Práce Kuratoria v létě 1943 nepokračovala pouze na sportovištích. Od 7. července začal vycházet čtrnáctidenní časopis pro mládež pod názvem „Správný kluk“, zaměřený na nejmladší věkovou kategorii chlapců (cca 10-15 let) organizovaných v Kuratoriu (pro děvčata pak o týden později začal vycházet podobně zaměřený časopis s názvem „Dívčí svět“). Vedoucím redakce se stal teprve 20letý František Smrček. Do redakční práce se na určitou dobu také zapojil známý spisovatel a organizátor českého skautského hnutí Jaroslav Foglar. „Správný kluk“ měl redakci přímo v budově ústředí Kuratoria na Senovážném náměstí 24. Dvanáctistránkový čtrnáctideník vycházející každou středu tiskly brněnské závody Globus (na ulici Veveří) nákladem 150.000 výtisků.
[121] Rozsah dvanácti stránek si časopis zachoval dokonce až do jara roku 1945, kdy mezitím protektorátní deníky za ztížených válečných podmínek vycházely v rozsahu pouze dvou stran. (Pro srovnání : čtrnáctideník
„Zteč“ vycházel v nákladu 80.000 výtisků a časopis
„Dívčí svět“ v nákladu 14.000 výtisků.)
[122]
.
Časopis se od svého počátku profiloval v ideologickém duchu politiky Emanuela Moravce a tím spolupomáhal (i když do jisté míry nepříliš zřetelnou formou) působit na nejmladší generaci kuratoristů. Ostatně již v prvním čísle Správného kluka vyšel úvodní článek dr. Františka Teunera, ve kterém byla nastíněna jasná linie nového mládežnického časopisu:
„Čeští chlapci, a to právě ti nejmenší, mohou mít opravdu dnes radost. Vždyť dostanou nový vlastní časopis „Správný kluk“, který jim všechno, co potřebují, také správně vyloží a poví. Nebojte se, milí kamarádi, takových slov, jaká se tam také dočtete, jako je povinná služba, výchova, školení, tělovýchova a která by snad u vás mohla vyvolávati představu nějakého hodně starého a mrzutého profesora nebo učitele. Nová Evropa, o které se budete také dovídat, dává právě těmto slovům zcela nový smysl. Vždyť všem těmto pojmům je vždycky předznamenáno slovo radost, i když vždycky jejich cílem je radostný i tvrdý život sám.
Váš časopis „Správný kluk“ nebude mít suchopárný nátěr nějakých instrukcí, ale bude to živý a citový spoj od jednoho správného kluka k druhému.
Všichni jej budete číst – hlavně vy, co jste 10- až 15letí. Všichni v něm budete vidět svého tichého kamaráda a ať kluk na jihočeské návsi nebo někde na pastvišti moravského Slovácka, oba budou vždycky radostně vyhlížet tohoto svého posla z Prahy, který jim přinese zprávy o všem, co je může zajímat a co jim může prospět.
Dovíte se tam o desetiletých kamarádech, a to vlastně o sobě samých, o celém světě vašeho mládí. Neboť vaše chlapectví, malí kamarádi, třebaže probíhá současně s velikým zápasem dospělých mužů, je předurčeno také k tomu, aby vyzráním vstoupilo do světa, kdy Nová Evropa, o niž se dnes bojuje, bude již plnou a radostnou skutečností. Vaše hra, vaše četba, váš zájem o všechno, vaše čilost duševní i tělesná, to všechno je pro nás již předzvěstí příštího i vašeho budování, k němuž budete povoláni, až dosáhnete mužných let.
Proto váš časopis vás také vždycky bude volati, abyste vstoupili s chutí a bez bázně do nově se tvořícího společenství velikého chlapeckého kamarádského celku, jimž Kuratorium sdružuje všechny české chlapce od 10 let. Tím najdete skutečné prostředí, které odpovídá statečnému radostnému správnému klukovi. Žádných rozdílů nebude mezi vámi a ty konečně nikdy nehrály roli v myšlenkách opravdových chlapců. Vy víte, jak často synáček bohatého továrníka nebo velkostatkáře našel si nejlepšího kamaráda právě v chudém chlapci z cihelny nebo synu podruha ze dvora.
A tak váš časopis „Správný kluk, který dnes vám všem uvádíme, je určen každému chlapci bez rozdílu, jenom chce-li být opravdu správným klukem, chce-li míti opravdu rád všechny své kamarády a chce-li opravdu se snažit vyrůstat ve správného muže, řádného člena českého národa, ve slušného a oddaného občana Říše, v užitečného Evropana a vůbec v poctivého člověka…“ [123]
Vedle zpravodajství bohatě doplňovaného ilustracemi o činnosti Kuratoria a o s tím souvisejícím dění ve vlasti se zde objevovaly články uplatňující čistě výchovné cíle Povinné služby mládeže po vzoru Říše. To také Správný kluk načrtl hned ve svém prvním čísle:
„Pokud jde ještě o to, co vám budu přinášet. Samozřejmě především patřím k těm z Povinné služby mládeže. Jim mám být hlavně pomocníkem. V článcích a reportážích vyprávím, co všechno nového se v naší české mládeži děje, v povídkách vám přiblížím celý svět a ukážu život v pravé podobě.
