pondělí 11. července 2011

Pojďme si vypůjčit Čecha nebo Žida!

Lukáš Beer
Jak se dozvídáme z českých médií, letošním vítězem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech se stal izraelský film Restaurátor režiséra Josepha Madmonyho, který lze charakterizovat jako psychologickou studii postav izraelské společnosti. Tzv. Diváckou cenu Práva vyhrál ovšem hraný „dokument“ slovensko-židovského režiséra Mateje Mináče – údajně byl pro tento snímek letos odevzdán dokonce rekordní počet lístků. Propagační kampaň odstartovaná v českých médiích probíhala vskutku nadmíru intenzivně a zapojily se do ní i některé známé osobnosti veřejného a politického života. Že tato kampaň v mainstreamových médiích byla v mnoha ohledech založena na lži a manipulaci, masírovanému obecenstvu v podstatě ušlo.

Již počátkem roku jsem se obrátil na režiséra snímku Mateje Mináče s prosbou o vyjádření se k některým tvrzením na stránkách producentů filmu a ve veřejných sdělovacích prostředcích, která se stále donekonečna recyklovala a opakují se v nezměněné podobě stále dokola dodnes. Směřoval jsem na něj především otázku, jak je možné, že režisér a producenti snímku suverénně šíří tvrzení, podle nějž Nicolas Winton „zachránil 669 českých a slovenských dětí z rukou nacistů“ nebo dokonce že jim „zachránil život“. Rozhodně to totiž neodpovídá pravdě, protože žádné české a slovenské děti ohroženy „nacisty“ v žádném případě nebyly, to vše je pouhý manipulativní výmysl producentů a režiséra filmu. Pokud bychom chtěli uvést vše na pravou míru, musela by zde být řeč o židovských dětech, nikoli o českých či slovenských. Na běžnou námitku, že šlo v mnoha případech přeci o „Čechy a Slováky židovského původu“, tedy o Čechy a Slováky, přičemž jejich etnický původ netřeba zmiňovat, protože „jsme přeci všichni lidé“, lze říci to stejné: takto podané tvrzení je nepravdivé, neboť se jednalo taktéž o děti s německou rodnou řečí nejen z našich zemí, ale i z Rakouska a Německa. Tudíž by v tomto smyslu musela být na stránkách producentů filmu a jinde řeč o tom, že židovský úředník Winton „zachránil z rukou nacistů 669 českých, slovenských, německých a rakouských dětí“, a možná i dalších. V každém případě ale nemůžeme hovořit o zachraňování životů těchto dětí – v období, kdy „válečný hrdina“ Winton pomáhal dostávat děti židovského původu mimo dosah Německé říše, nemohl tušit ani zajisté netušil nic o nějakém programovém usmrcování v koncentračních táborech, které se v té době navíc ani nekonalo. Toto vnímání mimochodem dokazují kupříkladu samotní židovští pamětníci z Vídně, kteří shodně vypovídají, že i dokonce uprostřed války, kdy z Vídně odjížděly transporty Židů do Osvětimi, si nedokázali vůbec připustit, jaký osud jejich soukmenovce v koncentračním táboře čeká a hrůzostrašné povídačky považovali sami až do poslední chvíle za nepravdivé. Tvrzení o tom, že Winton v daném okamžiku, tj. v roce 1939 zachraňoval životy dětí, je vybájenou pohádkou neodpovídající skutečnosti a přikrášlováním faktů, které má hlavního hrdinu prezentovat v lepším světle.

V některých českých sdělovacích prostředcích se s mírnou obměnou uvádělo, že Winton zachraňoval děti „nejen židovského původu“. O jaké děti v tomto případě šlo? To byla má další otázka směrovaná na režiséra filmu Mináče a dostalo se mi na ni od něj následující odpovědi: „Chcel by som Vás upozorniť, že neprišlo len k zachraňovaniu židovských detí, pretože, a to iste viete, na Hitlerovom zozname nepriateľov boli tiež komunisti, sociálni demokrati, intelektuali, spisovatelia atď., pán Winton a jeho skupina dobrovolníkov zachraňovali deti všetkých týchto skupín, ale tú najvačšiu skupinu tvoria židia.“ I tato odpověď naznačuje, že zde zřejmě nebude něco v pořádku. Z předchozího citátu stoprocentně vyplývá, že se rozhodně nejednalo o nějaké ohrožení životů těchto dětí – děti nežidovského původu, je jedno zda se jednalo o potomky komunistů či intelektuálů, nebyly nacionálněsocialistickým režimem nikdy ohroženy. Tvrdit něco jiného je hrubé zkreslování a nepravda. A k absurdní zmínce o dětech intelektuálů a spisovatelů se už ani raději nevyjadřujme.

Proč očividně neexistuje potřeba na tyto očividné nepravdy šířené producenty vyzdvihovaného „dokumentu“ poukázat? Proč by se tak ale mělo dít, vždyť toto vyzdvihované domnělé vzájemné „česko-židovské utrpení“ je vynikající vodou na mlýn nejen českému pseudovlasteneckému šovinismu, který vítá každou možnost jak podtrhnout utrpení českého národa za Protektorátu a co nejvíce se přitom přiživit na rasovém pronásledování Židů, tak aby toto utrpení vlastního národa vyznělo co nejdrastičtěji a nejrozsáhleji co do počtu (zdaleka tedy nejde pouze o „přivlastňování si“ židovských obětí a označování je za „české“, o nerozlišování případů a o šíření bludů v tom duchu, že Češi byli stejně jako Židé určeni k likvidaci apod.) Na druhou stranu může být toto sugerování domnělého společného „česko-židovského“ utrpení za války chápáno jako vhodný psychologický nástroj dělníků holocaustového průmyslu k vytváření větší solidarity a sympatie domácího národa se židovskými oběťmi (povšimněme si i nežidovského vzezření velké části dětských herců a statistů účinkujcích ve filmu "Nickyho rodina", ale na druhé straně také i viditelné snahy producentů filmu, aby osoby v německých uniformách vypadali co "nejněmečtěji" a nejsurověji, rozuměj dle kritérií tvůrců česko-slovenské kinematografie, zaměřujících se na období 2. světové války). Čeští pseudovlastenci si tedy běžně posluhují „vypůjčením Židů“ pro líčení svých útrap pod Němci, režisér Mináč se jim svou kampaní určitě také dobře zavděčil a navíc tím do určité míry vzbudil cestou dezinformace pocity sounáležitosti a solidarity u nejednoho naivního Čecha, který celou ohlupovací kampaň kolem „Nickyho rodiny“ spolkne i s navijákem. Jaká to efektní symbióza!