Středobodem světa

Tomáš Krystlík 

Praha středobodem Evropy? Nikoliv, mapka nakladatelství "Volk und Reich" 
z roku 1944 má pouze dokumentovat manželské vazby Přemyslovců a 
dokazovat jejich "rasové a pokrevní vazby na Říši" Foto: archiv L. Beera

Pokud vím, tak v tomto století se nikdo ve sdělovacích prostředcích nepokusil vznik bludu o české důležitosti, nadřazenosti nad jinými etniky, pocitu, že Češi jsou národem, ke kterému všichni s obdivem vzhlížejí, vysvětlit. Natožpak, aby proběhl jakýsi národní diskurs o tomto jevu. Jak tedy ono falešné české přesvědčení o vlastní výlučnosti vlastně vzniklo?

Když se delegáti Národní rady pražské sešli v Ženevě 31. 10. 1918 s Edvardem Benešem, dorazivším tam z Paříže, označil Beneš Čechoslováky za nejobdivovanější národ světa, za miláčky Dohody, jež jim poskytne rychlou vojenskou a hospodářskou pomoc, ujistil, že v otázce hranic je vše již jasné a že Čechoslováci se jenom budou muset rozhodnout, které oblasti chtějí ke svému státu připojit. Očividně lhal, ale členy delegace ovlivnil dokonale. Jeden z nich, vůdce národních socialistů Václav Klofáč, pak s pýchou prohlašoval, že „Wilson nebo kdokoli jiný neřekne nikdy nic, co by nedostal napsáno od Masaryka anebo Beneše. Autorita těchto lidí je přímo neuvěřitelná!“ Masaryk ani Beneš se proti tomu ani dodatečně slůvkem neohradili.

„Všichni Němci byli nacisté“

Česká justice zamítá sudetoněmecká trestní oznámení proti autorům knihy štvavé knihy „Němci“
Manfred Maurer

Peter Ludwig, předseda hornorakouského 
Sudetoněmeckého krajanského sdružení: 
„Není přece možné, aby tyto urážky 
pronášené rétorikou kazatelů nenávisti 
mohly být považovány za svobodné 
vyjadřování názoru.“ 
Foto: maria-schnee.at

Protiněmecké štvaní v Česku spadá pod svobodu slova. Trestní oznámení většího počtu sudetských Němců proti autorům knihy, která Němce paušálně prohlašuje za nacisty a nelidi, byla právě s takovýmto odůvodněním zamítnuta.

Dílo „Němci“, napsané již v roce 2010 autory Jiřím Vackem a Jiřím Krutinou (Němci, ISBN 978-80-804439-9-0) překypuje nejen historicky neudržitelnými tvrzeními, ale především se prezentuje jako antiněmecký pamflet. Tak například v kapitole „Všichni Němci byli nacisté“ se činění rozdílu mezi nacisty a ne-nacisty prohlašuje za nepřípustné: „Nacismus je jen výrazem jejich německého ducha“, říká se zde například. A dále: „Nezakrývejme tuto pravdu mluvením o nacistech.“ Němci jsou paušálně označováni jako „nelidé“, „zrůdy“ a „zvířata“. Doslova je v knize psáno: „Pro taková zvířata není lynčování zdaleka dostatečným trestem.“ Pomocí takovýchto vět je ospravedlňováno vraždění popř. vyhánění tří miliónů sudetských Němců po Druhé světové válce na základě principu kolektivní viny. Skutečnost, že se vyhnanci sami označují za oběti, hodnotí autoři jako „nestydatost“.

„1 milión sleva z 6 miliónů výměnou za Palestinu“

List Berliner Zeitung nedopatřením zveřejnil padělanou karikaturu Charlie Hebdo 

Foto: joelecorbeau.com

Patrně velmi povrchní rešerše přivedla novináře z německého deníku Berliner Zeitung do trapné situace: Dne 8. ledna bylo na titulní stránce pod nadpisem „Útok na svobodu“ otištěno pět titulních stránek převzatých ze časopisu Charlie Hebdo, znázorňujících různé karikatury. Mezi ně však zabloudil i „fake“ titulní stránky časopisu, který v takovéto podobě nikdy nevyšel: jednalo se totiž o satirickou napodobeninu titulní stránky periodika Charlie Hebdo, nesoucí název „Shoah Hebdo“. Na ní je zobrazen Žid, který říká: „1 milión sleva z 6 miliónů výměnou za Palestinu“ ("1 million de rabais sur le 6, en echange de la palestine"). Pointa vtipu má zjevně spočívat v tom, že „Židé“ by byli ochotni slevit z historického dogmatu „6 miliónů obětí holocaustu“, pokud by se území Palestiny stalo oblastí obývanou čistě židovským etnikem. Autorem vtipu, který nepozorností novinářů zabloudil na titulní stránku známého berlínského deníku, je Joe Lecorbeau.

Debata: Kde končí politika a začíná obchod?

Stanislav Novotný a Hynek Kmoníček v novém 
vydání Debatního klubu.

V české společnosti je politika do jisté míry populární a dalo by se z toho odvozovat, že Češi politice rozumí. Důkazem by mohl být vtip "Kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zakázali."

