Strýčický jazykový ostrůvek v jižních Čechách

Margarete Knofová (Seemannová) 

Autorka článku vydala společně se svými 
spolupracovníky v roce 2011 knihu o tomto 
jihočeském německém jazykovém ostrůvku. 
Na stránkách KOHOUTÍ KŘÍŽ čtenář 
nalezne její portrét, fotografie, řadu mapek, 
 a dalších zajímavých faksimilií.

Někdejší německý jazykový ostrov se nacházel v jižních Čechách uprostřed mezi Českými Budějovicemi a Prachaticemi (z každé strany 15 km) a sahá až do českobudějovické pánve. Toto území formují mnohé menší rybníky a sousedící velký rybník Dehtář (Dechternteich). Jazykový ostrov zabíral asi 65 kilometrů čtverečních. Označení jazykový ostrov vlastně není namístě. Pohled na mapu nám ukazuje, že se jedná o jazykový ostrůvek, který je od svého německého zázemí oddělen pouze lesnatými horskými hřebeny Chřášťanského vrchu (Groschumer Wald), Vysoké Běty (Hohe Liesl, 795 m), Vysoké (Hohenstein, 704 m) a Buglaty (829 m). Časem se označení „jazykový ostrůvek“ zažilo.

Kolem roku 1400 mělo více vesnic okolo Netolic (Nettolitz) a Lhenic (Elhenitz) německy hovořící většinu, ale z důvodu posunu jazykových poměrů se území jazykového ostrůvku zmenšilo. V roce 1945 se jazykový ostrov skládal z deseti vesnic s počtem asi 1800 obyvatel: Strýčice (Stritschitz) , Záboří (Saborsch), Dobčice (Dobschitz), Lipanovice (Linden), Holašovice (Hollschowitz), Radošovice (Roschowitz), Chvalovice (Kollowitz), Horní a Dolní Chřášťany (Obergroschum, Untergroschum) a Babice (Bowitz).

Divíte se Zemanovi? Ale proč vlastně?

Václav Junek 

Podivovat se činům a osobním zhůvěřilostem, jimž se oddává hlava současného českého státu, je sice možné, ale tento postoj k osobnosti a k činům Miloše Zemana je přitom jen zřetelným dokladem zjevného nepochopení faktického aktuálního stavu České republiky vůbec. Ne-li dokonce nepochopením skutečné míry jejího celkového úpadku. Právě proto, že tento muž je an sich zjevnou ikonou tohoto devastujícího procesu, respektive jeho nanejvýš čitelnou personifikací.

Německá veřejnoprávní televize relativizuje správnost sexu se zvířaty

Okolnost, že masáž veřejného mínění homosexualistickou propagandou sklízí nepochybné úspěchy a přináší své ovoce, má pro její provozovatele i svou „stinnou“ stránku: mediální „diskuse“ na téma tolerance otevřené, demonstrativní a exhibicionistické homosexuality začíná díky přesycení poněkud zevšedňovat a nudit důkladně „vyškolenou“ společnost, takže částečně ztrácí na účelovém rozkladném efektu. Je tedy potřeba přidat uhlí do pece. Naštěstí existují ještě jiné jevy lidského života, spadající do patologické sféry perverze a degenerace, kterých lze za tímto účelem také úspěšně využít. Šokující na tom ale je, že se této úlohy chopila v Německu dokonce veřejnoprávní televize ARD.

Praotec Žid a rozsévači germánské krve v Čechách

Poznatky, které by si ministr Zaorálek mohl osvojit před svou další cestou do Tel Avivu 
Lukáš Beer 

Lze si hravě domyslet strašlivé pobouření – jinde zas pobavení či podivení, jaké by v České republice vyvolala skutečnost, kdyby její ministr zahraničí dejme tomu při oficiální návštěvě Berlína zdůrazňoval, že spolkovoněmecko-české vztahy mají vynikající úroveň a že je velmi pravděpodobné, že už i kupec Sámo, spravující vůbec první „státní“ útvar Slovanů na našem území, byl původem vlastně Germán. Pokud mi je dobře známo, v podobném duchu se snad nevyjádřil v historii před více než sedmdesáti lety ani nějaký člen protektorátní vlády, včetně tehdejšího ministra školství a lidové osvěty. Což teprve, kdyby se nějaký český politik odvážil při návštěvě Moskvy na audienci u Putina anebo v Kyjevě u Porošenka prohlásil, že Sámo byl dost možná staroslovanského původu...

Petrásek dostal výtku

Tomáš Pecina 

Brněnská Městská policie pořídila při prošetřování incidentu,
který se odehrál v předvečer prvního soudního stání v kauze
knižně vydaných Hitlerových projevů, videozáznam. Státní 
zástupce Jan Petrásek podával na vydavatele knihy žalobu. 
Foto: screenshot YouTube/Παραγραφος

Za to, jak se státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně Jan Petrásek ve styku se strážníky choval, dostal prý od své šéfky výtku podle § 30 odst. 3 zákona o státním zastupitelství. Čímž se kausa Coco chýlí k závěru: Petráskovo přestupkové řízení bylo zastaveno, za své opilecké entrée byl tento – nepočítáme-li nehynoucí popularitu na YouTube – oceněn výtkou, a poslední, co je nutno učinit, je přísně potrestat pejska, neboť ústa si na státní orgán žádný ratlík otevírat nebude.

Kdo vlastně zavinil Druhou světovou válku?

Tomáš Krystlík 

Ilustrace z německého časopisu Signal, 1943. Foto: Archiv Lukáš Beer

Obvykle se uvádí, že Německo přepadením Polska. Vedle Německa jako spoluviník se občas ocitá i Sovětský svaz za svůj vpád do východopolských území podle tajného dodatku k německo–sovětské smlouvě o neútočení 16 dní po vypuknutí polsko–německé války. Srovnáním sovětského návrhu textu smlouvy a její tajné doložky s podepsanou a platnou německo–sovětskou smlouvou zjistíme jen malé rozdíly, obsah tajné doložky byl sovětskou představou, co by mělo nastat, jen mírně korigovanou německou stranou.

Na začátku bylo naprosto fatální ujištění britské vlády vládě polské z 31. 3. 1939 po první, částečné polské mobilizaci: „Jestliže… by byla podniknuta jakákoliv akce, která by jasně ohrozila polskou nezávislost a jíž by se polská vláda také cítila nucena postavit svými národními silami, vláda Jeho Veličenstva a francouzská vláda by jim ihned poskytly veškerou podporu, která bude v jejich moci“. Tím bylo zajištěno, že Polsko kdykoliv a dle své libovůle může vyvolat celoevropský konflikt. Německo již měsíce jednalo s Polskem o přičlenění Danzigu, spravovaného Společností národů a Polsku nepatřícího, opět k Německu a vybudovat dopravní koridor (dálnici plus železnici) do Východního Pruska vedoucí pár desítek kilometrů přes polský přístupový koridor k moři.

Tato Země nesmí být jen zelená!