Navazuji také na to, co se týdně v Povinné službě učíte a o čem uslyšíte vyprávět. Chci vám vyprávění vašich vedoucích a instruktorů ještě více přiblížit. A jinak vám chci v různých maličkostech ukázat celý život a hlavně celý dnešek. Žijeme ve velké době, to vidíte denně kolem sebe a proto se stále víc a víc musíme učit dnešek znát. Nikdy však nezapomeňte na to, že každý správný kluk musí milovat svého ´Správného kluka´.“ [124]
Pochopitelně nechyběly odkazy na aktuální politické události a výročí a populární povídky o boji německých vojáků proti bolševismu na východní frontě či přímo vyprávění vyznamenaných hrdinů branné moci (jako příklad si uveďme úspěšného letce Waltera Nowotnyho, rodáka z rakousko-českého pohraničí.) Krom některých dobrodružných povídek z fronty nebo výkladových článků, které čtenáře seznamovaly s funkcí a vzhledem Železného kříže apod., však časopis nebyl nějak výrazně zaměřen na vojenskou problematiku, jak tomu bylo v případě „Knihovny pro mládež“, o které je pojednáno níže.
.
Úvodní stránky časopisu měly spíše zpravodajský a politický ráz a směřovaly sem především reportáže z různých podniků Kuratoria, objevovaly se zde ve velkém množství fotografie se sportující českou mládeží. V březnu roku 1944 a 1945 se připomínalo výročí zřízení Protektorátu a v dubnu 1944 bylo několik článků (a básní) věnováno Vůdci k jeho narozeninám (vyšel dokonce i obsáhlý článek o soukromé pracovně Adolfa Hitlera). Časopis čtenáře pravidelně seznamoval s životem mladých v jednotlivých zemích, kde byla mládež organizována v podobném stylu jako Hitlerova mládež popř. přímo podle jejího vzoru. Výchovné články byly pak zaměřeny na průběh hodinek Povinné služby, dále v nich pak byl podtrháván i pozitivní přínos tělesné výchovy a zdatnosti - konkrétně té byl přisuzován i estetický význam, o čemž svědčí řada fotografií a kreseb, které zdůrazňovaly „atletičnost“ mladých sportovců a instruktorů Kuratoria. Řada článků pak seznamovala nejmladší ročníky s prací instruktorů, přinášela reportáže z letních táborů Kuratoria a stavěla za vzor ideálního „správného kluka“, který dosáhne jednoho dne věku a schopností k tomu, aby se i on sám mohl stát instruktorem mladších ročníků organizovaných v Kuratoriu. Uprostřed časopisu se objevovaly oblíbené dobrodružné povídky a především rubrika „Kroužky Správného kluka“, která byla zpočátku řízena Jaroslavem Foglarem a po jeho odchodu V. Náprstkem. Prvně jmenovaný přispíval do časopisu zpočátku populárním kresleným seriálem „Svorní Gambusíni“, který se objevoval za zadní stránce a líčil dobrodružství stejnojmenného kroužku Správného kluka (v novém ročníku 1944 už Foglar nepůsobil a byl zařazen nový, podobně motivovaný kreslený seriál „Lví srdce“; později odpadl seriál na zadní straně úplně a ke konci války byly na jeho místě zveřejňovány kreslené instrukce, jako například jak se mají chlapci chovat při leteckém náletu).
.
Správný kluk se měl dozajista stát nástupcem velice oblíbeného časopisu „Mladý hlasatel“, zastaveného roku 1941, byť se k jeho odkazu formálně nehlásil:
„Nechtějte srovnávat Správného kluka s Mladým hlasatelem, Malým čtenářem, Srdíčkem, Rajskou zahrádkou atd. Všechny tyto časopisy vznikly v době hlubokého míru a měly vám přinášet jen zábavu a rozptýlení. To však není úkolem Správného kluka, jeho úkol je mnohem vyšší: Správný kluk je mluvčím nejmladšího věkového stupně chlapců z čestné služby, mluvčím organizace sjednocené české mládeže a má za úkol pomáhat vás vychovávat, sbližovat vás navzájem a zpevňovat váš vztah k čestné službě. Správný kluk vás učí plně povinnosti. Učí vás všemu, co znamená průpravu k životu!“ (Správný kluk, č. 15 /1944, František Smrček v článku Velká prázdninová soutěž Správného kluka.)
[125].
„Mladý hlasatel“ byl týdeníkem pro mládež vydávaný od roku 1935 v koncernu Melantrich. Poté, co se jeho redaktorem stal v letech 1938-1941 Jaroslav Foglar, se díky příběhům Rychlých šípů proměnil v kultovní časopis. Nedlouho před zákazem v květnu 1941 vycházel v nákladu přesahujícím 200.000 výtisků.
