pátek 18. prosince 2009

Pamětní deska zastřelených Němců

Franz Chocholatý Gröger
(s využitím článků Jana Tichého)
Na webu města Nový Bor se 15. 12. 2009 na žádost zastupitele Kalouse (jiný zastupitel mezi uvedenými jmény není) objevilo níže uvedené prohlášení nesouhlasící s umístěním pamětní desky Němcům popravených v červnu 1945. Prohlášení se mělo projednávat na zastupitelstvu 16. 12. 2009. Na zastupitelstvo v 17 hodin opět dorazila Doškářova skupina s transparentem proti nacismu.
.
Nejdřív se projednával a schválil rozpočet jako nejdůležitější bod. Jednání zastupitelstva bylo klidné až do vystoupení občanů. Začala "diskuze" k návrhu na odstranění pomníku, které požadovalo ono prohlášení. Pan Uksa měl opět příspěvek o "esesákovi a nacistovi" MUDr. Trägerovi, rozdal i nějaké dokumenty, které mají dokazovat pravdivost jeho slov. Pak vystoupil Josef Doškář a veřejně napadl místního a krajského zastupitele za SOS Jaromíra Dvořáka slovy: „Vy jste nacista.“ Nato se zvedla vlna nevole jak přítomných občanů, tak i zastupitelů. Někteří zastupitelé kvalifikovali vystoupení Doškáře jako verbální napadení veřejného činitele a vyzvali starostu, aby na Doškáře podal trestní oznámení.
Starosta Jindřich Mareš vyhlásil přestávku a po ní bylo jednání ukončeno na protest proti takovým útokům.
.
Prohlášení k pamětní desce popravených nacistů
.
Se souhlasem zastupitelstva a za nesouhlasu většiny občanů Nového Boru instalovala rodina nacisty a esesáka Trägera na čestném místě Lesního hřbitova pamětní desku. Jsou na ní jména osmi nacistů, kteří byli v červnu 1945 popraveni na základě tehdy platného práva. Devátý nacista a esesák Träger unikl trestu útěkem .
Od samého počátku prosazují občané, kteří nesouhlasí se zvěčněním památky nacistů, aby byl pomník odstraněn. V demokratické a lidsky slušné společnosti s křesťanskými zásadami má každý občan právo protestovat proti propagaci nacismu. Má právo ohradit se proti překrucování dějin. Má právo ohradit se proti pokusům glorifikovat zastánce bezpráví a totalitní zvůle, což se umístěním pamětní desky na novoborském hřbitově bezpochyby stalo. Už z respektu k milionům těch, kteří žádné hroby, žádné pamětní desky se svými jmény nemají, z respektu k těm, kteří zmizeli v koncentračních táborech, na válečných polích, při obraně civilizace před fašistickým běsněním, je požadavek na odstranění tohoto pomníku zcela oprávněný.
To, že zpupnost překrucovatelů dějin nemá mezí, ukázal i seminář, na kterém se většina přítomných postavila proti setrvání ostudného pomníku na veřejném místě. Namísto respektu k přáním občanů však rozhodlo zastupitelstvo města těmito občany zvolené, aby pamětní deska nadále otravovala vztahy mezi Čechy a Němci. Aby přinášela nové bolesti rodinám obětí nacistů, a jejich potomků.
Památník nelze chápat jako příspěvek k usmíření Čechů a Němců. Naopak. Jde o pokus jitřit atmosféru, znovu zkoušet vydávat viníky za oběti a oběti za viníky. Jsme toho názoru, že usmiřovat národy tímto způsobem je cynická snaha o pravý opak. S Němci jsme po staletí žili a bez problému s nimi umíme žít, spolupracovat a se vzájemnou úctou rozvíjet nové vztahy aniž by nám měli potomci nacistů klást nějaké usmiřovací podmínky.
Odstraněním pomníku tyto snahy o vzájemnou úctu a nové principy soužití jenom posílíme.
Nový Bor prosinec 2009



Kalous Luboš, Danys Pavel, Doškář Josef, Uksa Robert a další podepsaní občané na petičních listinách. ("Prohlášení k pamětní desce popravených nacistů").

O co jde. 3. června 1945 byla slunečná letní neděle. V novoborském kostele měly společnou svatbu tři smíšené páry – bratři R. a další mladý Čech si brali své německé snoubenky. Povinné ohlášky proběhly urychleně, byla to teprve čtvrtá neděle od osvobození ČSR. Když svatebčané dopoledne přicházeli ke kostelu, v protějším rohu novoborského náměstí leželo na chodníku osm mrtvých civilistů, které v sobotu před radnicí zastřelili českoslovenští vojáci.
.
Velitel pěšího pluku 47. podplukovník dělostřelectva Josef Sekáč vydal rozkaz k zastřelení sedmi zdejších tzv. porušitelů nařízení stanného práva veřejně na borském náměstí a k ponechání 24 hodin pro výstrahu. V sobotu 2. června byl tento rozkaz vykonán u východní zdi radnice..., když byli předtím odsouzení nuceni provádět před zraky veřejnosti různé fyzické úkony do vysílení. Osmý Němec byl zastřelen při panickém pokusu o útěk, když měl přihlížet popravě svého bratra. Devátý, byl to národním výborem dosazený primář místní nemocnice, byl sice podle rozkazu „vypovězen“, ale zmizel beze stopy cestou na hranice 3. června ráno a německý soud ho později prohlásil za mrtvého. Podle svědectví bývalých členů národního výboru byl během popravy držen městský orgán pod dohledem vojenských stráží v izolaci v budově radnice. O událostech píše podrobně Jan Tichý na http://mail.centrum.cz/redir?http://www.i-noviny.cz/ - http://www.i-noviny.cz/?action=detail&id=18152, http://www.i-noviny.cz/?action=detail&id=18153 , http://www.i-noviny.cz/?action=detail&id=18188, http://www.i-noviny.cz/?action=detail&id=18189 a také v doslovu knihy Třicet dva hodin mezi psem a vlkem (Akropolis 2007).
.
Při oslavách v květnu 2005 představitelé města poprvé připomenuli také zastřelené Němce. Jménem pozůstalých potom napsal Hans Träger dopis zastupitelům se žádostí o vztyčení pamětního kamene:
... Coby někdejšího občana Nového Boru a syna Alfreda Trägera mě toto oficiální gesto dnešních zastupitelů města hluboce dojalo. Velmi si toho vážím a pociťuji vděčnost za takové gesto a jakýsi nový druh sounáležitosti s mým rodným městem.
Od onoho bolestného rozkolu mezi Čechy a Němci, kteří spolu předtím po staletí pokojně žili, uplynula dlouhá doba, během které ale bohužel zůstalo mnoho bolestných otázek a problémů otevřených. Proto se coby bývalí obyvatelé Vašeho města chápeme Vámi podané ruky s o to větší radostí!
Vzhledem k tomu, že ti, kteří byli zastřelení 2. června 1945, leží dosud v masovém hrobě bez náhrobku mimo lesní hřbitov a místo posledního odpočinku mého otce je navíc neznámé, dovoluji si... iniciovat vztyčení pamětního kamene. ... Náklady na zhotovení rád se svými sourozenci převezmu.
Tímto dopisem bychom chtěli město Nový Bor zdvořile požádat o povolení ke vztyčení takového pomníku.
.
Zastupitelstvo města projednalo žádost 25. ledna 2006 a nejtěsnější většinou 11 hlasů schválilo (jediný zastupitel za KSČM hlasoval proti). Konečné české znění dvojjazyčného textu bylo – kromě osmi jmen obětí s letopočtem narození – dohodnuto takto:
.
2. června 1945 bylo proti vůli Místního národního výboru zastřeleno před radnicí osm obyvatel Nového Boru, Sloupu a Janova.
Tito občané byli pohřbeni do hromadného hrobu za tímto hřbitovem.
Následujícího dne přišel o život MUDr. Alfred Träger * 1897 na neznámém místě.
Nový Bor 2006
.
Symbolický hrob vysvětil 12. srpna 2006 Pater Angelus Waldstein za přítomnosti skupiny pozůstalých, místního faráře a několika Čechů.
Tehdy protestovala jen MO KSČM dopisem starostovi. Teprve o dva roky později, v Novoborském měsíčníku 10/2008, zveřejňuje první celostránkovou kritiku Josef Doškář: ...tyto články znovu otevírají nenávist a zášť na české i německé straně, které již čas a nové nezatížené generace poválečně narozených Čechů a Němců zahojily. Považuji články pana J. Tichého za zkreslující. Výpovědi svědků považuji za nevěrohodné... a sudetoněmecky laděné. ...největším problémem denacifikace je povýšenost a nadřazenost německého národa, která mu byla vštěpována nacistickým hnutím, a ona se Němcům tak zalíbila, že se jí sami nemohou zbavit... nejsou schopni svůj úděl přijmout a pokorou, ale hrají si na hodné, ukřivděné Němce. ... Novoborský měsíčník je Městský zpravodaj a ne Sudetoněmecký hlasatel.
.
Následovala bouřlivá polemika. J. Doškář se nejdřív snažil úředně zabránit prodeji listopadového měsíčníku a pak podal na autora jednoho z článků i na celou redakční radu žalobu pro pokus o podvracení republiky. Neuspěl však. (Novoborské měsíčníky 2008-2009 jsou dostupné na stránkách http://www.novy-bor.cz/)
.
K protestům se připojily okresní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu, Československé obce legionářské a Klubu českého pohraničí. Ty pak spolu s J. Doškářem vydaly dvě osmistránkové brožury „Nepřipustit zkreslování dějin!“, které se zjara objevily v novoborských poštovních schránkách:

"Vážení spoluobčané, po dobu uplynulých pěti let jsme byli zkresleně informováni Janem Tichým v Novoborském měsíčníku a internetových i-novinách o událostech v Novém Boru v květnu a červnu roku 1945... ". V dalším textu se čtenář dočte o Mnichovu 1938, o 15. březnu 1939, o válce a koncentračních táborech, o nacistických zločinech v květnu 1945, o sebevraždách místních nacistů po kapitulaci – ale o borském excesu se nic nového nedozví: "...byly u nich nalezeny zbraně... Byli zatčeni a dne 2. června 1945 popraveni. Po popravě ponecháni 24 hodin na místě pro výstrahu."
. A závěr? "...všichni provinilci byli zločinci a byli by tvrdě potrestáni i kdyby u nich nebyly nalezeny zbraně. ... V současné době je právě v Novém Boru snaha, prapodivně myslících lidí, zlehčit příčiny a důsledky nacistického řádění na jedné straně a hanobit a znevažovat činy československých bezpečnostních sil a armády v době těsně po válce... Proti této jejich aktivitě... vystupují občané Nového Boru v poslední době podporovaní vlasteneckými organizacemi Českolipska. ... Pieta vůči nacistům je výlučně osobní záležitostí jejich potomků, kteří se nemají čím chlubit."
(Obě brožury „Nepřipustit zkreslování dějin“ viz http://www.klub-pohranici.cz/liberecky_CL.htm.%20 )
.
Dne 10. října 2009 se konal v Novém Boru seminář k těmto událostem (http://www.novy-bor.cz/ ) v adresáři BOR 1945 SEMINÁŘ a v podadresáři SVĚDECTVÍ je shromážděno víc než 50 podkladů k semináři včetně sborníku přednesených příspěvků, mají být ale přístupné jen do konce roku). Na seminář přišlo asi 120 lidí. V úvodu vystoupili odborníci, historik mgr. L. Smejkal mj. řekl:
.
...Nacházíme se před znovu otevřeným případem popravy sedmi občanů Nového Boru dne 2. června 1945 a k tomu jednoho záhadného zmizení končícího smrtí v souvislosti s předešlým činem. ... Podotýkám také, že určité povědomí odpovědnosti, citu pro právo a spravedlnost a přihlášení se k ideálům humanitním mohlo být brzdou tlumící podrážděnou, hněvem rozhořčenou mysl a touhu po pomstě. Kdo v sobě neměl minimum uvědomělé lidskosti, nechal se strhnout k nemístnému jednání uspokojujícímu jen nízké pudy. ... Případné činy borských zatčených měly být vyšetřeny příslušnými civilními orgány, které by rozhodly o případném potrestání. Nic takového nenastalo. Lidé v uniformách neprováděli žádné šetření a nezanechali žádný protokol. Obviněným nebyl sdělen rozsudek a ani na jakém základě by byl postaven. Nabízí se tedy jiný výklad, k němuž historik nikdy nenajde skutečné vysvětlující motivy. Jednalo se o mstu, odvetu nebo výstrahu. Všechny tyto možnosti nemají rozumný základ, nedají se konkrétně vysvětlit, protože vycházejí z prudkého hnutí citů nejen těch, kteří čin vykonali, ale také případného publika. Aktéři událostí mohli za války prožít trauma vlastního utrpení a ztrátu rodinných příslušníků a těžce to nesli. Byli však v uniformě a měli být pod přísahou... Nebyli oprávněni k provedení exekuce tím spíše, že již bylo po válce. Kdyby policista sám trestal zločince, k čemu by byl soud a spravedlnost. Pochopitelně se nabízí ještě jeden výklad tragických událostí. Totiž, že nebyl žádný podstatný důvod zákroku, že šlo o výstřelek a ukázku toho, kdo má moc nad životem a smrtí a může tudíž jednat jako Bůh. Po šedesáti čtyřech letech asi nezjistíme, jaká byla minulost aktérů této události, čím se dali strhnout a zda svého činu někdy litovali.
.
Naopak, J. Doškář považoval za nutné zopakovat útoky proti zastřeleným i proti J. Tichému: Pan Tichý svým naivním přístupem (nebo prací na objednávku?) oklamal novoborskou veřejnost. Oklamal písemnými podklady i představitele města a rozhodně nepřispěl k USMÍŘENÍ. Opačné názory likvidovala cenzura. Pravdou je, že VŠICHNI zastřelení byli nacisté. Před válkou, během války i při zatýkání se chovali povýšeně a hrubě uráželi Čechy. ...autorem záměrného zkreslení dějin je jedna osoba a tou je J. Tichý. Autorem scénáře je J. Tichý. Zpracoval úřednici Loveckou, která položila na hřbitově u centrálního kříže kytici se stuhou: Obětem 2. světové války a vzpomněla i na osm popravených. Korespondenci mezi familií Träger a Loveckou opět zařídil J. Tichý, vypracování podkladů za Loveckou pro zastupitele zařídil J. Tichý, neodkladné a trvalé podsouvání neodkladného řešení do Zastupitelstva zařídil J. Tichý. Samostatnou kapitolou je lživé zpracování borských událostí v knize „Třicet dva hodin mezi psem a vlkem“, kde z prokazatelně největších nacistů města udělal Jan Tichý beránky a z československých vojáků zločince.

Z. Stehlík kritizoval všechny odmítače Benešových dekretů, mezi nimi V. Havla, E. Mandlera, B. Doležala a J. Mlynárika. Mnohé příspěvky se podrobně zabývaly historií česko-německých vztahů od roku 1933 nebo dokonce od roku 1914! Přiléhavě to popsal místostarosta mgr. S. Valdman v článku pro Českolipský deník:
...v aule se sešlo i dosti osob, pro které historie po roce 1989 nemá pokračování a za našimi hranicemi pro ně končí svět a není sjednocující se Evropa, která vznikla a šíří se i jako jakési memento toho, aby se něco podobného nemohlo opakovat. Šedesát čtyři let je dosti dlouhá doba na zapomínání, vzpomínání a možná poučení. To je však svobodná vůle každého z nás, co s tím ve své mysli učiníme.

