Lukáš Beer
V uplynulých dnech vyvolalo horké diskuse tiskové prohlášení Federace židovských obcí (FŽO) v souvislosti s pozváním Vladimíra Putina na určité vzpomínkové akce probíhající v příštím roce na území České republiky. Nejednalo se o jednomyslně odsouhlasenou akci a je nutno i objektivně dodat, že i mezi českými Židy se ozvaly prozíravé a moudré hlasy (abych byl přesnější: je mi konkrétně znám pouze jeden hlas), jež se jen podivují nad tímto politickým aktivismem FŽO (publicista Jan Schneider označil tento postup jmenované židovské organizace za „projev oportunismu či nedospělosti“). Nicméně zdá se, že tato inteligentně vyznívající židovská vyjádření nesouhlasu s postupem jmenované „federace“ zaniknou mj. i díky křiklounství jednoho česky psaného a poměrně čteného periodika, které lze považovat za určitou light-verzi hlásné trouby izraelské politiky u nás.
středa 31. prosince 2014
úterý 30. prosince 2014
Příklad falšování dějin spojenci
Tomáš Krystlík
V diskusi k minulému blogspotu jsem byl jako obvykle nařčen z nacismu a lhaní. Použit proti mně byl text tajné Hitlerovy řeči z 22.(23.) 8. 1939. Datace oné Hitlerovy řeči se liší, většinou se uvádí 22. 8. 1939. Zabývejme se jí jako pars pro toto.
K této tajné řeči Hitlera existuje sedm záznamů, žádný těsnopisný (!). Hitler měl v něm generalitu podle výkladu spojenců seznámit s tím, že diplomatická vyjednání s Polskem jsou jen zástěrkou pro jeho dobytí Polska a že je jeho úmyslem napadnout Francii a Velkou Británii.
V diskusi k minulému blogspotu jsem byl jako obvykle nařčen z nacismu a lhaní. Použit proti mně byl text tajné Hitlerovy řeči z 22.(23.) 8. 1939. Datace oné Hitlerovy řeči se liší, většinou se uvádí 22. 8. 1939. Zabývejme se jí jako pars pro toto.
K této tajné řeči Hitlera existuje sedm záznamů, žádný těsnopisný (!). Hitler měl v něm generalitu podle výkladu spojenců seznámit s tím, že diplomatická vyjednání s Polskem jsou jen zástěrkou pro jeho dobytí Polska a že je jeho úmyslem napadnout Francii a Velkou Británii.
Labels:
Druhá světová válka,
historie,
Tomáš Krystlík
pondělí 29. prosince 2014
Ruský stát obě světové války zcela sám nevyvolal
Tomáš Krystlík
(Kompiluji ze starších blogspotů v tažení proti nesmyslným českým bludům o historii, protože jiné a novější relevantní informace nejsou.)
Na rozpoutání první světové války mělo Rusko větší vinu než ostatní státy, protože nedokázalo zastavit jednou vyhlášenou mobilizaci svého vojska mobilizujícího k válce celoevropské. Posoudit, kdo má největší vinu na vzniku druhé světové války je obtížnější, protože nedovedeme přisoudit váhu jednotlivým faktorům k ní vedoucím. V každém případě je třeba doplnit článek pana Zdeňka Stránského (přístup k němu přes tento komentář) nezbytnými podrobnostmi, už jen kvůli tomu, aby zmlkli nacionalističtí řvouni v diskusi pod komentářem.
Ruský armádní časopis Razvědčik psal v lednu 1914: „Nám všem je snad velmi dobře známo, že se připravujeme na válku na západní frontě především proti Němcům… Nejen vojsko, nýbrž veškerý ruský lid musí si zvyknout na myšlenku, že se chystáme ke zničujícímu zápasu proti Němcům a že německé státy musejí být zničeny, i kdybychom přitom ztratili statisíce lidí.“
(Kompiluji ze starších blogspotů v tažení proti nesmyslným českým bludům o historii, protože jiné a novější relevantní informace nejsou.)
Na rozpoutání první světové války mělo Rusko větší vinu než ostatní státy, protože nedokázalo zastavit jednou vyhlášenou mobilizaci svého vojska mobilizujícího k válce celoevropské. Posoudit, kdo má největší vinu na vzniku druhé světové války je obtížnější, protože nedovedeme přisoudit váhu jednotlivým faktorům k ní vedoucím. V každém případě je třeba doplnit článek pana Zdeňka Stránského (přístup k němu přes tento komentář) nezbytnými podrobnostmi, už jen kvůli tomu, aby zmlkli nacionalističtí řvouni v diskusi pod komentářem.
Ruský armádní časopis Razvědčik psal v lednu 1914: „Nám všem je snad velmi dobře známo, že se připravujeme na válku na západní frontě především proti Němcům… Nejen vojsko, nýbrž veškerý ruský lid musí si zvyknout na myšlenku, že se chystáme ke zničujícímu zápasu proti Němcům a že německé státy musejí být zničeny, i kdybychom přitom ztratili statisíce lidí.“
neděle 28. prosince 2014
Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (10.)
Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část
My, Evropané
Giselher Wirsing
Na podzim minulého roku [1942 – pozn. překl.] – byl jsem tehdy přidělen štábu tankového sboru na středním úseku východní fronty – jsem dostal rozkaz, abych se za účelem vyřízení určitého úkolu vydal k německému zemědělskému veliteli v jednom malém sovětském provinčním městečku několik kilometrů za frontou. Když jsem svůj úkol vyřídil ve školní budově na kraji města, ve které se jakž takž ubytoval zemědělský vedoucí ústředí zemědělské organizace, spravující dosti velké území, neunikl mé pozornosti jeden mladý bolševický zajatec, který zřejmě hrál zvláštní úlohu v rámci samosprávné jednotky nově vytvořeného agrárního aparátu. Událo se, že německý zemědělský velitel tomuto mladému muži předal téměř v celém rozsahu obtížnou úlohu organizace mléčného hospodářství na tomto území a že tento muž navzdory válečným poměrům za frontou v rámci pokynů německého odborníka během jednoho roku dosáhl již lepších výsledků, než předtím vykazovalo ve stejném rajonu sovětské hospodářství. Vyptával jsem se po osobním osudu tohoto muže. Vyprávěl mi, že studoval literaturu na jedné sovětské univerzitě, ale záhy přitom narazil na limity, které kladla marxistická doktrína veškerému studiu v sovětském státě. Byl pak povolán do armády a v srpnu 1941 nedaleko města Jelňa přeběhl k Němcům. Ale nebyl nějakým jednoduchým přeběhlíkem. Naopak, stálo ho to mnoho dní a nocí, dokud nedosáhl svého cíle, a prý bylo nezbytné absolvovat pěší pochod dvaceti kilometrů, než se konečně ocitl za německou linií. Během toho, jak říká, bez přestání přehodnocoval své rozhodnutí, ale zůstal u něj, protože si během této cesty zemí nikoho, cesty plné nebezpečí, byl vědom toho, že „tato cesta mne vede do Evropy“.
