Nedokončená pouť Kuratoria (VIII.)

Aktivity Kuratoria v létě 1943
Lukáš Beer
1.díl - 2.díl -3.díl -4.díl -5.díl - 6.díl - 7.díl
Bezplatné zotavovací letní tábory pro dělnickou mládež byly po čtrnáctidenních turnusech až do konce září 1943 pořádány na devíti místech Čech a Moravy (sedm se jich nacházelo v Čechách a dva na Moravě, čtyři tábory byly určeny čistě pro děvčata) a do konce srpna se na nich vystřídalo 10.620 hochů a děvčat, čímž byl překročen původně plánovaný rozsah akce. Podkladem výchovné práce v táborech měla být především kázeň, ale také přesně stanovený program dne a udržovaný „kamarádský duch“ táborového života. V táborech byl pěstován silný kult národní písně a rovněž hry bojového rázu měly sloužit jako praktický výchovný prostředek. Celkem logický byl důraz kladený na disciplínu a čistotu (vzorně čisté chatky obdržely „vlajku čistoty“), ale neopomíjela se ani stránka kulturního vyžití.
.
Jeden takový tábor, zotavovnu v Eši u Pacova zřízenou Kuratoriem, navštívily 29. srpna 1943 delegace závodních výborů větších pražských závodů, aby se přesvědčily, jak dělnická mládež tráví v táboře svou dovolenou. Při vstupu do tábora na lesní mýtině pozdravilo hosty 225 hochů v sevřeném útvaru a zapělo píseň o kamarádství a poté následovala prohlídka deseti budov tábora. Téměř každý den se v táboře konal nějaký umělecký večírek buď skupiny z Prahy, Pacova nebo táborových mladistvých umělců. Lékař se dostavoval do tábora každý druhý den a kromě toho objížděl tábory zvláštní lékař Kuratoria. Den byl zpravidla vyplněn cvičením, vycházkami do lesa a hrami, hoši konali v táboře a v jeho okolí pravidelné hlídky ve dne i v noci. [100]

Jak již bylo zmíněno, zaujímaly určité vrstvy české společnosti ke Kuratoriu již od počátku rozporuplný postoj. V tom negativním případě se to projevovalo navenek prezentovaným laxním přístupem. V květnu 1943 Večerní České slovo komentovalo charakteristickou příhodu, jež se udála v Prachovských skalách: „V chatě Klubu českých turistů je jeden z táborů. Vedle toho bydlí v chatě dočasně ještě málo letních hostů, Zde jsme se stali namátkou svědky nepěkného zjevu. Účastníci tábora vztyčují a snímají denně slavnostním způsobem vlajky, říšskou a protektorátní. Při tomto aktu všichni přítomní povstávají a zdraví vlajky vztyčenou pravicí. Několik přítomných letních hostů dokázalo však svou nevychovanost tím, že zůstali klidně sedět, a ačkoli byli vzdáleni na verandě jen několik málo metrů od vlajkových žerdí, slavnostní snímání vlajek prostě ignorovali. Je to opravdu nedostatek taktu a slušnosti.“ (Večerní České slovo, 11.5.1943) [101]
.
Výcvikové tábory byly přirozeně středem zájmu sdělovacích prostředků. Kuratorium pro výchovu mládeže poskytlo 17. června německým a českým novinářům příležitost seznámit se podrobněji s pracovními metodami, jichž bylo používáno při mimoškolní výchově české mládeže. Novináři se nejdříve sešli ve velkém sále pražského Presseklubu, kde je uvítal zástupce přednosty generálního referátu „Tisk“ při úřadu říšského protektora, Söhnel. František Teuner pak informoval novináře velmi podrobně o postupu prací Kuratoria, které mělo k danému datu ve své péči více než 140 tisíc příslušníků české mládeže, přičemž počet měl v dohledné době stoupnout na jeden milión. Dr.Teuner referoval, že z přihlášených asi 3500 organizací bylo prací pověřeno dosud 2000 spolků. Výchovu prováděli instruktoři, kteří museli projít 14denními výcvikovými kursy Kuratoria. Kursy se pořádaly dosud ve třech výcvikových střediskách: na Čeperce u Unhoště, v Protivíně a v Prachovských skalách. V nejbližší době k nim měly přibýt další tři výcvikové školy. Z dosavadních 27 kursů vyšlo dosud na 2000 instruktorů. V souběžných vyšších instruktorských kursech byli vychováváni a cvičeni jednak zaměstnanci Kuratoria, jednak jeho okresní pověřenci a cvičitelé instruktorských škol. Po promítnutí filmového pásu s ukázkami výchovné práce Kuratoria si prohlédli novináři jeho novou ústřední úřadovnu umístěnou v šesti patrech nárožního domu Senovážného náměstí a Sedmihradské ulice v Praze. S organizací a zařízení pracoven vedení Kuratoria a jeho čtyř skupin a dvou zvláštních referátů hosty seznámil prezidiální šéf Kuratoria, vrchní vládní rada dr. Hoffmann. Novináři a jejich průvodci odjeli potom na Čeperku. V krásném krajinném prostředí tu pro účastníky škol byly zřízeny vkusné, prostě a účelně zařízené pokoje s lůžky ve dvou budovách, dále pak jídelna a přednášková síň. Novináři zde shlédli cvičení účastníků čtrnáctidenního instruktorského kursu, přítomni byli ale také školáci z Unhoště, kteří jim předvedli nejen své cviky, ale také ukázky duševní výchovy, a zazpívali hostům řadu národních písní. Závěr návštěvy novinářů tvořilo obvyklé předčítání z rukopisného, humorně psaného táborového časopisu. [102]
Velmi zajímavé jsou Moravcovy dojmy z inspekční cesty, kterou podnikl ve dnech 7.-22. června 1943 po jihovýchodních Čechách a Moravě, kdy navštívil asi 150 školských ústavů - gymnázií, obecných, měšťanských a odborných škol od Benešova po Velké Meziříčí (dále např. ve Vlašimi, Táboře, Pelhřimově, Německém Brodě, Chotěboři, Čáslavi, Chrudimi, Litomyšli, Boskovicích, Prostějově, Kroměříži, Holešově, Zlínu, Náměšti nad Oslavou, Moravských Budějovicích, Jaroměřicích, Třebíči a Telči). Prohlédl si také obecné jednotřídní a dvoutřídní školy v četných přilehlých obcích a osadách, jimž bylo doposud věnováno málo pozornosti. Všímal si především pedagogických pracovníků a materiálního vybavení. Jeho závěr zněl: „Třeba pokračovat ve výměně řídících učitelů a řiditelů mladšími silami a na školách středních značně omladit profesorský sbor absolventy vysokých škol z Říše… Je třeba zvednout autoritu odborných škol a v provinčních městech tím, že hlavně ředitele budeme určovat s doktorským a inženýrským titulem. Všude bude potřeba vyvolat těsnou spolupráci školství všeho druhu s Kuratoriem po výchovu mládeže.“ [103]
Jako předseda Kuratoria si ministr Moravec při své cestě prohlédl všude též odbočky této ústřední organizace a konstatoval, že i v tomto oboru jeho činnosti bylo vykonáno již mnoho dobré a uspokojující práce ve prospěch české mládeže. Ministr věnoval také značnou pozornost činnosti „Sociální pomoci v Čechách a na Moravě“, která byla založena koncem roku 1942. Za půlroční dobu své existence vybrala Sociální pomoc již přes sto milionů korun. V řadě měst měl ministr Moravec příležitost sledovat také první kroky nově utvořené „veřejné osvětové služby“. [104]

Významnou politickou manifestaci uskutečnilo Kuratorium v neděli 20. června 1943 u Sv. Antonínka nad Blatnicí. Byla sem shromážděna mládež organizovaná v Kuratoriu na Moravském Slovácku. Již od časných ranních hodin putovaly jako tradičně tisíce občanů z okolí na známé poutní místo a organizátoři Kuratoria této skutečnosti obratně využili, jelikož ideální luční prostranství poutního místa bylo tentokráte vyhrazeno politické manifestaci české mládeže. Rozlehlý prostor před poutní kaplí u sv. Antonínka byl lemován říšskými a protektorátními vlajkami a chvojím. Na vyhrazené střední části velikého shromaždiště zaujala místo mládež ze všech slováckých okresů, která se k tomuto prvnímu srazu dostavila v počtu přes 10.000, a kolem ní pak utvořilo dvacet tisíc dospělých mohutný živý rámec v podobě podkovy. Živou pestrost dodávala tomuto shromáždění barvitost národních krojů početných družstev mužů a žen z jednotlivých krojových oblastí Slovácka.

Za zvuků čestného pochodu uvedlo pořadatelstvo středem shromáždění a středem špalíru krojovaných pověřenců a instruktorů Kuratoria na tribunu hosty, mezi nimiž byl zástupce úřadu říšského protektora SS-Obersturmbannführer Dipl. ing. Fischer, zástupce zemského viceprezidenta moravské Vrchní zemské rady (Oberlandrat) dr. Bayerl a zástupce velitelství HJ v Čechách a na Moravě Oberbannführer Popp. Shromáždění vítalo přitom hosty potleskem. Sraz zahájil okresní pověřenec Kuratoria z Uherského Hradiště Jan Ryba uvítáním hostů, zástupců NSDAP, státu, branné moci, protektorátních úřadů i jednotlivých obcí celého kraje. Zdůraznil, že tento sraz je holdem a díkem Vůdci Adolfu Hitlerovi za to, že Čechy a Morava jsou ušetřeny válečných hrůz. Jménem národopisného inspektorátu pozdravil sraz slovácké mládeže J. Úprka, který tlumočil přání kraje, aby další vychovatelská výchovná práce naší mládeže měla plný úspěch.

Generální referent Kuratoria dr. Teuner nastínil pak ve svém projevu výsledky dosavadní činnosti Kuratoria, která podle jeho slov umožnila české mládeži začlenění do mimoškolní výchovy a „ukázala poctivě a jednoznačně na nutnost správné říšské a tím i evropské orientace všech našich mladých lidí“. Po konstatování, že nová duchovní výchova rozšiřuje obzor mladým a zamezuje nezdravé ulpívání na úzkém provincialismu, pronesl:

„Charakterová posila a radostná povinná služba vychovává k sebevědomí a vážnosti. Česká mládež plní poctivě a věrně příkazy služby svému národu a Říši, jejíž jsme členy a do jejíž nadějné a úspěšné budoucnosti chceme uvést mladou generaci našeho národa. Známe všichni společného nepřítele Říše i našeho národa – bolševismus a Židovstvo. Věříme všichni ve vítězné budování i možnosti, jež všem mladým našeho národa Říše poskytne vítězstvím této války. Čechy a Morava tvoří nerozlučnou součást veliké Říše. Vůdce Adolf Hitler je nejvyšší zárukou zachování našich krajových zvláštností v další budoucnosti a jeho boj proti všemu bořivému, popírajícímu a ničícímu přinese také vítězství všeho, co je ve světě kladné a tvůrčí. Proto zdravíme z tohoto projevu našeho Vůdce Adolfa Hitlera. Vůdci a vlasti zdar!“
Les vztyčených paží celého velkého shromáždění a hromové „zdar!“ pak „vzdalo hold Vůdci Nové Evropy“. Hudba následovně zahrála říšské hymny a Kde domov můj, čímž byl projev ukončen. Poté jednotlivé krojované skupiny z různých oblastí moravského Slovácka předvedly na prostranství před tribunou národní tance a zvyky a pěvecký sbor instruktorů Kuratoria zapěl několik rázovitých slováckých písní. [105]

Z podnětu Kuratoria byl 1. července 1943 uspořádán v Plzni projev před mladými dělníky ve Škodových závodech. Asi 1200 mladých dělníků v modrých halenách zaplnilo velkou jídelnu, jejíž podium bylo vyzdobeno Vůdcovou bustou a výsostným znakem Říše a Protektorátu. Před začátkem projevu koncertovala kapela mladých dělníků z Rokycan. O 10. hodině se na místo dostavil generální referent Kuratoria dr. Teuner. Za Škodovy závody byli přítomni ředitelé ing. Říha a ing. Forst. Dále se dostavili okresní hejtman dr. Grabinger a za město Plzeň starosta dr. Wild, jakož i zástupci říšských a protektorátních úřadů.