O chabé informovanosti diskutujících svědčí například závěr příspěvku R. Uksy:
Mám-li vyslovit svůj názor na pomník, ...jsem jednoznačně pro jeho odstranění. ... Nikdo přeci nebrání tomu, aby si potomci popravených provinilců nezakoupili místo pro hrob a na něj umístili náhrobek s vhodným textem. - Ale přesně to se přece se souhlasem zastupitelstva stalo! Jak je vidět, bolševické vymývání mozků a zkreslování historie započaté už za Třetí národně socialistické republiky Benešovy zanechalo své plody.
.
Odpůrci „pomníku nacistů“ docházejí na všechna podzimní zasedání zastupitelstva a snaží se prosadit odvolání souhlasu a odstranění památníku. Na zasedání 14. října zazněly např. tyto výroky zastupitelů:
.
p. Kuric - ...myslím si, že p. Tichý buď to vědomě nebo nevím jaký důvod měl pro to, ale uváděl tam vyloženě nepravdy, jedna paní povídala z doslechu, jenom z německé strany. Tím, že je členem redakční rady, tak si myslím, že mu byl dán mnohem větší prostor než těm ostatním... tak dávám návrh na odvolání p. Tichého, aby nemohl dále ovlivňovat redakční radu. ...já jsem se tam ještě nebyl podívat(?!), ten pomník je údajně vedle Rumb. hrdinů, proti tomu jsou velké námitky... Dokonce jsem dostal takový návrh, že dobře, když už ti Němci do toho investovali peníze, tak proč ne, ať si ten pomník dají, že je tam zdevastovaná hrobka od Hantycha, nevyužívaná... Dokonce vím o lidech, kteří by byli ochotni jim tam dát ještě mříž, aby jim to někdo nerozbil a dát peníze i do konstrukce té hrobky. Ať je to někde jinde, ať to není u Rumb. hrdinů, když už jsme jim to tedy povolili.
p. Kalous – ...Dnes dostáváme na stůl dokumenty, že tito němci byli členy SS, NSDAP, SD, zločinecké organizace, odsouzené v Norimberském procesu. Jak říkal p. Kuric, dnes mají pamětní desku vedle Rumburských hrdinů, pro mě je to naprosto nepřijatelné.
.
Kritika pokračovala na jednání zastupitelstva 11. listopadu:
p. Kalous – ...jak řekl p. doktor Coufal a velice dobře se v ten moment ptal: „a nejsou ti lidé fašisti?“ Přesně takto bych se zeptal. A dnes se nám náckové a příslušník SS dívá z pietního místa – vy tomu nechcete rozumět – na pietní místo Rumb. hrdinů. Nic jiného jsem tím neřekl.
.
Bez ohledu na výsledky semináře je to polemika bez konce. Podle kritiků památníku Němec, který byl členem NSDAP nebo SS, si ani po letech nezaslouží spravedlivý soud, jeho zastřelení bylo oprávněné a nesmí mít ani náhrobek. Jeden z členů NSDAP byl ale zastřelen při pokusu o útěk, druhý zmizel cestou na hranice, o nálezu zbraní proto u nich nemá smysl mluvit. Jen jediný z popravených byl členem nacistické strany. O ostatních šesti, o jejichž postojích nebo členství dodnes nevíme prakticky nic, se kritici raději nezmiňují (zápisy z jednání ZM viz http://www.novy-bor.cz/).
.
Skupina zastupitelů zveřejnila 25. listopadu na stránkách města toto prohlášení, které tedy úvodní petici předcházelo:
Pamětní deska zastřelených
Se souhlasem zastupitelstva Nového Boru instalovala v srpnu 2006 skupina pozůstalých z Německa na hřbitově pamětní desku. Jsou na ní jména osmi německých civilistů, kteří byli v červnu 1945 zastřeleni na náměstí, devátý zmizel beze stopy cestou na hranice.
V poslední době prosazují někteří občané odstranění památníku se zdůvodněním, že zastřelení byli nacisté.
V demokratické a lidsky slušné společnosti s křesťanskými základy má každý právo na spravedlivý soud. To nelze upírat ani třem ze zastřelených, kteří byli členy nacistických organizací. Mrtvý člověk má také mít svůj hrob. V tomto případě je pamětní deska hrobem symbolickým, protože zastřelení leží na neoznačeném místě za hřbitovem.
Událostem z léta 1945 byl věnován veřejný seminář za účasti historiků a koncem roku vyjde sborník všech přednesených příspěvků. Dobové dokumenty jsou ale neúplné, úplnou a nezpochybnitelnou pravdu už nebude nikdy možné zjistit. Proto nemá smysl neustále se k případu vracet.
Nechme mrtvé odpočívat v pokoji. Odstranění pamětní desky by nikomu bolest nevyléčilo, naopak by způsobilo jen novou bolest pozůstalým.
Památník chápeme také jako symbol usmíření Čechů a Němců ve společné Evropě.
Prohlášení podepsalo 12 z celkového počtu 21 zastupitelů Nového Boru.
.
Jsme zvědavi, jak dopadne další jednání zastupitelstva - zda bude v duchu posledního prohlášení, anebo zda převládne duch pohrdání a nenávisti jako například v projevu Anděly Dvořákové k 28. říjnu.
.
Franz Chocholatý Gröger, prosinec 2009
(s využitím článků Jana Tichého).

Seznam zastřelených
(zpracoval Jan Tichý)

(a) Popraveni z rozkazu podplukovníka dělostřelectva Josefa Sekáče, velitele pěšího pluku 47, v sobotu 2. června 1945 po 17. hodině před východní zdí radnice na borském náměstí (viz také dokument Rozkaz z 2. června 1945):

Hortig Eduard, narozen 9. 9. 1865 v Janově (Johannesdorf);
katolické vyznání, ženatý, malíř skla;
bydliště Bor u Č. Lípy č. p. 314 (dnes B. Němcové, před křižovatkou u „Karla“)

Langer Johann, narozen 28. 1. 1873 v České Kamenici (Bőhmisch Kamnitz);
katolické vyznání, ženatý, obuvník;
bydliště Bor u Č. Lípy, předměstí Nový Sloup č. p. 182 (pod internátem, dům už neexistuje)

Podbira Eduard, narozen 26. 12. 1865 ve Skalici (Langenau);
katolické vyznání, svobodný, majitel rafinerie skla;
bydliště Bor u Č. Lípy č. p. 341 (dnes TGM, naproti Sokolovně)

Rachmann Heinz (Heinrich), v rozkazu Jindřich, narozen 17. 6. 1919 v Boru u Č. Lípy
(Haida); katolické vyznání, svobodný, obchodník a spolumajitel strojírenského závodu;
bydliště Bor u Č. Lípy č. p. 130 (dnes Sloupská, rohový dům naproti faře)

Richter Herbert Franz, Ing., narozen 31. 10. 1916 v Chomutově (Komotau);
katolické vyznání, ženatý, vedoucí provozu;
bydliště Janov (Johannesdorf) č. p. 156 („hájenka“ vpravo u rybníčku hned pod kopcem)
člen NSDAP

Wernerová Ilsa, narozena 2. 12. 1915 v Boru u Č. Lípy;
katolické vyznání, svobodná, účetní sklářské firmy Artur Schöler KG;
bydliště Bor u Č. Lípy č. p. 263 (dnes Česká, v místech firmy „Vodenka“)

Wernerová Martha (rozená Lacheová), narozena 3. 2. 1904 v Lindavě (Lindenau);
katolické vyznání, rozvedená, pracovnice ve sběrně čistírny oděvů,
spojené s předprodejem vstupenek do kina;
bydliště Bor u Č. Lípy č. p. 63 (dnes Purkyňova, v místech restaurace „Haida“);
matka nezletilého syna Herberta, narozeného 14. 2. 1930 v Lindavě

(b) Zastřelen 2. června 1945 na borském náměstí při panickém pokusu o útěk z hloučku přihlížejících zadržených Němců:

Rachmann Albert, narozen 8. 6. 1910 v Boru u Č. Lípy;
katolické vyznání, svobodný, obchodník a spolumajitel strojírenského závodu;
bydliště Bor u Č. Lípy č. p. 130 (dnes Sloupská, rohový dům naproti faře);
pravděpodobně člen NSDAP; spolupracovník Bezpečnostní zpravodajské služby (SD)

(c) Podle svědectví pamětníků během transportu na hranice 3. června 1945 „zmizel v lesích a mohlo se mu pravděpodobně stát cokoliv“. V říjnu 1948 soudem ve Wolfratshausenu prohlášen za mrtvého:

Träger Alfred, MUDr., narozen 8. 4. 1897 v Lesné (Schönwald) u Tachova;
katolické vyznání, ženatý, vojenský chirurg, v zimě 1944 ze zdravotních důvodů propuštěn
z wehrmachtu, nastoupil do nemocnice ve Frýdlantu, od poloviny května 1945 primář
nemocnice v Boru u Č. Lípy (ve stejné funkci zde působil před válkou);
bydliště Bor u Č. Lípy č. p. 263 (Egermannova, v domě je mateřská školka);
otec tří nezletilých dětí – Waltera, Hanse a Christiny;
člen NSDAP, příslušník SS

Seznam shrnuje údaje podle hřbitovní knihy města (Haida 1945, strana 127), doplněné údaji zprávy ministerstva vnitra „Porevoluční události v Boru u Č. Lípy“ a zpřesněné podle sdělení rodáků a pamětníků. Albert a Heinz Rachmannovi byli bratři, u žen jde pouze o náhodnou shodu jmen.
.
Článek místostarosty Nového Boru Stanislava Valdmana:


















Článek Českolipského deníku:
Jednání borských zastupitelů ukončily osobní urážky

čtvrtek 17. prosince 2009

Mezi Evropou a Pacifikem

Emanuel Moravec (17. 12.1944)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi
V prosinci před třemi lety po bok Osy postavilo se Japonsko se svou brannou mocí. Provokováno, napadlo naše anglo-americké nepřátele a citelně protřepalo jejich válečná loďstva. Cesta Středomořím byla tehdy nepříteli uzavřena. Hluboko na sovětském území pod Moskvou začínala zimní bitva, v níž nepříteli přišly na pomoc neslýchané mrazy. Japonci rychle postupovali, obsadili Honkon, Singapúr s Malajskem, Filipiny, Holandskou Indii a dostali se s ostrova na ostrov až do blízkosti Australie, jejíž severní pobřeží bombardovali z letadel. Když v létě 1942 německé armády pronikly k Volze a na Kavkaz, nepřítel se už připravoval k ofensivě na všech frontách.

Ptali jsme se tehdy, co budou dělat ve své dvoufrontové válce Anglo-Američané? Aby zahájili rozhodné ofensivy současné v Evropě a v Pacifiku, bylo proti všem pravidlům vedení války. Buď měli volit nejprve ofensivu proti Evropě a v Pacifiku se spokojit defensivou tak dlouho než padne v Evropě rozhodnutí, nebo se odhodlat k ofensivě v Pacifiku a v Evropě se omezit na defensivu až do porážky Japonska.

Nářky Sovětského svazu a potřeba otevřít opět cestu Středomořím, která měla hrát také významnou úlohu za budoucích operací proti Japonsku, nutily anglo-americkou strategii k prvému soustředěnému úderu proti Evropě. To nebylo zcela po chuti Rooseveltovi, poněvadž veřejné mínění Spojených Států za hlavní americkou válku pokládalo zápas s Japonskem. Na východě naříkal ostatně Čankajšek ještě naléhavěji než Stalin na západě. Čankajšek měl v létě 1942 za sebou už plných pět let války s Japonskem, zatím co Stalin válčil teprve rok. V takových případech je kompromis tou nejpovážlivější věcí, k jaké se může stratég odhodlat. Roosevelt se toho nezalekl a v létě 1942 přešel opatrně do ofensivy v Pacifiku. Začal své nesmělé žabí skoky počínaje ostrovy Šalamounskými.

Soustředěné operace proti Evropě počátkem léta 1943 docílily uvolnění cesty Středomořím, když Anglo-Američané obsadili Sicilii. Cílem spojeneckých operací byli v prvé řadě, všude kde se dalo, němečtí spojenci. Churchill vykládal o „měkkém břichu Evropy“ a mínil tím Italii. Po kapitulaci Italie se zdálo, že konec války je na dosah. V Pacifiku pokračovali Američané v postupu od ostrova k ostrovu. Čankajšek se spokojoval s defensivou. Čekal na zřízení amerických leteckých základen a na uvolnění pozemního spojení s Indií, které měli obstarat Angličané v Birmě.

Spojenci určitě počítali s kapitulací Říše nejpozději o vánocích 1943. Rozhodující ránu, kterou v prvé světové válce obstarala blokáda, v této válce měl opatřit letecký teror. Říšské velení bylo po odpadnutí Italie přinuceno k základnímu přeskupení sil. Musilo zvýšit počet divisí na Balkáně, obsadit jihofrancouzské a italské břehy. Konečně bylo třeba německých jednotek k vytvoření fronty napříč Italií. Tyto desítky německých divisí musily se vzít zčásti také z východní fronty a tím byl řechodně ulehčen postup bolševikům. Churchill s Eisenhowerem se původně domnívali, že k zakončení války v Evropě stačí 40 anglo-americkcýh divisí v Italii a několik tisíc těžkých bombardérů. Ostatní že obstarají bolševici. Anglo-americké divise umístěné v Anglii měly po zhroucení Velkoněmecké říše přislat přímo v Hamburku, Brémách a v Kielu, aby na motorech projely nejprve směrem k jihu vstříc spojeneckým armádám postupujícím přes Alpy ze severní Italie.

To byl sen. Ve skutečnosti přec jen bylo třeba vytvořit druhou frontu ve Francii a to právě v době, kdy už spojenecké velení chtělo vlastně zahájit rozhodující operace proti Japonsku na Filipinách a v Malajsku. Celé jaro se proto přesunovala z Indického oceánu do Anglie různá vyloďovací plavidla, určená původně pro operace proti Japoncům. Japonskému velení nebyl neznámý anglo-americký plán z Filipin od východu a z Malajska od západu odříznout japonské posádky v Holandské Indii od japonských ostrovů. Proto zahájilo energickou ofensivu proti Čankajškovi, aby získalo přímé spojení po souši z Korey až do Singapúru. To se také tyto dny podařilo.

Po invasi v Normandii se čekalo u spojenců, že válka v Evropě skončí na podzim 1944. Ještě před údobím dešťů se mělo v roce 1945 začít s operacemi proti Japonsku. Nyní se ukázalo, že v Evropě bude třeba ještě zimního tažení, s nímž se nepočítalo ani po stránce materiálu, ani pokud jde o živé zálohy. Eisenhower spotřeboval během léta a podzimu oněch 100 divisí, které byly před zahájením invase v Anglii, v Italii, v severní Africe, na Sardinii a na Korsice. Spotřeboval také doplňky, které všechny tyto divise zdvojovaly. K 22. listopadu náměstek severoamerického ministra války Patterson přiznal jen na západě americké ztráty číslicí 475.000 mužů. Z opatrnosti vynechal ztráty amerických sil v Italii, v severní Africe a na Sicilii, kde Američané válčí už dva plné roky (od vylodění v Alžíru). Budeme k Američanům velmi ohleduplní, když jejich ztráty v Evropě za uplynulý rok odhadneme pouze na ¾ milionu mužů. Třetí rok, co Američané válčí, stál je tedy (od prosince 1943 do prosince 1944) nejméně 1,000.000 mužů. A co si vyžádala dvě předchozí léta? Nepočítáme ani ztráty britských armád na západě, v Italii a na Dálném východě.

Když zahajoval 8. listopadu proti Metám novou ofensivu, velitel 3. americké armády prohlásil k svým důstojníkům, že za 18 dní budou v Berlíně. To mělo tedy být 26. listopadu. Na straně Říše i Japonska naspořený čas byl jak náleží využit. Od 20. července nás už dělí pět měsíců úspěšné obrany, která nepřítele stála mnoho nečekané krve. Americké chvástání před zimní ofensivou velmi připomínalo sebevědomí francouzského generála Nivella, který v roce 1917 chtěl prolomit německou frontu na západě. Vojensky negramotným francouzským politikům se Nivelle velmi zamlouval, poněvadž dovedl mistrně hrát sebevědomého a sebejistého. O jeho válečném projektu řekl vtipně francouzský maršál Lyautey, že to je plán pro armádu velkovévodkyně z Gerolsteinu. Nivellův plán byl založen, podobně jako plán Eisenhowerův, na podceňování nepřítele. Konce známe: vzpoura ve francouzských jednotkách. Tehdy zachránil po prvé Francii Pétain.

Ze Spojených Států odchází nyní spěšně divise za divisí přes Atlantic. Jde však o divise, určené pro jarní ofensivu proti Japonsku z armády pacifické. Už dva měsíce trvají kruté boje na filipínském ostrově Leyte, aniž se Američané mohli vykázat nějakými výsledky. K původním sedmi divisím tam zatím přibyly další, aby prošly podobným krvavým mlýnem, jakým je v Evropě pro jiné americké divise prostor Cách. Z politických důvodů Roosevelt rozpoutal ofensivu proti Filipinám. Nečekal na skončení války v Evropě. Tato pacifická ofensiva vyžaduje nejen pozemních sil, které chybí v Evropě, nýbrž také mohutného letectva, jež chybí v Evropě dvakrát. Americkou netrpělivost ne východě stálo to dosud 14.000 letadel. Dnes by byli rádi, kdyby jen polovinu z nich měli v Evropě.

Jako nemohou Američané zastavit své operace v Evropě, tak je to také s jejich akcemi na Filipinách a v Číně. Obě nutno živit a tu ani tam se nepodařilo vytvořit drtivé těžiště. Nejpovážlivější však je v americké strategii, že vše vsadila na leteckou válku. Domnívala se, že si jí vynutí rozhodování v Evropě a že jí zruší také Japonsko. Nakonec se ukazuje, že letectvo je a zůstává pouze zbraní pomocnou a že není s to trvale nahradit ani dělostřelectvo.

Zima nebude pro nás bez zajímavosti a pro nepřítele bez překvapení. pro Říši je to válka o bytí národa, pro Spojené Státy je pouze válkou koloniální a pro Anglii? – největším nedorozuměním dějin. Za ně děkuje Churchillovi, který chtěl odčinit svou vojenskou ostudu z Gallipoli z roku 1915a proto organizoval v této válce Gallipoli druhé v mnohem větším měřítku. Konec tohoto podniku bude však stejný.

(Lidové noviny, 17. prosince 1944. Zvýraznění textu ponecháno dle zdroje.)

