Co učinit, aby nahlášená protestní shromáždění proti „Prague Pride“ nebyla jen důvodem k arogantnímu výsměchu podpůrců homosexualismu?

Lukáš Beer

Organizátoři homosexualistického průvodu „Prague Pride“ si už nyní spokojeně mnou ruce, protože – díky zkušenostem z jiných evropských zemí – moc dobře vědí, že by se letos muselo přihodit skutečně něco velmi mimořádného a velmi, velmi závažného, aby byl jejich plánům učiněn pověstný škrt přes rozpočet. Už teď se povýšeně baví tím, že se u nás v dnešní době najde stále ještě několik angažovaných jedinců, jistěže idealistů, kteří se rozhodnou věnovat kus svého volného času účasti na nějaké z protestních akcí proti „jejich“ provokatérskému průvodu. Jsou si téměř jistí určitou vizí budoucnosti, že se jejich veřejné aktivity tohoto druhu postupem času „etablují“ i v našich podmínkách a že po několikaletém opakování svých „průvodů hrdosti“ bude česká veřejnost na jejich prezenci reagovat natolik otupěle a rezignovaně, že se na nahlášených protidemonstracích budou scházet už jen ti nejotrlejší „homofobní blázni“. A „bojovníci za práva homosexuálů“ budou na svých průvodech postupně přidávat grády co do oplzlosti a obscénnosti, přesně dle vzoru jiných západních velkoměst. A postupem času začnou být projevy na jejich průvodech čím dál tím více političtější a stále ve větší a větší míře na nich budou padat odvážné požadavky politického charakteru. Tak to zatím fungovalo všude, proč by to nemělo takto dopadnout i v Praze. Co v Praze, své pochody „hrdosti“ může mít za pár let každé české a moravské krajské město a starostové měst při té příležitosti budu nechávat na radnicích vyvěšovat „duhové vlajky“ homosexualistického hnutí, jako tomu bývá v Německu. To jsou skutku růžové výhledy do budoucna..

ICEJ: „Národy čeká spravedlivý soud“ (bez komentáře)

"Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém" (ICEJ) aktuálně o svém poslání

Juha Ketola, mezinárodní ředitel ICEJ: „Náš základní mandát je potěšovat židovský lid, stát Izrael a všechny jeho obyvatele. Obhajujeme Izrael v jeho spravedlivém usilování o život v míru a v bezpečí na svém historickém území. (…) Jsme v Izraeli proto, abychom milovali a podporovali Boží vyvolený národ a žehnali mu. Ze stejného důvodu existují také naše pobočky v mnoha zemích světa. Máme svébytné povolání mezi mnoha dalšími křesťanskými organizacemi a plníme je věrně už více než 30 let. V tom hodláme pokračovat.(…) Připomínáme církvím v různých zemích jejich dluh a odpovědnost vůči židovskému národu. Mluvíme o Božích záměrech s Izraelem a mandátu církve z pohanů žehnat Izraeli a stát při něm. (…) Národy čeká spravedlivý soud, přičemž měřítkem, podle kterého je Bůh bude posuzovat, bude jejich chování vůči Jeruzalému, izraelské zemi a židovskému národu. Proto je velmi důležité zjistit, jaký vztah mají naše národy k Izraeli. Vědomí, že podle zjevené Boží vůle bychom se neměli účastnit dělení Jeruzaléma nebo izraelské země, může našim národům zajistit ochranu a dokonce přinést požehnání. Můžeme hrát rozhodující roli v tom, aby se lidé v naší zemi obrátili v tomto smyslu správným směrem. (…)Vedení národa rozhoduje o tom, jaké vztahy bude mít celá země k jiným národům, a tedy také k Izraeli. Pán nás povolal, abychom promlouvali do životů těchto vůdců, ať už sekulárních, nebo duchovních. (…) Naše mezinárodní služba má na srdci obojí – Boží plán pro Izrael i poselství o spasení národů v Ježíši Kristu. Zatímco se svět pohybuje směrem k temnější době, my poukazujeme na slavné spasení v Ježíši a na zářící světlo Boží věrnosti vůči Izraeli. To není naše volba, nýbrž Jeho.“ (Zdroj: ICEJ - S obnovenou vizí)

Pořad s Wernerem Oderem bude předmětem stížnosti na adresu Rady České televize

Související informace: Skočila česká média na špek podvrhu agenta křesťanských sionistů nebo mu sama ochotně poskytla prostor? - Historik Garscha o minulosti Wilhelma Odera a k tvrzení ICEJ - Pravda o Wilhelmu Oderovi - Případ Werner Oder - Podivné ticho
Lukáš Beer

Česká televize vysílala dne 2. února 2010 zpravodajský pořad „Studio 6“, ve kterém moderátorka Hana Šulcová vedla rozhovor s britským pastorem Wernerem Oderem, angažujícím se pro křesťansko-sionistickou organizaci ICEJ a z toho důvodu v té době pobývajícím v České republice. ICEJ společně se židovskými obcemi pořádala v ČR řadu přednášek, které směřovaly k podpoře aktivit a politických cílů této kontroverzní organizace na našem území. Pastor Oder vystupoval ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích se svým příběhem, který se z velké části nezakládal na pravdě a ve skutečnosti posloužil pouze jako přehnaná upoutávka na přednášky ICEJ. Redakce zpravodajství České televize buď neprověřila informace, jí poskytnuté nejspíš ze strany ICEJ, anebo tyto nepravdivé informace vědomě odvysílala. Nejedná se přitom o tvrzení vyjádřená samotným Wernerem Oderem ve zmíněném interview, ale o doprovodný text resp. komentář moderátorky Hany Šulcové, který tyto informace jedna ku jedné převzal a takto je prezentoval. Česká televize se samozřejmě v odvysílaném pořadu nezmínila o pozadí pobytu Wernera Odera v ČR, a tedy o organizátorovi akce, jíž bylo ICEJ. Redaktorům však z uvedeného a v případě důkladného nezávislého prověření muselo být jasné, že smyslem pobytu Odera v ČR a publikování jeho ne zcela pravdivého příběhu byla čistě jenom práce pro ICEJ a práce pro zájmy a cíle této organizace. Vzniká tak dojem, že práce redakce zpravodajství ČT je neprofesionální anebo odporuje v některých bodech Zákonu o České televizi 483/1991 Sb., konkrétně ustanovením v §2 odst. 1 a odst. 2. V §2 odst. 2 Zákona o České televizi se uvádí: „Hlavními úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání jsou zejména … poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů..“ Podle ustanovení § 4 zákona o ČT je orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti ČT, rada ČT. Podle § 8 téhož zákona do působnosti této rady náleží: „(...) h) rozhodovat o stížnostech týkajících se generálního ředitele, i) dohlížet na plnění úkolů veřejné služby v oblasti televizního vysílání (§ 2 a 3) (...).“

Mluvčí rakouských Židů srovnávají případný zákaz provádění obřízek u malých dětí s likvidací židovského národa

Negativní ohlas rakouské veřejnosti na slova vedoucích představitelů židovské obce

Bývalý prezident rakouské židovské obce Ariel Muzicant
rétoricky zasahuje pravidelně do politického dění. V rozho-
voru pro Kleine Zeitung se tentokráte vyjadřoval k tématice,
která se i židovského etnika v Rakousku dokonce i týkala.
Pobouřil však volbou svých slov.

