Lukáš Beer
Nezúčastnil jsem se jako člověk žijící v Brně ani jednoho z protestních shromáždění proti exhibicionistickému pochodu Prague Pride 2012, a tudíž si cením každého jedince, který obětoval kus svého volného času a tím dle vlastního svědomí učinil v rámci svých možností vše, co bylo v jeho silách. Někteří přišli vyjádřit pouze svůj nesouhlas, jiní zase zajisté uvažovali v širších souvislostech a jednali tak proto, že nabyli přesvědčení, že tímto svým jednáním se alespoň pokusí něco změnit a něčeho konkrétně dosáhnout. Je naprosto lidské, že se mezi skupinu takto uvažujících lidí vždy vloudí i jedinci, jejichž motivace je spíše egocentrického či narcistického rázu. Tomu se nelze vyhnout a je věc organizátorů akcí, zda a jak jsou ochotni se s podobnými jevy vypořádat. Každopádně se u některých jedinců nelze zbavit dojmu, že při podobných příležitostech uvažují spíše nad tím, jak uspokojit svoje vlastní ego (ve formě vyrovnání se svým vlastním svědomím, stavějícím na tom, aby sám jedinec měl co nejlepší vizitku před svým subjektivně vnímaným „Bohem“), než aby se zadumali nad tím, co tím skutečně dosáhnou, změní a zda svým jednáním naopak celé věci spíše neuškodí. Ale i zde by měla v první řadě platit zásada, že míra přínosu jednotlivce pro věc spočívá v tom, co dosáhl „navenek“ a nikoliv co dosáhl „uvnitř“, a tak sice odešel z protidemonstrace „vnitřně očištěn“ nehledě na výsledek a možná i na negativní dopad, který vyvolal.
K polemice ohledně některých katolických aktivistů resp. k k reakci pana Ladislava Malého na článek Vladimíra Stwory: Jak už jsem uvedl, sám jsem se žádného ze zmiňovaných protestních shromáždění nezúčastnil. Pan Malý se do dění sám osobně zapojil, za což mu náleží uznání a respekt. Pokud je ale hlavním a upřímným motivem takového činění skutečná touha udělat produktivně něco pro věc, tak jsem přesvědčen, že už jen samotné zveřejnění článku Vladimíra Stwory na jeho internetových stránkách bylo velkým činem, který snad mnohým lidem dokázal otevřít oči. Stwora žije daleko od Prahy, a přesto se publikováním svého článku do dění dokázal zapojit efektivněji a přínosněji, než leckterý Pražan či Středočech. Nemohu tedy souhlasit s názorem pana Malého do té míry, pokud tvrdí, že Stwora se mohl do dění sám zapojit a poradit jiným, jak to mají dělat – právě tohle Stwora totiž tím způsobem, kterým to nejlépe umí, učinil.
Podstata určité rozepře spočívá v tom, že neexistuje vlastně jasná představa o tom, z jakého důvodu selhal onen „imunitní systém národa“, jak to formuloval Stwora. Malý se domnívá, že hlavní příčinou toho je „odklon českého národa od Boha“ či od „Ježíše“, který křesťané resp. katolíci zevšeobecňujíc analyzují na základě odklonu od křesťanské víry resp. od katolicismu. (Tvrdí také, že víra je dar, darovaný člověku Bohem z milosti. Nechme nyní stranou, že „patent na Boha“ nevlastní ani křesťané, ani katolíci, a tudíž ten, kdo není křesťanem, muslimem, ortodoxním Židem apod., není automaticky ateistou.) Ladislav Malý vidí příčinu nesourodého odporu v české mentalitě, v povaze české duše, která prý nenávidí vše německé a na základě určitých historických zkušeností i tudíž i vše katolické.
Jistěže je to správný postřeh, vidět korelaci mezi všeobecnou historicky podmíněnou averzí Čechů vůči katolicismu a vůči němectví. Spojovat tyto skutečnosti s neschopností společnosti morálně obstát ve vyrovnávání se s nátlakem homosexualistické ideologie a se všeobecnými dekadentními projevy je však mylné.