Projev zahájil nejprve okresní pověřenec Kuratoria pro Plzeň-město Němeček a potom se ujal slova generální referent dr. Teuner. Tlumočil „pozdravy mládeže Protektorátu mládeži Škodových závodů, jež plní důležitou povinnost ve slavných zbrojních závodech, v nichž se kují zbraně pro Novou Evropu proti nadvládě kapitalismu a zlata i proti židovskému kořistnictví“. Teuner vysvětloval posluchačům a mládeži, jež měla zaručit národní budoucnost Čechů, proč bylo nutno plnit tvrdou povinnost za zájmy celé pevniny proti „bolševicko-plutokratickým nepřátelům“. Boj byl dle jeho slov veden za nové sociální lepší příští všech, kteří rukou a mozkem konají svou povinnost. Řečník srovnával minulou existenci dělníka s jeho dnešním bytím v Protektorátu, připomněl bývalou nezaměstnanost dělníků i sociální tíživé problémy Spojených Států a pracovní nesnáze Sovětského svazu za sociálně neutěšených podmínek. Rozváděl, že v Americe před válkou nezaměstnanosti přibývalo, zatímco nezaměstnanosti v Německu ubývalo a německý dělník požíval největších sociálních výhod. V Německu byly stavěny dělnické domky a ve Spojených Státech přibývalo vagonových kolonií. Sociální vzestup v Německu dočasně přerušila válka. Dr.Teuner přirovnal vývoj Evropy k tovaru, na jehož dohotovení se pracuje, aby byl dotvořen jako nejkrásnější socha. Příkladem sochaře tohoto nového světa měl být „všem pracujícím i mladým kamarádům první dělník Adolf Hitler“. Řečník připomněl dále těžké oběti, jež přinášejí vojáci na všech frontách a mořích a obyvatelstvo bombardovaných měst a uvedl, že mládež Protektorátu požívá všech výhod tělesné i duševní výchovy řízené zdatnými instruktory. „A tak je i našemu národu ve spolupráci s národy ostatními zajištěna vítězstvím Říše a jejich spojenců šťastnější budoucnost. Naše spolupráce na budování Nové Evropy zabezpečuje naši budoucnost, štěstí celého národa a tím i Nové Evropy“, řekl Teuner a okresní pověřenec Němeček zakončil jeho projev trojnásobným provoláním zdaru Vůdci a vlasti. [106]

Vedle pořádání masových veřejných politických manifestací kladlo Kuratorium důraz na široké zapojení české mládeže do nejrůznějších sportovních aktivit. Zmiňované sportování „na zelených hřištích“ se mělo stát návnadou, která by u mladých vzbudila co největší zájem o činnost v Kuratoriu. Ostatně v tomto smyslu hovořil již Reinhard Heydrich v jednom ze svých projevů v únoru 1942: „Bude bezpochyby nutné shromáždit někde českou mládež v takové formě, jež vy umožnila výchovu mimo školu... To půjde bezpochyby při českém postoji k těmto věcem asi nejlépe na poli sportu.“ [107]

Jednotlivé místní organizace Kuratoria v Čechách a na Moravě se od svého počátku rovněž zapojily do programu sportovní a tělesné výchovy, který měl uspokojit přirozenou tendenci mládeže k pohybovým a soutěžním aktivitám. V průběhu léta 1943 se tak v řadě českomoravských měst pořádaly plavecké kurzy instruktorů v rámci protektorátní akce „každý hoch a dívka plavcem“ (28. července 1943 zahájilo Kuratorium plavecké kurzy pro 10-14leté na všech plovárnách v Protektorátu.)

Poprvé v historii českého plaveckého sportu bylo také provedeno mistrovství dorostu Čech a Moravy, kdy se Kuratorium za spolupráce Plaveckého svazu ujalo intenzivní propagace tohoto sportovního odvětví v nejširších vrstvách mládeže. Nejdříve probíhaly přebory v rámci okresů, potom zemské a konečně pak přebory celého Protektorátu, které znamenaly vyvrcholení celé akce.

O víkendu 3.-4. července 1943 se na barrandovském plaveckém stadionu konala závěrečná mistrovství Protektorátu a nedělnímu zápolení přihlíželo více než 6000 nadšených diváků. Nechyběl však politický rámec sportovní slavnosti, pořad se totiž zahajoval slavnostním nástupem všech účastníků a vztyčením vlajek. Poté měl generální referent Kuratoria dr. Teuner krátký projev, v němž promluvil k mládeži a uvítal při té příležitosti řadu významných hostů, mezi nimiž byli mj. zástupce úřadu říšského protektora SS-Obersturmbannführer Fischer, zemský viceprezident Naudé, náměstek pražského primátora dr. Pfitzner, z české strany pak předseda Kuratoria Emanuel Moravec, zástupce kanceláře státního prezidenta doc. dr. Kliment, pražský primátor dr. Říha, přednosta tělovýchovného odboru ministerstva vnitra, odborový rada dr. Widimský, předseda Kulturní rady dr. Hýsek, vedoucího sportovního oddělení Kuratoria Josef Maleček, předseda plaveckého svazu ing. Kroc a další. Teprve potom se rozvíjel další bohatý sportovní pořad, v jehož rámci se podařilo opět zlepšit několik dorosteneckých rekordů. V samotné soutěži, které se zúčastnili mladí Češi rozděleni do věkových kategorií 14-16 lat a 16-18 let, se úspěšně prosadily zejména sportovní kluby z Moravy, kterým se podařilo obsadit hned tři první místa. [108] Po závodech, po nichž opět všichni účastníci slavnostně nastoupili, měl závěrečný projev ministr E. Moravec:

„Moji mladí kamarádi a kamarádky! Po prvé se schází česká mládež bez rozdílu stavů, studující vedle pracujících, aby ukázala národu a Říši a s ní celému světu, který s námi pochoduje, že nezahálí, že pochopila dobu a svou dějinnou povinnost a že se tělesnou zdatností a duchovní vyspělostí pevně a odhodlaně řadí k ostatní mládeži nové Evropy. Česká mládež má co dohánět. Stará tělovýchova u nás trpěla mnoha nedostatky. Zavedením povinné výchovy v mládeži byla odstraněna dobrovolnost. Vydáním přesných cvičných a výchovných pokynů byl jednou provždy pochován nelad, který trval mezi tělocvikem, sportem a turistikou. Jednotné instrukce odstranily také nezdravou honbu jedinců za rekordy, kterou trpěl celek.

Dnešní den je památný tím, že se česká mládež po prvé schází v hlavním městě Čech a Moravy ve stínu vlajky říšské a vlajky naší domoviny. Přišli jste ze všech končin naší vlasti. Základním zákonem našeho počínání je služba Říši a odpovědnost před národem. Vítězství Říše, které český národ věrně slouží, otevře právě před vámi zítřek, který nabídne zdatným ty největší mety ve vědě, v umění a v každé poctivé práci. Česká mládež musí být stejně zdatná jako mládež ostatních probuzených evropských národů, aby svému národu v budoucnosti zajistila čestné místo v novém evropském řádu, za který Říše krvácí. Zářivým vzorem je nám zdatná, železně ukázněná a ušlechtile obětavá mládež velikého národa německého, která nám podala přátelskou ruku pomocnou. Společný veliký cíl, jak jste se již přesvědčili, zahladil už smutné vzpomínky na chyby otců. Čech vedle Němce, Němec vedle Čecha. Jeden pomáhá druhému, jeden druhého poznává. Jsem hrdý na to, že osudové bratrství obou národů Říše je především dílem mládeže, která dychtí po činech a zbožňuje hrdinství.

Děkuji vám, moji mladí kamarádi a kamarádky, za vaše krásné sportovní výkony a za ducha nové veliké doby, který mezi vámi vládne. Myslím, že mluvím z duše vaší, když jménem české mládeže v obdivu a vděčnosti zde vzpomenu největšího Evropana, ochránce naší vlasti a tvůrce nové evropské generace. Vůdci Adolfu Hitlerovi třikrát: Zdar!“ [109]

Bezpochyby úspěšný průběh mistrovství patřičně vynášel protektorátní tisk, tak jako např. Nedělní České slovo z 4.7.1943: „Ano – prvně! Člověk se skoro stydí říci ono oprávněné – bohužel. V celé bohaté historii českého sportu, tím méně plavectví, nebyla provedena tak velkoryse náborová akce pro mládež, jakou jsou letošní mistrovství mládeže v plavání, pořádané Kuratoriem pro výchovu mládeže.“ [110]

Kuratorium samozřejmě také využívalo zaběhnuté organizační struktury a zkušeností českých sportovních svazů a asociací s pořádáním sportovních mistrovství, jejich funkcionářského sboru i materiálního zázemí. A stojí také za zmínku, že ze zabaveného majetku rozpuštěné „Československé obce sokolské“ a Orla bylo Kuratoriu svého času předáno 1163 hřišť, sedm stadionů, 23 koupališť a 210 dalších objektů. [111] Tyto skutečnosti však nic nemění na faktu, že úsilí Kuratoria na tomto poli přineslo českému sportu a jeho postavení záslužné ovoce, zvláště pokud si uvědomíme, že všechny tyto masové aktivity probíhaly uprostřed války a za ztěžujících válečných hospodářských podmínek.

O významu sportu, a zejména jeho propagaci mezi mládeží, napsal v létě 1943 krátké zamyšlení O. Zdeněk pro Lidové noviny:

„Je již i u nás obecně uznáváno, že sport tvoří důležitou vývojovou složku každého národa. Neboť jaká je mládež, takový bude národ. Válka sice uložila také sportu určitá omezení, ale vidíme, že i v této vážné době se u nás sport rozvíjí normálně, naopak spíše získal větší okruh zájemců, zejména v tzv. menších sportech, jako jsou lehká atletika, házená, košíková a řada dalších odvětví. Ale i sport tak rozšířený, jako je kopaná, jde stále vpřed a utužil své posice. Právě ve válečné době se u nás sport rozrostl i do krajů, kde dříve se pěstoval velmi málo nebo vůbec ne. Co se za dlouhá léta nepodařilo ani odbornému ministerstvu, provedlo se po zřízení Protektorátu v době neobyčejně krátké, neboť českému sportu byla ponechána taková svébytnost, aby mohl pracovat ve prospěch národa. Vidíme a oceňujeme, že za třeskotu zbraní jde sport v Říši stále vpřed, zcela tak, jak to vytyčil říšský ministr dr. J. Goebbels, když pravil: „Co slouží lidu, co udržuje jeho bojovou a pracovní sílu, co ji zoceluje a rozmnožuje, to všechno je dobré a má válečnou důležitost. Totéž platí o sportu.“

Prvním předpokladem sportu je zdatná mládež. Té se právě letos dostalo v tělesné výchově důkladné opory činností Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Široce založené akce, podchycující především sporty dříve trochu pomíjené, a začleňování i těch dětí, které dříve nemohly se zúčastnit činnosti ve sportovních klubech postupují až k pořádání vrcholných soutěží, což je jistě činnost, která v budoucnu přinese dobré ovoce. Vychovávat silnou mládež je heslo obecné platnosti. Nikoli rozmazlence a slavomamy, ale budoucí dobré pracovníky a matky, to patří právě za války ke zvláštním úkolům sportu. Jiná cenná novota, podnikový sport, jimž se dělnictvu umožňuje zdravá rekreace a osvěžení po práci, se zavedla z podnětu a za spolupráce říšských úřadů. Nové množnosti, které se naskýtají i po čtyřech letech války našemu sportu, nelze tedy popřít. Sportovci jsou si jistě dobře vědomi této skutečnosti a plní své povinnosti ve všech oborech práce, aby i oni přispěli k vítěznému skončení tohoto boje.“ [112]

V četných okresech Čech a Moravy se začaly v neděli 15.8.1943 za velké účasti „Dny mládeže“ pořádané Kuratoriem, které pak měly vyústit v září 1943 v celoprotektorátní zápolení v hlavním městě Praze. Zároveň s těmito srazy chlapců a dívek ze všech příslušných míst okresů byly provedeny okresní lehkoatletické přebory mladých sportovců, zápolících o prvenství v okrese. Vítězové postupovali do obvodových přeborů, které byly pořádány dne 28. a 29. srpna 1943 v osmi větších městech. V některých okresech byl pořad doplněn českými a moravskými tanci, jež předvedla mládež v krojích. Například lehkoatletických závodů pořádaných v Tišnově o Dni mládeže, se zúčastnilo přes 250 závodníků a závodnic z okresu Brno-okolí. Program byl zpestřen oblíbenou dechovou kapelou ze Šlapanic a tanečky hochů a děvčat v krojích z Bukoviny u Křtin. V Boskovicích se zúčastnilo lehkoatletických závodů na stadionu AC Velen 240 hochů a dívek. Družiny krojovaných hochů a dívek doplnily program dne předvedením české a moravské besedy. V závěru byly za zvuku fanfár vítězům odevzdány ceny. Rovněž v Rosicích u Brna byl uspořádán Den mládeže pro mládež z okresu Brno-venkov, při němž závodilo 150 hochů a 50 dívek. Kromě atletických přeborů byly na programu ukázková hodina a národní tance, který předvedlo 100 dívek, dále pak štafeta hochů a dívek a bojové hry. [113]

V některých okresech byly dny mládeže zahájeny o týden později. V Brně byl Den mládeže zahájen již v sobotu 21.8.1943 vylučovacími závody, které pokračovaly v neděli dopoledne. Odpoledne byly za účasti zástupců úřadů zahájeny finálové boje slavnostním nástupem závodníků a krátkým uvítacím projevem okresního pověřence Kuratoria pro Brno-město. Po provolání zdaru Vůdci a vlasti a vztyčení vlajek začal pak program závodů, který byl doplněn tělovýchovnými ukázkami z povinné služby mládeže. Slavnostním nástupem na počest vítězů a hymnami říšskými a protektorátní byly závody skončeny. [114] Vítězové obvodových závodů postoupili do finální soutěže, která se měla uskutečnit ve dnech 11.-12. září 1943 v Praze.

