pátek 26. prosince 2008

„Žili jsme si lépe než ostatní národové v Evropě!“


Nadcházející rok bude, co se dějinných výročí týče, z českého hlediska plně ve znamení dvou klíčových historických událostí. V březnu si připomeneme 70 let od zřízení Protektorátu Čechy a Morava a v září pak 70 let od vypuknutí 2. světové války. Této příležitosti se v zesílené míře nepochybně již brzy chopí veškerá česká média – nejen ve formě dokumentaristiky, ale i v podobě v převážné většině ideologicky nastíněné hrané filmové tvorby. A byla to právě v první řadě široká plejáda hraných filmů a televizních her, vyprodukovaných v období pokvětnového šovinistického nacionalismu a poté v době komunistické diktatury, které celým poválečným generacím emotivně vytvářely obraz o životě v protektorátní době, předkládané vesměs jako „nejtemnější“ epocha v dosavadním bytí českého národa.

NÁŠ SMĚR bude v příštím roce tomuto významnému mezníku v českých dějinách pochopitelně věnovat zvýšenou pozornost a bude na těchto místech kromě jiného zařazovat i příspěvky z dobového tisku, dále pak postřehy z politického, kulturního a hospodářského života Protektorátu a doslovné citáty z projevů významných osobností této těžké a rozporuplné doby. Pokusíme se pohlédnout i na několik méně známých skutečností, poodkryjeme ale i několik faktů, pečlivě zametených pod poválečný „osvobozenecký kobereček“. Zveřejníme zde i řadu zajímavých článků některých českých historiků a publicistů, kteří se nebojí vyslovit i teze nelichotivě znějící uším ometálovaných odbojářů a veteránů.

Muselo proběhnout více než půl století, aby se pomalu ale jistě v řadách českých historiků a publicistů konečně začaly ozývat i hlasy, posuzující národní události let 1918-1945 poněkud střízlivěji a bez zidealizovaného přikrášlování a vědomého zkreslování. Nepřekvapuje také, že tu a tam zaslechneme od toho či onoho českého politika vážné varování na adresu „amatérských vykladačů dějin“, aby zanechali revidování „starých pravd“, za kterými se prý musí udělat tlustá neměnitelná černá čára. Na druhou stranu už jsme tu dokonce měli i prohlášení skupiny „nezávislých“ hradních historiků, kteří nám chtějí vlastní, mnohdy účelné vysvětlení dějin zpečetit jako jedině správné a odlišně vyznívající poznatky historiků označují za nezodpovědné a neprofesionální. A v momentu, kdy obráncům „neměnitelných pravd“ začínají docházet argumenty, přecházejí zpravidla k difamování nepřizpůsobivých autorů jako „zaprodanců“ protinárodních zájmů.

Chceme-li zpětně pohlížet na život běžného protektorátního občana, vystavujeme se určitě rizikům zkreslení, vyplývajících z mnohdy radikálně odlišných individuálních zkušeností jednotlivců. Můžeme si však vytvořit všeobecný úsudek na příkladu života „protektorátního mainstreamu“, který je navzdory tomu, že se týkal valné většiny českého národa, např. v běžné poválečné hrané filmové tvorbě ztvárněn jen okrajově. Neúměrně více prostoru získali ve ztvárnění poválečné umělecké tvorby (film, literatura, divadlo) mnohdy zidealizovaní představitelé okrajové skupiny českého obyvatelstva Protektorátu, čímž účastníci tzv. odboje bezpochyby byli. Jak ale Protektorát prožila normální valná většina občanů? Do jaké míry pocítil český občan jistá ekonomická omezení a jiné svízele jako důsledek „německé okupace“ a do jaké míry se zde jednalo skutečně o válečná strádání, kterému byl zároveň vystaven i běžný říšský Němec?

Ať na českou povahu zpětně nahlížíme jakkoli, hodně o charakteru uvažování běžného Čecha v tehdejší době vypovídají následující dva dobové články. V obou případech nejde o žádné pateticky pojaté statě. Ba naopak, mluví z nich tak trochu vypočítavost, spočívající na mottu „do ničeho se neplést a vyčkat co bude, a pak se uvidí“. A toto je právě jakési nepsané životní heslo českého protektorátního mainstreamu. V posledních hodinách války, totiž 5.května 1945 uveřejnil list Kraj Královéhradecký článek pod názvem „Národ na křižovatce dějin“, který v nezkrácené podobě následovně citujeme:

„Druhá světová válka se v šestém roce svého trvání zřejmě chýlí ke konci. Zápas obou táborů se vystupňoval do té míry, že už dále nelze přepínat tětivu. Uznává se to na obou válčících stranách a bojuje se s největším vypětím gigantických sil. Konec války je už na obzoru. Průběhem šesti let tohoto obřího zápolení se mnohokrát změnila mapa Evropy. Velmi utrpěly ony země, na nichž se opětovně přelévalo válečné dění. Výsledek je tam zpustošení, pobořená města, ztráty lidských životů i majetku. Český národ přežil těchto šest let v poměrném klidu i když, jak ani jinak není možno, vzedmuté vlny doléhaly až k nám. Zásahem státního presidenta dr. Háchy se podařilo od počátku, že jsme byli postaveni mimo oblast válečného zápolení. Nedali jsme podnět k zápasu – ale nemohli jsme přispívat k jeho zmírnění nebo zabránění. Byli jsme oddáni své vlastní práci a ve světovém dění jen pasivním činitelem. Tak nás vedla naše vláda, její politika, směřující ve všech směrech k jedinému cíli aby byla pokud možno bez škod a ztrát zachována naše národní existence.

Podařilo se to? Každý z nás nyní, kdy se fronty přiblížily až k nám, musí nezaujatě odpovědět kladně. Byly svízele, byly nesnáze a byly i oběti – ale zatím, co všude okolo nás to vřelo a měnila se situace, byli jsme my všeho nejhoršího ušetřeni. Na všech úsecích veřejného a národního života se u nás v posledním pětiletí projevoval utěšený rozkvět a vzestup – připomeňme si jen důležitý úsek vzestupu porodnosti. Rostli jsme početně, zatím co jinde národů ubývalo právě ztrátami válečnými i poklesem porodnosti. Provedeny byly úpravy v oboru sociálního pojištění zemědělců i řemeslníků když bylo náležitě postaráno o dělnictvo. Přes všechna omezení vynucená válkou, žili jsme si poměrně dobře, rozhodně lépe než ostatní národové v Evropě!

Zákonná naše vláda řídila v těchto letech rozmyslně nitky osudu svěřeného národa, jestliže můžeme se stále ještě bezpečně dívat na závěrečný akt válečného zápolení. Jde nyní o to, abychom nyní v posledním aktu sami neprozřetelně nezkazili dobrý svůj stav. Síly, které jsou kolem nás v pohybu, jsou takové, že je mimo naši možnost, abychom sami na ně mohli jakkoli zapůsobit. Byli-li jsme po pět roků jen tichými diváky, bude moudré, abychom jimi zůstali do závěru. To znamená důvěřovat i nadále své vládě, věřit v její osvědčenou prozíravost, moudrost i starostlivost. Náš osud byl dosud v dobrých rukách a čiňme vše, aby v nich zůstal, »Pražská vláda« - četli jsme v těchto dnech slova odpovědného činitele – pozorně sleduje vývoj. Věřte, že v rozhodné chvíli zasáhne a hodí na váhy politiky evropské všechnu autoritu, kterou si získala dosavad ve středoevropském prostoru. Veřejnost uvítala toto ubezpečení. – Podmínku ovšem známe: Je to nutnost, aby byl u nás zachován rozvážný klid, aby i nadále byl u nás pořádek. Jen tak se nám může podařit, že i v posledním kole zápasu zabráníme možným zkázám v naši vlasti. - Lid náš je rozvážný a přístupný rozumným radám. Věříme, že zůstane takový i nyní, v době velmi vážné, kdy se celý svět, i my s ním dostal na křižovatku. Děj se co děj kolem nás – nám musí jít o jedno: uchránit a zachránit národ.“

Ve chvílích, kdy citovaný článek spatřil světlo světa, se už ale v hlavním městě pustili do pouličního přepadávání a lynčování ustupujících příslušníků německých vojsk „povstalci“, kteří tak rozpoutali naprosto zbytečné prolévání krve. Naprosto zbytečné z vojensko-strategického hlediska, protože už de facto ukončenou válku ani o minutu nezkrátilo (krom toho, nebýt pomoci Vlasovců, skončilo by pražské povstání úplným fiaskem). Zbytečné toto prolévání krve ale nebylo z politicko-strategického hlediska pro nové mocipány v zákulisí, kteří potřebovali před spojenci na poslední chvíli, v nyní již díky ruské a americké armádě vojensky bezpečně podchycené situaci, zahrát divadlo o intenzivní odbojové angažovanosti protektorátního obyvatelstva. Jako jakousi tečku ve vlastenecké trilogii „atentát-Lidice-5.květen“. Mnozí se téhle hry dobrovolně v posledním momentu zúčastnili a zaplatili za to životem. Ale také vidina miliardového majetku, který v pohraničí měl v brzké době ztratit své původní majitele, byla pro spoustu dalších dodatečným hnacím motorem. V té době byl ale už scénář „osvobození Prahy“ prostě dávno zpečetěný Košickým vládním programem a pražští povstalci figurovali jako statisté ve hře.

Vraťme se ale o několik týdnů nazpět, do březnových dnů roku 1945, kdy si Protektorát připomínal 6 let své existence. Novinář Jan Scheinost v časopise Svět v článku „Bilance“ 14.března 1945 mimo jiné napsal:

„Mějme stále na paměti, že šest let Protektorátu uzavírá v sobě jednu z nejpřevratnějších a nejtíživějších kapitol dějin Evropy, zejména pak jejího středu a tím i naší vlasti. Krise, která až do září 1939 nevybočila z hrází politicko-diplomatických, přešla na podzim téhož roku v konflikt válečný mezi Německem a západními demokraciemi; evropská válka proměnila se v roce 1941 zásahem Sovětů, USA a Japonska v největší a nejstrašnější zápas světový s dalekosáhlými revolučními příznaky, ohrožující nejen Evropu a její národy jako vedoucího dosud činitele světa, ale i ono evropanství, jež vytvořilo všecky platné zákony myšlenkového a mravního řádu: otřes tak prudký a hluboký, že jím musel být zasažen každý národ, každý kolektiv a konec konců i každý člověk.

Myslit si nebo doufat, že by národ český mohl zůstati v závětří této smršti, bylo by naivní. I naší zemí s tak bohatou půdou i kvetoucím průmyslem, s tak hustou sítí komunikací a takřka klíčovou zeměpisnou polohou, dostalo se úlohy v tomto obrovském dramatu a zápolení obou stran. Pokus, postaviti nás na stranu anglo-francouzskou (dnes anglo-americko-sovětskou) jak chtěl Eduard Beneš, selhal a selhati tehdy musel, a to jak pro přílišnou vzdálenost obou západních demokracií od našich sídlišť a isolovanost naší posice, tak i pro nezájem obou těchto států, které se tenkrát, stejně jako Sověty, dokonce bály, abychom je svou umíněností v roce 1938 v otázce sudetské nestrhli do válečného konfliktu. (...) Neúspěšnost naší zahraniční politiky do roku 1938 a její neúnosnost pro náš národ vedla ke krisi, jejímž konečným rozřešením byl 15. březen 1939. Se západem jít znamenalo zkázu, nějak „neutrálními“ jsme zůstat nemohli (...). Z toho vyplynula jediná zbývající možnost: jíti s Říší. Tento krok byl nejen důsledkem katastrofy naší staré politiky, ale i výrazem pevných skutečností zeměpisných, historických, hospodářských i geopolitických i nových poměrů politickomocenských, jež z Německa učinily nejmocnější stát střední Evropy. Všichni její národové museli hledat k němu nový poměr, který byl tím těsnější, čím bližší byl ten který národ hranici Říše a čím užší byly vzájemné vztahy. A protože národ náš žije nejblíže německé jazykové hranice a ze všech národů východně od ní má s Němci styky nejstarší a nejhlubší, vyplynulo z toho všeho i tak těsné spojení, jak se projevilo formou Protektorátu.