Začalo to vše jedním čtyřletým chlapcem žijícím v Německu, který musel být kvůli krvácení po provedení obřízky akutně přijat a ošetřen v nemocnici. Zemský soud v Kolíně nad Rýnem v důsledku této události v květnu rozhodl, že nábožensky motivované obřízky u malých dětí představují trestně stíhatelné ubližování na těle. Židovské a islámské svazy reagovaly následně ostrou kritikou. Debata na toto téma mezitím zasáhla celou Evropu – kritici požadují zákaz provádění obřízky u nezletilých, druhá strana hovoří o útoku na náboženskou svobodu. Tento konflikt se nevyhnul ani Rakousku, a to zejména proto, že lékaři se nemohou opřít o právní jistotu. Zemský hejtman spolkové země Korutany hovořil v této souvislosti dokonce o „zmrzačování genitálií“ prováděním obřízky. Ministr zdravotnictví zase nepovažuje debatu za důležitou a nevyjadřuje se k ní a ministryně spravedlnosti se - na rozdíl od lékařů - domnívá, že právní stav k věci je jasný.

Nové příspěvky Debatního klubu na témata Blízkého východu, nezávislost západních médií a zdegenerování demokracie

V aktuálně zveřejněných debatních kolech hned dvakrát vystupuje
Roman Joch, ředitel Občanského institutu a poradce předsedy vlády Nečase.
S publicistou Danielem Veselým (uprostřed) rozmlouvá o otázkách
blízkovýchodního konfliktu a s vydavatelem Britských listů, Janem Čulíkem
(vpravo)  mj. o nezávislosti západních médií.

 
 Projekt Debatní klub nyní aktuálně přináší záznam dvou nových diskusních setkání se zajímavými osobnostmi. Již v červnu mohli zájemci sledovat debatu, která se zabývala zásadními společensko-politickými otázkami, jako např. Proč zdegenerovala demokracie? nebo Společnost versus individuum a Má smysl členění na levici a pravici? Nyní diskutoval ředitel Občanského institutu a poradce českého předsedy vlády Nečase v oblasti zahraničí a lidských práv, Roman Joch, s překladatelem a nezávislým publicistou, specializujícím se na Blízký a Střední východ a latinskoamerické země, Danielem Veselým, na tato témata: Kdo má právo na sebeurčení a kdo ne v palestinském geografickém prostoru?, Blízký východ a riziko třetí světové války resp. střet křesťanské a islámské civilizace, křesťanský universalismus v kontextu Blízkého a Středního východu. V další debatě opět vystupuje Roman Joch, který diskutuje s vydavatelem Britských listů, bohemistou dlouhodobě působícím v Anglii, Janem Čulíkem, na témata: Jsou opravdu západní média nezávislá a svobodná nebo pracují pro establishment?, srovnání lidských práv vlivných a bohatých osobností s osobami bez vlivu a nemajetnými, Je na místě srovnání současného státu Izrael s první Československou republikou? a jaká je politická idea vystupujících debatérů a jak si představují její realizaci. Na internetových stránkách tohoto projektu se zájemci navíc mohou dozvědět, které další známé osobnosti byli tvůrci osloveny a jak na pozvání reagovaly. Tvůrci vítají poskytování námětů a návrhů pro realizaci dalších debatních kol. (-lb-)

Dokumenty dokazují, že protektorátní rozhlasové skeče se u Čechů těšily poměrně velké oblibě

„Tyto skeče by se měly dávat častěji. Jsou lepší než Moravcovy projevy, protože jimi národ dostává osvětu, zatímco Moravec chce jenom vyhrožovat.“
Lukáš Beer

Kresby Františka Voborského se velmi často objevo-
valy v protektorátním denním tisku. I osudu této osob-
nosti se věnuje kniha Radka Žitného o protektorátním
rozhlasovém skeči. Voborský byl totiž například i
spoluautorem rozhlasového skeče "Letem světem".
(Foto: archiv Lukáše Beera)

Z rozsudku Mimořádného lidového soudu ze dne 26. února 1948: „Obžalovaný Josef Opluštil jest vinen, že od roku 1939, tedy v době zvýšeného ohrožení republiky, v Praze propagoval a podporoval nacistické hnutí tím, že psal do časopisů „Ejhle“ a „Nástup červenobílých“ stati obsahu štvavého. Tedy tiskem schvaloval a obhajoval nepřátelskou vládu na území republiky, čímž spáchal zločin proti státu dle §u 3 odst. 1 zák. č. 22/46 Sb. a odsuzuje se k trestu těžkého žaláře v trvání 7 roků…“. Josef Opluštil byl zadržen 14. května 1945 a posléze s ním probíhal proces po celé tři roky. I jeho články o Pepíčkovi v humoristickém časopisu Ejhle, jehož vedením byl poslední dva roky války pověřen, (sledujte seriál Našeho směru Smějeme se s Pepíčkem) a které vycházely dokonce ještě v dubnu roku 1945, mu výrazně přitížily při soudním procesu – uvědomíme-li si v podstatě už velmi bezvýchodnou vojensko-politickou situaci Říše, tak v nich Opluštil takřka až do poslední chvíle prokazoval až sebevražednou odvahu, když si bral na mušku Edvarda Beneše a nebezpečí nastolení bolševismu v našich zemích a dokázal mnohdy dokonce docela reálně ilustrovat poměry, které bezprostředně nastanou po příchodu spojeneckých vojsk na území Čech a Moravy. Někdy dokonce překvapuje, s jakou otevřeností „Pepíček“ používal ve svých textech nejrůznější historky, které šířila „šeptanda“, a dokázal hovořil přímo její řečí. Netajil se ve svých textech vizí, že po osvobození nastane vyřizování „se zrádci“ a mnozí spoluobčané se najednou budou na poslední chvíli předhánět v tom, jak si budou navzájem dokazovat, že nespolupracovali s Němci a byli aktivní „v tem odboji“. Všímal si ale také, že mnoho spoluobčanů si v poslednch měsících války pomalu ale jistě zajišťovalo příslovečná zadní vrátka a opatřovalo si už "alibi" pro případ, až se v Praze objeví první ruský tank. Narážel ve svých textech často na to, že se už dávno chystají seznamy osob, „které se budou po osvobození věšet“. A se svými čtenáři se „Pepíček“ na jaře 1945 rozloučil v sebeironické a ne příliš optimistické úvaze o tom, jak se to dál asi s Pepíčkem „bude koulet“. Pár týdnů na to Opluštila zastihl osud, který pravděpodobně neodvratně očekával. Ale jeho práce pro humoristický časopis Ejhle která se rozvíjela až od roku 1944, činila pouze část předmětu obžaloby jeho osoby.

