Proč žijeme v šílené době a jak ji zvrátit

Novoroční úvaha čtenáře Našeho směru 

Při dnešním obědě jsem sledoval můj oblíbený nejmenovaný americký seriál z roku 1991, zabývající se sociální tématikou. V něm se objevila věta, která nadčasově vystihuje hlubokou dekadenci euro-americké civilizace v posledních padesáti letech: "Žijeme v šílené době, ve které už nikdo neumí rozhodnout, co je dobré a co špatné..." Tato slova mne donutila zamyslet se a podělit se o výsledek úvahy.

Podíváme-li se kolem sebe, vidíme nezpochybnitelnou spoušť ve všech oblastech našich životů. Ať se bavím s mladou maminkou, postarším důchodcem, dělníkem či podnikající dámou - všichni mi na mou otázku, jak nejlépe vystihnout současnost, odpovídají stejně: "Šílená, opravdu šílená doba!" Namítavě reagujícím nedůvěřivcům doporučím alespoň poctivě prolistovat lidová fóra (ano, dnes už král nemusí v přestrojení chodit poslouchat do krčmy, co se mezi lidem šušká; stačí si číst internetové diskuze). Na vlastní oči se přesvědčí, že drtivá většina lidí u nás i za hranicemi zastává shodný názor. Kdo nebo co je ale na vině? Kde se stala chyba?

Před 70 lety: Jak Češi reagovali na uzavření československo-sovětské smlouvy Benešem?

Lukáš Beer

Do pražské Lucerny svolalo Kuratorium pro výchovu mládeže na
15. prosince 1943 "protibolševickou manifestaci". V hledišti zasedli vedle
Emanuela Moravce a předsedy vlády Jaroslava Krejčího SS-Obersturm-
bannführer Ferdinand Fischer (vlevo z pohledu zepředu) a vedoucí kultur-
ně-politického oddělení SS-Sturmbannführer Martin Wolf (vpravo), dále
za kancelář státního prezidenta kabinetní šéf dr. Popelka a politický  
referent doc. dr. Kliment. Foto: archiv Lukáše Beera.

Navzdory předvánočním přípravám, které v prosinci roku 1943 zaměstnávaly české obyvatelstvo v Protektorátu, a pozornosti, jež byla přirozeně věnována zásobovací problematice a cenám zboží, se Češi poměrně intenzivně zabývali nedávnou cestou Edvarda Beneše do Moskvy a s tím souvisejícím uzavřením smlouvy se Stalinem. Z pohledu naprosté většiny Čechů znamenalo uzavření tohoto paktu skvělý výkon, kterým měl Beneš dokázat své velké státnické schopnosti. Zvlášť pozitivně Češi vnímali, že tato smlouva byla uzavřena jako pakt o neútočení na dobu dvaceti let, čímž bude Protektorát - vlastně již obnovené Československo - držen stranou veškerých válečných konfliktů. (1) Naprostá většina českého obyvatelstva byla již v květnových měsících roku 1943 přesvědčena o tom, že porážka Třetí říše je neodvratná - v květnu lidé předpokládali, že konec války přijde za tři nebo čtyři měsíce, v říjnu a listopadu tohoto roku mezi Čechy kolovaly fámy, že Adolf Hitler svolá Říšský sněm a podá před ním demisi a vládu převezme německá opoziční vláda. Národ se udržoval v kolektivní náladě, která kázala, že je v této době nerozumné „předčasně vyvěsit praporek“ a že je zbytečné do věcí nějak zasahovat, protože osud českého národa bude řešen velmocemi samotnými bez něj. Sabotáže a podobné aktivity lidé považovali za zbytečné, nic neovlivňující a pouze přinášející zbytečné oběti na životech. Za těchto okolností bylo i nerozumné politicky se více než průměr exponovat formou loajality nebo oddaosti vůči Říši, ne-li přímo "proněmeckým" aktivismem. Lidé už pevně počítali s návratem Židů do země, což ovšem všeobecně nebylo přijímáno s nadšením. Mnoho Čechů bylo toho názoru, že to jediné, k čemu byla vláda Němců v Protektorátu dobrá, bylo to, že se takto mohli zbavit Židů. (2) Že tedy Benešova cesta do Moskvy bude mít reálný dopad na budoucnost národa, bylo témeř každému Čechu více než jasné. Ti ale žili v přesvědčení, že situace by byla pro Čechy pod bolševickým režimem pouze „z poloviny tak zlá“ jako pod Němci. Přesto se ale ozývaly i kritické hlasy, podobné komentáři jednoho českého lékaře z Frýdku, který mínil, že Němci by měli všem nespokojeným Čechům umožnit legální vycestování do Sovětského svazu. Byl ale sám přesvědčen o tom, že k něčemu takovému by se nikdo dobrovolně nepřihlásil... (3)

Hitler - obětní beránek všech ostatních viníků 2. světové války?