To je logika jasná a všecky předpoklady roku 1939 ji potvrzují. Dnes žijeme v ukrutné válce a proto nás Čechy především zajímá dosavadní bilance 15. března 1939. Děláme-li tuto bilanci srovnáním s osudem jiných zemí, ať už jakkoli do války stržených, shledáme, že je lepší než snad všude jinde. Žili jsme přece přes všecky potíže v Protektorátu stále mnohem „mírověji“ než v Anglii, Sovětech, USA, Francii, Japonsku, zemích balkánských, Itálii atd., ba dokonce i než v samotném Německu. Po žádné stránce nedají se srovnati oběti jakéhokoliv druhu s odříkáními a útrapami národů ostatních, někdy i neutrální ciziny. Jsme až dosud národem, který za tohoto strašného zemětřesení válečného, jež jako vichřice hubí životy, majetky, přírodu i civilizaci, má rozhodně bilanci takřka nejaktivnější.“

pátek 19. prosince 2008

Francouzský protektorát zvaný Československo (Jan Berwid-Buquoy)


Publicista Jan Berwid-Buquoy zveřejnil a aktuálním prosincovém vydání internetového CS-Magazinu zajímavý článek, který se vrací k nedávným oslavám 90. výročí již delší dobu neexistujícího státního útvaru, nazývajícího se Československo. Pro svůj obsah a svojí celkovou výpověd jej na tomto místě v původním znění a bez doplňujícího komentáře přetiskujeme (v plném souladu s pravidlem o přetisku, ustanoveným redakcí CS-Magazinu - na tomto místě vřelé díky redakci jmenovaného magazínu za umožnění).
Co to vlastě oslavujeme? Jsme snad jedinou zemí na světě, která každoročně slaví vznik již dávno neexistujícího státu. Tento stát se jmenoval Československo a žádný Čech ani Slovák pro něho nikdy v domovině nehlasoval. Onen podivný spletenec se sestavoval z různých národností a ve skutečnosti neměl žádnou historickou podstatu ani tradici. Prostě se z ničeho nic tady objevil, aby svému obyvatelstvu způsoboval ty nejzrůdnější problémy. Jednalo se o francouzský vynález "nárazníkového protektorátu" (Cordon sanitaire de la Tchécoslovaquie).

Oč vlastně šlo? První světová válka se chýlila ke konci. Jak bude vypadat poválečná Evropa? Dne 08. 01. 1918 přednesl americký president Woodrow Wilson před kongresem Spojených států americkou představu uspořádání poválečné Evropy. Skládala se ze 14 bodů. O nějakém "Československu" tam samozřejmě není ani slovo. Pouze článek 10 ze 14 Wilsonových bodů hovoří o eventuální možnosti autonomie národnostních státu uvnitř Rakouska-Uherska. To znamená existenci rakouského císaře a autonomní státy by si do čela ustanovily své krále a nebo v případě republiky, by si zvolily prezidenty. Útvar by vypadal asi jako dnešní Britské společenství národů (Commonwealth of Nations). Lze s největší pravděpodobností předpokládat, že Češi by si zvolili Království české s knížetem Schwarzenbergem (coby králem) v čele. Rakousko-uherská říše by změnila svůj název (např. Rakouská konfederace svobodných států) a i když by byla jednotlivá království formálně podřízena rakouskému císaři, vznikla by konfederační autonomie svobodných států. Existovala by patrně pouze společná měna. Předpoklady pro vznik druhé světové války by byly zažehnány.

To se Francouzům ovšem ani za nic nelíbilo. Tak si dali za úkol, pokud možno ve všech mírových jednáních, americkou delegaci izolovat, její předlohy zpochybňovat a pokud se našla vhodná příležitost - i zesměšňovat. Ačkoli by se to mohlo zdát na první pohled nemožné, skutečně se jim to dařilo. Do ruky jim nahrávala též relativní netečnost Angličanů, nejevících o uspořádání kontinentální Evropy pražádný zájem a výhradně se starajíce pouze o uchování své koloniální říše.

Rovněž je nutné podotknout: Došlo i k nečekaným zvratům. Bolševismus se v Rusku stabilizoval a neexistovala síla, která by ho odstranila. Nejdříve se zdálo, že se jedná o velice absurdní ideologii mající šanci se uchytit pouze u primitivního národa, sestavujícího se ze 75% analfabetů. Zde se Američané i Angličané naprosto zmýlili. Ideologickou absurditu přijalo za svou mnoho významných intelektuálů a z imaginární báchorky vytvořili vědeckou disciplínu. Marxismus-leninismus zachvátil střední i západní Evropu. Mimo Ruska zvítězil bolševismus i na Slovensku a v Maďarsku. Komunisté bojovali s úspěchem o moc rovněž v Německu a Rakousku. To byla voda na mlýn francouzské koncepci nového uspořádání evropského kontinentu.

Georges Clemenceau (na fotografii - pozn. NS) přesvědčil při mírových jednáních celkem snadno americké a anglické zástupce, že Francie je jedinou stabilizační mocností na evropské pevnině a tím jistým zachráncem tohoto kontinentu před hrozbou bolševizace. Pakliže spojenci nepřijmou francouzskou koncepci, Francie se stáhne do pasivity a celá Evropa je během pěti let komunistická.

Byla to polopravda. Američané i Angličané ovšem danou alternativu přijali jako faktickou a umožnili pařížské vládě neomezenou moc při vytváření francouzských sfér vlivu na evropském kontinentě. Ti se okamžitě zařídili podle svého. Odstranili v první řadě Rakousko-Uhersko a tím se zásadně zbavili svého odvěkého hospodářského a politického rivala ve střední Evropě.

Následovaly neúměrné reparace vůči poraženému Německu (Georges Clemenceau: "Vyždímat je do mrtě!"). Ze zemí bývalého Rakouska-Uherska vytvořili francouzské "nárazníkové protektoráty" (cordon sanitaire). Jednalo se hlavně o Polsko, Československo, Jugoslávii a Rumunsko. Československu a Jugoslávii zakázali federativní uspořádání státu. To posilovalo centrální vlády a ulehčovalo tunelování hospodářských systémů francouzských protektorátů, kam dosadili své vojenské mise. Tak např. ČSR musela platit hned dvakrát. Jednou tzv. "dar za osvobození" a podruhé válečné reparace, neboť ve válce bojovali Češi, Slováci a sudetští Němci na straně Rakouska-Uherska. Přesnou sumu tohoto vytunelovávání nikdy nebylo možné zjistit, ale některá čísla hovoří až 140 miliardách předválečných korun ročně.

ČSR bylo pro francouzskou vládu od samého počátku těžkým politicko-národnostním problémem. Na tomto území žily tři velké národnostní celky (Statistická ročenka 1920): Češi = 7.406 493 (51.15%). Němci = 3.318 445 (22.53%) a Slováci = 2.282 277 (15.76%). Přes naléhání T. G. Masaryka a E. Beneše (teorie československého Švýcarska) pařížská vláda jakoukoli federalizaci státu striktně zakazovala. Obávala se totiž, že federalizací ČSR posílí německý vliv na tomto území a to do roku 1938 neměla ani v nejmenším v úmyslu.

Jak ovšem udělat z národa menšinu, který je o více než jeden milion obyvatel početnější než Slováci? Aristide Briand přišel na "geniální" řešení: "Když spojíme Čechy a Slováky dohromady, vytvoříme Čechoslováky. Potom máme na tomto území pouze Čechoslováky a sudetské Němce, kteří jsou tím pádem menšinou!" A tak vznikla "la nation Tchécoslovaquie" (národ československý). Češi a Slováci zanikli a na přání francouzských protektorů se zrodili "Čechoslováci". Početní imaginací vzniklá "německá menšina" dostala navíc strastiplný název "les Allemands de la Tchécoslovaquie" (českoslovenští Němci). Tím bylo sémě druhé světové války spolehlivě zaseto obratnými tuneláři pařížských vládních kruhů.

Kdo vlastně v předválečné ČSR vládl?

Myslím, že nepotřebuji průměrně inteligentnímu a informovanému Čechovi zdůrazňovat, že takový státníci jako byli např. T. G. Masaryk a Edvard Beneš se stali výhradně pouhými loutkami v rukách rychle se střídajících francouzských předsedů pařížských vlád. Francouzské vládní kruhy založily 1919 v Praze "Francouzskou vojenskou misi" (tzv. "Druhé oddělení" se nacházelo v Milovicích) a začaly až do roku 1938 strkat nos prakticky do všeho. Neomezenými vládci v ČSR byli tito vysocí důstojníci "Francouzské vojenské mise":

Maurice Pellé - generál v hodnosti "generalissima československé armády". Sám si tento titul udělil a nechal si ho potvrdit T. G. Masarykem. Po něm nastupuje 1921 jako vrchní velitel branné moci ČSR generál Eugéne A . Mittelhauser. Posléze je vystřídán generálem Luisem E. Faucherem, který dohlíží na řádné tunelování hospodářství ČSR až do roku 1938. Prý nerad předával tuto zem do rukou německého protektorátu, což je pochopitelné.
Joseph Spiré - generál, vrchní velitel československé branné moci na Slovensku.
Paul Bossu - generál, vrchní velitel československého dělostřelectva a ředitel Vysoké válečné školy v Milovicích.
Amédée J. E. Jamet - generál, vrchní velitel československého válečného letectva.
Edouard E. M. le Forester de Quillien – major, vrchní velitel československé vojenské zpravodajské služby.
Joseph de Blevec - generál. Kompetentní pro výběr, kádrování a jmenování vysokých důstojníků čs. ozbrojených sil.
Gaston R. E. Rotton - podplukovník, profesor na Vysoké válečné škole v Milovicích. Vrchní velitel čs. kontrarozvědky.
Samuel E. Nalot - podplukovník, "Odborný poradce" 5. oddělení generálního štábu čs. "pozemních sil" (Složka ke sledování vládních činitelů ve službě i v soukromém životě. Sběr kompromitujících materiálů, včetně pornografických filmů a fotografií čs. členů vlády).
Georges G. Metrot a Aristide A. Roques - podplukovníci, profesoři na Vysoké válečné škole v Milovicích (Vrchní velitelé francouzské hospodářské a průmyslové špionáže na území ČSR ).
Paul A. L. Lafay - major, zastupující vrchní velitel čs. válečného i civilního letectva.
Albert A. Monnet - major, jednatel "Francouzské vojenské mise", tlumočník a zprostředkovatel vztahů mezi vojenskou misí a československou vládou. Jeho prostřednictvím přikazovala francouzská vláda Masarykovi, Benešovi, Kramářovi a ostatním, co kde a kdy mají vykonat - a to zásadně bez odmlouvání.

Po pádu francouzského protektorátu nastoupil protektorát nacistického Německa. Po roce 1945 jsme se stali protektorátem Sovětského svazu. Skutečnou svobodu a suverenitu jsme získali teprve v roce 1990 a stát, ve kterém nyní žijeme, vznikl až 01. 01. 1993. Proč se na místo vzniku francouzského protektorátu "Cordon sanitaire de la Tchécoslovaquie" neslaví toto datum, jako vznik svobodného státu českého národa, je mi nevysvětlitelnou záhadou.

Materiály pro tento článek pocházejí z mé publikace (doktorská práce): "Integration und Separation der Sudetendeutschen in der ČSR 1918 - 1920" (Berlín 2005), kde mimo jiné zdůrazňuji:
"Převážná část této práce se zakládá na archivních materiálech, které ještě nikdy nebyly zpracovány a nebo sloužily jako tzv. 'nepřístupné složky' v tajných archivních análech."

čtvrtek 18. prosince 2008

Klaus chce odbourávat mýty?