Z politických projevů v měsíci červenec stojí také za zmínku slavnostní zahájení povinné služby mládeže v Olomouci dne 10. 7. 1943, uspořádané okresním pověřencem Kuratoria a Národní odborovou ústřednou v Olomouci na „závodišti Reinharda Heydricha“. V čele mnoha pozvaných hostů se slavnosti zúčastnili vedoucí Hitlerjugend Sturmbannführer Dressler, vrchní starosta Olomouce dr. Schreiter von Schwarzenfeld a generální referent Kuratoria dr. Teuner, jimž se dostalo vřelého uvítání vrchním ředitelem Viehwegerem, který slavnost zahájil. O tělesné výchově mládeže v továrnách promluvil pak okresní vedoucí Veřejné osvětové služby Vaňhara a okresní pověřenec Kuratoria Sedlák. Nato generální referent dr. Teuner ve svém projevu zdůraznil, že tuto povinnou službu koná už 140.000 mladých lidí a v brzké době stoupne toto číslo na 500.000. Vybídl pak mládež a jejich rodiče, aby si ujasnili všechny výhody této povinné služby mládeže, sestávající z her, tělesných cvičení a z duchovního cvičení. S blížícím se výročím narození státního prezidenta Emila Háchy promluvil vedoucí výchovy mládeže o jeho osobnosti a jeho „nehynoucích zásluhách o český národ“. [115]

O den později se konal sraz valašské mládeže ve Valašském Meziříčí. Slavnosti byl přítomen zástupce generálního referenta Kuratoria dr. Josef Viktorín. Ukázky povinné služby mládeže předvedlo 200 cvičenců, kteří při cvičení zpívali valašské písně. V hodinové ukázce valašských tanců pak tančilo 80 párů ve valašských krojích. Následovala lehká atletika a sraz, kterému přihlíželo 3000 diváků, byl ukončen proslovem dr. Viktorína. [116]

V pondělí 12. července 1943 se měl na pražském hradě konat oficiální akt při příležitosti 71. narozenin státního prezidenta dr. Emila Háchy. Ale již v předvečer vlastních oslav uspořádalo Kuratorium na lánském zámku státnímu prezidentu zdravici, čehož využilo i obyvatelstvo Lán a širokého okolí. Po 18. hodině se dostavil na zámek generální referent Kuratoria dr. Teuner s delegací a odevzdal Háchovi blahopřání. Státní president pak setrval s hosty na zámeckém balkonu, zatímco před balkonem dole koncertovala 50členná kapela Kuratoria z Rokycan.

Samotné oslavy se konaly druhý den na pražském hradě, kam se dostavila protektorátní vláda včele s dr. Jaroslavem Krejčím, ale také i stálý zástupce říšského protektora státní sekretář SS-Obergruppenführer K. H. Frank v doprovodu zplnomocněnce branné moci u říšského protektora a velitele branného obvodu Čechy a Morava Toussainta. Od 10. hodiny se za vlahého a podmračného počasí začalo shromažďovat na třetím hradním nádvoří obyvatelstvo a brzy zaplnily mnohatisícové zástupy polovinu prostranství před jižním bokem katedrály. V prvních řadách zaujala místo mládež, která se dostavila v průvodech za vedení činovníků Kuratoria pod standartou „Česká mládež blahopřeje“. Za mládeží se pak řadily zástupy dělnictva z největších pražských průmyslových středisek se svými pořadateli a příslušníci dalších vrstev obyvatelstva.

Podél portálu ke vstupu do úředních místností státního presidenta se současně řadily delegace, které měly zastupovat všechny vrstvy národa. Byli mezi nimi havíři z ostravských a kladenských dolů, zástupci rolnictva v lidových krojích, lesníci, dělníci z Prahy a Plzně, zástupci Kuratoria, přední umělci z oboru výtvarnictví, hudby a dramatického umění, spisovatelé, kulturní pracovníci a novináři, vedoucí největších průmyslových závodů, zástupci Veřejné osvětové služby, delegáti Národní odborové ústředny zaměstnanecké, veřejných zaměstnanců, Národního souručenství a filmoví pracovníci. Státní prezident tyto delegace postupně přijímal a úderem 12. hodiny se nádvořím rozlehla trubková fanfára strážní čety vládního vojska a na balkon prezidentského křídla vstoupil Emil Hácha, provázen předsedou vlády, generálním inspektorem vládního vojska generálem Emingerem a úředníky své kanceláře. Čestný prapor – v čele oddíl vládního vojska, za ním uniformovaná protektorátní policie – defiloval slavnostním krokem podél nádvoří. V přestávkách hudby provolávaly shromážděné zástupy živě sborem zdar nejvyššímu představiteli národa. [117]

Předseda Kuratoria Emanuel Moravec navštívil v půli července první výcvikový tábor pro dívčí instruktorky Kuratoria ve Stříbrné Skalici. Strávil několik hodin v táboře mezi shromážděnými dívkami a v závěru svého pobytu pronesl řeč, v níž připomněl účastnicím úkoly povinné výchovy. [118] V tomto měsíci souběžně pokračovala soutěž Kuratoria na nejlepší námět k filmu ze života mladých. [119]

Konec léta byl ale především ve znamení usilovných příprav na finále Dnů mládeže v Praze. Právě zde také Kuratorium uspořádalo večer 19. srpna 1943 ve velkém sále Lucerny slavnostní sraz pražské mládeže, na němž byl jmenován hlavní pověřenec Kuratoria pro Velkou Prahu a čtyři pražští okresní pověřenci. Mládež ze všech čtvrtí města naplňovala největší pražský sál dlouho před začátkem srazu za zpěvu národních písní při hudbě vládního vojska. Hromadně se dostavili instruktoři a účastníci všech tří škol Kuratoria a početná skupina mladých kováků z Kolbenky. Pozadí podia pod velkým znakem Kuratoria zaujal oddíl vlajkonošů a s říšskými a protektorátními vlajkami. Generálnímu referentovi dr. Teunerovi bylo při jeho příchodu ohlášeno 2569 přítomných chlapců a 469 dívek.

Dr. Teuner v úvodu své řeči vyslovil uspokojení nad dosavadními 148 projevy Kuratoria v různých místech Protektorátu. Řekl, že mimoškolní výchova jako třetí faktor výchovy mládeže vedle školy a rodiny je v Čechách a na Moravě věcí zcela novou, ve které již 16 evropských národů může být české mládeži příkladem. Generální referent se zadostiučiněním bilancoval, že ke konci srpna 1943 sdružovala povinná služba české mládeže již 200.000 hochů a dívek. Do jejich tělesné výchovy vnáší povinná služba smysl pro zájem celku a jde o ušlechtilý cíl, do jehož služeb se postavila veliká většina vynikajících českých atletických a sportovních pracovníků. Připomněl nedávno uspořádané plavecké přebory, jichž se v okresích zúčastnilo na 9000 chlapců a děvčat a v jejichž barrandovském vyvrcholení v přeborech Protektorátu bylo vytvořeno pět nových plaveckých rekordů.

Bilancoval dále: „Nyní probíhá ve všech našich krajích plavecká akce, při nichž se za spolupráce tisíce školních instruktorů učí 83.000 dětí plavat. Podle dosavadních zkušeností lze očekávat, že se z tohoto počtu 97 procent dětí opravdu plavat naučí. V těchto týdnech se konají v osmdesáti okresních městech lehkoatletické přebory české mládeže. Minulou neděli se jich ve dvaceti šesti městech zúčastnilo 6465 chlapců a děvčat a přítomno jim bylo na 60.000 návštěvníků. Celkem bude v těchto přeborech závodit 28.000 chlapců a děvčat. Pro nejbližší dobu jsou projektovány akce úpravy hřišť, zřízení tělocvičen pro výchovu mládeže, předvádění tělovýchovných filmů atd. V oboru výchovy duchovní se připravuje pro nejbližší dobu veliká akce „umění mládeži“, při níž na 200.000 českých hochů a děvčat zhlédne postupně vždy deset hodnotných kulturních nebo filmových představení a podobně. V ozdravovací sociální akci Reinharda Heydricha stráví letos 5.615 chlapců a 2.115 dívek v devíti společných táborech za dozoru 80 odborně školených instruktorů účelně a radostně čtrnáctidenní dovolenou.“

V řeči dr. Teunera sklidilo největší potlesk konstatování, že všechno škarohlídství a všechno kalení veřejného mínění o práci Kuratoria musí zmlknout už jen před významem a záslužností jediného takového počinu Kuratoria, při kterém se 200.000 mladých českých lidí naučí dobře a ušlechtile zpívat jednu národní píseň. Dr. Teuner také upozornil, že některé projekty sociální a zdravotnické práce Kuratoria brzdí nynější válka:

„Tato válka žádá od nás všech také oběti a omezení v osobním štěstí a pohodlí. Česká mládež plní však radostně povinnosti, jaké plní dnes mládež celé Evropy v boji proti společnému nepříteli, Židovstvu, representovanému bolševismem a amerikanismem, jejichž vítězství by pro nás znamenalo definitivní národní smrt. Omezení, která válka žádá na české mládeži, jsou nepatrná ve srovnání s oběťmi, které přináší mládež národů, bojujících přímo na frontách. Takovým úsilím přispějeme nejlépe ke šťastné budoucnosti české mládeže a tím také ke šťastnému budoucímu životu českého národa.“

Když skončil dlouhotrvající potlesk, jímž byl tento závěr řeči odměněn, jmenoval dr. Teuner jménem předsedy Kuratoria, ministra Emanuela Moravce, nové funkcionáře: hlavním pověřencem mládeže Velké Prahy byl jmenován Eduard Chalupa, okresními pověřenci v pražských okresích Kopal, Langhammer, Šindlar a Valchar. Noví pověřenci složili do rukou dr. Teunera slib věrnosti a hlavní pověřenec Chalupa promluvil o svých úkolech a svém pracovním předsevzetí.

Eduard Chalupa (narozen 22. listopadu 1897) byl během roku 1942 osloven Františkem Teunerem za účelem spolupráce s Kuratoriem pro výchovu mládeže, protože disponoval už praktickými zkušenostmi z práce s mládeží v rámci Vlajky, do které vstoupil v říjnu 1939. Vedle dr. Teunera byl E. Chalupa ve Vlajce činný jako organizační vedoucí. Práci v Kuratoriu, započatou v srpnu 1943, předcházelo absolvování kursu pro okresní pověřence na Medlově. Vedle motivu práce s mládeží a nadšení pro ideály socialismu bylo další pohnutkou Eduarda Chalupy pro práci v Kuratoriu jeho přesvědčení, že „český národ může se uplatniti pouze ve spolupráci s národem německým. Byl jsem toho názoru, že národ té velikosti, jaké jsou Čechové a Moravané, učiní dobře, přimkne-li se k velkému a mocnému sousedu.“ [121]