Václav Junek 

Úvodní slova Lukáše Beera: V listopadu roku 1989 mi bylo prakticky čerstvých sedmnáct a měl jsem tu čest navštěvovat přední brněnské gymnázium „Koněvka“. Události před 25 lety byly pro mne velkým zklamáním a podnětem k tomu byly mimo jiné i jevy, které jsem tehdy jako žák třetího ročníku mohl pozorovat přímo na mé škole. Bylo pro mne zvláštním zjištěním, že v oněch revolučních dnech se politické agitace na gymnáziu chopili doposud právě ti nejagilnější svazáčtí vůdci, kteří najednou svolávali po 17. listopadu velká shromáždění do školní tělocvičny a vydávali za studenty nejrůznější prohlášení a manifesty. Učitelský sbor se držel nápadně pozadu. Ze studentů, kteří doposavad intenzivně agitovali pro komunistický režim, se opatrně stávali najednou vůdci školní mládeže, kteří nás nakonec doprovodili cinkat klíči na brněnské náměstí

"Kdo listopad 1989 ve vnímavém věku zažil, pamatuje si
jej především jako vzácný čas soudržnosti, sounáležitosti,
laskavosti, milého humoru, který snad ve všech lidech
vyplavoval na povrch jejich dobré stránky", píše Jakub Patočka.
Jako člověk, který Jakuba Patočku a jeho souputníky v té době
zažil z bezprostřední blízkosti, si pamatuji především na
jedno: chameleonství oněch dnů (LB).

Svobody. Jejich politický slovník se měnil opatrně ze dne na den, až člověk po dvou týdnech nabyl pocitu, že lidé, kteří nás doposud naháněli do všelijakých akcí SSM, byli vlastně už po celá léta těmi nejhorlivějšími „listopadovými revolucionáři“. Vůbec nejaktivněji se projevoval můj vrstevník a svazák Jakub Patočka ze sousední třídy, pozdější zakladatel Hnutí Duha a funkcionář strany Zelených. Nyní provozuje internetový Deník Referendum. Spolu s ním se v těchto bouřlivých dnech na nové poměry adaptovala i má spolužákyně a kamarádka Jana Ulbrychová, předsedkyně mé třídy a doposud aktivní svazačka, která se o několik let později stává na určitou dobu místopředsedkyní strany Zelených. Nepochybuji o tom, že nebýt listopadového převratu, mohli si tito lidé se svým kádrovým profilem zajistit v posthusákovském Československu slibnou kariéru. Dnešní úvaha Václava Junka se vrací ještě k posledním volbám v Česku a jejím výsledkům. Autor se zamýšlí nad minulostí českého „zeleného hnutí“ před a po „Velkém Listopadu“ a nad osudem a popularitou Zelených v současné době. A samozřejmě bude v úvaze i řeč o politických chameleonech. (-lb-)

Merkelová na sympoziu australských Židů štvala proti Moskvě, zatímco 50.000 Němců letos přišlo kvůli sankcím o práci

Angela Merkelová vyhrožovala před několika dny Moskvě 
dalšími sankcemi. Jinou alternativu znát nechce. Promluvila 
na půdě „Lowy Institute for International Policy“, polovinu 
jehož 13-tičlenného předsednictva tvoří australští Židé a v 
němž další lidé ve vedení jsou vlivní proizraelští lobbyisté. 
(Foto: Screenshot Youtube/Spiegel TV)

Veškerý německý mainstreamový tisk (Die Welt, Frankfurter Allgemeine Zeitung, Bild a další) před týdnem se zadostiučiněním titulkoval zprávy o přednášce spolkovoněmecké kancléřky Angely Merkelové o zahraniční politice v Sydney téměř souhlasně hesly „Merkelová varovala Putina před šířením požáru“ či „Merkelová zúčtovala s Putinem“. Stejně tak i německá veřejnoprávní televize a rozhlas. Ve svém projevu tato politička uvedla, že se EU nechce vzdát Ukrajiny a bude ji bránit, a srovnávala to se čtyřicetiletou historií a zkušeností NDR, odkud pochází. Východní Berlín se podle ní musel klonit před Moskvou a ptát se, s kým se smí kamarádit. Merkelová obviňovala Rusko z porušování integrity a státní suverenity Ukrajiny, což prý po hrůzách Druhé světové války a napětí během Studené války „celkově zpochybňuje evropský mírový řád“. Dále prohlásila: „Zaprvé: podporujeme Ukrajinu, politicky, ale i ekonomicky. Zadruhé: nevynecháme nic, abychom se nepokusili v rozhovorech s Ruskem dospět k diplomatickému řešení. A zatřetí: zavedeme hospodářské sankce proti Rusku na tak dlouho a v takové míře, jak jich bude zapotřebí.“ Cíl této politiky má údajně být „Ukrajina, která bude moci sama rozhodovat o své budoucnosti“.

Špatný slavnostní řečník – muž bez potlesku

Kritický čtenář píše listu „Sudetenpost“ 

Loni zazněla na sudetoněmeckém setkání v Rakousku kritika EU z úst hosta 
z České republiky Pavla Kamase jako hlavního řečníka. Letos si účastníci 
pro změnu mohli poslechnout projev lidoveckého politika Othmara Karase, 
viceprezidenta EU. Karas v podstatě přirovnal vyhnance po roce 1945 k
dnešním žadatelům o politický azyl v Evropě. Foto: Alfred Nechvatal (vlevo) 
a Othmarkaras/Wikipedia CC BY-SA 3.0

Loni byl na Den domoviny v dolnorakouském Klosterneuburgu jako hlavní slavnostní řečník pozván Pavel Kamas, který se svým projevem sklidil vřelé a nadšené přijetí účastníky a řadou přítomných politiků – v první řadě nejvýznamnější poslankyní rakouského parlamentu za FPÖ, Anneliese Kitzmüllerovou, a tehdejším poslancem Evropského parlamentu Ewaldem Stadlerem, který je ostrým kritikem politiky Bruselu a zúčastnil se jako nezávislý pozorovatel hlasování na Krymu a nedávných voleb ve východní části Ukrajiny. Na každoročních shromážděních promlouvá v Klosterneuburgu pokaždé jiný host. Letos jím byl politik Rakouské strany lidové a viceprezident Evropského parlamentu Othmar Karas (Náš směr informoval). Tiskový orgán rakouského Sudetoněmeckého krajanského sdružení "Sudetenpost" zveřejnil ve svém posledním čísle zpětně i tento kritický čtenářský dopis. (-lb-)

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (5.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část
Proč po roce 1942 ztroskotala plánovaná spolupráce evropské mládeže 
Lukáš Beer 

Vídeňské vydání Völkischer Beobachter z 15. září 1942 psalo o 
jednomyslnosti a harmonii při zakládání Evropského svazu mládeže. 
Stranický list NSDAP věnoval "evropské sounáležitosti" v těchto dnech 
velkou pozornost. Foto: archiv autora

Skutečnost, že se v půlce září roku 1942 do Vídně sjedou vedoucí představitelé patnácti evropských mládežnických organizací, nemohla německé veřejnosti uniknout. Informoval o tom nejenom denní tisk, ale i některé ilustrované časopisy, které přinášely rozsáhlejší reportáže o činnosti mládežnických organizací jiných států Evropy. Kromě zahraničních hostů a vedoucích činitelů říšského vedení mládeže přijel zakládající kongres do Vídně pozdravit vedoucí činitel Německé pracovní fronty (DAF), Schirachův přítel Robert Ley. Veřejnost tedy vnímala událost jako důležitý historický milník.