Prezident Klaus včera na svých internetových stránkách krátce prezentoval svůj zpětný pohled na rok 2008 a za zmínku stojí jeho překvapivě nezvyklé poznámky k některým přežívajícím českým národním mýtům ( celý článek ZDE: http://www.klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=6N0XZ87oDHhD ). Nejde vesměs o nějaká světoborná objevná sdělení, nezvyklé je na nich pouze to, že přicházejí z úst člověka, který obvykle zatvrzele obhajuje stávající výklad dějin a staví se tvrdě proti tendencím je „revidovat“ a dokonce se i v minulosti několikrát postavil jednoznačně za nacionalistické odbojáře a jejich jednostranné heroizující výklady národních dějin. Na druhé straně se předsedkyně Svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková ráda na Klause obrací a vyhrožuje jeho „morální podporou“, když potřebuje zfackovat česká média, pokud se tato nějakým způsobem prohřeší vůči odbojářům tím, že něco nevylíčila přesně podle zidealizovaných „národněosvobozeneckých“ představ. Loni v červnu tato dáma vyhrožovala vážně žalobou České televizi kvůli odvysílání dvoudílného televizního filmu Operace Silver A: "Jeden z největších hrdinů protinacistického odboje, velitel skupiny ‚Silver A‘ Alfréd Bartoš, je vylíčen jako arogantní ožrala, který nenechá na pokoji jedinou sukni. Už dlouho se nás nic tak bolestně nedotklo." Paní Dvořáková by scénář i režii nejraději přebrala do své péče, aby ještě navíc účinkující Němce ztvárnila jako ty největší úchylné bestie a nemilosrdné vrahy. Každopádně měla v plánu obrátit se i na prezidenta Václava Klause a požádat ho, aby využil svého vlivu a apeloval proti "hanobení hrdinů druhé světové války". Jak se ale hysterická šéfka odbojářů postaví ke Klausovým výrokům o tzv. prvním odboji a bojechtivých Čechoslovácích na podzim 1938 nyní ? Klaus totiž aktuálně píše:

„Rok 2008 byl tzv. osmičkovým rokem, a proto jsme si připomínali 90. výročí založení republiky, 70. výročí Mnichova, 60. výročí Února 1948 a 40. výročí srpna 1968. O každém z těchto výročí jsem pronesl několik projevů a napsal řadu textů. Jako neviditelná nit se mezi nimi táhne můj systematicky prováděný pokus narušovat či zpochybňovat některé účelové dobové výklady, které – alespoň v mých očích – vytvářejí téměř nezrušitelné falešné mýty:
mýtus o našem heroickém rozbourání Rakouska-Uherska a o světodějné roli našich legionářů; mýtus o rozhodném odhodlání Čechů a Slováků v roce 1938 bránit republiku (který je poněkud v rozporu s naším chováním v období druhé republiky a s vytvořením Slovenského štátu hned 15. března 1939);(...)
Pokus odolávat těmto mýtům by mohlo být jedním z dědictví roku 2008 pro budoucnost naší země.“

Nečekejme od Klause žádné zázraky, nerozebírá tyto mýty navíc ani nijak konkrétně a pravděpodobně se po nátlaku válečných veteránů a jejich ideologických podpůrců dočkáme nějakých korigujících výpovědí, které původní význam obrátí naruby. Je tedy stále na místě aktivně se zaobírat hluboce zakořeněnými představami o vlastní minulosti a jejich účelovým využíváním poplatným dané době. Na sebelibé názory a urážlivé nálady odbojářů se není třeba ohlížet.

pondělí 15. prosince 2008

Stěhování etnik po roce 1945 vedlo k „povýchodoevropštění“ českomoravského prostoru


Poválečné vyhnání Němců z území bývalé ČSR a následné osídlování pohraničí novým obyvatelstvem znamenalo svým rozsahem a časovou radikálností (květen 1945 – léto 1947) v dějinách Čech a Moravy nesrovnatelný, ojediněle velký demografický zásah. Toto „stěhování národů“ v praxi znamenalo celkovou migraci 4,7 milionů lidí, pohyb 3 milionů bývalých občanů směrem převážně na západ mimo hranice země ale také mimo jiné i příliv nových osadníků, svým kulturním a etnickým původem cizích českomoravskému prostoru, z oblastí východní Evropy. Skutečnost, že se celkový hospodářský a kulturní úpadek poválečného Československa časově kryje s působením komunistické diktatury (a tím se tento úpadek zpravidla zdůvodňuje) nám ztěžuje možnost opravdu objektivně posoudit, do jaké míry byla tato, řekněme výměna obyvatelstva svým dopadem „přínosná“ či naopak. Vzhledem k tomu, že je ale všeobecně známo, že prvotní příliv nových obyvatel se z naprosté většiny konal z čistě zištných a materielních důvodů a že šlo o rozkrádání, osobní obohacování a rozšustrování majetku po Němcích ve velkém a že nově přicházející obyvatelé z východní Evropy byli téměř vždy negramotní a nezvyklí středoevropských hospodářských poměrů, přinejmenším naznačují, že neutěšené poměry v pohraničí v druhé polovině 20.století nelze přičíst pouze na vrub komunistickému režimu. Koneckonců bylo to právě vyhnání a s tím související totální degermanizace Čech a Moravy, které výrazně napomohla odstartovat a zajistit úspěšné převzetí moci komunisty v únoru 1948. Rok 1945 byl tedy v českých dějinách historickým mezníkem a znamenal jakési fiktivní geografické posunutí Čech a Moravy ze svého tisíciletého tradičního kulturního středoevropského životního prostoru směrem na východ, a to nejen politicky a hospodářsky, ale i kulturně-etnicky.

Čechy a Morava mohly být po válce jednou z nejbohatších zemí Evropy

Tzv. Košickým vládním programem z dubna 1945 byla už konkrétně nastolena cesta k národnostnímu „vyčištění“ prostoru státu ale také cesta k postupné likvidaci soukromého vlastnictví. Prosperita v českomoravském prostoru se odvíjela od úsilí nejméně pěti generací po staletí zde spolu žijících etnik. Ty vytvořily v průběhu 19. století průmyslový národ, jediné sociálně ekonomicky konzistentní průmyslové společenství v rakousko - uherské monarchii, mající rozhodující podíl na tvorbě jejího hrubého národního důchodu (jenom na okraj - toto období rozkvětu našich zemí časově zapadá do „300 let trvajícího temna“, jak jej prezentují naši národovečtí nacionalisté).

Jaké však byly poválečné hospodářské předpoklady našich zemí pro další vývoj charakterizuje historik F.Chocholatý-Gröger: „Na území Protektorátu Čechy a Morava byly z Říše přesouvány moderní průmyslové technologie, aby byly uchráněny před spojeneckým bombardováním. Na konci války tak bylo, podle kvalifikovaných odhadů morálně odepsáno jen asi 55 % průmyslových technologií. V poválečné Evropě na tom byly lépe jen země, které se přímo neúčastnily války na některé z bojujících stran a které byly ušetřeny ničivých náletů. České země tak díky tomu a také díky vysoké civilizační kvalitě zde v roce 1945 žijícího obyvatelstva měly objektivně všechny předpoklady stát se v příštím desetiletí jednou z nejbohatších zemí Evropy.“ K tomu ještě můžeme dodat, že některá města v tzv. Sudetech byla anglo-americkým bombardováním vystavena více než území v Protektorátu, zato ale nesrovnatelně méně než jiná říšskoněmecká průmyslová města.

Nižší kvalifikace a jiná sociální struktura nových osídlenců

Podíl civilizačně vyspělého a vysoce kvalifikovaného německého etnika na vytváření HDP činil v předválečném Československu ca 35 %. Mnoha set miliardový majetek konfiskovaný v letech 1945 - 1946 německému obyvatelstvu byl doslova a do písmene zdevastován a rozkraden. Značnou mírou do pomohlo vlivu KSČ v zemi, a to buď přímo – přivlastňováním si majetku levicovými aktivisty, a nebo nepřímo vychováváním tohoto nově příchozího „lumpenproletariátu“ v duchu budoucích sympatizantů a voličů KSČ. Ve stejném období dochází k osidlování pohraničí převážně zemědělskou čeledí, dělníky a řemeslníky z vnitrozemí, kteří přicházeli z mnohdy jiného klimatického a kulturně historického prostředí než bylo pohraničí.

„Vyhnané kvalitní a kvalifikované zemědělsko - průmyslové vrstvy německého etnika byly nahrazeny zemědělsko - dělnickými vrstvami, k nimž nutno připočíst pologramotné a negramotné “repatrianty” z východní Evropy, které většinou neuměly hospodařit a ani k tomu často neměly znalostní předpoklady. Produktivitu práce původní populace však nenahradili ani zlomkově. Masový přesun české zemědělské čeledě a dělníků ze statků, dílen a továren do pohraničí vyvolal rozpad hospodářsko - společenských struktur ve vnitrozemí. Byla tak závažným způsobem narušena sociálně - ekonomická struktura zemědělství a průmyslu a. dochází k rozpadu tradičních společenských vazeb a vztahů, které se vytvářely v českých zemích po řadu generací.“ (F.Chocholatý-Gröger)

Čím větší odbojář, tím větší oprávnění k získání nového majetku v pohraničí

Přidělování nového majetku a půdy po Němcích v pohraničí se uplatňovalo ze dvou hledisek – „národněosvobozeneckého“ a sociálně-třídního. První hledisko znamenalo v praxi totální degermanizaci pohraničí ve smyslu vytvoření národního slovanského státu. Přednost­ní právo měli účastníc “národně osvobozeneckého boje“ (vojáci, partyzáni), političtí vězňové, ilegál­ní pracovníci, deportovaní, jejich rodinní přísluš­níci. K tomu, aby se člověk stal účastníkem zmiňovaného národně osvobozeneckého boje ve skutečnosti bohatě stačilo, že se v posledních hodinách války ale i po jejím ukončení sebrala tlupa „partyzánů“ a vypravila se do vedlejší vesnice postřílet nebo lynčovat německé civilisty. Koneckonců tzv. divoký odsun Němců v prvních poválečných měsících se chápal jako úspěšné vyvrcholení národně osvobozeneckého boje. Není proto divu, že vidina snadného zbohatnutí motivovala mnoho lidí se na poslední chvíli pustit do „osvobozujících“ bojů a být odbojářem nebo partyzánem bylo „in“ třebas i jen na oko.

Druhou skupinu přesně formuloval už Košický vládní program tak, že na konfiskovanou půdu budou mít nárok ti, kdo svým třídním původem dávali „záruku bezpečnosti naše­ho pohraničního území vůči podvratným živlům zahraniční reakce", lidé nemajetní, deputátníci, ze­mědělští dělníci, domkáři, malorolníci atd. Z těchto vrstev se později úspěšně rekrutovali voliči KSČ. K oprávně­ným uchazečům patřili dále reemigranti, o kterých se zmíníme později.

Beneš se zasloužil o stát – totiž o Svobodný stát Bavorsko

Velkou část německého majetku se podařilo úspěšně „prohospodařit“, V prvních letech velká část nových osídlenců prchala z beznadějně nehostinného kraje, kde nebyla možnost patřičného výdělku, z oblastí, odkud byly stěhovány průmyslové podniky do vnitrozemí, ze sídlišť, která byla dvakrát nepříliš úspěšně združstevňována. Příchozí neměli vztah k „nové“ zemi (v níž bylo desetitisíce stavení zplundrováno a mnoho dalších se rozpadalo) ani k nové práci a často měli i hlad.

S trochou nadsázky nakonec lze tedy konstatovat, že Edvard Beneš a jeho ideoví přívrženci z řad „vlastenců“ se nakonec přece jen „zasloužili o stát“. Ovšem ne o ten náš, nýbrž o Svobodný stát Bavorsko. Převážná část sudetských Němců – totiž 1 milion lidí – byla odsunuta do poválečného Bavorska. Zprvu na vyhnance v zemi vyhládlé a zdevastované válkou nebyl nikdo zvědav. Sudetští Němci se ale výrazně podíleli na znovuvýstavbě země a pomáhali tak budovat její prosperitu. Dnes je Bavorsko nejbohatší německou spolkovou zemí...

Etnický původ novoosídlenců pohraničí

Počet předpokládaných osídlenců se neměl a ani nemohl krýt s počtem odsunutých Němců, jichž zde před válkou žilo kolem 3,2 mil. Nebylo to možné vzhledem k zachování rovnováhy mezi vnitrozemím a pohraničím, protože počet obyvatel Československa činil po skončení války 10,5 mil. Vláda tedy usilovala o zalidnění za každou cenu, nehledě vždy na „kvalitu“ příchozích vrstev. Počítalo se, že v pohraničí bude žít asi 2,3 mil. Čechů a Slováků, nových osídlenců mělo přijít okolo 2 mil.

Již v květnu 1945 se v původně německém pohraničí objevili první Češi – železničáři, členové finanční stráže a příslušníci SNB a pár týdnů na to i první čeští novoosídlenci. Od května do srpna 1945 osídlilo nyní tedy národnostně české pohraničí 80.000 rodin zemědělských dělníků a malorolníků z vnitrozemí, kteří se ujali nejvýznamnějších podniků v nejdůležitějších výrobních oblastech. Osídlenci přicházeli v době, kdy Němci ještě žili na hospodářstvích. Určitá váha­vost „jít osídlit“, daná psychickou zábranou „hos­podaření na cizím“, jehož majitel bude vyhnán, byla záhy překonána vlastními materiálními potřebami a morální podporou štvavých „vlastenců“, kteří hlásali, že negativní stránky osidlování se musí vzhledem historickému významu tohoto národního boje přehlížet a že se jedná o spravedlivou odplatu na Němcích.