Po pověření z úst generálního referenta Teunera složil Eduard Chalupa slib, že svěřené úkoly bude vykonávat poctivě, a obrátil se čelem k obecenstvu, aby přednesl krátký projev.
Řekl v něm mimo jiné: „Nehledejte ve mně jen svého nadřízeného, ale také zkušenějšího kamaráda, který celým srdcem chápe a rozumí Vaším touhám, starostem i těžkostem. Nic nezaručí zdar nějaké práce tolik, jako jasná mluva, vzájemné pochopení, přímé jednání a obětavé usměrnění úsilí na jeden cíl. Slyšeli jste právě z úst pana generálního referenta, jaký ten náš cíl je, jak vysoko – nekonečně vysoko stojí vaše i naše služba národu nad skřeky a soptěním věčně včerejších pavlastenců, kteří si snad ani neuvědomují, že ve své pohodlnosti a omezenosti dosud kráčí ve šlépějích svých bývalých, nebo někde skrytých talmudských velitelů.
Vy všichni, kteří jste si již uvědomili onu bytostnou propast mezi starým, přikrčeným a zakřiknutým životem a mezi novým, širokým a sluncem prozářeným světem, vy všichni jste si již vysloužili hrdý název „bojovníků za nový světový řád“, za novou tvůrčí pospolitost probuzených národů, vedenou velkou Říší německou.
Čest býti průkopníkem nové idee, skutečně národní, říšské a evropské pracovní pospolitosti a sociální spravedlnosti, čest býti ochranitelem toho, co evropské kulturní národy za tisíciletí vytvořily, však vyžaduje jiné tvrdosti a jiné odhodlanosti, než jaké dosud jsme byli zvyklí. Budou to jiné vlastnosti, jež vytvoří charakter nové české mládeže, než tmy, které ovládají zvrhlou skupinu potápek nebo po starém řádu bolestně vzdychajících, filosofujících a se slovíčky si hrajících painteligentů, či konečně každou autoritu zesměšňujících švejků. Také domýšlivost, ješitnost a věčně a proti všemu reptající domnělá nadřazenost zbytků naší tzv. zlaté mládeže nemá místa při zrození nové české bytosti.
Prošel jsem, kamarádi a kamarádky, v posledním čase řadou letních táborů české mládeže, které se pořádaly buď Kuratoriem přímo, nebo byly alespoň řízeny našimi instruktory. Jaký to je rozdíl proti dřívějším táborům skautským nebo sokolským a jiným. Dříve byl takový tábor ovládán buď úplně cizí romantikou indiánských náčelníků a texaských pistolníků nebo se podobal větší skupině ztroskotaných pustých námořníků na neznámém ostrově, kde si každý dělal co chtěl a kde za velké hrdinství se pokládala silná sprostá řeč a neukázněné hrubství. Ten největší hrubián byl obyčejně šerifem a vyznačoval se hodně ocvočkovaným pasem, lulkou, umazaným a potrhaným sombrerem. Zpívaly se buď opilé nebo falešnou bolestí a milostnými vzdechy naplněné písně a rum, grog a džin byly vrcholnou touhou těchto zálesáků a fantazírujících zlatokopů.Dospělí, kteří se vůbec o mládež zajímali a měli nějakou nařizovací moc, sice tu a tam na zlořád poukazovali, ale jak sami nejlépe víte, nikdo neměl tolik odvahy a chuti vystoupiti proti této zhoubě činem, nikdo se neodhodlal poskytnouti k nápravě nějaké prostředky, nikdo se nenašel, kdo by mládeži postavil před oči nové, lepší ideály, vzbudil v ní nové, lepší touhy, dal jí nový lepší život. Nenašel se proto, že veřejný a nemravný vládce světa – Žid – dobře hlídal a včas zneškodňoval každého, kdo chtěl zkřížit jeho plány po znemravnění a charakterovém rozleptání národů. Žid chtěl mít všechny národy slabé (…), aby tím snáze mohl řídit jejich cesty do zhouby a poroby svých vlastních cílů, tak jak mu přikazuje Talmud a jeho zase vlastní – zvrhlá morálka.
A vracím-li se opět do letošních táborů mládeže, činím tak s ohromnou, ba šťastnou radostí. Spatřil jsem tam zcela nového ducha, novou radost a opravdu nový život. Viděl jsem tam novou harmonickou výchovu českého charakteru a české mladé duše, kde nachází nejvyšší uplatnění vše, co je skutečně a plně české a kde nad to otvírají se mládeži pohledy do nové, sluncem ozářené a pracovním štěstím naplněné evropské pospolitosti probuzených národů. Místo cizích námořnických šlágrů nastoupila národní píseň, místo lajdáctví a uvolněných mravů nastoupila kázeň a místo otupující a otravující lenosti – účelná a radostná práce i řádně a odborně vedená tělesná výchova.
Rodičové, kteří přišli do takových táborů na návštěvu se strachem, že se snad tam jejich děcka učí jíst malé děti nebo že se jim tam vštěpuje nenávist k vlastnímu národu, užasli nad svým omylem a odcházeli nejen spokojeni, ale i nadšeni novým duchem a způsobem dnešní výchovy mládeže mimo školu. A i ti nenapravitelní už docela oněměli, když někde náhodou uviděli srdečné kamarádství našich chlapců a dívek s kamarády z Hitlerovy mládeže, kteří tu i jinde rádi podali nám pomocnou ruku. Mnozí odkojenci londýnské šuškandy nemohli pak pochopit, že tito lidé mluví s našimi hochy také česky, že se na našich táborech česky velí a zpívá a že se vůbec s námi nemluví jako s příslušníky národa odsouzeného k zániku a porobení, ale jako členy nové šťastné pospolitosti evropské, kde prvním životním štěstím je práce pro svůj národ, pro svoji Říši, pro obrozenou Evropu, kde nacházejí plné uplatnění slova Baldura von Schiracha, že „Nejlepším není ten nejrychlejší nebo ten nejsilnější, ale ten, kdo na sebe myslí v poslední řadě – a tomu jsou už brány Říše otevřeny.“ A v tom, kamarádi a kamarádky, leží celý problém naší práce. Slibme si dnes, že pro zdar naší myšlenky, pro zdar štěstí našeho národa a naší krásné české země, pro zdar vyššího říšského celku, který nás chrání a který nám umožňuje plné vyžití v novém, sociálně silném a spravedlivém prostoru arijské Evropy, budeme v sobě buditi a pěstovati ony vlastnosti, které dosud záměrně deptal světový Žid. Je to v prvé řadě kázeň, obětavost, nesobeckost, přísnost, poctivost a nade vším pak kamarádství plynoucí z rasy, půdy i krve, které se neleká žádné oběti pro vysoký cíl pro celek i pro jedince, tedy ani ne oběti života. Teprve souhrn těchto vlastností zrodí nového českého člověka, zbaveného všech zděděných falešných představ a zlých vlastností, schopného zdolati všechny budoucí úkoly a duchovně statného natolik, aby mohl zaujmout díky jeho základním skvělým vlastnostem odpovídající místo v nacionálně socialistické Říši..“ [122]
Poté, co Eduard Chalupa takto načrtl základní rysy výchovy české mládeže a poprvé se takto vlastně vice dostal do povědomí veřejnosti, byla hlavní část setkání pražské mládeže v Lucerně u konce.
(Není bez zajímavosti, že právě tato řeč E. Chalupy byla v rámci poválečného soudního stíhání v Českoskoslovensku proti jeho ososbě použita také jako důležitý průkazný materiál.)

Obr.: Den mládeže proběhl v srpnu 1943 také v Kolíně jako předstupeň k vyvrcholení v září 1943 v Praze.

Poznámky:

[100] Dělníci v táboře mládeže, Lidové noviny, 1.9.1943, str.2; taktéž: Přes deset tisíc mladých lidí v zotavovacích táborech, Lidové noviny, 29.8.1943, str.2

[101] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 175
[102] Výchova nové generace, Lidové noviny, 19.6.1943, str. 2
[103] Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 502
[104] Inspekční cesta ministra Em. Moravce, Lidové noviny 27.6.1943, str. 2
[105] Sraz mládeže moravského Slovácka, Lidové noviny 22.6.1943, str.2
[106] Spolupráce na budování Nové Evropy, Lidové noviny 3.7.1943, str.2
[107] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 175
[108] Plavecká mistrovství mládeže, Lidové noviny 5.7.1943, str.4
[109] Osudové bratrství obou národů Říše, Lidové noviny 6.7.1943, str.1

[110] Špringl, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), In: Soudobé dějiny, č. 1-2/2004, Praha 2004, str. 169

[111] Uhlíř, Jan B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, str. 502
[112] Zdeněk, O.: Sport po čtyřech letech války, In: Lidové noviny, 3.9.1943, str. 6
[113] Dny mládeže zahájeny, Lidové noviny, 17.8.1943, str. 2
[114] Lidové noviny, 24.8.1943, str. 3 a taktéž Lidové noviny, 14.8.1943, str.5
[115] Zahájení povinné služby mládeže v Olomouci, Lidové noviny 11.7.1943, str. 2
[116] Lidové noviny 12.7.1943, str. 3
[117] Dík Říše a národa státnímu presidentu dr. E. Háchovi, Lidové noviny 13.7.1943, str. 2
[118] Ministr Em. Moravec ve Stříbrné Skalici, Lidové noviny 18.7.1943, str. 2
[119] Lidové noviny, 25.7.1943, str.8
[120] Sobotní sraz pražské mládeže, Lidové noviny, 22.8.1943, str.2
[121] Záznam z výslechu Eduarda Chalupy (A/3-45), Národní archiv

[122] Rukopis připraveného projevu E. Chalupy z 19.8.1943 použitý jako průkazný materiál během soudního stíhání zařazený jako A/3-243, Zk – 3084/780 z 8.3.1946, Národní archiv

POKRAČOVÁNÍ. Na konci seriálu bude uveden přehledný rozcestník s odkazy na jednotlivé díly. Termín příštího dílu: 20.12.2009

Zvláštní poděkování autora náleží Vladimíru Kordovi za poskytnutí obrazového materiálu ze svého archivu. Dále byly použity fotografie ČTK a z časopisu Pestrý Týden a Správný kluk

Není diváků!

Emanuel Moravec (26. 11. 1944)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo

Za mobilizace v roce 1914 v červenci mnozí nevojáci si u nás libovali. Četli zprávy z bojiště při svém půllitru v blahé představě, že do podzimka je po válce. Ale skutečnost byla jiná. Z těchto diváků stali se postupem času vojáci a mnohý z nich složil kosti daleko od hospůdky, kde si v červenci 1914 pochvaloval, že nebyl vojákem a že ta válka pro něho vlastně neplatí. V minulé světové válce v bojujících národech ženy s dětmi byly diváky, poněvadž letecká válka celkem nestála za řeč. V minulé světové válce byly evropské státy, které si zachovaly neutralitu a kterým do jejich politiky sotva některý z válčících mluvil. Byli to diváci ve velkém.
.
Dnes v šestém roce války v Evropě není diváků. Každý je dotčen i proti své vůli velikým dramatem války a revoluce. Neutrálové se podrobili komandu kapitalisticko-bolševického bloku. Projevují náhlou pokoru a úslužnost. Portugalsko neodporovalo, když v říjnu 1943 Anglo-Američané obsadili Azory. Franco pronesl podivnou řeč o své náklonnosti k anglo-americké a bolševické spolupráci. Turecko se choulí a čeká, až mu budou odejmuty průlivy s Cařihradem. Švédsko se domnívá, že novinářskými útoky proti Říši si vyslouží bolševické uznání. Švýcarsko bylo odmítnuto, když v Moskvě poníženě poprosilo, aby smělo s ní navázat diplomatické styky. Jak si vysvětlíme toto chování evropských neutrálů, z nichž Portugalsko, Španělsko, Turecko a Švýcarsko ještě nedávno ostře potíraly bolševismus a komunistickou stranu ve státě vůbec nepřipustily? Ptá-li se kdo, jaký osud nepřítel připravuje Evropě, tu nejlepším barometrem jsou právě vzpomenutí neutrálové, kteří s úžasem poznali, že Anglo-Američané postoupili Evropu bolševikům. Zjistili to teprve letos v srpnu, ač Anglie je do té chvíle tajně ujišťovala, že nic takového nemá v úmyslu.
.
Je Evropa opravdu ztracena? Promění se v řadu sovětských národních republik? Ne, Evropa není poražena! Zmatku podlehly pouze ty vedoucí vrstvy, které se nezapojily nekompromisně do evropské revoluce. Vedoucí vrstvu liberalisticko-kapitalistické Evropy, vyjma Říše, tvořilo měšťáctvo, promíšené ve větším nebo menším množství starou aristokracií a Židovstvem. Ta vrstva byla protisocialistická, horovala o pokroku, ale jen tak dalece, dokud nečinil nárok na její měšce. K tomuto triumvirátu měšťácko-aristokraticko-židovskému přičlenila se vrstva pracujících vzdělanců, které učarovaly omšelé ideály demokracie, kde kapitál držel v šachu dělnictvo.
.
Jedině geniální politice Adolfa Hitlera se podařilo odstranit vnitřní politické propasti a inteligenci získat pro společný program pracujících rukou i hlav. Tím obrnil národ proti každému rozpolcení. Reakční živly omezil na malou skupinku nic neznamenajících desperátů. V ostatních národech tomu bylo v kritické chvíli jinak. Dokud měšťácko-aristokraticko-židovská vrstva na fašistické revoluci vydělávala, zvedala nadšeně pravici a vzývala Duceho. Jakmile však boj dostal zabarvení hrdinského zápasu o bytí národa, vykašlala se na národ a hledala záchranu ve zradě. Totéž bylo ve Finsku, Rumunsku, Bulharsku a i chvíli v Maďarsku. Dokud rumunské vedoucí zpohodlnělé vrstvě se zdálo, že pod štítem německých vítězství se dokrade k velikým územním ziskům, měla plná ústa chvály německého válečného genia a německé nacionálně-socialistické revoluce. Když však válka se přenesla k jejím hranicím, hledala spojení na nepřítele, který jí po duchu a pohodlí byl nejbližší. Začala prosit v Londýně. Podobně to bylo s Bulhary. Ale Angličané měli ruce svázané a pro své kapitalistické souvěrce nemohli už nic ve střední Evropě vykonat. Osud těchto samoodsouzenců nepodléhá dnes žádným pochybám. Po pateré postupné rekonstrukci místních vlád do konce této války, dostanou se tam k slovu vysloveně bolševické kabinety, které odstraní nejen jiné politické strany, nýbrž také zbabělou vrstvu měšťácko-aristokratickou, z niž se zachrání pouze Židé.
.
V této válce není diváků. Proto si po ní lehne každý, jak si ustlal. Nevím, zda je to plod šibeničního humoru, ale Jan Masaryk ve svém posledním rozhlasovém projevu připomenul, že v roce 1861 v Rusku carském bylo ještě 49 milionů otroků ve středověkém smyslu. Byli to nevolníci, jež poměščik mohl trýznit, prodávat, ženit a rozvádět, jak chtěl. A jaké je to v Sovětském svazu dnes, kde není snad jediné rodiny, která byla pohromadě už před touto válkou? Nebudu znovu vzpomínat Churchilla, co kdy řekl o bolševismu. Chci citovat amerického „krále reportérů“ Knickerbockera, který nikdy na nacionálně socialistickém Německu nenalezl poctivé nitě. Co nyní uvedu, nenapsal před touto válkou, nýbrž letos, a otiskl to v amerických listech New York Sun a New York Evening Post. Před lety procestoval Sovětský svaz křížem krážem. „Není žádným potěšením,“ píše Knickerbocker, „odhalovati nedostatky mocnosti, jež alespoň v této době stojí v boji proti našemu největšímu nepříteli. Základní slabostí Sovětského svazu a kořenem všeho zla je skutečnost, že účel tam světí prostředky. Tuto zásadu bolševici pokládají za nejvyšší v politickém jednání. Sovětský stát se tak stal permanentně chudým státem. Obyvatelstvo ve své celistvosti je tam bezútěšně chudé. Žije v neustálém strachu. Sovětští občané jsou určitě dvěma sty miliony nejnešťastnějších lidí, kteří kdy žili pod jednou vlajkou. Představte si toto obrovské území, kde mezi oběma konci není možno nalézti jednu jedinou domácnost (nehledě na vysoké sovětské úředníky a několik málo prominentů, jejichž počet však není ani několik tisíc z 200 milionů), která by měla takové jídlo, oblečení, nábytek, nutné předměty denní potřeby jako obyčejná dělnická rodina ve Spojených Státech.“ Knickerbocker píše dále: „Když jsem žil v Moskvě, zabýval jsem se životním standardem dělníků v nejlepších moskevských továrnách. Tito dělníci jsou na tom mnohem lépe než všichni ostatní v Sovětském svazu. Po tři měsíce jsem vyšetřoval v malých kapitalistických státech životní standard typických dělnických rodin. Tyto malé kapitalistické státy, jichž jsem použil k přirovnání, patřily k nejchudším národům světa. Všechny utrpěly světovou válkou mnohem více než Rusko ve své celistvosti. Musily budovat svou existenci z ničeho, bez kapitálu a úvěru. Přesto však žil dělník ve Finsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě a Polsku při nejmenším dvakrát lépe než nejpříznivěji pracující dělník v Sovětském svazu.“ K psychologii bolševismu pronáší Knickerbocker tuto strašlivou diagnosu: „V Sovětském svazu z počátku bylo heslem, že se musí nenávidět a zabíjet, aby země byla zbavena všech tříd, jež byly nepřátelské socialistickému světu a aby tak byl získán prostor pro šťastnější život. Proletariát a mužíci nenáviděli na základě těchto nauk cara, šlechtu, bankéře, továrníky, inženýry, techniky, lékaře, podnikatele, advokáty, kněze a policisty; prostě každého, kdo zaujímal k ostatnímu davu nadřízené postavení. Téměř deset let potřebovali bolševici, aby vybili všechny tyto lidi. Pak začali nenávidět lépe situované sedláky a nakonec je zabíjeli. Byl jsem v Moskvě, když byly popravovány poslední oběti prvé skupiny a pak jsem tam byl, když posléze zmizeli v kobkách GPU kulaci, poslední nepřátelé bolševiků, jako takoví označení. Tázali jsme se vážně v Moskvě, co budou tito zuřiví nenávistníci dělat, až nebude žádná „třída“, kterou by mohli nenávidět.“ Na tuto Knickerbockerovu otázku přišla odpověď, kterou se on už dnes neodvažuje pronést. Došlo na vlastní komunisty, na komunisty „úchylkáře“, bývalé spolupracovníky Leninovy, po kterých byla pojmenována i řada ruských měst. Komunismus požíral nakonec sám sebe.
.
A tu se v Evropě začíná kát a v prsa bít ona vrstva, která nenašla v Sovětském svazu smilování, která u nás nikdy socialisticky necítila a která se dnes chvěje o život, poněvadž přestala věřit v britskou záštitu, a co je tragického, i ve vítězství Velkoněmecké říše. Ano, prvý den po příchodu bolševiků vystačí se s máváním rudým praporem. Ale co přinese zítřek? Všem bude účtováno. Ten ještě za republiky zvedal pravici na počest Kramářovu. Ten přispěl na volební fond fašistů. Ten vyhnal dělníka proto, že byl komunistou. Ten řekl před dvacíti lety, že socialismus je raubířství. Ten složil s výborným prospěchem zkoušku z němčiny. Ten se stýkal s tím a tím Němcem.
.
Sovětský svaz potřebuje na 50 milionů dělníků a tak se dostane, v nejpříznivějším případě, na každého továrníka, pana domácího až po zcela malého člověka, který na žádnou politiku neměl nikdy čas. Podle Knickerbockera vyhubení této „nesocialistické“ třídy trvalo v Sovětském svazu 10 let. V celé Evropě by to šlo rychleji. Na štěstí německý národ odolává. Listopad a prosinec budou zajisté perné měsíce. Neskrýváme to, ale vydrželi jsme srpen i s jeho zradou evropského měšťáctví. Vydržíme také nyní a přeneseme obranný boj přes Nový rok.
.
Ano. Německý národ je pomalu sám. Nápor je tvrdý, zoufalý. Američané, bolševici, Angličané se svou smětí spoluklusajících. Přidali se Rumuni, Bulhaři s Finy, poslušní biče nového Attily. Nic nevadí. Už dnes vypětí německého národa je tak veliké, že budoucnost mu nemůže upřít věčnou slávu hrdinů. Z této války se budou celé generace živit ideály. Kdo myslí do důsledků, nemůže jednat jinak, než že sáhne po meči a že stiskne ruku německého hrdiny, který dnes hájí Thermopyly Evropy. Americko-sovětské barbarství nezvítězí, ani kdyby obloha ztemněla nepřátelskými letadly, kdyby země se proměnila pod výbuchy pum a granátů v peklo. Před padlými hrdiny bude zítřejší Evropa stát s obnaženou hlavou.
.
(Lidové noviny, 26. listopadu 1944. Zvýrazněný text ponechán podle zdroje.)