„Vítězný listopad“ – čtyři dny poté

Václav Junek 

Přinejmenším zainteresovaná veřejnost žije dodnes názorem,
že v případě „Listopadu ´89“ šlo nejspíš o mnohem vyšší
hru, anebo dokonce snad o předmět zájmu velmocí. Když
už ne o předem domluvenou „velkoplichtu“ mezi Havlem a
bolševickým establishmentem. Přitom právě tyto konspirativní
teorie především doslova ověnčily nejen jeho, ale také
další přední aktéry tehdejšího převratu. Jedině tak se
totiž mohli rovnat světu a jedině touto cestou získali možnost
přičítat svému konání v inkriminovaných dnech a
hodinách doslova planetární rozměr. Ilustrační foto: Obálka
nově zpracované Analýzy 17. listopadu 1989, kterou
vydalo nakladatelství guidemedia etc. Možnost objednání ZDE.

Zdá se, že jsme všeobecné a zejména mediální orgie, provázející právě uplynulé výročí čtvrtstoletí „Vítězného listopadu“, přežili. Dost možná, že ne zrovna šťastně, ale přece.

Z důvodů, které nejsou předmětem této krátké úvahy, jsem měl tu kromobyčejnou příležitost sledovat celou tu tsunami pořád dokola opakovaných, dnes už historických dokumentů i veškerých novodobých dotáček, doslova z první ruky. Přirozeně že v těsném souběhu s osobními prezentacemi bojovníků za svobodu a demokracii, jichž se najednou vyrojilo asi jako partyzánů v pětačtyřicátém (rozuměj kolaborantů a placených donašečů gestapa, na které to tenkrát nějakým zázrakem neprasklo, českých vrahů z Prahy, z Čech a i ze Sudet a vůbec všech těch „hrdinů poslední minuty“, kteří tehdy ruče přečíslili mužské obyvatelstvo bývalého Protektorátu Čechy a Morava, aniž proti tomu kdo cekl – dodnes). Stejně tak současné televizní hvězdy totiž cudně pozapomněly na svá tlačení se pod Husákovskými prvomájovými tribunami, na vlastní všemožné legitimace rudých organizací a na svá tehdejší hrdá členství v Brigádách socialistické práce a Svazech přátelství s kýmkoli a s čímkoli. Tak už to u nás prostě chodí, jiné to nikdy nebylo a, zdá se, ještě dlouho ani nebude.

Marta Semelová nebude trestně stíhána

Tomáš Pecina  
Žádné překvapení: čerství doktorandi ze Západočeské university v Plzni – ano, právě ti, kteří pomohli při nepravomocném odsouzení zločinecké skupiny pachatelek mikulášských besídek a souvisejících atrakcí známých pod kryptonymem RWU – vypracovali v kause komunistické poslankyně Marty Semelové znalecký posudek, který neumožňuje dozorujícímu státnímu zástupci Janu Petráskovi požádat o její vydání k trestnímu stíhání. A tak to má, milé děti, být.

Kritika „Wintonovy legendy“ je na místě – vyvarujme se však vytváření legendy nové

K polemice, kterou zahájila historička Anna Hájková. Za to, že se z Wintona stalo politikum, nelze zdaleka vinit pouze režiséra Mateje Mináče. 
Lukáš Beer 

Nelidští němečtí netvoři, vypočítaví a zlomyslní Češi a vesměs dobrotiví a
morálně dokonalí Židé. (Z filmu "Poslední cyklista". Foto: screenshot ČT.)

V minulých dnech na sebe polemickým článkem upozornila profesorka dějin na University of Warwick, Anna Hájková, společně s Martinem Šmokem, který je poradcem USC Shoah Foundation pro vzdělávací programy, díky reakci (zveřejnění článku) na udělení vyznamenání Nicholasi Wintonovi z ruk státního prezidenta Miloše Zemana. Na jednu stranu je sice potěšitelné, že se v Česku mediálně účinně konečně také někdo odvážil otevřeně pojmenovat věci pravým jménem – že se totiž v České republice politiky a sdělovacími prostředky vyzdvihovaná role „zachránce židovských dětí“ Wintona zakládá na velké, v podstatě nepravdivé legendě. Nebýt ovšem toho, že způsob, jakým Hájková argumentuje, je místy zcestný a její motivy působí zmateně a nesouvisle.

Proč v Českých Budějovicích sídlí »nejčeštější firma« na tužky?

Gustav M. Kališ 

Franz Edler von Hardtmuth a dobová reklama. Foto: Wikipedia

Nedávno schytal »nevzdělaný« školák druhé třídy jedné základní školy (jméno kantorky, školy i obce jsou autoru článku známy) od hodné paní učitelky důrazné napomenutí za to, že si nemohl rychle vzpomenout v hodině vlastivědy, ve kterém městě se vyrábějí nejlepší tužky na světě. Okamžitě se stal terčem posměchu spolužáků pro svoji »údajnou nevědomost«. „Nevinná“ událost nakonec skončila u ředitelky, protože maminka okamžitě podala stížnost na vedení školy pro „nepřiměřený a stresující nátlak ze strany paní učitelky a šikany žáků.“ Bez ohledu na výsledek podivného sporu, který málem skončil trestním oznámením, se dnes podíváme, jak to vlastně s původem výroby »nejlepších českých tužek na světě« skutečně je.

Co všechno chcete vědět o židovství a bojíte se zeptat

Debatní klub nejen o tom, zda si křesťané správně interpretují postavu svého „Spasitele“. Co to znamená být správným Židem?

Jan Hlaváč a Jan Kozák v novém Debatním klubu.

Historie nás učí o jednotlivých dějinných úsecích s cílem vytvoření komplexního homogenního obrazu, který je postavený na základech historických artefaktů a sděluje zdánlivě neotřesitelné a nezměnitelné pravdy. Například model výuky historie je poměrně jednoduchý a snadno pochopitelný – tehdy a tehdy se tam a tam stalo to a to a byl u toho ten a ten a bylo to tady o tom a ještě támhle o tom. Pokud máte dobrou paměť, naučíte se vše poměrně snadno. Tolik v kostce o formální stránce věci.

Vzpomínky na Listopad

Gustav M. Kališ 
Věnováno památce Karla Kryla. Text lze, s určitými „rytmickými omezeními“, notovat přibližně v rytmu vynikající básníkovy písně Veličenstvo Kat.