První poválečné měsíce se vyznačovaly živelnou kolonizací a značnou migrací obyvatel, z nichž většina přicházela do pohraničí ze zištných důvodů. Po vlně těchto „zlatokopů" začala migrace úředně kontrolovaná. Největší procento nových osídlenců tvořily především rodiny a jednotlivci z Jihočeského, Západočeského a Středočeského kraje a o něco později také Slováci přestěhovaní ze Slovenska. Vláda usilovala o co největší příliv slovanského obyvatelstva, vznikl ale brzo problém, kde vzít vhodné (a slušné) lidi, už jenom proto, aby byl zajištěn jakž takž hospodářský chod, což se ve srovnání s dřívějšími poměry naprosto nedařilo. Proto jistá skupina Němců byla označena oficiálně jako z hospodářských důvodů nepostradatelná a byla ušetřena vyhnání, řada z nich ale musela pracovat např. v Jáchymovských dolech, jiní zas z důvodu „pracovní povinnosti Němců“ byli donuceni odejít před vyhnáním v roce 1946 krátkodobě za pracovním nasazením do vnitrozemí. Zbývající Němce pak čekal jenom tzv. řízený rozptyl po území ČSR a asimilace. Stále však chybělo obyvatelstvo, které by nahradilo 3 miliony vyhnaných. Praha proto přišla s plánem tzv. reemigrace, do země byli zváni tzv. čeští a slovenští krajané.

Do Československa reemigrovalo více než 100.000 osob, z nichž se přibližně 80.000 usadilo v pohraničí. První plány reemigrace vypracovávala ještě tzv. československá exilová vláda za války, když zvažovala jak bude nahrazovat vyhnané německé obyvatelstvo. Také se původně počítalo s podstatně větším počtem reemigrantů z východní Evropy, zkomplikovaly to ale různé mezinárodní smlouvy. Na konci roku 1946, kdy již bylo v pohraničí 2 milióny Čechů a Slováků, se čekalo na dalších 300.000 osíd­lenců.

Rokem reemigrace se stal rok 1947 a tato skon­čila v r. 1949, ale ještě v r. 1950 se vracely některé menší skupiny. Nejpočetnější skupinu reemigrantů tvořili volyňští Češi, kterých přišlo na základě mezistátní dohody se SSSR v průběhu roku 1947 kolem 34.000, z nichž se cca 20.000 usadilo v zemědělství.
K reemigraci z Vo­lyně se připojili optanti z bývalé Podkarpatské Rusi v počtu cca 5.000 osob. 10. 7. 1946 byla uzavřena dohoda o reemigraci s Rumunskem, odkud se v le­tech 1947 – 1949 vrátilo kolem 20.000 reemigrantů, většinou Slováků. Rumunská vláda povolovala vystěhování pouze těm nejchudším z nejchudších, nebýt tohoto rumunského zákroku, přivolala by tehdejší československá vláda do země podstatně větší počet slovenských a českých Rumunů. Další početnou skupinou byli osídlenci z Polska (20.000).

Jako první přicházeli Češi z Volyně, pro které byly připraveny bývalé německé zemědělské usedlosti a po nich většinou již do průmyslu přicházeli Češi a Slováci z dalších východoevropských oblastí - Polska, Jugoslávie, Bulharska a Rumunska. Usídlenci z jihovýchodní Evropy si oblíbili zejména jižní Moravu, která jim připomínala balkánské klima. Většina reemigrantů přicházela – řečeno diplomaticky - z odlišných sociálních a společenských poměrů a v reemigraci viděli řešení své tíživé ekonomické situace. Často se rodiny usadily a posléze přicházeli za nimi staří rodiče a další příbuzní. Reemigranti byli pro svůj vzhled, negramotnost a udržování odlišných tradic často terčem posměchu Čechů pocházejících z vnitrozemí. Zatímco ale Češi z vnitrozemí a Slováci vykazovali zpočátku velkou fluktuaci – zkoušeli v pohraničí štěstí a jak se materiálně obohatili zas odešli, reemigranti v nově nabyté vlasti zůstávali, protože pro ně nebyla cesta zpět a postupem času asimilovali.

Etnicky podmíněné konflikty mezi osídlenci z vnitrozemí a osídlenci z východní Evropy

Příčinou, že se ostatní osídlenci dívali na re­emigranty jako na „přivandrovalce" a „cikány“, ať se jednalo o rolníky z Volyně a Jugoslávie, či o chudé pastevce z rumunského Rudohoří, ne­byly jen přednostní příděly, které jim zajišťovala československá vláda před domácími osídlenci z vnitrozemí, ale celkový způsob života silně poznamenaný jinoetnickým prostře­dím. Stalo se běžným nazývat je apelativem země, odkud reemigrovali: Poláci, Rumuni, Volyňáci, Bulhaři. Souviselo to také s jejich negramotností nebo pologramotností, s analfabetismem, mnozí na nových usedlostech neuměli ani hospodařit. Češi dávali například svou averzi a pohrdání Rusíny na Tachovsku najevo tím, že odmítali naslouchat rusínštině a tvrdili, že je nesrozumitelná, docházelo i k slovním a někdy i fyzickým útokům.

Nebylo předmětem žádné studie, do jaké míry nové etnické poměry v Čechách a na Moravě po roce 1945 resp. v následujících letech asimilace a fyzického promíšení všeobecně ovlivnily rasové poměry českého obyvatelstva, lze ale z logických důvodů předpokládat jistý posun hodnot, které by zřejmě již nevyzněly tak, jak to bylo konstatováno v hrubých rasových náčrtech datujících se z období prvních let Protektorátu a vztahující se čistě na Čechy (45 % převážně severští, dinarští nebo západní lidé a vyrovnaní míšenci s podílem těchto rasových skupin, 40 % nevyrovnaní míšenci s převládajícími východními a východobaltskými rasovými znaky a 15 % rasově cizí osoby).

Počet Romů v Čechách a na Moravě počátkem roku 1947 byl již 30x vyšší než těsně po skončení války

Všeobecně je zažitá představa, že hromadné stěhování Romů do našich zemí, převážně do pohraničí, je zásluhou komunistického režimu. Je bezpochyby pravdou, že způsob verbování a ubytovávání Romů a jejich provádění asimilačních pokusů (dá-li se to tak vůbec říci) byl zejména v 50.-70. létech byl ovlivněn komunistickou doktrínou budování nejdříve „lidově-demokratické“ a později „socialistické“ společnosti. Neopomínejme ale, že zásadním předpokladem k tomu, aby k silné migraci Romů do Čech a na Moravu vůbec mohlo v takovém masovém měřítku dojít, bylo vyhnání jedné třetiny původního obyvatelstva našich zemí. A obráceně – nebylo to zrovna vyhnání Němců z vlasti, které se stalo jedním ze zásadních předpokladů pro uchopení moci komunisty? A to jsme zcela vynechali psychologickou stránku – totiž vnitřní vztah nově příchozích obyvatel resp. organizátorů etnických čacher v Praze k snadno nabytému majetku po Němcích a jejich neexistující emocionální pouta k cizí nové „vlasti“. Jedině tak se dá vysvětlit tento necitlivý a kulturně barbarský zákrok, jakýmž se umožnění a všemožné podporování migrace Romů do našich zemí jeví.

Skutečnost se má tak, že kočovné kmeny začaly do našich zemí proudit již v květnu 1945 a s prvními násilně vyhnanými (nebo fyzicky vylikvidovanými) Němci se kraje zalidňovaly postupně mimo jiné i Romy. Po roce 1945 začali za prací přicházet Romové z romských osad na Slovensku. Nutno dodat, že přicházeli dobrovolně a nikdo je k tomu nenutil. Podle soupisu Romů provedeného počátkem roku 1947 státními orgány žilo v českých zemích již 17.000 Romů – to je 30krát více než v květnu 1945. Migrace Romů samozřejmě nadále stoupala razantním tempem. Směřovali především do pohraničí a do průmyslových oblastí severních Čech a Moravy, odkud bylo předtím odsunuto německé obyvatelstvo. Pouze 5 % dnešního romského obyvatelstva jsou původní potomci českých a moravských Romů a Sintů. A právě z nejhorších, nejchudších slovenských osad - „romane gava“ - k nám přišla po válce většina Romů z východu. Celé rodiny přicházely dobrovolnou, někdy i tzv. řízenou migrací a byly zvány na práci do průmyslových podniků i v rámci osídlování pohraničí po roce 1946).

Plody novodobé „husitské revoluce“

Českomoravský prostor prodělal za posledních více než 60 let tedy i zásadní biologické změny a prodělává je dodnes, nebylo by na škodu poodkrýt trochu stín 40 let trvající komunistické diktatury, který často zakrývá i negativní dopady s tímto režimem přímo nesouvisející, dopady opatření, která se děla nejdříve před nastolením této diktatury. Přesto je veškerý úpadek našich zemí obvykle přisuzován právě jenom komunismu a ne prvním třem poválečným letem, které tento vývoj bezprostředně navodily.

Osobní obrázek si také mohl udělat každý, kdo před rokem 1989 cestoval do příhraničí komunistické NDR a mohl srovnávat pořádek a vzhled obcí na druhé straně, postižené socialismem stejně tak jako pohraničí české. Co se také dalo čekat, když tyto etnické proměny byly výsledkem jakési novodobé „husitské revoluce“? Ministr školství a osvěty první československé poválečné vlády profesor Zdeněk Nejedlý vystoupil v Turnově 5. června 1945 s projevem, ve kterém řekl: „Problém odstranění Němců z českých zemí začali u nás řešit již husité. Byli jsme jejich odkazu dlouho nevěrni, avšak nyní dovedeme jejich dílo do konce a já vás ujišťuji, že se tak stane zcela po husitsku.“

Pravda, srovnání je to trochu nadsazené, ale přece jen, položme si otázku: Co nám husitství kdysi přineslo? Čechy a Morava, které patřily před husitskými válkami v Evropě k zemím s vedoucí pozicí, byly následky husitství ve svém vývoji a pokroku vrženy daleko zpět a trvalo téměř plných 200 let, než se z tohoto úpadku mohly zase vzpamatovat. Ale to je už jiná kapitola.
Literatura: na vyžádání

pondělí 8. prosince 2008

Deal Beneše se Stalinem z prosince 1943: Komunismus jako cena za nové, etnicky čisté slovanské Československo


Vtěchto dnech si připomeneme 65. výročí cesty „exilového prezidenta“ Beneše do Moskvy, kde uzavřel osudnou smlouvu o spojenectví se SSSR. Osudnou proto, že tento deal zpečetil další osudy Čech a Moravy na půl století a jeho neblahé dopady nás pronásledují dodnes. Mnozí, i k nacionální pravici se hlásící jedinci si neradi připouští, že opravdovými architekty současných etnicko-demograficky podmíněných sociálních problémů a nepokojů v pohraničních oblastech naší země jsou nepřímo šovinisté v bývalém „československém“ odboji, kteří si již v prvních měsících existence Protektorátu Čechy a Morava stanovili jako hlavní cíl vyhnání nebo vylikvidování německého (a maďarského) obyvatelstva nacházejícího se na území bývalého Československa. Jejich snem byla porážka národního socialismu a následovné vytvoření nového, čistě slovanského Československa. Vyhnání Němců a Maďarů nebylo žádným trestem „za nacistická zvěrstva“, jak se proklamuje. Slováci jako slovanský národ byli od tohoto kolektivního trestu ušetřeni, přestože se – kolektivně vzato – stejně tak podíleli na rozbití ČSR a dokonce podporovali samostatný fašistický stát, který byl spojencem Německa a slovenská armáda bojovala na východní frontě. Vidina čistě slovanského Československa byla slepá ke skutečnosti, že uskutečnění tohoto panslavistického cíle za pomoci velkého slovanského bratra SSSR přivede do země automaticky i komunistickou diktaturu a tím nevídaný kulturní a hospodářský úpadek.