Za dobrozdáním ÚSTRu při podání trestního oznámení na Jana Šinágla stojí amatérský historik Jaroslav Čvančara

Lukáš Beer

Čí chleba jíš, toho píseň zpívej! řeklo by se při pohledu na
seznam isntitucí podporujících a financujících tuto známou
publikace Jaroslava Čvančary. V jeho případě to ale zjevně
není nutné: autor se netají svým obdivem k atentátu na
R. Heydricha, ale ani svým idealizujícím pohledem na
"československý" odboj v letech 1939-1945.

Podle informace, kterou včera zveřejnil Tomáš Pecina na svém blogu, zpracoval ono dobrozdání Ústavu pro studium totalitních režimů, na jehož podkladě bylo podáno trestní oznámení na Jana Šinágla z důvodu údajného bagatelizování „genocidy na českém národě“, známý amatérský historik Jaroslav Čvančara. (Bližší informace o kvalitách tohoto „odborného vyjádření“ zde.) Ze zveřejněných dokumentů vyplývá, že policie nejprve nepochodila u ředitele kanceláře ÚSTRu Pavla Žáčka, a tak se se svou žádostí o poskytnutí odborného vyjádření obrátila posléze na Jaroslava Čvančaru, „známého trampa, hudebníka, publicistu a amatérského nadšence pro dějiny druhé světové války“, jak jej tituluje Tomáš Pecina. Pecina označuje toto Čvančarovo vyjádření za „naprostou tragédii“. Čvančara se ve své odpovědi například pokouší vyvolat dojem, že masových manifestací (sledujte seriál Našeho směru Slib věrnosti Říši) se snad zúčastňovaly tisíce pražských Němců nežli Češi, když píše: „Součástí teroru se stala propaganda. Manifestace, stovky zaměstnaneckých apelů v úřadech, továrnách, rozhlasové proslovy, novinové články a každodenní výhrůžky. (…) Jen v Praze žilo v té době na sto tisíc pražských Němců, kteří se loajálně a v hojném počtu těchto manifestací zúčastňovali.“

Nebezpečná ideologická sestra multikulturalismu se chystá zahnízdit natrvalo i u nás

Letošní průběh průvodu "Prague Pride" rozhodne o tom, zda se i u nás trvale zakoření tato tradice ideologie homosexualismu
Lukáš Beer
Naše životní osudy jsou rozmanité a každý z nás se určitě někdy tázal sám sebe, proč dokáže být život někdy i zdánlivě nespravedlivý, a pravděpodobně každý se někdy v nějaké situaci cítil osobně ukřivděn. V podstatě vyrůstáme od malička s malými či velkými „nespravedlnostmi“ a postupně se učíme vnímat určité nerovnosti možností, šancí, příležitostí a předpokladů pro osobní úspěch a pro uspokojení potřeb indviduálního života.

Německý návrh na přijetí 500 Čechů do jednotek SS

Měla z nich vzrůst „elitní vrstva“ českého národa
Lukáš Beer
Související text: Aféra Jurij Moravec

Část úředníků v Hlavním úřadě SS se přiklá-
něla k tomu, aby v jednotkách SS směli bojovat i
dobrovolníci české národnosti. (Foto: archiv autora)

Je všeobecně známo, že v řadách Wehrmachtu bojoval určitý počet českých mužů, kteří si zažádali o německé občanství a pak narukovali, a také, že z české strany došlo k několika pokusům o vytvoření dobrovolnických českých jednotek, které by se postavily na stranu Němců – ať již se tak dělo z popudu Emanuela Moravce, generála v.v. Otto Bláhy (místopředseda Českého svazu pro spolupráci s Němci a vedoucí Českého svazu válečníků) nebo divizního generála v.v. Roberta Rychtrmoce (od 1943 v čele Českého svazu válečníků po Bláhovi). Rychtrmoc nabízel Vůdci cestou přes písemný návrh předaný státnímu prezidentu Háchovi mobilizaci 15 ročníků 21 až 35letých Čechů, což by odpovídalo počtu asi 700.000 mužů. Adolf Hitler si však z ryze specifických důvodů, týkajících se situování českého národa „v srdci Říše“ (geografické začlenění životního prostoru českého národa a s tím spojená, strategicky mimořádně důležitá zvláštnost uspořádání česko-německých národních poměrů, které si vyžadovaly jiná měřítka ve srovnání s uspořádáním poměrů s jinými sousedními národy Německa) a určitých negativních historických zkušeností (např. dezerce za 1. světové války, tj. nespolehlivost), stavěl k těmto nabídkám jednoznačně odmítavě. Pro mnohé Čechy, kteří se na stranu Říše chtěli z vlastního přesvědčení postavit dokonce i se zbraní v ruce, to znělo nepochopitelně, zvláště když jim bylo známo, že na straně Němců smějí bojovat příslušníci národů kulturně a „rasově“ Němcům daleko vzdálenějších než jsou Češi. Dobře je historiky zdokumentováno taktéž budování »Svatováclavských rot«, které byly teprve pozdní výjimkou z pravidla, učiněnou na stálé naléhání některých členů českého Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě na konci r. 1944 a na začátku roku 1945, jak sám po válce potvrdil i německý státní ministr pro Čechy a Moravu K. H. Frank. Na druhou stranu se dnes prakticky neví, že i z německé strany došlo ke snahám podpořit účast českých dobrovolníků na frontě, a to dokonce přímo u jednotek SS. A nejvíce je na tomto návrhu z roku 1944 překvapující, že tento vůbec nepředpokládal, aby se tito Češi vzdali své národnosti – naopak, Češi hlásící se k české národnosti v jednotkách SS měli v očích otců tohoto návrhu dokonce větší uznání než ti, kteří byli ochotni se své národnosti vzdát.

Tak už jde do tuhého?

Lukáš Beer
Generace podtřicátníků tenhle (z dnešního pohledu utopický) stav nezná, ale skutečně - bývaly časy, kdy nebylo možné na našich ulicích potkat zapáchající bezdomovce, narkomany, žebráky či po setmění nápadně postávající pouliční prostitutky nebo jiné asociální živly. Nebývalo ani běžné, že vás na ulici oslovovali úplně neznámí lidé a prosili vás „o nějaký ten drobák“ a při ranním opouštění bydlišť jste nenaráželi na jedince, pohrabující se v popelnicích. Neznali jsme chudobu. Tyhle věci jsme znali jen z amerických, britských, italských nebo francouzských filmů, které jsme sledovali buď v československé televizi (komunisté moc dobře věděli, proč takovéto filmy u nás procházely cenzurou) nebo v těch sousedních „zápaďáckých“.