My, Evropané
Giselher Wirsing
Na podzim minulého roku [1942 – pozn. překl.] – byl jsem tehdy přidělen štábu tankového sboru na středním úseku východní fronty – jsem dostal rozkaz, abych se za účelem vyřízení určitého úkolu vydal k německému zemědělskému veliteli v jednom malém sovětském provinčním městečku několik kilometrů za frontou. Když jsem svůj úkol vyřídil ve školní budově na kraji města, ve které se jakž takž ubytoval zemědělský vedoucí ústředí zemědělské organizace, spravující dosti velké území, neunikl mé pozornosti jeden mladý bolševický zajatec, který zřejmě hrál zvláštní úlohu v rámci samosprávné jednotky nově vytvořeného agrárního aparátu. Událo se, že německý zemědělský velitel tomuto mladému muži předal téměř v celém rozsahu obtížnou úlohu organizace mléčného hospodářství na tomto území a že tento muž navzdory válečným poměrům za frontou v rámci pokynů německého odborníka během jednoho roku dosáhl již lepších výsledků, než předtím vykazovalo ve stejném rajonu sovětské hospodářství. Vyptával jsem se po osobním osudu tohoto muže. Vyprávěl mi, že studoval literaturu na jedné sovětské univerzitě, ale záhy přitom narazil na limity, které kladla marxistická doktrína veškerému studiu v sovětském státě. Byl pak povolán do armády a v srpnu 1941 nedaleko města Jelňa přeběhl k Němcům. Ale nebyl nějakým jednoduchým přeběhlíkem. Naopak, stálo ho to mnoho dní a nocí, dokud nedosáhl svého cíle, a prý bylo nezbytné absolvovat pěší pochod dvaceti kilometrů, než se konečně ocitl za německou linií. Během toho, jak říká, bez přestání přehodnocoval své rozhodnutí, ale zůstal u něj, protože si během této cesty zemí nikoho, cesty plné nebezpečí, byl vědom toho, že „tato cesta mne vede do Evropy“.
Labels:
geopolitika,
historie,
Třetí Říše,
úvaha
sobota 27. prosince 2014
Conchita Wurst & Vladimír Putin – „protikladní lidé roku 2014“?
Novinky z „queer“-fronty: Koupaliště se zvláštní otvírací dobou pro transsexuály
Nejpozději od vítězství „Conchity Wurstové“ na letošní hudební soutěži Songcontest v květnu se zdá, že pestrý život „queer community“ získal náběh na novou epochu svého rozkvětu a společenského uznání. „Levicové“ kruhy si v už beztak svou „tolerancí“ proslulém Berlíně poslední dobou naléhavě vyžadují další nová zvláštní pravidla pro určitý okruh osob se zdravotním postižením, jehož procentuální zastoupení mezi populací je paradoxně velmi zřídkavé. Vzhledem k tomu, že některé společenské trendy a „výdobytky“ dosažené za našimi západními, popř. severozápadními hranicemi, mohou být za několik let vděčným vzorem a inspirací českých neomarxistů, není od věci je mít v hledáčku již dnes.
![]() |
| Foto zdroj: PROFIL |
Labels:
aktuality,
politika,
společnost,
úvaha
pátek 26. prosince 2014
Smějeme se s Pepíčkem – Pepíčkův vzestup a (reálný) pád (I.)
Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování - Totální nasazení - Alibisti - Osvobození - Rudý Joe, Čurča a spol. - Edvard Beneš - Honza Masaryk - Betonáři - Volá Londýn, govorít Moskvá! - Evžen Löbl a UNRRA - O vzniku časopisu (1.) - O vzniku časopisu (2.)
Lukáš Beer
(s využitím uvedených studijních pramenů)
Zatímco K. H. Frankem navrhovaná postava „Pepíčka“ byla fiktivní, museli se za ní skrývat přinejmenším dva tvůrci. A tím byl jeho kreslíř a pak ještě osoba, která vyprávěla Pepíčkovy příběhy. Autoři studie o časopisu Ejhle, Petr Karlíček a Volker Mohn, identifikovali jako člověka, který psal Pepíčkovy příběhy, Josefa Opluštila. Ten se předchozí roky stal povědomý díky svým politickým skečům, vysílaným v protektorátním rozhlasu. Stylistika textů a dokonce i fiktivní název obce z příběhu, Pocerapice, poukazují na jasnou stopu, nemluvě o tom, že Opluštil se po válce ke spolupráci s časopisem přiznal (ač si patrně na svou obranu poupravil okolnosti, za jakých v Ejhle pracoval). [1]
Josef Opluštil byl zadržen 14. května 1945 a posléze s ním probíhal proces po celé tři roky. V rozsudku Mimořádného lidového soudu ze dne 26. února 1948 se praví: „Obžalovaný Josef Opluštil jest vinen, že od roku 1939, tedy v době zvýšeného ohrožení republiky, v Praze propagoval a podporoval nacistické hnutí tím, že psal do časopisů ,Ejhle‘ a ,Nástup červenobílých‘ stati obsahu štvavého. Tedy tiskem
schvaloval a obhajoval nepřátelskou vládu na území republiky, čímž spáchal zločin proti státu dle §u 3 odst. 1 zák. č. 22/46 Sb. a odsuzuje se k trestu těžkého žaláře v trvání 7 roků…“. Původní rozsudek byl dne 23. dubna 1948 navýšen. Opluštil byl znovu odsouzen podle stejného paragrafu, tentokráte již s definitivní platností k trestu těžkého žaláře v trvání 16 let. Nejvíce mu bylo kladeno na vinu zmíněné rozhlasové vysílání a podezření pro udavačství. Celý trest si odpykával v tzv. nucených pracovních oddílech a prošel věznicemi a pracovními tábory v Plzni na Borech, Litoměřicích, Libkovicích u Duchcova, Zámrsku, Ostrově nad Ohří. Pracoval jako horník, a sice s takovou vervou a zapálením, že byl velmi oblíben u svých mistrů. Propuštěn byl předčasně 20. května 1955, stal se spolupracovníkem StB a od roku 1966 nejsou o jeho životě známy žádné bližší zprávy, jen že po svém propuštění z vězení žil určitou dobu v obci Velká Čeperka u Pardubic. [2]
Lukáš Beer
(s využitím uvedených studijních pramenů)
![]() |
| Vydání časopisu z 1. října 1944. Sedm a půl měsíců po zveřejnění tohoto textu bude jeho autor zatčen. |
Josef Opluštil byl zadržen 14. května 1945 a posléze s ním probíhal proces po celé tři roky. V rozsudku Mimořádného lidového soudu ze dne 26. února 1948 se praví: „Obžalovaný Josef Opluštil jest vinen, že od roku 1939, tedy v době zvýšeného ohrožení republiky, v Praze propagoval a podporoval nacistické hnutí tím, že psal do časopisů ,Ejhle‘ a ,Nástup červenobílých‘ stati obsahu štvavého. Tedy tiskem
![]() |
| Josef Opluštil (1908-?). Foto: archiv autora |
Labels:
česko-německé soužití,
historie,
humor,
Protektorát,
studie
Sudetoněmecká literatura: V SRN diskreditována, v ČSSR zapírána
V příhraničních oblastech Čech a Moravy ke Slezsku, Sasku, Bavorsku a Rakousku, které byly po staletí osídleny výlučně německy, byl německý jazyk přirozeně udržován v různých nářečích. V Praze, kde až daleko do druhé poloviny 19. století byla převážně německy hovořící struktura obyvatelstva, se vyvinula takzvaná „spisovná pražská němčina“. Která se čím dál více vyvíjela v úřední jazyk a v jazyk vzdělaných středních vrstev a až do 20. století byla považována za obzvlášť čistou němčinu. Vzpružující úloha přitom zřejmě připadla první německé (Karlově) univerzitě (založené v roce 1848). Přitom se v metropolní Praze vyvíjely sotva jednotné, nýbrž částečně velmi navzájem odlišné literární proudy, mezi jiným také liberální/avantgardní. Často z německo/židovského milieu, lidí slučujících se v různých klubech a spolcích (Concordia, Jung Prag, Café Arco, Gruppe Protest, Der Pfad) a tyto daly světu známé, uznané literáty.
