Mnichovský rozsudek a Posseltův nejlepší rok

Posselt se domnívá, že rok 2015 byl pro sudetoněmecký landsmanšaft prozatím tím nejlepším rokem. Ale lze mu dát vůbec za pravdu?
Gernot Facius
Pozorovatele to hned donutí k zamyšlení a musí se sám sebe ptát, zda mu během posledních dvanácti měsíců snad něco neušlo: List Sudetendeutsche Zeitung citoval z jednoho novějšího projevu Bernda Posselta před Sudetoněmeckou radou tato slova: „Rok 2015 byl nejlepším rokem pro Sudetoněmecké krajanské sdružení (SL).“ No hergot, že by snad rasistické Benešovy dekrety skončily na smetišti dějin? Patří smýšlení české politické elity ohledně kolektivní viny snad již minulosti? Vyjádřily vládnoucí kruhy v Praze konečně ochotu vstoupit do přímého dialogu se svými vyhnanými bývalými krajany? Ne, nic takového se neudálo. Naopak – v Praze umíněně trvají na dekretech bezpráví jako na součásti státní doktríny.

Běžné „demokratické cesty“ k nápravě systému nepovedou: „Dokud lidi nepůjdou do ulic a nebudou zvracet vzteky, nic se nezmění“

Známý burzovní makléř Dirk Müller se domnívá, že systém je možno jedině „zresetovat“ 

Následující myšlenky byly sice předneseny již před necelými čtyřmi roky, ale dodnes kolují po sociálních sítích – zda mají nějakou platnost a zda mají dokonce platnost i v těchto dnech, dokáže čtenář posoudit určitě sám. Přednesl je mediálně známý burzovní makléř a knižní autor Dirk Müller, kterému sdělovací prostředky svého času propůjčili přezdívky „Mister DAX“ a „Dirk of the DAX“. To proto, že se jeho pracoviště na frankfurtské burze cenných papírů nacházelo přímo pod kurzovní tabulí DAX a média se toho chytla a zachytila výraz v jeho obličeji zároveň kurzovní křivkou indexu jako symbol aktuální situace na burze.

Bývaly doby

Související text: Jak Jan Čulík „hluboce trapně“ dezinformuje své čtenáře 
Tomáš Pecina  

Bývaly doby, kdy Jan Čulík, vysokoškolský učitel bohemistiky na University of Glasgow a vydavatel Britských listů, hájil svobodu projevu. V oněch dávných časech jsem s ním spolupracoval a aktivně se snažil uvést deník do podoby, jež by byla slučitelná jak s ochranou autorského práva (Čulík běžně bez povolení překládal a publikoval části článků z britského tisku, ač to bylo v tiráži výslovně zakázáno), tak s požadavkem redakční vyváženosti a neutrality, což se mi posléze nezdařilo, a dále mi bylo než sledovat cestu Britských listů k intolerantně-levicovému pohledu na svět.

Vzpamatujte se!

Manfred Maurer 

Když se dva hádají, existuje pokaždé někdo třetí, jenž má z toho radost. V rozepři ohledně změny stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení existuje hned několik „třetích“, jež mají ukrutnou radost z toho, že vyhnanci se poslední rok zabývají v první řadě jen sami sebou. A sice tu máme jednak českou vládu, která je čím dál méně nucena vnímat landsmanšaft jako nějaký nepříjemný faktor, který klade prst do ran minulosti, jež se v žádném případě ještě nezahojily. Německá spolková vláda může sudetoněmeckou agendu také směle vykázat z denních programů bilaterálních styků. Bavorská státní vláda zase může nerušeně pokračovat ve svém odchýlení se od vyhnanecko-politického kursu předchozích ministerských předsedů vůči Praze, dokud se sudetští Němci budou soustředit především na přehnané zabývání se sama sebou. A také rakouská spolková vláda nebude vyvíjet žádné zvláštní ambice v tom smyslu, aby ve své zahraniční politice přisuzovala vysokou prioritu nejasně definovaným zájmům nějaké rozhádané skupinky lidí.

Předseda Witikobundu píše: Aktuální příkaz říká, abychom postupovali společně!

Ingolf Gottstein, předseda Witikobundu, jenž podal žalobu proti změně stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL), líčí v následujícím příspěvku, jak je podle jeho názoru třeba dále postupovat
Ingolf Gottstein

Česká média před měsícem referovala o rozhodnutí mnichovského soudu
 ohledně platnosti změnění stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení.