I ty nejnižší počty sudetoněmeckých obětí převyšují mnohonásobně počet obětí heydrichiády a pravděpodobně i české ztráty za Protektorátu

Jan Šinágl vypovídal na policii k obvinění z bagatelizování genocidia
Lukáš Beer

Konrad Badenheuer, bývalý tiskový
mluvčí Sudetoněmeckého krajans.
sdružení, se přikládní k nižšímu
počtu sudetoněmeckých obětí, než
uvádí tradiční sudetoněm. zdroje:
"Nejméně 150.000 obětí". (Foto:
Wikipedia)

Obvinění aktivisty Jana Šinágla za popírání či zpochybňování „nacistického genocidia“ (zejména během období tzv. heydrichiády) pramení jednoznačně z osobního sporu mezi známým protikomunistickým aktivistou na straně jedné a trojicí podavatelů trestního oznámení na straně druhé - reprezentovanou v první řadě zpěvačkou Helenou Vondráčkovou a jejím manželem Martinem Michalem, které doplnil ještě bývalý poslanec Bohuslav Hubálek. Policie nyní stíhá Šinágla kvůli přečinu popírání genocidy, za což může jít až na tři roky do vězení. Trojice podala oznámení i na podkladě „odborného vyjádření“ Ústavu pro studium totalitních režimů, který zhodnotil kritizované články, zveřejněné na stránkách antikomunistického aktivisty. Případu si mezitím začal všímat český tisk a známý publicista Bohumil Doležal z Lidových novin mu věnoval obsáhlý článek. O tom, že posudek ÚSTR se zakládá na závažném omylu, bylo na těchto místech již psáno. Že ovšem i samotní podavatelé trestního oznámení očividně bojují s mezerami ve znalostech dějepisu a nechají se spíše vést osobní záští nebo touhou po osobní mstě než snahou o zastávání se historické pravdy, dokazují koneckonců neznalá slova Martina Michala uveřejněná v LN (12.7.2012): „Takové věci do slušné společnosti nepatří“, komentoval Michal internetové články o heydrichiádě, pro jejichž zveřejnění byl Jan Šinágl obviněn, „vzhledem k tomu, že mi zůstala celá rodina v Osvětimi, se mě to dotklo.“ Panu Michalovi zřejmě ušlo, že články hovořily o českých obětech heydrichiády a neměly tedy pranic společného s osudem jeho vlastních židovských předků.

Slib věrnosti Říši (10.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942 - Praha 24. června 1942 - Olomouc 27. června 1942 - Sv. Antonínek 28. června 1942 - Ostrava 29. června 1942
Lukáš Beer
Praha, Václavské nám. 3. července 1942

Šéf IV. oddělení Úřadu říšského protektora pro kulturní politiku, SS-Sturmbannführer Martin Wolf, sděloval dne 4. července 1942 ve svém dálnopisu adresovaném Josephu Goebbelsovi své zadostiučinění ohledně právě proběhnuté a doposud nejmohutnější manifestace české loajality vůči Říši, která se den předtím konala na Václavském náměstí v Praze. Považoval tuto závěrečnou manifestaci za úspěch a poukazoval na vhodné vyznění Moravcova projevu „z hlediska jeho zahraničně-politického účinku“. Podle Martina Wolfa byla Moravcova řeč doprovázena „stále sílícím a zjevně spontánním potleskem“. O poslušném přitakávání účastníků manifestace mluvil ve své zprávě také Sicherheitsdienst. V hlášení se uvádí, že obecenstvo, které se skládalo „převážně z dělníků a zaměstnanců“ vyslechlo závěrečná prohlášení ministra Moravce se „zdviženou pravicí“. I přední český historik, zaměřující se ve své práci na dějiny Protektorátu a nezřídka vkládající do svých prací taktéž domněnky, hodnocení a interpretace, které se příliš netají svou sympatií k „nacionálně“ pojatému výkladu dějin – Vojtěch Šustek – v jedné ze svých studií přiznává, že „manifestaci ze 3. července lze považovat z hlediska Němců v řadě ohledů za podařenou akci“. Protektorátní Lidové noviny si po shromáždění povzdechly, že "Beneš a jeho kumpáni, kteří v Londýně vystupují jako samozvaní representanté, stejně jako Churchill nemohli vidět tuto manifestaci. Býval by viděl, že plutokraticko-židovské peníze,vložené do kampaně pana Beneše a ,jeho české vlády´, byly úplně vyhozeny oknem." Historik Šustek také k celkovým náladám obyvatelstva uvádí, že „nezanedbatelná část české veřejnosti rovněž převzala kolaboranty hlásaný názor, že likvidace Heydricha byla pouhým zbytečným krveprolitím, které nepřineslo osvobození Čechů žádný užitek“.

Slib věrnosti Říši (9.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942 - Praha 24. června 1942 - Olomouc 27. června 1942 - Sv. Antonínek 28. června 1942
Lukáš Beer
Ostrava, 29. června 1942

Poslanec britských labouristů Ronald Paget po válce přiznal, že součástí taktiky podzemního a partyzánského boje za druhé světové války často bylo „vyprovokovat represálie, aby se nenávist k okupantům zintenzívnila a k odboji se přidalo více lidí. To byl důvod, proč do Československa odletělo komando, aby zavraždilo Heydricha.“ A byl to přímo vedoucí londýnského hlavního stanu československého exilu, Edvard Beneš, který roku 1942 neskrýval svou spokojenost nad efektem, jež byl spácháním atentátu na Zastupujícího říšského protektora vyvolán: „Je to hrozné, co dělají, ale politicky nám to přineslo jistotu... už jsem klidný... Pražské popravy naši situaci dokonale upevnily.“ A 12. listopadu 1942 v londýnské Státní radě k tomu Beneš spokojeně dodal: „Oběti, jež stál (=útok na Heydricha) opravdu světu dokázaly, že náš lid nevyčkává a nekalkuluje, nevzdychá a nenaříká, že je pevný... Je totální válka a podle toho musíme postupovat.“ Paralelně s probíhajícími popravami v červnu 1942 ovšem londýnský rozhlas rozšiřoval zprávy, podle nichž při rozsudcích stanných soudů šlo většinou o osoby, které se sice někde někdy nějak provinily, ale s atentátem na Reinharda Heydricha neměly nic společného, anebo že vyplacení odměny 20 milionů korun osobám, které napomohly k vypátrání atentátníků, je německý podvod, protože dokonce i zveřejněné fotografie pachatelů jsou podvrhem. Propagandistický efekt, vyvolaný represáliemi jako odvetou na spáchání atentátu, musel vytěžit z dané situace co nejvíce.