Labels:
česko-německé soužití,
kultura,
Sudetenpost
čtvrtek 25. prosince 2014
Demonstrace PEGIDA – naděje i rizika
V Drážďanech protestuje týden co týden mnoho tisíců Němců proti aktuální vládní cizinecké a azylové politice. Krátce před Vánocemi dosáhl tento protest rekordní počet více než 17.500 účastníků. Motivace demonstrujících je přitom stejně tak rozličná jako jejich různorodé složení ze všech sociálních vrstev národa; dokonce se ani nejedná a jednotný politický obraz, který se tu mezi protestujícími naskýtá. Ovšem v jednom bodě si všichni přítomní – až na čmuchaly a převlečené novináře mezi těmito lidmi – zdají být ve svém požadování zajedno: etablovaná politika, která umožňuje, ne-li přímo chce zvyšovat neustále podíl cizinců v zemi, už nesmí takto pokračovat.
Je potěšující, že se toto jasné poselství dostalo díky lidem v takovéto viditelné podobě „na ulici“. Protože pouze zde jej etablovaná politika nemůže přehlížet. Veškerá veřejnost, a to i daleko v zahraničí, ví, že existují mnozí Němci, kteří nechtějí strpět další „přenárodňovací“ politiku svých vlád. Organizátoři nazývají tyto jimi iniciované protestní demonstrace „PEGIDA“ a prezentují se jako „Vlastenečtí Evropané“, kteří se brání „islamizaci Abendlandu“. To lze do jisté míry určitě dobře chápat, protože mezi více než 16 milióny Ne-Němci v Německu se nachází určitě ne zrovna mizivý podíl cizinců z islámských zemí a kultur. A je také bezesporu, že si na německou půdu činí mnohem agresivněji nároky než jiné vrstvy cizinců v zemi, což dokazuje zdaleka nejen strašlivě velký počet mešit v Německu, jako viditelný symbol jejich ambicí na ovládnutí tohoto prostoru.
Je potěšující, že se toto jasné poselství dostalo díky lidem v takovéto viditelné podobě „na ulici“. Protože pouze zde jej etablovaná politika nemůže přehlížet. Veškerá veřejnost, a to i daleko v zahraničí, ví, že existují mnozí Němci, kteří nechtějí strpět další „přenárodňovací“ politiku svých vlád. Organizátoři nazývají tyto jimi iniciované protestní demonstrace „PEGIDA“ a prezentují se jako „Vlastenečtí Evropané“, kteří se brání „islamizaci Abendlandu“. To lze do jisté míry určitě dobře chápat, protože mezi více než 16 milióny Ne-Němci v Německu se nachází určitě ne zrovna mizivý podíl cizinců z islámských zemí a kultur. A je také bezesporu, že si na německou půdu činí mnohem agresivněji nároky než jiné vrstvy cizinců v zemi, což dokazuje zdaleka nejen strašlivě velký počet mešit v Německu, jako viditelný symbol jejich ambicí na ovládnutí tohoto prostoru.
středa 24. prosince 2014
Romea.cz otevřeně přiznává, že „Romové“ nejsou Češi
Parazitují dnešní romské organizace na historickém osudu původních Cikánů v Čechách a na Moravě? – Němečtí Sintové se distancují od Romů.
Šéfredaktor Britských listů Jan Čulík se před několika dny pohoršoval nad tím, že „značná část Čechů nepovažuje Romy za Čechy“. Čulík to uvedl v souvislosti s výroky Leny Posner Körösi, předsedkyně Oficiální rady židovských komunit ve Švédsku, která odsoudila jako „starý dobrý pravicový antisemitismus“ výroky Björna Södera ze švédské Demokratické strany, jenž se vyjádřil, že Židé se mohou stát Švédy pouze, pokud se vzdají své židovské totožnosti. Čulík porovnal tento výrok s uvažováním Čechů o cikánském etniku. Přitom není žádným tajemstvím, že jsou to především různé romské organizace a iniciativy, které cikánský původ explicitně oddělují od českého etnika a staví na tom opodstatnění své veškeré činnosti.
Šéfredaktor Britských listů Jan Čulík se před několika dny pohoršoval nad tím, že „značná část Čechů nepovažuje Romy za Čechy“. Čulík to uvedl v souvislosti s výroky Leny Posner Körösi, předsedkyně Oficiální rady židovských komunit ve Švédsku, která odsoudila jako „starý dobrý pravicový antisemitismus“ výroky Björna Södera ze švédské Demokratické strany, jenž se vyjádřil, že Židé se mohou stát Švédy pouze, pokud se vzdají své židovské totožnosti. Čulík porovnal tento výrok s uvažováním Čechů o cikánském etniku. Přitom není žádným tajemstvím, že jsou to především různé romské organizace a iniciativy, které cikánský původ explicitně oddělují od českého etnika a staví na tom opodstatnění své veškeré činnosti.
