sobota 28. května 2011

Netotalitní patolízalství

Lukáš Beer
Sovětský svaz se nikdy nevzdá práva na sebeobranu. A zároveň nikdy nepřestane usilovat o mír. / A. Hitler:„Pokud jde o naše nacionálně socialistické Německo: Historie nás naučila brát vážně výzvy k našemu zničení. Jsme národ, který povstal z popela versailleského diktátu. Když říkáme NIKDY, pak myslíme vážně – už NIKDY!“ (dlouhotrvající potlesk). / Očekával jsem úspěch. Nebyl to ale jen úspěch. Byl to triumf. Když jsem ve Večerním Českém slově četl Vůdcovu řeč před shromážděným Reichstagem, uvědomil jsem si, že se dívám do tváře státníka světového formátu. .. Dokáže-li k aktuální situaci v Evropě promluvit tak, že mu Reichstag opakovaně a bouřlivě aplauduje, není to jen projev zdvořilosti. Znamená to mnohem víc: že Adolf Hitler zvítězil. Je vítězem nejen proto, že na jeho straně stojí říšský sněm země, kterou nelze vnímat jinak než jako přirozeného lídra nové Evropy...

Jak vzdálená se nám zdá být devótně patolízalská mluva posluhujících novinářů z totalitních dob „reálného socialismu“ či navenek se přetvařujících protektorátních žurnalistů, pateticky opěvujících „velký německý národ“ a jeho Vůdce? Ale jedná se v českých poměrech skutečně o natolik dávno překonaný a vzdálený jev? Není tomu tak rozhodně v České republice léta Páně 2011, ačkoliv není na první pohled docela zjevné, kterému okupantovi je potřeba dnes poníženě mazat med kolem huby, a navíc za okolností, kdy nevnímáme současný režim jako totalitní a naše země nejsou okupovány cizí mocností. O čem je zde konkrétně řeč?

O poněkud specifickém českém fenoménu, pravda, omezujícím se pouze na určitou část českých politiků, novinářů a publicistů. O té podivné potřebě devótně vyjadřovat svou oddanost, věrnost a spojenectví vůči určitému zahraničnímu státnímu útvaru nebo národu, bazírující zřejmě na zakořeněném komplexu z vlastní méněcennosti. Není to za dnešních, netotalitních podmínek, ani zas tak závažné, jako spíše neskonale divné, trapné a ubohé.

Reprezentativním periodikem (s úspěšnou publicitou) z tohoto soudku se zdá být poměrně známý internetový deník Neviditelný pes, jež si díky mluvě několika svých dvorních přispěvatelů nic nezadá s komentáři, které před rokem 1989 vycházely například v Rudém právu. Takovým způsobem živě působí i texty Jana Kovanicy a takřka fanatického obdivovatele Izraele, Lubomíra Stejskala. Začte-li se člověk do jejich nejnovějších příspěvků, vracejících se k nedávné návštěvě izraelského premiéra Netanyahua (Kovanica mu ve svém chvalospěvu nazvaném „Mír Izraele“, připominajícím typický text z protektorátního tisku, říká důvěrně „Ben“) v zemi, kterou zase Stejskal nazývá „přirozeným lídrem svobodného světa“, a nahradí-li při tom pár zeměpisných pojmů a jmen „triumfujících státníků“ jinými jmény a názvy, vybaví se mu nutně rétorika kdysi kolaburujících prokomunisticky a „pronacisticky“ píšících novinářů. Přirozeným vůdcem svobodného světa chápe Stejskal pochopitelně Spojené státy americké, stejně jako se v určité době považovaly za „přirozené vůdce Nové Evropy“ spojenecké země Německo a Itálie.

Pozorný čtenář po podrobném pročtení článků Kovanicy a Stejskala („Netanjahu v Kongresu – triumf státníka“) snadno rozpozná, že první odstavec mého článku se skládá z fragmentů, které se vyskytují ve jmenovaných textech „Neviditelného psa“. Mým cílem bylo poukázat na naprosto shodný styl patetické a podlézavé mluvy obou autorů, postavený pouze do jiného období a na jiná dějinná hřiště. A také na rétoriku „Bena“ Netanyahua, který ve své řeči sprostě zneužil obětí holocaustu, aby obhajoval své nacionalistické pozice.

V podstatě není až zas tak tragické, že se k podobným exotickým výplodům uchylují někteří publicisté, kteří zastávají svůj určitý soukromý názor - na to mají bezpochyby naprosté právo a nelze jim v tom bránit, je možné se ale nad tím podivovat. A samozřejmě se dá s některými jejich tvrzeními i rozumně polemizovat. Mimo to: Dříve mělo pochlebování Moskvě a Berlínu alespoň své bezprostřední opodstatnění, ale dnešní pochlebování Izraeli? Co tím máme rozumět? Je židovský stát skutečně takovým „pupkem světa“, jak nám pánové z Neviditelného psa více méně nechtěně sugerují? To je Izrael skutečně takový světový big-player, ačkoliv naší planetu obývá spousta jiných, mnohem početnějších a dokonce hospodářsky vyspělejších národů, které autoři tak nemilují a neobdivují? Fakt je, že tuto významnou úlohu autoři na zmiňovaném webu státu Izrael vedle „světového přirozeného lídra“ USA přinejmenším přiznávají.

Za v podstatě mnohem závažnější a skandálnější než exotické názory pánů Stejskala a Kovanicy je nutno považovat skutečnost, že veřejnoprávní český rozhlas a televize poskytují nadále vesele ve velké míře prostor pro jednostranné zaujaté „komentáře“ blízkovýchodních expertů Gity Zbavitelové a česko-židovského publicisty Jana Fingerlanda. Jedná se o jev zcela neslučitelný s určitými principy nezávislého zpravodajství veřejnoprávních sdělovacích prostředků – pro srovnání naprosto nemyslitelný jev například v sousedním Rakousku a jeho veřejnoprávním ORF. Rakouská veřejnoprávní televize si v žádném případě nemůže dovolit prezentaci subjektivně zabarvených a nevyvážených komentářů a úvah, zejména co se týče tak citlivého zpravodajství jako je dění na Blízkém východě. Zde by ani Fingerland, ani Zbavitelová jako nekomentovaní, často tendenční přispěvovatelé určitě neuspěli – byl by jim ale samozřejmě dán prostor v rámci diskuse, ve které vystoupí několik expertů a znalců s různými pozicemi. Proč s tím mají Češi stále takový problém a neumí si v tom udělat pořádek?