1938: Češi v Sudetech

Milan Churaň
Předcházející články tématického celku: Kruh tropických tučňáků - Důvody opuštění domovů - K otázce vysídlení občanů ČSR ze Sudet, Těšínska, Podkarpatské Rusi a Slovenské republiky v letech 1938/1939

V publikaci Rozumět dějinám je otištěna fotografie skupiny lidí před stěnou dřevěného baráku v jakémsi lágru a popisek k ní říká: „Z území obsazených Třetí říší bylo donuceno k útěku nebo přímo vyhnáno 160 000 až 170 000 českých obyvatel.“[1] Pamětníkům je na první pohled zřejmé, že lidé na fotografii nejsou Češi. (Upozornění redakce: nejde o redakcí doplněné ilustrační foto uvedené nalevo od tohoto textu.) Žena na snímku má vlasy sčesané a svázané do šátku způsobem typickým pro německé ženy v době války a po ní; starý muž po její pravici může být jakékoli národnosti, ale chlapec vpředu nalevo od ženy, v kabátě ve střihu uniformy, má přes rameno hůlku s bílou látkou na konci, tedy s jakýmsi bílým kapitulačním praporem. Je to jasně německý chlapec. Přesně tutéž fotografii otiskl Toman Brod ve své knize Osudný omyl Edvarda Beneše; v ní text k zobrazeném výjevu říká: „Odchod libereckých Němců do transportu − ženy, děti, starci“.[2] Jde tedy o scénu z poválečného vyhnání Němců.

.

Popisek Václava Kurala, jenž je autorem příslušné kapitoly v publikaci Rozumět dějinám vyjadřuje jedno z českých alibi pro poválečné nucené vysídlení Němců z Československa – vždyť přece oni s vyháněním začali. Tento argument, dodnes pevně zakořeněný v českých myslích, použila v roce 1992 také československá vláda v důvodové zprávě k uzavírané československo-německé smlouvě o dobrém sousedství a přátelské spolupráci. Zpráva obsahuje větu připomínající oběti násilného panství, války a vyhnání a toto slovo pak vysvětluje takto: pojem vyhnání zahrnuje také vyhnání československých občanů z československého pohraničí, které obsadilo Německo po Mnichovské dohodě. Češi po celá desetiletí od konce války používali pro násilné vysídlení Němců z Československa slovo odsun, pojem vyhnání jim tehdy musel znít strašně. Proto mnozí lidé jistě uvítali, že vlastně také Češi byli vyháněni a že po válce vykonávali jen „spravedlivou odplatu“. Vládní důvodová zpráva se v roce 1992 nezabývala vysvětlováním, jak to s vyháněním Čechů z pohraničí v roce 1938 bylo, tuto práci ponechala státním historikům. .

Václav Kural je jedním z nich a publikace Rozumět dějinám je poslední kodifikací státní ideologie. Čtenář by se z publikace měl jistě dozvědět, kolik českých obyvatel v pohraničí v době Mnichova vlastně žilo a Kural v textu své kapitoly sděluje, že to bylo „celkem 600 – 700 000 Čechů“.[3] To je velmi vágní číslo, i když Kural méně vágní údaje docela jistě zná. Většina autorů, kteří se touto otázkou zabývali, odhaduje počet Čechů v pohraničí v roce 1938 číslem o sto tisíc vyšším, než uvádí Kural, tedy počtem 700 až 800 tisíc. Za oficiální číslo lze opovažovat údaj v poválečné publikaci Československo a Norimberský proces, podle níž v odtrženém pohraničí žilo 738 502 obyvatel „českého jazyka a rasy“.[4] Tento údaj použil již v roce 1941 Hubert Ripka, ministr exilové vlády v Londýně a jeden z hlavních architektů vysídlení Němců z Československa. Je to přesně ten počet Čechů a Slováků, které v dané oblasti zjistilo sčítání lidu v roce 1930.[5] Do roku 1938 se tento počet spíše ještě zvýšil. L. K. Feierabend, ministr Syrového vlády, ve svých vzpomínkách píše, že vláda na svém zasedání počátkem října 1938 odhadovala, že na území požadovaném Německem žije „asi 800 000 českých lidí“ [6]. Jejich počet rozhodně neklesl pod 700 tisíc, které jako maximum uvádí Kural.

.

Jak je to s jeho údajem pod fotografií? V textu kapitoly jej upřesňuje tak, že „vynucený útěk nebo přímé vyhnání asi 160 000 až 170 000“ obyvatel se týkal „Čechů, Židů a ovšem i sudetoněmeckých demokratů“, kteří museli odcházet „s nakvap posbíraným nejnutnějším majetkem“.[7] Kural nepíše, jaké procento z uvedeného počtu uprchlíků a vyhnanců tvořili Češi, Židé a sudetští Němci, a nepíše také, ke kterému datu se uvedený počet vztahuje. To se čtenář doví od spoluautora publikace Zdeňka Radvanovského. Ten uvádí, že pražské ministerstvo vnitra evidovalo k 3. prosinci 1938 celkem 151 997 uprchlíků, z čehož bylo „125 425 (83,7 %) Čechů, 14 925 (11,23 %) Židů a 11 647 (8,75 %) německých antifašistů“.[8] Tento údaj se velmi blíží číslům Jaroslava Šímy, po Mnichovu pracovníka Ústavu pro péči o uprchlíky.[9] Šíma měl mimo jiné za úkol shromažďovat údaje o nich. V již citované publikaci z roku 1945 uvádí počet přesídlenců z území odstoupených po Mnichovu Německu, Polsku a Maďarsku a ze Slovenska k 1. červenci 1939. Podle tohoto přehledu do poloviny roku 1939 přesídlilo z území zabraného Německem 141 707 Čechů, Slováků a Ukrajinců, 10 496 Němců, 18 673 Židů a 581 lidí jiných národností.[10] Od 70. let minulého století se těmito otázkami podrobně zabýval historik Josef Bartoš. Již v roce 1978 a od té doby několikrát uvedl na základě svých výzkumů, že po Mnichovu se z Německem obsazeného pohraničí vystěhovalo do počátku roku 1939 přes 150 tisíc osob, z toho 122 tisíc Čechů, 13 tisíc Němců a 15 tisíc Židů [11]. Předválečný československý úředník odpovědný za shromažďování dat o vystěhovalcích a uprchlících a dnešní český historik se ve svých číslech v podstatě shodují. Můžeme je tedy pokládat za pravdivá a vycházet z nich.

.

Ale již v roce 1991 vydalo na 180 českých historiků stanovisko, v němž se mluví o „násilném vystěhování českých obyvatel ze Sudet po Mnichovu“ [12]. Kural píše, že k tomu došlo „donucením nebo přímo vyhnáním“. Nevysvětluje, co pokládá za donucení a co za přímé vyhnání, a tak nemá smysl se tím zabývat. Podstatné je to, o čem čeští historici obvykle nepíší. Ať už odsoudíme Mnichovskou dohodu jakkoli rozhořčeně, její přijetí československou vládou znamenalo, že odstupovaná pohraniční území začala být součástí Německa a přestaly na nich existovat československé státní instituce jako armáda, policie, politická správa, soudy a notářství, školy, dráhy, pošta, státní lesy a statky atd. V nich působily desetitisíce úředníků a veřejných zaměstnanců, s nimiž žily desetitisíce rodinných příslušníků. Nikdo se zatím od českých historiků nedověděl, kolik to představovalo lidí, a hlavně nikdo nepíše, že ty státní úředníky a veřejné zaměstnance nemusel nikdo vyhánět, poněvadž je do zbytku Československa povolávaly jejich ústřední úřady.

.