úterý 15. prosince 2009

Nové vedení EU: bez lesku a bez charisma

Andreas Mölzer
Kopeček se dlouho zmítal v porodních bolestech, až nakonec zplodil dvě (šedé) myšky. Na svém zvláštním vrcholném zasedání 19. listopadu jmenovali státní a vládní šéfové členských států Evropské unie belgického ministerského předsedu Hermana van Rompuyho stálým prezidentem Rady EU a britskou obchodní komisařku a političku Labour party Catherine Ashtonovou „vysokou pověřenkyní pro zahraniční a bezpečností politiku“. Obě vedoucí funkce EU byly vytvořeny Lisabonskou smlouvou, která vstoupí v platnost 1. prosince. (Pozn. red.: článek byl psán koncem listopadu 2009.)
.
Jmenování van Rompuyho a Ashtonové předcházela prazvláštní debata, která znovu ukázala, že se výběr vedoucího personálu Evropské unie neuskutečňuje z opravdových elitářských a už vůbec ne z demokratických principů. O to více tomu spíše bylo tak, že ke slovu přišel ten nejmenší a tím i nejslabší společný jmenovatel. Nejprve už opět ustanovený prezident komise Jose Manuel Barroso, poté polský parlamentní prezident Jerzy Buzek a nakonec také členové komise, kteří vesměs nejsou žádné politické těžké váhy. Nejjasněji se to dá demonstrovat na designovaném komisaři Hahnovi. (Pozn.red.: Johannes Hahn je dosavadní rakouský ministr pro vědu. Studenti rakouských vysokých škol v posledních týdnech svolávali demonstrace, které směřovaly proti politice v jeho resortu.)
.
V případě všech osobností, jejichž jména padla v úmorné debatě o špičkové pozice EU, se jednalo o osobnosti, které politicky selhaly ve svých vlastních zemích. Od Tonyho Blaira přes Alfreda Gusenbauera, od Wolfganga Schüssela až po Itala Massima d´Alema. Naivnímu pozorovateli by se pomalu mohl vtírat dojem, že politický neúspěch spočívající v tom, být ve volbách vyhnán z úřadu, je předpokladem pro nějaký džob ve špičce EU. Asi jako dle motta: když už ne demokraticky zvolen, tak alespoň demokraticky odvolán a pak v tajných vyjednáváních být vyslán do nějakého vrcholného úřadu EU.
.
Ve skutečnosti je tomu tak, že pro špičkové funkce Evropské unie přicházejí v potaz pouze zástupci politicky korektního establishmentu, tedy křesťanští demokraté, sociální demokraté, zelení a liberálové, tedy vesměs exponenti oligarchie politických stran, které jsou činné napříč Evropou v členských zemích EU, zdánlivě spolu navzájem soupeří, navzájem se vystřídávají, ale nakonec jsou spolu stejně spojeny v jistém základním konsensu. A jelikož žádná z těchto špičkových pozic Evropské unie není volena demokraticky, nýbrž je vysílána jednotlivými vládami členských států, popřípadě je jimi společně domluvena někde stranou, lze zde vším právem hovořit o jakési EU-oligarchii, která zde vládne.
.
Tím se potvrzuje, že Evropská unie se stává po Lisabonské smlouvě oligarchií, jejíž vrcholní reprezentanti sotva disponují demokratickou legitimovaností: nebyli ani zvoleni lidem, ani vyvoleni do svých funkcí na základě mimořádných zásluh či nějaké převelké popularity. Nikoliv, jsou produktem podivné kabinetní politiky, která už nebere ohled na občany Evropy a na demokratické spolurozhodování.
.
Jmenování van Rompuye stálým prezidentem Rady Evropské unie, jehož dvaapůlleté funkční období nahrazuje dosavadní systém předsednictví EU, které se měnilo vždy každých šest měsíců, živí každopádně často vyslovovanou domněnku, že prezident Rady EU má být v první řadě něco jako snídaňovým ředitelem. Protože 62letý vlámský křesťanský demokrat se stal zhruba před rokem belgickým předsedou vlády jen z toho důvodu, že jeho předchůdce nebyl v zemi rozhádané mezi Vlámy a Valony schopen po celé měsíce trvajících jednání vytvořit vládu. Belgické nouzové řešení povýšilo do jisté míry na nouzové řešení EU, protože se EU-výsosti nemohly sjednotit na žádném jiném kandidátovi.
.
Budoucí „ministryně zahraničí Evropské unie“ Catherine Ashtonová alespoň ovládá perfektně angličtinu, což pro tuto funkci není zrovna nevýhodou. Neboť vedle nuzných znalostí francouzštiny není o dalších jazykových schopnostech budoucí šéfky diplomacie EU vůbec nic známo. Nic známo není také o případných zahraničněpolitických zkušenostech této do šlechtického stavu povýšené socialistky. Tato 53letá politička dosud vystupovala na veřejnosti pouze v otázkách hospodářské politiky, z čehož se vtírá podezření, že byla do funkce „ministra zahraničí EU“ dosazena pouze proto, aby zvýšila ženskou kvótu v nové Barrosově komisi.
.
Jmenováním Ashtonové, která je považována za blízkou důvěrnici pošramoceného britského premiéra Gordona Browna, má být navíc zajištěno, aby USA měly důležitého vykonavatele svých zájmů ve vedení Evropské unie. Neboť žádná jiná členská země EU není v otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky se Spojenými státy tak úzce spjata jako Velká Británie, a to zcela nezávisle na tom, zda jsou právě u moci konzervativci či Labour party. Tento „special relationship“, tedy „zvláštní vztah“, se projevuje vždy, když jde o podporu válek, které USA ospravedlňují rozšiřováním „liberální demokracie“. Jak v Iráku, tak i v Afgánistánu je Londýn chápán jako nejbližší spojenec Washingtonu.
.
Rozpor ve vedení Evropské unie kvůli orientaci zahraniční politiky spolu s ještě víc rostoucí závislostí na Washingtonu by měl pro Evropu závažné následky. Americký prezident Barack Obama si dal za cíl vyhrát válku v Afgánistánu a chce kvůli rostoucí síle Talibanu, jak se doslýcháme z Pentagonu, „také silněji připomínat své povinnosti evropským spojencům v NATO“. Jinými slovy: oněch 23 členských zemí EU, které zároveň patří k severoatlantickému paktu, mají vyslat více vojáků k Hindúkuši. Na druhé straně roste tlak na evropské státy NATO, aby stáhly své mírové jednotky z balkánského trvale krizového státu Bosny a Hercegoviny nebo aby alespoň značně zredukovaly jejich počet, aby se tím uvolněné kapacity mohly nasadit v Afgánistánu.
.
Tím se EU na jedné straně vystavuje nebezpečí, že se v Afgánistánu zaplete do opotřebovávající a vysilující války, a na straně druhé, že by pak v Bosně chyběly jednotky EU. Přitom očividně nehraje žádnou roli, že nikoliv střední Asie, ale Balkán je onou oblastí, ve které by Evropa měla prosazovat své skutečně původní vlastní bezpečnostní zájmy a postarat se o pořádek a stabilitu.
.
Nedá se totiž vyloučit, že v následujících měsících dojde na Balkáně ke značnému napětí. Protože EU a USA tlačí na bosenské Srby, aby souhlasili s reformou ústavy, která by znamenala konec dalekosáhlé autonomie státu Republika Srpska, hrozí srbský vůdce Milorad Dodik rozpadem bosenského společného státu: „Pokud budou (EU a USA, pozn.) dále vyvíjet takový tlak, tak se Bosna rozpadne“, prohlásil Dodik pro srbské noviny „Danas“.
.
Také ve vztahu Evropské unie k Rusku hrozí, že setrvá ve stavu chronického staveniště. Stranou všech ujišťování z Bruselu, že si přeje s Moskvou vytvořit „strategické partnerství“, zatěžuje vztah přibližování se NATO k ruským hranicím, energetické otázky a situace lidských práv.
.
Zde by mělo ovládnutí zahraniční politiky EU takzvanými transatlantiky, ke kterým novou „ministryni zahraničí EU“ můžeme počítat, za následek, že vztahům s Ruskem bude trvale škozeno. Velká Británie patří k deklarovaným zastáncům vstupu Ukrajiny a Gruzie do NATO, čímž se Kreml cítí být potvrzen ve svých obavách obkličování ze strany USA, zatímco Nizozemí společně s Německem a Francií tyto neoprávněné nároky odmítají.
.
V následujících letech se tedy nejen ukáže, jak si bude pokračovat odstátňování členských zemí EU Lisabonskou smlouvou, nýbrž také, zda bude Evropa schopna vést samostatnou zahraniční politiku. Máme se ovšem co obávat, že EU zůstane pátým kolem u vozu USA.
.
(Andreas Mölzer je spoluvydavatelem časopisu Zur Zeit)

sobota 12. prosince 2009

Migrace obyvatelstva v létech 1938-1939

Ladislav Josef Beran, Tomáš Krystlík
Předcházející články tématického cyklu: Kruh tropických tučňáků - Důvody opuštění domovů - K otázce vysídlení občanů ČSR ze Sudet, Těšínska, Podkarpatské Rusi a Slovenské republiky v letech 1938/1939 - 1938: Češi v Sudetech - Sudety 12.9.-7.10.1938
Vsouvislosti s vyhnáním čs. Němců z ČSR po druhé světové válce se často uvádí, že s vysídlováním začali čeští Němci po mnichovské konferenci v roce 1938, když z odstoupených území, vyhnali národnostně české obyvatelstvo (oficiálně: československé národnosti). To neodpovídá pravdě. (Pokud není uvedeno jinak, používá se níže termín Sudety pro všechna území odstoupená Československem Německu v roce 1938.)
Za feudálních dob byly oblasti jinojazyčného osídlení v českých zemích jasně ohraničené, vnitřně homogenní a kompaktní, vzdor mnohde spletitému průběhu svých hranic. Výjimku tvořilo několik měst se smíšeným, i když tehdy převážně německým obyvatelstvem, vesměs enkláv na česky osídleném venkově. Industrializace čerpala potřebné pracovní síly zprvu převážně z nemajetného obyvatelstva nejbližšího, potom blízkého okolí, později, ke konci 19. a počátkem 20. století, když průmysl nabýval rozměrů, které přesahovaly lokální možnosti, přitahoval nemajetné obyvatelstvo ze vzdálenějších krajů. To znamená, že migrovalo do německy osídlených oblastí v českých zemích ve stupňující se míře obyvatelstvo českojazyčné. Tím se z krajů dříve téměř čistě německých stávaly oblasti národnostně smíšené.
Zvláště výrazný byl tento vývoj v severočeské hnědouhelné pánvi a podobné poměry bylo možno pozorovat na Jablonecku. Jednalo se převážně o migraci ekonomickou, ale koncem 19. století se k ní družila také migrace podnícená nacionalisticky. Pod vlivem „hraničářských“ organizací, jejichž cílem bylo počeštění celé země až po politické hranice, osídlovali jednotlivci i skupiny německy osídlené oblasti a zasazovali se tak za vidinu jazykově českého pohraničí. Rozsah této migrace byl jen zlomkem migrace ekonomické, ale migrace za tímto účelem byla mnohem účinnější pro počeštění, též i pro vzbuzení německého odporu, protože postup byl cílevědomý, zaměřený na nápadná místa a citlivé místní poměry. Mnoho úřednických míst ve státní správě bylo v německy obydlených městech už tehdy obsazeno dvojjazyčnými Čechy.
Roku 1918 žilo v německy osídlených oblastech kolem 150 000 Čechů [Glaser], tedy tvořili kolem pěti procent tamějšího obyvatelstva (počet očištěn od osob německé národnosti, zapsaných při prvním poválečném sčítání lidu jako Češi - viz níže). Z velké části jednalo o osoby ve významných úřadech a pracovních pozicích, které naznačovaly, že začíná zamýšlená čechizace, což muselo být ještě před vznikem republiky pociťováno jako citelné narušování německé sídelní oblasti.

Česká imigrace během republiky do německých sídelních oblastí značně zesílila, obcí s německou většinou v důsledku migrace a počešťovacích opatření ubývalo: roku 1921 jich bylo 3579, do roku 1930 klesl jejich počet na 3397. [Bohmann] V sedmi soudních okresech se národnostní většina přesunula ve prospěch Čechů. [Seibt 1998]

Státní zaměstnanci, úředníci, policisté a četníci se mají rekrutovat z místního obyvatelstva, mají být tedy téže národnosti jako prostředí, v němž působí. Tak tomu bylo i ve „starém“ Rakousku, i když už tam pronikl do státní správy v německy osídlených oblastech nadproporcionální podíl Čechů ve srovnání s jejich podílem v počtu obyvatelstva. Tento proces byl už tehdy poháněn národoveckou ctižádostí ovládnout celou zemi a umožňován rozšířenou dvojjazyčností českých úředníků.

Na počátku republiky byli v zájmu kontinuity správy němečtí zaměstnanci a úředníci v německy osídlených oblastech po složení slibu věrnosti ve státním aparátu převzati ze „starého Rakouska“. Brzy byli však pod různými záminkami nahrazováni pracovníky české národnosti. Jako nejrozšířenější záminkou pro propouštění byla nedostatečná znalost státního jazyka podle jazykového zákona.
.

Počeštění průmyslu a obchodu

Velká část podniků působících na území republiky mělo dosud sídlo v metropolích starého mocnářství, především ve Vídni. Nostrifikace znamenala povinnost přenesení sídla akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným z ciziny do území republiky. Tento, pro nový suverénní stát nezbytný proces byl uzákoněn v prosinci 1919.
Neznamenal však pouhé přenesení sídla, nýbrž vyvolal působením cílevědomé součinnosti politických, industriálních a hlavně finančních organizací pronikavé změny v podnikání i ve vlastnických vztazích. V českých zemích proběhla nostrifikace v hlavních rysech do roku 1924, na Slovensku se protáhla do konce 20. let, později následovaly pouze jednotlivé případy. Přenesení sídla bylo spojeno s významnými kapitálovými přesuny, změnami ve správních radách i v managementu nostrifikovaných firem. Celkem bylo v průmyslu, obchodu a dopravě nostrifikováno 235 středně velkých podniků s akciovým kapitálem 2 mld. Kč, což byla třetina akciového kapitálu v Československu. [Lacina 1996]

Z Vídně byla v rámci nostrifikace přenesena sídla i velkých společností působících v českých zemích, které byly dosud v převážně německých rukou, jako Báňská a hutní společnost, Prager Eisen-Industriegesellschaft, Škodovy závody, Spolek pro chemickou a hutní výrobu, Cukrovary Schoeller, Vítkovické železárny (v majetku rodin Rotschildů a Gutmannů).
Tím, že všechny společnosti měly nyní nová sídla v republice, přešla převážná část jejich hospodářství pod československou legislativu, daňovou a celní kontrolu. I když československá nostrifikace s ohledem na zahraniční politiku a obchod zdaleka nevyužila tvrdších zásahů (např. vyvlastnění říšskoněmeckého kapitálu, které umožňovala versailleská smlouva), dosáhla v podstatě svého cíle, tedy převahu českého kapitálu nad německým, v některých odvětvích těsnou a problematickou, v jiných výraznou. Podstatné bylo, že se vytvořila jednotná ekonomika země, to znamená, že se znemožnilo vytvoření odděleného hospodářství německého.

Nostrifikace sama o sobě ještě neposílila majetkový podíl českého kapitálu oproti dosavadní německé převaze. Pro tento záměr musely být uplatněny další opatření a aktivity. Jednou z nejdůležitějších byla repatriace kapitálu. Jednalo se o dlouhodobou systematickou aktivitu, umožněnou především měnovou reformou roku 1919 a dalším zhodnocováním koruny v létech 1923 a 1924. České banky (především Živnostenská banka, Česká průmyslová banka, Agrární banka a Česká eskomptní banka) tehdy odkoupily nebo organizovaly odkup množství prvotřídních akcií firem působících v Československu od rakouských a maďarských majitelů a většinou je rozprodaly svým českým klientům a koncernovým podnikům. Tím se opět významná část průmyslového kapitálu dostala do českých rukou. [Lacina 1997]

Další cestou k posílení českého podílu a vlivu bylo zvyšování akciového kapitálu firem dosud v převážně německo-rakouském vlastnictví, umožněné syndikátem českých bank s původními vídeňskými bankami. Nový podíl zůstal tak v rukou dotyčných českých bank, čímž citelně vzrůstal jejich vedoucí vliv v průmyslu, nebo byl dále zprostředkován českým kapitalistům.
Řada státních hospodářských aktivit znevýhodňovala nepřímo sudetoněmecké hospodářství tím, že podporovala v různé míře převážně české podnikání a oblasti českého osídlení, v některých odvětvích jen mírně, v jiných téměř výhradně. Jednalo se o státní podporu elektrifikace, o státní podporu zakládání podniků, které v republice chyběly, hlavně v oblasti zbrojní výroby, výroby spojené s rozvojem elektrotechniky a telekomunikace, byla vytvořena státní podpora veřejných staveb a veřejných prací, fond pro rekonstrukci silnic (silniční fond).

Sudetoněmecké hospodářství si stěžovalo, že státní a státně podporované zakázky jsou i v německých oblastech soustavně zadávány českým firmám. Také státní podniky podporovaly podle výtek českých Němců přednostně české hospodářství, jednak zadáváním zakázek, jednak národnostním (jazykovým) znevýhodňováním německé pracovní síly. [Lacina 1996] Jak uvádí Emanuel Rádl, byli čeští Němci a jejich podniky více zdaňováni než Češi a české podniky, neboť výše daňové sazby závisela na vůli berních, tedy převážně českých úředníků. [Rádl]

Nové státní firmy zaměstnávaly i v německy osídlených oblastech, především na vedoucích a preferovaných místech, české úředníky a zaměstnance; i mezi dělnickými zaměstnanci to byli hlavně přistěhovaní Češi, kteří zastávali místa „dělnické aristokracie“. To představovalo opět nepřirozené strukturní znevýhodnění obživy původního obyvatelstva a útok proti původní homogenitě německého osídlení. Ve stejném směru působily i staré firmy, dříve v německém vlastnictví, protože řada firem, které měly dříve centrálu ve Vídni, si zřídila při nostrifikaci novou centrálu v hlavním městě, v Praze. Pozdější zákon ale stanovil, že národnostní poměr zaměstnanců musí odpovídat poměru v místě sídla podniku. I pro firmy s továrnami v německy osídlené oblasti to znamenalo, že národnostní poměr zde musí odpovídat poměru pražskému. To opět přineslo ztrátu zaměstnání značnému počtu českých Němců. Nové národnostní poměry mezi vlastníky, ve správních radách, ve vedení podniku podporovaly a prosazovaly též vyšší podíl českých zaměstnanců na úkor dosavadních německých.

Finančně hospodářský sektor státu byl kontrolován a regulován kontrolní komisí ministerstva financí, obsazenou výhradně Čechy, obdobně jako Pozemkový úřad kontroloval sektor agrární. Tím měla česká správa přístup k veškerým informacím v německých firmách a bankách v Československu, což umožňovalo českému kapitálu (vlivem národně solidární podpory, hlavně informační) pronikání do těchto podniků a získávání vlivu v nich. Mnoho firem, dříve převážně německých, přešlo do české správy hlavně touto cestou (Breitfeld & Daněk, Škoda, Spojené pražské strojírenské závody, Ústecká rafinerie cukru aj.).