Každý den bitá, přes hřbet a tlamu,
S chutí do ní kopou, z boku, zprava, zleva,
Tupě zírá, bezejmenná, z páchnoucího chléva,
Chvástači rozžírána, z regálů cetkami narvaného krámu …

Možný průběh předání moci v roce 1989

Tomáš Krystlík 

Po e-mailových dotazech, kdo z Charty 77 nebyl levičák, kdo vlastně zorganizoval předání moci, po novém vydání Analýzy 17. listopadu 1989 Miroslava Dolejšího a po kritickém pohledu z pera Václava Junka a dalších popudech považuji za potřebné, aniž bychom zacházeli do podrobností, nastínit hlavní rysy tehdejšího předání moci. Většina pokynů byla tehdy předávána po stalinsku telefonicky nebo ústně - metoda zavedená samotným Stalinem, aby se nezanechávaly písemné stopy - protokoly z jednání se často nepořizovaly.

Charta 77 jako disent byla složena téměř výhradně z levičáků – jediní mně známí nonlevičáci byli Václav Benda, Bohumil Doležal a Jiří Vaněk. Je to logické, protože zpět do politiky se snažili dostat především bývalí komunisté vyhození po prověrkách v roce 1970 z KSČ. S nimi se nechali do disentu zlákat umělci, kterým tzv. schvalovací komise nepovolily vystupovat nebo svá díla předvádět. Jejich alkoholické výstřelky nechme stranou, i to, jak byli čelní chartisté z ciziny finančně podporováni, poznamenejme však smutný fakt, že sice chtěli převzít moc, ale nikdo je nenaučil vládnout nebo to s nimi nenacvičil.

Mít trpělivost?

Úvaha „Sudetenpost“ k aktuální taktice vyhnanecké politiky sudetských Němců, 25 let po pádu marxisticky podaného socialismu 
Manfred Maurer

Bavorský ministerský předseda Horst Seehofer chce být dobrým patronem [sudetských Němců – pozn. překl.]. Při nedávném setkání se spolkovým předsedou Sudetoněmeckého krajanského sdružení se pokusil odstranit pochybnosti, jež se vynořily v posledních měsících. Přičemž je třeba podotknout, že tyto pochybnosti nevycházely přímo od spolkového předsedy, nýbrž jednoduše vznikly mezi krajany. Ti totiž velmi pozorně sledují vyhnaneckou politiku a dokáží si spočítat jedno s druhým, pokud jde o výroky a jednání aktérů. Za těchto okolností bylo dobře, že Seehofer ještě jednou vyjasnil, že vyhnanci mají být plně zapojeni do všech aktivit, které se jich týkají. Poté, co se mluvčí Bernd Posselt nemohl zúčastnit poslední návštěvy Seehofera v Praze, interpretovala to mnohá německá média jako známku degradace nejvyššího představitele sudetských Němců a komentovala to dokonce vcelku pozitivně. Skutečnost, že Posselt (kvůli své rozlučce s Evropským parlamentem) skutečně z termínových důvodů nemohl být přítomen, nemůže zabránit tomu, že komentátoři si k tomu něco přibásní. V budoucnu bude tedy Posselt opět u toho, aby se už nemohly objevit žádné pochybnosti.

Seehofer: Na stůl musí i nejobtížnější body

Téměř dvě hodiny diskutovalo spolkové předsednictvo Sudetoněmeckého krajanského sdružení nedávno s patronem, bavorským ministerským předsedou Horstem Seehoferem. Bez diplomatických floskulí se pod vedením Seehofera a mluvčího sudetoněmecké národnostní skupiny Bernda Posselta šlo hned na věc: Intenzivně se rozebíraly cesty ministerského předsedy a několika státních ministrů do Prahy, přičemž patron opětovně podtrhl, že také v budoucnu mají být takováto setkání připravována a zpětně zpracovávána se sudetskými Němci a jejich vedoucími reprezentanty.

Listopad ´89 – výročí, z něhož je dobré se poučit

Václav Junek 

Nejdřív jsem o tom psát opravdu nechtěl. Ale čím razantněji začínalo brát slušně kulaté výročí „Vítězného listopadu“ za kliku, tím víc mne zaujalo ani ne tak kdo, jako daleko spíš jak je připomíná. Především proto, že markantně převládajícím tónem zde rozhodně nejsou žádné vítězné fanfáry, jak by se snad – právě v souvislosti s nádherně kulatým pětadvacátým výročím této nesporně důležité události – dalo předpokládat.

Usnesení valného shromáždění Witikobundu

Vzhledem k tomu, jak sudetoněmeckou organizaci Witikobund charakterizuje Útvar pro odhalování organizovaného zločinu anebo česká Wikipedia, považuje redakce za přínosné zveřejnit oficiální stanovisko Witikobundu ze svého letošního výročního setkání, které proběhlo ve dnech 11.-12. října 2014 v Oberteisbachu u Dingolfingu. Zatímco český čtenář si může běžně učinit obrázek o slovníku a aktivitách Českého svazu bojovníků za svobodu, jehož představitelé jsou repektováni českými politiky, nebo kruhů stojících za internetovým periodikem České národní listy, nemá vždy – pokud neovládá německý jazyk – možnost učinit si nezávislý úsudek o tom, jak pro srovnání česko-německé vztahy reflektují určitá sudetoněmecká periodika. Právě z tohoto důvodu už delší dobu nabízíme čtenářům české překlady článků ze Sudetenpost a před nedávnem jsme začali přebírat i zajímavé texty Witikobriefu, který je, jak již název napovídá, zpravodajským periodikem Witikobundu. Podotýkáme, že tak činíme s výslovným souhlasem redakcí uvedených periodik a že obě periodika se naopak inspirují i našimi texty – v Sudetenpost vyšlo několik zkrácených překladů z knihy Lukáše Beera Hitlerovi Češi a ve Witikobriefu byli čtenáři informováni o podvodu českého státního historika Jana B. Uhlíře, který vzbudil pozornost i v zahraničí, či o plánovaném atentátu na Edvarda Beneše a člověku, který jej měl provést a teprve nedávno zemřel, Janu Svobodovi. (Náš směr exklusivně informoval.) (-lb-)

Bláboly k výročí cinkání klíči

Tomáš Krystlík 
K 25. výročí 17. 11. 1989 se objevuje téměř nepřeberné množství úvah o tom, co se mělo po konci bolševické éry učinit a neučinilo. Obvykle jsou to zbožná přání, v horším bláboly. Příkladem nechť poslouží text Slovo k listopadu, kde se tvrdí: „Hlavní příčinu dnešního stavu vidíme v tom, že politické strany, které měly být základním stavebním kamenem parlamentní demokracie, selhaly. Především ODS a ČSSD se brzy přeměnily v nástroje oligarchizace moci nadřazující prospěch postkomunistických regionálních souručenství, nad zákony i nad prospěch státu.“

Dárek k pětadvacetinám: Nově vydaná Analýza 17. listopadu 1989 s bonusovými texty

Letošní 25. výročí takzvané „Sametové revoluce“ je ideálním okamžikem, kdy z této události definitivně strhnout bahno mýtů, legend a báchorek, z něhož porevoluční garnitura uplácala golema „jediné a nedotknutelné oficiální pravdy“. Tomuto účelu nemůže lépe posloužit žádný jiný materiál než opětovně vydaná, s originálním strojopisem porovnaná a opravená Analýza 17. listopadu 1989 od Miroslava Dolejšího.