Autor tohoto článku navštěvoval od září 1946 reálné gymnázium v Ústí nad Labem, tedy ústav, jenž podle dobré tradice ještě z Rakouska-Uherska vydával o skončeném školním roce výroční zprávy. Ve zprávě za školní rok 1945/46 popsal ředitel gymnázia, jenž na tamním českém gymnáziu působil již před válkou, co se na něm dělo v září 1938: „Nejprve odcházelo žactvo; v polovině září 1938 byly již třídy více než poloprázdné. Ke konci září byli všichni členové profesorského sboru přeloženi do vnitrozemských ústavů, z větší části do Prahy, avšak počátkem října bylo jim nařízeno, aby se vrátili do Ústí nad Labem pro případ, kdyby snad došlo k plebiscitu, o němž se mluvilo. Viděli jsme po svém návratu, že na plebiscit není ani pomyšlení, a tak jsme se snažili z ústavních sbírek zachrániti pro některý pražský ústav nejcennější kusy.“[13] Čtenář si jistě odvodí sám, co všechno se za citovanými větami skrývá, jen by si měl doplnit, že „překládání do vnitrozemí“ se týkalo prakticky všech státních úředníků a zaměstnanců, a tedy i jejich rodin. Protože československá vláda přijala pod britským a francouzským nátlakem princip odstoupení pohraničí Německu již 21. září 1938, odcházely mnohé rodiny státních úředníků do vnitrozemí již před Mnichovem – to také vysvětluje poloprázdné třídy českého gymnasia v Ústí nad Labem. Státní úředníci a zaměstnanci museli ovšem zůstat na svých místech až do konce a jejich odchod byl pak po Mnichovu opravdu „kvapný“. Je však třeba podotknout, že do vnitrozemí odcházely v důsledku nejistoty i strachu nejen rodiny Čechů, ale i protinacistických sudetských Němců a Židů, a to již od československé mobilizace v květnu 1938. To dokládá nařízení zemského prezidenta v Praze z 9. října 1938 „o hlášení osob, které se po 20. květnu 1938 přistěhovaly z československého státního území obsazeného říšskoněmeckým nebo polským vojskem“.[14] Stejné nařízení vydal 8. října 1938 i zemský prezident v Brně.[15]

.

Nařízení ukládala povinnost hlásit se u příslušných úřadů, které musely povolit cestování a vydávaly průkazy „k volné jízdě po železnici do místa dřívějšího bydliště, po případě na demarkační čáru“. Tato nařízení z počátku října však měla na mysli především německé obyvatelstvo, které působilo úřadům stále větší starosti. Ale to je jiná kapitola.

.

Již před Mnichovem docházelo v různých místech v pohraničí k různým excesům (fyzické napadání, vyhrožování, rozbíjení oken, bojkot obchodů apod.). Ale ty organizovali fanatici, jací se najdou v každém národě, nejen mezi sudetskými Němci, a žádná německá oficiální místa k nim nevyzývala. Trvaly ostatně jen první dny před a při obsazování pohraničí wehrmachtem. Ten naopak měl přísné rozkazy dbát na udržení klidu a pořádku. Proto i neblaze proslulý SFK (Sudetoněmecký dobrovolnický sbor) byl k 1. říjnu 1938 odzbrojen a k 8. říjnu rozpuštěn.

.

Plebiscit, o němž se zmiňuje citovaná výroční zpráva gymnasia v Ústí nad Labem, se měl podle Mnichovské dohody konat v takzvaném pátém pásmu, ale k jeho konečnému vymezení došlo nakonec bez něj dohodou z 20. listopadu 1938. Téhož dne byla také podepsána československo-německá Smlouva o otázkách státní příslušnosti a opce [16]. Ta stanovila, že na území připojeném k Německu, ztrácejí československou a získávají německou státní příslušnost automaticky všichni českoslovenští státní příslušníci, kteří na něm bydleli k 10. říjnu 1938 a narodili se na něm do 1. ledna 1910, dále jejich děti a vnuci a manželky těchto osob, dětí a vnuků. Smlouva dále stanovila, že pokud jde o osoby „neněmecké národnosti“, mohou do 29. března 1939 optovat pro československou státní příslušnost (opční lhůta byla později prodloužena do 30. června 1939).

.

Pokud jde o Čechy a Slováky, kteří zůstali na odtrženém území, dělili se podle uvedené smlouvy na osoby,

A) kterým zůstala československá (později protektorátní) státní příslušnost,

B) jež získaly automaticky německou státní příslušnost.

.

Češi a Slováci ze skupiny B se zase dělili na ty,

a) kteří se přihlásili k německé národnosti (a stali se tak plně Němci),

b) kteří neoptovali pro československou (protektorátní) státní příslušnost a zůstala jim tedy nabytá německá,

c) kteří optovali pro československou (protektorátní) příslušnost a pokud jejich opce byla úspěšná, nabyli postavení lidí ze skupiny A.

.

Nevíme, kolik lidí do těchto skupin patřilo. Josef Bartoš uvádí, že optantů bylo 125 – 133 tisíc a celkový počet Čechů v pohraničí odhadl na 600 tisíc, „rozhodně“ však přes 500 tisíc.[17] Podle výše uvedených Šímových čísel (738 582 minus 141 707) činil počet Čechů v odtrženém pohraničí k 1. červenci 1939 596 795 osob. To bylo dvakrát více než v roce 1910, kdy tam podle tehdejšího sčítání lidu žilo na 225 tisíc Čechů. Sčítání se konalo na základě „obcovací řeči“, ale podle „mateřské řeči“ by jich asi nebylo podstatně více. Sociální struktura Čechů v pohraničí se ovšem v roce 1938 procentuálně velmi změnila. Výrazně ubyli úředníci, veřejní zaměstnanci a inteligence a přibyli horníci, dělníci, zemědělci a malí živnostníci. Neexistovala žádná menšinová práva. Byla zrušena většina českých škol, zmizel český tisk, české kulturní a vzdělávací instituce atd. Vzdělanostní a sociální vzestup Čechů byl podstatně ztížen. Historik Jan Měchýř, který žil v Sudetech za války jako dospívající chlapec, o tom v rozhovoru pro tisk řekl: „Češi v Sudetech byli diskriminováni, ale až na výjimky nebyli perzekvováni“.[18] Měchýř popisuje v rozhovoru své zkušenosti, ale byla to situace dítěte z rodiny optanta, ne Čecha s německou státní příslušností (viz výše skupina b). O tom prostě téměř nic nevíme.

.

Pokud jde o majetkové poměry, píší o tom historici jako Václav Kural menší horory (Češi utíkali jen s nakvap posbíraným majetkem). Především převážná část Čechů zůstala v pohraničí, nikdo je k odchodu nenutil a bez ohledu na jejich právní status movité nebo nemovité jmění jim nebylo konfiskováno. Pokud jde o přeložené osoby nebo ty, které skutečně ze strachu utekly, vztahovala se na ně dohoda česko-slovensko-německé vlády z 23. listopadu 1938 o vydávání zanechaného nábytku a předmětů osobní spotřeby lidem, „kteří v souvislosti s politickými událostmi posledních týdnů... přeložili své bydliště nebo pobyt“ z Německa do Česko-Slovenska a naopak. Na základě usnesení vlády z 21. prosince 1938 pak byla zahájena stěhovací akce, jejímž prováděním bylo pověřeno ministerstvo dopravy, které pro to zřídilo samostatné oddělení (se zkratkou STAS). To bezplatně zabezpečovalo odvoz movitého majetku lidem, kteří si to nezařídili nebo nemohli zařídit do konce roku 1938 sami. Týkalo se to především státních zaměstnanců, ale akce mohli využít také jiní. V pohraničí samozřejmě docházelo zpočátku i k rabování zanechaného českého majetku, ale ve většině případů byly opuštěné byty úředně zapečetěny a majetek později vydán vlastníkům. Ani nemovitý majetek nebyl českým přesídlencům konfiskován, ale toto téma není dosud zpracováno. Víme však, že vyhláškou ministra financí z 22. listopadu 1938 byl nařízen soupis nemovitostí a pohledávek, které měly československé fyzické a právnické osoby „v poměru k území obsazenému cizí mocí“; soupis se měl provést do 10. prosince 1938.[19]

.

Státní ideologie, která se opírá o emoce, vágní formulace, falešné fotografie a nedoložená čísla rozhodně neslouží „národním zájmům“, jak si snad myslí její někteří tvůrci a šiřitelé. Ostatně je to velmi špatné alibi, když se údajným vyhnáním českého obyvatelstva z pohraničí v roce 1938 ospravedlňuje to, co se stalo v Československu v roce 1945/46 s německým obyvatelstvem. Václav Holub, dlouholetý ústřední tajemník exilové ČSSD, napsal již v roce 1954: „Odmítáme princip kolektivní viny jako princip nespravedlivý a absurdní. Nechceme-li, aby za komunistické zločiny byl kolektivně odpověden náš národ, nemůžeme za zločiny nacistické vinit národ německý.“ Čeští státní ideologové k takovémuto věcně správnému a především mravnímu postoji nedospěli ani šedesát let po válce.

.

1 Kolektiv autorů: Rozumět dějinám. Vývoj-česko-německých vztahů na našem území v letech 1848−1948, Praha 2002, s. 111

2 Toman Brod: Osudný omyl Edvarda Beneše. Československá cesta do sovětského područí, Praha 2002, za s. 576

3 Rozumět dějinám, s. 110

4 Československo a Norimberský proces, Ministerstvo informací, Praha 1946, s. 94

5 Jaroslav Šíma: Českoslovenští přistěhovalci v letech 1938−1945, Praha 1945, s. 108

6 Ladislav Karel Feierabend: Politické vzpomínky I., Brno 1994, s. 35

7 Rozumět dějinám, s. 110

8 Tamtéž, s. 132

9 Ústav byl zřízen vládním nařízením z 11. listopadu 1938 při ministerstvu sociální péče – viz Sbírka zákonů a nařízení státu československého, 1938, částka 96, č. 292

10 Jaroslav Šíma, c. d., s. 107

11 Josef Bartoš: Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938−1945, Praha 1978, s. 25

12 Sudetští Němci a my. Stanovisko českých historiků. Národní osvobození,

13. 8. 1991, s. 3

13 Výroční zpráva státního reálného gymnasia v Ústí nad Labem za školní roky 1945−46 a 1946−47. Ústí nad Labem 1947, s. 3

14 Sbírka zákonů a nařízení státu československého, 1938, částka 77, č. 220

15 Sbírka zákonů a nařízení státu československého, 1938, částka 82, č. 243

16 Sbírka zákonů a nařízení státu česko-slovenského, 1938, částka 100, č. 300

17 Bartoš, c, d., s. 71

18 Němci po Mnichově Čechy ze Sudet nevyháněli. Český týdeník, č. 116, 13.–15. února 1996, s. 17

19 Sbírka zákonů a nařízení státu československého, 1938, částka 101, č. 305

Převzato z www.cs-magazin.com

Další článek tématického okruhu vyjde v ohlášený termín.

K otázce vysídlení občanů ČSR ze Sudet, Těšínska, Podkarpatské Rusi a Slovenské republiky v letech 1938/1939

Franz Chocholatý Gröger
Předchozí články k tématickému okruhu: Kruh tropických tučňáků - Důvody opuštění domovů