Rozhodující je koneckonců skutečnost, že ona neblahá změna stanov nyní není na pořadu dne. Dosavadní podoba je bezesporu platná, ale musí být nyní naplněna praxí, proto si dovoluji prezentovat několik základních myšlenek na téma, co je nutné ještě udělat:

Jak Jan Čulík „hluboce trapně“ dezinformuje své čtenáře aneb Jak se to má ve skutečnosti s jeho „rakouskými prominenty“

Lukáš Beer 

Zdaleka ne jen logo britských The Guardian inspiruje šéfredaktora 
Jana Čulíka ve své práci. Ve své kopírující horlivosti však neověřuje 
novinářskou hodnotu článků vycházejících v jeho mediálním vzoru.

Propagandistická linie Čulíkových Britských listů je samozřejmě již dlouhou dobu široko daleko profláklá, přičemž průhledná systematika manipulace čtenářů je zřejmá už jen z letmého prolítnutí jednotlivých tendenčně sestavených titulků. Britské listy se dnes sotva vyplatí navštěvovat proto, aby se zde člověk „nezávisle“ či „alternativně“ informoval, ale spíše proto, aby si mohl vychutnat Čulíkovy školně-naivní ukázky, jak se lze v rámci „nezávislého zpravodajství“ pokoušet ovlivňovat veřejné mínění v rámci přesně stanovených a předem odhadnutelných propagandistických mantinelů. Je to do jisté míry ovšem škoda, neboť zde tu a tam v minulosti přeci jen nějaká ta „alternativní“ zajímavá informace či ten nebo onen nonkonformní názor zveřejněn byl. Blisty.cz ovšem mezitím už beznadějně zdegenerovaly v Blitky.cz, v jakousi nevěrohodnou směsici „zpráv“ či článků, které se za ně vydávají. Jakou vážnost lze článkům na Britských listech přisuzovat, dokládá i následující aktuální příklad.

Na rozdíl od „vítače uprchlíků“ Matěje Stropnického přiznávají jeho ideologičtí kolegové v Německu a Rakousku hned na rovinu, že Zeleným jde předně o přenárodnění obyvatelstva

Homosexualismus, multirasová společnost a Židé – tři (zajisté náhodné) příklady z posledního týdne
Lukáš Beer

Matěj Stropnický, Volker Beck a Alexander van der Bellen mají 
mnohé společného. Především jsou ale vzornými žáky přenárodňovací 
ideologie Coudenhove-Kalergiho.

Zvláštní shodou okolností na sebe v našich zemích v uplynulých dnech kontroverzně upozornili přední politikové různých národních větví „zelených“ politických stran: V Česku česko-židovský předseda strany Zelených, Matěj Stropnický, nenechává nikoho na pochybách ohledně svého „vítačského“ postoje vůči imigrantské vlně, se kterou se nyní Evropa potýká. V Německu policie zase před několika dny nalezla při náhodné kontrole významného politika strany Zelených, poslance Volkera Becka (který se v zemi „proslavil“ jako „otec manželství homosexuálů“ a je známý jako bojovník proti „antisemitismu“) pervitin, načež se tento muž vzdal veškerých svých politických funkcí, včetně své funkce předsedy německo-izraelské poslanecké skupiny v Bundestagu. A rakouský zelený kandidát na úřad spolkového prezidenta v nadcházejících volbách, Alexander van der Bellen, se na návštěvě německého spolkového sněmu v Berlíně naprosto otevřeně rozpovídal o tom, jak si v souvislosti s aktuálním přílivem mimoevropských imigrantů na tento kontinent představuje ideální etnické složení budoucích „Spojených států evropských“ a docela tím nepokulhával za představami známého zakladatele panevropského hnutí a inspirátora zakladatelů Evropské unie, Richarda Mikuláše Coudenhove-Kalergiho, jehož „evropská myšlenka“ stavěla na cíleném vybudování multirasově promíšené Evropy, řízené – jak to sám ve svých publikacích otevřeně nazýval – židovskými elitami, označovanými jím doslovně jako „panskou rasou“. Rakouský zelený politik van der Bellen sice o takovýchto „elitách“ ve svém projevu před německými poslanci nehovoří, nicméně naprosto v souladu s představami velkého myslitele panevropského hnutí volá po začlenění přistěhovalců z Asie a Afriky do evropského společenství takovým způsobem, aby budoucí generace ve „Spojených státech evropských“ nahlížely na každého zde žijícího Iráčana či Syřana automaticky jako typického představitele nové evropské generace. Ale pěkně popořádku.