Tato publikace jejímu autorovi vzdává hold zveřejněním vzpomínek jeho přátel i tří porevolučních, nicméně stále aktuálních rozhovorů – dnes možná ještě více než tehdy. Knihu pak uzavírá dechberoucí analytická úvaha „Úpis pro budoucnost“, po jejímž přečtení nikdo nemůže pochybovat o tom, že Miroslav Dolejší patřil mezi největší české myslitele 20. století.

Kritičtější náhled na Analýzu podává Tomáš Pecina. Disident a politický vězeň Jiří Wolf čtenáře seznamuje s odvrácenou tváří „Charty vyvolených“ i samotného Václava Havla: alkoholismus, obžerství, systematické rozkrádání peněz určených pro vězně, zákeřnost, amorálnost, spolupráce s StB – to je druhá tvář slavné Charty 77, o které se povinně mlčí.

Dějiny národu českého v kostce

Tomáš Krystlík 

Za 25 let od 17. 11. 1989 se Češi ze svých dějin nepoučili, neustále za dějiny považují pohádky, které ukazují, jak by byli nejskvělejším národem, když ne světa, tak alespoň Evropy, kdyby jim v tom zlí cizáci nebránili. Nikdo se za čtvrt století nepostaral o reinterpretaci českých dějin, aby více odpovídaly pravdě.

Zde tedy stručně, co v českých dějinách dosud chybí:

Češi, ani Slované nebyli původními obyvateli českých zemí, husité nebyli protiněmečtí bojovníci, ani první demokraté nebo komunisté ve střední Evropě, mnozí čeští panovníci nebyli českého původu, podle Čechů nejslavnější král byl Karel I., aniž ho pod tímto označením znají. Nemalá část českých pánů popravených na Staroměstském náměstí neznala česky, po bitvě na Bílé hoře nenásledovala tři století „temna“, nýbrž kulturní rozkvět českého národa. Takzvaná germanizace českých zemí začala již v 16. století, tj. o století dříve coby přirozený důsledek rozšíření obchodu a řemesel ze západu a z jihu přes země a ze zemí, kde byla dorozumívacím jazykem němčina. Češi si zcela vybájili Růžový palouček a zakopávání zlatého kalicha při odchodu exulantů z vlasti, pro jistotu mají Růžové paloučky dva. Obroditelé byli prachsprostí lháři ve jménu národa, František Palacký záměrně dezinterpretoval české dějiny. Tomáš Masaryk a Edvard Beneš byli nečestní lidé, spoluviníci na prodlužování první světové války, následkem čehož zahynuly zbytečně další miliony lidí jen kvůli samostatnému českému státu. Československé legie na Rusi mohly snadno porazit k moci se dostavší ruské bolševiky, ale neudělaly to. Český stát neměl po roce 1918 dostatek vzdělanců k obsazení uvolněných míst ve státní správě po propuštění úředníků a státních zaměstnanců německého původu. Karel Čapek byl neoficiální šéf rozsáhlé udavačské sítě Hradu, politický naiva a korouhvička nejdříve komunismus kritizující, pak obdivující fašismus a nakonec vydávající SSSR za nejdemokratičtější zemí světa. První republika byla prolezlá korupcí obrovských rozměrů. Češi svou utlačovatelskou politikou vůči národnostním menšinám ve státě přivedli Československo po dvou desítkách let existence k zániku. Po druhé světové válce si ustavili nacionálně socialistický stát velmi se podobající národně socialistickému Německu, takže v únoru 1948 jen nahradila jedna totalita druhou.

Státní zástupce chce odvolací soud s Hitlerovy projevy – opírá se přitom také o policejní akci „Mrkni na fejs!“

Státní zástupce Robert Hanuš spatřuje ve skutečnosti, že 
obžalovaný Pavel Kamas tlumočil v procesu s Robertem 
Sienerem, důkaz vazeb obviněného vydavatele 
Hitlerových projevů na "pravicovou scénu". 

Jak jsme již informovali, podalo v říjnu Městské státní zastupitelství Brno odvolání proti zprošťujícímu rozsudku Městského soudu v Brně v procesu s vydavateli Hitlerových projevů. Nyní je k dispozici i znění odůvodnění tohoto odvolání, jež vypracoval státní zástupce Robert Hanuš. Podstatná část tohoto odvolání, díky němuž rozsudek soudu nenabyl právní moci, se opírá o politický „kádrový posudek“ na trojici obžalovaných (Pavel Kamas, Lukáš Beer, Lukáš Novák), jenž vypracoval pro státního zástupce Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ). Tento posudek vychází z velké míry z profilace vytvořené na základě osobních stránek obžalovaných na Facebooku.

Amatéři v Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu?

Před více než jedním týdnem zaslal Útvar pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování (ÚOOZ) na žádost Okresního státního zastupitelství Brno-město profilové informace o obžalovaných osobách, které stojí za vydáním knihy Adolf Hitler: Projevy. Jak známo, brněnský státní zástupce se odvolal proti rozsudku Městského soudu v Brně z 10. září 2014, který obžalované Pavla Kamase, Lukáše Nováka a Lukáše Beera v plném rozsahu zprostil viny (souhrnné informace ke kauze ZDE ). Žalobce je vinil z propagace a podpory hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka a ze schvalování genocidy, kterého se měli dopustit tím, že vydali komentované Hitlerovy projevy. Díky odvolání státního zástupce zprošťující rozsudek nenabyl právní moci. Státní zástupce Robert Hanuš si profilové informace o obžalovaných od ÚOOZ vyžádal, aby na nich postavil odůvodnění svého odvolání k rozsudku. Již na první pohled je však zřejmé, že tato „profilace“, podepsaná ředitelem ÚOOZ Robertem Šlachtou, vykazuje vedle tendenčního podsouvání a konstruování i nepřesnosti či chyby.

Ladislav Malý: Soužití Čechů s Němci

Autor Ladislav Malý se po Druhé světové válce narodil v Sudetech v rodině železničního zaměstnance: „Jako kluk jsem při toulkách krajinou nacházel opuštěné, smutné vesnice, na příkrých stráních opuštěné samoty, částečně už vykradené, s vymlácenými okny. Byly to tklivé dojmy, které v duši malého kluka zůstanou navždy.“ Již v uplynulých letech se často ve své publicistické činnosti věnoval proto otázce historie česko-německých vztahů.

Před určitou dobou Ladislav Malý přednášel na toto téma v Kladně. „Mnozí mi říkali, abych text publikoval, a tak jsem uposlechl této rady. A také proto, abych vyšel vstříc těm s vás, kteří se zajímáte o historii našeho národa, ale nechcete se prokousávat tlustými knihami.“ V této brožuře jsou ve zkratce všechna potřebná data a události, „tak jak se odehrávaly v oblasti soužití Čechů a Němců na území Bohemie a Moravy se Slezskem za posledních dvě stě let."