[126] Časopis Správný kluk se také rozhodl navázat na tradici čtenářských klubů Mladého hlasatele (ale např. i týdeníku „Kulíšek“) a založil kluby obdobné, které nesly název „Kroužky Správného kluka“. Navíc byl pro práci v jeho redakci zpočátku získán i bývalý redaktor Mladého hlasatele a otec jeho čtenářských klubů Jaroslav Foglar, který se měl stát tak trochu návnadou, jež by vzbudila zájem patřičného množství bývalých čtenářů zrušeného časopisu o jeho nástupce. Foglar do redakce nevstoupil, ale byl jejím externím spolupracovníkem s čtenářskými kroužky, které se objevily již v prvním čísle. Časopis Správný kluk byl ryze chlapecký a proto ani do kroužků neměla děvčata přístup. Kroužky měly na rozdíl od klubů Mladého hlasatele jistá usměrňovací pravidla, ale přesto měly pro hochy v Protektorátu velký význam, protože obsah časopisu byl tvořen kvalitními spisovateli. „Kroužky Správného kluka“ podléhaly Kuratoriu a jejich členové museli navštěvovat vedle nich ještě některý další řádný spolek pověřený prováděním povinné služby. Také se měli řídit svým ideovým desaterem, které znělo:
„1. Mám rád své rodiče a vedoucí. 2. Jsem poslušný, rád se podřídím zkušenějšímu. 3. Mluvím vždy pravdu. Vím, že lhář nemůže být nikdy dobrým kamarádem. 4. Kamaráda nikdy nezradím a neopustím ani v největší nouzi. 5. Mám rád všechno krásné, jsem nepřítelem každého, kdo krásu ničí a kdo se jí vysmívá. 6. Moje první povinnost je být zdravý a tělesně zdatný, nikdy svévolně nevynechám žádnou hodinku čestné služby mládeže. 7. Chci dodávat jiným chuť k práci a k životu, jsem proto vždy v dobré náladě. 8. Chci být prospěšný, pomohu každému dobrému člověku, bude-li pomoci potřebovat. 9. Vím, že všichni Češi mají pracovat pro jediný cíl, který určí odpovědní vedoucí českého národa. 10. Jsem správný český chlapec: rázný, odvážný, čestný a věrný svým vedoucím.“ [127].
Řada čtenářských kroužků zaniklých časopisů se měnila v Kroužky Správného kluka a hlásili se stále další noví zájemci. Pro velký zájem musela redakce čtenáře upozorňovat, že není třeba, aby časopis odebíral každý člen kroužků:
„Pro 1 kroužek stačí jen 1 výtisk Správného kluka. Poptávka po Správném kluku je a bude velká, neboť zájemců je o mnoho a mnoho tisíc více, než výtisků. Z tohoto důvodu nežádáme, aby každý člen čtenářského kroužku Správného kluka odbíral, - naopak – žádáme, aby kroužek odbíral jen jeden výtisk dohromady!“ V souladu s vykonávání Povinné služby mělo probíhat i případné slučování malých kroužků, které měly třeba i jen 4-5 členů:
“Větší celky, vzniklé ze spojení několika kroužků, možno povolovat jedině tehdy, když řízení takového útvaru se ujme dospělý instruktor Povinné služby. Potom jest nám spojení vítáno! V tomto spojení jednotlivé kroužky ale nezaniknou, každý má své číslo i název, každý vede sám sebe, má své bodování, schůzky atd. Jeho snahou je vyniknout čestným způsobem nad kroužky ostatní při výkonu Povinné služby, v jejích závodech a hrách.“ [128].
V průběhu roku 1944 byly redakcí zaváděny tzv. Vzorné kroužky Správného kluka a k tomu oprávňující zkoušky, jichž se musely povinně zúčastnit kroužky čítající minimálně 12 členů (ostatní se směly zúčastnit dobrovolně). Zkoušky se konaly za spolupráce okresních pověřenců Kuratoria. Všechny vzorné kroužky měly jednotný odznak s příslušným číslem a jménem jejich obce nebo města. Zkoušky se přitom skládaly ze tří částí: z jednoduchých pořadových cvičení (vlevo bok, vpravo bok apod.), ze sportovních zkoušek (kotoul vpřed, kotoul vzad, skok do dálky z místa a s rozběhem, skok vysoký, běh a společná hra) a konečně i z otázek z oblasti duchovní výchovy, které však nebyly náročné a šlo o „něco, co již znáte z Povinné služby a ze školy“, jak charakterizoval V. Náprstek. Kroužky měly jednou měsíčně odevzdávat hlášení, kde se např. uvádělo, kolik daný kroužek za poslední měsíc uskutečnil schůzek, akcí a výletů. Za vzor takového hlášení uváděl „Správný kluk“ v jednom ze svých vydání dopis čtenáře Jaroslava Klimenta, člena kroužku „Lví srdce“ z Prahy:
„V minulém hlášení jsme Vám psali, že činnost našeho kroužku je dosud poměrně malá. Nyní se však snažíme rozvinout ji co možná největší měrou. Půjčujeme ve škole svým spolužákům jednotlivá čísla SK, protože chceme i těm, na které se při omezeném množství výtisků nedostalo, umožnit jeho přečtení. Hrajeme také loutkové divadlo. Máme sice již staré loutkové divadlo, ale chceme si je opravit podle návodu v SK. Své schůzky řídíme podle programu, který vyhází v každém čísle SK. Tento program dodává schůzce radostný, ale přitom spořádaný výraz, který vyniká nad ubohé hry a zábavy, kterými se mnoho našich chlapců zabývalo, než byli sjednoceni a přivedeni na správnou cestu Kuratoriem pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě.
pokud nám to počasí a také učení, kterého máme na střední škole stále dost, dovolí, podnikáme vycházky do okolí. Navštívili jsme již naleziště zbytků pravěkého člověka v Šáreckém údolí, kde se nám podařilo najít několik střepů popelnic. Prohlédli jsme si také lesík v Košířích, kde jsme viděli mnoho starobylých soch a letohrádků.