Realita je ale poněkud odlišná. Občané málokdy přesně chápou, proč politici konají rozhodnutí, která jsou někdy v rozporu s dobrými mravy, jindy se zdravým rozumem. Politické reprezentace nejsou vlastníky státu, ale chovají se tak. Nejvíce zarážející je na tom míra iracionality, se kterou tak jednotlivé politické garnitury v nepřerušené řadě volebních období činí, a zde je nutné připomenout vtip z úvodu ("Kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zakázali") a říci, že nejde o moudré konstatování vyspělého a uvědomělého občana vtipem upozorňujícího na možná rizika, ale jde o projev na úrovni konstatování přesyceného zoufalstvím, deziluzí, skepsí a depresí.

Publicista Tomáš Krystlík vyzývá k debatě před kamerou

Tomáš Krystlík v Debatním klubu ze září 2013 diskutoval s 
vydavatelem Pavlem Kamasem o 
česko-německých vztazích. (Foto: kolektif)

K tomuto příspěvku jsem se inspiroval poznámkou Václava Junka „o vojsku revanšistů, které jen čeká za Šumavou na příležitost získat zpět Liberec, Karlovy Vary, anebo třeba Opavu“ v jeho článku.

O které české lži, na kterých je postaven novodobý český stát, konkrétně jde?

1. Celé České království patří výhradně česky mluvícím autochtonním obyvatelům
2. Rakouské císařství bylo žalář národů, totalitní stát, chtělo Čechy poněmčit
3. Češi si za první světové války vroucně přáli vznik samostatného státu, republiky
4. Češi se o překot hlásili do zahraničních československých legií
5. Sudetoněmci měli mezi válkami veškerá myslitelná práva, přesto rozbili republiku a zradili ji dobrovolným přijetím německé státní příslušnosti
6. Němci vyhnali Čechy z pohraničí
7. Ke zřízení tzv. cikánských táborů nás donutili němečtí okupanti, nebyly koncentrační
8. Němci Čechy považovali za méněcenný národ
9. V německých ozbrojených silách za druhé světové války Češi nebojovali
10. ČSR a prezidentství Beneše trvaly kontinuálně i po září 1938 až do konce války
11. Na konferenci v Jaltě nás západní spojenci zaprodali Stalinovi, vytyčili demarkační linii
12. Odsun Československu nařídili spojenci postupimskou dohodou, byla to spravedlivá odplata za to, co dělali Němci Čechům v protektorátu
13. Krutosti při odsunu Němců byly jen politováníhodné výstřelky
14. Poválečná republika do Vítězného února 1948 byla demokratická
15. Komunismus je reformovatelný, československý lid si v roce 1968 vydobyl svobodu

Pavel Kamas hostem na ČT 24: „Jsem příznivcem přirozenismu“ (Video v článku)

Foto: Screenshot ČT 24

V pátek odpoledne byl vydavatel Pavel Kamas hostem na ČT 24, kam byl pozván bezprostředně po verdiktu brněnského krajského soudu, který potvrdil loňské rozhodnutí městského soudu o tom, že vydání knihy Hitlerových projevů nebylo trestním činem. (Česká televize doplnila záznam tohoto interview do svého archivu ale až se zpožděním, ačkoli zbytek celé zpravodajské relace následující po živě vysílaném rozhovoru s vydavatelem bylo možné v archivu dohledat již včera.) Na dotaz moderátorky, zda lidé dnes už nemají dostatek informací o Adolfu Hitlerovi a 2. světové válce, a tedy vydání knihy, která se stala předmětem kauzy, nebylo jen „propagací nacismu“, Kamas řekl, že naopak, nedostatek znalostí lidí o těchto věcech je „katastrofální“. „Všichni lidé vědí, že Hitler byl fantastický řečník, ale nikdo neví o čem mluví. Ale teď už to vědí, mohou si to přečíst v naší knize“, dodal. Na námitky moderátorky, zda četba knihy nemůže negativně ovlivnit děti a dospívající mládež, Kamas řekl: „V roce 2014, po 40 letech komunismu, už jsou, díky Bohu, lidé citliví na to, když jim někdo říká, co si o nějaké věci mají myslet. A my se nedomníváme, že čeští mladí lidé jsou tak hloupí a stupidní, aby si neudělali na věci, které si přečtou, názor.“

Svoboda projevu jen pro někoho?

Václav Junek 
Aktualizace 25.1. v 12:00

Celé interview Pavla Kamase ve Studiu ČT 24, odvysílané v pátek 23. ledna
v době od 14.35-14.50, jakoby zázrakem chybí v archívu ČT 24,
ačkoliv zbytek pořadu je kompletní. (Foto: Screenshot ČT 24 f.)

Autor psal následující text v době, kdy ještě nebyl obeznámen o výsledku rozhodnutí soudu. Přesto má následující úvaha nadčasovou aktuální platnost: Dokazuje to koneckonců nejen způsob, jakým brněnské studio České televize ve večerním zpravodajském pořadu „Události v regionech“ zdůrazňovalo, že tři státní zástupci, kteří figurovali v kauze, poukazovali na údajné vazby obviněných na „neonacistickou a ultrakonzervativní“ scénu. Ale především tato skutečnost: Vydavatel Pavel Kamas byl včera 23. ledna pozván do brněnského studia ČT 24 a bylo zde v živém vstupu od 14.35 hodin odvysílané interview - záznam tohoto interview jakoby zázrakem není v archivu pořadu, ačkoliv celý zbytek této relace si lze přehrát. Aktualizace 25.1. 12:00: Chybějící část pořadu byla dodatečně do záznamu v archivu doplněna. - pozn. red.) 