Dokončení předchozího článku

Foto: Archiv L. Beera

Historik Robert Kvaček napsal k českému vydání Taylorovy knihy Příčiny druhé světové války, která se na zdejším knižním trhu objevila až v roce 2005, že tato práce „působila jako výzva, nutila ke korekturám názorů, vybízela k přemýšlení, a tím i k polemikám“. Ačkoliv se české vydání objevilo až s mnohaletým zpožděním, „nepřináší dílo antikvované“, soudil Kvaček. Poté, co jednoznačně vychválil styl a pojetí Taylorova pojednání, přechází tento přední český historik k opatrné kritice - Taylor napsal svou práci (z pohledu dneška) před více než padesáti lety a mnohé se v historiografii o meziválečném období 1918-1939 mezitím změnilo, „přibylo neobyčejně mnoho pramenů.“ Ještě během Taylorova života se otevřely šířeji archivy, z nichž autor již napsané knihy čerpal, a otevřely se nové, včetně ruských: „Taylora to však ke korekturám jeho knihy nepřimělo.“ Kvaček sám ve svém rozboru ještě dodal, že „do příčin druhé světové války odmítl Taylor započítat to, že by ji Hitler vědomě chystal. Někdy sice jeho směřování k válce vede, většinou je ale označí za taktiku, vydírání, politickou hru nervů. Chybí mu zřejmě jasný dokumentární důkaz Hitlerovy přípravy k válce: jeho různé válečné směrnice a úvahy za ně nepovažuje, přikládá jim jiné záměry a vykládá je pak v duchu své základní teze.“ Tak např. tzv. „Hoßbachův protokol“, Hitlerův tajný výklad nejvyšším vojenským činitelům a ministru zahraničí 5. listopadu 1937, vysvětluje Taylor tak, že nebyl myslen vyloženě vážně jako nějaký fixní plán. Kvaček posléze namítá, že „válku ctil Hitler nejen jako nástroj k rozmnožení Říše, ale i jako vrcholný výkon národní pospolitosti", aniž by tuto svou tezi patřičným způsobem doložil. A stejně tak - očekávaně - ve své kritice uzavírá, že „Hitlerovo Německo bylo vůdčím aktérem destrukce, která jistě měla i více účastníků, vnášející do ní své podíly.“

Skvrna

Manfred Maurer 

Koncem října poškodili neznámí pachatelé pamětní desku sudetských Němců
v hornorakouském Linci.

Předmuva Lukáše Beera: Následující převzatá úvaha našeho partnerského listu je určena hlavně těm našim českým a slovenským čtenářům, kteří neznají blíže poměry rakouské vnitřní politiky. Zejména český odbojářský tisk a jim názorově blízká publicistika poněkud sugerují pocit, že pojem „sudetští Němci“ zaznívá z úst rakouských politiků nejméně jednou za měsíc a že sdělovací prostředky o nich píší minimálně jednou za týden. Tvrdá realita je ovšem naprosto obrácená - taková, že průměrný Rakušan středního nebo mladého věku bude na vás bezradně hledět, zeptáte-li se jej na nějaké „sudetské Němce“. Sám jsem byl ještě donedávna pracovně dennodenně v telefonickém kontaktu s člověkem ve věku něco přes třicet let, zaměstnancem hlavního firmeního zákazníka v jednom malém městě nedaleko Lince. On, který poměrně často soukromě pobýval v jižních Čechách se svou českou přítelkyní, měl navíc mnohokrát příležitost setkávat se se zaměstnanci naší firmy, jež asi z poloviny pocházeli ze severočeského Ústí a z druhé poloviny z jihomoravského Znojma a okolí. Můj rakouský kolega, který se mi pomalu každý týden svěřoval se svými pokroky v osvojování si některých českých výrazů, se toho o Češích samozřejmě časem velmi mnoho dozvěděl. Sám mi popisoval, jak mu naši zaměstnanci vysvětlovali i rozdíly v mentalitě panující mezi „Čechy“ a „Moravany“. Když jsem se mu pokoušel vysvětlit, že tento rozdíl v mentalitě mezi našimi zaměstnanci dnes sotva může zaznamenat, jelikož mnoho z našich Ústečáků má své kořeny na Moravě a na Slovensku a že předci některých našich „Jihomoravanů“ pocházejí až odněkud z Volyně, že jejich předci našli svůj nynější domov až po roce 1945, narazili jsme přirozeně na problematiku sudetských Němců a vyhnání. „Sudetští Němci? To byli nějací říšští Němci z Německa ne?“, odepsal mi tehdy překvapeně rakouský kolega ve svém mailu... 

Společnost guidemedia neuspěla u Ústavního soudu

Tomáš Pecina 

Ústavní soud tímto usnesením odmítl stížnost společnosti guidemedia etc proti zajištění prostředků na jejím účtu. Tento výsledek jsem arci predikoval od chvíle, kdy počítač věc přidělil jako soudci zpravodaji Ivaně Janů. Ta miluje publicitu, je miláčkem medií a do životopisu by se jí věru nehodilo, že se zastala někoho, kdo nevyznává, tak jako ona, ideologii (jediné) pravdy a lásky.