úterý 23. prosince 2014
Šéf Stratforu Friedman: USA chtějí zabránit alianci mezi Ruskem a Německem
![]() |
| Friedmanovo interview pro Kommersant. |
Když pohasíná „viditelné znamení“
Gernot Facius
Řekněme si to hned na začátku: Nástupci Eriky Steinbachové není co závidět. Sotva jeden měsíc ve své funkci, stojí Bernd Fabritius, nový prezident Svazu vyhnanců (BdV) [střešní organizace všech „landsmanšaftů“ – pozn. red.], před první zatěžkávací zkouškou. Podaří se tomuto sedmihradskému Sasovi ukončit spor, který náhle vyvolal vědecký poradní sbor spolkové nadace „Útěk, vyhnání, usmíření“, aby odstranil neoblíbeného ředitele nadace, profesora Manfreda Kittela? Jako záminka zde hrají roli jeho – údajné – chyby při koncipování jedné výstavy, možná ještě více nedostatky v komunikaci mezi Kittelem a experty. Takovéto problémy, jak by se obecně dalo předpokládat, by se měly při troše dobré vůle všech zúčastněných dát vyřešit bez veřejné vřavy a bez pletich s médii. Ale v kauze Kittel to zřejmě už nejde. Protože zde už dávno jde o ono staré téma, zda má být vyhnání Němců po Druhé světové válce skutečným těžištěm plánované trvalé výstavy v Deutschlandhausu v berlínské Stresemannstraße, anebo jen jedním z hlavních témat?
![]() |
| Bernd Fabritius, nový předseda Svazu vyhnanců, se narodil v dnešním Rumunsku a přišel do Německa až v roce 1984. Foto: Sven Teschke / Wikipedia. |
Labels:
česko-německé soužití,
politika,
Sudetenpost,
úvaha
„Na západ ohýbat hřbet, ale na východě rozdávat kopance“?
![]() |
| Aktuální číslo magazínu Zuerst! se věnuje organizování různých protivládních demon- strací ve světě v režii Spojených států. |
Poselství politické špičky EU na adresu Moskvy znělo: pokračovat v dosavadním kursu a v případě nutnosti přiostřit sankce. Uvolnění „trestních opatření“ hospodářského rázu vůči Moskvě prý nepřipadá v úvahu. Teprve až „pro-ruští separatisté“ na východní Ukrajině (stejně jako Moskva) budou dodržovat tzv. Minskou dohodu, může „Evropa“ vést další rozhovory, prohlásila Angela Merkelová na konci vrcholného setkání minulý týden. Součástí této dohody je mimo jiné zajištění východních ukrajinských hranic ukrajinskými pohraničníky. Merkelová dále řekla, že rozhovory s Moskvou o obchodní kooperaci mezi EU a Euroasijskou unií závisejí na pokroku při uskutečňování zmíněné dohody.
pondělí 22. prosince 2014
Kde končí konspirace a začíná realita
![]() |
| Jan Schneider a Daniel Solis v novém Debatním klubu. |
Labels:
diskuse,
politika,
společnost,
video
Pro nového prezidenta Svazu vyhnanců už odškodnění nepředstavuje žádné téma
Svaz vyhnanců (BdV) na svém posledním spolkovém shromáždění v Berlíně zvolil poslance spolkového sněmu Bernda Fabritia (CSU) za svého nového prezidenta. Tento 49letý politik obdržel 144 z 146 platných hlasů, což představuje 99 procent. Fabritius je tedy následovníkem poslankyně spolkového sněmu Eriky Steinbachové (CDU), jež vedla svaz, který má na 1,3 miliónu členů, od roku 1998. Generační proměna ve vedení BdV, jež byla zahájena již v minulých letech, volbou Fabritia pokračuje a zajišťuje tak, aby dědictví vyhnanců z vlasti odstupem první poválečné generace, která tyto události zažila, neupadlo v zapomnění, nýbrž aby bylo předáváno nadále.
Labels:
aktuality,
česko-německé soužití,
politika,
Sudetenpost
neděle 21. prosince 2014
Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (9.)
Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část
Časopis Signal a jeho evropská mise
Lukáš Beer
Předcházející kapitola přinesla překlad článku časopisu Signal autora Giselhera Wirsinga. Zmíněný ilustrovaný časopis se stal až do konce války zajímavým prostředkem propagace „evropské myšlenky“ v nacionálněsocialistické režii daleko za hranicemi Německa.
Propagandistický časopis Signal byl v letech 1940 až 1945 k dostání v četných evropských zemích, pouze v samotném Německu nikoliv, přičemž vydání v němčině vycházelo speciálně pro Švýcarsko, ovšem stejně tak jej bylo možné zakoupit i v Protektorátu Čechy a Morava. Německé státní ministerstvo v Čechách a na Moravě bylo v roce 1943 dokonce konfrontováno s návrhem, aby byla pro poměrně velký zájem českých čtenářů vydávána česká mutace časopisu, popř. v podobě dvojjazyčného německo-českého vydání, ale tato myšlenka byla nakonec zavržena jako kontraproduktivní. (Podrobněji o tom pojedná jiný článek na Našem směru počátkem příštího roku. Obsah článků v časopise nespadal pod kontrolu Německého státního ministerstva v Čechách a na Moravě, což v případě článků, týkajících se explicitně Protektorátu, někdy naráželo na určitý nesoulad.) Časopis vycházel tedy v němčině, norštině, švédštině, dánštině, holandštině, v Belgii, ve francouzštině, španělštině, portugalštině, polštině, ruštině, maďarštině, chorvatštině, rumunštině, bulharštině, dokonce v poněkud zmenšené anglické mutaci a v jiných jazycích. Vzorem časopisu byl americký ilustrovaný časopis Life a v roce 1943 dosáhl jeho náklad více než 2,4 milionů exemplářů.
Časopis Signal a jeho evropská mise
Lukáš Beer
Předcházející kapitola přinesla překlad článku časopisu Signal autora Giselhera Wirsinga. Zmíněný ilustrovaný časopis se stal až do konce války zajímavým prostředkem propagace „evropské myšlenky“ v nacionálněsocialistické režii daleko za hranicemi Německa.
Propagandistický časopis Signal byl v letech 1940 až 1945 k dostání v četných evropských zemích, pouze v samotném Německu nikoliv, přičemž vydání v němčině vycházelo speciálně pro Švýcarsko, ovšem stejně tak jej bylo možné zakoupit i v Protektorátu Čechy a Morava. Německé státní ministerstvo v Čechách a na Moravě bylo v roce 1943 dokonce konfrontováno s návrhem, aby byla pro poměrně velký zájem českých čtenářů vydávána česká mutace časopisu, popř. v podobě dvojjazyčného německo-českého vydání, ale tato myšlenka byla nakonec zavržena jako kontraproduktivní. (Podrobněji o tom pojedná jiný článek na Našem směru počátkem příštího roku. Obsah článků v časopise nespadal pod kontrolu Německého státního ministerstva v Čechách a na Moravě, což v případě článků, týkajících se explicitně Protektorátu, někdy naráželo na určitý nesoulad.) Časopis vycházel tedy v němčině, norštině, švédštině, dánštině, holandštině, v Belgii, ve francouzštině, španělštině, portugalštině, polštině, ruštině, maďarštině, chorvatštině, rumunštině, bulharštině, dokonce v poněkud zmenšené anglické mutaci a v jiných jazycích. Vzorem časopisu byl americký ilustrovaný časopis Life a v roce 1943 dosáhl jeho náklad více než 2,4 milionů exemplářů.