Přenárodněná novoroční nadílka

aneb novoroční „Rakušanka“ a prvně narození „praví Vídeňáci“ roku 2016 
Lukáš Beer 

Novoroční "Rakušanka" a novoroční "Vídeňáci" (dole) roku 2016.
Foto: schreenshot ORF Wien Heute

Nastávající evropské generace budou současné počínání vládnoucích politických garnitur nepochybně zpětně považovat za nebývalý těžký zločin vůči evropským národům a jejich tisícileté kultuře. Ale zatímco si už i trvale médii ideologicky masírovaní  jednotlivci v mainstreamových vrstvách pomalu začínají uvědomovat, že tu očividně „něco nehraje“ (ale tito přitom ani zdaleka nedokáží nacházet skutečné příčiny a následky těchto nepřehlédnutelných jevů), běží nadále nerušeně proces cíleného přenárodňování evropského rasového genofondu na plné obrátky. Pojem „přenárodnění“, neboli Umvolkung, dnešní historikové hodnotí jako jedno z největších provinění německého nacionálněsocialistického režimu, například právě vůči českému národu. Pozoruhodné je, že i mezi sudetskými Němci, kteří jsou alespoň zčásti objektivně informováni o skutečných přenárodňovacích úmyslech německých nacionálních socialistů v českých zemích v minulém století – tedy mezi tou malou částí z nich, u kterých předpokládáme, že dobře vědí, že poněmčení se mělo týkat drtivé většiny budoucích českých generací, a že tedy tito vyhnanci a jejich potomci nežijí ve vylhaných tezích českých historiků o fyzické likvidaci všech/poloviny/jedné třetiny Čechů apod. – i tito sudetští Němci označili v rozhovorech se mnou zamýšlené poněmčení Čechů (tj. začlenění českého obyvatelstva se stejnou resp. velmi příbuznou rasovou strukturou do německého národa) za hrubý zločin proti českému národu., pokud ne přímo za plánovanou genocidu.

Posseltova divadelní fraška

Máme teď nové „Císařovy nové šaty“? – Posselt si hraje na nenahraditelného evropského politika a prosazuje své cíle přes mrtvoly. Budoucnost však pro něho nemusí vypadat růžově.
Claus Hörrmann
V Andersenově pohádce to byla dívka, která zvolala: „Ale císař je přeci nahý!“ Tím se nakonec celý švindl proflákl. V realitě to často vypadá trochu jinak. Tu je jeden bývalý poslanec parlamentu EU, který přišel o mandát a jenž o všech zasedacích dnech společně se svou sekretářkou paní Waldburgovou, kterou sám významně nazývá „politickou sekretářkou“ a kterou dle svých výroků i soukromě platí, čile frekventuje dveře politické centrály ve Štrasburku. Jako kdyby se během 8. voleb do evropského parlamentu v roce 2014 nic nestalo a jako kdyby volební hlasy nerozhodliy úplně jinak! O Berndu Posseltovi by se v tomto případě dalo také mluvit jako o novém hejtmanovi z Kopníku.

Promrhaný rok

Manfred Maurer
Končící rok nabízel možnost intenzivně se zabývat všemi otázkami ohledně vyhnání sudetských Němců. A to nejen proto, že podnět k zamyšlení nabízelo například kulaté sedmdesáté výročí. Evropa byla v tomto roce konfrontována s bezpříkladným a zdaleka ještě nepolevujícím stěhováním národů. I když ne všichni, jež k nám přicházejí, jsou uprchlíci popř. vyhnanci, nabízí toto drama přeci jen aspekty připomínající skutečnost, že se dějiny neopakují sice jedna ku jedné, ale přeci jen v pozměněné podobě. Lidé způsobují poměry, jež jiným lidem zase berou jejich vlast. Někteří jsou bezprostředně vyháněni, jiní utíkají, protože jsou ohrožování smrtí nebo vyháněním.

A přeci to jde!