Brněnské drama dělá historii pro Čechy snesitelnější

Matka – hodná a citlivá Češka, otec – Němec, zlý tyran a "nacista"... 

Román spisovatelky Kateřiny Tučkové (34) se dočkal divadelní podoby.
Foto: screenshot Youtube – kanál Větrné mlýny.

Úspěšný román „Vyhnání Gerty Schnirch“ české spisovatelky Kateřiny Tučkové je uváděn v brněnském HaDivadle jako divadelní inscenace. Premiéra dne 28. října byla vyprodána, stejně jako všechna ostatní představení do konce listopadu. Román pro divadelní jeviště zpracoval Marián Amsler, který se také ujal režie. Tématem románu je vyhnání brněnských Němců po Druhé světové válce stejně jako osud těch Němců, kteří zůstali v Československu. Úspěch románu i divadelní hry si lze zřejmě ale také vysvětlovat tím, že příběh bezproblémově zapadá do chápání dějin, jež se prosadilo. Vyprávění se začíná v roce 1939 mládím Gerty v německo-české rodině Schnirchových a končí v roce 2001. Matka je Češka, otec je Němec – matka je je postavou kladnou, citlivou, otec je antisemita a domácí tyran, díky kterému se rodina rozpadá. Vinen je tedy Němec – vinu nese i na osudu vyhnání své dcery.

Václav Havel – dramatik truchlohry

Václav Junek 

Dříve tomu tak zdaleka nebylo. Příslušné zprávy a dohady se v tomto smyslu tradovaly jako veřejné tajemství obvykle jen od úst k ústům. A to zase většinou jen dík indiskrecím z těch správných míst, anebo nanejvýš prostřednictvím pro jejich autora (ale často i čtenáře) značně nebezpečných podvratných tiskovin všeho druhu. Přece však tady slabé stránky, místa i chvíle mocných byly – kdykoli, naprosto běžné, po staletí jako něco naprosto přirozeného. Přitom o oč výjimečnějšího jedince šlo, tím byly tyto vesměs neoficiální, jestli ne rovnou pokoutní zvěsti zajímavější, lákavější.

Démoni nejsou zažehnáni

Gernot Facius 

(Ilustr. foto: Kunstverein Erlangen)

Na tuto epizodu autor tohoto článku nikdy nezapomene: Krátce po pádu berlínské zdi se vyjádřil v jedné diskusi s bývalým televizním moderátorem Gerhardem Löwenthalem (pořady „ZDF.Magazin“, „Hilferufe von drüben“) euforicky o „smrti“ komunismu. Löwenthal suše odvětil: „Ještě mi nikdo neukázal jeho mrtvolu.“ Publikum v Akademii Nadace Konrada Adenauera to zjevně pobavilo, lidé považovali onu odpověď starého zkušeného publicistického bojovníka za vtip. Ale Löwenthal to myslel naprosto vážně a o čtvrtstoletí později mu historie do jisté míry dává za pravdu. Protože dědicové či následovníci bývalé státní politické strany NDR nezmizeli z jeviště. Naopak, dokonce se chystají psát novou kapitolu popřevratové politiky.

Vliv Bílé hory a Třicetileté války na „rasový profil“ českého národa

Lukáš Beer

Sociální antropolog Karl Valentin Müller si v jedné ze svých studií všímá
sociálního postavení českých pobělohorských exulantů v bývalé obci
Nowawes východně od Postupimi, jejíž součástí se pak stala: „Známý 
hřbitov v Berlíně-Nové Vsi (Berlin-Nowawes), na kterém je pohřbeno mnoho 
česky hovořících exulantských rodin, nese velkou řadu vysoce vážených 
a sociálně velmi pokládaných jmen.“ Česky mluvící obyvatelstvo Čech 
a Moravy utrpělo podle Müllera ztrátou vlastních elitních vrstev velkou ránu. 
Z podstatné části tuto „rodovou elitu“ nahrazovali němečtí přistěhovalci, 
kteří byli později čechizováni a stali se tak součástí českého národa. 
Foto: Wikipedia / TU Dresden

Doposud jsme nahlíželi na zajímavé následky Bílé hory pouze z hlediska výlučně jazykového a kulturního vývoje etnik žijících v českomoravském prostoru. Jestliže se nyní budeme chtít pokusit načrtnout dopad tehdejších historických událostí na biologické formování později se definujícího českého národa, nepochybně tím musíme opustit mantinely pro dnešní dobu běžného, konformního zkoumání určitých jevů, jež zcela přehlíží biologickou podmíněnost utváření „národního svérázu“, tak jak ji zcela běžně chápali četní vědci různé provenience ještě v první polovině 20. století. Z pohledu moderní vědy mohou být následující závěry proto považovány samozřejmě za překonané, ale polemizovat o této otázce není smyslem následujícího textu. Zabývat se tím, zda následující informace či závěry lze vůbec z hlediska dnešního pohledu vědy považovat za jakkoli relevantní, se tedy nebudeme. Nicméně přenecháme čtenáři k samostatnému uvážení, jak tyto – přinejmenším velmi zajímavé – teze přijmout.

A tak „nám“ asi zavřou prezidenta...

Gustav M. Kališ 

Ještě pořádně ani neutichnul hukot od špuntů drahého šampaňského z bujarých oslav, tzv. výročí vzniku České republiky (28. 10. 1918) a už tu máme další vyumělkovanou událost, která patrně natrvalo provětrá kdejaký zatuchlý kout naší prošedlé kotlinky, několik úrodných úvalů i nevysokých pohraničních hvozdů. Téměř „na dohled“ této bezesporu nejvýznamnější události roku, přímo z rukou velmi často unaveného prezidenta, po letech Klausovy stagnace, opět zapršely zanícenými Čechy tolik milované medaile Řádů „Bílého lva“ s cílem konečně nakopat arogantní pupek Evropy (1), třeba někam do citlivých zadních partií.

Mezník, který by rozhodně neměl obrůst mechem

Václav Junek 

Roku 1611 byl Rudolf II. nucen vzdát se po 
nevydařeném vpádu pasovských českého 
trůnu ve prospěch svého bratra Matyáše. 
Nelehké období českých dějin přitahuje stále 
naši pozornost i po 400 letech. Nechejte se 
vtáhnout do bouřlivých let poznamenaných 
šlechtickými i náboženských spory. Nahlédněte 
do zákulisí politických pletich a nechte 
se okouzlit rudolfínskou dobou, která nás 
oslovuje i po staletích.

Opravdu jen za pár dní, konkrétně v sobotu, 8. listopadu dopoledne, uplyne tři sta čtyřiadevadesát let od události, která má v českých dějinách a konečně i v dějinách ještě mnohem širších své zasloužené a také nezastupitelné jméno: Bílá hora. Sice připouštím, že uvedený počet let věru není právě kulaté výročí, ale jen tak by se na bitvu, k níž tehdy došlo, zapomínat nemělo. A to i když se toho dne v roce 1620 ani ne tak strhla, jako spíš jen tak nějak vyšuměla.