Vedení českých odbojářů chce zakázat „Náš směr“

Podnět k „přezkoumání činnosti protičeských organizací, které působí v České republice“, podal předseda ústředního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) Jaroslav Vodička, který zaslal v listopadu odpovídající dopis českému ministru vnitra Martinu Pecinovi. Praví se v něm, že jisté organizace, „o nichž zajisté víte z dokladů svých podřízených, nejenom podrývají autoritu naší země tím, že se negativně vyjadřují o českém národě, ale útočí i na základní principy naší státnosti.“ Vodička dále píše, že v „protičeském štvaní“ se angaužuje Náš směr, „skupina, která byla založena v Brně a která provozuje webové stránky stejného názvu.“ Stejně tak ČSBS kritizuje organizaci Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jejímiž spoluzakladateli jsou právní znalec Tomáš Pecina a aktivista Jan Šinágl. Ačkoliv prý činnost těchto iniciativ není dosud povolena, „přesto představitelé těchto organizací nejenže veřejně působí protičesky a ovlivňují tak negativně českou mládež, ale na svých webových stránkách vyvíjejí též podvratnou činnost proti České republice.“ Jaroslav Vodička, bývalý člen KSČ, obdržel 28. října z rukou Miloše Zemana státní vyznamenání, stejně jako plukovník Pavel Vranský, který jako moravský Žid sloužil za 2. světové války v britském královském letectvu - oba tito muži otevřeně podporovali Zemana během předvolební kampaně na úřad prezidenta státu.

Debata o Mnichovské dohodě a nacionálním socialismu

Pavel Letko a Tomáš Krystlík v Debatním klubu.

Hosty nového Debatního klubu jsou křesťanský pacifista Pavel Letko, redaktor internetového deníku e-republika, a spisovatel a publicista Tomáš Krystlík, autor článků zaměřených na otázky česko-německých vztahů a vysídlení německého obyvatelstva po 2. světové válce. Společně se oba hosté pokouší otevřít téma Mnichovské dohody - dozvíme se tak, co vše s totuo mezinárodní smlouvou souviselo, jaké měla faktické právní dopady a jak je na ni v mezinárodním kontextu nahlíženo v současnosti. Zároveň hosté otevřou i jiná témata, jako např. co vše Mnichovské dohodě předcházelo a také, zda byl tehdy prostor i pro nějaká jiná řešení. Zatímco debata o okolnostech Mnichovské dohody je velmi naučná a přínosná, citelně postrádají u obou účastníků jejich svérázné teze ohledně definice a cílů nacionálního socialismu či "nacionalismu" nebo i původní motivace německého antisemitismu skutečně fundovanou konfrontaci s fakty a s opravdovým obsahem zmíněné ideologie. Snad toto rušivé manko splatí některé z příštích vydání Debatního klubu. (-lb-)

Mezinárodní právo a mnichovská dohoda

Tomáš Krystlík 

Slavnost "Svazu Němců" (Bund der Deutschen)
v Chomutově v roce 1938, na které promluvil
Konrad Henlein. (Foto: archiv L. Beera)

Naveden četbou sudetoněmeckých "revanšistických" publikací, v tomto případě knihou Reinharda Pozorného Wir suchten die Freiheit, k existenci článku 86 versailleské smlouvy, považuji za nutné doplnit o něj mezinárodně právní důvody konání mnichovské konference.

První důvod. V článku 19 prvního dílu versailleské smlouvy se praví a v saint-germainské a trianonské mírové smlouvě se to opakuje: „Shromáždění (Společnosti národů) může čas od času vyzvati členy Společnosti (národů), aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohroziti světový mír.“ A právě zachování oněch částí mírových smluv, na jejichž základě vzniklo Československo v daném rozsahu, v roce 1938 kvůli soužití národností v československém státě mír ohrožovalo.

Druhý důvod. Ve versailleské smlouvě je též článek 86, kde se píše: „Stát československý… přijímá ustanovení, která tyto mocnosti (tzv. čelné mocnosti Společnosti národů) budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím.“ Tímto ustanovením bylo umožněno čelným mocnostem Společnosti národů zasahovat v daném smyslu do vnitřních poměrů v ČSR včetně secese území. Statut čelných mocností ve Společnosti národů měly mezi válkami Francie, Velká Británie a Itálie - USA mírové smlouvy, tedy ani stanovy Společnosti národů, neratifikovaly. Všechny čelné mocnosti byly tudíž i účastníky mnichovské konference a po ní dozíraly na průběh odstupování území. Pro vídeňskou arbitráž delegovaly své pravomoce na Itálii.

Vánoční přání 2013

Pavel Kamas 

Milí čtenáři, drazí přátelé!

Zatímco se mnozí navzájem odbudou procítěným přáním „veselé Vánoce a šťastný nový rok“, ve snaze nepromeškat rozjetý mezinárodní rychlík Global na pravidelné lince Konsum hl. nádr. – Dekadence koneč. st., jsou nastávající „klidné dny“ také vhodnou příležitostí k zamyšlení. Možnost volby mezi povrchností a hlubším ponorem do těchto výjimečných dnů je, navzdory nenápadně mizejícím zbytkům svobody, dopřána každému z nás. Zatím. I já se tedy chopil příležitosti a pohlcen vánoční atmosférou se ohlížím za uplynulým rokem a vyhlížím ten příští.

Žijeme v době relativního materiálního blahobytu. Nemusíme každý den tahat dříví ze sklepa, teplo se dostaví jednoduchým otočením ventilu našeho ústředního topení. Není třeba trávit hodiny na poli, stačí zajít naproti do Alberta či Lidlu (ten je levnější!). Telefonní budka je raritou, horkým muzejním kandidátem. Že odpolední tělák odpadl se mamka dozví smskou stejně, jako že synkův mobil už nestojí za nic. Čtyřmegapixelový foťák mají v telefonu už jen socky, alfa-žák z osmé B se pozná podle pětkového iPhonu.