Uvažujeme také o přijetí dvou nových členů, kteří by náš počet doplnili do požadovaných šesti členů. Dlouho jsme nemohli najít chlapce, které bychom mohli přijmout do svého kroužku, ale konečně jsme našli takové, kteří vyhovují našim požadavkům a budou s námi rádi v našem kroužku spolupracovat. V této věci očekáváme ještě zprávy, které (jak jsme se dočtli v minulém čísle SK), budou otištěny v příštím čísle.
Při čtení SK nás překvapilo, že kroužek, jehož osudy jsou otiskovány na poslední stránce, má stejné jméno jako kroužek náš. Okolnost, že tento čestný kroužek SK má také jméno „Lví srdce“, nás zavazuje, abychom ani my nedělali tomuto jménu hanbu. Kroužkům správného kluka zdar!“ [129] .
Časopis vycházel pravidelně do jara roku 1945, ale již zhruba od října 1944 byl vzhledem k aktuální geopolitické situaci zřetelný ústup politicky-duchovně-výchovných článků ve prospěch z politického hlediska v podstatě „nevinných“ dobrodružných povídek a na přelomu let 1944/1945 se navíc negativně projevila válkou způsobená omezení i na kvalitě papíru a tisku. Podobně jako čtrnáctideník „Zteč“ si však i „Správný kluk“ věrně zachoval až do posledních válečných týdnů linii, která mu byla dána do vínku při jeho založení v létě 1943. Důkazem toho je i výzva, kterou Správný kluk uveřejnil na první stránce ve svém čísle z 13. září 1944:
„Jsme již v šestém roce války, kamarádi. Evropa, vedená německým vojákem, brání svou kulturu a civilisaci proti zákeřným ničitelům a barbarům na Východě, Západě i Jihu. Evropa, matka civilisace, v ní nemůže podlehnout, protože porážka by znamenala konec celému našemu kvetoucímu životu.
Chodili jsme v rámci akce „Umění mládeži“ do českých divadel, tisícům z vás Kuratorium ukázalo Prahu s památkami své staré císařské slávy, máte úctu jistě ke všemu, co nám tu zanechali naši otcové, k národním krojům, národním písním, chodíte po špičkách kolem míst, o nichž vám rodiče vyprávějí, že jsou památné. To všechno je ohroženo barbarstvím nepřátel. S šestým rokem války vyhlásila Říše pronikavá omezení v životě v zázemí. Všechny síly se dnes musí upnout k vítězství. Žádná ruka nesmí zahálet. Každý musí myslet na budoucnost. Bez obětí by nebylo vítězství ani budoucnosti.
Omezení, nasazení všech sil pro vítězství nad zběsilým nepřítelem, jsou i v našich zemích. Jde-li o záchranu Evropy, jde i o záchranu naši. Vítězství Evropy bude znamenat i zabezpečení naší budoucnosti, svět radosti pro naše mládí, velký a silný život.I nás, kamarádi, se dotýkají omezení. Až do konce války – je zastavena akce „Umění mládeži“. Nebude také již tolik slavností. Omezení jsou i ve vaší školní výchově. Služba mládeže se však neruší. Ta vám zůstává zachována.
O prázdninách, s nimiž jste se neradi loučili, jste konečně ukázali, že o vás se nemusíme strachovat: jste silní a stateční chlapci a nevzpíráte se povinnostem doby! Na žních pomáhala celá česká mládež. Chlapci z měst přišli ve svých formacích. Venkovští kluci nezaháleli. Kolik 13letých a 14letých jsme zahlédli, jak docela sami orají v polích, jedou s povozem nebo vydatně pomáhají vázat snopy a stavět panáky. Studenti ve městech, jako v Praze, v Brně a v Plzni, oblékli na sebe kabátek průvodčích elektrických drah a své prázdniny strávili v tramvajích. Obětovali prázdniny, jen aby mohli pomoci! Zpříjemnili mnohdy vašim unaveným rodičům cestu z práce a umožnili jim třeba i pohodlnější návrat. Jiní chlapci nastoupili k službě na drahách. Chladnou krev a rozvahu osvědčilo tisíce mladých kamarádů v městech, postižených leteckými nálety.
Ve zkouškách, jimž vás vystavuje osud, jste obstáli s prospěchem. Jen tak dál! Zatněte ještě více zuby! Vydržte i v posledním kole! Dnes již každý 14letý musí být již mužem! Vlajky, které vlají nad našimi hlavami, nesmíme opustit! Ve jménu svého mládí! Kdo z vás by opustil kamarády v nouzi? Ve chvíli, kdy všichni máme tvořit nezničitelnou hráz? Kdo z vás by chtěl být poznamenán ošklivým jménem zběha? Celý náš zítřek je v sázce!“ [130]
.
Knihovna pro mládež.