Beneš nikdy neměl demokratické právo vystupovat v exilu jako prezident

Edvard Beneš se Mnichovem trápil celý zbytek života. Mohl si za Mnichov sám, přesto jej prý události s ním spojené uvrhly do nejhlubších hlubin lidského zoufalství. Svému životopisci C. Mackenziemu se svěřil: „Mohu vám prohlásit, že jsem od 30. září 1938 nepřestal dnem i nocí přemýšlet o tom, jak bych mohl dosáhnout očištění hanebného mnichovského diktátu s politickou i mravní satisfakcí Československa, které by byl málem zničil. Žil jsem jediné myšlence a jedinému životnímu cíli: odčinit Mnichov a obnovit Československou republiku.“

Publicista Aleš Novotný píše o Benešových motivech: „Teprve 15. březen 1939 „zrušil“ pouhou silou faktů Mnichov a vlil bohužel znovu život do srdcem mrňavého učitýlka sociologie, který začal snít v Anglii o novém prezidentství a pomstě za své pokoření, jehož vlastní míru zavinění ovšem vidět nehodlal. Beneš ovšem zcela právoplatně abdikoval, jeho podpis je zachycen na filmu, existují jeho dopisy Háchovi, kde jej oslovuje oprávněně „pane prezidente“. Beneš proto nikdy neměl nejmenší demokratické oprávnění vystupovat znovu jako „nepřetržitý“ prezident „nepřetržitě“ existující Republiky československé.
Celou svou další činnost zaměřil jen k jedinému cíli – k pomstě na českých Němcích, neboť jinak se to vyjádřit nedá. Neváhal pro svou mrzkou ješitnost ani uhánět do Moskvy, v roce 1943 naprosto zbytečně, a podepisovat tam jinak nepochopitelné smlouvy o našem příštím poddanství.“

Odbojáři tlačí na Beneše, aby přitvrdil v politice vyhnání Němců

Nemusíme teď vzpomínat prvorepublikové snahy o čechizaci pohraničí, s březnem 1939 dosáhly tyto snahy agresivní spád. Postupně, hned od počátku Protektorátu, se vytváří v odbojových českých složkách idea naprostého rozchodu a oddělení obou etnik a to fyzickým vyhubením Němců. První návrhy padly ještě v období před 28.10.1939, kdy ještě ani nebyli zastřeleni dva demonstranti a devět studentů. Už v březnu 1940, po pouhém roku existence Protektorátu, psal ilegální šovinistický časopis V boj v článku Co se má stát se sudetskými Němci: „Pro divoké bestie, jakými se Němci opět ukázali být, není na místě shovívavost. (...) A proto si musíme v obnovené republice zajistit budoucnost vykořeněním německého elementu uvnitř hranic.“ Masarykovsky orientovaný ilegální časopis Český kurýr v září 1941 proklamuje nově vzniklou ČSR jako „národní stát slovanský“. Domácí odboj si vyhnání Němců a Maďarů z budoucího Československa vytýčil jako jeden z prioritních cílů a dokonce vyvíjel na Beneše tlak, aby usiloval o vyhnání všech Němců bez výjimky. Beneš měl totiž zpočátku umírněnější představy – například byla nejdříve řeč o transferu 1,5 milionu nepolepšitelných mladých německých nacistů, později se vyhnání mělo týkat všech lidí, kteří v roce 1935 volili SdP apod. S tím ale odbojové organizace nesouhlasily, usilovaly o vyhnání a vyvlastnění všech Němců z Čech a Moravy. Například odbojová organizace Politické ústředí (PÚ) v prosinci 1940 Beneše v souvislosti s jeho původními umírněnějšími plány odsunu Němců jasně varuje: „Takový plán by znemožnil Váš návrat.“

Proč bylo nutno získat podporu velkého slovanského bratra

Pro Beneše bylo zpočátku přetěžkým úkolem získat pro kompletní transfer Němců sympatie a souhlas západních mocností. Věděl, že Anglie, Francie a USA nebudou s podobnou etnickou čistkou nikdy souhlasit. Skutečně na to ani nebyla vhodná chvíle, protože v Protektorátu šel v letech 1941-1942 život svou cestou a zvláště po příchodu Reinharda Heydricha do českých zemí tzv. domácí odboj ustrnul na bodu nula a dělnictvo se čím dál více těšilo z populárních sociálních reforem a dosud nevídaných sociálních opatření, která s sebou Heydrich do země přinesl. Londýnský exil musel proto zinscenovat na Heydricha atentát, aby tak chladnokrevně dosáhl kýženého efektu. Exilový Londýn doufal v prolévání české krve, aby své chlebodárce na sebe upozornil a získal podporu západních mocností. Jednou ranou se atentátem také zbavil politicky nebezpečného Heydricha, jeho politika se pro exil mohla stát osudovou, nebýt jeho zavraždění londýnskými agenty. Beneš totiž v duchu proklínal „prodejné české dělnictvo“ mající sympatie k Heydrichem zavedeným výhodám.

Další vážnou Benešovou překážkou byla početná exilová sudetoněmecká sociální demokracie v Londýně uskupující se kolem Wenzela Jaksche. Britská vláda totiž po poražení Německa automaticky počítala se spoluúčastí sudetoněmeckých demokratických sil (tedy ne-nacistů) na budování nového Československa. Zpočátku dokonce ani nebylo ujasněno, že se nějaké Československo bude obnovovat v předmnichovských hranicích. Atentát na Heydricha se pro Beneše ukázal jako vítězný tah: po národněsocialistické odvetě v Protektorátě a vyhlazení Lidic jako reakci na atentát Britové začali zase vážně uvažovat o obnovení ČSR v hranicích z roku 1918, ale hlavně: sudetoněmečtí sociální demokraté byli po heydrichiádě pro Londýn morálně vyřazeni a nepočítalo se s nimi jako s rovnocennými partnery. Beneš se tak zbavil své zátěže, mohl rozhodovat o osudech odvěké vlasti Čechů a Němců bez účasti sudetoněmeckých emigrantů a nerušeně chystat „vylikvidování Němců v ČSR“ (podle jeho vlastních slov). Kontaktům s Wenzelem Jakschem se čím dál více mohl vyhýbat a v podstatě jej ignoroval, Jakschovi Beneš zatrhl už i proslovy ke svým krajanům ve vysílání BBC.

Stalin – Benešův opravdový garant etnické čistky

Beneš se obával jednoho – že by Anglie a Francie zastávala „demokratické řešení“ sudetoněmecké otázky, tj. že by se před soud po válce postavili sudetští Němci aktivní v SS nebo Gestapu apod. To by aloe znamenalo, že by budoucí Československo zůstalo nadále mnohonárodnostním státem a nestalo by se státem Čechů a Slováků a tím by Beneš nenapravil svou pověst a nezískal poválečnou podporu českých odbojářů. S tím bylo z pohledu Beneše potřeba něco udělat.

Po napadení SSSR Německem věděl Beneš, že se svými plány pochodí nejlépe u Stalina v Moskvě. Po červenci 1941 sovětští komunisté otočili totiž o 180 stupňů: zatímco doposud nabádali české komunisty k tomu, aby čeští komunisté společnými silami bojovali s německými komunisty proti národnímu socialismu a umírňovali Čechy v protiněmeckých vášních, tak po započnutí války s Německem sovětští bolševici podporovali všeobecně protiněmecké snahy. Po Stalingradu si bolševici navíc začali malovat představy o rozšíření svého mocenskopolitického vlivu ve střední Evropě. Sovětský svaz také jako první potvrdil předmnichovské hranice ČSR .

Beneš vyhnání Němců Stalinovi nabízí jako příležitost k odstartování socialistické revoluce

Do Moskvy se Beneš tedy rozjel na podzim 1943. Do svých plánů odsunu zasvětil hned přímo Stalina, dříve než československé soudruhy. Pro velkého diktátora byly myšlenky na vyhnání Sudetoněmců nové, Beneš ho musel o celé záležitosti přesvědčit - a nakonec získal Stalina jako prvního ze světových politiků pro totální transfer sudetských Němců. Beneš tvrdil Stalinovi, že vysídlením Němců z pohraničí se zahájí socialistická revoluce v Československu, neboť veškerý jejich majetek přejde do socialistického vlastnictví a bude spravován českým proletariátem. Takto uskutečněná revoluce se pak bude z těchto krajů rozšiřovat na celé území republiky. Ve verbální přizpůsobivosti zašel tak daleko, že vyhnání menšin na území Československa vylíčil jako „součást poválečné politické, hospodářské a sociální pětiletky“. U Stalina neuspěl pouze v potrestání Slováků jako občanů státu válčícího na straně protivníka. Stalin trval na tom, že žádný slovanský národ nesmí být potrestán.

Pří příležitosti podepsání spojenecké smlouvy se SSSR se Beneš setkal i s komunistou Gottwaldem a jeho druhy a slíbil jim: „Budete nejsilnějším prvkem v novém režimu. A já ten prvek budu vždy podporovat... Bude-li naše dohoda upřímná a čestná, pak budou komunisté a Beneš znamenat sílu, kterou nikdo nezdolá.“

Beneš: „Jsme Slované a jsme sousedi SSSR, převážně slovanského státu. Je přirozené, že jeho socialistická struktura má na nás vliv.“

Z Moskvy Beneš 21. prosince 1943 v rozhlasovém vysílání do Protektorátu a na Slovensko oznámil: v poválečné republice se počet politických stran omezí, zavede se lidová demokracie, nastoupí těsná hospodářská spolupráce se SSSR, která bude vyžadovat přestavbu průmyslu a dopravy, vědecky se připraví „první pětiletka“. Z předchozích faktů je naprosto zřejmé, že Edvard Beneš – prezident, který se údajně „zasloužil o stát“ ( ?!? ) – přímo nasměroval poválečnou cestu Československa ke komunismu a účinně tak připravil Velký Únor v roce 1948. O tom nepochybují a naši pravicoví národovci. Zamlčuje se ale, co k tomu Beneše v první řadě vedlo a co jej motivovalo k tomu, že se chtěl za každou cenu zalíbit i bolševikům. Je velikým omylem domnívat se, že „chudák Beneš sedl na lep Stalinovi“, pravda je mnohem odpornější: Beneš prodal svou vlast promyšleně a zcela chladnokrevně Stalinovi a jeho českým komunistickým nohsledům, jen aby měl jistotu, že dosáhne své pomsty na Němcích a spravil si pověst u po vyhnání Němců volajících šovinistických odbojářů.

pondělí 1. prosince 2008

Soudruhu Sýsi, vraťte se raději k Vašim satirám o nevěstincích!


Jméno Karel Sýs asi nikomu dnes již nic neříká, leda snad pravidelnému čtenáři komunistických Haló novin, kde se ještě objevují jeho příspěvky. Jinak ale období vzestupu a největší slávy – totiž 70. a 80. léta minulého století, a tedy období zaryté husákovsko-brežněvovské normalizace, má autor už dávno za sebou. Tento pán (ročník 1946) titulující se jako „básník razantní materialistické obraznosti a dychtivého prožitku“ působil od roku 1974 jako redaktor tehdejšího komunistické cenzuře poslušně sloužícího týdeníku Tvorba, přebral zde brzy vedení kulturní rubriky a v roce 1988 se stal zástupce šéfredaktora literárního časopisu Kmen. Listopadové cinkání klíčů mu bylo jako oblíbenci předchozího režimu zlým osudem, znamenalo to jeho vyhození z redakce. Ztratil tak výsadní postavení v české literatuře a přešel pak do otevřené opozice vůči nové době. Svým názorům zůstal věrný dodnes a prakticky by dnes nestál ani za zmínku – nebýt ale jeho pokusu přesedlat z poezie na historiografii před 2 lety, kdy na knižním trhu spatřilo světlo světa jeho dílko s příznačným názvem „Protektorát ve fotografii“ (Text K.Sýs, Foto M.Heyduk)

Když se oplzlost spáří s falšováním historických skutečností

Kdo by ale čekal, že ve zmíněné publikaci nalezne seriózní zdroj informací týkajících se našich nedávných dějin, bude zklamán a po pouhém povrchním prolistování už jenom podle popisků k fotografiím tuší, která bije (Ve stalingradském kotli kromě víry ve Führera nejvíc zahřejí rukavice od Mutter – fotografie ženy u sběru teplého ošacení, Emanuel Moravec při jednom ze svých pleší oslňujících projevů – E.Moravec uděluje Svatováclavskou orlici, fotografie E.Háchy u rybníka – Státní prezident nahoře bez. Dnes se ještě vykoupe a zítra mu K.H.Frank umyje hlavu atd.).