Ne proti českému národu

Lukáš Beer
Je pro mne záhadou, že stránky jako "Náš směr" mohou beztrestně fungovat bez zájmu Ministerstva vnitra. Jak to, že autoři webu Náš směr, publikující své extrémně nebezpečné a ryze fašizující názory, zůstávají nepovšimnuti? Buď máte neskutečné štěstí, nebo neskutečně vlivné přátele. Je velmi skličující a smutné, že "názory" tohohle typu prezentují Češi“, napsal redakci v těchto dnech čtenář Petr Š. (příjmení redakci známo). Od počátku fungování těchto stránek přišly do redakční pošty přibližně tři podobné maily obdobného znění, které spekulovaly nebo si nějakým způsobem „zahrávaly“ s podáním trestního oznámení. Jedná se tedy o zanedbatelnou menšinu celkového počtu ohlasů – a pro mnohé bude možná překvapením, že naprostou většinu ohlasů tvoří právě pozitivní reakce čtenářů, kteří přejí autorům mnoho úspěchů v další práci. „Velice si Vaší práce vážím, děláte mnoho pro to, aby se lidem otevřely oči. Bohužel, lidé u nás se chtějí nechat klamat a stále skálopevně věří výkladu historie našeho národa v letech 1939-45 tak, jak ho začali po válce vykládat ,prezident´ Beneš a posléze bolševici. Naše nová garnitura na tomto pohledu v podstatě nic nezměnila. Jen s tím, že odsoudila vysoký podíl KSČ na ,odboji´“, píše se například v čerstvém mailu od čtenáře Petra L. (příjmení redakci známo) z Kladna. Jistěže, názory a informace (a také nekonformní způsob, jakým jsou tyto informace podávány) zde zveřejňované budou vždy polarizovat. Jedno je ale jisté – pokud by texty zde zveřejňované k tomu skutečně zavdávaly příčinu, resp. pokud by někdo dospěl k subjektivnímu závěru, že k tomu příčinu zavdávají, došlo by k podání trestního oznámení již dávno. Nestalo se tak – neexistuje k tomu totiž objektivní důvod ani objektivní příčina.

Redakce zpravodajství ČT prozatím stále mlčí k dotazu ohledně její podpory kampaně ICEJ

Před více než šesti týdny byl diváckému centru České televize zaslán otevřený dotaz, týkající se zpravodajství této veřejnoprávní instituce před dvěma roky, které posloužilo jako podpora tehdejší kampaně křesťansko-sionistické organizace ICEJ a její odnože na našem území. ICEJ je známo svými nevyváženými, náboženským fanatismem podloženými proizraelskými postoji a intenzivním politickým lobbyismem a udržuje dobré kontakty s významnými českými politiky, jakým je například 1. místopředseda Senátu Parlamentu České republiky a prezidentský kandidát ODS ve volbách v roce 2013, Přemysl Sobotka. Jako mediálního prostředníka své kampaně na území České republiky zvolilo ICEJ v roce 2010 kontroverzní postavu britského pastora Wernera Odera, který měl pod záminkou částečně smyšleného "křiklavého" příběhu svého otce upoutat pozornost na svou osobu a přednášky pořádané právě ICEJ ve spolupráci se židovskými obcemi. Existuje oprávněné podezření, že Česká televize tehdy nekriticky a bez zpětného ověření převzala zkreslené informace ICEJ a tím plně posloužila jeho zájmům. Navíc ve svém zpravodajství chybně uvedla, že otec Wernera Odera byl „nacistickým zločincem a masovým vrahem Židů“. Historický posudek, o který si požádala redakce Našeho směru od předního rakouského historika zabývajícího se poválečnou rakouskou justicí a procesy proti jednotlivcům, kteří se provinili ve smyslu zákonů vydaných po druhé světové válce, jež stíhaly osoby provinivší se „nacionálně-socialistickými zločiny“ a aktivitou v nacionálně-socialistických organizacích, však tvrzení šířená Wernerem Oderem resp. ICEJ nepotvrdil nebo dokonce vyvrátil.

Jan Šinágl obviněn za popírání údajného genocidia na českém národě za Protektorátu

Ústav pro studium totalitních režimů vykonstruoval "odborné vyjádření" o spáchání genocicidia na českém národě
Lukáš Beer

Několikanásobné navyšování počtu obětí tzv. heydrichiády v tisku či tvzení
o "300.000 Čechů" jako "obětech německého nacismu" apod. - zkreslování
historie a lživé údaje týkající se moderních dějin jsou v naší zemi beztrestně na
denním pořádku. Na druhou stranu existují v Česku lidé, kteří mají snahu
potlačit pokusy o korekci těchto historických nepravd vyhrožováním trestní-
ho oznámení kvůli zpochybňování údajného genocidia na českém národě.

Jak na svém blogu v uplynulých dnech informoval publicista a právník Tomáš Pecina, bylo známému aktivistovi Janu Šináglovi doručeno obvinění pro přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 Tr.Zk., jehož se měl dopustit publikací dvou článků. V usnesení Krajského ředitelství policie Středočeského kraje ze dne 29. června 2012 se uvádí, že obviněný na svých webových stránkách zveřejnil dva články, ve kterých „hrubým způsobem zpochybňoval zločiny nacistů spáchané proti českému národu na území Protektorátu Čechy a Morava v období od nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora v roce 1941 a v době následující po atentátu na Reinharda Heydricha“.

Slib věrnosti Říši (8.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942 - Praha 24. června 1942 - Olomouc 27. června 1942
Lukáš Beer
Sv. Antonínek, 28. června 1942

Starosta Ostrožské Lhoty František Krchňáček s Jankem Úprkou z Národo-
pisné Moravy vítají společně se dvěma dívkami ministra Emanuela Moravce.
 Po válce byl Krchňáček potrestánza "propagaci nacismu" pokutou
ve výši 200.000 Kčs.

Římskokatolické poutní místo Svatý Antonínek se stalo za druhé světové války několikrát místem shromáždění, jejichž poselstvím bylo manifestování podpory Velkoněmecké říši. Zejména po zatčení původního protektorátního předsedy vlády Eliáše a po pádu jeho vlády získávali v tomto kraji čím dál větší vliv funkcionáři patriotské Národopisné Moravy. Např. při pouti dne 14. června 1941 byla zorganizována proněmecká manifestace. Moravské Slovácko se stalo i jedním z dalších míst, kam zavítal ministr Emanuel Moravec na své cestě po českých a moravských městech v červnu roku 1942, v rámci které české obyvatelstvo manifestovalo svou věrnost Říši.