Kuratorium oblíbeným rodokapsovým sešitům, které mezi mládeží kolovaly v předválečných výtiscích, otevřeně vyhlásilo válku již na začátku roku 1943 a ve spolupráci s nakladatelstvím Orbis vytvořilo projekt Knihovna pro mládež. Jednalo se o vydávání podobných sešitů, ovšem s naprosto odlišným obsahem. Hrdiny příběhů této edice byli němečtí vojáci, svádějící hrdinské boje na frontách první i druhé světové války. V lednu 1943 začalo nakladatelství Orbis s vydáváním ilustrovaných sešitů,které vycházely dvakrát v měsíci. Jednalo se o překlady vybraných německých sešitů vycházejících ve „Válečné knihovně německé mládeže“ (
Kriegsbücherei der deutschen Jugend) a „Erlebnis-Bücherei“ v nakladatelství berlínské společnosti Steiniger. Tyto sešity narazily u české mládeže na takový zájem, že nakonec bylo nutné zvýšit původní náklad 10.000 exemplářů vždy jednoho titulu na 120.000 kusů a navíc musely být dotištěny předcházející díly. Za první půlrok produkce „Knihovny pro mládež“ (tedy do 30. června 1943) vyšlo celkem jeden a půl miliónu (1,440.000) výtisků.
[131]
Tento vydavatelský počin byl náležitě v tisku komentován a vkládaly se do něj velké naděje:
„Knihovna pro mládež bude jistě přijata českou mládeží velmi příznivě, poněvadž jí úplně nahradí bezobsažnou dobrodružnou četbu románových sešitů četbou hodnotnou, přinášející prvky, které české mládeži jsou velmi potřebné.“ (Zteč, roč. 2, č.2, 1943) Podobně hlásal ve svém prvním čísle i časopis „Náš směr“ (č. 1/1943), vydávaný pro vnitřní potřeby Kuratoria, že Knihovna pro mládež měla přispět k tomu,
„aby se mládeži dostala do rukou vhodná literatura a konečně se tak odstranila zhoubná četba, jež otravovala ducha mládeže.“ [132].Nebylo by však správné domnívat se, že šlo v tomto případě o zcela první podnik tohoto druhu. Ještě dlouho před samotným založením Kuratoria proběhla podobně laděná propagační akce, v rámci které se však nejednalo o vydávání vlastních publikací, které měly české děti sbližovat s tématikou válečného hrdinství, ale při které již tehdy figurovalo nakladatelství Orbis. Na základě soutěže vypsané říšskou brannou mocí, na kterou odpověděly českomoravské děti prostřednictvím 27.000 dopisů, byla v roce 1941 nakladatelstvím Orbis vydána publikace „Slovo mají děti“. Kniha byla v podstatě výběrem textů z dopisů, které zaslaly české děti, které v nich líčily svůj pozitivní vztah k německým vojákům. Tématicky se příspěvky vracely především k 15. březnu 1939, jak dokládají následující tři ukázky z publikace:
„15. března 1939. Pošmourný, mlhavý den. Na ulicích stojí od rána houfy lidí a pozorují příjezd německého vojska. Odpoledne 17. března přijelo vojsko také k nám do Veselí n. Mor. Byli ubytováni v zámku, v zámeckém dvoře a ve škole. Bydleli jsme ve škole, kde můj otec byl dlouholetým školníkem. Tak jsme se scházeli denně s německými vojáky a byli jsme velmi dobří kamarádi, poněvadž umíme částečně německy. Chodili si k nám vypůjčit různé maličkosti, jako kbelík na omývání aut, hadry, kartáče atd., a pak hlavně poslouchat německé zprávy z radia. To nás byla vždy plná kuchyň, protože je nás 6 dětí a pravidelnými hosty bylo 10 vojáků. Nikdy však nezapomněli nám přinést pamlsky. Tak byli u nás po 3 týdny. Bohužel, přišel rozkaz k odjezdu. Loučili jsme se navzájem velmi těžce, skoro jsme plakali. Na památku nám každý z našich denních kamarádů něco daroval. Často, ba velmi často vzpomínáme na tu krásnou dobu. Navzájem si posíláme s vojáky i pozdravy, dokonce nás již pětkrát navštívili. Milada Strachotová, Veselí n. Mor., Zbrodek 218.“ [133].
„Není tomu ještě rok, co k nám do Čelákovic přišli němečtí vojáci. Cestou do školy uslyšela jsem z dálky jejich zpěv. Rázně pochodovali a při tom zpívali německou pochodovou píseň. Došli až na náměstí. Postavili se do pozoru a čekali, až velitel rozkáže „Rozchod!“. Potom ošetřovali své vozy a auta. Ráda bych je byla pozorovala, co budou dále dělati, ale pospíchala jsem do školy. Nemohla jsem se dočkati, až skončí vyučování. Konečně se ozval zvonek. Vyběhla jsem ze školy a po obědě spěchala na náměstí. Po městě se již rozneslo, že tu jsou němečtí vojáci, proto tam bylo mnoho dospělých i dětí. Vojenští kuchaři vařili a ostatní si zatím prohlíželi město. Všude je uvítali s vlídnou tváří. V určenou dobu se všichni sešli k obědu. Každý vojín si přinesl nádobu a kuchař mu do ní nalil polévku. Také chudé děti z Čelákovic dostaly do hrnečku teplý nápoj, třeba několikráte. Měly radost a ve škole mi potom vyprávěly, jak si pochutnaly. Všude bylo veselo. Naše radost však netrvala dlouho. Vojáci musili odejíti. Po jejich odchodu bylo všude jak po vymření. Jiřina Hrdinová, Čelákovice č. 378.“ [134].