Během několika málo let vybudovala Živnostenská banka mocný koncern, který ovládal nebo kontroloval těžbu uhlí, těžký průmysl a mnohá další hospodářská odvětví a česká hospodářská politika vyvíjela dále nátlak, aby německé firmy přednostně zaměstnávaly Čechy, vynucovala si, aby je financovaly české banky, aby spolupracovaly s českými firmami, což vše souviselo se systematickým počešťováním nejen německého kapitálu, nýbrž též německy osídlených oblastí.
Rozšířeným způsobem zvyšování kvóty českých zaměstnanců v německých firmách bylo jím podmiňované udílení zakázek státními nebo jinými českými firmami. Aby firma obdržela zakázku a tím se hospodářsky udržela, propustila část německých zaměstnanců a přijala české.
Obdobně jako ostatní zásahy přineslo počeštění průmyslu, dopravy a obchodu citelné strukturní oslabení možností obživy sudetoněmeckého obyvatelstva, počeštění osídlení, tedy další národnostní dezintegraci německých oblastí a to na společensky významných místech a další ohrožení pojmu a pocitu vlasti sudetoněmeckého obyvatelstva.
.
Samospráva

Při zřízení liberálního režimu v rakouském mocnářství (v Předlitavsku) byl roku 1861 vydán nový obecní zákon, který obcím a městům, ve značné míře i okresům, zajišťoval velkou autonomii a silnou samosprávu v tehdejší Evropě jedinečnou. Usnesení Revolučního národního shromáždění, především provizorní ústava (z listopadu 1918), měly v důsledku snahy upevnit českou národní nadvládu od počátku centralistický charakter: zákonodárné právo zemských sněmů bylo zrušeno, různá samosprávní práva okresů a obcí zrušena, jejich funkce byla nahrazena jmenovanými - tedy nikoliv volenými - komisemi, limit pro výkon volebního práva byl zvýšen na 24 let, v legislativních grémiích různých stupňů, dříve volených, byl nyní značný podíl mandátů, většinou třetina, jmenován nadřízenými úřady.

Ve „starém“ Rakousku ustanovovaly místní jednací jazyk obce a okresy; tato práva jim byla za republiky odňata a byla řízena jen centrálně. Moravské vyrovnání z roku 1905, nadějné zřízení rovnoprávného národnostního soužití (podle návrhu Karla Rennera a rakouské sociální demokracie) bylo zrušeno. Tisková svoboda byla v zájmu ochrany státu omezena (ve srovnání s dobou předválečnou, ne s bezprostředně předcházejícím válečným režimem). [Glaser, Slapnicka 1960, Slapnicka 1970]

Počet statutárních měst, která disponovala parlamentním systémem a posílenou autonomií a u nichž se z velké části jednalo převážně o města tradičně německá, byl rezolutně snížen (zákony č. 210/1920 Sb., 243/1922 Sb.), finanční samostatnost obcí byla ve prospěch ústředního řízení silně omezena (č. 334/1921 Sb.), policejní úkoly obcí byly ve velké míře přeneseny na státní policii (č. 165/1920 Sb.), pravomoc obecních zdravotních úřadů omezena a přenesena na státní obecní a okresní lékaře (č. 76/1919 Sb. a 232/1920 Sb.), obce byly slučovány a rozdělovány nadřízenými orgány i bez schválení jejich představenstev a obyvatel (č. 285/1920 Sb.), stanovení názvů obcí bylo svěřeno ministrovi vnitra (č. 266/1920 Sb.), jazykové právo samosprávných organizací bylo autonomnímu usnesení odňato a svěřeno centrálnímu zákonodárství.

Řada drobných změn obecního volebního práva, volební právo vojska (velké české posádky v německých městech) a úředně prováděné změny hranic obcí a volebních krajů v neprospěch německého obyvatelstva měly cílevědomě za následek zvyšování podílu českých členů obecních a městských správ, tedy uměle přivozované snižování moci původního místního obyvatelstva.
Potlačení samosprávy se dělo v rámci politiky vůči menšinám, zejména německé, která se kdysi v Rakousku na jejím budování podstatně podílela - mnoho samosprávných zařízení vzniklo z její iniciativy. Byla to vesměs opatření ke zmenšení politického vlivu lokálního obyvatelstva. [Slapnicka 1960, Slapnicka 1975] Správní reforma z let 1927/28 jen dále oslabila kompetenci místní samosprávy.
.
Znevýhodňování německého školství

Sudetoněmečtí politici spatřovali ztížené postavení školství své národnostní skupiny především (1) v početní redukci německých tříd a škol, (2) v soustavném krácení rozpočtu německého školství ve srovnání s českým („menšinové školy“) a (3) v řízení německého školství českou centralistickou správou. Z dřívějších dob zděděné, nadprůměrně hustě a kvalitně vybudované německé školství bylo už v prvních letech republiky redukováno s údajným cílem omezit je přinejmenším na průměr historických zemí (číselné údaje v [Kárník]), ve skutečnosti se dosáhlo mírného podprůměru. K říjnu 1920 bylo zrušeno 894 německých tříd s 50 000 žáky, o něž se zbývající třídy zvětšily a jimž se v mnoha případech značně prodloužila cesta do školy. Průměrný počet žáků v německých třídách se zvýšil mírně, v mnohých případech přesahoval ale počet žáků jedné třídy únosné meze. [Welisch] V dalších letech byly rušeny další třídy a školy.
Úbytek dětí byl na sudetoněmecké straně skutečně značně vyšší než na straně české (v důsledku silnějšího poklesu porodnosti, větších válečných ztrát, epidemií a podvýživy). Očistí-li se však absolutní údaje o rozdíl mezi německým a českým úbytkem počtů školních dětí a vezme-li se v úvahu větší hustota německého školství převzatého z předešlé epochy (převýšení německé hustoty se odečte), činí reálný úbytek německých škol 10–12 %. To je mnohem méně, než ukazuje prosté srovnání původních počtů, nicméně znamená takový úbytek citelný zásah pro národní školství, který lze sotva ospravedlnit. [Kural 2001, DZBohemia 18. 10. 1925]
Sudetoněmecká veřejnost byla též značně iritována nově zřizovanými „menšinovými školami“, jejichž označení klamalo (i v mezinárodních údajích, co se týče plnění závazků vůči národnostním menšinám): nesloužily totiž převážně národnostním menšinám republiky, nýbrž 90 % těchto nově a poměrně nákladně zařizovaných škol bylo určeno české menšině v německy osídlených územích. Navíc se často netýkaly už dříve (od industrializace v druhé polovině 19. století) existujících českých menšin, které své české školy měly mnohdy už z dob Rakouska-Uherska, nýbrž menšin nově vznikajících v obcích do té doby téměř zcela německých, tvořených lidmi většinou čerstvě se tam přistěhovavšími vlivem rozmísťování státních úředníků a zaměstnanců, v důsledku přidělování půdy pozemkovou reformou českým zemědělcům v německých územích a vynuceným zaměstnáváním českých pracovníků v soukromém hospodářství. Němci na ně pohlíželi jako na nástroj české infiltrace do německých území. Tyto „menšinové školy” byly přednostně vybavovány a byly pro ně hromadně stavěny nové školní budovy. Už do roku 1920 jich bylo postaveno na 500, v roce 1930 jich bylo zhruba 1400. [Welisch 1980]
Poměrně honosné „menšinové školy“ byly také českým národnostním zásahem do původního osídlení. Daleko přesahovaly skutečné potřeby českých menšin v německých oblastech, snažily se přetahovat německé žáky, mnoho českých žáků do nich dojíždělo z českých oblastí, zaměstnávaly množství českých učitelů a dávaly tím popud k zřizování dalších českých substruktur a tím k dalšímu přistěhování. V kontrastu s moderními „menšinovými školami“ měly německé školy zaostávající vybavení a zařízení, i stavebně zůstávaly na stále stárnoucí „rakouské” úrovni. To bylo dalším pramenem německých stížností.
.
Další dezintegrace sídelních území

Už v dobách diskusí a zápasů ve „starém“ Rakousku bylo jasné, že konkrétní úplně nebo převážně německy osídlená území znamenají pro Němce českých zemí jejich vlast. A právě tento vztah k jimi osídleným krajům jako k vlasti jim byl upírán ve smyslu převládajícího českého postoje: „celá česká země se všemi právy patří nám!“

Především v důsledku industrializace i vyšší české porodnosti vznikaly již dříve četné české menšiny v územích předtím téměř čistě německých. K tomu za republiky, hned od jejího vzniku, sílil na základě řady politicky podmíněných procesů příliv českého obyvatelstva. To vše vyvolávalo pocit ohrožení toho, co sudetští Němci chápali pod pojmem vlast. V oblastech jimi dříve osídlených se už nemohli se samozřejmostí cítit jako ve své národnostně homogenní vlasti v užším smyslu slova. Další zcizování území jeho obyvatelstvu spočívalo ve všudypřítomných nápisech, jež musely být na prvním místě v češtině, v jazyku – podle cítění velké části obyvatelstva – cizích uzurpátorů. Ještě silněji působily excesy českých nacionalistů při ničení pomníků, které místní obyvatelstvo, obecní představenstva či spolky kdysi vlastním nákladem zřídily. Za vším vládlo české přesvědčení, že německá (dobový termín: zněmčená) území v Čechách jsou vývojovou chybou, která musí být napravena a české země v celém rozsahu počeštěny, znovudobyty. To stálo za vším, i za demokratickým zřízením, v mnohých jiných směrech vzorně konstruovaným. [Neuwirth, Welisch]

Dojem ohrožení silně stupňovaly obranné jednoty a proklamace jejich cílů, především jejich dobývání „zněmčených“ oblastí. Obranné jednoty vznikaly postupně od 80. let 19. století. První byla Ústřední matice školská, následovaly: Národní jednota severočeská, Národní jednota pošumavská, Národní jednota pro jihozápadní Moravu, dále pro východní Moravu, Národní jednota slezská, Česká národní rada a další. Zápasily komplexně už za Rakouska o počeštění německy osídlených oblastí, za republiky pak především těmito prostředky: (1) Zakládáním českých škol i v místech, kde je český podíl v obyvatelstvu tak nízký, že zákonný nárok na vlastní školu nemohl být uplatněn. Pro posílení českého živlu se zasazovaly o dosazování českého úřednictva i zaměstnanců v soukromém podnikání, výhodami a dary lákaly děti z německých a smíšených rodin k docházce do českých škol. (2) Vyvíjely nátlak na Pozemkový úřad, v němž měly značný vliv, aby pozemky byly přidělovány a prodávány pouze českým zájemcům. (3) Přes úřady vyvíjely nátlak na změnu povinného národnostního klíče pro soukromé firmy ve prospěch podílu českých zaměstnanců. (4) Při sčítání obyvatelstva naléhaly jednoty na jednotlivce s jistou rozkolísaností, aby se nechali registrovat jako Češi. (5) Při obecních volbách působily ve prospěch získání co nejvíce voličů českých kandidátů, aby bylo dosaženo české většiny v obecních zastupitelstvech. (6) Vyvíjely nátlak na úřady a podniky, aby postupovaly striktně ve smyslu jazykového zákona a jazykových nařízení, aby tedy propouštěly co nejvíce německých úředníků a zaměstnanců. (7) Upozorňovaly úřady na místa, kde je třeba ve prospěch počešťování dosadit české úředníky.

Ačkoliv to ve svých stanovách neměly, používaly při různých příležitostech a ve výročních zprávách militantně nacionalistické obraty: „Šířit vychováváním a vzděláváním znalost českého jazyka spisovného nejen na již obranu, nýbrž na dobývání krajů pohraničních a národnostních ostrovů, odpůrci nám urvaných... aby budovala naše nejpevnější tvrze národní a osvětové na obranu a znovudobytí území, nám v staletých zápasech urvaných... aby našemu národu byli navrácení i ti, kteří pod tlakem hospodářské síly německé byli přinuceni zapříti svůj původ a tak prohřešiti se na světlé památce svých předků... aby český živel velmi znatelně pronikal i do oblastí, posud za ryze německé považované.” (citováno dle [Rádl]) Obranné jednoty bojovaly proti českým Němcům jen na základě národnosti, nikoli kvůli konkrétnímu jednání či politickému názoru. Jejich vliv na úřady byl veliký, protože se proti jejich ideologii a metodám nikdo nepostavil.

Byly efektivně zastoupeny v orgánech státní správy, úřadech, v legislativě, a to jak personálním obsazením, tak styky, přívrženci, vlivem, podporou. Pobíraly státní subvence. Pro Němce představovaly skrytou moc a hrozbu, kterou se nikdo neodvažoval kritizovat. Proklamovaným programem jednot byla sice obrana, ale skutečná činnost byla, jak z uvedeného plyne, útočná, expanzivní. Jednoty tak v mnohých obcích a krajích, před rokem 1919 téměř úplně německých, dosáhly pozoruhodných úspěchů v počeštění. Emanuel Rádl uvažuje v této souvislosti: „A přece není možné, aby čtenář… neměl sympatií s těmi Němci v horských krajích naší země, kteří si po staletí zvykli pokládat své městečko za opravdu své, a kde se jim najednou bere jazyk a vlast tím, že se demoralizují jejich lidé, slabí, chudí, neuvědomělí, kteří za kus chleba pošlou dítě do české školy, volí českého kandidáta, zapíší se do českého sčítacího listu! Neslyšíme však pořád, že národ a jazyk jsou věcí posvátné? Jaká posvátnost českého jazyka, jestliže jej lze prodávat a kupovat!“ [Rádl]

I Svaz českých turistů ve svých novinách vyzýval v roce 1925 členstvo k navštěvování německých sídelních oblastí, ve kterých jsou jejich obyvatelé „k nám nepřátelští. Je proto naší povinností jít tam a ukázat, že tato část venkova nám také patří“ (citováno dle [Zeman 1998]).
Při sčítání obyvatelstva udalo pod nátlakem sčítacích komisařů mnoho Němců českou národnost, nebo jim sčítací komisaři přiřadili československou národnost pro jejich vůli, měli pravomoc v tzv. nejasných případech rozhodnout za sčítaného [Rádl], což přesvědčivě dokumentuje skutečnost, že německé strany pak volilo v prvních poválečných volbách o 220 000 voličů více, než bylo v ČSR Němců s volebním právem. [Seibt 1967]

Vlivem jednot a působením nacionalisticky horlivých vyšších úředníků byly v mnoha případech manipulovány hranice obcí a obce slučovány tak, aby bylo v novém útvaru dosaženo české většiny nebo alespoň aby byla německá většina citelně oslabena. V těchto intencích se ustavovaly i volební kraje. V národně socialistickém Českém slově se např. na podzim 1920 objevila úvaha vyhlašující, že „jediné možné v tomto státě a to, co musí být prohlášeno za poslední požadavek českého národa, jest, že německá jazyková území musí zmizeti”. [Hoffmann] To je neobyčejně silné a nezastřeně formulované radikální ohrožení národnostní skupiny, přímo vyhlášení vyhlazení, které je možno interpretovat jako přenárodnění, jako násilné rozptýlení po státě, nebo jako fyzickou likvidaci.

Jako ukázku tehdejšího způsobu soužití Čechů se Sudetoněmci uveďme Cvikov, kde v roce 1929 činil podíl Čechů v obyvatelstvu města 2,3 %. [Chromec] Založil se Sokol s vedením: vrchní poštmistr, přednosta stanice, ředitel školy, úředník místního soudu, všechno lidé, kteří nahradili místní české Němce vlivem jazykového zákona. Německému prostředí se „bránili“ (dobový termín) různě, na zábavy, společenské a tělovýchovné akce byli zváni výlučně Češi, což se rovnalo nevyslovenému zákazu vstupu pro německy hovořící. Na nich hrávaly pouze pozvané české kapely, vstupenky a pozvánky se tiskly česky výlučně ve vnitrozemí, u firmy Neckář v Brandýse nad Labem navzdory tomu, že v bezprostředním okolí několik tiskáren bylo, čepovat pivo směli pouze čeští, pro tento účel přicestovavší hostinští, pivo bylo dovezené, též národnostně české, byť přímo v Cvikově byl pivovar a v okolí další. V době světové hospodářské krize, kdy v městě a okolí panovala více než 50% nezaměstnanost, čekalo plné náměstí lidí na valník s brambory, což bylo tak vše, co si mohli za žebračenky pořídit. Dosazení čeští úředníci a zaměstnanci si za dobré platy přitom provokativně uspořádali na horním konci města zabíjačku. [Historie sportu v Cvikově, Walter]

Mnoho zlé krve v německých sídelních oblastech vyvolal způsob překonávání světové hospodářské krize, kdy československý stát pomáhal téměř výhradně Čechům a českým podnikům, což mělo za následek, že nezaměstnanost českých Němců několikanásobně převyšovala nezaměstnanost Čechů [Krystlík]. S nezaměstnaností, tudíž bídou a hladem sudetských Němců kontrastoval relativní blahobyt jejich sousedů-Čechů, kteří byli do pohraničí nasazeni jako četníci, státní úředníci, železničáři a poštmistři a podobně a tudíž své zaměstnání neztratili. To společně s pozemkovou reformou křiklavě zmanipulovanou ve prospěch Čechů bylo největší příčinou toho, že Sudetoněmci si přáli získat autonomii.

Systematická (i když ne oficiálně státně řízená) národnostní a jazyková dezintegrace a heterogenizace území osídleného národnostní skupinou je pravděpodobně nejsilnější agresí proti národnostní menšině v oblasti „mírových” prostředků (bez fyzického násilí) a musí vyvolávat pocity bezpráví a bezmoci a radikálního ohrožení toho, co je pokládáno za vlast. Z těchto zkušeností také vznikl svérázně působící pojem a požadavek Sudetoněmců „právo na vlast”, kterému český nacionalistický tábor nerozuměl a svými deformujícími interpretacemi mu podkládal falešné záměry.