Hlupáci z českého ministerstva financí

Tomáš Krystlík 
V Lidovkách.cz se dnes (23.1.) zjevil článek, kde se tvrdí, pokud zákon projde, že i firmy budou muset prokazovat nabytí majetku. Ó, Češi objevili Ameriku! V civilizovaném světě je běžné, že příjmy firmy (právnické osoby) musejí korelovat s nabytým majetkem!

Horší to je s tímto tvrzením v článku: „Zákon se má navíc podle návrhu ministerstva vztahovat i na ,daňové nerezidenty´, kteří ale platí daně z příjmů získaných v Česku, aby nebylo možné se vyhnout prověrce účelovým přestěhováním za hranice.“ To je blábol a to hned v několika směrech.

Krajský soud v Brně zamítl odvolání ve věci Projevů

Tomáš Pecina 
Osmý senát Krajského soudu v Brně dnes příjemně překvapil a zamítl odvolání státního zástupce proti rozsudku Městského soudu v Brně, kterým byli vydavatelé knihy projevů Adolfa Hitlera zproštěni obžaloby.

Vydavatelé Hitlerových projevů dnes definitivně osvobozeni

Vydavatel Pavel Kamas dnes v době po 14 hodině v přímém vstupu na ČT

Foto: Lukáš Beer

Vydání knihy Adolf Hitler: Projevy nebylo trestným činem. Verdikt Městského soudu v Brně dnes potvrdil i brněnský krajský soud. Vydavatel Pavel Kamas odcházel ze soudní síně spokojený: „Ukázalo se, že svoboda slova u nás ještě stále existuje. Tento závěr procesu jsem očekával od jeho počátku", řekl Kamas České televizi. Státní zástupkyně Dagmar Veverková s novináři mluvit odmítla. U odvolacího soudu neuspěla ani s tzv. morálním profilem, který měl poukazovat na vazby některých aktérů na krajně pravicovou scénu. „Předmluvy čtenáře matou a navozují dojem podpory nacismu, mají ve čtenářích navodit pochopení pro činy Adolfa Hitlera. Obžalovaní mají kontakty s popírači holocaustu, extremistickými organizacemi a styky na webové stránky neonacistických organizací“, argumentovala Veverková v obžalobě. Soud to jako důkaz odmítl. „Charakter knihy je historicky zasazen do konkrétní doby. Byla válka a Hitler ve svých projevech reagoval na aktuální události. Nejde o prohlášení, ze kterých by mohly čerpat další generace“, vysvětlil verdikt předseda senátu Vlastimír Čech. (-lb-)

Protiněmecké štvaní spadá v Česku pod svobodu projevu

Předsedovi hornorakouského Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SLOÖ) Peteru Ludwigovi (zde na vzpomínkové akci v Ennsu) se tomu vůbec nechtělo věřit. Nejen on zíral na zprávu, kterou obdržel z České republiky. Jeho trestní oznámení proti autorům knihy Němci, Jiřímu Vackovi a Jiřímu Krutinovi bylo zamítnuto. Přitom se zdálo, že text vyzníval jednoznačně jasně na to, aby naplňoval skutkovou podstatu podněcování nenávisti vůči etnické skupině a hanobení národa (podle § 355, odst. 2b, a § 356 odst. 3a českého Trestního zákoníku). Jak jsme informovali v posledním vydání Sudetenpost, příslušníci (sudeto)německé národnostní skupiny jsou v knize paušálně označování jako „ne-lidé“, „zrůdy“ a „zvířata“. Ohledně doby nacismu oba autoři zastávají názor: „Všichni Němci – muži, ženy i dospívající děti – viz Hitlerjugend, ,Hitlerovy děti‘ – byli nacisté.“ Sudetské Němce obzvláště pohoršilo, že tato kniha byla pražským ministerstvem školství vyloženě doporučena pro vyučování. Trestní oznámení nepodal pouze samotný Ludwig, 44 dalších krajanů s Horního Rakouska, Vídně a Bavorska se pokusilo podniknout kroky proti oběma autorům různých u českých úřadů zabývajících se trestním stíháním, ale všechna trestní oznámení byla zamítnuta. Jak kriminální policie v Praze, tak i státní zastupitelství v Teplicích a v Ústí nad Labem nevidí naplněnou skutkovou podstatu. A to, ačkoliv jeden státní zástupce ve svém stanovisku ke kontroverzní knize dokonce uvedl, že se tato staví „vůči celému německému národu vcelku nepřátelsky a z pohledu státního zástupce není objektivní“. Přesto státní zástupce dospěl k závěru: „Ovšem nemůže nesouhlas s knihou nebo některými jejími pasážemi znamenat, že by její publikace nebo vydávání naplňovalo skutkovou podstatu shora jmenovaných trestných činů.“ Toto rozhodnutí je odůvodňováno poukazem na svobodu názoru.

Perverzní přístup k právu

Tomáš Krystlík 
Prezidentův kancléř Vratislav Mynář odmítá v souvislosti s koupí vily v Praze-Strašnicích zveřejnit svůj plat, byť je zaměstnancem stát.