„Když německá branná moc přišla ochránit naši vlast, projížděli němečtí vojáci branné moci naší obcí Hlubokou. Silnice je dosti ke kopečku, byla olita ledem a koním to klouzalo. Nás několik kluků přinášeli jsme ozuby a pomáhali, čeho bylo třeba. Snažili jsme se také s nimi hovořit, poněvadž ze školy také trochu německy umíme. Vojáci nám děkovali a velice slušně se k nám chovali, obzvláště s námi dětmi se bavili a bylo viděti jejich lásku k nám. Byli čistě oblečeni a velmi dobře vybaveni. Asi třetí den projížděli jiní vojáci německé branné moci. Stavěli se v naší obci, vařili a pak obědvali. Každému nám dali rýži s masem, která nám velice chutnala. Takových případů a podobných bych mohl napsati více. Němečtí vojáci jsou nejudatnějšími a nejspolehlivějšími vojáky Evropy. Proto si jich važme, že nás ochraňují po celou dobu války. Bohumil Kalíšek, Hluboká č. 15, p. p. Kdyně.“ [135].
Když protektorátní tisk informoval v souvislosti se zahájením druhé soutěže Wehrmachtu, pcochopitelně že pozitivně bilancoval výsledky soutěže první, která byla zakončena v roce 1941:
„Německá branná moc je mezi českou mládeží velmi populární a její vojáci jsou u ní v oblibě od prvních chvil, kdy se s nimi česká mládež setkala. Svědectví o tom podala soutěž před dvěma lety, jejíž nejlepší příspěvky byly shrnuty do sborníku „Slovo mají děti“. Je to výběr z tisíců projevů českých dětí, líčících první setkání s německými vojáky. Byly to projevy nejen zájmu, nýbrž i obdivu a úcty, kterou si němečtí vojáci získali svou vlídností a namnoze i pohotovou pomocí dětem a civilnímu obyvatelstvu při různých příležitostech.“ (Lidové noviny, 24. května 1943.)
.
Obr.: Praha, 22. května 1943 - na snímku promlouvá plukovník von Wick k 16 českým výhercům soutěže o Wehrmachtu.
O dva roky později byla německou brannou mocí uspořádána mezi českou mládeží soutěž další, tentokrát na námět těžší. Účastníci měli vybrat z novin nějaký článek o německé branné moci, který je nejvíce upoutal, a přeložit jej do němčiny. Měřítkem při posuzování došlých prací byla úvaha, „jaký poměr zaujímá účastník soutěže k branné moci, zdali je jeho zájem dán jen věcnými zřeteli či zdali vychází ze srdce“.
Ostatně nechme hovořit dobový tisk:
„Ohled na jazykovou správnost při posuzování překladu byl druhotný, třebaže soutěž nepochybně podnítila zvýšený zájem o německý jazyk a třeba se účastníci předstihovali ve snaze, přetlumočiti vybraný článek co nejpečlivěji. Výsledek soutěže byl překvapující. Sešlo se přes 10.000 odpovědí. Obecně lze říci, že česká mládež sleduje s účastí hrdinný boj německé branné moci o zajištění osudu Evropy, oceňuje jej také jako boj za lepší budoucnost českou a německých vojáků si za jejich obětavost váží. Soutěže se zúčastnila mládež ze všech koutů Čech a Moravy, z měst i vesnic, ze všech typů škol, od obecné až po odbornou, a účastníci zastupovali všechny věkové stupně mládeže. Pozoruhodná a překvapující byla účast dívek, jejichž zájem nezůstává za hochy.“ .
Obr.: Na prvním snímku vyslovuje učitel Karel Hájek generálmajoru dr. Ziervogelovi poděkování za udělení ocenění dětem.
Vybraných 2000 prací bylo odměněno německými a českými knihami, majícími většinou vztah k branné moci, potom také obrazy, plnícími pery, patentními tužkami, kreslícími a rýsovacími soupravami a jinými potřebami pro školu. Šestnáct účastníků soutěže, kteří zaslali nejlepší práce, bylo pozváno na sobotní dopoledne 22. května 1943 do Prahy do budovy úřadu zmocněnce branné moci u říšského protektora a byli slavnostně odměněni osobně. Dostavili se se svými rodiči a částečně i se svými učiteli. Byly to děti od 9 do 19 let z nejrůznějších českých a moravských krajů a bylo mezi nimi pět dívek. Plukovník von Wick v proslovu k nim pochválil jejich výběr článků, který podle jeho slov „svědčil o srdečném obdivu pro výkony německých vojáků“, a nabádal je, aby nezapomněly na závazky, které „má česká mládež k těmto obráncům Evropy“, a na úkoly, které z toho pro ni samu vyplývají. Potom byly vyznamenané děti podarovány rozhlasovými přijímači, houslemi, vzácnými originály, drahocennými rýsovacími soupravami, k nimž mnohé dostaly nádavkem stavebnice, knihy a květiny. Vrchní vládní rada dr. Saurbier kvitoval jménem ministerstva školství zájem českých dětí o brannou moc a blahopřál vyznamenaným. Náčelník generálního štábu a zmocněnec branné moci u říšského protektora, generál dr. Ziervogel, pak vyslechl jménem zmocněnce branné moci dík vyznamenaných účastníků soutěže za udělené dary. Tlumočil jej Karel Hájek, učitel z Kolodějů, a ujistil generála, že „česká mládež je svým srdcem u vojáků branné moci a nezklame je, neboť je si vědoma, co svým hrdinstvím vykonali také pro českou domovinu“.