Slib věrnosti Říši (7.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942 - Praha 24. června 1942
Lukáš Beer
Olomouc, Andrův stadion 27. června 1942

Po projevech v řadě českých měst uspořádala vláda Protektorátu manifestační projev také v Olomouci, který proběhl v sobotu 27. června v 16 hodin. Andrův sportovní stadion, kde se manifestace konala, se začal zaplňovat hodinu před zahájením. Na manifestaci se sjelo zejména množství pracujících z celé Hané a čekání jim zpříjemňovala policejní hudba. Sešlo se na 60.000 účastníků a jako první se chopil slova kovodělník Vaňhara a po něm promluvil šéfredaktor Lidových listů Jan Scheinost a po něm ministr Emanuel Moravec. Je úctyhodné, že Moravec i přes těsný program svých projevů na masových manifestacích, na kterých vystupoval v naprosto krátkých časových intervalech, dokázal i přes některé opakované a variované fráze poselství svých řečí tematicky velmi obměňovat. Zatímco Jan Scheinost se zaměřil zejména na katolicky smýšlející vrstvy národa, útočil Emanuel Moravec v Olomouci tentokráte mj. i na údajný sociální podtext úsilí londýnské emigrace o znovunastolení demokratických poměrů, spočívající ve snaze vrátit se k příznivým finančním zdrojům politických funkcionářů v parlamentarismu. Moravec také nastínil ekonomické vyhlídky českomoravského prostoru po vítězství Německa a vyprávěl o svém prvním setkání s Adolfem Hitlerem a o dojmech, které na něho Vůdce zanechal.

Slib věrnosti Říši (6.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942
Lukáš Beer
Praha, Národní divadlo 24. června 1942

Pozoruhodně malou pozornost věnoval proklamaci věrnosti Říši českými herci dne 24. června 1942 ve srovnání s velkými manifestacemi jako např. v Praze a v Brně, považovanými za elitu národa, ve svých komentářích domácí český tisk. Shromáždění v budově Národního divadla se pochopitelně nedalo sice měřit s desetitisíci manifestantů na volných prostranstvích, nicméně účast veřejnosti velmi dobře známých a jí oblíbených osobností jako Karel Höger, Jaroslav Vojta, Vlasta Burian, Lída Baarová, Eduard Kohout, Václav Vydra nejst., Zdeňka Baldová, Bedřich Karen, Zdeněk Štěpánek, Ladislav Pešek, Josef Kemr aj. zajišťovala nezanedbatelnou záruku psychologického účinku. Ve stejný den proběhlo na území Čech a Moravy několik menších organizovaných manifestací, jako např. v Pardubicích, kde se odpoledne sešlo řemeslnictvo z šesti východočeských okresů, nebo v Brně, kam se dostavilo šest tisíc příslušníků obchodnictva brněnského kraje. V Berouně se v těchto dnech konalo shromáždění více než 1400 řemeslnických mistrů z Podborska, v Plzni přísahalo přes 2800 řemeslnických funkcionářů „věrnost Říši bez výhrad“, podobně ve Strakonicích 1200 účastníků a v Kolíně 1100 osob.

Slib věrnosti Říši (5.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942
Lukáš Beer
Hradec Králové, 23. června 1942

Po necelém měsíci trvání stanného práva se u české veřejnosti začala pomalu projevovat únava a s ní související otupělost jak k propagandistickému působení, tak i k každodenním zákrokům úřadů. Tak si lze vysvětlit, že informace o zlikvidování obce Ležáky, uveřejněná ve dnech 25.-26. června 1942 v tisku čtyřmi větami úředního prohlášení, neměla u české veřejnosti ohlas srovnatelný s Lidicemi. Je znám i Frankem iniciovaný pokyn, aby „byli stříleni jen skuteční viníci“. Dodnes méně povědomé jsou případy poprav osob, které učinily křivé obvinění vůči jiným Čechům, jako například poprava Josefa Vítka z Babic (okr. Hradec Králové), který z osobní nenávisti udal svého známého pro nedovolené držení zbraně. Šetřením německé Tajné státní policie se však zjistilo, že tuto zbraň do bytu udaného záludně podstrčil sám Vítek. Zastřelen byl také Silvestr Novák z Říčan u Prahy, který u Gestapa falešně obvinil své známé v souvislosti s atentátem na Heydricha. Je překvapující, že tento postup německých úřadů se nestal vděčným námětem pro komentáře protektorátních novin, a to i přesto, že česká veřejnost popravy Vítka a Nováka schvalovala.

Zná Václav Klaus norský Telavåg?

V „prvních Lidicích“ měsíc před uskutečněním atentátu na Heydricha umírali nordičtí lidé
Lukáš Beer
Klausův projev v Ležákách pravděpodobně u nás leckdo považuje za kabrňácký čin, který díky dosavadním bohatým zkušenostem s tímto politikem ostatně svým způsobem ani nepřekvapil – letos se však naprosto postradatelné útoky současného českého prezidenta na adresu sudetských Němců a ospravedlňování vylikvidování německého živlu v českomoravském prostoru po válce vyjímají vedle předcházejícího omluvného gesta spolkovoněmeckého prezidenta Joachima Gaucka k 70. výročí likvidace českých obcí Lidice a Ležáky jako reakce hodná mentálně méně obdařeného jedince, jenž velkoryse pojatou upřímnou omluvu považuje očividně za známku slabosti a ústupku druhé strany, kterých je třeba hned patřičně využít. Jedni dnes českému prezidentovi nadšeně tleskají a přitakávají k tomu, že se český Pepík zase konečně chytil toho správného okamžiku, jak „jim“ to nandat - těm druhým svítá, v čem spočívá celková ubohost Pepíkovy zákeřné vychytralosti.

Ambasády USA a Izraele podporují letošní průvod exhibicionistů Prahou

Letošní homosexualistické slavnosti v Berlíně ve znamení politického nátlaku a falšování dějin

Ambasády Izraele a USA mezi partnery pražského průvodu homo-
sexuálů, leseb a osob trpících sklony k sexuální perverzi.

