Evropský soud pro lidská práva zamítl stížnost „zgermanizovaného Čecha“

Karl Vitovec se nadále vidí jako „oběť nacismu“ a požaduje od Německa odškodnění. Exkluzivní zpráva Našeho směru. 

Karl Vitovec. (Foto: soukr.)

Německý občan Karl Vitovec (81) neuspěl nedávno se svou stížností u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Z dokumentu předloženého Našeho směru vyplývá, že soudní dvůr dospěl na základě Vitovcem poskytnutých podkladů k závěru, že jeho stížnost nesplňuje nutné předpoklady, "stanovené ve článcích 34 a 35 konvence".

Letos v únoru se Vitovcovo jméno octlo v českých médiích („Nacisté z něj udělali Němce. Český rodák nyní marně žádá odškodnění“), která prakticky ochotně a bez další rešerše převzala informace, jež předtím vyšly v článku německého týdeníku Der Spiegel. Tento zpravodajský magazín informoval o osudu jednaosmdesátiletého, nyní německého a dříve československého občana, který za (dodnes blíže nevyjasněných okolností) prošel krátkodobě v období Protektorátu „násilnou germanizací“ a odloučením od rodiny. Vitovec dnes marně usiluje o uznání statutu „oběti nacismu“ ze strany německého státu a obrací se na německé a české sdělovací prostředky, aby pomohly publicitě tohoto případu. Podporu získal Karl Vitovec i u některých poslanců Spolkového sněmu. Der Spiegel ve své reportáži také jmenoval historiky, kteří se zabývali „obdobnými“ případy dětí z okupovaných území, určených ke germanizaci. České sdělovací prostředky podaly případ jednoznačně jako křivdu, která doposud nebyla splacena a ke které se však Německo staví lhostejně.

Karl Vitovec: Za války nedokonalým Němcem, po válce nenáviděným Sudeťákem

„Zgermanizovaný Čech“, který požaduje od Německa odškodnění za nacistické bezpráví, po roce 1945 pocítil na vlastní kůži, co to znamená být vyhnaným sudetským Němcem
Lukáš Beer

V červenci 1944 se České Budějovice staly místem konání sportovních vyřa-
zovacích závodů Hitler-Jugend, v rámci kterých proběhlo i slavnostní shro-
máždění na českobudějovickém náměstí. (Ilustrační foto: archiv LB)

V roce 1932 čítala malá vesnice Suché Vrbné nedaleko Českých Budějovic necelých 4500 obyvatel. Zpočátku nesla vesnice jméno Německé Vrbné podle převažujícího jazyka původních obyvatel, ale důvodem bylo také zejména odlišení od Českého Vrbného. Už v roce 1654 se uvádí také německý název této obce - Dürnfellern. Zde také rok před převzetím moci nacionálními socialisty v sousedním Německu přichází na svět jako československý státní občan Karl Vitovec. Do rodiny, která měla staré česko-chorvatské šlechtické kořeny, jak pan Vitovec dnes doplňuje.

Letos v únoru se Vitovcovo jméno octlo v českých médiích, těsně po zveřejnění článku v německém Der Spiegel. Tento zpravodajský magazín informoval o osudu jednaosmdesátiletého německého občana, který za doposud blíže nevyjasněných okolností prošel v období Protektorátu „násilnou germanizací“ a odloučením od rodiny. Vitovec dnes marně usiluje o uznání statutu „oběti nacismu“ ze strany německého státu a obrací se na německé a české sdělovací prostředky, aby pomohly publicitě tohoto případu. Podporu získal Karl Vitovec i u některých poslanců Spolkového sněmu. Der Spiegel také jmenoval historiky, kteří se zabývali „obdobnými“ případy dětí z okupovaných území, určených ke germanizaci. České sdělovací prostředky podaly případ jednoznačně jako křivdu, která doposud nebyla splacena a ke které se však Německo staví lhostejně.