Dokonce se ho snaží ke zveřejnění přemluvit i mluvčí Úřadu pro ochranu osobních údajů David Pavlát slovy: „Za to, že někdo zveřejní osobní údaje o sobě samém, postih od nás nehrozí.“

A v pátek, jak jinak, opět na Hitlera

Tomáš Pecina

Politické procesy začínají další velkolepý ročník: v pátek se můžete, jste-li z Brna nebo okolí, vypravit na veřejné zasedání o odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku. Šance, že by rozsudek obstál, jsou dosti malé, senát Vlastimíra Čecha nebudí důvěru; přesto jsme otevřeni příjemným překvapením.

Nevím, zda se do Brna vypravím, přemítám, že za situace, kdy byl ve Francii obviněn z verbální podpory terorismu člověk, který se nepřipojil k povinnému odsuzování teroristického útoku na redakci Charlie Hebdo, jsou moje názory na cokoli, co se týká lidských práv, zřejmě fundamentálně chybné. Nebo, jak tak pěkně říká Michal Dlouhý Ivaně Chýlkové v Přítelkyních z domu smutku, mám posunuté právní vědomí.

Muslimský šátek III

Václav Junek 
Rozepisovat se o tom, co se před několika málo dny stalo ve Francii, co se mohlo stát na to v Bruselu a co se momentálně děje na našem kontinentu, který stále více připomíná obleženou pevnost, nemá smysl: bývá to prvním bodem agenturních zpráv, leitmotivem mediálních relací všeho druhu a na to téma hovoří i píše kde kdo. Otázkou ovšem je jak a zejména proč tak činí.

Sám jsem konečně rovněž už před časem v tomto Našem směru postupně publikoval hned dva články se vcelku srozumitelnými podtituly „Muslimský šátek I“ a „Muslimský šátek II“. V obou jsem přitom upozorňoval teprve na varovné předzvěsti muslimské invaze, která nastala brzy poté a teď v ní žijeme. Respektive dosud přežíváme, ačkoli tak to formulováno nebývá.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (13.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část
Rusko a Evropa
Werner Daitz (z dopisu adresovaného Alfredu Rosenbergovi, 30. 6. 1943)

Během ofenzívy v Sovětském svazu narážely německé jednotky i 
na rodiny žijící v zemljankách. Foto: archiv Lukáše Beera

Vážený říšský vedoucí! Jak je Vám známo, celé roky jsem rozvíjel ideologii rodiny evropských národů a pokusil se z jejich životního zákona dovozovat zásady tvůrčího uspořádání Evropy v hospodářské oblasti (velkoprostorové hospodářství), na poli státu a práva (právo velkoprostoru jako právo rodiny národů) a na poli etickém (evropský mravní zákon). Tyto práce jsou zachyceny ve dvou mých knihách ,Der Weg zur völkischen Wirtschaft und zur europäischen Großraumwirtschaft‘ (Cesta k hospodářství národa a k hospodářství evropského velkoprostoru) a ,Lebensraum und gerechte Weltordnung‘ (Životní prostor a spravedlivý světový řád).

Hodnota dítěte a mládeže v liberálním kapitalismu a v očích moderní sociální demokracie

"Duhový Putin" již dnes standardně patří na demonstrace 
homosexuálů a jejich sociálnědemokratických 
a zelených podpůrců.

Jedna studie vědců z německého Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii poukázala na skutečnost, že čím rychleji člověk vyrůstá, o to méně mu zbývá času na učení a odpovídající rozvoj mozku. Jinými slovy tedy znamená „dlouhé dětství“ jakousi evoluční výhodu. V naší době, kdy objem lidského poznání exponenciálně narůstá a průměrný člověk se dožívá čím dál vyššího věku, by tedy vlastně bylo logické snažit se o něco prodloužit období školní docházky, a tedy i „dětství“. Ale opak je pravdou: podobně jako u předčasné sexualizace dětí a mládeže v naší společnosti jsou děti tlačeny k tomu, aby dřívěji dospívaly a ochotně se přizpůsobily konzumnímu životnímu stylu a výkonnostnímu drilu liberálně-kapitalistického hospodářského systému. Zde jsou děti přirozeně v první řadě objektem hospodářských zájmů.

Politické tendence první republiky

Tomáš Krystlík 

V nově vytvořené republice se pravicové strany, případně fašistické, nevymezovaly proti stranám levicovým, nýbrž proti politice Hradu, proti Masarykovi, Benešovi a jejich nohsledům. To byla velká anomálie československé politické scény.

Česká politická scéna, přesněji politické strany pro jazykové Čechy tendovaly silně k nacionalismu (jedinou výjimkou byla KSČ) a socialismu. Nacionální socialismus není ostatně vynálezem německým, nýbrž českým. [Pozn. Lukáše Beera: Jaké konkrétní paralely bychom ve vztahu k Hitlerově nacionálnímu socialismu mohli ale ve skutečnosti najít? Kde bychom našli odlišnosti? Kromě toho: jenom na německé či sudetoněmecké politické půdě lze v tehdejší době vysledovat hned několik politických směrů a koncepcí, jež v češtině můžeme překládat pojmem „národní socialismus“ a jež navzájem nejsou identické, ačkoliv tu a tam vykazují společné rysy. Nejde přitom o identické „národní socialismy“. Dnes tímto pojmem chápeme běžně „Nationalsozialismus“, který ovšem neodpovídá pojmům „nationaler Sozialismus“ či „völkischer Sozialismus“ či dokonce „Volkssozialismus“. Například autorem posledního pojmu je sudetoněmecký sociální demokrat Jaksch.] V Čechách v roce 1897 vznikla první národně socialistická strana jako reakce českých národoveckých socialistů na internacionálnost sociální demokracie – Národně socialistická strana česká (později Československá strana národně socialistická). Prioritou českého nacionálního socialismu vůči německému se zakladatel strany Václav Klofáč vždy chlubil. Kdyby Češi byli početně silným národem, aby nemuseli brát ohled na německý stát, dočkalo by se zřejmě Československo koncentračních táborů pro Němce českých zemí ještě v době míru. Jako indicie nechť poslouží tzv. cikánské koncentráky v Letech a Hodoníně u Kunštátu.