 
S podporou pražského primátora Bohuslava Svobody se na polovinu srpna chystá druhé pokračování importovaného „festivalu“ homosexualistického aktivismu, tzv. Prague Pride. Součástí oslav je exhibicionistický průvod homosexuálních aktivistů a lidí, kteří touto formou ukájí svou potřebu stavět svá nejrůznější postižení a onemocnění na odiv. Průvodu se však účastní i celá řada lidí, přicházejících z jiných motivů. V rámci oslav se také konají i trhy, kde se prezentují také uskupení zaměřující se na nejrůznější sexuální perverzi (tzv. „kožeňáci“). Záminkou pro konání akce je údajná diskriminace sexuálně odchylkově založených jedinců, ačkoliv Česká republika patří v tomto ohledu mezi naprosto nejliberálnější země světa. Mimo to představuje Česká republika už několik let významný zdroj homosexuálního pornoprůmyslu a vyhlášený ráj homosexuální prostituce. Homosexualitická propaganda si našla místo i v pravidelném vysílání veřejnoprávní televize (pořad Queer). Kritikové homosexualistické propagandy se nestaví v žádném případě negativně vůči sexuálně odchylně založeným či jinak postiženým jedincům (jako transsexuálům aj.), kteří jsou přijímáni jako rovnoprávní, nýbrž odmítají zneužívání tohoto založení či dispozic ze strany různých iniciativ a uskupení k politicko-kulturním nátlakovým akcím, které ve svém důsledku destruktivně ovlivňují a ohrožují hodnotové a morální vnímání uvnitř národní pospolitosti. (Nutno dodat, že homosexualistickou propagandu odmítavě vnímají i samotní mnozí homosexuálové a distancují se od ní). Homosexualistická propaganda není v České republice prozatím postavena mimo zákon.

Jmenný seznam osob odměněných za pomoc při dopadení vrahů Heydricha

Mezi koho a jak byla konkrétně rozdělena odměna ve výši 20 miliónů korun? Božena Volfová věnovala část své odměny „pozůstalým po padlých kamarádech SS“
Lukáš Beer

Pohřeb R. Heydricha (Praha, 7.6.1942)

Odměna v částce jednoho milionu říšských marek, vypsaná německou říšskou vládou, a další jeden milion říšských marek, vypsaný protektorátní vládou, budou v nejbližších dnech jako dík a uznání vyplaceny četným českým osobám, které pomáhaly při vypátrání pachatelů.“ Toto sdělení protektorátního tisku z 22. června 1942 vzbuzuje dodnes u všímavých Čechů otázku, kdo byli čeští lidé, kteří byli za svou pomoc při vypátrání vrahů nakonec odměněni finančními částkami anebo jaký byl jejich osud po skončení druhé světové války. Mnohé zůstane nadále bez odpovědi, ale jmenný seznam odměněných osob se zachoval v archivu, včetně údajů o finančních obnosech, které jim byly vyplaceny.

Slib věrnosti Říši (4.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942
Lukáš Beer
Tábor, 20. června 1942

Snímek z manifestace na hlavním náměstí v Táboře dne 20. června 1942.

Edvard Beneš sledoval svými diplomatickými akcemi v zahraničí dva cíle: usiloval o co nejširší uznání jeho exilové vlády a zároveň o odstranění závor Mnichovské dohody stojících v cestě jeho územním nárokům. Rusko a USA se na Mnichovské dohodě nepodílely, a tím vznikl prostor pro český výklad, že diplomatické uznání těmito zeměmi se vztahuje na stát z roku 1938. Velká Británie se ovšem na Mnichovské dohodě podílela. Proto české zahraniční vedení muselo vedle diplomatického uznání usilovat také o formální prohlášení neplatnosti Mnichovské dohody. V tom dr. Beneš narazil na velký odpor. Nikdo si zprvu nedokázal představit, že by Československo obnovené ve starých hranicích bylo životaschopnější než stát, který se na podzim 1938 zhroutil. Proto Beneš nejprve zvolil pro dosažení svých vlastních cílů objížďku přes Polsko. Na cestu svých obrovských, i když sporných úspěchů ve druhé světové válce vstoupil zpočátku nikoliv jako muž, který chtěl Rusům připravit cestu do střední Evropy, ale jako budovatel přehrady proti proniknutí bolševismu do Evropy. Tím vyšel vstříc potřebám západních mocností, které se až do června 1941 tajně obávaly vstupu Sovětského svazu do války po boku nacionálněsocialistického Německa. Západ si tehdy ještě uvědomoval, jaký problém by vznikl z převažujícího sovětského vlivu na budoucí evropské poválečné uspořádání. Těmto obavám česká exilová vláda v Londýně vyhověla dvěma demonstrativními dohodami o česko-polské konfederaci po válce. Dohoda české a polské exilové vlády z 11. listopadu 1940 uváděla 14 bodů, kterých se měla konfederativní spolupráce týkat. V následující době česko-polské výbory pracovaly na nejrůznějších věcných otázkách, aby spojeneckou veřejnost okouzlily přeludem budoucího česko-polského dualismu. Výsledek jednání byl zveřejněn 9. ledna 1942.

Slib věrnosti Říši (3.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942
Lukáš Beer
Plzeň, Hlavní náměstí  16. června 1942

Vezmeme-li v potaz pouze ty nejokázalejší a nejvýznamnější veřejné manifestace loajality k Velkoněmecké říši, pořádané na území Čech a Moravy počínaje 2. červnem a konče 3. červencem roku 1942, na kterých zároveň promlouval k řečníkům ministr Emanuel Moravec, tak si jeho slova živě vyslechlo za těchto necelých pět týdnů více než 600.000 českých protektorátních občanů. Mimo to Moravec promlouval k Čechům i v rozhlase nebo např. 24. června k českým umělcům v Národním divadle. Kromě těchto velkých shromáždění byly ze všech krajů Protektorátu hlášeny po celou dobu tohoto období drobnější manifestace, jimiž oficiálně měly odsuzovat atentát všechny složky českého národa, jeho jednotlivé zájmové skupiny, sdružení a korporace apod. Jenom pro obrázek - během 12. června 1942, tedy pouze během jediného dne, proběhl velký počet takovýchto manifestací: jako např. schůze správní komise lékařské komory, manifestace českých odborových vedoucí zaměstnanců Českomoravského filmového ústředí, v Praze se taktéž sešli zaměstnanci několika pojišťoven a osazenstvo veřejných skladišť, zaměstnanci Zemského svazu okresních sdružení chovatelů hospodářského zvířectva v Čechách, dále zaměstnanci cukrovarů, několika nakladatelských společností, dále pražští včelaři, v Brně zase např. zaměstnanci pojišťovací banky Slavie, ve Zlíně byly ve všech budovách Baťových závodů vystaveny kondolenční listiny a v Praze se například ještě konala smuteční schůze obchodní komory.

Slib věrnosti Říši (2.)

Předcházející díl: Praha 2. června 1942
Lukáš Beer
Brno, Zelný trh 12. června 1942

Podobně jako předtím Pražané, bylo i české obyvatelstvo moravské metropole předem informováno denním tiskem a rozhlasem o konání chystané velké manifestace v centru Brna, pořádané protektorátní vládou: „Čechové! Dostavte se na velký manifestační projev českého lidu, který se koná v pátek 12. června o 19. hodině na Zelném trhu v Brně. – Promluví ministr školství a ministr lidové osvěty, Emanuel Moravec. Od 18. hod. koncertuje hudba vládní policie.“ (Moravské Slovo, 12. června 1942, str. 1). Na jiném místě bylo účastníkům „manifestačního projevu českého lidu“ v Brně doporučováno, aby se na Zelný trh dostavili včas: „Přijdete-li již o 17. hodině, budete mít možnost zajistit si vhodné místo a vyslechnout koncert hudby vládní policie. Vyhnete se zbytečné tlačenici a návalu a ulehčíte také službu dopravním podnikům i pořadatelům.“

Bývalí rakouští ministři zahraničí podpořili Darabose: „Izrael se smí kritizovat“

Alois Mock: „Izraelský útok by měl nedozírné následky i pro Evropu“ 

Alois Mock byl rakouským
ministrem zahraničí v letech
1987-1995.