Z taktického hlediska, respektive jako ukázka vojenského kumštu, nebyla tato bělohorská bitva zrovna nic moc, ale její absolutní strategický význam byl a dodnes je vpravdě závratný. Už teď ale říkám: jen tak, jak se to vezme.

Celé desítky posledních generací byly zejména u nás vedeny v duchu kategorického imperativu, že nebylo pro národ tragičtější éry než doba, tak příznačně zvaná „Temno“, a s tím také, že bělohorská bitva, jako jeho prapočátek, byla podobně těžkou národní tragédií. Na tomtéž daném postulátu se stejně tak postupně (ale obvykle nanejvýš přičinlivě) přiživili romanopisci, historici, dramatici, výtvarníci, později filmaři a vůbec celé pluky umělců, pro které bylo snadné, a také se jim to zpravidla slušně vyplatilo, vyjádřit se právě tímto mainstreamovým směrem. O tom, ani o nich, však tento můj dnešní článek nebude, neboť mám důvodně za to, že jde ve srovnání se skutečným významem historického vývoje v běhu sedmnáctého století v Čechách a na Moravě jen o pouhou arabesku. Přes veškerý usilovný realismus, s nímž se tohoto tématu zmocňovali, se totiž jen málokterému umělci podařilo ztvárnit toto údobí v jeho skutečném významu, věrohodné podobě a opravdové síle.

Tři sta let temna?

Tomáš Krystlík 

"Je zde český národ proto, aby jako osamělá pivoňka 
vypučel, vykvetl, uvadl, či aby prostředkoval mezi
 svým okolím, na př. aby byl přechodiskem mezi 
romanogermánským Západem a slovanským Výcho-
dem? Či je povolán, aby sám ze sebe vytvořil vlastní, 
novou kulturu, zcela nový zdroj tepla a světla? Vysta-
čí-li však k tomu naše prostředky? Je ponětí to ve shodě 
s celou naší minulostí? Nebyli jsme snad v celém svém 
průběhu dějin v úzkém, nerozlučitelném styku se 
Západem, a chceme-li užíti nevážného výrazu, 
odnoží Německa?" (H. G. Schauer, 1886). 
Foto: Wikipedia

V první polovině 16. století dochází k další významné migraci Němců a Románů z dnešní Itálie do Čech a čím dál více se vlivem obchodu začíná v zemi uplatňovat němčina [Dvořák]. Českými historiky zdůrazňovaná „germanizace“ českých zemí po bitvě na Bílé hoře začíná tedy o století dříve. Před českým stavovským povstáním byla země jasně českoněmecká, úřadovalo se německy, česky, král užíval latiny, němčiny nebo románských jazyků. Čeština s němčinou byla rovnoprávná a s výjimkou zemského soudu (pro pány a rytíře) mohl být soudní proces veden v češtině i němčině [Pekař].

V roce 1615 čeští stavové (stav vysoké šlechty, stav rytířský a stav měst) vydali nařízení, jakýsi jazykový zákon, kterým přikázali, aby se všechny děti v Čechách učily česky. Jen tak získají z dědictví po rodičích dvojnásobný podíl a nemovitosti, kdežto děti, které se česky nenaučí, smějí zdědit jen peníze. S okamžitou platností nesměl být též žádný cizozemec přijat do země, dokud se nenaučí česky, a jeho potomci až do třetího kolena nesměli zastávat úřad, což neplatilo pro cizojazyčné obyvatelstvo v zemi usedlé. Bylo to ale nařízení neúčinné, protože se nedalo kontrolovat. Neexistovala povinná školní docházka; jak tedy zjistit, kdo, kde a kdy se češtině učí? Co mělo být ještě pokládáno za znalost češtiny a co už ne? Německy mluvící obyvatelé království českého se tím ohroženi necítili, němčina byla odjakživa řečí obchodu a řemesel a dorozumívací řečí v celé zemi [Kučera, Rádl].

Pět pohledů na Bílou horu – historická pohroma nebo přínos?

Marie Šedivá Koldinská a Vladimír Čermák v Debatním klubu.

Bitva na Bílé hoře proběhla v neděli 8. listopadu roku 1620 – za několik dní si tedy připomeneme její nekulaté výročí. Jak na Bílou horu – a na "dobu pobělohorskou" – co nejstřízlivěji nahlížet? Jaký měla tato událost význam pro následující kulturní vývoj českého národa? A jaký by byl možný dopad na další historii, kdyby se tehdejší vítězové nějakým zázrakem přeci jen ocitli na straně poražených?

Je to nakonec katolictví, které si přičítá za zásluhu, že národ český „se neponěmčil“. Ukazuje na to, jak se následkem přátelského postoje husitství k německé reformaci země rychle plnily Němci a jak se Češi kvapem poněmčovali. Kdyby Bílou horu vyhráli luteráni, říkají, byly by Čechy spojeny se severoněmeckým luterstvím, a poněvadž společná víra otupovala národní ostražitost, byly by dřív nebo později podlehly němectví; Habsburkové byli národně vlažní a katolictví jezuitské bylo cítěním románské a na germanisaci zájmu nemělo, napsal Emanuel Vajtauer v roce 1943, a pokračoval: To je argument právě tak vratký jako argument, že nás po kolonisaci středověké zachránilo od germanisace husitství. Válkou mezi římanstvím a luterstvím byly naše země zničeny tak, že v Čechách samých z dřívějších dvou milionů obyvatel zůstal jen milion. Úbytek milionu obyvatel, převážně jistě českých a a duchovně nejsmělejších (Komenský, Stránský aj.) k utužení českého živlu nijak nepřispěl. Čtenáři Našeho směru se budou moci během následujících dnů seznámit s názory Václava Junka a Tomáše Krystlíka na tento významný mezník v našich dějinách díky nově napsaným článkům.

Interview s volebním pozorovatelem v Doněcku: „Největším mírotvorcem bude zima“

Jedním z četných zahraničních pozorovatelů průběhu voleb v tzv. Doněcké a Luhanské lidové republice byl i rakouský politik Ewald Stadler. Ve svém rozhovoru, který poskytl v den voleb německému novináři Marku Bartalmaiovi, rakouský politik zdůrazňuje, že Brusel musí nyní akceptovat demokratické rozhodnutí většiny tamního obyvatelstva a brát jako fakt, že sloučení se zbytkovou „kyjevskou“ Ukrajinou nebude možné. I přes malé nedostatky průběhu voleb považuje výsledek voleb za reprezentativní. V rozhovoru kritizuje také roli německé kancléřky Merkelové, kterou přitovnal k prodloužené ruce zájmů Spojených států:

Jakou organizaci reprezentujete a co je důvodem pro Váš pobyt zde?

STADLER: Již za mé politicky aktivní doby jsem zde několikrát prováděl volební pozorování, pro mne to není nic nového. Nové je pro mne pouze to, že poprvé sleduji volby v zemi, která se nachází v občanské válce. To je pro mne novou zkušeností a tato skutečnost má také následky pro volební proceduru, to už musím trochu předeslat, ale celkově jsem při prohlídce první volební místnosti zjistil, že je tu velký nával obyvatelstva. Lidé chtějí odevzdávat hlasy a chtějí být konečně také tázáni, protože doposud se rozhodovalo bez nich. Proto myslím, že je velmi důležitá věc, když obyvatelé mají poprvé možnost volit své reprezentanty a tím je také legitimovat.