Manfred Maurer 
Pochybovači se vždy rychle ozývají, když se mají hledat důvody, proč něco nemůže fungovat. V Česku slýcháváme až dodneška jako absurdní odůvodnění pro setrvávání na Benešových dekretech důvod, že tyto představují fundament státu, a proto v žádném případě nemohou být zrušeny. Ty stejné osoby vzápětí prohlašují, že dekrety vlastně ani vůbec už nejsou platné. Tak jak tedy? Potřebuje Česko dekrety jako fundament státu, anebo se jich může vzdát, protože něco, co už není platné, přeci už ani nemůže mít žádný účinek? Ve skutečnosti beztak jde o několik málo dekretů, které se týkají sudetských Němců (a Maďarů). Není tu tedy řeč o podkopávání státu, ale pouze o odstranění rakovinového nádoru. Ale ten, kdo se toho dožaduje, tomu se hrozí hned vizí další katastrofy: To by se přeci mohli vracet tihle sudetští Němci a budou chtít nazpět to, co se jim vzalo v letech 1945/46. A to by přeci český stát nikdy v žádném případě nesnesl.

„Tajně pořízená fotografie“ Václava Vlka staršího – judeofilní rádobyhistorik opět zabodoval!

Lukáš Beer 

Jedna z autentických "tajně pořízených fotografií" z koncentračního 
tábora Osvětim. (Autor akvarely: Wladyslaw Siwek)

Patologicky posedlý němcobijec, „islamokritik“ a nepřirozeně (?) vášnivý judeofil Václav Vlk starší, se na stránkách neoficiálního tiskového orgánu české, resp. česky komunikující odnože proizraelské lobby, tj. na Neviditelném psu, čerstvě rozplakává nad skutečností, že EU nyní bude označovat izraelské výrobky z území, okupovaného židovským státem, speciálními nálepkami. Hořkost nad touto domnělou křivdou dohání tohoto autora až ke splácání konstruktu, v rámci něhož se mu podařilo vlastní nenávist vůči němectví, zlost z počínání EU vůči Izraeli a své rasové přesvědčení o kulturní nadřazenosti Židů nad Araby sjednotit v tvrzení, že na vině toho všeho je prý přirozeně a nadčasově antisemitské Německo, ovládající Evropu a bohatnoucí na úkor všech ostatních národů.

„Uprchlická krize“ a nový národovský princip

Gernot Facius 

Azylová lobby dokáže snadno a účinně během krátké 
chvíle zorganizovat masové propagandistické "prouprchlické" akce.

Německo, Evropa na (knižní) podzim roku 2015: Tituly, které nějakým způsobem mají něco společného s hřejícím tématem „vlast“, se sotva ještě dají spočítat. Skepse vůči globalizaci zanechává i zde své stopy. Nová generace autorů se ujímá příběhů ze svých regionů, anebo si posluhuje vzpomínkami lidí, kteří osobně prožili zbavení práv, utíkání a vyhánění. Na podzim svého života se dokonce i pamětníci, jež jsou hrdí na svou „zdařilou integraci“ a jež kdysi odbývali řeči o národní identitě jako maloměšťáctví, vydávají hledat své kořeny. Vlast je přeci jenom více než obyčejné slovo. Vlast se stává bezpečným kotvištěm, čím více se ukazují trhliny v trámoví významných politických institucí. Nyní, v otázce azylu a přistěhovalectví, směřuje evropský projekt ke svému ztroskotání. Narůstá touha po stabilních místech zázemí, kam se člověk může přechodně uchýlit. Právě tato místa začínají být díky novému „stěhování národů“ vystavována tlaku.

Stíny na „vzorové demokracii“

Už za „první republiky“ nebyli židovští uprchlíci v Československu vítanými hosty. Exulanti z Německa v ČSR zato v první řadě útočili na Německou říši, neutěšené menšinové poměry v první republice jim ale nestály za zmínku. 
Fritz H. Schmachtel

Autoři Michal Frankl [zaměstnanec Židovského muzea v Praze, vedoucí „Odboru židovských studií a dějin antisemitismu“ – pozn. NS] a Kateřina Čapková [mj. vyučuje „moderní židovské dějiny“ na „New York University in Prague“] vydali v Praze knihu Nejisté útočiště, ve které relativizují podle jejich názoru v mnoha studiích po dlouhou dobu nekritický a pozitivní pohled na azylovou politiku Československa v letech 1933 až 1938. Podklady tvoří mezi jiným dokumenty různých ministerstev, dalších úřadů a novinové články.