[136]
. O soutěži pro českou školní mládež v červnu 1943 obsáhle na celé stránce vlídně referoval i německý magazín Unsere Wehrmacht in Böhmen und Mähren, který obvykle přinášel zprávy a reportáže ze života příslušníků branné moci a o vojenské přípravě Hitlerovy mládeže: "Aby nedošlo k nedorozumění: naše snímky, které lze vidět vedle, představují pouze jen malinký zlomek z celkového počtu 2000 žáků a žákyň, kteří si vyzařujíc radost mohli posbírat výhry v soutěži branné moci o ceny, která byla provedena zplnomocněncem branné moci v Čechách a na Moravě. Když se nad tím zpětně zamyslíme, tak to vůbec nebyla snadná práce vybrat obrovský počet 2000 výherců z více než 10.000 odpovědí, které vytvořila česká mládež pro soutěž branné moci o ceny. Tím jsme také hned zjistili, jaký velký úspěch tato 2. soutěž branné moci o ceny opět měla u české školní mládeže. Úkol, který byl dětem stanoven, sám o sobě nebyl těžký, ale předpokládal přeci jen celkem pořádnou míru znalostí německého jazyka. (...) Brzy poté, co byla soutěž školákům oznámena rozhlasem a ministerstvem školství, u nás nastal příliv prací, který jsme sotva očekávali. Nejdříve to byly tucty, pak stovky, ale pak už tisíce dopisů, které přinášely tu a tam celkem výtečné práce, takže pak nebylo snadné vybírat ty nejlepší mezi nabízenými. A skutečně pak třídění probíhalo několik týdnů. Není snadné vybrat 2000 soutěžních příspěvků a k tomu se ještě přidal fakt, že se účastníci soutěže skládali z nejrůznějších věkových stupňů. Počínaje devítiletými chlapci a děvčaty až po devatenáctileté studenty a studentky, kteří stáli bezprostředně před maturitními zkouškami, ti všichni nám posílali své překlady. Jedni pečlivě a ortograficky a stylově správně, ti nejmladší ještě s různými překladovými chybami a sem a tam také v pravopisu ještě ne zcela bez námitek. Ale ze všech těchto vyřešených úkolů soutěže nevycházela pouze chuť a láska k této práci, radost, že znalosti německého jazyka sahají již tak daleko, že se člověk mohl spoluúčastnit. Obzvláštním znakem byl zájem české mládeže všech věkových stupňů o brannou moc jako takovou. Již výběru témat byla věnována vesměs obzvláštní péče. Obrázky a stejně často také vlastní kresby ilustrovaly tyto zprávy o skutcích německých vojáků, zkrátka, z téměř každého jednotlivého článku hovořilo porozumění - a v mnohých případech můžeme vším právem také tvrdit, že také láska k ochránci vlastní domoviny. Že kolegium rozhodčích při této hojnosti dobré vůle a přičinlivé práce vůbec nemělo lehkou práci, se dá jen pochopit." [137]
Soutěže pořádané Wehrmachtem pro školní mládež nebyly ničím neobvyklým, o čemž svědčí i seznamy výherců soutěží pro německé děti v Čechách a na Moravě uveřejňované zmíněným časopisem. V seznamech výherců tu a tam lze narazit i na kompletně česká jména dětí (tedy i křestní).
.
Obr.: Po předání cen (1.snímek) a poblahopřání se všcihni společně odebrali na oběd (2. snímek byl pořízen před štábní budovou branné moci). .
V podstatě na tyto dvě jmenované, propagandisticky laděné soutěže, navázalo počátkem roku 1943 Kuratorium pro výchovu mládeže, když se ve spolupráci s nakladatelstvím Orbis pustilo do vydávání “Knihovny pro mládež”. Již prvních pět vydaných svazků jasně ukazovalo cestu, kterou si Knihovna pro mládež vytkla. Nejlépe jejich charakter vystihly opět zprávy v protektorátním tisku, které se vydáváním sešitů obšírně zabývaly:
„V drobných svazcích přibližuje (knihovna – pozn. autora) poutavým způsobem smysl velkého zápolení, jehož jsme svědky. Nejsou to pouhé obvyklé válečné reportáže, je v nich vystižen především duch, kterým je naplněna říšská branná moc, bojující o nové uspořádání světa. První svazek „Průlom Metaxovou linií“, od válečného zpravodaje Ernsta Ericha Strassla, líčí nástup říšské branné moci v dubnu 1941 proti Řecku, protivníkovi, který se upsal Anglii a tím zpečetil svůj osud. Vojenské taktické umění, skvělá technika a nezdolný duch německých horských divisí zmohly mohutnou obrannou linii, hluboce vklíněnou do horského masivu a rafinovaně využívající potíží terénu. Zvláště líčení tvrdého boje o silně opevněný Istibel je dramatickou epopejí novodobého válečnictví. Druhý svazek „Zákopníci ničí sovětské přísunové spoje“ od Waltera Menningena přináší nás na východní frontu, kde zákopnický prapor vykoná za nejnepříznivějších podmínek důležitý úkol: přetne dvě železniční trati a silnici, životní tepny nepřátelského přísunu.