Při všech těchto úvahách je třeba mít na vědomí poněkud odlišný rozsah pojmu „vlast” v obou jazycích. Zatímco v češtině se vztahuje na zemi, stát, zná němčina sice tento obsah taktéž, ale kromě toho, a stejně samozřejmě označuje výraz „vlast” podle souvislosti také okres, krajinnou oblast, mnohdy rodné údolí (jak ukazují mnohé německé lidové písně), město, ves, ba i ulici.
Uměle vyvolaná dezintegrace a heterogenizace sídelní oblasti jsou sotva akceptovatelné, vyvolávají nezbytně touhy po nápravě, po zpětném pohybu. Vnitropolitické či legislativní ovlivnění, tedy zastavení, obrácení tohoto procesu se sudetoněmecké politice ukazovalo za stávajícího režimu jako nemožné s nezbytnou konsekvencí, že se sudetoněmecké postoje obrátily po mnohaletých záporných zkušenostech k řešením jiným.

Wenzel Jaksch z čs. německé sociální demokracie v memorandu z 11. 8. 1938 vyjmenoval Walteru Runcimanovi spouštěcí momenty pro radikální, na iredentu orientovaný nacionalismus svojí národnostní skupiny - Sudetoněmců. Prvním byla světová hospodářská krize, která sudetské Němce postihla i v evropském srovnání zvlášť tvrdě na základě nepříznivé struktury hospodářství v Sudetech. Druhým byla nacionálně socialistická propaganda, které se „nepochybně podařilo naoktrojovat většině sudetských Němců veskrze nacionálně socialistický pohled na jejich sociální problematiku". Třetím důvodem byla „československá národnostní politika, která tomu zavčas nečelila, a od které se bez mezinárodního tlaku ani v budoucnu nedá očekávat žádné zlepšení“. [Schaffranek, Král]
.
Srovnání s poměry ve Švýcarsku

Švýcarsko platí za vzor zdařeného soužití několika etnik. Soužití tří či čtyř jazykových skupin se neustavilo zázrakem, nýbrž je výsledkem racionální vůle k vnitřnímu smíru. České pojetí by jazykové skupiny v této zemi označilo jako národnosti, Švýcaři tento pojem důsledně nepoužívají, pojmem národ označují zásadně celé původní obyvatelstvo země, bez ohledu na jazykovou příslušnost.

Během druhé poloviny 19. století se stupňovalo napětí mezi německy a francouzsky mluvícím obyvatelstvem, ke kterým přispívaly úředně prosazované změny v osídlení – dosazování celých skupin pracovníků určitého oboru do jinorodého osídlení, např. zaměstnanců železnice, migrace v důsledku industrializace či plánovitého znovuzalesnění určitých oblastí a stěhování obyvatelstva do cizí jazykové oblasti - spory o zřizování odborných a vysokých škol a přirozeně spory o politické kompetence zástupců jazykových skupin. Situaci zostřovalo všeobecné napětí mezi německy a francouzsky mluvící kulturou po prusko-francouzské válce 1870-71, tehdejší kulturní a citová spojitost švýcarských jazykových skupin se státy stejného jazyka (která během 20. století téměř vymizela). Německy mluvící skupina jako silná většina, zhruba 80 % obyvatelstva, Spříseženectví založivší a po staletí jediná vládnoucí jazyková skupina (13., 14. a větší část 15. století, ale i později) si mohla činit nárok na vůdčí postavení a podíl na moci. Během zmíněných konfliktů se ale prosadilo řešení, které umožnilo a podpořilo uklidnění a smírné soužití skupin. Jeho hlavní rysy:

Švýcarsko je spolkovým státem, jehož členové – kantony – jsou konstituovány jako státy, které část své suverenity předaly svému střešnímu svazu. Většina kantonů je jednojazyčná. Jazyková hranice někdy probíhá napříč kantony a je tvořena hranicemi obcí. Tyto jazykově smíšené kantony řeší problémy soužití jazykových skupin interně, lokální záležitosti teritoriálně, kantonální záležitosti proporcionálně. Záležitosti spolku, společného státu jsou jednány zásadně tříjazyčně (pomocí synchronních nebo prakticky okamžitě tištěných překladů). Kantony nesmějí mezi sebou uzavírat žádná spojenectví a dohody, není tedy možné, aby se kantony stejného jazyka spolčovaly. Jakákoliv autonomie jazykových, etnických skupin je tím vyloučena. Velmi silná je ale v tomto systému lokální a regionální samospráva, daná státoprávní konstitucí kantonů i silnou autonomií obcí. Na smíru jazykových skupin se podstatnou měrou podílí přijatá zásada nedotknutelnosti jazykových hranic. Jazykové hranice jsou podle ní nezměnitelně zachovávány, správy kantonů brání jakékoliv hromadné migraci přes jazykové hranice, ať už z příčin hospodářských, kulturních či sociálních a preventivně vystupují proti příčinám možných či počínajících migrací. Každý obyvatel Švýcarska má ovšem svobodu pobytu, ale při přesídlení do jiné jazykové oblasti se od něj očekává asimilace, přinejmenším ve vnějším společenském životě. Je tím tak zachovávána integrita a homogenita jazykových oblastí.

Tento model je zřejmě vhodný zvláště pro dalekosáhle nesmíšenou zemi. Ve Švýcarsku je pouze málo měst a kantonů, které úředně platí jako smíšené (nejméně 20 % jinojazyčného obyvatelstva). Veškeré ostatní oblasti jsou jednojazyčné, a tento režim také jednojazyčnost podporuje. Popsané poměry platí pro německy, francouzsky a italsky mluvící oblasti. Pro rétorománsky mluvící skupinu už nebylo možné vymezit, v důsledku pokročilé germanizace, jednojazyčné oblasti.

Zásada zachovávání integrity a homogenity jazykových oblastí byla vypracována a přijata veškerou švýcarskou politikou a kulturou už v 90. letech 19. století a zcela se osvědčila. Byla všeobecně akceptována, žádná společenská skupina ji nezpochybňovala, navíc se v oné době neměnila ústava (předchozí novela ústavy pochází z roku 1867, následující změna ústavy proběhla až v letech 1999/2000), proto mají formu dohody a zvyku. Podle mnohých právních odborníků je taková forma zákonů nejspolehlivější (celkově k švýcarskému režimu [Im Hof, Weilenmann, Zinsli]). Tato cílevědomá a poměrně jednoduchá opatření zajišťují ve Švýcarsku již zhruba 120 let vnitřní smír mezi jazykovými skupinami.

Československá delegace slibovala na mírové konferenci roku 1919 švýcarské poměry a mínila tím zřejmě rovnoprávnost etnických skupin, kterou pak republika neuskutečnila. O skutečném švýcarském zřízení nebyla podle všeho vůbec informovaná. Sudetští Němci se později na tyto sliby odvolávali a vyžadovali jejich splnění, ale soudě podle jejich formulací, slibovali si od jejich uskutečnění národnostní autonomii, která však ve švýcarském systému vůbec neexistuje.
Naproti tomu zavedení podstatných principů švýcarského systému - zásadní udržování statu quo jazykových hranic, integrity a homogenity jazykových oblastí a silné lokální samosprávy - by znemožnilo většinu procesů české Němce a jiné menšiny ohrožující, zasahování centra a jiného etnika do vnitřních záležitostí jejich sídelních oblastí, politických, hospodářských sociálních, kulturních a do personálního obsazení tamních řídících míst. Nevyžadovalo by to ani zásadní změny politické a správní struktury republiky, kterým se bránila česká politika a státní ideologie, tedy zřízení autonomních národnostních oblastí a národnostní autonomii.
Existují i dva další systémy národnostního soužití v mnohonárodnostním státu: uspořádání podle návrhu Karla Rennera prosazované rakouskou sociální demokracií a pak i německou sociální demokracií v Československu, konsociační soustava soužití, formulovaná na základě nizozemské koexistence různorodých společenských segmentů nizozemsko-americkým politologem Lijphartem. Uvedli jsme zde jako příklad švýcarský systém zajímavý ochranou integrity a homogenity jinojazyčných sídelních oblastí, které byly přednostním cílem českého národnostního útoku a pravděpodobně nejcitlivějším bodem Sudetoněmců. Mimo jiné též proto, že Beneš na mírových konferencích v Paříži sliboval zavedení spříseženeckého modelu i v ČSR.
.
Průběh stěhování ze Sudet

V přirozených poměrech je samozřejmé, že se policisté, celníci, úředníci státní správy a státní zaměstnanci rekrutují z místního obyvatelstva. Během prvních let republiky byli však místní němečtí úředníci a zaměstnanci nahrazováni českými, kteří se za tímto svým novým zaměstnáním přestěhovali. Obdobný stav byl ve školství v důsledku zřizování „menšinových škol“, pro něž většinou neexistovala skutečná potřeba, v zemědělství přidělováním konfiskované půdy v německy osídlených krajích téměř výhradně českým zemědělcům, mnohdy v celých koloniích. Byl to tedy stav naprosto nepřirozený a místní obyvatelstvo mu chtělo učinit konec.

Z říšskoněmecké, ani ze sudetoněmecké strany nebyla plánována a organizována etnická čistka, tedy vysídlení neněmeckého obyvatelstva z pohraničních území předaných Německu v říjnu 1938. Stěhování probíhalo spontánně. Čs. centrální úřady od 1. 10. 1938 naléhavě žádaly své podřízené úřady v odstupovaných územích, aby zabránily stěhování civilního obyvatelstva do vnitrozemí. Příklady telegramů a dopisů centrálních orgánů v tomto smyslu úřadům například ústeckého kraje lze nalézt v [Intolerance].

Obyvatelé, kteří se do německého pohraničí přistěhovali v souvislosti s počešťováním a se správními a hospodářskými čechizujícími zásahy během republiky, věděli sami velmi dobře, že tam zřejmě nemají co pohledávat, když je tam vládnoucí stát a pod nátlakem počeštěné firmy nebudou potřebovat a vydržovat. Bylo zřejmé, že čeští úředníci a státní zaměstnanci přijdou o zaměstnání, byť někteří úředníci si to nepřipouštěli. Čs. stát evakuoval (dobový termín) své zaměstnance a úředníky sám, ne však všechny. Také zemědělci, kteří získali půdu nacionalistickými machinacemi pozemkové reformy, věděli, že bez podpory státu nebudou asi německým okolím na svých usedlostech zřejmě rádi viděni. Další, kteří raději preventivně opustili svá bydliště, byli čeští nacionalisté, zejména členové obranných jednot, činovníci tělovýchovného spolku Sokol a většina bývalých legionářů.

Pro evidenci Ústavu pro péči o uprchlíky uváděli dotázaní jako popud k útěku vedle násilí, hrozeb a existenčního ohrožení také jiné motivy, např. citové, „přestěhoval jsem se z lásky k vlasti“, či „toužil jsem po životě mezi občany české národnosti“. [Šíma] Poslední důvod je zcela pochybný, protože předtím jim mezi Němci žít nevadilo. Zejména legionáři, činovníci Sokola a starostové utekli údajně z národních a kulturních důvodů. [Heumos] Skutečným důvodem přestěhování ale byla v naprosté většině případů ztráta zaměstnání, obživy a panika části českého obyvatelstva zpracovaného českým nacionalismem z toho, co by se mohlo stát, nebude-li je čs. stát v německých sídelních územích již chránit. Poslední prozrazuje, že jejich předchozí chování (a čs. státu) nebylo v pořádku.

Vzpomínky vydané o mnoho let později, např. asi od cca 200 pamětníků v roce 1996 [Zelený] jsou výpověďmi v drtivé většině lidí, kteří byli v roce 1938 dětmi, výše uvedené motivy kupodivu neobsahují. Podle jejich vyprávění se naprostá většina „útěků“ týkala rodičů-státních zaměstnanců dosazených do Sudet v rámci jazykového zákona a rodičů-majitelů zbytkových statků z pozemkové reformy poslaných německá sídelní území čechizovat, přičemž často uvádějí, že byli národními socialisty, legionáři, členy Sokola, obranných národních jednot a že utekli ze strachu před možnými násilnostmi ze strany německého obyvatelstva ještě před příchodem Wehrmachtu obsazujícího odstoupená území. Velice nápadné je, že většina z nich unikla „posledním vlakem jedoucím do vnitrozemí“, jako kdyby se potom zhroutila železniční doprava, a že za zanechaný movitý majetek nedostali nikdy finanční odškodnění. Když se pro něj někteří po několika týdnech do pohraničí vydali, byl již prý Němci rozkraden. O nemovitém majetku nebyla ani v jednom svědectví zmínka (důvody viz níže). Někteří též vypověděli, že byli ze smíšeného manželství a jejich otec, český Němec optoval pro ČSR, což je naprostý nesmysl (viz níže). Vypadá to, jako kdyby si sestavovatelé knížky objednali jejich výpovědi podle určité předem dané osnovy a zařadili jen některé.

I část německého obyvatelstva se cítila být nucena se ze Sudet přestěhovat a to ze zcela jiných důvodů - z obav před pronásledováním ze strany sudetoněmeckých nacistických spoluobčanů, tak nacistického režimu z Německa. Byli to především Židé, aktivní němečtí sociální demokraté, kteří se v poslední době účastnili obrany republiky v Republikánské obraně (Republikanische Wehr), a komunisté. V Opavě, Liberci, Karlových Varech je musely po odstoupení území Německu německá policie a zásahová komanda gestapa vzít preventivně do vazby, aby je ochránily proti násilí ze strany místních nacionálních socialistů. [Zimmermann] Tato část obyvatel začala s útěkem ze sudetských oblastí v počtu několika tisíc již ve dnech po vyhlášení první mobilizace 20. 5. 1938 v obavách před německým vojenským obsazením v případě hrozícího válečného konfliktu. [Gebhart 1998] Po uklidnění během léta 1938 se napětí koncem srpna a v září opět stupňovalo, hlavně následkem doporučení Runcimanovy komise ve prospěch oddělení Sudet, počet vystěhovalců opět stoupal. K 27. 9. 1938 bylo registrováno přes 24 tisíc přestěhovaných do vnitrozemí, z nichž byl značný podíl německy mluvících.

Během následujících týdnů stoupal počet přišedších všech národností rychleji, takže brzy přesáhl sto tisíc i s uprchlíky z polského záboru Těšínska, pak z maďarského záboru Slovenska, posléze z celého Slovenska a z Podkarpatské Rusi (přestěhovalci z území odstoupených Německu nejsou ve statistikách vyděleni).

Z území připadlých Německu se stěhovaly skupiny českého obyvatelstva, které tam byly dosazeny zásahy české správy, politiky, českých hospodářských opatření. Usedlé české obyvatelstvo s konvenční obživou, ať v českých obcích, které připadly v roce 1938 říši, nebo roztroušené v německých oblastech, ve svých domovech v naprosté většině zůstalo. Německé úřady Čechy ze Sudet nevyháněly, jejich majetky nezabavovaly. Vyskytly se sice případy, kdy radikální síly SdP a Dobrovolné ochranné služby (Freiwilliger Schutzdienst, FS) Čechy zatýkaly a konfiskovaly majetek, ale to rychle zarazil Karl Hermann Frank svým nařízením, že takové věci jsou výhradně v kompetenci gestapa. [Zimmermann]

Vyvstala nutnost zorganizovat základní péči o takové počty nově přibyvších obyvatel. 6. 10. 1938 vydalo ministerstvo vnitra příkaz správním úřadům, aby neprodleně zavedly povinnou evidenci vystěhovaných z odstoupených území nebo, jak uvádějí některá akta, „dočasných přistěhovalců z obsazeného území“. Mělo být postaráno o jejich ubytování a výživu, o jejich další budoucnost, tedy zapojení do hospodářského procesu nebo o jejich vystěhování do dalších zemí. Čs. úřady se dohodly, že za uprchlíka (byť termín byl určen pro zcela jinou kategorii osob) budou považovat jednak cizího státního občana, který bydlí nebo se přistěhuje do českých zemí z důvodu hospodářského ohrožení nebo politického útisku v domovském státě, tak toho, kdo po 20. 5. 1938 (květnová mobilizace) opustil nebo opustí území odstoupená Německu, Polsku nebo Maďarsku a měl 20. 5. 1938 čs. státní příslušnost s právem domovským do území postoupeného nebo nynějšího čs. území. [Gebhart 1998]

Jako přistěhovalci, uprchlíci, vystěhovalci, přestěhovalci (používaly se tehdy všechny čtyři termíny) nebyli evidováni aktivní zaměstnanci státní správy a státních podniků, kteří po přechodu do vnitrozemí i nadále pobírali od svého zaměstnavatele (ministerstva) svůj služební příjem (dobový termín: gáži) v nezměněné výši, tj. byli přeloženi. Důchodci, penzisté všeobecně, úředníci a státní zaměstnanci přesunutí mimo resort, zařazení na místa s nižším platem nebo po stažení penzionovaní povinnému soupisu podléhali. [Gebhart 1998] Není jasné, ale z povahy věci je pravděpodobné, že do seznamů přestěhovalců (uprchlíků) byly zapisovány výdělečně činné manželky přeložených úředníků, které odchodem ze Sudet ztratily zaměstnání nebo živnost, a to i s dětmi.