To má tedy být ten autorův smysl pro humor, který si ve své básnické tvorbě údajně zachovává ? Nepochybně větší talent Sýs projevuje ve své tvorbě, pokud jde o „erotický podtext“ svých básní a satirických textů. Namátkou výčet titulů z jeho novější produkce : Malé dějiny pornografie, Sprostonárodní čítanka, Nová kronika aneb Bordel v Čechách, Bordel na druhou, Bordel do třetice. Ale teprv počátkem 90. let dostal skutečně zelenou a bez cenzury produkoval „erotikou“ nabité texty. To co se na oko definuje jako erotika má ale víc společného s oplzlostí. Ne náhodou pan Sýs v letech 1990-1993 redigoval pornočasopis Sextant. Ale ani v naší knížce o Protektorátě svůj vztah k „erotické“ poezii a próze autor nezapře – obsáhle cituje z oplzlých prozaických děl svého oblíbence Bohumila Hrabala píšícího na téma Protektorát, kde to jenom hýří vulgarismem a detailním popisováním sebeukájecích scén („zatímco Němci střílejí Čechy, tak já si tady hraju s přirozením“). Mimochodem vulgární označení pro lidskou zadnici začínající písmenem P najdete v Sýsově textu roztroušeném mezi fotografiemi v této knize o historii alespoň pětkrát.

Mnohem závažnější je ale autorův záměr, zanechat nám prostřednictvím této publikace jakési politické poselství, vystřižené jako z nedělní přílohy Haló novin. Jenom na ukázku pozoruhodný odstaveček hned z úvodu knihy:

„Protektorát splývá historikům i spisovatelům s temnotou, s temnem temnějším nežli to pobělohorsky jezuitské.. Já mám protektorát, který jsem ovšem nezažil, spojen s představou, ba pocitem stmívání, šera, mlhy (Nacht und Nebel, tak poeticky si Germáni nazvali ty nejprasáčtější akce), byť i na protektorát svítilo slunce, zejména o sportovních hrách kolaborantského Kuratoria. Dnes, kdy největší česká automobilka patří Němcům stejně jako domy na Václaváku a bezmála všechny poplužní dvory v zemi, kdy se denně vracím domů kolem Hitlera (co na tom, že švýcarského původu, co na tom, že čumí jen z filmového plakátu?!), v době, kdy knihkupectvím vévodí police označená „H“, kdy se dozvíme na ani tak jak Hitler zakroutil krkem židům, komunistům, evangelíkům, zednářům, jak je bral po řadě a po lati, ale na jaký způsob mu slečna Manziarlyová překládala vejce, jak a z jaké výšky mu musela Geli Raubalová kadit na hrudník, v této době, myslím, je třeba položit si otázku, co pro tento národ v samém herzi Evropy představuje ztráta suverenity, a to nejen včera, ale zejména dnes, ztráta, proti níž je Brežněvova omezená suverenita dětskou hrou na schovávanou.“

Soudruh Sýs nejenom nostalgicky zavzpomínal na předlistopadový režim, kdy v knihkupectvích ještě vévodily police s básnickými sbírkami označené „Karel Sýs“, ale v jednom pouhopouhém odstavečku vyjádřil svou vulgárně ventilovanou nenávist k Němcům jako takovým, ale i ideologický odkaz KSČM, která prezentuje Evropskou Unii jako Německu sloužící instituci, která má pohltit český národ. Komunistická diktatura byla oproti dnešku tedy jen „dětskou hrou na schovávanou“?

Lež o počtu českých obětí

V duchu nahoře uvedeného citátu se odvíjí celý obsah knihy a fotografie v něm mají v rozporu s názvem dílka pouze podřadné resp. vyplňující místo. O tom svědčí například i fakt, že autoři si při výběru snímků nedávali zrovna dvakrát pozor a na straně 62 umístili snímek „zaručeně“ protektorátní Prahy s panoráma Hradčan v pozadí. Na parníku prohánějícím se na po Vltavě neujde pozornějšímu oku název lodi – stojí tam totiž na boku psáno „Dr. Edvard Beneš“. A nebo že by to s tou protektorátní cenzurou Němci nebrali zas tak vážně?

Není to ale jediná chyba, které se autoři dopustili. Zatímco u „protektorátního parníku“ šlo zřejmě jenom o omyl, u fotografie na straně 28 s popiskem Čeští vyhnanci ze Sudet táhnou do vnitrozemí jde nepochybně o vědomě publikovanou dezinformaci. Žádné vyhnání Čechů se nikdy nekonalo, Češi mohli v Sudetech zůstat a taky jich tam minimálně 600.000 až do konce války zůstalo. Odešlo pouze 122.000 Čechů a to dobrovolně, nejednalo se přitom skoro vůbec o starousedlíky ale o státní zaměstnance a jejich rodiny, které do pohraničí přicházely v rámci čechizace až v období první republiky. Nebudeme zkoumat, kdo na fotografii s koňským povozem, na kterém jsou lidé a nahromaděný nábytek, ve skutečnosti je. V minulosti se totiž často přihodilo to, že se zveřejňovaly záběry vyhnaných Němců a bylo pod nimi uváděno, že jde o Čechy vyháněné ze Sudet. A nebo se také jednalo o Čechy, kteří se po prvním šoku do Sudet s celým svým majetkem později zase vraceli. A pokud na snímku jde skutečně o Čechy, kteří jsou na cestě do vnitrozemí, tak si můžeme být jisti, že nebyli nikým vyhnáni.

Autoři uznali, že trocha sugestivní manipulace by neuškodila a tak když už nevěděli, umístili na straně 69 snímek s koupající se holčičkou a do výřezu nad ní vložili protektorátní poštovní známku, na které je zobrazena německá orlice, a okomentovali to následovně: Česká dívenka ve spárech říšské orlice. Závažnější je ale lživé tvrzení, že „z Čechů zatčených během války nacisty zahynulo 250 tisíc osob, částečně byli popraveni.“ To už je do nebe volající výmysl, který si zasluhuje zvláštní pojednání, ale jen v kostce: toto číslo může odpovídat skutečnosti pouze maximálně z jedné pětiny (!!!), přičemž se přitom zdaleka nejedná pouze o „nacisty zatčené Čechy“, ale také o oběti spojeneckých náletů (až 12.000 lidí), padlé české vojáky bojující v zahraničních armádách, o mrtvé Čechy v troskách vybombardovaných německých měst, o padlé v tzv. pražském povstání (je historicky dokázáno, že tyto oběti na české straně vůbec nemusely být!), o osoby popravené z důvodů kriminálních a hospodářských deliktů apod. A přesto všechno tato celková suma padlých Čechů činí podle seriózních českých historiků něco mezi 36.000-45.000 lidí. Falsifikátoři našich národních dějin ale rádi manipulují i s židovskými oběťmi a početně je zahrnují mezi české oběti, když se to zrovna opticky hodí. A nebo nerozlišují Čechy a Slováky a sečítají „československé“ oběti dohromady. Proto tak astronomická a pravdě neodpovídající čísla.

„200.000 zrádců na Václavském náměstí trojnásobně v Guinessově knize rekordů

Když jde o protektorát, nelze vynechat ani věčné téma heydrichiády. Sýs pateticky píše: „Největším činem československého odboje, bezpříkladným hrdinstvím s celosvětovým dosahem, byl atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.“ Tuhle kartu vytáhne každý, kdo se rozvypráví o tzv. odboji. A protože už pak není o čem moc vykládat, protože i malé dítě na základní škole se paní učitelky musí ptát, nač bylo pražské povstání, když už Němci stejně nechtěli válčit a chtěli jen v klidu odejít domů, musí se atentát vystylizovat do nedohledných výšin s celosvětovým významem.

A taky proto, aby se vyvážil fakt, že bezprostředně po atentátu na Heydricha obdrželo Gestapo na 3.000 udavačských tipů z řad českého obyvatelstva a v létě 1942 statisíce Čechů přišlo na oficiální protektorátní manifestace. Karel Sýs se nad tím roztrpčuje: „Na černý pátek 3.července 1942 předvedl (E.Moravec – pozn. NS) vrcholnou manipulaci na Václavském náměstí, které se zaplnilo jako nikdy předtím a nikdy potom. Dvě stě tisíc ještě před chvílí jakžtakž svobodných občanů se pod vlivem jeho rétorického výkonu zřeklo vlastní svobody i vlastního svědomí, přísahalo na vlastní zkázu a – pokud bychom to řekli cynicky - trojnásobně se zapsalo do Guinessovi knihy rekordů, obor zrada.“

Abychom autorovi nekřivdili, tak mu dejme za pravdu, že se mnoho pomyslných partyzánů a odbojářů vyklubalo ze země až když bylo po všem, a to v hojném počtu, když píše: „Ex post se pak pamětníci pasují na hrdiny. Koneckonců lidová paměť zaznamenala nesčíselné množství případů, kdy po vykrvácení barikád, ovšem až 9. května, se na ulici vyrojily pečlivě nažehlené, naftalinem vonící uniformy.“ A autorovi také nezbývá než konstatovat, že český kulturní život v období protektorátu vzkvétal ruku v ruce s porodností obyvatelstva.

Jenom kapka v moři slátanin

Přesto všechno neopomínejme, že jmenovaná kniha je jenom setinným zlomkem v moři dezinformací a manipulovaných výkladů dějin. V médiích, v politických projevech i v umění a literatuře. Stejně tak víme, že s rozbřeskem příchozího rána se vyprodukuje další kvantum podobných paskvilských knih a článků. Stojí ale za to, zbystřit sluch a zrak a vnímat, z číž úst a z jakého popudu tato tvrzení proudí.

S autorem se rozlučme po jeho. Snad se vyrovnáme úrovni jeho humoru, který prezentuje třeba na straně 37 v komentáři k fotografii s dvojjazyčným označením pražské ulice „Moldaulände – Vltavské nábřeží“. Píše: „Fritz (tj. Béďa – pozn. NS) Smetana by se divil, kam to Vltava dotáhla!“

Takže k autorovi: Pane Sýs, zanechte prznění dějin a vraťte se raději k tomu, co ovládáte: psaní oplzlých básniček !
Foto: Zebra

pondělí 24. listopadu 2008

Kterak Sokolové bránili vlajku s hákovým křížem aneb Vídeňští Češi a anšlus v březnu 1938


Je tomu pár neděl, co se v České republice vzpomínalo 70. výročí mnichovských událostí. Česká televize odvysílala nacionálně propagandistický snímek „Uloupená hranice“ (na obrazovku se takhle dostal zpět film promítaný pravidelně předlistopadovým komunistickým režimem) a národovci ronili slzy nad tehdejšími tragickými událostmi, opět nám odvyprávěli příběh o tom, „jak jsme se chtěli bránit ale nemohli jsme“ a sem tam to zakončili jimi rozšířenou a mezi oklamanou veřejností už desetiletí zažitou lží o údajném vyhnání českých obyvatel ze Sudet po jejich záboru Německem v roce 1938. Tato dezinformace je vědomě šířena, aby se tímto způsobem částečně morálně ospravedlnila etnická čistka provedená na 1/3 obyvatel Čech a Moravy, tj. vyhnání Němců po květnu 1945. ( K tomu jak to z Čechy v obsazených Sudetech opravdu bylo, se určitě vrátíme v jednom z příštích příspěvků. )
Skutečně prvními Čechy, kteří se octli pod novou národně socialistickou německou správou, byla velmi početná česká menšina žijící ve Vídni ( a jejím jižním předměstí ). Zejména ke konci 19. století docházelo k velkému přílivu Čechů do hlavního města habsburské říše. Ve Vídni tehdy žilo minimálně čtvrt milionu Čechů a byly místa ve Vídni, kde bylo naprosto běžné slyšet na ulici více češtinu než němčinu. Dělnická čtvrť Favoriten byla jakýmsi centrem české Vídně. ( Že si toho povšiml i A.Hitler v Mein Kampf a nevyjadřoval se o tom určitě pozitivně, je všeobecně známo. Stejně jako jsou známy jeho narážky na vídeňskou němčinu a mentalitu Vídeňáků jako takovou, která se mu protivila. To mu samozřejmě Vídeňáci po přebrání moci národními socialisty skrytě zazlívali. ) Češi se ve Vídni živili hlavně manuální prací, 73 % ve Vídni žijících Čechů pracovalo v průmyslu a řemeslnictví.