Labels:
Druhá světová válka,
historie,
Protektorát,
Třetí Říše
sobota 20. prosince 2014
Zpravodajství mainstreamových médií o Ukrajině nevěří už 63 % Němců – musela to přiznat televize ARD
Lidé vytýkají etablovaným médiím jednostrannost, zmanipulovanost ve službách NATO a válečné štvaní proti Moskvě
Německá veřejnoprávní televize musela – ač v pozdní noční hodinu – konečně přiznat, že místní mainstreamová média (včetně printmédií jako Der Spiegel, Die Welt, Frankfurter Allgemeine, Süddeutsche Zeitung, taz, Bild apod.) jsou v posledních měsících mimořádně vystavena ostré kritice široké veřejnosti, a potvrdil to i vlastní průzkum veřejného mínění. Po celé zemi jsou etablované sdělovací prostředky označovány za „prolhaný tisk“, kterému čím dál více lidí odmítá věřit. Tuto nedůvěru vyvolalo zpravodajství o krizi na Ukrajině v posledních měsících.
![]() |
| Foto: screenshot "Zapp"/YouTube ARD, viz video v článku. |
pátek 19. prosince 2014
Strache chce ve své FPÖ protlačit proizraelskou politickou doktrínu – v této chvíli nelze jeho počínání nazvat jinak než zločinem
Lukáš Beer
Žádné velké překvapení to není – ale i pro lidi znalé poměrů je především způsob, jakým chce předseda rakouských Svobodných (FPÖ) Heinz-Christian Strache mezi členstvem vlastní politické strany prosazovat zahraničněpolitickou orientaci, velmi zarážející: Strache prohlásil podporu Izraele de facto za novou stranickou doktrínu a tento postoj má být od nynějška zakořeňován shora od vedení strany až po obyčejné místní zastupitele FPÖ. Pomáhat má přitom nepřátelský obrázek islamizace.
Žádné velké překvapení to není – ale i pro lidi znalé poměrů je především způsob, jakým chce předseda rakouských Svobodných (FPÖ) Heinz-Christian Strache mezi členstvem vlastní politické strany prosazovat zahraničněpolitickou orientaci, velmi zarážející: Strache prohlásil podporu Izraele de facto za novou stranickou doktrínu a tento postoj má být od nynějška zakořeňován shora od vedení strany až po obyčejné místní zastupitele FPÖ. Pomáhat má přitom nepřátelský obrázek islamizace.
Kruhový hon na ředitele ohrožuje nadaci vyhnanců
Důvod: Na výstavě chyběla návaznost na holocaust a 2. světovou válku
Protože se zjevně dostatečně nepodvolil zákonům politické correctness, dostal se ředitel Nadace Útěk, vyhnání, usmíření v Berlíně Manfred Kittel, úřadující od roku 2009, pod palbu kritiky v takové míře, že se nakonec spekulovalo i o jeho odstoupení. Tento historik pořídil v zahraničí výstavu o vyhánění ve 20. století, která je prezentována v Německém historickém museu v Berlíně. Krátce před zahájením začátkem listopadu ovšem musela být odstraněna část výstavy o německých vyhnancích. Historikové z „Kruhu vědeckých poradců“ zmíněné nadace měli připomínky k přehnaným počtům obětí, nesprávně přiřazeným fotografiím a kvůli „chybějícímu kontextu“ – což znamená, že vyhnání Němců nebylo, popřípadě bylo příliš málo vylíčeno jako následek holocaustu a Druhé světové války.
Protože se zjevně dostatečně nepodvolil zákonům politické correctness, dostal se ředitel Nadace Útěk, vyhnání, usmíření v Berlíně Manfred Kittel, úřadující od roku 2009, pod palbu kritiky v takové míře, že se nakonec spekulovalo i o jeho odstoupení. Tento historik pořídil v zahraničí výstavu o vyhánění ve 20. století, která je prezentována v Německém historickém museu v Berlíně. Krátce před zahájením začátkem listopadu ovšem musela být odstraněna část výstavy o německých vyhnancích. Historikové z „Kruhu vědeckých poradců“ zmíněné nadace měli připomínky k přehnaným počtům obětí, nesprávně přiřazeným fotografiím a kvůli „chybějícímu kontextu“ – což znamená, že vyhnání Němců nebylo, popřípadě bylo příliš málo vylíčeno jako následek holocaustu a Druhé světové války.
Labels:
aktuality,
politika,
Sudetenpost
čtvrtek 18. prosince 2014
Hedinova kniha psaná „podle jeho nejlepšího svědomí“ – Německo a světový mír
Nakladatelství guidemedia etc se podařilo získat jeden z mála existujících nátiskových exemplářů německého vydání knihy Německo a světový mír od významného švédského vědce a badatele Svena Anderse Hedina (1865-1952). Německé vydání knihy doposud nikdy nebylo realizováno a nevyšlo tedy pochopitelně ani v českém jazyce.
Osud tohoto díla z roku 1937 je přitom mimořádně zajímavý a netypický. Jeho autor se vydání své knihy v Německu bránil, poněvadž Říšské ministerstvo lidové osvěty a propagandy trvalo na vyškrtnutí některých pasáží, kriticky se vyjadřujících o nacionálním socialismu. Hedin přitom před válkou často pobýval na návštěvách v nacionálněsocialistickém Německu, bydlel opakovaně v prominentním berlínském hotelu Kaiserhof společně s nejvýznamnějšími postavami „nového hnutí“, setkal se v roce 1936 osobně s Adolfem Hitlerem na berlínské olympiádě a směl jej dokonce kdykoliv navštívit v jeho říšském kancléřství. Přesto všechno jeho kniha v Říši nikdy nevyšla. A co se může na jejím osudu na první pohled zdát být paradoxní – v Německu o vydání knihy nikdo neměl zájem ani po roce 1945, protože právě pro své čilé kontakty a neskrývané přátelství k Německu během 2. světové války byl tento velký Švéd trpce zatracován.
Osud tohoto díla z roku 1937 je přitom mimořádně zajímavý a netypický. Jeho autor se vydání své knihy v Německu bránil, poněvadž Říšské ministerstvo lidové osvěty a propagandy trvalo na vyškrtnutí některých pasáží, kriticky se vyjadřujících o nacionálním socialismu. Hedin přitom před válkou často pobýval na návštěvách v nacionálněsocialistickém Německu, bydlel opakovaně v prominentním berlínském hotelu Kaiserhof společně s nejvýznamnějšími postavami „nového hnutí“, setkal se v roce 1936 osobně s Adolfem Hitlerem na berlínské olympiádě a směl jej dokonce kdykoliv navštívit v jeho říšském kancléřství. Přesto všechno jeho kniha v Říši nikdy nevyšla. A co se může na jejím osudu na první pohled zdát být paradoxní – v Německu o vydání knihy nikdo neměl zájem ani po roce 1945, protože právě pro své čilé kontakty a neskrývané přátelství k Německu během 2. světové války byl tento velký Švéd trpce zatracován.