Šéf rakouské Hospodářské komory opravuje Schwarzenbergovo porovnání s rokem 1938 a říká: „Situace připomíná rok 1914“

Leitl v rakouské televizi řekl, že politika německé kancléřky
Merkelové je určována zájmy USA.

Jak známo, přirovnal letos bývalý český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg ruskou „anexi Krymu“ k událostem v roce 1938, jmenovitě k sudetské krizi v tehdejším Československu. Vladimíra Putina tím přirovnal k Adolfu Hitlerovi. Rakouský lidovecký politik a prezident Hospodářské komory Christoph Leitl před několika týdny toto porovnání z úst českého politika „poopravil“, když byl pro své odmítavé postoje vůči protiruským sankcím zpovídán rakouskou veřejnoprávní televizí v jejím hlavním pozdně večerním zpravodajském pořadu. Již bezprostředně po zavedení zostřených sankcí EU Leitl opakovaně kritizoval tato opatření jako kontraproduktivní. Sice označil počínání Ruska v rámci ukrajinského konfliktu za „absolutně nekorektní“. Okamžitě tuto poznámku ale doplnil dotazem, zda by Evropská unie neměla v tom případě také zavést sankce i vůči Číně a USA. A pokud by se uplatňovala přísná měřítka vždy, tak „pak mohu snad ještě obchodovat se Švýcarskem a s několika jinými zeměmi – vůči ostatním bych musel zavést sankce“, prohlásil tehdy Leitl.

K polemice o českém postoji k ukrajinské krizi

Lukáš Beer

Kolega Tomáš Krystlík vytýká úvaze Václava Junka, že v ní autor údajně „zpracovává smýšlení čtenářů ve smyslu proruské propagandy a českých obrozeneckých bludů“. Zdá se mi ale, že kritik sám příliš propadá paušalizujícímu „šuplíkování“, vlastnímu typicky české protiruské hysterii, jejíž protagonisté veškerou kritiku na adresu protiruských sankcí a na adresu pokryteckého „pravdoláskovsko-demokratického“ štvaní a ospravedlňování tvrdého postupu proti Moskvě připisují nezřídka dokonce i „bolševické propagandě“ a „ruským agentům“ působícím v naší zemi.

Nezbytné antidotum k článku Problém Ukrajina

Tomáš Krystlík 
Článek Václava Junka Problém "Ukrajina" zpracovává smýšlení čtenářů ve smyslu proruské propagandy a českých obrozeneckých bludů. Dělá to sice relativně skrytě, ale i tak značně škodlivě. Vyvracet jednotlivá jeho tvrzení by zabralo mnoho času, tak tedy jen upozornění na skutečnosti, které si každý mohl z dostupných agenturních zpráv vyvodit - pokud chtěl.

Není pravdou, že dnešní Ukrajině vládnou nebo mají tam podstatný vliv skupiny nacistické, fašistické, antisemitské. Po národně (nacionálně) socialistických skupinách není vidu slechu, taktéž ne po fašistických. První by museli vyvolávat, že socialismus lze doopravdy uskutečnit pouze v rámci jednoho národa, druzí by museli požadovat rozčlenění obyvatelstva do stavů třeba podle profese s tím, že nikoli jednotlivec, nýbrž ony velké skupiny-stavy jsou určující. Antisemité se mohou i dnes mezi Ukrajinci vyskytovat, ale když je ministerský předseda Arsenij Jaceňuk žid jako poleno z bukovinských Černovců, nebudou mít asi dnes zaznamenání hodný vliv.

Problém „Ukrajina“

Václav Junek 

Předpokládám, že i velmi laskavý čtenář se bude při pročtení nadpisu tohoto článku ptát o čem je vlastně řeč. Ukrajina přece není žádný problém, máme v té věci všeobecně jasno a jak to tak vypadá, také všechno s tímto tématem spojené jde zjevně správným směrem, tak co? Jenomže právě tento všeobecně zažitý postoj k momentálnímu rusko-ukrajinskému sporu, když už neříkám přímo konfliktu, je právě jádrem potíže, která zde rozhodně je a proto o ní chci dnes hovořit. Zdálo by se totiž, že nejen my, ale celé generace nejméně dvě stě let nazpět, mají v tomto směru naprosto jasno a basta. Při té příležitosti je však stejně tak třeba říci jasně jak k tomuto omylu (protože on to je omyl, a dokonce značný!) doopravdy došlo.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (4.)

Předchozí části: 1.– 2.– 3.
 "Völkischer Beobachter" propaguje spolupráci evropské mládeže v předvečer kongresu
Lukáš Beer

Völkischer Beobachter představuje různé vedoucí činitele mládežnických
organizací z Evropy: Julian Huberty (raněný vlámský voják, 27 let), 
 Milla Bonani (Itálie), Andre Derwal (vedoucí valonské delegace, 26 let, účetní), 
Jozef Bobek (pobočník vůdce Hlinkovy mládeže, 22 let), 
Štefana Čechlarova (Bulharsko, právnice), Trygve Häkenstad 
(referent pro umění a kulturu v norské mládežn. organizaci, malíř), 
Stephan Bezenecu (rumunský univerzitní profesor, oblast výchova mládeže k 
povolání), Georg Tomisz (vedl předvojenskou přípravu v chorvatské 
Ustašově mládeži, 30 let).

Ústřední stranický list NSDAP, Völkischer Beobachter vycházel od 16. března 1938 celkem ve čtyřech mutacích: k dosavadnímu berlínskému, severoněmeckému a jihoněmeckému vydání se několik dní po „anšlusu“ Rakouska přidává i vydání vídeňské. Logicky tedy v listu ve zvýšené míře nalézáme zprávy z říšské župy Niederdonau, pod kterou spadalo např. Znojmo a Mikulov, ale nezřídka i zprávy z politického dění v Brně, zvlášť pak hospodářské zpravodajství z Protektorátu Čechy a Morava. Poslední vydání vídeňské mutace vyšlo 5. dubna 1945, zatímco na neobsazených místech Třetí říše noviny bylo možno ještě číst více než o tři týdny déle.

Hitlerovy projevy půjdou zřejmě znovu k Ústavnímu soudu

Tomáš Pecina 
Jak jsme informovali ihned po zprošťujícím rozsudku, společnost guidemedia etc s. r. o., viněná vydáním knihy Hitlerových projevů, požádala o uvolnění zajištěných prostředků na účtu. Jde o obdobnou situaci, jakou se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/10: po zprošťujícím rozsudku, třebaže nepravomocném, nelze obviněného dál držet ve vazbě. Není proto logické, aby soud přes své přesvědčení o nevině obžalované právnické osoby zadržoval její peníze a tím ji fakticky poslal do insolvence. Po odvolání státního zástupce může řízení pokračovat methodou ping-pong a trvat klidně ještě pět let.