Cikánské domy v budou v režii sociálních demokratů vyklizeny

Natáčečímu týmu "Spiegel TV" bylo v Duisburgu vyhrožováno
násilím. Foto: screenshot YouTube/RTL

Západoněmecké město Duisburg oznámilo, že neposkytne nuceně vystěhovaným Cikánům žádné náhradní byty. Německý list Westdeutsche Allgemeine Zeitung cituje v této souvislosti vedoucího referenta pro sociální záležitosti, sociálního demokrata Reinholda Spaniela: „Vycházíme z toho, že tito obyvatelé na základě své vysoké mobility potáhnou dál a město opustí.“ Stovkám Cikánů, kteří díky vyklizení přišli o své ilegální ubytovací prostory popř. kterým koncem roku končí platnost nájemných smluv, neposkytne obec podle tohoto mluvčího žádné náhradní byty: „Zde platí, že si každý musí nový byt obstarat sám“, zdůraznil Spaniel.

Německé hospodářství a zbrojení

Tomáš Krystlík 

Všeobecně rozšířený názor, že Hitler přípravami na válku by bez jejího vypuknutí Německo hospodářsky zničil, protože by si nemohl v okupovaných státech opatřit suroviny a prostředky na další zbrojení, nesdílím. Vyzbrojování Německa nebylo před válkou nijak závratné, o čemž svědčí tato tabulka vztažená ke stavu zbrojení v roce 1943 (100 %)

Pro někoho jsou tato čísla překvapením. Hitler se dostal k moci 30. 1. 1933 a čeští i západní historici tvrdí, že neprodleně začal se zbrojením. To není pravda. Německo svůj závazek odzbrojit z versailleské smlouvy (maximálně 100.000 mužů ve zbrani) v roce 1927 splnilo, ostatní státy se ke snížení svých vojenských stavů na minimum, což předepisovaly mírové smlouvy, neměly. David Lloyd George v dolní sněmovně britského parlamentu 29. 11. 1934 prohlásil: „Signatářské velmoci versailleské smlouvy slíbily slavnostně Němcům, že se bude odzbrojovat, pokud tak Německo učiní první. Čtrnáct let Německo čekalo na dodržení slibu… Mezitím všechny země s výjimkou Anglie své válečné vyzbrojování zvýšily a dokonce sousedům Německa se půjčily peníze, kterými vybudovaly mocná vojenská zařízení u německých hranic. Můžeme se pak divit, že Němci byli v posledku dohnáni k revoltě a revoluci proti chronickému podvodnictví mocností?“

Foto: Archiv Lukáše Beera

Německo usilovalo až do roku 1935 o snížení stavu ozbrojených sil a to hlavně u okolních států. Neúspěšně. Nejdříve Hitler navrhl totální odzbrojení. Zamítnuto. Pak zavedení maximálního počtu 200.000 mužů ve zbrani pro všechny evropské státy. Odmítnuto. Následoval další návrh na 300.000 muži ve zbrani při současné mezinárodní kontrole a při smlouvách o neútočení se všemi sousedními státy Německa. Zamítnuto. Ani Hitlerův návrh na likvidaci těžkého dělostřelectva, tanků, všech tzv. útočných zbraní, bombardovacích letadel, případně omezení počtu všech letadel bez rozdílu, neprošel. Posledním též odmítnutým německým návrhem byla demontáž zařízení na vypouštění bomb z letadel, absolutní zřeknutí se použití bojových plynů, nejtěžší artilerie, nejtěžších tanků (podle tehdejších kritérií), omezení leteckých sil. Jakmile Francie prodloužila vojenskou službu od 15. 3. 1935 na dva roky, zavedlo Německo o den později, 16. 3. 1935 všeobecnou vojenskou povinnost.

Hitler - obětní beránek všech ostatních viníků 2. světové války?

Před více než jedním půlstoletím přišel uznávaný britský historik s „kacířskou“ knihou, o které tehdy britský tisk kupodivu mluvil s velkým uznáním. 

Znovuvydání úspěšeného díla z r. 1996.

Je to historie bez hrdinů, ale možná dokonce i bez padouchů“ - těmito slovy označil před více než padesáti lety britský historik Alan John Percivale Taylor (1906-1990) události roku 1939, které předcházely vypuknutí Druhé světové války. A dodával: „Válka z roku 1939 - velmi vzdálená od teze, že byla vyprovokována - byla nehodou, výsledkem chybných diplomatických kroků na obou stranách.“ Se svou provokativní studií z roku 1961 („Příčiny Druhé světové války“), kterou napadl téměř všechny dosavadní teze o vypuknutí doposud nejrozsáhlejšího mezinárodního konfliktu všech dob, vzbudil ve své vlasti vlnu diskusí a v tehdejší západní zóně Německa v očích tamních oficiálních sdělovacích prostředků pohoršení a odmítání. Ve své práci totiž Taylor výrazně obvinil západní mocnosti ze spoluviny na rozpoutání války a na druhé straně zprostil Adolfa Hitlera paušální viny. Se svými provokativními tezemi zveřejněné v knize - uvažme přeci jen, že teprve pouhých 15 let po skončení války - tento britský historik, docent pro soudobé dějiny na Magdalen College při univerzitě v Oxfordu, „vyděsil cech historiků jako žádná jiná kniha v roce 1961“, jak to formuloval týdeník Der Spiegel v listopadu stejného roku. Paradoxní na tom všem bylo, že tato odvážná práce o Hitlerovi pocházela navíc od muže, jenž byl všeobecně považován za nejvíce protiněmecky orientovaného britského historika. Tento přesvědčený britský pacifista brzy získal pověst „nejvíce bezstarostného Hitlerova apologeta po pádu Třetí říše“.