Vládním nařízením z 11. 11. 1938 (č. 292/1938 Sb.) byl zřízen Ústav pro péči o uprchlíky při ministerstvu sociální péče, který měl koordinovat dosavadní roztříštěnost péče o uprchlíky a přistěhovalce mezi několika státními zařízeními a řadou organizací soukromých (České srdce, Čs. obec sokolská, svazy Charity, Čs. červený kříž, Svaz čs. péče o mládež, Svaz obranných jednot, Svaz evangelické sociální péče, Výbor pro pomoc uprchlíkům tvořený čelnými finančními odborníky, Sociální ústav židovských náboženských obcí, vystěhování Židů zajišťovala pomocná organizace HICEM, pobyt a emigraci většiny uprchlíků německé národnosti zajišťovali především funkcionáři bývalé německé sociální demokracie). [Gebhart 1998]
.
Právní aspekty

Dne 20. 11. 1938 byla uzavřena smlouva s Německem o státním občanství a opci, týkající se především obyvatel Československem odstoupených území, ale i Němců ve zbytkovém Československu (č. 300/1938 Sb.). Stanovovala, že říšskoněmeckým státním příslušníkem se stává bez ohledu na národnost a ztrácí čs. státní příslušnost ten, kdo měl 10. 10. 1938 bydliště v novém říšskoněmeckém území a současně se (a) zde narodil před 1. 1. 1910, nebo ten, (b) který k 10. 1. 1920 pozbyl německou státní příslušnost. Odstavec b) se týkal obyvatel Hlučínska bez ohledu na národnost. Říšskoněmecké občanství získaly také manželky dotyčných, děti a vnuci a s nimi i jejich manželky. Pokud měli českou (československou) národnost (teoreticky jakoukoliv), zůstala jim zachována. Manželka říšské občanství nezískávala, pokud je nezískal její manžel. Osoby neněmecké národnosti, které obdržely touto smlouvou říšskoněmeckou státní příslušnost, mohly do 29. 3. 1939 optovat pro československou státní příslušnost. Z toho plyne, že kdo se při posledním předválečném sčítání lidu (1930) přihlásil k německé nebo slezské národnosti a měl domovské právo k 10. 10. 1938 na odstoupených územích Německu, optovat pro československou státní příslušnost nesměl (slezská národnost, později i kašubská a mazurská, se pokládala principiálně za německou), Hlučíňané též ne, protože jejich říšská státní příslušnost byla jen obnovena. Recipročně optovat pro německou státní příslušnost mohli do 29. 3. 1939 i českoslovenští státní občané německé národnosti v okleštěném Československu s výjimkou osob, které nabyly československého státního občanství po 30. 1. 1933 a až do té doby byly německými nebo rakouskými státními příslušníky.

Ve smlouvě se dále pravilo, že německá vláda může do 31. 7. 1939 projevit přání, aby českoslovenští občané přistěhovavší se po 1. 1. 1910 do těchto území opustili do tří měsíců území Německé říše s tím, že je česko-slovenská vláda přijme na své území. Z tohoto ustanovení plyne, že optantům vystěhování z odstoupených území nehrozilo. Totéž přiznávala smlouva zcela analogicky se stejným termínem i ČSR pro osoby německé národnosti přistěhovavší se do ČSR. Přestěhovávaným osobám z obou států smlouva zaručovala vzít si s sebou veškerý movitý majetek, vývoz peněz, cenných papírů a sbírek velké historické a kulturní hodnoty mělo upravovat zvláštní ujednání, [Deutsch-Tschecho-slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20. November 1938, Smlouva mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb.] Ale ani jedna smluvní strana (místo česko-slovenské posléze Protektorat Böhmen und Mähren) možnosti přesunu obyvatelstva nevyužila.

Kdo z Čechů německou státní příslušnost podle výše uvedené smlouvy neobdržel a chtěl ji mít, musel změnit na vlastní žádost svou národnost z české na německou. V místech s alespoň 20 % českého obyvatelstva zůstaly zachovány obecné a měšťanské školy s českým vyučovacím jazykem, byť měšťanské byly postupně zavírány. České spolky a organizace, s výjimkou dobrovolného hasičstva, byly rozpuštěny.
.
Zaznamenané násilnosti

Uváděné počty násilností v české literatuře jsou většinou značně nadsazené. Údaje čs. ministerstva vnitra hovoří o 27 mrtvých v roce 1938 do odstoupení území Německu, z toho 16 Čechů a 11 Němců. [Jaksch 1970, Klimek 2002, Zimmermann] Kromě toho bylo 26 čs. policistů za tzv. sudetoněmeckého povstání v září 1938 zavlečeno do Německa. [Klimek 2002] Volker Zimmermann uvádí, že členové Dobrovolného sudetoněmeckého vojenského svazu (Sudetedeutsches Freikorps, SFK) a Dobrovolné ochranné služby (Freiwilliger Schutzdienst, FS) zatýkali členy KSČ (hlavně Sudetoněmce, ale i Čechy), obou sociálně demokratických stran, čs. úředníky a přepravovali je přes hranice. Dne 25. 9. 1938 bylo na území říše, jak vyplývá ze zprávy německého ministerstva zahraničí, 1449 zajatců z ČSR bez rozlišení jejich národnosti. [Zimmermann] Československá armáda zase hojně zatýkala a internovala příslušníky SdP. Později, podle ustanovení mnichovské dohody, si ony „politické vězně“ oba státy vzájemně vyměnily. SFK se chlubil 164 úspěšnými akcemi a následujícími zcela přehnanými počty: 110 zabitými Čechy, 2029 zajatými Čechy a 52 mrtvými vlastními příslušníky. Je zajímavé a málo se v literatuře uvádí, že se všechny zářijové konflikty odbývaly v západočeském a severočeském pohraničí, v moravskoslezském pohraničí byl klid. [Zimmermann]

Na realizaci mnichovské smlouvy dohlížela mezinárodní komise složená z britských, francouzských a italských důstojníků pod britským předsednictvím. Podle zpráv komise došlo k méně než deseti incidentům. Jednalo se většinou o přestřelky před příchodem Wehrmachtu, jichž se zúčastnily jednotky SS, SFK a československá armáda, ve kterých byli i mrtví. Ojediněle to byly i sabotáže na dálkových sdělovacích kabelech, nebo střelba na německé vojáky, která se připisovala komunistům.

Nenávist zfanatizované části německého obyvatelstva po připojení Sudet k říši (většina sudetoněmeckého obyvatelstva se v tomto směru chovala neutrálně) vyústila hlavně do výtržností vůči osobám stejné národnosti, ale odlišného politického smýšlení. Odhaduje se, že odpůrců národně socialistické totality tehdy bylo z celkových cca 3,1 milionů osob německé národnosti v odstoupených územích 400 až 500 tisíc. [Jaksch – Kolarz, Wiskemann, Gebel] Výtržnosti a násilnosti probíhaly v době mezi odchodem československé armády a příchodem německé. Wehrmacht veškeré násilnosti, zejména z řad příslušníků FS, okamžitě zarazil. [Gebel] V mnoha městech došlo k výtržnostem zaměřeným proti německým odpůrcům připojení čs. území k říši, kterým bylo mimo jiné předhazováno, že Čechům sloužili jako špiclové a přisluhovači. V Liberci hnali ulicemi „soudruhy" ověšené cedulemi s hanlivým nápisem „Jsem zrádce národa". V Krnově a v Opavě byly na domech umístěny cedule s nápisem, že zde bydlí nepřátelé státu a bolševici. V Kolštejně, v okrese Šumperk, byli němečtí sociální demokraté zbiti příslušníky FS a v jedné obci u Chomutova byla předsedkyně sociálně demokratické sekce žen donucena za posměchu a nadávek po celý den zametat ulici. V Jirkově v severozápadních Čechách, byli komunisté a sociální demokraté i jejich ženy zfackováni a výhrůžkami a nadávkami přinuceni čistit veřejné objekty (čistění kašny, zametání ulic), „aby město bylo při slavnostním přivítání (Wehrmachtu) v plném i lesku". [Gebel].

Pokud jde o autenticitu jednotlivých zpráv, je v zásadě na místě opatrnost, protože Sudety byly v prvních dnech po připojení plny fám, že ani gestapo v tom nemělo jasno. [Gebel]. „Příslušníci FS vytáhli z bytů určitý počet dřívějších (německých) sociálních demokratů, kteří špiclovali pro českou tajnou policii; většina z nich pak dostala pořádnou nakládačku“. V mnoha (!) služebnách československé policie byly totiž zanechány písemné materiály, podle nichž se mohli nacisté dopátrat totožnosti svých odpůrců. Násilnostem proti Sudetoněmcům odlišného politického zaměření, zejména proti německým sociálním demokratům, musel zabraňovat na několika místech i Wehrmacht. [Zimmermann]

Násilnosti vůči Čechům jsou mnohem hůře doloženy, nevyskytovaly se v takové míře jako násilnosti mezi Sudetoněmci samými, byť podle vzpomínek některých pamětníků byl „vztah Němců k Čechům po invazi takový, že se uvolňovaly dlouho zadržované pocity. Někde to také byly organizované nářezy Čechům“. [Zimmermann] Zloba radikálů z SdP se soustřeďovala hlavně na členy a činovníky tělocvičné organizace Sokol, obranných jednot a na státní zaměstnance za jejich předchozí chování v německých sídelních oblastech. Není doložen jakýkoliv pokyn SdP, Wehrmachtu, ani nařízení německých státních a správních úřadů vybízejících k vysídlení Čechů, nebo ho nařizující. [Zimmermann] Jedinými dvěma známými případy je 40 Čechů - železničářů (počet včetně rodinných příslušníků) z Nýřan u Plzně, kteří byli obviněni, že poškodili drážní telefonní kabel, a jednoho Čecha v čele komunální správy za „podíl na česko-komunistických provokacích proti německému elementu“. Ty německé úřady vyzvaly, aby se vystěhovali. [Zimmermann]

V Žatci došlo k pokusu místního obyvatelstva vyhnat Čechy ze zemědělských statků přidělených jim v rámci pozemkové reformy. Německé úřady tomu zabránily. Postoj německých úřadů k vysídlování byl zdrženlivý - povolovaly demobilizovaným vojákům české národnosti se vracet do svých bydlišť v Sudetech. [Zimmermann]

Na tehdejších českých novinových zprávách je velmi nápadné, jak málo Čechů hovořilo o tom, že byli napadeni nebo nuceni k vystěhování. V naprosté většině případů vypovídali o útěku, vystěhování se z obav před útokem, tedy nikoliv v důsledku fyzického pronásledování. [Zimmermann] Lze sice z výpovědi postižených vyvodit, že k vyhánění Čechů bez svolení německých úřadů někdy docházelo, ale „z těchto sdělení nevyplývá žádná informace o rozsahu akcí“. [Zimmermann] České deníky té doby byly přeplněny komentáři o křivdě, která se Čechům stala odstoupením pohraničí, a to takovým způsobem, že téměř rezignovaly na svůj hlavní účel: zpravodajství. Je jasné, že za tohoto stavu národního lkaní by každá událost dokumentující příkoří, tedy i vynucené vystěhování Čechů ze Sudet nezapadla a byla by pohotově podána čtenářům a - zveličena.

Vojenské incidenty byly zaznamenány i po obsazení odstoupených území německou armádou. První byl zaznamenán 21. 10. 1938 na čs.-německé hranici u Litoměřic, vyprovokován čs. armádou. 1. 11. 1938 vpadli neuniformovaní příslušníci SdP u Moravské Chrastové přes hranici a zabrali jednu obec. Čs. armáda je z obce vytlačila za cenu několika mrtvých na obou stranách. 9. 1. 1939 proniklo devět Sudetoněmců do jedné české obce v odstoupeném území v poličském okresu, kde obsadili devět domů obývaných Čechy. Pořádek zjednala říšská policie. [Zimmermann]
.
Počet odešlých

Gebhart [Gebhart 1998] cituje Šímu [Šíma], který spočetl, že z území odstoupených Německu odešlo celkem 168 804 osob, z toho 139 034 národnosti české, 10 496 německé, 18 076 židovské. Jan Rataj uvádí celkový počet 122 tisíc Čechů přestěhovaších se, 15 tisíc Židů a 18 tisíc německých antinacistů uprchlých z území odstoupených Německu [Rataj]. Peter Heumos dochází k počtu 140 tisíc osob české národnosti , které se přestěhovaly ze Sudet do vnitrozemí, což představovalo necelou pětinu tam žijících Čechů, a upozorňuje, že počet českých přestěhovalců v různých historických pracích silně kolísá. [Heumos] Erich Kulka uvádí, že z území odstoupených Německu odešlo do okleštěné ČSR na 70 tisíc českých vysídlenců, okolo 11 tisíc německých komunistů a sociálních demokratů a asi 17 tisíc židovských uprchlíků [Kulka 1992], Josef Bartoš došel k počtu 116-122 tisíc Čechoslováků, 12-13 tisíc Němců a 15-23 tisíc Židů. [Bartoš] Faktem je, že ze 27 073 tisíc Židů v Sudetech (sčítání lidu roku 1930) jich zbylo podle sčítání v květnu 1939 podle různých autorů mezi 1534 až 2649. [Heumos] Počty přestěhovavších Čechů nemusejí být spolehlivé, protože někteří si to s přestěhováním do vnitrozemí rozmysleli a posléze se do odstoupených území Německu zase vraceli. Kolik se jich do odstoupených území vrátilo, není nikde podchyceno, ani k tomu neexistuje žádný odhad.

Oficiální statistiky nevydělují přestěhovalce z území odstoupených Německu od ostatních z Těšínska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Čeští státní zaměstnanci (úředníci státní správy, zaměstnanci státních podniků a vojáci z povolání, tzv. gážisté, policisté, celníci, železničáři, pošťáci a podobně) byli ze Sudet „evakuováni“ a nepodléhali, jak výše napsáno, povinné registraci uprchlíků, pokud byli v resortu zařazeni se svým dosavadním platem. Podle dostupných údajů [Gebhart 1998] jich bylo ze Sudet staženo celkem 36 119. K tomu navíc přistupují údaje ministerstva dopravy, které jsou pouze sumární pro všechna ztracená území, tedy i pro Těšínsko, Slovensko, Podkarpatskou Rus; údaje ministerstva obrany chybějí zcela. Odhadem bylo všech stažených úředníků a státních zaměstnanců z území odstoupených Německu kolem 50 tisíc, se započtením jejich manželek, děti a případně rodičů to bylo více než sto tisíc lidí.
Historik Martin Krsek ale uvádí na příkladu ústeckého kraje, že všichni státní zaměstnanci a úředníci, zejména na nižších postech, staženi nebyli a domnívali se, že je nová státní správa převezme. Německá správa je ale propustila, svou roli v tom určitě hrály vzpomínky na propouštění čs. Němců ze služeb státu za první republiky následkem jazykového zákona, a oni byli touto skutečností nemile překvapeni. Byl to z německé strany krátkozraký krok, neboť na obsazení míst ve státní správě pak chyběl dostatek kvalifikovaných Sudetoněmců a neobsazená místa museli zaplnit Němci z říše. Obzvlášť u pošty panoval po delší čas zmatek, neb noví zaměstnanci nedovedli ani slovo česky a přesto museli doručovat a třídit zásilky s česky psanými adresami a místními názvy. [Krsek]

Zemský úřad vydal hned 1. 10. 1938 vyhlášku, kterou šířila Československá tisková kancelář: „Zemský úřad v Praze upozorňuje, aby obyvatelstvo z pohraničí neopouštělo svá bydliště, ježto za žádných okolností nelze připustiti, aby se stěhovalo do zázemí. Všichni uprchlíci budou vráceni zpět do svých domovů." A vraceni také, proti své vůli, alespoň zpočátku, byli. [Brügel 1967]
Nikde není vyčísleno, kolik státních zaměstnanců a úředníků bylo přemístěno v rámci resortu se svým stávajícím platem a neocitlo se tudíž v soupisu přesídlenců, a zcela chybějí údaje o tom, kolik jich bylo vzápětí po stažení penzionováno nebo propuštěno (v resortu zrušeného ministerstva obrany pozbyli v roce 1939 zaměstnání všichni) a v soupisu se tak ocitlo. Těžko si však představit stát, který by měl k dispozici větší množství volných míst ve státní správě a státních podnicích, byť některá se uvolnila po státních zaměstnancích poslaných do penze (vlivem snížení penzijního věku) a po nuceném opuštění zaměstnání vdanými ženami, další byla později uměle vytvořena, ale většinou v jiných institucích. To znamená, že většina státních zaměstnanců a úředníků s rodinnými příslušníky se zřejmě do seznamů přesídlenců dostala.
Uvědomíme-li si, že následkem pozemkové reformy odhadem 100 tisíc námezdně pracujících německých rodin ztratilo obživu a byly nahrazeny českými, že do pohraničí byly dosazeny další statisíce zaměstnanců českých a státních podniků (nestátní podniky byly povinny obsazovat místa adekvátně podle národnostních poměrů v místě sídla podniku ve vnitrozemí), že čeští úředníci a státní zaměstnanci nahrazovali německé na základě jazykového zákona, tak je vlastně s velkým podivem, že se tak málo Čechů z území odstoupených Německu přestěhovalo do vnitrozemí. Byli místním českým obyvatelstvem přijímáni chladně s necitelností, mnohdy s neskrývanou nevlídností, hrubostí, ba i nenávistí. Místní v nich spatřovali vetřelce, přítěž. [Šíma, Heumos]

Fritz-Peter Habel shromáždil 66 českých a německých prací zmiňujících počty osob odešlých z odstoupených území Německu. Pohybují se převážně v intervalu mezi 122 000 až 200 000, jedna česká práce z roku 1992 operuje s počtem 835 750 osob. Habel také upozorňuje, že u mnoha autorů se značně liší již údaje z oficiálních sčítání obyvatel v r. 1930 a 1939. [Habel] Nejnovější výmysl české propagandy z prosince 2008 je ještě velkorysejší: „V deseti dnech muselo své domovy v pohraničí opustit 1 200 000 Čechů“. [Gazdík] Chtělo se touto formulací naznačit, že kdo to do deseti dnů nestihl, byl dne jedenáctého za ranního rozbřesku zastřelen? Ostatně, tolik Čechů v odstoupených územích Německu ani nežilo.