Labels:
aktuality,
historie,
recenze,
Třetí Říše,
Výmarská republika
středa 17. prosince 2014
Smějeme se s Pepíčkem – Odkud se braly vtipy?
Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování - Totální nasazení - Alibisti - Osvobození - Rudý Joe, Čurča a spol. - Edvard Beneš - Honza Masaryk - Betonáři - Volá Londýn, govorít Moskvá! - Evžen Löbl a UNRRA - O vzniku časopisu (1.)
Lukáš Beer
(s využitím uvedených studijních pramenů)
Dnes se můžete ráno procházet ulicemi Prahy, zvláště pak o nedělích, a uvidíte lidi stát dlouhé fronty. Na první pohled by si každý mohl myslet, že ti lidé stojí fronty před obchody s mlékem, ve skutečnosti čekají před novinovými stánky, aby se na ně při dnešním nedostatku papíru dostaly nějaké noviny. Pouze abychom zde uvedli jeden příklad: Před několika týdny jsme přišli na trh s novým českým humoristickým časopisem ,Ejhle‘. Objednávky na druhé číslo se okamžitě zosminásobily. Můžete z toho sami vyvodit, jak moc čtenářstvo lační po psaném slově a jak velké možnosti z toho vyplývají pro práci v oblasti tiskové politiky.“ Tato slova pronesl v lednu 1944 ve Vídni SS-Sturmbannführer Martin Wolf, vedoucí kulturního oddělení na Německém státním ministerstvu v Praze, v úvodu svého projevu na téma „Pět let Protektorátu Čechy a Morava v zrcadle českého tisku“. Činil tak před zástupci Unie národních novinářských svazů (Union nationaler Journalistenverbände, UNJ) ve vídeňském tiskovém klubu (Presseklub), aby tak mj. nastínil dle jeho názoru pozitivní obrat v charakteru nejen českého tisku, ale i celé české společnosti.
Lukáš Beer
(s využitím uvedených studijních pramenů)
Dnes se můžete ráno procházet ulicemi Prahy, zvláště pak o nedělích, a uvidíte lidi stát dlouhé fronty. Na první pohled by si každý mohl myslet, že ti lidé stojí fronty před obchody s mlékem, ve skutečnosti čekají před novinovými stánky, aby se na ně při dnešním nedostatku papíru dostaly nějaké noviny. Pouze abychom zde uvedli jeden příklad: Před několika týdny jsme přišli na trh s novým českým humoristickým časopisem ,Ejhle‘. Objednávky na druhé číslo se okamžitě zosminásobily. Můžete z toho sami vyvodit, jak moc čtenářstvo lační po psaném slově a jak velké možnosti z toho vyplývají pro práci v oblasti tiskové politiky.“ Tato slova pronesl v lednu 1944 ve Vídni SS-Sturmbannführer Martin Wolf, vedoucí kulturního oddělení na Německém státním ministerstvu v Praze, v úvodu svého projevu na téma „Pět let Protektorátu Čechy a Morava v zrcadle českého tisku“. Činil tak před zástupci Unie národních novinářských svazů (Union nationaler Journalistenverbände, UNJ) ve vídeňském tiskovém klubu (Presseklub), aby tak mj. nastínil dle jeho názoru pozitivní obrat v charakteru nejen českého tisku, ale i celé české společnosti.
Labels:
česko-německé soužití,
Druhá Čsl. republika,
historie,
humor,
Protektorát,
studie
úterý 16. prosince 2014
Ve Slavonicích není zubař
Václav Junek
Připouštím předem, že tato vcelku prostá a nenápaditá oznamovací věta obstojí jako název článku asi jen stěží. Nejen pro Náš směr, vůbec. Natolik je už na první pohled i přečtení plochá, nezajímavá a neobjevná. Jestliže si však uvedené sdělení rozebereme blíž, určitě nás na něm zarazí jeho skutečná, gruntovní dramatičnost.
Jak praví příslušné prameny, Slavonice se připomínají v roce 1260 – jako strážní osada, založená na obchodní cestě mezi Prahou a Vídní kdesi v hloubi 12. století. Jako majetek pánů z Hradce. Přitom také veškeré další historické osudy tohoto místa jsou těsně spojeny s touto nikterak všední lokací. Včetně jeho osudů za husitských válek, devastace za války třicetileté a přirozeně, že i v souvislosti s dalším rozvojem města, které zde velmi dobře fungovalo, ovšem to už pod názvem Zlabings. A to je vlastně v zásadě to hlavní, oč tu běží.
Připouštím předem, že tato vcelku prostá a nenápaditá oznamovací věta obstojí jako název článku asi jen stěží. Nejen pro Náš směr, vůbec. Natolik je už na první pohled i přečtení plochá, nezajímavá a neobjevná. Jestliže si však uvedené sdělení rozebereme blíž, určitě nás na něm zarazí jeho skutečná, gruntovní dramatičnost.
Jak praví příslušné prameny, Slavonice se připomínají v roce 1260 – jako strážní osada, založená na obchodní cestě mezi Prahou a Vídní kdesi v hloubi 12. století. Jako majetek pánů z Hradce. Přitom také veškeré další historické osudy tohoto místa jsou těsně spojeny s touto nikterak všední lokací. Včetně jeho osudů za husitských válek, devastace za války třicetileté a přirozeně, že i v souvislosti s dalším rozvojem města, které zde velmi dobře fungovalo, ovšem to už pod názvem Zlabings. A to je vlastně v zásadě to hlavní, oč tu běží.
pondělí 15. prosince 2014
Jsou sudetští Němci také „přistěhovalci“ stejně jako Afričané nebo uprchlíci ze Sýrie? (Plus videorozhovor: Integrovaná „Srbka“ nadává na poměry ve Vídni: „Je to tady už jak v Česku!“)
Do redakce Sudetenpost přišel následující dopis, který reaguje na oficiální zprávu z rakouského tisku, podle níž již 49 procent obyvatel hlavního města má přistěhovalecký původ – což neznamená nic jiného, než že dotyčné osoby se nenarodily v Rakousku, popř. že jeden z jejich rodičů pochází ze zahraničí. Tato zpráva se samozřejmě opírá pouze o data vycházející z oficiálně hlášených pobytů, ve skutečnosti se ve městě trvale nachází dodatečně velký počet cizinců, kteří zde nemají nahlášeni trvalý pobyt. Sociálně-demokratický starosta Vídně Michael Häupl – vědom si důležitosti blížících se voleb v příštím roce – před několika týdny zalhal zástupcům tisku, když tvrdil, že „dvě třetiny lidí, kteří se přestěhovali do Vídně, přišly z Rakouska“ a že „také u porodů jsme ne vrcholu“. Novináři z deníku Die Presse porovnali jeho tvrzení s oficiálními statistickými údaji a usvědčili starostu ze lži. Například pro rok 2013 z dostupných dat vyplývá, že absolutní přírůstek nových občanů, pocházejících s některé z rakouských spolkových zemí, činil pouze 369 lidí. Zatímco u lidí ze zahraničí činilo pozitivní saldo téměř 22.500 lidí jenom za loňský rok. Cizinci měli na přírůstku obyvatel města za poslední rok podíl 88%. Zatímco v roce 2002 činil počet obyvatel Vídně se zahraničním pasem 16,4 procent, činí dnes podle oficiálních údajů 24,2 procent (toto číslo neuvádí osoby, které získaly rakouské státní občanství).