Ewald Stadler proti rusofobní výroční zprávě EU

Stadler odmítl hlasovat pro přijetí
výroční zprávy EU o stavu lidských
práv ve světě. Foto: YouToube

Za naprosto nevyvážený, jednostranný a proti Rusku, Ukrajině a Bělorusku namířený označil rakouský poslanec Evropského parlamentu Ewald Stadler před několika dny obsah výroční zprávy o stavu lidských práv ve světě v roce 2012 a o politice Evropské unie v této oblasti, kterou zpracoval slovenský poslanec Eduard Kukan. V debatě, přecházející vlastnímu hlasování, ale i po něm, Stadler uvedl nejkříklavější důvody, pro které "z nejhlubšího přesvědčení" odmítl hlasovat pro přijetí tohoto textu. Ve zprávě se v kapitole o provádění trestu smrti například kritizuje Bělorusko, ale, jak řekl Stadler, „vedoucí země, naše partnerská země, která má smutnou vedoucí úlohu při vykonávání trestu smrti, Spojené státy americké, zde nejsou jmenovány ani jedním slovem.“ Ve zprávě se přitom hovoří o dvou případech popravených jedinců v Bělorusku, ale přitom největší počet popravených v západní hemisféře světa je podle Stadlera v USA. V Kukanově zprávě „není zmíněna ani palestinská problematika, která by byla více než potřebná pro zmínění ve zprávě o lidských právech“, a zpráva je podle něj navíc "prodchnuta rusofobií“. Text prý také skrytou formou podporuje provádění potratů a naprosto přehlíží pronásledování křesťanů v islámském světě.

Komedie okolo mezinárodní smlouvy

Velké pozdvižení vyvolala v roce 1961 ve Velké
Británii a v SRN kniha "Příčiny Druhé světové
války" od uznávaného britského historika
A. J. P. Taylora, který dospěl k závěru, že Adolf
Hitler neměl vinu na rozpoutání války, ale že proti
své vůli vklouzl do světového požáru, na kterém
nenesl v žádném případě větší vinu než jiní
evropští státníci. O této zajímavé knize vyjde
na Našem směru brzy vlastní článek L. Beera.
Foto: Wikipedia.

Kdo se zabývá Mnichovskou dohodou, musí začít smlouvami z Versailles a ze Saint Germain. To byly výtvory Společnosti národů, která byla tehdejšími vítěznými mocnostmi více méně nastrčena. Obě smlouvy obsahovaly vždy téměř identickou klausuli: „Spolkové shromáždění (Společnosti národů) může čas od času vyzvat členy společnosti k přezkoumání smluv, které se staly nepoužitelnými, stejně jako takových mezinárodních poměrů, jejichž udržování by mohlo ohrožovat světový mír.“ (Smlouva se Saint Germain, článek 19; Versailleská smlouva, I. část, článek 19).

Češi znali tyto stanovy velmi dobře a Štefan Osuský, velvyslanec v Paříži, důtklivě varoval svou vládu před brizancí těchto klausulí již 31. března 1933. Oba dodatky by od Společnosti národů vyžadovaly, aby se zabývala celkem 24 (!) stížnostmi sudetských Němců, ale po dvacet let se nic nedělo. To bylo neomluvitelným selháním demokratů.

Až v dubnu 1938, poté co se Rakousko stalo součástí Německé říše, vyzvali Spojenci Hitlera, aby kladl v sudetské otázce požadavky, „což jej překvapilo“ (Taylor, A. J. P.: Die Ursprünge des Zweiten Weltkriegs, str. 211 - Pozn. překladatele: O této velmi zajímavé knize britského historika z roku 1961 přinese Náš směr zakrátko zajímavý článek.) Koneckonců byla sudetská otázka stále ještě vnitročeskou záležitostí, na jejíž řešení by bývalo postačovalo jednoduché lidové hlasování. Ovšem „vzorová demokracie“ ČSR se vehementně bránila proti takovému základnímu demokratickému postupu, protože i ostatní menšiny by pak bývaly šly rády svou vlastní cestou, což by celý stát přivedlo k implozi.

Berlín, Praha a hodnoty EU

Gernot Facius
I když to zní banálně, tak je nutno konstatovat, že tolik nejistoty bylo zřídka kdy na obou stranách Šumavy (pozn. překladatele: tento článek vyšel v měsíčníku Sudetenpost 12. prosince). Podzimní volby v Německu a v České republice mění politickou zeměpisnou mapu. V Berlíně je sice koaliční smlouva mezi CDU, SPD a CSU konečně kompletně hotová, ale to ještě nemusí nic znamenat. Rozhodující slovo totiž řekne členská základna sociálních demokratů. Pokud se ta uzavře před verbováním vedení strany kolem Sigmara Gabriela, což je i přes pozitivní signály stále možné, tak se z 186stránkového konvolutu stane makulatura. Vznikly by pak nové šance pro černo-zelenou koalici. Anebo dojde - o čemž se nikdo neodvažuje hovořit - k novým volbám, nebo přeci jenom ještě k rudo-rudo-zelené spolupráci. Vždyť už dnes koketují známí politici SPD s krajní levicí.