Stačí se podívat za naše hranice do „katolického“ Rakouska. I zde „národ“ v této otázce totálně selhal, i zde selhal jeho „imunitní systém“, a to dokonce v daleko větší míře při srovnání s českým prostředím! Letošní průvod homosexuálů ve Vídni zaznamenal rekordní počet účastníků (150.000) a média nezaregistrovala prakticky žádný protest a dokonce i FPÖ se omezila jen na relativně mírumilovné komentáře na svých vlastních stránkách: pozastavila se nad tím, že ve Vídni při příležitosti pochodu homosexuálů byly tramvaje „vyzdobeny“ duhovými vlaječkami a každá z okrskových „radnic“ Vídně (23 okrsků) vyvěsila na úřední budově duhové vlaječky také. Protest jednoho člena FPÖ v 21. městském okrsku proti vyvěšení vlaječky byl sociálnědemokratickou většinou zamítnut. Nutno připomenout, že ve Vídni tradičně vládnou sociální demokraté a s nimi poslední léta i „Zelení“, kteří extrémně verbují o přízeň homosexuálů. Vídeň se dnes dokonce „pyšní“ skutečností, že se stala mezitím „top destinací“ pro homosexuální klientelu z celého světa, a hlavní instituce spravující cestovní ruch ve Vídni cíleně oslovuje homosexuály na celém světě a investuje do reklam, které pak vycházejí ve světových periodikách a na internetových portálech určených pro homosexuály. Pochopitelně za peníze daňových poplatníků – odůvodňováno je to tím, že homosexuální klientela je ochotná utrácet několikanásobně víc než heterosexuální zahraniční návštěvníci.
Tedy znovu: Byl proti letošnímu (již sedmnáctému!) pochodu homosexuálů ve Vídni zaznamenán nějaký (alespoň výrazný verbální) protest nebo alespoň rozruch? Nikoliv. Média si už ani nevšímají lehce přehlédnutelných ojedinělých postaviček s podobnými hesly o „Ježíši“ – u vídeňské Opery se sešlo asi 20 křesťanských aktivistů modlících se růženec nahlas do megafonů. Ať už bez křesťanských aktivistů nebo s nimi, tradice homosexuálního průvodu ve městě je zakořeněná jako nikdy předtím a její rozsah stále roste. A o odporu není slyšet. Mezitím se obyvatelé Vídně dívají jako na "divné exoty" nikoliv na oplzle nastrojené homosexuály a na nahé lesbičky, ale na ony křesťanské aktivisty.
Někdo, zvláště ten, kdo trochu zná zblízka poměry v zemi, může namítnout, že multikulturní a sociálnědemokratická „Vídeň není Rakousko“ a „Rakousko není Vídeň“. To je sice v mnoha ohledech neoddiskutovatelným faktem - stačí zajet několik kilometrů na západ, sever nebo jih od města a přesvědčit se o tom, že zde tikají hodinky ještě tak, jak mají. Ale ani rakouský „venkov“ a ani rakouské maloměsto nejsou schopny účinně se bránit a jsou vůči událostem ve Vídni vlastně pasivní a bezmocní.
Je zajímavé vědět, jak si argumentačně homosexualistická lobby počíná v Rakousku a jak v českých podmínkách. Je logické, že v rakouských poměrech je nejsnadnější umlčet kritiky prosazování homosexualistické ideologie jako „nácky“, „věčně včerejší“ a „staré vykopávky“. Je nepředstavitelné, že by se v běžných rakouských médiích vyskytly i mírně kritické komentáře, se kterými se tu a tam lze setkat u nás v běžném tisku – autoři by byli automaticky označeni za „nacisty“ nebo za netolerantní „ultrakonzervativní katolíky“.
Kde tedy ale hledat důvody selhání? Lze hledat viníka v odklonu od katolicismu, od křesťanství? Ve specifické mentalitě národa? Lze je hledat v odklonu od určitých tradičních hodnot, od rodiny? V materialistickém a individualistickém společenském systému, odklánějícím se od daného univerzálního přírodního řádu?