Ředitel vyhnanecké nadace vyhozen navzdory varování sudetoněmeckého landsmanšaftu

Důvod: příliš málo prý hovořil o holocaustu a Druhé světové válce 
Ředitel Nadace Útěk, vyhnání, usmíření Manfred Kittel byl v polovině prosince nadační radou s okamžitou platností zbaven své funkce. Kittel, který nadaci vedl od jejího založení v roce 2009, byl v poslední době vystaven masivnímu tlaku. Historikovi je vytýkáno, že se „ve své vědecké práci koncentruje na vyhnání Němců“, jak uvedl list Süddeutsche Zeitung. Státní ministryně kultury Monika Grüttersová se od Manfreda Kittela distancovala. Jeho chování je podle ní „hodné kritiky“.

Jaká byla ekonomická výkonnost meziválečného československého státu?

Tomáš Krystlík

Prezident Beneš na automobilové výstavě v Praze na podzim 1937. 
(Foto: archiv Lukáše Beera)

K tomuto tématu jsem byl přiveden Václavem Vlkem starším, když jsem si dovolil v diskusi pod jeho článkem v Neviditelném psu poznamenat, že „za 1. republiky bylo rakouské hospodářství silnější než československé.“ 

Václav Vlk sen. se neudržel a zareagoval takto: „Vy jste asi nikdy nečetl žádný dějepis. Rakousko bylo v období 1918-1938 ekonomicky naprosto na huntě, revoluce a stávky se střídaly jedna za druhou, v roce 1919 bylo nutno odvést z Vídně tisíce hladovějících českých dětí a Rakousko dostávalo za pomoci Masaryka a Beneše potravinovou pomoc (stejně jako Německo) viz třeba ZDE. Rakousko se nevzpamatovalo z ekonomické krize do Anschlussu. Stejně jako Německo do Hitlera po roce 1933.“ (Zvláštní, pan Vlk uvádí jako zdroj informací vlastní článek.)

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (12.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část
„Rodina evropských národů“ Wernera Daitze (úvod)

Werner Daitz (1884-1945) je autorem 
pojmu "rodina evropských národů".

Pokud se vůbec podařilo „evropské myšlence“ ve Třetí říši stát se předmětem rozboru akademické veřejnosti, tak tomu pravděpodobně bylo v první řadě v souvislosti s Wernerem Daitzem. Ten patřil k prvním teoretikům, jež uvažovali o rozšíření nacionálního socialismu jaksi na úroveň „eurosocialismu“ (neodpovídá to ovšem představě jakéhosi exportu německého nacionálního socialismu mezi jiné evropské národy, to by bylo nedorozumění). V osobě předního nacionálněsocialistického ideologa Alfreda Rosenberga se Daitzovi podařilo nalézt nejdůležitějšího zastánce svých tezí.

Werner Daitz (15. 10. 1884 - 5. 5. 1945) byl německý chemik, podnikatel, ekonom NSDAP a poslanec Říšského sněmu (1936). Už během První světové války se projevily jeho schopnosti na poli chemického průmyslu a stavebnictví, vedl kupříkladu několik firem popř. továren. Od roku 1915 začal psát spisy a články, ve kterých zastával pozice „národního socialismu“ („nationaler Sozialismus“, ne identické s pojmem „Nationalsozialismus“, tedy „nacionální socialismus“). Jeho podstatou nemělo být „ochromení“ soukromnictví a soukromé iniciativy, nýbrž státní socialismus by plnil svou úlohu především tím, že kapitál by soustředil v národním hospodářství a tento by byl navenek řízen jednotně. Když se roku 1933 dostávají v Německu k moci nacionální socialisté, byly Daitzovy spisy znovu vydávány a rozšiřovány na půdě I. G. Farben. Daitz kromě toho již od roku 1919 propagoval vztahy a kontakty německého průmyslu s Ruskem a USA. Díky tomu vycházelo mnoho jeho článků v hospodářsko-politických časopisech. Politicky se přiblížil k nacionálním socialistům a v únoru 1931 vstoupil do NSDAP. Ale už od roku 1929 se pravidelně účastnil setkání ekonomických kruhů NSDAP, kterých se například zúčastnil Gottfried Feder. V Zahraničně-politickém úřadu NSDAP brzy obsadil pozici vedoucího oddělení pro zahraniční obchod.