Třetí svazek „Proti nepříteli do severských vod“ od Fritze Böltze seznamuje mladé čtenáře s oním překvapivým činem, který předešel úskočné plány Anglie v Norsku. Bergen, jehož obsazení je vylíčeno v tomto svazku, je jen jedním článkem v řetězu míst, kde se říšská branná moc zapsala nesmazatelným písmem. Ve vyprávění zvlášť zaujme vzorná a kamarádská součinnost válečného námořnictva s pozemním vojskem a letectvem. Čtvrtý svazek „V táboře Sidi Bishr“ vrací se autor Heinrich Ritter von Düsel k závěru minulé světové války na její frontu na Blízkém východě. Hrdinný boj proti nepřátelské přesile, za který byl autor vyznamenán vysokým řádem, i život v zajateckém táboře jsou vyprávěny s přesvědčivostí přímého účastníka. Pátý svazek „Posádka Ju-88 se vrátila“ od válečného zpravodaje Antona Müllera-Engstfelda vypráví o dobrodružství čtyřčlenné posádky německého zvědného letadla, které po statečném boji s přesilou nepřátelských stíhaček bylo sestřeleno nad neprostupným lesem. Cesta houštinami, zrádnými močály a nepřátelskými liniemi, plná nejrozmanitějších nebezpečí, čte se jako líčení nejnapínavějšího dobrodružství.
.
V roce třicátémdevátém, šest dní před počátkem této války, u mikrofonu jsem Polsku předpověděl, že zahyne jako žoldnéř odumírajícího západu, nezačne-li nový život v rodině středoevropských národů, která pod vedením Německa svým hospodářským rozkvětem záhy zastíní západ i s Amerikou. Političtí karbaníci tvrdili, že jsem přišel o rozum. Tehdy byly v módě tak zvané polské vtipy. Uplynuly tři týdny a vtipálkům ztuhl smích v hrdle. Nepolepšili se však. Poněvadž jsem měl pravdu, zanevřeli na mne ještě více a vždy čas od času mi předpověděli zlé konce přesně na den. Právě před pěti lety nějaká mafie mi sdělovala, že přestřihne nit mého života 15. května 1940, kdy francouzsko-britské jednotky potáhnou Václavským náměstím.
Jedno mu však už Moskva nechce trpět. Plete-li si totiž rok 1944 s rokem 1935 a když si znovu začíná hrát na Cavoura střední Evropy. Proto dostal počátkem prosince Jan Masaryk tolik vyhubováno v sovětském listu „Vojna i rabočij klas“ za tvrzení, že třetí republika bude mostem mezi Sovětským svazem a západní Evropou. Sovětský úřední dopisovatel ve vzpomenutém listu prohlásil, že Moskva takový most nepotřebuje a že si už upraví své vztahy k západu bez cizí pomoci. Od prosince r. 1943 pro politiku britskou a americkou jsou české země územím uzavřeným. To víme my a to se stydí přiznat londýnští emigranti. V Teheraně si vynutil Stalin také zřízení druhé fronty. A tak po přistání Anglo-Američanů v Normandii nic netušící mafiáni pokračovali v prorokování. Po zradě Bulharska, Finska a Rumunska byl konec války stanoven na září. Pak byl přeložen na 28. října, a když ani to neklapalo, tedy na svátky vánoční. Zatím bolševici od východu obsadili území bývalé Podkarpatské Rusi a část východního Slovenska. Před měsícem jsem se tázal u mikrofonu, proč Beneš se svou londýnskou vládou nepřesídlil na to „osvobozené“ území, aby tam obnovil demokratické poměry?
V den 71. narozenin státního prezidenta Emila Háchy (12. července 1943) se v budově Orbisu na Schwerinově ulici konalo slavnostní slosování cen ze soutěže Knihovny pro mládež. Dostavila se tis9covka hochů a děvčat z Velké Prahy, kteří byli pohoštěni a poděleni knižními dary. Bylo vylosováno deset hlavních cen, které tvořilo hlavně sportovní nářadí. Jako hosté byli přítomni pražští novináři, zástupci školských úřadů a rodiče dětí. (vedle 950 dětí se dostavilo i 70 dospělých). Samotné soutěže se přitom zúčastnilo kolem pěti procent z celkového počtu dětského čtenářstva. Krátké tiskové oznámení o konání soutěže bylo předtím zveřejněno na obálce dvou dílů edice Knihovny. Pořadatelé se úmyslně vyvarovali toho, aby do vyhlášení soutěže zapojili české učitelstvo a samotné Kuratorium pro výchovu mládeže, aby tím pokud možno předešli ovlivňování dětí z této strany. Aby byla zachována atmosféra soukromé iniciativy nakladatelství Orbis, nezvali pořadatelé ke slavnostnímu slosování záměrně žádné oficiální představitele. 
První cenu vyhrál čtenář J. Vesták z Prahy, který jako ocenění dostal jízdní kolo. Mladá hrdla společně zapěla „Pochod Knihovny pro mládež“. Po slosování se však středem zájmu obecenstva stal znovu krotitel Trubka, který byl za chvíli obležen chlapci žadonícími o jeho autogram. Slosování byl přítomen i ministr školství a ministr lidové osvěty E. Moravec a první prezident nejvyššího správního soudu doc. dr. Kliment.