Karl Vitovec byl požádán o bližší osvětlení okolností, které vedly k jeho odtržení od rodiny

Redakce Našeho směru v kontaktu s německým občanem českého původu, který měl být jako mladý chlapec násilně zgermanizován
Lukáš Beer

Karl Vitovec bojuje o to, aby byl úřady uznán za oběť
nacistické totality. (Foto: archiv K. Vitovec)

Před více než měsícem proběhla českými sdělovacími prostředky zpráva o případu jednaosmdesátiletého německého občana, žijícího nyní v Porýní, který měl být v roce 1940 vybrán „nacistickým důstojníkem“ (bližší specifikace nebyla uvedena) v Českých Budějovicích na poněmčení. Karl Vitovec, jak se tento muž nyní jmenuje, měl totiž částečný německý původ, odůvodňovaly tehdy české sdělovací prostředky. Vycházely přitom z údajů článku německého týdeníku Der Spiegel, který však blíže nekonkretizoval důvody a okolnosti, jež vedly k oddělení tehdy osmiletého chlapce od svých rodičů. Chlapec žil několik měsíců v náhradní rodině poblíž Lipska, pak nastoupil na německou školu v Táboře, kde byl s ostatními spolužáky vychováván k němectví. Karl Vitovec se na stará kolena rozhodl bojovat o to, aby také „uloupené“ děti byly považovány za „oběti nacistické totality“ jako třeba vězňové koncentračních táborů. Penzistovi jde i o finanční odškodnění. Před Vánocemi mu však přišla zamítavá odpověď z petičního výboru německého spolkového sněmu. Česká média informovala, že lidé s „uloupenou identitou“ v Německu dosud žádné odškodnění nedostali. Přitom v Rakousku byli „násilně poněmčení“ lidé v uplynulém desetiletí odškodněni podobně jako například nuceně nasazení symbolickou částkou 1 453 eur.

Prajzáci

Související články: Připojení Hlučínska k ČSR 4. 2. 1920 - Otázka občanství na odstoupených územích po 10. 10. 1938 - Hlučínsko a jeho padlí (1.) - Hlučínsko a jeho padlí (2.)

Režisér dokumentárních filmů Daniel Krzywon natočil
v roce 2006 dokument o Hlučíňanech. (Foto: youtube/crtv)

Jen jediný region dnešní České republiky prošel paradoxní historií, nesrovnatelnou s jiným krajem naší vlasti. Je jím Hlučínsko. Kraj úrodných lánů, malebné přírody, pracovitých a skromných lidí – dříčů, kteří se v našich novodobých dějinách museli opakovaně vyrovnávat s osudovým diktátem historie. Dobou, kterou nemohli ovlivnit, dobou, které mohli jen čelit. Hlučínsko prošlo strastiplnou historickou cestou. Osudem, předurčeným pohraničním územím, kde se bez přání, tužeb nebo vůle zdejších lidí ze zásahu vyšších mocí často střídaly státní útvary. A každý ze státních převratů zde zanechal stopy. Osudy hlučínských lidí, dříve často s hanlivým podtextem nazývaných „Prajzáky“, nenacházejí obdobu v žádném jiném koutě naší republiky. Snad proto jsou lidé z Hlučínska i dnes jiní. Z politického, národnostního i pracovního hlediska. Před rokem 1920 bylo celkové smýšlení obyvatelstva na Hlučínsku německé. Hlučíňané o sobě říkali, že jsou „Moravci“, ale smýšlením byli Němci. Hlásili se ke své moravské mateřské řeči, byli však přesvědčeni, že ta se hodí jen do rodiny a do kostela, kdežto do úřadů a do škol patří němčina. První zprávy o připojení k Československé republice nepřijali Hlučíňané příznivě a je historickou skutečností, že uskutečnění tohoto aktu přijali s velkou nedůvěrou.

Skleněné oko

František Pilous

Arnošt Lustig v pořadu ČT Uvolněte se, prosím.