Charlie Hebdo: Židovská obec v Rakousku si stěžuje, že vídeňská vláda zvlášť nezdůraznila židovské oběti v pařížském supermarketu

Pondělní demonstrace Pegida v Drážďanech s rekordní účastí 
Jako všude jinde v mnoha zemích, zorganizovala vláda ve Vídni spolu s jinými organizacemi oficiální pietní akci „Jsem Charlie“ v centru města, které se podle sdělovacích prostředků zúčastnilo přes 10.000 lidí. Akce se zúčastnili především vládní politikové a oficiální představitelé různých náboženských organizací. Ačkoliv hlavní město Rakouska vykazuje velký podíl přistěhovalců z islámského světa, prozradily i zdrženlivé záběry televizních kamer na shromážděné občany, že podíl muslimů na pietní akci byl nepatrný. To dokreslily i regionálně vysílané večerní zprávy z Vídně, které přinesly interview s několika náhodnými návštěvníky největší mešity ve městě. Reportér se tázal nejprve dvou mladých muslimů, kteří právě opustili mešitu: jeden z nich chtěl něco říci do kamery, ale potom, co jej arabsky okřikl kamarád, odmítl v rozhovoru pokračovat. Druhý mladík řekl televizi ORF, že není vůbec jisté, zda pachatelé masakru v Paříži byli vůbec islamisté, je prý docela možné, že to byla práce Američanů. Asi třicetiletá muslimka útok odsoudila, ale přitom se do kamery nedotčeně usmívala. Další postarší muslim násilí odmítl, ale dodal, že s tím redakce časopisu musela po opakovaném urážení a zesměšňování náboženství počítat. Svůj názor ještě sdělil jeden černoch islámského vyznání, který útok rezolutně odmítl a řekl, že to nemělo nic společného s islámem. Je ale celkově zřejmé, že rakouští muslimové z velké části velmi skepticky přijímají zprávy o pozadí pařížského masakru a nedůvěřují jim.

Smějeme se s Pepíčkem – Pepíčkův vzestup a (reálný) pád (II.)

Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování - Totální nasazení - Alibisti - Osvobození - Rudý Joe, Čurča a spol. - Edvard Beneš - Honza Masaryk - Betonáři - Volá Londýn, govorít Moskvá! - Evžen Löbl a UNRRA - O vzniku časopisu (1.) - O vzniku časopisu (2.) - Pepíčkův příběh a osud po konci války (1.)
Lukáš Beer
(s využitím uvedených studijních pramenů) 

Přesně před 70 lety bylo možno u nás zakoupit toto vydání časopisu 
Ejhle (z 1. ledna 1945), které na titulní stránce 
zobrazovalo Roosevelta, Churchilla a Stalina.

Reportér Pepíček všechny získané informace a poznatky osobitou formou sděloval čtenářům časopisu. Na pražském Žižkově obcházel několik domů, „anžto jsem si chtěl voťuknout, jak naši lidi se dívaj na ty Benešovy nezištný výzvy k vodboji proti Němcům. Podle mýho fištronu je to vod Beneše primovní nápad. Beneš jako přesvědčenej voptimista, jak si sám furt říká, ví dobře, že to s tím vodbojem dycky pro něj dobře dopadne. Příkladně dejme tomu, že by naši lidi toho Beneše uposlechli a vzbouřili se proti Němcům a vyhráli to. (...) Po zdařilom vodboji, až by byl vzduch čistej, tak by se co národní hrdina vrátil se svejma Židama do Prahy a pěkně by sebral smetánku z toho vodboje. Taky by se mohlo stát, že by se ten vodboj nemusel podařit. Pak by to všickni naši lidi vodskákali i s rodinama, ale i v takovým pádu Benešovi a jeho ctěnej rodině by se zasejc nic nestalo, anžto je i se svejma prachama skovanej v Londýně. V Londýně by jeho zásluhy uznali, řekli by, dělal co moh, a postarali by se vo něj. A von by měl zajištěný i se svou paničkou klidný stáří. A řekněte sami, nesvědčí to vo tom, že přesvědčenej voptimista Beneš není všema mastma mazanej politik a takový právě my ve vysokej politice potřebujem? Abych vybetrachtoval, jak daleko sme s přípravama na vodboj a co lidi těm Benešovejm výzvám říkaj, šel jsem po těch barácích. Vo vodboji se tam placama mluvilo, ale neviděl jsem žádný kvéry ani žádný kulomety.“

„Čech je náš úhlavní nepřítel“ aneb Tak trochu „Bouřlivé víno“ v rakouském vydání

Lukáš Beer 

Hlasatelka Milena Černá (Katharina Stembergerová) volá v srpnu 1968
z televizního studia Československé televize zoufale o pomoc. 
(Foto: Screenshot YouTube / Film "Bockerer IV – Prager Frühling")

V době, kdy jsem ještě navštěvoval základní školu, mne zaujalo v televizi vysílání české filmové komedie Václava Vorlíčka a Miloše Macourka „Bouřlivé víno“ natočené v roce 1976, ve které vystupuje mnoho známých a oblíbených českých herců. Jako „Husákovo dítě“ s patrně vrozeným protiproudovým temperamentem na mne už tehdy magicky působilo vše politicky ilegální a tabuizované. A jelikož se příběh „Bouřlivého vína“ odehrával v tehdy pro mne velmi vzdáleném roce 1968 ve fiktivní vesnici Pálavice na jižní Moravě, přesně řečeno přímo na československo-rakouských hranicích, nemohlo toto dílo ujít mému bdělému zájmu, ačkoliv mi samozřejmě bylo od počátku jasné, že půjde o komunistickou politickou agitku. Můj zájem nepochybně zintenzivnila i skutečnost, že některé scény filmu se natáčely v tehdy nepřístupném západním světě, konkrétně na vídeňské Mariahilferstraße plné obchodů, dále pak kousek od Ringu a od Prátru.