Jako první se uchýlila k velkolepé lži o počtu uprchlíků československá vláda v říjnu 1938, když požadovala od Velké Británie půjčku 30 milionů liber (přes 11 miliard tehdejších korun) na sanaci finančních, sociálních a ekonomických komplikací způsobených odstoupením území. [Kuklík-Čechurová] 12. 10. oznámilo Československo oficiálně britské vládě, že uprchlíků z odstoupených území Německu nacházejících se v ČSR je téměř 800 tisíc (!), zatímco ve skutečnosti jich bylo v té době jen kolem 27 tisíc (k 15. 10. 1938 jich bylo 27 519; nejvyšší počet vůbec 193 277 ze všech koutů státu byl evidován k 1. 9. 1939. [Šíma]). Britská vláda se nakonec uvolila k půjčce 10 milionů liber, z toho 4 mil. liber jako dar pro uprchlíky za podmínky, že Praha se zaručí, že se podpory z britských prostředků budou vyplácet uprchlíkům bez rozdílů rasy, národnosti, náboženského vyznání a politické příslušnosti a že Česko-Slovensko bude garantovat spravedlivé zacházení se svými menšinami, tedy že příslušníci menšin nebudou diskriminováni. Z formulace implicitně plyne, že čs. stranou diskriminováni byli. Obě smluvní strany pak precizovaly vymezení pojmu uprchlíků, jako osob, které žily před 21. 5. 1938 (před první čs. mobilizací) na území, jež ČSR odstoupila Německu, a nemohly optovat pro čs. občanství (tedy německé národnosti, Hlučíňané a osoby, které se hlásily ke slezské národnosti), nebo osoby německé a rakouské národnosti, které se uchýlily do ČSR před 20. 9. 1938 a nacházely se na území pomnichovského Československa. Ani československá vláda nepovažovala osoby čs. národnosti přistěhovavší se ze Sudet za uprchlíky, nýbrž za přestěhovalce.

Těžké to měli političtí uprchlíci německé národnosti ze Sudet, kteří hledali azyl v českém vnitrozemí a na střední Moravě, neboť pražská vláda je vydávala Hitlerovi – nakládali je do vlaků a posílali je pod policejní eskortou zpět přes hranici. Odhaduje se, že jich bylo vyhoštěno do Německa 20-25 tisíc. [Gebhart - Kuklík, Zimmermann, Heumos] Celkový počet uprchlých Sudetoněmců do českého vnitrozemí se odhaduje na 35 tisíc. [Jaksch 1970, Heumos] Vláda a její předseda Syrový odmítli na naléhání vysokého komisaře pro uprchlíky tyto transporty do Německa zastavit se zdůvodněním, že byť se jedná o občany zcela loajální k ČSR, nemohou podstoupit riziko vzniku další německé menšiny na československém území. Přitom tatáž vláda několikrát ujišťovala, že sudetoněmecké uprchlíky, kteří musejí počítat na základě své politické činnosti s pronásledováním ze strany říšsko-německých a henleinovských organizací, nebude vyhošťovat. [Heumos]

Prchnuvší Židy z odstoupených území do ČSR pak čs. policie přes nejbližší přechod s Německem přepravovala zpět za hranici. Stížnost britské vlády 27. 10. 1938 čs. vládě na tom nic nezměnila. Dopadení, z ČSR vyhoštění Židé byli nahnáni německou policií zpět do „země nikoho", do úzkého pásma mezi německým a československým územím. Tam tito nešťastníci po týdny bloudili v sychravém podzimním počasí bez přístřeší a stravy mezi poli, i starci, těhotné ženy a děti, dokud se jim nepodařilo proniknout alespoň na přechodnou dobu do Československa, aby se situace, pokud nenalezli dobrý úkryt, opakovala. [Heumos, Rataj, Zimmermann]

Jak u Sudetoněmců, tak u Židů Češi nejhrubším způsobem porušovali úmluvy o uprchlících, zejména zásadu, že nesmějí být vraceni do zemí, kde se mohou obávat pronásledování. V roce 1937 popisovala pražská policie židovské uprchlíky jako škodlivé „hospodářské emigranty“, kteří svou hospodářskou činností „nemorálně působí na čs. státní občany“, nesnaží se osvojit si státní jazyk a posílají děti do německých škol. [Frankl] Bleskurychlé uzavření hranice pro rumunské občany v lednu 1938 po nástupu tamní antisemitsky zaměřené vlády a v březnu pro rakouské občany po anšlusu bylo již jednoznačně vedeno snahou zabránit příchodu židovských uprchlíků.
V noci z 11. na 12. 3. 1938 přijel do Břeclavi přeplněný rychlík z Vídně s pasažéry, kterým po připojení Rakouska k Německu bezprostředně hrozilo zatčení. Vlak byl nakonec vpuštěn do Československa, aby všichni byli obratem vráceni čs. úřady do rukou nacistů. Podobně se vedlo i jiným tisícům ostatních uprchlíků, kteří z Rakouska přešli československou hranici [Frankl].
Zhruba šedesát obyvatel Burgenlandu vyhnali rakouští příslušníci SA v polovině dubna 1938 v noci z jejich domovů, nahnali je do člunů a převezli přes Dunaj na slovenskou stranu hranice poblíž Devína. Když je následující den československé úřady bez okolků poslaly zpět, pokusili se je Rakušané vyhnat do Maďarska – opět bezvýsledně. Nakonec museli vyhnanci žít v bažinaté zemi nikoho u břehu Dunaje. Protože žádný z okolních států uprchlíky, mezi nimiž byli staří lidé a malé děti, nebyl ochotný přijmout, našla židovská obec v Bratislavě východisko: ubytovala je v mezinárodních vodách, na vlečné lodi zakotvené u břehu Dunaje. Tady se pak uprchlíci tísnili v nelidských podmínkách čtyři měsíce, než se židovským organizacím podařilo zajistit jejich emigraci do Palestiny a do Spojených států. [Frankl] Československo ani Maďarsko je nebyly ochotny – byť jen dočasně – přijmout.

Johann Wolfgang Brügel píše, že po určité období po mnichovské konferenci byli vydáváni pod policejní eskortou z okleštěné ČSR do říše Češi bydlištěm v odstoupených území a na hranicích předáváni protokolárně německé policii. [Brügel 1967]. Konkrétní počty neuvádí.
Ochota přestěhovalců české národnosti emigrovat dál do světa byla ve srovnání s antinacistickými Sudetoněmci a Židy uprchlými do vnitrozemí velmi malá. Z ankety Ústavu pro péči o uprchlíky vyplynulo, že z 131 913 českých, slovenských a rusínských uprchlíků k datu konání ankety, kde Češi tvořili 90 % dotázaných, jen 5577 osob zamýšlelo emigrovat (4,2 %). [Šíma, Heumos] I když po vzniku protektorátu někteří Češi již prchali - zpravidla politici, novináři, vojáci - octlo se v exilu nadproporcionálně více Sudetoněmců a Židů než Čechů. Odhaduje se, že od září 1938 do března 1939 se vystěhovalo z Československa na 7000 osob, z nichž více než polovinu tvořili Židé. Po 15. 3. 1939 byla emigrace možná v podstatě jen ilegální cestou, protože vlastníci platného víza museli mít navíc povolení k vycestování od gestapa. Utíkalo se tedy přes Polsko. Do května 1939 přijelo přes Polsko do Velké Británie 3300 osob z okupovaných území bývalého Československa, většina Židů. Dalších několik set osob, zvláště německých sociálních demokratů nalezlo své útočiště ve Francii, v Belgii, Nizozemí a Švédsku. [Kulka 1992]

Majetkové ztráty

Nová německá státní moc majetek Čechů nevyvlastňovala. Ke ztrátě bytového zařízení, movitého majetku docházelo většinou překotným útěkem převážně u osob, které se obávaly ústrků okolí v důsledku svého dřívějšího jednání buď osobního nebo vyplývajícího z jejich postavení. Migranti měli možnost řádně se vystěhovat, avšak speditérské firmy nebyly tehdy ve stavu krýt poptávku. Movitý majetek si mohli vystěhovávavší vzít s sebou, nemovitý i nadále spravovat z ČSR, později z protektorátu. Nestarali-li se o něj, byla na něj uvalena nucená správa a ujali se jej správci z moci úřední (Treuhänder). Výnosy pak zasílali českým majitelům do protektorátu, pokud se nejednalo o arizovaný židovský majetek.
Nemovitým majetkem uváděným do soupisu ztrát byly ve většině případů zemědělské usedlosti přidělené pozemkovou reformou, z hlediska Sudetoněmců, ale také z hlediska nestranného právního citu, bezprávně. Podle souhrnného soupisu z 1. 7. 1939 zanechalo na všech odstoupených a ztracených územích (tj. v Sudetech, Těšínsku, na Slovensku, v Podkarpatské Rusi) zhruba 20 500 rodin (z toho asi 16 tisíc českých) majetek. Kolik jich z nich bylo ze Sudet, podchyceno není. Postižení jej ocenili vcelku na 3 miliardy protektorátních korun, úřední komise odhadly jeho hodnotu na 1 miliardu 200 milionů. Protektorátní vláda převzala zákonnou povinnost tyto škody přesídlencům uhradit. V roce 1941 se přikročilo k vyplácení záloh, které prozatím – ve skutečnosti navždy – obdržely jen osoby sociálně slabé a pouze do maximální výše 20 000 korun. [Gebhart 1998] Do konce roku 1943 bylo projednáno necelých 24 tisíc případů - tedy více, než byl počet postižených podle soupisu z roku 1939.
.
Ti, již neodešli

Poslední československé sčítání lidu proběhlo v roce 1930. Podle něho žili v územích odstoupených později Německu 3 653 292 obyvatelé, z toho 3 576 719 československých státních příslušníků, dle národnosti 2 822 899 Němců, 738 502 Čechoslováci. [Seznam obcí a okresů RČS, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku] Údaje o složení obyvatelstva z pozdějších let, zejména z roku 1938, nejsou k dispozici.

Dle německého sčítání obyvatel ze 17. 5. 1939 žilo v území Říšské župy Sudety (Sudety v užším smyslu jen jako severní a severozápadní odstoupená území, bez Hlučínska a jihozápadních a jižních území) 2 943 187 obyvatel, z toho 2 640 417 Němců, 291 198 Čechů, kteří optovali, nebo jim německé občanství přiděleno nebylo a 174 150 Čechů, kteří obdrželi podle výše uvedené smlouvy říšské občanství a neoptovali pro ČSR, celkem tedy 465 348 Čechů.

Některá území Čech, Moravy a Slezska se stala součástí jiných říšských žup - šlo o území připojená k Bavorsku s 90 382 obyvateli, k Rakousku s 318 682 obyvateli a Hlučínska s 52 967 obyvateli. V těchto územích žilo dalších cca 28 000 Čechů s protektorátním a 19 643 Čechů s říšským občanstvím.

Celkový počet Čechů na odstoupených územích k 17. 5. 1939 byl podle sčítání lidu cca 513 tisíc [Bohmann], podle odhadu Josefa Bartoše kolem 600 tisíc. [Bartoš] Češi, kteří dostali podle mezistátní smlouvy říšské občanství a neoptovali, se zůstali německými státními příslušníky české národnosti. Dohromady tvořili 15 % obyvatelstva v územích odstoupených Německu. Většina českých historiků a publicistů činí chybu, že z řad Čechů vylučuje ty, kteří neoptovali pro ČSR (např. [Bartoš-Borák]).

Dá se předpokládat, že se k německé národnosti při sčítání lidu v roce 1939 přihlásili Němci, kteří za 1. republiky z různých utilitaristických důvodů nebo machinacemi sčítacích komisařů se stali Čechy, s manželkami a dětmi. Také dost Čechů přijalo po odstoupení území dobrovolně německou národnost. Kolik jich bylo, nikdo nezjistil. Ernst Müller, odpovědný v Říšské župě Sudety za národnostní otázku, odhadoval v roce 1943 počet Čechů v župě, kteří se přihlásili k německé národnosti, na 100 tisíc. [Zimmermann]

Pět až dvacet tisíc Němců (různí autoři udávají odlišné údaje, přesný počet se nedá zjistit) bylo po obsazení Sudet okamžitě zatčeno a část z nich zavlečena do říše, z toho 2500 Sudetoněmců do KZ Dachau. Kdo neoptoval, musel od roku 1942 navzdory své české národnosti, pokud byl schopen vojenské služby, narukovat do německých branných sil. Tak se stalo, že v německých branných silách sloužilo za války odhadem 35 až 40 tisíc Čechů (odhad učiněn z celkového počtu 193 793 osob české národnosti s německým občanstvím k 17. 5. 1939), tedy více než v čs. jednotkách na straně spojenců - bez odvedených branců do Svobodovy armády po obsazení Slovenska ke konci války). Do odhadu nejsou zahrnuty osoby slezské národnosti a Hlučíňané. První byli považováni za osoby německé národnosti, druhým byla obnovena německá státní příslušnost. Boj Čechů v německých branných silách se dodnes pečlivě zamlčuje. František Emmert jako snad jediný český historik se tímto tématem zabývá, ale ve své knize [Emmert] zcela nepochopitelně dezinterpretuje Smlouvu mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. tvrzením, že „jinak Češi zůstal jak v protektorátu, tak i v Sudetech pouze protektorátními občany bez říšské státní příslušnosti“, což se naprosto příčí skutečnosti.

Sudetoněmecké činitele a politiky nejvíce zajímala náprava pozemkové reformy po první světové válce, jíž byli Češi nehorázně zvýhodněni na úkor svých německých spoluobčanů (podrobněji o pozemkové reformě v [Rádl]). Do seznamu majetků z pozemkové reformy určených k vyvlastnění v Říšské župě Sudety zařadili 176 kolonizačních výměrů (čs. oficiální termín), tedy menších statků, a 462 zbytkové statky s celkovou rozlohou kolem 400 tisíc hektarů, tedy zdaleka ne všechnu půdu tam přidělenou Čechům v rámci pozemkové reformy. Jenže říšští politici nezamýšleli vracet půdu v rámci nápravy těm, kterým by podle správně provedené pozemkové reformy měla patřit, tedy Sudetoněmcům, nýbrž ji chtěli využít pro „nové konstituování německého rolnictva“, tj. přidělit ji etnickým Němcům z Polska a dalších oblastí a představy Sudetoněmců zcela ignorovali.

Prvním krokem na přelomu roku 1938/1939 bylo zavedení nucené správy do zemědělských podniků přidělených pozemkovou reformou patřících přestěhovalým do vnitrozemí, kterým se pravidelně zasílaly výnosy z podniků a nemovitostí do protektorátu, a po Židech, což se v Říšské župě Sudety týkalo asi 30 tisíc ha (tzv. nepřátelský majetek). Počítalo se s pozdějším zavedením nucené správy i na dalších asi 50 tisících ha.

Dlouho se nic nedělo, až se v únoru 1940 zavedlo právo dědičného (nedělitelného) statku, podle něhož směl statek dědit jen ten, kdo měl německou státní příslušnost a současně i německou národnost, jinak jej musel do 12 měsíců prodat do německých rukou. Výjimky z tohoto nařízení schvaloval landrát. Tímto způsobem by se dostaly české zemědělské majetky nabyté pozemkovou reformou během jedné generace do německých rukou.

Do října 1943 převzala říše v Říšské župě Sudety 65 tisíc ha z půdy přerozdělené pozemkovou reformou (asi 16 % původního vyvlastňovacího záměru) a 10 tisíc ha z „pozemkového vlastnictví říši nepřátelského“, tedy zemědělského majetku po Židech (třetina původního záměru). Ke každému konkrétnímu vyvlastnění byl vždy zapotřebí souhlas příslušných landrátů, kteří jej také relativně často odmítali udělit a svůj postoj dokázali zdůvodnit. Politika vyvlastňování narážela na odpor i u samotných sudetoněmeckých nacionálních socialistů, kteří se obávali vlivu zásahů na politickou náladu a postoje Čechů a proto K. H. Frank koncem března 1944 vyvlastňovací praxi v Sudetech zcela zarazil. Do konce války nebyla obnovena. [Zimmermann]

Zajímavé také je, že zatímco v roce 1939 bylo v Říšské župě Sudety 291 198 Čechů s protektorátním občanstvím, tak do konce roku 1944 stoupl jejich počet odhadem na 400 až 600 tisíc. K tomu přes 29 tisíc pendlerů překračovalo denně hranice do sudetské župy za prací. Mezi nimi byli i ti, kteří Sudety po jejich odstoupení Německu opustili. Nahrazovali muže nasazené v branných silách. Zejména vysoký podíl Čechů byl zaměstnán u říšských drah, pošt, v silniční správě, čeští lékaři pracovali v sudetských nemocnicích. Sudetoněmečtí šéfové podniků a vedoucí pracovníci s nimi mnohdy mluvili česky. [Zimmermann]

Úřady a NSDAP v Sudetech se snažily omezit uzavírání národnostně smíšených manželství. Nedařilo se jim to. Zvláštností nebyly ani sňatky funkcionářů a členů NSDAP s Češkami a Čechy. I političtí vedoucí NSDAP se v některých případech chovali k Čechům vstřícně, popíjeli s nimi v hospodách a obcovali s českými ženami. Obavy živnostníků z poklesu prodeje vedly k tomu, že například v Mostě i členové NSDAP obsluhovali české zákazníky česky. Někteří sudetští Němci i funkcionáři NSDAP se odvážně stavěli na odpor proti vyvlastňování zemědělské půdy Čechům, např. se vypravili za opavským vládním prezidentem, aby mu to rozmluvili. Když vyvlastňovali v listopadu 1943 půdu Čechům v chebském vládním kraji, jejich němečtí sousedé plakali. Mezi německým obyvatelstvem se našel dostatek lidí, kteří udržovali s českými sousedy dobré vztahy a s jejich útlakem nesouhlasil. [Zimmermann]

Na rozdíl od svých soukmenovců v protektorátu se Češi v Říšské župě Sudety, jak dokládá Zimmermann, vzájemně téměř neudávali. [Zimmermann] Což je velmi pozoruhodné. Vysvětlit tento jev se dosud nikdo nepokusil. Jaký kontrast ve srovnání s protektorátem, kde se udání od Čechů počítala na statisíce.