Před několika lety byl v pořadu Jana Krause Uvolněte se, prosím hostem Arnošt Lustig. Rozhovor se pochopitelně nevyhnul ani Lustigově pobytu v koncentračním táboře a v souvislosti s tím mimo jiné i kritice íránského prezidenta ohledně jeho skeptického postoje k holokaustu. Jelikož se jedná o zábavný pořad, došlo v jeho závěru i na humornou historku, kterou měl Arnošt Lustig zažít:

Kraus: A vzpomínáte taky na něco veselýho z koncentráku?
Lustig: Jo, jednomu esesákovi vystřelili voko (veselost v publiku), měl ho skleněný, a postavil se před jednoho Žida a říká: "Když poznáš, který to voko je skleněný, tak tě nepošlu do komína." Ten se na něj podívá a říká: "To levý je skleněný." A esesák říká: "Jak jsi to poznal?" On říká: "Dívá se tak lidsky." (1)

Alfred Oberwandling: Česky jsem se naučil v tramvaji

Koncem minulého týdne krátkodobě pobýval v České republice rodák z Vítkovic Dr. Alfred Oberwandling (nar. 1929), jeden ze spoluautorů knihy Mnichovská dohoda a osud sudetských Němců. Při této příležitosti hovořil Pavel Kamas s autorem o úskalích dnešní historiografie, vzpomínkách na tehdejší soužití Němců s Čechy, o tom, zda dnešní obavy některých Čechů žijících v pohraničí z návratu Sudetoněmců do své staré vlasti mohou být oprávněné a o nesmyslnosti kolektivní viny nejen ve vztahu k sudetoněmecko-české tematice.

Pane doktore Oberwandlingu, před několika dny se na českém knižním trhu objevil titul, jež se zabývá Mnichovskou dohodou a s ní souvisejícím osudem sudetských Němců, a to zůsobem, který byl dosud českému čtenáři neznámý. Poprvé se totiž dostává ke slovu „druhá strana”, přičemž se současně na světlo dostávají i nepohodlná fakta. Téma Sudetoněmců je v České republice nadále citlivé. Vy jste jeden ze spoluautorů knihy a hlavní iniciátor českého vydání původně německého originálu. Co bylo hlavním motivem a co si od tohoto počinu slibujete?

Mnichovská dohoda je jakožto čtyřstranná smlouva dodnes zatížena mnoha chybnými výklady učebnic historie, aniž by byly k tehdejším událostem pokládány kritické otázky, které by vedly k odlišným pohledům. Dnes víme, že kdyby nebylo smluv z pařížských předměstí (Versailleská smlouva a smlouva ze Saint Germain - pozn. red.) a porušených slibů například o „druhém Švýcarsku”, tak by nikdy k „Mnichovu” nedošlo. Mým záměrem je vnést trochu „světla do temnoty” a bez resentimentů vylíčit vývoj, který k této smlouvě vedl. Kromě této nově vydané knihy je zde ještě mnoho dalších facet k tomuto tématu a mě se zdá, že celé tohle téma je jakýmsi horkým železem, kterého se nikdo nechce dotknout.

Má babička a Kuratorium pro výchovu mládeže

Marie Hasnedlová (ročník 1925, na fotografii vpravo drží kabát) se svými 
kamarády z Kuratoria na soustředění v Praze ve dnech 7.-9.července 1944.

Jsem věrným čtenářem Vašeho serveru NÁŠ SMĚR. A proto jsem Vám chtěl poděkovat za Vaší práci na něm a za Vaše články“, píše čtenář Vlastimil Burian z Chomutova. „Jsem milovníkem historie a velice rád vidím, že ještě stále existují lidé, kteří zveřejňují historické události a nová fakta, tak jak skutečně jsou“, uvádí pan Burian dále. „Na závěr mého e-mailu vám zasílám příběh mé babičky, za protektorátu, která si prošla nedokončenou cestou Kuratoria“.