Budoucí pražský premiér není přítelem sudetských Němců

Koaliční jednání sice v době redakční uzávěrky nebyla jak v Praze, tak i ve Vídni ještě uzavřena, ale bezprostředně se blížilo dosažení shody. Zástupci sociální demokracie a politické strany ANO miliardáře Andreje Babiše začátkem prosince prohlásili, že se v rámci svých rozhovorů již shodli na 99 procentech vládního programu. Pro většinu v poslanecké sněmovně je ale zapotřebí ještě třetí politické strany - křesťanských demokratů. Tento svazek tří stran v parlamentu získává 111 míst z 200. Následovníkem přechodného premiéra Jiřího Rusnoka se má stát dřívější ministr financí Bohuslav Sobotka. Dle jeho slov by nová vláda měla být jmenována na přelomu roku nebo nejpozději v půli ledna. Státní prezident Miloš Zeman pověřil 42letého politika vytvořením vlády až po delším váhání. Nemůže Sobotku vystát, protože svého času, kdy byla hlava státu ještě v Česku volena parlamentem, tento znemožnil Zemanovu volbu. Mezitím lidem zvolený vedoucí činitel státu vyčkával výsledek mocenského boje v ČSSD, do kterého se také silně zapojoval. Nakonec zvítězil ovšem Sobotka, takže Zeman se mu nemohl vyhnout.

Program, který navždy změnil Německo i svět

Nakladatelství guidemedia etc vydalo program NSDAP s podrobným dobovým výkladovým textem
Lukáš Beer 

V konfrontaci se situací, kdy sedmdesát let po skončení 2. světové války nalézáme v publikaci reprezentativního českého akademického historika kompletně smyšlený, až neuvěřitelně diletantsky převzatý český „padělek“ citátu z nejvýznamnější práce stranického ideologa NSDAP Alfreda Rosenberga s názvem „Mýtus 20. století“, si budeme moci na otázku, proč je dnes přínosné přicházet na knižní trh s  autentickým a redakčně nekomentovaným českým vydáním pětadvacetibodového programu německé nacionálněsocialistické strany, zodpovědět přeci jenom poněkud snadněji. Jak se v tomto konkrétním případě ukázalo, může mít nekomentované přetištění autentického historického dokumentu nakonec i vyšší odbornou hodnotu nežli odborníkem komentovaná, ať už diletantstvím či nevědeckými úmysly zmanipulovaná práce. Falsifikát Rosenbergova citátu z padělatelské dílny historika Jana B. Uhlíře je případem nejen výjimečně křiklavým, nýbrž, a to především, příkladem varovným.

Text, kterým anglický král oznámil vyhlášení války Německu, vznikal již týden před 1. zářím 1939

Související text: 100 dokumentů o vzniku války

Anglický král Jiří VI. pronesl 3. 9. 1939 svůj projev o vyhláše-
ní války Německé říši.

Známý projev anglického krále Jiřího VI., ve kterém svému národu dne 3. září 1939 oznámil vyhlášení války Německé říši („The King‘s Speech“), byl ve skutečnosti sepsán již týden před tím, než německá vojska překročila polské hranice. Bylo to odhaleno teprve nedávno - totiž když na aukci pořádané světoznámou společností Sotheby‘s byl nabízen dobový návrh textu tohoto slavného projevu, který psal dějiny. Dokument původně pochází z vlastnictví autora návrhu, jímž byl vysoce postavený úředník Harold Vale Rhodes. Tento muž hrál důležitou roli při založení britského „ministerstva informací“ na počátku Druhé světové války, zodpovídajícího za propagandu. Text návrhu projevu byl napsán 25. srpna 1939, tedy dva dny po zveřejnění dohody Molotov-Ribbentrop. A dle informací londýnského deníku Daily Mail mají dokonce existovat ještě další návrhy „válečného projevu“ anglického krále.

Novinový článek o české knize s Hitlerovými projevy vyhrál evropského grafického Oscara

Český deník MF Dnes získal významné evropské grafické ocenění. Porotci v soutěži "European Newspaper Award", přezdívané též jako "evropské grafické Oscary", ocenili grafické uspořádání stránky, zabývající se knihou s projevy Adolfa Hitlera, kterou před rokem vydalo brněnské nakladatelství guidemedia etc. Článek "Hitler jako značka" vyšel 6. srpna 2013 a zabýval se trestním stíháním vydavatele Pavla Kamase a publicisty Lukáše Beera, který napsal doprovodné texty k překladům dobových projevů německého Vůdce. Pod tímto článkem bylo také zveřejněno obsáhlé interview s Kamasem. A právě tato stránka získala ocenění v kategorii "vizualizace" - zobrazuje Hitlerovu siluetu, jehož knírek znázorňuje čárkový kód zboží.