Co psal český tisk v lednu před 70 lety

Letošní 70. výročí konce Druhé světové války bude předmětem mnoha historických pojednání a analýz, připomínání si některých událostí roku 1945. My dnes začneme krátkým výběrem některých úvah z úvodníků česky psaného protektorátního tisku z ledna zmíněného roku. Úvodníky překypovaly zejména ostrou protibolševickou propagandou, jež ovšem vykazovala místy drasticky přehnané prognózy vývoje v našich zemích v případě příchodu Rudé armády. Řeč byla kupř. i o připojení východního Slovenska k sovětské Ukrajině nebo o vraždění Čechů a o tom, že české ženy budou mít možnost poznat „vymoženosti erotického života v bolševismu“. Přehnané líčení bolševických hrůz je zajisté jeden z důvodů, proč valná část českého obyvatelstva nebrala takovéto úvodníky protektorátního tisku vážně. Nicméně některé pasáže zase dobře dokázaly vystihnout předvídatelný vývoj „osvobozeného Československa“. Ostatně čtenáři si o tom mohli učinit úsudek již dříve, kdy na Našem směru vyšla celá série politických úvodníků, které koncem roku 1944 a až do své tragické smrti publikoval Emanuel Moravec.  (-lb-)

Nietzsche a „nejtemnější kapitola německých dějin“

Letos uběhne 115 let od úmrtí Friedricha Nietzscheho
Adrian Preißinger 

Krátce před svou smrtí roku 1935 předala Elisabeth, jediná sestra Friedricha Nietzscheho, tehdejšímu říšskému kancléři podivný dárek. Stará dáma odevzdala Hitlerovi vycházkovou hůl svého zemřelého bratra. Lepší dárek najít nemohla. V jednom raném díle Nietzscheho nese jedna pasáž nadpis „Poutník a jeho stín“. V ní stojí psáno: „Dobří přátelé si sem tam navzájem dávají temné slovo jako znamení srozumění, jež má zůstat pro každého nezúčastněného záhadou.“ Lépe se vztah mezi tímto filosofem a Třetí říší nedá vystihnout.

Ale i zcela po praktické stránce byl Nietzsche odkázaný na procházkovou hůl. Jeho myšlenky se nerodily v šerém pokoji, ale ve vysokých horách, které s oblibou vyhledával a kde kvapně vyplňoval mnoho poznámkových sešitů. Podstatná část z toho byla rozluštěna a otištěna až po jeho smrti a dala podnět k největším nedorozuměním.

Holka z pohraničí

Lenka Lyalikoff

Česká Lípa / Böhmisch Leipa

Narodila jsem se v České Lípě a velmi brzy jsem věděla, že moje město se za Němců jmenovalo Böhmisch Leipa a blízká vesnice Horní Libchava, kam jsem jezdila za babičkou, zase Ober Liebich. Mé hodně rané dětství je spojeno se sobotami, které rodiče trefně nazývali „bouračka“. Ráno nás maminka oblékla do tepláků, uvázala mě a mojí sestře Janě šátečky na hlavu a nazula „gumáky“, to že se takovým botám říká holínky, jsem se dověděla až na nějaké návštěvě u tety v Mladé Boleslavi. Slovo bouračka bylo něco jako kouzelné zaklínadlo. Objevovalo se při každém hovoru rodinném, ale i v okruhu mě tehdy ještě neznámých lidí v Libchavě. Každý měl nějakou tu svoji bouračku. Já byla samozřejmě pyšná, že vím, co bouračka znamená a přijala jsem ji do mého se utvářejícího slovníku.

Ignorace předchází pád

Vzdálenost mezi německou politikou a realitou připomíná poměry před pádem komunistického režimu v NDR v roce 1989 
Lukáš Beer

V článku naleznete video, kde kancléřka Merkelová 
působivě předvádí svůj vztah k vlastenectví.

Při poslechu novoročního projevu „německé“ kancléřky Merkelové se člověk nemohl ubránit slabšímu pocitu déjà vu – připomínal tak trochu některé projevy československých komunistických papalášů v posledních dvou letech před listopadovým předáním kormidel v roce 1989, respektive jako opatrně vyznívající články úvodníků z Rudého práva, reagující na první nepokoje v Praze při dvacátém výročí sovětské okupace. Tenor těchto poselství československému občanovi tehdy v podstatě zněl takto: „Nemějte s demonstracemi, pořádanými destruktivními živly, nic společného. Vše je na nejlepší cestě, my už se společně postaráme o ještě lepší zítřky.“ Nemá zde v této chvíli cenu zabývat se „analýzou 17. listopadu“, smyslem tohoto přirovnání bylo říci, že stávající komunistický režim v Československu byl tehdy v koncích a ve skutečnosti mu navenek nezbývalo nic jiného, než před svými občany demonstrovat sebejistou ignoraci té skutečnosti, že daný stav je již neudržitelný.

„Německý dům“ v Praze prodán Rusům

Přihlížející diváci před budovou Německého domu (vpravo uprostřed) zdraví 
slavnostní závěrečný průvod českého Kuratoria pro výchovu mládeže 
centrem Prahy (8. července 1944).