Na základě Mnichovské dohody bylo Německu odstoupeno území o rozloze 28 680 km2 s 3 751 obcemi ve kterých žilo 3 653 292 obyvatel, z toho bylo 3 576 719 československých státních příslušníků a dle národnosti 2 822 899 Němců, 738 502 Čechoslováků, 6 659 Židů [Seznam obcí a okresů, s.5-7]. Podle sčítání z roku 1930 bylo na odstoupených územích 725 416 Čechů, ministerstvo zahraničí Německa vycházelo 17. 11. 1938 z počtu 676 478 Čechů pro všechna odstoupená území a Detlef Brandes považuje výsledky sčítání za chybné a odhaduje počet Čechů na odstoupených územích na 567 000. [Zimmermann, s. 58, pozn. 240, s.241, pozn. 1423, 1427 , Brandes 1995 s. 55]
.
Dle sčítání obyvatel z 17. 5. 1939 žilo území říšské župy Sudety (Reichsgau Sudetenland od 30. 10. 1938) o rozloze 22 608 km2, 2 943 187 obyvatel, z toho 2 640417 Němců (2 622 654 říšských občanů a 1769 Židů), 291 000 Čechů a 174 150 Čechů s říšským občanstvím (unter den Reichsangehörigen). Celkem tedy 465 150 Čechů. Některá území Čech, Moravy a Slezska se stala součástí jiných říšských žup - šlo o území připojené k Bavorsku (Regierungsbezirk Niederbayern, Regierungsbezirk Oberpfalz) s 90 382 obyvateli, k Rakousku (Reichsgau Oberdonau, Reichsgau Niederdonau) s 318 682 obyvateli a k Landkreis Ratibor bylo připojeno území Hlučínska s 52 967 obyvateli. Na těchto územích žilo 28 000 Čechů a 19 643 Čechů s říšským občanstvím. Celkový počet Čechů na odstoupených územích k 17. 5. 1939 byl 512 793 [Bohmann, s. 125, 134… s. 5-7].
.
Smlouvy mezi ČSR a Německem o státní příslušnosti a o opci z 20. 11. 1938 (RGBI 1938 I, s. 895), která vstoupila v platnost 26. 11. 1938 se Češi mohli rozhodnout buď pro československé občanství (po 15. 3. 1939 pro občanství Protektorat Böhmen und Mähren) nebo pro občanství říšské. Říšské ministerstvo vnitra dne 25. 5. 1939 poukázalo na to, že získání říšského občanství není vázáno na národnost, ale musí být splněny pouze kritéria vyjmenovaná v opční smlouvě BA, R 43 II/136, s. 9n.
.
Ze 174 143 Čechů s říšským státním občanstvím se 130 658 osob nacházelo v opavském vládním kraji (Regierungsbezirk Troppau), kde pro československé občanství optovalo jen 31 260 Čechů. Jejich rozhodnutí lze odvodit ze stupně zakořenění lidí v domovském prostředí. Obyvatelé tohoto vládního kraje, kteří optovali pro říšské občanství, byli rolníci spojení po mnoho staletí s rodnou hroudou, se slezskou domovinou. Tato pouta byla daleko silnější než pouta k republice, která trvala jen dvacet let a se kterou měli negativní zkušenosti související např. s pozemkovou reformou nebo s protikatolickou propagandou. Svůj vliv měla také skutečnost, že část kraje náležela do oblasti Kravařska – Kuhländchen (velká část okresu Bílovec – Wagstadt a celý okres Nový Jičín - Neutitschen). Svou negativní roli zde sehrála také činnost hraničářských, ochranářských spolků.
.
Odlišná situace byla v ostatních dvou vládních krajích - ústeckém (Regierungbezirk Aussig) a chebském (Regierungsbezirk Eger), kde se k říšskému občanství přihlásilo jen 36 456 Čechů (Reg. Bez. Aussig) a 7 036 (Reg. Bez. Eger). Zdejší Češi patřili k české dělnické vrstvě mnohdy levicově orientované, tak či onak méně srostlé s domovem. [Zimmermann 2001, s. 350, pozn. 2295-2298]
.
Dohoda zaručovala těm, kteří se rozhodli pro opci, možnost se přesídlit do 31. 3. 1939 do své země, vzít s sebou svůj movitý majetek, tedy přestěhovat se svým osobním a bytovým zařízením (zákon č. 300/1938 Sb.) Smlouva o opci v §2 poskytovala jak německé tak česko-slovenské vládě možnost vypovídat osoby, které se v době po 1. 1. 1910 přistěhovaly do odstoupených území, respektive do Česko-Slovenska. Ani říšská vláda, ani česko-slovenská vláda neměly na tom zájem, naopak se dohodly, že vyhošťovací paragraf použijí jen po vzájemné dohodě. K masové vysídlování Čechů proto nedocházelo. [Zimmermann 2001, s. 243, pozn. 1438, 1439]
.
Celkem bylo na odstoupených územích Německu 512 793 původně českého obyvatelstva, což proti stavu Čechů na tomto území dle sčítání obyvatel z roku 1930 je stav nižší. Rozdíl mezi údajem uvedeným v oficiální statistice Česko-Slovenska z roku 1939 a sčítáním z 17. 5. 1939 činí minus 225 709 osob československé národnosti. (Macek ve své práci Uprchlíci z pohraničí v roce 1938 uvádí, že v publikovaných údajích se počet Čechů v Sudetech pohybuje mezi 319 000 až 500 000 Čechů, sám odhaduje počet Čechů na 410 000, tj. 15 % obyvatelstva odstoupeného území). Dle údajů statistického úřadu říšského místodržitele v říšské župě Sudety činil počet Čechů 287 939 [ZA, ÚPV Opava, sign. Z 25, Zimmermann 2001, s. 473, pozn. 1422]. Nezapomeňme také na to, že Ernst Müller, odpovědný v sudetské župě za národnostní otázku, odhadoval v roce 1943 počet Čechů, kteří se přihlásili k německé národnosti na 100 000 [Zimmermann 2001, s. 242, pozn. 1426].
.
Většina Čechů na územích odstoupených Německu zůstala, ačkoliv čeští historici se snaží ze všech sil sugerovat pravý opak. Odešli především státní úředníci a zaměstnanci, učitelé vyšších a většiny národních českých škol, policisté a vojáci se svými rodinami, pro něž najednou nebylo na zabraném území uplatnění a oni zůstat nehodlali. Dále odešli všichni aktivisté hraničářských organizací, ochranářských spolků a Sokola a ti především z obav odplaty za své aktivity v prospěch “čechizace” území s německou většinou. Šlo o obyvatele, kteří se do německého pohraničí přistěhovali v souvislosti s počešťováním a se správními a hospodářskými zásahy během 1. republiky. Věděli velice dobře, že tam nemají co pohledávat, neboť je německé orgány nebudou potřebovat a vydržovat. Byli ohroženi především ztrátou existenční základny, tedy obživy. Dále pak něco přes deset tisíc osob podle zvláštního seznamu vypracovaného Němci (nejednalo se jen o osoby české národnosti a státní příslušnosti), které musely, i kdyby se zdráhaly, zabrané území opustit.
.
Uprchlíci uváděli pro evidenci Ústavu pro péči o uprchlíky jako popud k útěku vedle násilí a existenčního ohrožení také jiné motivy, např. citové, “přestěhoval jsem se z lásky k vlasti” či touhu po životě mezi občany české národnosti [Šíma 1946, s. 12-16]. Skutečný důvod přestěhování byla ve většině případů ztráta zaměstnání. Nebyla plánována ani organizována etnická očista, tedy vysídlení neněmeckého obyvatelstva z pohraničních území předaných Německu v říjnu 1938. Stěhování probíhalo spontánně. Česko-slovenská republika rovněž prováděla evakuaci svých státních zaměstnanců a úředníků sama.
.
Bezprostředně kolem mnichovských událostí uprchlo před boji, z obav před wehrmachtem, gestapem a militantními skupinami sudetskými Němci kolem 25 000 Čechů, židů a německých odpůrců režimu - zejména aktivní sociální demokraté, kteří se v poslední době účastnili obrany republiky, a komunisté. Tato část obyvatel dokonce s útěkem ze sudetských oblastí v počtu několika tisíc začala už ve dnech kolem vyhlášení první čs. mobilizace 20. května 1938 v obavách před německým vojenským obsazením v případě hrozícího válečného konfliktu. Tento údaj je jenom přibližný, neboť musíme počítat také s tím, že od září do prosince emigrovalo mnoho lidí do ciziny a mnoho odpůrců nacionálního socialismu bylo československými orgány posláno jako nežádoucí zpět - odhaduje se, že jich bylo 20-25 tisíc [Gebhart 1998, s. 564, Zimmermann 2001 s. 58, pozn. 244-247]. Do začátku prosince 1938 bylo donuceno ve smyslu mezistátní úmluvy vrátit se do Sudet 7307 osob, které byly s naprostou většinou němečtí občané, většinou odpůrci nacismu. O jejich dalším osudu není nic známo [Macek 1995, s.135]. Dále bylo 115 000 osob a několik desítek tisíc čs. úředníků a státních zaměstnanců přeloženo v souvislosti se záborem do vnitrozemí. Do doby sčítání obyvatelstva na územích odstoupených Německu (17. května 1939) se odtud odstěhovali další Češi, kolik jich bylo, nikdo nepodchytil. Minimálně 10 tisíc českých Němců bylo po obsazení Sudet okamžitě zatčeno a zavlečeno do říše. Další velkou skupinou utečenců byli židé a to kvůli obavě z rasového pronásledování. Velké pronásledování židů v Sudetách nastalo po Křišťálové noci 9. 11. 1938. K 1. 12. 1938 byl stav uprchlých Židů 6234.
.
K 27. září 1938 bylo registrováno přes 24 tisíc uprchlých československých občanů české i německé národnosti. Nejtěžší to měli političtí němečtí uprchlíci ze Sudet (cca 30 tisíc osob), kteří hledali azyl v českém vnitrozemí a na střední Moravě – ty vydávala pražská vláda po celých vlacích Hitlerovi. Od října do prosince 1938 bylo v ČSR zatčeno 2500 sudetských Němců a odesláno do koncentračního tábora Dachau. Židy ze Sudet nevpouštěli do ČSR, nebo je přes nejbližší přechod vyhostili.
.
Po záboru počet uprchlíků stoupá a brzy se ukazovala nutnost organizovat základní péči o takové počty utečenců a přesídlenců. Ministerstvo vnitra vydalo 6. 10. 1938 příkaz správním úřadům, aby neprodleně zavedly evidenci uprchlíků z odstoupených území nebo, jak uvádějí některá akta, “dočasných přistěhovalců z obsazeného území”. Mělo být postaráno o jejich ubytování a výživu a zapojení do hospodářského procesu republiky nebo o jejich vystěhování do dalších zemí. Zákonem byl definován “uprchlík” jako cizí státní občan, který se přistěhoval nebo přistěhuje následkem útisku v domovském státě, nebo jako “československý státní občan, který opustil nebo opustí území postoupené Německu, Polsku nebo Maďarsku” [Gebhart 1998, s. 564- 566]. Ministerstvo vnitra vydalo 21. 10. 1938 zvláštní výnos zřizující pro uprchlíky zvláštní sběrné tábory. Postupně tak vzniklo v Česko-Slovensku 78 táborů. V táborech bylo k 3. 12. 1938 celkem 10 238 uprchlíků [Macek 1995 s. 135].
.
Vládním nařízením z 11. 11. 1938 vznikl Ústav pro péči o uprchlíky (sbírka zákonu a nařízení státu československého, r. 1938, č. 292, částka 96 z 22. 11. 1938) při ministerstvu sociální péče, jehož hlavním úkolem byla koordinace péče o uprchlíky mezi několika státními zařízeními a řadou organizací soukromých [Gebhart 1998, s. 568-570, Gebhart–Kuklík 2004, s. 33, 171-172, pozn. 385, 386, 387]
.
Počty uprchlíků rostly postupně, až do konce roku se udržovaly na vysoké úrovni. Jak bylo již výše uvedeno, bylo k 27. 9. 1938 zaznamenáno 24 tisíc přesídlenců, k 1. 10. 1938 pak 28 137, k 15. 10. 1938 27 519 přesídlenců a 1. 11. 11938 již 82 009 osob, z toho 62 212 Čechů, Slováků a Rusínů, 8817 Němců,a 4765 Židů.
.
Dle údajů pražského ministerstva vnitra k 3. 12. 1938 (tzv. příloha C výnosu ministerstva vnitra ze dne 21. 10. 1938, č. 87566/38 14a - Přehled početního stavu uprchlíků) bylo evidováno 151 997 uprchlíků z pohraničí, z toho bylo 125 425 (85,7%) Čechů, 14 925 (11,23%) Židů a 11 647 (8,75%) Němců, 307 (0,23%) Poláků a 829 (0,61%) občanů jiných národností. Nejsou zde započteni státní zaměstnanci, kteří museli odejít z pohraničí a jimž bylo zaručeno, že obdrží pevné zaměstnání ve státní správě a státních podnicích. Celkově lze odhadnout počet těchto nezapočítaných osob na 10 000. Z toho lze usoudit, že z odstoupených území uteklo nebo se přesídlilo kolem 160 000 osob, včetně rodinných příslušníků [Macek 1995 s. 135].
.
V březnu a dubnu 1939 se příliv uprchlíků zmírnil, akce k jejich integraci byly v plném proudu, takže počet evidovaných dále dokonce mírně klesal, ale vystěhovalectví se tehdy úplně zastavilo. Během letních měsíců byl zaznamenán jen malý pohyb. K 1. 6. 1939 pak Šíma uvádí v příslušné tabulce, že:
- ze Sudet bylo přesídleno 171 401 československých občanů a cizinců, z toho 141 037 Čechů, 10 496 Němců, 18 673 Židů,
- z Polska (Těšínska) 19 560 československých občanů a cizinců, z toho 18 266 Čechů
- z Maďarska (Podkarpatské Rusi) 11 625 československých občanů a cizinců, z toho 10 059 Čechů
- ze Slovenska 8228 československých občanů a cizinců, z toho 7652 Čechů
Celkem 219 216 přesídlenců [Šíma 1945, s. 107].
.
K 1. 7. 1939 registroval Ústav pro péči o uprchlíky 178 871 přesídlenců (utečenců), sudetoněmecké orgány udávaly počet mezi 180 000 - 200 000 uprchlíky (Meldungen aus dem Reich Nr. 28 z 13. 12. 1939) [Zimmermann 2001, s.474 pozn. 1425].
.
K 1. 9. 1939 se uvádí 193 277 přesídlenců z odstoupených území, z toho 163 743 Čechů, Slováků a Rusínů, 6953 Němců a 9446 Židů. Od této doby příliv přestěhovalců ustal [Šíma 1945 s. 105, 107].
.
Uvedené počty nezahrnují zaměstnance státní správy a státních podniků státní, kteří byli státem přeloženi a dostávali nadále služební příjem, protože nepodléhali povinné evidenci. Nelze tedy získat přesnou statistiku uprchlíků, nejsou souhrnné údaje od všech ministerstev, která evakuovala své zaměstnance. Informace jsou v mnoha případech přesné, jindy zase nejasné, často nejsou rozlišeni navrátivší se zaměstnanci podle jednotlivých území (Sudet, Těšínska, Slovenska, Podkarpatské Rusi), scházejí např. údaje ministerstva dopravy o přeložených počtech zaměstnanců dráhy a pošty, a protože ministerstvo národní obrany bylo za Protektorátu zrušeno, scházejí počty evakuovaných vojáků z povolání a zaměstnanců armády zcela.
.
Po 15. březnu 1939 stála protektorátní vláda před obtížným úkolem zaměstnat kolem 173 000 úředníků, státních zaměstnanců, profesionálních vojáků ze všech odtržených území (i ze Slovenska), kteří nebyli vedeni jako utečenci či uprchlíci [Brandes 1999, s. 65,165, pozn. 308, 942]. Připočteme-li k nim také rodinné příslušníky dojdeme k odhadu ve výši 100 až 150 tisíc osob, s registrovanými uprchlíky tedy souhrnně kolem 250 000 - 300 000 osob.
.
Po Mnichovské konferenci dne 2. 10. 1938 překročila polská vojska řeku Olši a zabrala celý politický okres Fryštát (142 059 obyvatel), celý soudní okres Jablunkov (31 358 obyvatel), část soudních okresů Český Těšín (52 798 obyvatel) a Frýdek (4 265 obyvatel). Celý zábor tzv. Zaolzie Polskem měl k 15. 11. 1938 rozlohu 830 km² a žilo v něm 220 563 osob (124 879 národnosti československé, 76 267 polské, 17 198 německé). Celé území bylo připojeno ke katovickému vojvodství. Po záboru byly ihned zavřeny české školy, zakázány české bohoslužby a likvidovány české spolky, české obyvatelstvo bylo vyzváno, aby se do 1. 11. 1938 vystěhovala z tohoto území. Masové vystěhování probíhalo od října 1938 do ledna 1939 a počet nuceně vystěhovalých se pohyboval mezi 20 - 50 000 obyvateli s příklonem k horní hranici. Formy vyhnání byly různé, od prostého vyhrožování, propouštění z práce, přes různé formy násilí na majetku a osobách, zatýkání a úředního vypovídání s lhůtou 6, 24 a 48 hodin. Do svízelné situace se dostali také Němci, Poláci se svým nacionalismem byli daleko nebezpečnější než Češi. Německá statistika uvádí, že tzv. Těšínský koridor (Teschener Korridor) obývalo v roce 1938 200 000 osob (20 000 Němců, 52 200 Slezanů, 67 000 Čechů a 56 000 Poláků [Chocholatý-Gröger].
.
Jedním z nejvýznamnějších útočišť uprchlíků se přitom stala Moravská Ostrava, neboť se musela na přelomu let 1938-1939 postarat o téměř dvacet tisíc vysídlenců. Až do prosince 1938 se pak na policejním ředitelství hlásilo každý den 80-100 nových uprchlíků. Na Vánoce 1938 a v lednu 1939 se jejich počet ještě zvýšil, denně přibývalo až 150 vyhnaných osob, především z okupované části Těšínska. Od února 1939 se sice počty přicházejících uprchlíků snižovaly, přesto v malých skupinkách přicházeli vysídlení lidé do Ostravy i nadále, a to i po vytvoření Protektorátu. Celkově se v Moravské Ostravě od října 1938 do června 1939 přihlásilo 24 811 uprchlíků, z nichž 19 897 dostalo povolení k pobytu ve městě. Drtivou většinu mezi nimi tvořili Češi (97%). Osoby jiných národností policie většinou vracela zpět do zabraného území, nebo je posílala z Ostravy dále do vnitrozemí, hlavně do Svatobořic a do Chropyně, kde vznikly velké sběrné uprchlické tábory. Celkem vzniklo na území Moravské Ostravy do konce února 1939 sedmnáct uprchlických táborů [Homan].
.
Z maďarského záboru Podkarpatské Rusi se vystěhovalo na 20 tisíc Čechů. V roce 1946 podepsali prezident Edvard Beneš a sovětský komisař pro zahraničí Molotov smlouvu. Píše se v ní “taktiež budú odškodnené za zanechaný nehnutelný majetok osoby českej a slovenskej národnosti, ktoré musely v dôsledku nepriatelskej okupácie opustit územie Zakarpatskej Ukrajiny”. Ministerstvo financí tehdy vydalo výzvu, aby se tito vyhnanci zaregistrovali. Sešlo se asi 6300 přihlášek. Po únoru 1948 to vše usnulo. V roce 1959 pak přijala čs. vláda odškodňovací vyhlášku, která nároky zúžila pouze na proplacení drobného osobního vlastnictví. Peníze na odškodnění dostal čs. stát od SSSR už před lety. Proto podalo 228 Čechů žalobu k Evropskému soudu.
.
Rozpad společného státu byl první krizí koncepce čechoslovakismu. Celá situace se radikálně změnila po 6. říjnu 1938, když se k moci dostali ľuďáci a Žilinskou dohodu politických stran o tom, že Slovensko dostane autonomii, čs. vláda přijala. Tím se Československo fakticky změnilo na federaci. Tehdy se vystupňovala úporná a ostrá propaganda proti Čechům na Slovensku. Stále častěji se konaly demonstrace pod heslem “Preč s Čechmi!”, “Česi peši do Prahy!”, docházelo vůči nim k pogromům. Nakonec se 12. 12. 1938 strany dohodly, že 9 000 českých státních zaměstnanců bude přeloženo do českých zemí. Když zvážíme, že v tom čase bylo na Slovensku evidovaných asi 23 tisíc českých zaměstnanců, je jasné, že řada z nich tu zůstala i nadále během trvání samostatné Slovenské republiky, zejména odborníci na Vážské kaskádě a v dalších oblastech. V průběhu prosince 1938 byly vypracovány přesné jmenné seznamy, na jejich základě bylo dáno k dispozici českým úřadům:1913 osob ministerstvu vnitra, 1401 školství, 1200 “pravosúdia", 300 dopravy, 2435 pošt, 1110 zemědělství, 345 veřejných prací. Spolu s manželkami a dětmi to bylo pochopitelně víc, odhadl bych to asi tak na 25 až 30 tisíc lidí.
.
Nový slovenský stát byl podle ústavy z 21. 7. 1939 (úst. zák. č. 183/1939 Sl. z.) deklarován jako stát “národní” a “křesťanský”. Podle sčítání obyvatel žilo k 31. 12. 1938 na Slovensku 77 488 Čechů a 128 347 Němců. Hned po rozpadu republiky 18. 3. 1939 přijala slovenská vláda rozhodnutí se dále nevázat prosincovou dohodou a odsunout všechny Čechy, kteří se mezitím ocitli v postavení cizích státních příslušníků. Rozhodla se propustit vůbec všechny státní a veřejné zaměstnance české národnosti a od 22. 3. začala rozsáhlá evakuace vojáků a 24. 3. četníků. Odchod těchto dvou složek byl organizovaný, odchod civilních zaměstnanců byl individuální (docházelo k jejich okrádání příslušníky HG) [Chocholatý-Gröger]. K 30. 6. 1939 tak odešlo 17 763 státních a veřejných zaměstnanců z 20 541 uváděných k 1. 10. 1938, což s rodinnými příslušníky mohlo být okolo 50 000 osob. Zde se spíše dá hovořit o vyhánění, avšak čeští historici to tak nenazývají. K 15. 12. 1940 se k české národnosti hlásilo 17 443 osob. Podle dostupných pramenů do 1. 10. 1943 odešlo ze Slovenska celkem 19 367 zaměstnanců a působilo nadále 1174, z nichž po skončení války zůstalo 542 [Bystrický].
.
V současné době chybí na české straně analytická práce zpracující všechny prameny a data k tzv. vyhnání či přesídlení československých občanů z odstoupených území a která by shrnula údaje jednotlivých autorů či studií k dané problematice. Na německé straně je to práce Fritze Petra Habela „Eine politische Legende. Die Massenvertreibung von Tschechen aus dem Sudetengebiet 1938/39!, která uvádí na s. 286-291 tabulku „Literaturangaben zur Bevölkerung der Sudetengebietes nach Nationalitäten 1939 sowie zu Bewegungen in 1938/39“ s pramennými zdroji českých a německých autorů. Uvádí zde počty Němců a Čechů v Sudetech dle nejasných, pochybných a falešných údajů ve vztahu k r. 1938, počty vystěhovalých Němců a Čechů a počty Němců a Čechů dle sčítání v roce 1930 a 1939. Z tabulky vyplývá, že údaje se značně liší u jednotlivých autorů a to i u obou oficiálních sčítání obyvatel v r. 1930 a 1939! Na s. 292 – 325 jsou pak P. Habel uvádí výklady k údajům od všech 66 autorů či z pramenů. Podle tabulky č. 1 (Tchechische “Flüchtinge”/“Vertriebene” aus dem Sudetengebiet) se počet běženců či vyhnaných v převážné míře pohybuje mezi 122 000 až 200 000 osob, jen v údajích jedenácti autorů, z toho pěti českých a šesti německých, se hovoří o 500 až 600 tisících osobách, údaj z práce Okupace v číslech (1992) hovoří dokonce o 835 750 osobách [Habel, s. 67]. Podle některých českých a slovenských osobností bylo z pohraničí odstoupených Německu vyhnáno Čechoslováků: 500 tisíc (ministr zahraničí J. Dienstbier, 1990), všichni, každý jen s 25 kg majetku (velvyslankyně M. Vašáryová, 1990), 836 tisíc (Svobodné slovo, 1992), 200-300 tisíc (historik J. Křen, 1992), několik set tisíc (spisovatel Pavel Kohout, 1993), 500 tisíc (Ústavní soud ČR, 1995), všechny české rodiny v pohraničí v roce 1939 (poslanec V. Aubrecht, 2001). A to navzdory všem statistickým údajům [Churaň, s. 90-92, Chocholatý-Gröger]
.
Poznámky:
.
1. Šíma Jaroslav, Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938-1945, Praha 1945 uvádí na s. 105 počty přesídlenců československého občanství) ke dni:
.
27.9.1939 ............24 359 přesídlenců
1.10.1938............ 28 137
15.10.1938............ 82 009
1.12.1938 ............145 903
1.1.1939 ............150 882
1.2.1939 ............162 947
1.3.1939............ 149 254
1.4.1939............ 155 702
1.5.1939 ............171 860
1.6.1939............ 178 871
1.7.1939............ 193 097
1.8.1939............ 192 756
1.9.1939 ............193 277
.
Počet přesídlenců dle národností čs. a cizího státního občanství z odstoupených zemí k 1. 7. 1939 (s. 107):