Exodus z dalších oblastí

Dne 2. 10. 1938 překročila polská vojska řeku Olši. V polském záboru Těšínska byly ihned zavřeny české školy, zakázány české bohoslužby, zrušeny české spolky a české obyvatelstvo bylo vyzváno, aby se do 1. 11. 1938 se z tohoto území vystěhovalo. Vyhnání proběhlo mezi říjnem 1938 a lednem 1939. Formy vyhnání byly různé, od prostého vyhrožování, propouštění z práce, přes různé formy násilí na majetku a osobách, zatýkání a úředního vypovídání s lhůtou 6, 24 a 48 hodin. [Chocholatý-Gröger 2007/2] Generál Vicherek popisuje situaci takto: „Poláci nemilosrdně pronásledovali český živel a terorizovali ho propouštěním z práce, vypovídáním z bytů a zabavováním majetku. Vše, co bylo české, bylo ničeno. Česká mluva i pozdravy zakázány (pozdrav ,Nazdar´, pokuta 4 Zł., vznikl pozdrav ,4 złoté´), české nápisy na náhrobcích odstraňovány, pomník padlým v boji na Těšínsku v Orlové rozbit a zbytky pohozeny na veřejné smetiště... O ztlučených osobách mám uchováno 150 popisů protokolů zaslaných z Ostravska na tehdejší ministerstvo zahraničí. Záminky ke tlučení byly všemožné: členství v Sokole, Matici školské, národně socialistické straně, sociálně demokratické straně, komunistické straně, vyhlašování mobilizačního rozkazu apod." [Vicherek] Podle Šímy (citováno dle [Gebhart 1998]) přišlo z tohoto území 22 260 přestěhovalců, z toho 18 266 Čechů. V resortu ministerstva veřejných prací bylo staženo 13 zaměstnanců, ministerstva financí 372, spravedlnosti 76 zaměstnanců. Víc údajů není k dispozici. Jan Rataj tvrdí, že z polského záboru se přestěhovalo na 30 tisíc Čechů. [Rataj]

Na Slovensku se za druhé republiky konaly stále častěji demonstrace pod heslem „Preč s Čechmi!”, „Von s Čechmi a Židmi“, „Česi peši do Prahy!”, „Rež a rúbaj do krve, po tej českej kotrbe, dokiaľ Slovák pánom na Slovensku nebude!“ a docházelo k protičeským pogromům. Cenzura zcela důsledně vyškrtávala veškeré zmínky o jejich pronásledování na Slovensku. Interpelace poslanců, aby vláda zakročila proti honu na Čechy ve slovenské části státu, vyzněly naprázdno. [Rataj] Čs. vláda se 12. 12. 1938 dohodla se slovenskou o tom, že devět tisíc českých zaměstnanců bude odsunuto i s rodinami zpět do Česka. Podle sčítání obyvatel žilo k 31. 12. 1938 na Slovensku ještě 77 488 Čechů a 128 347 Němců.

Hned po rozpadu republiky se slovenská vláda 18. 3. 1939 rozhodla vyhnat všechny Čechy, kteří se rozdělením státu ocitli v postavení slovenských státních a veřejných zaměstnanců cizí státní příslušnosti. 22. 3. začala rozsáhlá evakuace vojáků a 24. 3. četníků. Jejich odchod byl organizovaný, ale u ostatních Čechů s rodinami nebo bez nich byl odjezd individuální. Ty okrádali a nevybíravě šikanovali příslušníci Hlinkovy gardy. [Chocholatý-Gröger 2007/2] Zde se dá spíše hovořit o vyhánění, ale čeští historici tak nečiní.

Ze Slovenska a z Podkarpatské Rusi (včetně maďarského záboru jižního Slovenska) se podle Šímy přestěhovalo 19 853 lidí, z toho 17 684 české národnosti. [Gebhart 1998] Ministerstvo obrany povolalo ze Slovenska a Podkarpatské Rusi do protektorátu 5603 profesionálních vojáků a zaměstnanců armády, ministerstvo obchodu 8 zaměstnanců, ministerstvo školství 10 657 lidí, ministerstvo zemědělství 728 svých zaměstnanců, ministerstvo veřejných prací 39 475 zaměstnanců (!), ministerstvo financí 4285 lidí a ministerstvo spravedlnosti 473 justičních zaměstnanců. Jan Rataj uvádí, že Slovensko opustilo celkem 130 tisíc Čechů a z Podkarpatské Rusi se bez jakéhokoliv nátlaku vystěhovalo celkem na 20 tisíc Čechů (zřejmě včetně státních zaměstnanců a úředníků). [Rataj]
.
„Rozbili nám republiku!“

„Vyhnali nás ze Sudet!“ „Oni s vyháněním začali!“ To jsou nejfrekventovanější hesla, se kterými se ztotožňuje odhadem 95-98 % Čechů, přičemž republiku rozbila mnichovská arbitráž a Němci Čechy ze zabraných území nevyháněli. Vše to jsou české bludy, zato o vyhánění Čechů ze Slovenska a z Těšínska se cudně mlčí. Ani Maďaři Čechy z Podkarpatské Rusi nevyháněli.
Za 1. republiky si Češi počínali jako kolonizátoři - obsadili vojensky území, kde menšiny měly většinu (Těšínsko, Slovensko, Podkarpatskou Rus, německá sídelní území), dosadili své úředníky, státní zaměstnance, četníky, vojsko. Další Češi přišli do těchto území jako do kolonií a také se podle toho chovali. Že tomu tak bylo, potvrzuje také zcela explicitně Ottův obchodní slovník, vydaný v roce 1924: „Slovensko bude naší koloniální zemí. Je mylným názorem domnívati se, jako by snad koloniální země nesměla s mateřskou hraničiti. Příklad je Rusko se Sibiří“.

Téměř všechna svědectví a vypravování českých přesídlenců ze Sudet, však líčí tuto událost jako naprostou nespravedlivost a bezpráví. Nikdo si při tom neuvědomuje, že pracoval a pobýval (resp. hlava jeho rodiny pracovala) v jinojazyčně osídleném území jako nástroj, či výsledek cizovlády (kolonizace), jako element prosazující nebo uskutečňující nepřirozené národnostně sociální poměry proti vůli usedlého obyvatelstva. To platilo i pro ostatní jinojazyčná území, zejména pro Slovensko. Je přirozené, že po odloučení kolonií od mateřského státu se kolonizátoři z těchto území stahují, neb tam již není pro ně uplatnění.

Část čtenářů v souladu s rozšířeným českým způsobem uvažování bude pravděpodobně mínit, že příslušníci českého národa měli na všechna vedoucí a vůbec všechna pracovní místa, na veškerou moc, stejně tak jako na veškerou zemědělskou půdu naprosté právo, protože se jednalo o jejich, českou zemi. Kdo takto smýšlí, musí si být vědom, že tím popírá občanskou rovnoprávnost. Ta neznamená pouze osobní formální rovná práva, nýbrž právě tak právo usedlého obyvatelstva na správu a zákonodárství, na pracovní a řídící místa v oblasti jím osídlené, na nevměšování jiných skupin do jeho lokálních a regionálních záležitostí a na jazykovou rovnoprávnost.

Na příkladu Švýcarska je patrné, jak jsou tato práva skupin a lokalit nezbytná pro zdravé soužití ve společném státu. Kdyby se tam většinová a stát založivší německá jazyková skupina (80 % celkového obyvatelstva) snažila ovládnout například menšinovou francouzsky mluvící část, kdyby tam byli policisté, správní úředníci, vedoucí pracovníci a zaměstnanci státních podniků dosazováni z německy mluvících oblastí, kdyby byla přerozdělovaná zemědělská půda přidělována téměř výhradně německým Švýcarům, kdyby se prosazovala jazyková nerovnoprávnost - veřejné nápisy a jídelní lístky by musely být na prvním místě v němčině a úřední řečí by byla i pro frankofonní obyvatele němčina, zdvihla by se ve francouzském Švýcarsku bouře protestů. A kdyby se nepodařilo tyto zlořády rychle odstranit, lze s jistotou tvrdit, že by se francouzsky mluvící část velmi brzy od německého Švýcarska odtrhla. Je zcela nepochopitelné, jak si mohli vládnoucí čeští politici představovat, že lze takovým absurdním způsobem vést mnohonárodní stát. A dodnes česká historiografie a publicistika eufemisticky nanejvýš připouští, že za první republiky „nebyly ještě všechny národnostní problémy dokonale vyřešeny.“

Vlivem českého šovinismu podporovaného čs. státem, po křivdách pozemkové reformy, jazykového zákona, překonávání hospodářské krize a zejména po zmařeném volebním úspěchu SdP ve volbách v roce 1935, kdy se jim přes báječný volební úspěch nepodařilo získat autonomii, přestali Sudetoněmci věřit vlastnímu státu a začali pošilhávat po soukmenovcích za hranicí, zda by jim nemohli nějak pomoci. Pomohli, ovšem za cenu podřízení se německému nacionálnímu socialismu. Henlein se vícekrát pokusil přebudovat čs. stát na demokratickém základě, kde by byla zaručena větší rovnoprávnost pro menšiny. Češi na to nepřistoupili. ČSR se pak vlastním přičiněním dostala do totální mezinárodní izolace a Francie nehodlala jít do vojenského střetu s Německem kvůli tomu, že Československo nezvládlo modus vivendi se svými menšinami.
Českým Němcům v odstoupených územích nelze předhazovat, že po záboru dobrovolně převzali říšské občanství nebo že neoptovali pro ČSR. Podle výše zmíněné smlouvy č. 300/1938 Sb. jim říšská státní příslušnost byla vnucena a optovat nesměli.
.
POUŽITÁ LITERATURA

Bartoš, Josef: Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938-1945. Praha 1986
Bartoš, Josef, Borák, Mečislav: Češi v Říšské župě Sudety. In: Hořák, Martin, Jelínek, Tomáš (eds.): Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Studijní materiál pro učitele dějepisu, Galén, Praha 2006
Bohmann, Alfred: Menschen und Grenzen, Band 4: Bevölkerung und Nationalitäten in der Tschechoslowakei. Köln 1975
Brügel, Johann Wolfgang: Tschechen und Deutsche 1918-1938. Nymphenburger Verlagsbuchhandlung GmbH, München 1967; česky: Češi a Němci 1918–1938. Academia, Praha 2006
Emmert, František: Češi ve wehrmachtu. Zamlčené osudy. Vyšehrad, Praha 2005
Frankl, Michal: Poslední vlaky ke svobodě. In: Respekt 12/2009, Praha 2009
Gazdík, Jan: Konec státu. Od mnichovské smlouvy k protektorátu. In: Mladá fronta Dnes, Praha 13. 12. 2008
Gebel, Ralf: Heim ins Reich! Konrad Henlein und der Reichsgau Sudetenland 1938–1945. Oldenbourg, München 1999
Gebhart, Jan: Migrace českého obyvatelstva v letech 1938-1939. In: Český časopis historický 96 (1998)
Gebhart, Jan, Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV. b. Paseka, Praha 2007
Glaser, Kurt: Die Tschecho-Slowakei. Politische Geschichte eines neuzeitlichen Nationalitätenstaates. Althenäum, Bonn 1964
Habel, Fritz-Peter: Eine politische Legende. Die Massenvertreibung von Tschechen aus dem Sudetengebiet. 1938/39, Langen Müller, München 1996
Heumos, Peter: Die Emmigration aus der Tschechoslowakei nach Westeuropa und dem Nahen Osten 1938-1945. Collegium Karolinum, München 1989
Historie sportu v Cvikově. In: Zpravodaj, Cvikov 09/2007,
www.cvikov.cz/zpravodaj/zpravodaj_09-07.pdf
Hoffmann, Roland J. (ed..): Odsun. Die Vertreibung der Sudetendeutschen. Vyhnání sudetských Němců. Dokumentace o příčinách, plánování a realizaci „etnické čistky“ ve středu Evropy 1848/49–1945/46, Sv. 1: 1848/49–1938/39. Sudetendeutsches Archiv, München 2000
Chocholatý-Gröger, Franz: K otázce vysídlení občanů ČSR ze Sudet, Těšínska, Podkarpatské Rusi a Slovenské republiky v letech 1938/1939. In: CS-magazín 8/2007, www.cs-magazin.com
Chromec, Břetislav: Místopisný slovník Československé republiky. Československý kompas, Praha 1929
Im Hof, Ulrich: Die Viersprachigkeit der Schweiz als Minoritätenproblem des 19. und 20. Jahrhunderts. In: Geschichte und politische Wissenschaft, Bern, 1975
Intolerance.
Albis International, Ústí nad Labem 2004.
Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum. Wissenschaft und Politik, Köln 1970; česky: Cesta Evropy do Postupimi. Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2000 (POZOR! České vydání je neúplné – z pěti kapitol originálu jsou v českém vydání pouze tři.)
Jaksch, Wenzel, Kolarz, Walter: Der Weg der letzten freien Deutschen. Dokumente und Berichte. London 1940
Kárník, Zdeněk: České země v éře první republiky (1918-1938). Díl první: Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Libri, Praha 2000
Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIII., XIV. Paseka, Praha 2002
Král, Václav: Die Deutschen in der Tschechoslowakei. Praha 1964
Krsek, Martin: Všední den v ústí nad Labem ve stínu hákového kříže. In: Ústecký sborník historický 2005, Ústí n. L. 2005
Krystlík, Tomáš: Zamlčené dějiny. Alfa Nakladatelství, Beta Books, Praha 2008
Kuklík, Jan, Čechurová Jana: Czech Refugee Trust Fund a československá emigrace. In: Soudobé dějiny 1/2007, Praha 2007
Kural, Václav: Konflikt anstatt Gemeinschaft? Tschechen und Deutsche im tschechoslowakischen Staat (1918-1938). Ústav mezinárodních vztahů, Praha, 2001
Lacina, Vlastislav: Hospodářská politika československého státu a podnikání ve dvacátých letech 20. století. In: Moderní dějiny 4/1996
Lacina, Vlastislav: Kapitalumschichtungen in der Tschechoslowakei im Laufe der Nostrifizierung. In: Teichová, Alice (ed.), Alois Mosser, Jaroslav Pátek (ed.): Der Markt in Mitteleuropa der Zwischenkriegszeit., Karolinum, Praha 1997
Neuwirth, Hans: Der Weg der Sudetendeutschen von der Entstehung des tschechoslowakischen Staats bis zum Vertrag von München. In: Die Sudetenfrage in europäischer Sicht, Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, Band 12, Lerche, München 1962
Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci. Melantrich, Praha 1993
Rataj, Jan: O autoritativní stát. Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938 - 1939. Karolinum, nakladatelství Univerzity Karlovy, Praha 1997
Seibt, Ferdinand: Deutschland und die Tschechen: Geschichte einer Nachbarschaft in der Mitte Europas. Piper, München 1998
Seibt, Ferdinand: Zur Sozialstruktur der ersten ČSR. In: Beiträge zum deutsch-tschechischen Verhältnis im 19. und 20. Jahrhundert, Lerche, München 1967
Seznam obcí a okresů RČS, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku. SÚS Praha 1939
Schaffranek, Christof: Die politische Arbeiterbewegung in den böhmischen Ländern 1933-1938. Berlin 2003
Schubert, Peter: Die Tätigeit des k.u.k. Militärattachés in Bern während des Ersten Weltkrieges. Band 26. Biblio Verlag, Osnabrück 1980
Slapnicka, Helmut: Die böhmischen Länder und die Slowakei 1919-1945. In: Bosl, Karl (ed.): Handbuch der Geschichte der böhmischen Länder, Band 4, Anton Hiersemann, Stuttgart 1970
Slapnicka, Helmut: Verfassungsnorm und Verfassungswirklichkeit in der Tschechoslowakei (1918-1938). In: Umbruch in Mitteleuropa, Schriftenreihe der Ackermann-Gemeinde, München 1960
Šíma, Jaroslav: Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938-1945, Příspěvek k sociologii migrace a theorii sociální péče. Societas, Praha 1945
Vicherek, Alois: Zpráva o událostech v době od čs. mobilizace až do dnešního dne (do 4. 3. 1941). Rukopis. Výňatky in: Petřvaldské noviny 8/2003,
www.petrvald.info/noviny/pn082003.doc
Walter, Jiří - sdělení autoru této knížky
Weilenmann, Hermann: Die vielsprachige Schweiz. Eine Lösung des Nationalitätenproblems. Basel, 1925
Welisch, Sophie A.: Die Sudetendeutsche Frage 1918-1928. Verlag Robert Lerche, München 1980.
Wiskemann, Elizabeth: Czechs and Germans after Munich. Foreign Affairs 17/1939, London 1939
Zelený Karel, (ed.): Vyhnání Čechů z pohraničí 1938. Vzpomínky. Ústav mezinárodních vztahů ve spolupráci s Kruhem občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998
Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá Fronta, Praha, 2002
Zimmermann, Volker: Die Sudetendeutschen im NS-Staat. Klartext, Essen 1999; česky: Sudetští Němci v nacistickém státě. Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938–1945). Prostor, Argo, Praha 2001
Zinsli, Paul: Vom Werden und Wesen der mehrsprachigen Schweiz. Schriften des Deutschschweizerischen Sprachvereins, Bern bez vročení.

K původnímu textu autorů doplnil Lukáš Beer upravené diagramy a mapu z publikace „Die Tschechoslowakei im Spiegel der Statistik“ autora Erwina Winklera (vyšlo v roce 1937 v Karlových Varech a Lipsku).