Dopad rozpadu monarchie na hlavní město

Zánikem Rakouska-Uherska na podzim roku 1918 se rozpadlo velké organizovaně srostlé hospodářské těleso, které mělo na tehdejší poměry autarkní tj. soběstačný charakter. Po rozpadu říše připadla většina průmyslové produkce nově vzniklému Československu. Vídeň, hlavní a rezidenční město říše čítající 52 milionů obyvatel byla fakticky ze dne na den zbavena své dosavadní funkční úlohy a to pocítil zde sídlící hospodářský aparát monarchie velmi bolestně. Tento zásah měl pro všechny obyvatele města značně negativní biologické, hospodářské a kulturní následky. Po vzniku ČSR docházelo tedy k opačné tendenci a Češi se pozvolna stěhovali z Vídně do nově vzniklého státu, kde si slibovali po hospodářské stránce lepší život. V letech 1919 až 1923 se vrátilo na 150.000 Čechů nazpět do své původní vlasti. První sčítání lidu v nově vzniklém Rakousku ( na základě mateřské řeči ) uvádí 82.000 Čechů žijících ve Vídni. Politicky se tito orientovali na křesťanskosociální stranu ( řemeslníci ) a dělníci založili svojí vlastní českou (!) Tschechische sozialdemokratische Partei ( Česká sociálně demokratická strana ). Německé nacionální ochranné svazy (Schutzverbände) tehdy rozšiřovaly obavy před „slavizací“ a „čechizací“ Vídně a Dolních Rakous, částečně ne bezdůvodně.

„Velkočeské územní plány“

Ve chvíli, kdy už přestala existovat monarchie a Německá Říše byla v roce 1918 také poražena, si pošramocené národní cítění Čechů (díky desetiletím malicherných urážek a odstrkování německy mluvícími občany) hledalo ve Vídni a Dolních Rakousích svůj ventil. Ve spisu „Česká Vídeň“ (byl vydán ve Vídni autory A.Machát, V.Hrdina, F.Jetel a E.Chalupný v roce 1918) se autoři navzájem předháněli v abstruzních nacionalistických požadavcích. Požadovali vytvoření jakéhosi koridoru mezi Československem a Jugoslávií, kde Vídeň měla být „železničním dopravním uzlem“, dále pak i začlenění Vídně a části Dolních Rakous do nově vzniklého československého státu, tak aby „hranice jižního cípu Čech mohla probíhati až po Melk nebo Kremži (Krems), pak podél řeky Dunaje až po město Tulln a odtud přes Vídeňský les do Badenu k jezeru Neziderskému (Neusiedlersee).“ Částečně byly tyto „velkočeské plány“ skutečně předloženy jako memorandum spojencům na mírových konferencích (byly ovšem vítěznými mocnostmi odmítnuty). Vedle verbální národní propagandy se prosadila podstatně účinnější praxe organizovaní transportů potravin z Československa. Potraviny rozděloval „Československý národní výbor pro Dolní Rakousy“ (založen 5.11.1918) českým konzumním sdružením v Rakousku. Tento byl po svém zániku v roce 1923 vystřídán „Československou menšinovou radou pro republiku Rakouskou“. Tato střešní organizace vídeňských Čechů pak prosazovala úspěšně své zájmy i v období připojení Rakouska k Německé Říši v březnu 1938.

Politické a národní aktivity vídeňských Čechů

V politice se nejvíce profiloval sociálně demokratický poslanec rakouského parlamentu František Dvořák (šéfredaktor novin „Vídeňské dělnické listy“). Největšího úspěchu zaznamenali vídeňští Češi ale ve školství. V roce 1926 měli Češi ve Vídni 14 českých veřejných lidových škol (Volksschule) a další soukromé ústavy patřící školnímu spolku „Komenský“, který spravoval 10 lidových škol, 8 hlavních škol (Hauptschule), 1 reálné gymnasium, 1 reálku (Realschule), 1 obchodní školu a 1 dívčí odbornou školu – tj. dohromady existovalo 36 českých škol.

Vedle toho existovalo přes 300 malých nebo větších českých spolků. Nejvíce členů mělo „České srdce“ ( 10.000 ) a spolek „Komenský“ ( 8.000 ). Aktivní byl i „Sokol“, který měl v „župě rakouské“ 14 jednot. Přesto byly početně silnější české cvičební spolky „Rakouský kraj dělnických tělocvičných jednot“ a „Federalistické dělnické tělocvičné jednoty“, tyto byly ale v roce 1934 po převzetí moci po rakouské občanské válce pro svoji sociálně demokratickou a komunistickou orientaci zakázány. Nový politický režim v zemi pod vedením kancléře Dollfusse postihoval vedle rakouských sociálních demokratů a komunistů samozřejmě i české levicové organizace. Nový rakouský režim po únoru 1934 zakázal a rušil levicové politické strany a organizace, následně se ustavila jednotná politická strana „Vaterländische Front“ (Vlastenecká Fronta) propagující „německé a křesťanské Rakousko“. Do této organizace vstupovali i Češi, ale tito svá menšinová práva zastávali nadále prostřednictvím „Menšinové rady“, která svojí funkci téměř nerušeně a neomezeně vykonávala nejen po anšlusu v březnu 1938, ale až do konce války v roce 1945. V roce 1934 se k české národnosti přihlásilo už pouze 40.000 Vídeňáků, zbytek mezitím asimiloval a přijal německou národnost.

Češi a nástup národního socialismu v Rakousku

Po sjednocení Rakouska s Německem v březnu 1938 pozval nový, národně socialistický starosta Vídně Dr. Neubacher delegaci české Menšinové rady, aby jí prezentoval linii národních socialistů v otázce národnostních menšin a řekl, že národně socialistická strana „zná hodnotu upřímného národního citu“ a proto „ve svém národně socialistickém programu není obsaženo žádné úsilí o odnárodnění“ a žádal zástupce Čechů, aby v případech, kdyby podřízení funkcionáři NSDAP jednali proti těmto zásadám, se se stížnostmi obraceli osobně na starostu města a tento že pak učiní patřičnou nápravu. Čeští zástupci na oplátku slíbili loajálnost vůči novému režimu, kterou vyjádřili výzvou ke kladnému odevzdání hlasu v lidovém hlasování o „sjednocení Východní Marky s Německem“. Neubacher požádal, aby Češi referovali o případných pokusech, kdyby byl na české rodiče vytvářen nátlak, aby přihlásili své děti do německých škol a řekl: „Rakouští Čechoslováci mohou mít proto plnou důvěru ke starostovi města Vídně a nemusí mít z ničeho obavy.“ K respektování národnostních práv české menšiny se cítil Neubacher zavázán i po lidovém hlasování a například v roce 1939 psal župnímu vedoucímu a říšskému komisařovi Bürckelovi, že česká menšina ve Vídni již nepředstavuje hrozbu pro vlastní národ a tudíž „nám to značně usnadňuje politiku největšího vycházení vstříc“ vůči vídeňským Čechům.

Poprask kolem vídeňských Sokolů v Praze

Díky své nacionální a cvičební disciplíně byl vídeňský Sokol (založený jako „župa rakouská“ v roce 1893) chápán jako reprezentativní pojítko k sousední vlasti a tyto vazby měly být demonstrovány i po připojení Rakouska k národně socialistickém Německu účastí na 10. jubilejním Sletu začátkem července 1938 v Praze. Sokolský časopis „Stráž na Dunaji – Věstník sokolské župy Rakouské“ v dubnu 1938 radostně oznámil, že je povolena plná účast vídeňských Sokolů na Sletu v Praze. Tento plán nebyl pokažen ani událostmi kolem částečné mobilizace v Československu v květnu 1938, ačkoliv tato vojensko-politická akce, jejíž skutečné důvody a cíle dodnes nejsou dostatečně vyjasněny, zanechala všeobecně negativní protičeskou odezvu v postojích funkcionářů NSDAP. Přes napjaté mezinárodní vztahy byla účast Sokolů na Sletu v Praze povolena a byl jim zaručen i návrat do Říše. Počítalo se s 1.500 účastníky, kteří se do Prahy vydají hromadně vlakovými transporty a dalšími individuálně cestujícími. V přísně tajném hlášení psal o sokolské účasti župní vedoucí „Dolní Dunaje“ ( tj. Dolních Rakous ) Gerland:
„Dozvídám se právě prostřednictvím dopisovatele jedněch sudetoněmeckých novin, že se vídeňští Sokolové v Praze chovali vesměs slušně. Jeli do Prahy ... s vlajkou s hákovým křížem, museli ji ale na pražském nádraží odevzdat, protože jim bylo vyhrožováno a řečeno, že budou zbiti, pokud by pochodovali s vlajkou na které je hákový kříž. Přesto vídeňští Češi nadále trvali na tom, aby směli ukazovat vlajku s hákovým křížem. V návaznosti na to bylo v ulicích, kterými byl v Praze veden pochod Sokolů, tlampači po dobu celého dopoledne v krátkých časových úsecích hlášeno, aby se Češi chovali klidně, až vídeňští Sokolové napochodují s praporem s hákovým křížem... Cvičebně se vídeňští Sokolové prý výtečně předvedli.“ Tolik pozitivní vyjádření funkcionáře NSDAP, kterého ale jinak určitě nemusíme podezřívat z přílišné náklonnosti k Čechům (!).

Nicméně bylo toto odvážné vystoupení na Sletu nejenom vrcholným úspěchem národního uvědomění vídeňských Čechů ale zároveň i jakýmsi epilogem. Po mnichovských událostech a po vzniku Protektorátu Čechy a Morava přišli vídeňští Češi o svou největší psychickou podporu a tudíž hlavní úsilí spočívalo nyní v tom, udržet v přežití co možná nejvíce českých škol a spolků. Národní „tvrdošíjnost“ postupně upadala a velká část vídeňských Čechů za války co se týče národnostního cítění postupem času rezignovala a asimilovala s okolím. Toto ale nemění nic na jednoznačné skutečnosti, že vídeňští Češi nebyli po převzetí moci nacisty nikterak perzekuováni a nadále mohli využívat svých národnostních práv.
Foto: Lothar Rübelt, Österreich zwischen den Kriegen, Fritz Molden Verlag, Wien-München-Zürich 1979

středa 19. listopadu 2008

90. výročí vzniku ČSR: "Vlastenci" s čistým štítem?


Zvláštní to všehochuť politických uskupení se letos 28. října, při příležitosti 90. výročí vzniku „milovaného Československa“, hnijícího mezitím víc jak 15 let na smetišti dějin, zase opět hlasitě přihlásila ke slovu a demonstrovala své vlastenecké cítění. Zástupci rozličných politických uskupení odhodili a přehlíželi vzájemné antipatie a společným hlasem pěli ódy na historický odkaz první republiky, tzv. odboje atd., a přitom neopomínali varovat před údajnými revizionisty, revanšisty a domácími zaprodanci a novodobými kolaboranty.

Předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková (viz. foto) si veřejně postěžovala nad tím, že mladí lidé v České republice údajně ztrácejí národní hrdost a zapomínají i na „jeden z nejdůležitějších okamžiků v české historii“, čímž 28. říjen podle ní byl. V Národním muzeu promluvili i primátor města Prahy Pavel Bém a předseda Poslanecké sněmovny Miloslav Vlček. Ten podpořil stížnost Dvořákové, že zejména mladší generace je vůči historii lhostejná. Podobně se pohoršoval i kolega Dvořákové, činitel Svazu bojovníků Robert Bardfeld. Svaz bojovníků pravidelně fňuká nad tím, že je mu ve veřejnosti dáváno málo prostoru a požaduje ještě větší podporu státu a médií. Svaz už vícekrát vyžadoval veřejné omluvy a „korekce“ od různých českých médií.