Labels:
aktuality,
politika,
Sudetenpost,
video
neděle 14. prosince 2014
Nedokončená
"Sudetenpost" bilancuje posledních 25 let sudetoněmecko-českých vztahů
Manfred Maurer
Dne 17. listopadu 1989 využili čeští studenti úředně povolenou manifestaci v Praze při příležitosti 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacionálněsocialistickým okupačním režimem k demonstraci proti komunistickému režimu. Státní policie zasáhla brutálním násilím, bylo zraněno 600 osob. Již o jeden den později vyrazili studenti znovu do ulic a vyzvali k časově neomezené stávce. Konec komunistického režimu byl neodvratný, bojovník za občanská práva Václav Havel se stal koncem prosince státním prezidentem.
Manfred Maurer
![]() |
| Vydání Sudetenpost ze 14. 12. 1989: Před 25 lety sledovali sudetští Němci události v Československu s velkou pozorností. |
Labels:
česko-německé soužití,
Sudetenpost,
úvaha
sobota 13. prosince 2014
Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (8.)
Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část
O cestě evropské mládeže
Giselher Wirsing
Osud evropské mládeže byl po první světové válce v okruhu zemí tehdejších vítězů a poražených natolik rozdílný, že bylo sotva možné hovořit o „evropské mládeži“. „Signal“ nadhazuje otázku, zda a jak se to změnilo za převratných zkušeností druhé světové války.
Německá mládež, která prožila vypuknutí první světové války ještě v dětském věku, nemohla již stavět na žádných základech, spočívajících na klidu a jistotě měšťácké epochy. Zdálo se, že nic nemá trvání. Vše bylo v běhu. Národ byl otřásán horečkou. Na jeho půdě se odehrával mocný boj idejí. Velká vlna nacionálního socialismu ihned okouzlila nové tisíce lidí. Zároveň ale také silně narůstal komunismus. Šest miliónů lidí nakonec přísahalo na rudou vlajku, až pak, kdy už se zdálo, že je vše ztracené, mohl být položen nový základ. Na prahu mužného věku se mezitím ocitla mládež, jež dosáhla své dospělosti úplně jiným způsobem než předcházející poslední generace. Z této mládeže a bojovníků fronty, kteří se vrátili z první světové války, vznikl onen jiný obrázek německého člověka, jenž se určitě musel odlišovat od obrázku měšťácké epochy. Tato mládež stejně tak prožila poslední fázi explozivního třídního boje, jako nakonec jeho překonání vztyčením nového ideálu.
O cestě evropské mládeže
Giselher Wirsing
Osud evropské mládeže byl po první světové válce v okruhu zemí tehdejších vítězů a poražených natolik rozdílný, že bylo sotva možné hovořit o „evropské mládeži“. „Signal“ nadhazuje otázku, zda a jak se to změnilo za převratných zkušeností druhé světové války.
Německá mládež, která prožila vypuknutí první světové války ještě v dětském věku, nemohla již stavět na žádných základech, spočívajících na klidu a jistotě měšťácké epochy. Zdálo se, že nic nemá trvání. Vše bylo v běhu. Národ byl otřásán horečkou. Na jeho půdě se odehrával mocný boj idejí. Velká vlna nacionálního socialismu ihned okouzlila nové tisíce lidí. Zároveň ale také silně narůstal komunismus. Šest miliónů lidí nakonec přísahalo na rudou vlajku, až pak, kdy už se zdálo, že je vše ztracené, mohl být položen nový základ. Na prahu mužného věku se mezitím ocitla mládež, jež dosáhla své dospělosti úplně jiným způsobem než předcházející poslední generace. Z této mládeže a bojovníků fronty, kteří se vrátili z první světové války, vznikl onen jiný obrázek německého člověka, jenž se určitě musel odlišovat od obrázku měšťácké epochy. Tato mládež stejně tak prožila poslední fázi explozivního třídního boje, jako nakonec jeho překonání vztyčením nového ideálu.
Labels:
Druhá světová válka,
historie,
Třetí Říše
Co nového u Hitlera
Tomáš Pecina
Příjemné překvapení v kause Hitlerových projevů přišlo z Krajského soudu v Brně: soud vyhověl našemu návrhu na určení lhůty (o kterémžto referováno zde) a nařídil Městskému soudu v Brně, aby rozhodl o žádosti společnosti guidemedia o odblokování účtu.
Veřejné zasedání o odvolání, nařízené na 17. prosince, se velmi pravděpodobně nebude konat, z důvodu nemoci obhájce obžalovaných Roberta Cholenského.
Veřejné zasedání o odvolání, nařízené na 17. prosince, se velmi pravděpodobně nebude konat, z důvodu nemoci obhájce obžalovaných Roberta Cholenského.
pátek 12. prosince 2014
Německé Sudety – především český fatální problém
Václav Junek
Jestliže se nyní na internetových stránkách Našeho směru tak hojně diskutuje o krizi české národní identity, dovolte také mně, abych se zúčastnil několika vlastními pohledy. Nikoli ovšem do vzdálené české minulosti, ani na původní poměrně složitý emancipační vývoj tohoto národa, ani na jeho dávné zjevné úspěchy minimálně v evropském kontextu, nýbrž na to, jak a proč tohle všechno bere doslova před našima očima svůj zákonitý, neodvratný konec. Protože cesta k pochopení tohoto zhoubného procesu je ke spatření kdesi docela jinde, než jak se obecně má.
Na zmíněných stránkách tohoto periodika jsem se již několikrát rozepisoval o Češích a jejich věčném „Sudetoněmeckém problému“, a to v celé jeho šíři od historicky doloženého vrcholného středověku až po finále druhé světové války (a vším, co u nás tomuto dějinnému zlomu bezprostředně následovalo). Ale nejen to: v běhu posledních let jsem na toto téma napsal (a hlavně vydal) hned několik, proč to nepřiznat?, vcelku dobře přijatých knížek. Také ty se jím zabývaly v celé jeho historické šíři, i když jsem v nich celkem pochopitelně akcentoval především události první poloviny 20. století.