Soutěž se koná pravidelně od roku 1998 a ocenění se odevzdávají celkem v 10 kategoriích. Jsou vyhlašováni také celkoví vítězové mezi tituly evropských novin, tzv. "evropské noviny roku" - letos titul získaly nizozemské noviny "de Volkskrant" (nadregionální deník), dále nizozemské regionální noviny "Leeuwarder Courant" a norské lokální noviny "Hallingdólen". Existují různé dílčí kategorie, jako například "titulní strany", "přírodní katastrofy", "demonstrace", ale i takové jako kupříkladu "Sport: Finále Champions League" nebo "Mezinárodní den žen". (-lb-)

První „Kritický klub“: Tomáš Krystlík k seriálu „České století“

Publicista Tomáš Krystlík po shlédnutí prvních čtyř odvysílaných dílů pořadu ČT České století režiséra R. Sedláčka a scénáristy P. Kosatíka dospěl k názoru, že ne vše je v seriálu v pořádku. Vzhledem k tomu, že tento projekt České televize vyvolal určitou odezvu, považoval Krystlík za vhodné s tvůrci o tom veřejně polemizovat. Do „Debatního klubu“ byl tedy původně pozván i P. Kosatík, jako autor v pořadu vyřčených skutečností, ale ten tuto nabídku nepřijal. Tvůrci „Debatního klubu“, jehož zakladatelem je režisér a scénárista Alexandr Vojta, poskytli tedy Krystlíkovi alternativní možnost vyjádřit se na půdě nového, zvláštního „podformátu“. „Kritický klub“ je tedy jistým specifickým provedením původního formátu, ve kterém již hovořila řada renomovaných odborníků a známých osobností. Mimo jiné vydavatel Pavel Kamas, publicisté Jan Čulík a Jan Šinágl, právní znalec Tomáš Pecina, politolog Lukáš Jelínek, dále Vladimír Špidla, Ladislav Jakl, Roman Joch a mnoho jiných. Debatní i Kritický klub jsou pravidelně k vidění na serveru YouToube a také na webu tohoto projektu.

Petice na podporu Ferdinanda Porsche

Petici podepsalo mezitím více než jeden tisíc lidí

(Foto: Wikipedia)

Z podnětu čtenáře umísťujeme odkaz na internetovou petiční akci, jejímž iniciátorem je Aleš Reiner z Liberce. "Vytvořil jsem tuto petici jako nesouhlas s postupem Vratislavic nad Nisou, ve věci odstranění informačních cedulí o místním rodákovi Ferdinandu Porsche. Vratislavice tyto kroky obhajují tím, že za II. světové války byl pan Porsche členem SS. Dodnes ale neexistují zmínky o tom, že by se Ferdinand Porsche účastnil nějakých válečných zločinů, nebo snad genocidy. To, že se zde tento významný konstruktér narodil je holý fakt a v žádném případě nemůže být řeč o propagaci nacismu, jak si například myslí aktivista Pavel Hrstka, iniciátor tohoto aktu čirého pokrytectví", uvádí Reiner ve své petici. V okamžitku zveřejnění tohoto odkazu na Našem směru činil počet podpisů pod touto peticí 1053. Bližší informace o okolnostech rozruchu kolem odstranění informačních cedulí o rodákovi z Vratislavic nad Nisou / Maffersdorfu se nacházejí v odkazech, zveřejněných pod informacemi o možnostech tuto iniciativu podpořit. (-lb-)

Krvavé země

"Krvavé země - Evropa mezi Hitlerem a Stalinem". Úvahy nad stejnojmennou knihou Timothy Snydera
Franz Choholatý Gröger 

Nijak mne nepřekvapilo, že zájem českého čtenáře o knihu Krvavé země nebyl příliš velký. Ten jako by měl již dost příběhů o masovém vraždění vyvolávajících nepříjemný pocit hrůzy. Je zde ještě jeden důvod, bylo vytvořeno jakési platné schéma či dogma, od něhož není dobré se odchylovat. Je jím schéma, do kterého vše zapadá a jehož středem je holocaust a Hitler. Zde leží ono absolutní zlo vše co je mimo tento střed má podobu relativního zla. Bohudík schéma knihy Krvavé země je poněkud jiné. Americký historik Timothy Snyder, terý vede Katedru dějin střední a východní Evropy v Yale, se pustil do hory archiválií a absolvoval množství rozhorů s pamětníky, aby odhalil záměrně skrytá tajemství doby. Vytvořil tak dílo značné kvality přesně časově a dobově vymezené.

Prostorově je to území mezi východní německou hranicí a linií nejzazšího postupu wehrmachtu na území Sovětského svazu. Jde o území, kde po roce 1918 vznikl na odtržených územích tři říší - Německého císařství, rakousko-uherského císařství a ruského carství - polský stát. Na území rozpadlého ruského carství pak tři baltské státy. Dále toto území tvoří Běloruská SSR, Ukrajinská SSR a západní část Ruské SFSR. To jsou ony zkrvavené země – bloodlands. Území, kde se odehrála největší demografická a humanitní katastrofa, jakou kdy člověk ve svých dějinách způsobil. Necelá dvě desetiletí stačila, aby zde zásluhou politiky Stalina a Hitlera zahynulo čtrnáct milionů lidí. Oblast tvoří dnes západní okraj Ruské federace počínaje Sakt-Petěrbugem, většinu Polska (mimo území přiřknuté Polsku v roce 1945), baltské státy, Bělorusko a Ukrajina.

Kto zapríčinil čo?