Nad Českým svazem bojovníků za svobodu, a především nad jeho náčelnicí, dlouholetou členkou KSČ a přesvědčenou komunistkou a šovinistickou němcožroutkou Dvořákovou, drží ochranou ruku populista Václav Klaus, který o téhle dámě prohlásil: „Je to člověk pevných názorů, nepodléhající módním vlnám a zkresleným výkladům dějinných událostí.“ Český svaz bojovníků za svobodu (ČSBS) sdružuje přes 10.500 členů a vládnou v něm tvrdou rukou představitelé komunistického „protinacistického“ odboje. Kontinuálně navazuje na Svaz protifašistických bojovníků založený komunisty v roce 1951 a v roce 1990 se pouze formálně přejmenoval. Tento svaz proslul za komunistické diktatury svojí extrémní ideologizací a věrnou službou komunistickému režimu, který mu za odměnu dával nesmírný prostor (intenzivní besídky „odbojářů“ a „partyzánů“ s mládeží na školách apod.). Co na tom, že vysoké funkce ve Svazu byly obsazovány pochybnými osobnostmi, jako tomu například bylo v případě masového vraha a válečného zločince Karola Pazúra. Ten společně se svými kumpány v červnu 1945 ve Švédských šancích na Přerovsku chladnokrevně pozabíjel 265 německých civilistů – jednalo se v drtivé většině o ženy, starce, děti a nemluvňata (s největší pravděpodobností byli mezi zavražděnými i Slováci). Zabitím Němců si tehdy chtěl napravit svojí reputaci jako partyzán, byl sám totiž kdysi členem Hlinkových gard.

Obvyklou ozdobou srazů ČSBS je i bývalý komunistický prokurátor Karel Vaš. Tento téměř devadesátiletý kmet se těší pevnému zdraví a jako „protinacistický odbojář“ ( působil za války u československých vojsk v SSSR mj. jako agent sovětské tajné služby NKVD) se může těšit i na několikatisícový příspěvek k důchodu podle nového zákona o odškodnění tzv. protinacistických odbojářů. "Jeho trestné činy, kdy posílal desítky lidí, kteří se provinili či znelíbili komunistickému režimu na smrt, jsou promlčeny", napsal o něm časopis Týden. Vaš se účastní jako čestný host všech vzpomínek na „protinacistický odboj“ vedle senátorů, poslanců a členů Svazu bojovníků.

Klaus tak udržuje vřelé vztahy s největší organizací sdružující bývalé odbojáře, která na svých internetových stránkách otevřeně proklamuje nenávist ke všemu německému, a to očividně i za cenu neobjektivního falšování dějin našeho národa. Nenávist proklamují bezostyšně a doslova – jakýsi Jiří Hájek píše na stránkách Svazu pod nadpisem Pravda o duši českého národa:

„Už od husitských dob český národ Němce, šlechtu a katolickou církev upřímně nenávidí, a tato vlastnost, podporovaná v 19. století českými spisovateli (A.Jiráskem) a především profesorem – pozdějším prezidentem T.G.Masarykem, je trvalou součástí charakteru českého národa. Ve stopách TGM pokračoval i prezident Edvard Beneš a k naprosté dokonalosti nenávist vůči Němcům, šlechtě a katolické církvi dovedli komunisté… Bojem proti nacistům a sametovou revolucí v roce 1989 byl český národ osvobozen, aby mohl svobodně nenávidět.“ Co dodat, otevřeněji to říci už nejde!

Jistě, kdo se podívá do Národního osvobození, novin vydávaných Svazem, pozná, že v této organizaci mají hlavní slovo lidé plní nenávisti vůči Němcům i lidem prosazujícím smíření. Předsedkyně Svazu Dvořáková byla mezi prvními, kdo děkovali expremiérovi Miloši Zemanovi za jeho sprosté výroky o Rakušanech a sudetských Němcích. Neméně silné je i židovské křídlo uvnitř Svazu– ČSBS inkasoval nemalé peníze z česko-německého fondu budoucnosti. Příliv finančního odškodnění z Německa je lákavý. Symbióza našich odbojářů, sionistických zájmových kruhů a našich pseudovlastenců a populistů šířících pod rouškou údajných národních zájmů nesnášenlivost je viditelná především horlivostí ve falšování historických souvislostí a dat a šíření starých, v zásadě vylhaných národních mýtů. Tak například, pokud jde o tzv. odboj a tzv. československé oběti nacistického teroru, záměrně všechny zúčastněné strany smazávají rozdíly mezi oběťmi rasových a politických postihů. V tisku a na „vlasteneckých“ akcích běžně kolují vylhaná astronomické čísla obětí jako např. „250.000 Němci zabitých Čechů“ a nebo „360.000 zabitých Čechoslováků“, sugeruje se - v tomhle případě to můžeme doslovně říci - výmysl (žido)bolševických ideologů, že všichni Češi měli být Němci fyzicky vyhlazeni, židovské oběti bývají vydávány za české oběti.

Český svaz bojovníků za svobodu pořádal několikrát společné akce s KSČM, Klubem českého pohraničí (KČP), kontaktuje se i s Vlasteneckým klubem. KČP věrně oslavuje předlistopadovou diktaturu a popírá její zločiny, řada členů klubu má za sebou působení u Sládkových republikánů. Návštěva oficiálních stránek KČP mluví ale jasně: hned na hlavní stránce narazíme na fotografie z posledních akcí, na kterých – světe div se – účastníci vesele mávají rudými prapory se srpem a kladivem. A při kliknutím na button Hraničář vyskočí obsáhlý článek funkcionáře KSČM vychvalujícího postoje KSČ za první republiky, v krizi let 1938-1939 a za protektorátu. Článek je prošpikován tradičními zkresleními a vylhanými tvrzeními.

Můžeme zde hovořit o neobolševických a levicově nacionalistických skupinách, přičemž levicoví nacionalisté se hlásí k myšlence slovanské vzájemnosti. Neobolševici a nacionalisté se vzájemně prolínají, prorůstají do státních struktur a část z nich usiluje o obnovu mocenské sféry Ruska ve střední Evropě. Hlásají věci, které každého průměrného Čecha chytí za srdce: sociální spravedlnost a slovanské bratrství. České slovanství spočívá na nevyrovnaností nad svou minulostí a na nenávisti k Němcům, mocně živené podvědomýcm strachem z odplaty za deportaci 3 milionů německého obyvatelstva z Čech a Moravy po konci 2. světové války. Naši pseudovlastenci zcela cíleně vyzdvihují nenávist k sudetským Němcům.

Dnes již víme, že ony dva heroizované milníky českých dějin, které jsou nám stále vyzdvihovány a zdůrazňovány, totiž odboj v éře Protektorátu Čechy a Morava, respektive oběti po Benešem zosnovaném atentátu na Reinharda Heydricha, a ono oslavované, de facto poválečné teatrální „Pražské národní povstání“ , bylo jen šikovnou psychologickou hrou nově nastupujících mocipánů. Z vojenskostrategického hlediska se v obou případech jednalo o naprosto zbytečné provokativní akce, které stály mnoho lidských životů. Efekt měl být v první řadě psychologický a historie ukázala, že tento plán nakonec skutečně vyšel. V momentu, kdy se světová veřejnost dozvídala o Lidicích, si Beneš a jeho exilová vláda spokojeně mnuli ruce a věděli, že jejich chladnokrevně naplánovaná akce dosáhla vytouženého efektu – konečně tekla česká krev a mohl se udělat patřičný dojem na spojence. Podobně tomu bylo i s pražským povstáním. Na poslední chvíli bylo nutno ještě něco podniknout, aby si spojenci náhodou neřekli, že Češi protektorát jen pasivně a bez odporu přežili a dokoncebyli tací, kteří na masových demonstracích zvedali pravice a vyjadřovali podporu protektorátní vládě a Říši. A tak tu byl v květnu 1945 nápad stavět se do cesty zdecimovaným německým vojákům, ustupujícím a prchajícím do amerického zajetí. Opět zbytečně tekla česká krev a opět z toho těžil Beneš a bolševici. Edvard Beneš po válce otevřeně řekl, že nebýt odboje Heydrichiády, pražského povstání) spojenci by nikdy nedovolili nové uspořádání Československa v předmnichovské podobě, včetně vyhnání Němců. Beneš ale už daleko dříve, na podzim roku 1943 neváhal navštívit diktátora Stalina, aby získal Sověty pro jeho vytoužené poválečné vyhnání Němců z Čech a Moravy. Dokonce neváhal pokoušet získat Stalina tvrzením, že vysídlení Němců z pohraničí zahájí podle něj socialistickou revoluci v Československu, neboť veškerý jejich majetek přejde do socialistického vlastnictví a bude spravován českým proletariátem. A tato revoluce že se pak přenese i na celý zbytek poválečné ČSR. Prezident Beneš účinně připravil „velký únor 1948“, to je nesporné. Chápal vyhnání Němců a uspořádání nového Československa podle svých představ za prioritu a to i za cenu bolševizace, kterou považoval za menší zlo. Nelze se tedy divit, že „odbojáři“ a „hraničáři“ na tyto tradice rádi navazují a vzpomínají.

Když jsme u našich šovinistických organizací jako Český svaz bojovníků za svobodu nebo Klub českého pohraničí, lze každému doporučit udělat si objektivní obrázek tím, že se pokusíte s těmihle lidmi o diskusi, třeba jen nějakým příspěvkem na jejich „diskusních fórech“. Tak například na stránkách Svazu bojovníků se můžete sice začíst do příspěvků více či méně inteligentních, vesměs psaných v oblíbeném stále omílaném protiněmeckém šovinistickém a devotním čechoslovastickém duchu. Sebemenší blábol, notující těmhle lidem v jejich nenávisti a šovinismu, si tam najde místo na zveřejnění. V opačném případě ale už neprojdete cenzurou. Podobně je tomu na stránkách Klubu českého pohraničí, kde se sice příspěvek na chvíli objeví, zakrátko je však smazán. Ti lidé totiž nejsou zvyklí na to, že jim někdo oponuje a že jich tvrzení někdo věcně vyvrací. Když se oni rozvypráví kterémkoliv „kolaborantovi“, vykreslí danou osobu samozřejmě vždy jako bezcharakterní, slabošské, oportunisticky vypočítavé a psychicky labilní individuum a ne jako člověka s vlastním mozkem a s vlastním přesvědčením, lišícím se od toho jimi chápaného „vlasteneckého cítění“.

Naši odbojáři, partyzáni, vězni KZ, ex-letci, Sokolové apod. jsou zvyklí na to, že jsou chápáni jako národní autorita, že je celý náš politický kašperlteátr, od Klause až po místního politika, který jim čerstvě odhalil nový Benešův pomník, uctívá jako nějaké národní ikony a obvěšuje je medailemi a vyznamenáními. Jejich kolikrát naprosto překroucené podání našich dějin zůstává totiž bez kritického povšimnutí a hlasů, které si dovolí jim protiřečit, je vskutku málo. Tihle lidé musí být upřímně řečeno v nepříjemném šoku, když je někdo konfrontuje s jinou pravdou a s fakty. Jsou přeci chloubou národa, reprezentace odboje, národní bozi, není-liž pravda? Že si to vůbec někdo může dovolit ?! Že je nevhodné je kritizovat a poukazovat na jejich příležitostné lži ? Nebo už přeci jen konečně ANO? ... Víc než 60 let po válce toto téma nesmíme tabuizovat.

O co těmhle lidem jde, se můžeme také přesvědčit mezi řádky – v projevech bubnují na poplach, že je třeba stále, stále a stále zdůrazňovat a připomínat si odboj a minulost, že je třeba uctívat naší bývalou československou státnost, klanět se pomníkům Beneše a Masaryka. Nebo originálními slovy soudružky Dvořákové z ČSBS hrozí, že Česká republika se „rozpustí jako cukr v hnědé kávě“. Tihle lidé jsou vyloženě nervózní z toho, že už nemají ideologicky pod kontrolou naši mládež v takové míře jak tomu bylo za komunistické diktatury, kdy se pravidelně konaly povinné besídky s „partyzány“ a „odbojáři“ z „Československého svazu protifašistických bojovníků“ na školách a jsou znepokojeni, že dnešní mladá generace má díky intenzivním stykům přes hranice svůj objektivnější názor a že je k Němcům „až příliš přátelská“ a imunní k našim „dnešním kolaborantům a zaprodancům“. Chtějí a přiživují nenávist pod záštitou humanismu a vlastenectví. Přitom jejich nenávist a štvaní s humanismem nemá nic společného, ba naopak. Je na čase, aby se upřímné, skutečně sebevědomé české národní cítění těmhle uskupením postavilo. Češi, kteří se staví proti jejich vylhanému šovinismu, to bude pro ně smrtelná rána – ještě než nastane čas jejich věkem podmíněného biologického odchodu ze scény! A bude to triumf nad starými nádory v našem národě.
Foto: TÝDEN