V českých novinách se nedávno informovalo o prodeji hodnotné nemovitosti v centru Prahy. „Slovanský dům“ na prominentní adrese Praha 1, Na příkopě, byl před válkou „Německý dům“ a byl centrem pražského německého kulturního života – to ale ve zpravodajství vůbec zmíněno nebylo. Budova o 22.000 metrech čtverečních dnes slouží jako kancelářský a obchodní dům pro známé firmy jako „Nike“ nebo „Bloomberg“. Celý komplex budovy byl již prodán skupině ruských investorů „FID Group“. (Text Sudetenpost)

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (11.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část
My, Evropané (dokončení)
Giselher Wirsing

Vprvní světové válce pak v podobě Spojených států amerických poprvé za několik století vystoupila mimoevropská velmoc, jež rozhodující měrou dokázala zasáhnout do osudu našeho kontinentu. Postavila se do čela jedné z obou bojujících stran a osobovala si pozici rozhodčího, která vedla k naprostému pomatení a rozkouskování kontinentu. Muž, jenž předtím nikdy nevkročil na evropskou půdu, který se narodil a vyrůstal tisíce kilometrů vzdálen od evropského kontinentu, jenž neměl ponětí o naší kultuře, o našich národních rozdílnostech, předpokladech a o dějinách, takovýto muž byl povolán za tím účelem, aby na našem kontinentu založil „mír“, který v sobě okamžitě musel skrývat zárodek nesčetných válek a nesčetných ohnisek napětí, přičemž jen stačí pomyslet na Česko-Slovensko, Polsko a Jugoslávii. To mělo být varovným znamením pro všechny evropské národy už tenkrát. Ale ty byly příliš zabrané do starého evropského smýšlení občanské války, na to aby pochopily hlubší význam zásahu mimoevropské mocnosti do jejich osudu.

Svoboda místo demokracie

Fasbender vyvrací iluzi vytvářenou západními médii o 
Pussy Riot nebo oligarchovi Chodorkovském (foto).
Nikdy se nejednalo o nějakou „avantgardu ruského hnutí 
za demokracii“, ale o záležitost malé vrstvy. Chodorkovskij 
podle něj nemá s ruskou tradicí disidentů typu Andreje 
Sacharova nic společného. Se „západně-demokratickou“ 
kartou začal tento muž hrát až tehdy, když byla 
ohrožena jeho vlastní pozice, získaná v době Borise 
Jelcina. Foto: Wikipedia.

Rusko budí pohoršení. K tomuto závěru dospívají západní elity v politice a ve sdělovacích prostředcích. Rusko „vadí“ nejpozději od vypuknutí ukrajinské krize. Pojem „přítel Ruska“ je chápán všeobecně jako nadávka. Promovaný filosof Thomas Fasbender, který jako obchodník žije přes 20 let v Rusku, líčí ve své nové knize, jaká je podle něj tato země ve skutečnosti. Za dvě desetiletí tuto zem sice dobře poznal a určitým způsobem mu přirostla i k srdci, přesto však nevychází z údivu. Tato obrovská zem si vyžaduje jiný pohled, než ten, který máme na Evropu. Realita je podle autora jiná, než nám chtějí namlouvat „západoevropské předsudky“ a skutečnost je jiná, než v západní Evropě „zažitý“ ideál „moderní demokracie“.

Strašák z Poysdorfu

Lukáš Beer 

Foto: Pavel Kamas

Turisté a častěji projíždějící řidiči z Moravy, Polska a baltických zemí směrem na Vídeň malé vinařské město Poysdorf asi patnáct kilometrů za jihomoravským Mikulovem / Nikolsburgem notoricky znají – jsou dny, zejména vypukne-li lyžařská sezóna nebo nastane-li čas letních prázdnin, kdy se obec vážně potýká s nepříjemným dopravním přetížením díky kolonám osobních vozů a kamionů valících po hlavním tahu směrem na nedávno dokončenou trasu „severní dálnice“ A5. Místní obyvatelé už jenom zbožně doufají, že se za několik let dostaví vytoužená chvíle, kdy si díky dostavbě dálnice budou moci také vydechnout a celý dopravní proud bude veden obchvatem mimo město.

Evropské pojetí práva: Edvard Beneš versus Egon Krenz

F. Herwig 

Benešovými dekrety se chápe provizorní legislativní činnost československého prezidenta Edvarda Beneše, jež vykonával v souladu s československou exilovou vládou nejprve v Anglii a pak v Československu. Ačkoliv již po „Mnichovské dohodě“ v roce 1938 odstoupil, vydal přesto jako bývalý prezident (!) 15. října 1940 první dekret, kterým sám sebe (!) zmocnil provizorním zákonodárcem. Mezi srpnem 1940 a říjnem 1945 bylo celkově vydáno 143 tzv. „Benešových dekretů“. Asi patnáct z nich má za obsah zbavení práv, vyvlastnění a vyhnání (sudetských) Němců a Maďarů a odporuje mezinárodnímu právu. Dekrety byly 28. března 1946 zpětně (!) schváleny československým „Provizorním národním shromážděním“ a mají od té doby jak v České republice, tak i na Slovensku – i po jejich vstupu do hodnotového společenství Evropské unie – sílu zákona.