoudit to může koneckonců každý sám za sebe.

Režisér Emmerich vyrobil pro homo-hnutí „historický“ film o vzniku „Gay Pride“

Homosexuální černoši a „transky“ si ale stěžují, že v něm účinkuje málo jejich zástupců. Podepisují protestní petici.
Lukáš Beer 

Podle britského listu The Guardian může nový snímek německého režiséra a scénáristy Rolanda Emmericha, který má 25. září přijít do amerických a kanadských kin, počítat s velkými nadějemi na ocenění letošním hollywoodským Oscarem. Emmerichovo jméno by člověka vskutku hned nenapadlo spojovat s filmovým projektem, který je už dnes horce diskutován na online portálech „LGBTQ komunity“ a má se stát jakýmsi dalším revolučním počinem v boji za její „zrovnoprávnění“. Film „Stonewall“ je zde prezentován jako „historický film“, který zachycuje naprosto klíčovou událost v dějinách emancipace homosexualistického hnutí – jak už název filmu říká, má jít o drama, zachycující povstání homosexuálů a transsexuálů v okolí baru Stonewall Inn na ulici Christopher Street v New Yorku. Na základě této „historické události“ z počátku léta roku 1969 se dnes v evropských městech konají „hrdé pochody LGBTQ komunity“, včetně toho, na který se tento víkend právem mohou těšit Pražané.

Iniciativa „Islám v České republice nechceme“ otevřeně propaguje Prague Pride

Další coming out česko-židovských „antiislamistů“ – přesně podle sionistického scénáře

Dalším důkazem toho, že iniciativa „Islám v ČR nechceme“ není žádným spontánním hnutím zastávajícím „české národní zájmy“, ale pouze místní českou odbočkou před několika lety důkladně propracované sionistické agitace, fungující v mnoha západních zemích již delší dobu v různých – někdy si na oko navzájem konkurujících – formách, je její aktuální „coming out“. Poté, co se IVČRN před nějakým časem otevřeně přiznala k podpoře zájmů státu Izrael (což bylo zjevné i bez tohoto oficiálního "vyznání"), vyslovila na svých webových stránkách dnes podporu homosexualistické akci „Prague Pride“, jež byla dnes zahájena. Přitom lze tento počin sotva přičíst intelektuálním schopnostem vedení iniciativy, jako spíše faktu, že vedení postupuje přesně podle předem stanoveného scénáře, převzatého od jiných podobně sionisticky-antiislamisticky zaměřených politických organizací, fungujících v západní Evropě. (Podrobný informační rozcestník na toto téma naleznete ZDE.) „Lídr“ iniciativy Martin Konvička ve svém starším příspěvku přiznává, že je vyznavačem liberální demokracie a věří „v její lepší zítřky“. V cestě jí prý stojí pouze islámští přistěhovalci a „islámofilové“ a jejich „antiliberální, netolerantní povaha“. IVČRN na svém webu tento příspěvek přebírá a komentuje jej slovy: „Jdete na Prague Pride? Vyrobte si transparent s Pimen Fortuynem“, tedy známým liberálním holandským antiislamistou, který je podle stránek  IVČRN „pohodář, gay a náš vzor“. (-lb-)

Za tvůrce „uprchlické pašerácké kampaně“ made in USA se vydávají na vlastních webových stránkách náhodně vygenerované profily lidí

V podobném duchu jako následovně Tomáš Lindner na stránkách časopisu Respekt prezentovala údajný „projekt německých aktivistů z Berlína“ nazvaný Fluchthelfer.in (Náš směr o této iniciativě již obsáhle psal) i jiná média v německy mluvících zemích, zejména ta levicově-liberální – Tomáš Lindner píše:

"Jedno pěkné německé slovo zní “Fluchthelfer”: je to člověk, který pomáhá svému bližnímu na útěku. Užívaným se stalo zvlášť v době studené války, kdy “Fluchthelfeři” pomáhali východním Němcům v útěku za západní svobodou a blahobytem. Jednali protiprávně, ale morálního hlediska to byli hrdinové zasluhující státní vyznamenání. V Německu nyní vznikla nová iniciativa, která se snaží starý koncept oživit. Jedete z dovolené v Itálii zpět domů? Proč do svého auta na severu Itálie nenaberete člověka, který chce v Německu, u svých známých a příbuzných, požádat o azyl? Prchá ze Sýrie nebo z Eritreji, takže má k útěku dobrý důvod, tak proč by pro něj měly schengenské hranice platit, když pro vás neplatí? Vezměte ho do auta a jeďte – to aspoň radí web fluchthelfer.in, kde najdete i skvěle propagační video z cest postaršího německého páru přes Alpy. Dává i právní tipy pro případ, že vás policie zadrží a doporučuje, jak se na cestu připravit."