Lesley A. Rudolph 
Pravdivé historické udalosti, týkajúce sa akejkoľvek histórie, sú málokomu známe. Príčina, ako vieme, je známa a nie je zložité ju pochopiť. Historici – ako sa väčšinou s obľubou nechávajú nazývať – samozrejme tí, ktorých knihy kúpite voľne v kníhkupectvách, sú platení tými, pre ktorých uspokojenie musia písať. A ako vieme z ich ‚histórie‘, nezastavia sa pred ničím. Dokonca máme na to výstižný komentár: „Historikom je dovolené, čo nie je dovolené ani bohom - prekrútiť aj to, čo sa už stalo“ (“To historian is granted that even the gods are denied – to alter what has already happened!”, David Irving)

„Jejich názor mě vůbec nezajímá“...

...říká hejtman plzeňského kraje Milan Chovanec na stanovisko spolkového předsedy SLÖ (Sudetoněmecké krajanské sdružení v Rakousku) Gerharda Zeihsela k plánu zřídit v Plzni „památník vyhnaným“ Čechům (viz také vydání Sudetenpost č. 10: Plzeň bude mít památník vyhnanců - Čechů!). Český Svaz bojovníků za svobodu totiž plánuje na půlku září příštího roku vybudovat památník, který má připomínat osud 250.000 Čechů, kteří po zabrání Sudet Třetí říší v roce 1938 opustili své domovy.

Už jenom udávaný počet takto postižených osob je přehnaný. Renomovaní čeští historikové hovoří ve spisu „Rozumět dějinám“, který byl vydán v roce 2002 pro české ministerstvo kultury (strana 111) o 160.000 až 170.000 českých obevatelích, kteří měli být donuceni k útěku z okupovaných oblastí, nebo byli přímo vyhnáni.

Čtenářský ohlas: Den vlasti v Klosterneuburgu 2013

Čtenář „Sudetenpost“ reaguje na nedávné pokusy znemožnit vystoupení Pavla Kamase
Johann Janiczek 

Foto: Alfred Nechvatal

Pro každého člověka stojícího stranou bylo znovu skličujícím poznáním, že mezi nyní již malým množstvím vyhnanců z Československa panuje a řádí nejednotnost. A současník, který pozorně pozoruje to, co můžeme chápat jako „politiku Sudetoněmeckého krajanského sdružení“, může jen rezignovaně konstatovat, že odpovědní činitelé tohoto zvoleného spolku jsou spíše zástupci vyháněčů.

To je zřejmě typické pro tento stupěň vývoje, že dobře živený poslanec EU [míněný je Bernd Posselt - pozn. překl.] by chtěl snadno zardousit řeč badateli společných dějin osvobozeného od dogmat, protože se mu to nehodí do krámu. To je další příklad strachu politiky, která je účelově řízena lóžemi a ostatními účelovými spolky. A každý příslušník těhle systémů ví, že pak, až se jednoho dne dostane pravda na povrch, bude se muset zodpovídat za to, že za jidášský groš zradil svůj národ.

Několik vět ke čtenářům

Život na Našem směru navenek přechodně trochu utichl - ale život v jeho zákulisí nikoliv. Dlouhé hodiny badatelské činnosti tvoří bohužel tu část práce, kterou čtenář bezprostředně nevidí, a její plody pozná bohužel vždy až s nějakým odstupem, kdy se výsledek práce prezentuje ve vytříbené, koncentrované podobě. V praxi to neznamená nejen vhodný archivní materiál nahromadit, ale poté i zhodnotit a tematicky roztřídit a precizně přiřadit. A to si vyžaduje neskutečně mnoho stráveného času.

Na druhou stranu mohu ujistit, že zájemci o protektorátní historii si zde přijdou brzy o to víc na své. Budou se moci seznámit s informacemi, kterým česká historiografie nepřikládala důležitost, nebo lépe řečeno - se kterými si počínala poněkud selektivně a nechávala je jaksi celá desetiletí ležet stranou. Musel by se zřejmě stát zázrak, aby se tímto zkoumaným materiálem začal zabývat ještě někdo jiný. Je dokonce velmi pravděpodobné, že nebýt Našeho směru, tento historiky nezpracovávaný materiál by propadl nadobro v definitivní zapomnění. A to je docela příjemná výzva - nejít v cizích stopách, nemyslíte? Zvláště ti, kteří už téměř dva roky vyčkávají pokračování seriálu „Nedokončená pouť Kuratoria“, určitě ocení nový kvalitativní skok při zpracování tématu, který byl umožněn právě bohatým využitím jak archivního, tak i zajímavého osobního materiálu pamětníků.

Nakladatelství guidemedia vydalo Program NSDAP

Tomáš Pecina 

Nakladatelství guidemedia připravilo pro letošní Vánoce další kontroversní titul, Program NSDAP a jeho světonázorová podstata.

Je dobře, že podobné publikace vycházejí, protože jinak než zveřejňováním authentických materiálů se nelze oprostit od ideologického nánosu, s nímž je až dosud vše, co souvisí s německým nacionálním socialismem, spojováno. Komunistická propaganda, pro kterou bylo vítězství nad nacismem jedním z nejdůležitějších legitimisačních motivů, v tomto ohledu přetrvala dodnes, účelně doplňována českou nacionalistickou propagandou, pro niž bylo rovněž mnohé z nedávných dějin výhodné zatušovat nebo rovnou přepsat.

Objednat můžete v e-shopu.

Článek převzat se souhlasem autora ze stránek Παραγραφος.