.

Přesídlenci československého státního občanství kumulovaně dle národnosti (s. 109):

.

2. Macek Jaroslav, Uprchlíci z pohraničí v roce 1938, in: Češi a Němci, historická tabu, Praha 1995 (s. 136)
V citovaném Přehledu početního uprchlíků – stav 3. 12. 1938 je zpracována také struktura uprchlíků z hlediska zaměstnání:
.
Dělníci - 48 240 osob (36,36%), soukromníci – 22 519 osob (16,97%), živnostníci – 18 446 osob (13,9%), soukromí zaměstnanci – 18 174 osob (13,7%), veřejní zaměstnanci – 9710 (7,32%), svobodná povolání – 9329 osob (7,03 %), učitelé – 3187 osob (2,4%), rolníci – (2,32%). Tuto poslední skupinu tvořili osoby, jimž byla přidělená půda za pozemkové reformy roku 1920, kteří se obávali, že budou z půdy vyhnáni.
.
Z rozboru vyplývá, že utíkali zvláště mladí lidé, převážně svobodní. Z celkového počtu uprchlíků bylo jen 66 149 osob rodinných příslušníků (49,85%).
.
Literatura:
.
Bohmann, Alfred: Das Sudetedeutschen in Zahlen, München 1959, s.134 tab. Die tschechische Bevölkerung in den reichsangeschlossenen sudetendeutschen Gebieten 1939
Brandes, Detlef: Die Zerstörung der deutsche – tschechischen Konfliktgemeinschasft 1938 bis 1947, in: Tschechen, Slowaken und Deutsche. Nachbarn in Europa, Bonn 1995
Brandes, Detlef: Češi po německým protektorátem, Prostor, Praha 1999
Bystrický, Valerián: Odsun českých zaměstnanců ze Slovenska, http://www.cesi.sk/bes/04/01/041odsun.htm
Gebhart, Jan: Migrace českého obyvatelstva v letech 1938, Český časopis historický, 3/1998, s. 568-570
Gebhart, Jan, Kuklík, Jan: Druhá republika 1938-1939, Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, Paseka 2004
Habel, Peter Fritz: Eine politische Legende. Die Massenvertreibung von Tschechen aus dem Sudetengebiet 1938/39, Langen Müller München 1996
Homan, Aleš: Moravská Ostrava jako útočiště uprchlíků z let 1938/1939 http://www.protimluv.net/protimluv/8/strana.php?cislo=16
Chocholatý-Gröger, Franz: Möglichkeiten einer gemeinsamen Europäischen Sicherheitspolitik für die Tschechischen Republik und für Deutschland, zpracováno v letech 1998-1999 pro Kulturstiftung der deutschen Vertriebenen, Bonn
Chocholatý-Gröger, Franz: K otázce stěhování obyvatel ČSR ze záboru Sudet, Slovenského státu, ze záboru Těšínska a záboru Podkarpatské Rusi v letech 1938/1939, rukopis
Churaň, Milan: Postupim a Československo. Mýtus a skutečnost. Praha 2001
Král, Václav: Die Deutsche in der Tschechoslowakei, Praha 1964
Macek, Jaroslav: Uprchlíci z pohraničí v roce 1938, in Češi a Němci historická tabu, Ackermann Gemeinde Praha 1995
Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století, případně jeho článek K otázce postavení českého obyvatelstva na Slovensku 1939-1945, Historický časopis č. 37 z roku 1989
Seznam obcí a okresů RČS, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku, SÚS Praha 1939
Šíma, Jaroslav: Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938-1945, Praha 1945
Šíma, Jaroslav: Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938-1945. Příspěvek k sociologii migrace a theorii sociální péče, Praha 1946
Šisler, S.: Odchod českých zaměstnanců ze Slovenska v letech 1938-1945, Český lid, 76, 1989, č. 4
Zimmermann, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě, Prostor 2001,s. 58, pozn. 240

Další článek tématického okruhu vyjde 24.11.2009