Současný rakouský ministr obrany, sociální demokrat Norbert Darabos nedávno v novinovém interview pro Die Presse kritizoval vyhrožování Izraele vůči Íránu a izraelského ministra zahraničí Avigdora Liebermana označil za „nesnesitelného“. Rakouský ministr zahraničí, lidovec Michael Spindelegger v reakci na to prohlásil, že Darabosovy názory jsou pouze soukromého charakteru a neodráží oficiální stanovisko spolkové vlády. Centrum Simona Wiesenthala ovšem Darabosovi nejenže vytýkalo „moderní antisemitismus“, ale požadovalo, aby rezignoval na svou funkci. A Izraelitská obec ve Vídni z Darabosovy kritiky izraelské politiky dokonce usoudila, že ministr má „zřejmě problémy se žijícími Židy“.

Za Norberta Darabose se ovšem nyní postavili dva bývalí rakouští ministři zahraničí – Alois Mock a Erwin Lanc. (Lidovec Mock vykonával funkci v letech 1987-1995 a je považován za „otce vstupu Rakouska do EU“. V červenci 1989 společně se svým maďarským kolegou na rakousko-maďarských hranicích symbolicky přeťal „železnou oponu“ a záběry z této události prošly tehdy celým světem. Sociální demokrat Erwin Lanc zase působil ve funkci ministra v letech 1983-1984.)

Slib věrnosti Říši (1.)

Lukáš Beer
Praha, Staroměstské náměstí 2. června 1942

Atentát je anglická práce“, psal dne 3. června 1942 SS-Sturmbannführer Martin Paul Wolf (nar. 1908), šéf IV. oddělení Úřadu říšského protektora pro kulturní politiku, SS-Obergruppenführerovi Dietrichovi, šéfovi říšské tiskové služby ve Vůdcově hlavním stanu. Wolf přinesl do způsobu vedení propagandy v Protektorátu jako nástupce Karla von Gregoryho novou dynamiku. Propaganda byla řízena na území Protektorátu právě oddělením pro kulturní politiku na Úřadu říšského protektora. Když dva dny po útoku na Heydricha zvažoval Martin Paul Wolf plán propagandistických opatření pro nejbližší dobu, konstatoval, že celkový plán propagandistických akcí může být sestaven teprve „až proběhnou rozhovory o skutečných opatřeních vlády“. Wolf se v předloženém plánu rovněž přimlouval, aby bylo urychleně započato propagandistické zpracování již dříve ohlášené záležitosti, jako byla správní reforma, zavedení povinné služby mládeže, rekreační akce pro české zbrojařské dělníky a další. Wolf formuloval své hodnocení pozadí atentátu na Reinharda Heydricha v interním sdělení šéfovi říšské tiskové služby takto: „Jedná se jednoznačně o ojedinělou akci, která byla pečlivě připravena a nemá jakoukoliv souvislost se všeobecnými politickými náladami a postoji českého obyvatelstva..“

Předběžná odpověď České televize

V pátek 1. června 2012 zaslal pan Ladislav Richtr z Diváckého centra České televize informaci, že e-mail („Otevřený dotaz České televizi“ ze dne 18. května 2012) týkající se zpravodajství ČT o pobytu britského pastora Wernera Odera v České republice v roce 2010 byl mezitím předán do Redakce zpravodajství, kde bude zpracován. Pan Richtr tímto také zažádal o trpělivost, jelikož jde o pořad staršího data a vážící se k archivu z roku 2010. O dalším vývoji budou čtenáři NAŠEHO SMĚRU informováni. (-lb-)

Volání krve

Méně známý fakt o známé mučednici proizraelských kritiků islamizace Evropy, Elisabeth Sabaditsch-Wolffové
Lukáš Beer 

Elisabeth Sabaditsch-Wolffová a
Geert Wilders - podpora Izraele a
uctívání údajných evropských
"židovsko-křesťanských tradic"
patří neodmyslitelně k jejich poli-
tickým aktivitám a cílům.

Na jedné straně „naše“ svobodná, demokratická Evropa, kam zákonitě patří tradiční „západní hodnoty“ a kde jsou hluboce zakořeněny „naše židovsko-křesťanské“ tradice, a na straně druhé - v naprostém protikladu s naší kulturou - rozpínající se světový islám – skutečná největší hrozba 21. století, nebo také „islamofašismus“ a islámský terorismus, jehož nebezpečí potencionálně dřímá v podobě přistěhovalců islámského původu v Evropě, jejichž cílem, resp. cílem radikálního islámu je postupná islamizace a ovládnutí Evropy. A pak je tu Izrael, statečný židovský stát, ve skutečnosti bránící naše hodnoty a v neposlední řadě Evropu samotnou, „naše“ bašta demokracie a západních hodnot, „naší“ kultury. Stát, kterému proto náleží maximální podpora v obraně proti „islamofašistům“. Izrael chrání Evropu a proto musí Evropa bránit Izrael, proto milujeme Izrael, my jsme Izrael. Ten, kdo je proti Izraeli a kritizuje jej, je pokrytec (v „českém“ podání je to „Mnichovan“). My společně s Izraelem na straně jedné, světový islám na straně druhé. „Levičáci“ tradičně podporují příliv islámských přistěhovalců do Evropy a starají se o to, aby tu islám zdomácněl i včetně s jeho „netolerantními“ a „nedemokratickými“ rysy, a jsou to také „levičáci“, kteří tradičně nenávidí stát Izrael a nadržují islamofašistům. „Levičáci“ a socialisté jsou tedy zodpovědní za islamizaci Evropy a zákonitě jsou i proti „naší“, v podstatě vlastenecké podpoře státu Izrael. S „levičáky“ je si za jedno také „nacistická svoloč“ ve své nenávisti vůči Izraeli, ve svém antisemitismu. Islám je totalitární ideologií stejně jako komunismus a nacismus, jenom s náboženským obalem. Braňme se proti expanzi středověké islámské totality!..Tak lze několika slovy v kostce vystihnout smýšlení a způsob argumentace „kritiků politické korektnosti“ a „kritiků islámu“ v řadách demoliberální (nejen populistické) evropské „krajní pravice“.