Na zmíněných stránkách tohoto periodika jsem se již několikrát rozepisoval o Češích a jejich věčném „Sudetoněmeckém problému“, a to v celé jeho šíři od historicky doloženého vrcholného středověku až po finále druhé světové války (a vším, co u nás tomuto dějinnému zlomu bezprostředně následovalo). Ale nejen to: v běhu posledních let jsem na toto téma napsal (a hlavně vydal) hned několik, proč to nepřiznat?, vcelku dobře přijatých knížek. Také ty se jím zabývaly v celé jeho historické šíři, i když jsem v nich celkem pochopitelně akcentoval především události první poloviny 20. století.
Debatní klub o Blízkém východě
![]() |
| Břetislav Tureček a Tomáš Laně v novém Debatním klubu. |
čtvrtek 11. prosince 2014
Několik desítek sudetských Němců podalo trestní oznámení na dva české autory kvůli hanobení etnické skupiny a podněcování k nenávisti
Hornorakouský deník „Neues Volksblatt“ cituje z knihy Jiřího Krutiny a Jiřího Vacka „Němci“
Kniha Němci, vydaná v roce 2010 dvojicí českých autorů, vyvolala pozornost a především pobouření za hranicemi České republiky (Náš směr před delší dobou o této knize informoval). Publikace Jiřího Krutiny a Jiřího Vacka, kterou se v České republice snaží popularizovat mimo jiné jeden z nejaktivnějších funkcionářů Českého svazu bojovníků za svobodu, podle velkého počtu sudetských Němců žijících dnes v Horním Rakousku a Bavorsku naplňuje skutek trestného činu „hanobení rasy, národa, etnické nebo jiné skupiny osob“ a „podněcování nenávisti vůči skupině osob“. Jak poznamenává hornorakouský deník Neues Volksblatt (vydávaný místní lidovou stranou ÖVP, vládnoucí nejen v této spolkové zemi, ale i na celostátní úrovni), kniha Němci překypuje nejen historicky neudržitelnými tvrzdeními, ale „prezentuje se především jako protiněmecký pamflet“.
Kniha Němci, vydaná v roce 2010 dvojicí českých autorů, vyvolala pozornost a především pobouření za hranicemi České republiky (Náš směr před delší dobou o této knize informoval). Publikace Jiřího Krutiny a Jiřího Vacka, kterou se v České republice snaží popularizovat mimo jiné jeden z nejaktivnějších funkcionářů Českého svazu bojovníků za svobodu, podle velkého počtu sudetských Němců žijících dnes v Horním Rakousku a Bavorsku naplňuje skutek trestného činu „hanobení rasy, národa, etnické nebo jiné skupiny osob“ a „podněcování nenávisti vůči skupině osob“. Jak poznamenává hornorakouský deník Neues Volksblatt (vydávaný místní lidovou stranou ÖVP, vládnoucí nejen v této spolkové zemi, ale i na celostátní úrovni), kniha Němci překypuje nejen historicky neudržitelnými tvrzdeními, ale „prezentuje se především jako protiněmecký pamflet“.
Labels:
aktuality,
česko-německé soužití,
německá menšina
středa 10. prosince 2014
Jak vznikla Velká vlastenecká válka
Tomáš Krystlík
Pojednal-li jsem před časem o otázce viny za rozpoutání druhé světové války, je na čase zabývat se též rozšířením války i na Sovětský svaz.
Byla to sovětská nenasytnost, která přiměla Hitlera napadnout SSSR, neví se však do jaké míry. Podle německo–sovětského paktu z 23. 8. 1939 připadlo z baltských zemí do sovětské sféry jen Lotyšsko, Estonsko a Finsko, zatímco celé litevské území mělo připadnout do „německé sféry vlivu“. Vývojem válečných událostí po 17. 9. 1939 se zmocnila většiny území Litvy Rudá armáda a roku 1940 uspořádala „plebiscit“, ve kterém lid této země požádal o přijetí do rodiny národů SSSR. To se upravilo dílčí změnou tajné doložky 26. 9. 1939. Hitler po dalším porušení rozdělení zájmových sfér podle tajné doložky smlouvy obsazením Besarábie a Bukoviny Sovětským svazem 28. 6. 1940 žádal po Moskvě dodržení dohody. Vjačeslav Molotov dal v červenci 1940 Berlínu najevo, že se Moskvě o tom jednat momentálně vnitropoliticky nehodí.
![]() | |
| Zajatí sovětští granátníci a vojáci dělostřelectva. (Fotogra- fie z německého časopisu Signal, r. 1941. Fotorachiv Lukáše Beera.) |
Byla to sovětská nenasytnost, která přiměla Hitlera napadnout SSSR, neví se však do jaké míry. Podle německo–sovětského paktu z 23. 8. 1939 připadlo z baltských zemí do sovětské sféry jen Lotyšsko, Estonsko a Finsko, zatímco celé litevské území mělo připadnout do „německé sféry vlivu“. Vývojem válečných událostí po 17. 9. 1939 se zmocnila většiny území Litvy Rudá armáda a roku 1940 uspořádala „plebiscit“, ve kterém lid této země požádal o přijetí do rodiny národů SSSR. To se upravilo dílčí změnou tajné doložky 26. 9. 1939. Hitler po dalším porušení rozdělení zájmových sfér podle tajné doložky smlouvy obsazením Besarábie a Bukoviny Sovětským svazem 28. 6. 1940 žádal po Moskvě dodržení dohody. Vjačeslav Molotov dal v červenci 1940 Berlínu najevo, že se Moskvě o tom jednat momentálně vnitropoliticky nehodí.
Labels:
Druhá světová válka,
historie,
Tomáš Krystlík
úterý 9. prosince 2014
Smějeme se s Pepíčkem – „Pro velký zájem vyprodáno!“
Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování - Totální nasazení - Alibisti - Osvobození - Rudý Joe, Čurča a spol. - Edvard Beneš - Honza Masaryk - Betonáři - Volá Londýn, govorít Moskvá! - Evžen Löbl a UNRRA
Lukáš Beer
(s využitím uvedených studijních pramenů)
V letech 2010-2012 se mohli čtenáři na stránkách Našeho směru v rámci seriálu na pokračování důkladně seznamovat s obsahem ilustrovaného humoristického časopisu Ejhle, vydávaného od počátku roku 1944 až do konce války v Praze. Poslední číslo tohoto v mnoha ohledech velmi pozoruhodného periodika, nápadně se vymykajícího běžnému propagandistickému duchu zglachšaltovaného protektorátního tisku té doby, vyšlo 15. dubna 1945. Díky důkladné a přínosné studii dvojice mladých historiků [1], věnujících se této doposud blíže nezkoumané matérii, dnes můžeme nahlédnout nejen do zákulisí tvorby tohoto časopisu, ale i zkoumat poválečný osud hlavních postav, které stály za kreslenými vtipy a za velkým množstvím satirických textů zveřejňovaných v Ejhle.
Lukáš Beer
(s využitím uvedených studijních pramenů)
![]() |
| Beneš s Titem. (Snímky: Fotoarchiv Lukáše Beera) |
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
