Čtenářský dopis „Sudetenpost“: „Zeman má pravdu!“

Člověk může mít rozporuplný názor na českého státního prezidenta. Nemá rád sudetské Němce a sem tam si připije. Ale má odvahu! Jak je z dalšího zřejmé, vyjádřil v rozporu s průmyslem tvorby veřejného mínění a azylantskou lobby to, co si myslí převážná část obyvatelstva: „Nikdo vás sem nezval. Když už tady jste, tak musíte respektovat naše pravidla, stejně jako my respektujeme pravidla, když přijedeme do vaší země. Když se vám to nelíbí, běžte pryč.“ A u nás se nikdo ani nedováží oponovat tvrzení, že v Srebrenici se odehrála největší masová vražda po Druhé světové válce a nebylo to vraždění vyhnaných Němců. Přitom Druhá světová válka jak známo skončila 8. května 1945. (Čtenář Rudolf Kofler, Graz).

Romantizace

Manfred Maurer 
Tisíce lidí z krizových oblastí tohoto světa putují aktuálně přes Rakousko do Německa. Tato uprchlická a migrační vlna znamená jednu z největších výzev pro Evropskou unii. Protože tyto masy nejsou vždy a všude přijímány s otevřenou náručí a nejeden člověk v této zemi spatřuje v záplavě lidí ze vzdálených kultur také problém, bylo možno v minulých týdnech zaslechnout zmínky o tom, jak šlechetně a nesobecky prý Rakušané dříve jednali při příležitosti uprchlických vln. Vedle početného počtu uprchlíků po povstání v Maďarsku v roce 1956 a během balkánských válek v 90. letech minulého století se neustále také poukazuje na poválečnou dobu. Tehdy prý Rakušané sami nic neměli, ale navzdory tomu prý integrovali mnohé národní Němce s mnohem menšími obtížemi, než je tomu dnes právě v této čtvrté nejbohatší zemi Evropy.

Antiislamismus ano, antisemitismus a anticiganismus ne?

Jan Kratina 

Asi každý pozorný divák současného politického dění v Evropě si musel všimnout jednoho zajímavého jevu. Nebývalý rozmach kritiků islámu v Evropě. Kteří sice na islámu a jeho nositelých nenechají nit suchou a dost často při tom operují s argumentací sahající do středověku a tehdejšího lovu čarodějnic, nicméně jiná cizokrajná nebezpečí nechávají tyto hysteriky kupodivu zcela klidnými. Z úst mainstreamových antiislamistů neslyšíme žádné hrůzostrašné povídky o Židech, Cikánech, nemuslimských Afričanech nebo třeba Vietnamcích, kteří v Evropě už nějakou dobu žijí a náš evropský kontinent svým originálním způsobem "obohacují". Jak si to lze vysvětlit?

Do nekonečna se přít?

Manfred Maurer 
Už celý půlrok se táhne vnitřní sudetoněmecký konflikt ohledně změny stanov. A vypadá to tak, že tomu hned tak nebude konec. Vzhledem k ještě možným instancím v tomto právním sporu je prognóza advokáta Veauthiera, že by k finálnímu rozsudku mohlo dojít až v roce 2018, docela realistická.

V tomto období je vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení právně vázáno na stanovy, které politicky již hodilo přes palubu. De facto tímto nemůže věrohodně zastupovat ani jednu, ani onu druhou pozici. Kruhům, jež jsou krajanskému sdružení málo nakloněny a kterých je docela hodně, se to bude jedině hodit. Čím více se vyhnanci zabývají sami sebou, tím méně jsou politickým faktorem.

Semelová před soudní stolicí

Tomáš Pecina 
Za nic než poněkud trapnou politickou exhibici není možné označit osobnostní žalobu, kterou na poslankyni Martu Semelovou podal její politický konkurent z Brna Michal Kincl (TOP09). Z opatrnosti zažaloval i stranu, za niž se politička předmětným, značně nechutným způsobem medialně presentovala.

Politolog Lukáš Jelínek šířil v pořadu „Události, komentáře“ dezinformace o webu Náš směr

Stránky se prý zastávají „Himmlerovy židovské politiky“, jsou proto „neofašistické“ a nemůžou nikdy uvádět pravdivé informace 
Lukáš Beer 

Zpravodajský pořad České televize „Události, komentáře“ se v úterý večer hned v úvodu věnoval obsáhle problematice současné uprchlické krize a zejména pak reakcím na petici nazvanou „Vědci proti strachu a lhostejnosti“. Diskuse se zúčastnili mluvčí českého státního prezidenta Jiří Ovčáček a imunolog, genetik Ústavu molekulární genetiky AV ČR, signatář jmenované výzvy Václav Hořejší. Svůj komentář připojil na závěr i analytik Lukáš Jelínek z Masarykovy demokratické akademie (think tank politické strany ČSSD).