Připojení Hlučínska k ČSR 4. 2. 1920

Deutsch
Franz Choholatý Gröger

4.2. 1920 je dnem památky těch, kdož museli nedobrovolně opustit rodnou zemi Hlučínskou a těch, kterým bylo zabráněno svobodně a demokraticky se rozhodnout v jakém státě chtějí žít.
.
Před 90. lety vstoupili do země vojáci 3. moravského pluku s velmi reprezentativním obsazením, aby provedli vojenský zábor Hlučínska na základě čl. 83. Versailleské smlouvy. Vstup byl československou stranou deklarován jako akt navrácení k mateřské zemi. Nikdo se obyvatel však neptal, zda chtějí se státí součástí jiného státu a jiné kultury. Z československé strany nepadlo ani slovo o plebiscitu. Československé úřady dokázali výhružkami a nedodržením zákona, že se zde národní stát Čechoslováků choval spíše jako kolonizující velmoc, než jako „osvoboditelka od pruského jha“. Tento den by měl být věnován památce všech, kdož se museli sklonit před příkořím. Myšlenka navracení k mateřské zemi mohla byt zamyšlená dobře, avšak tento návrat byl prosazován nejnevhodnějšími prostředky a těmi nejméně vhodnými jedinci. Bolestné rány se budou hojit ještě velmi dlouho a zklamání se bude těžce měnit v důvěru. Vraťme se do historie.
.
Území současného Hlučínska bylo od roku 1318 součástí vévodství Opavského náležícího Mikuláši II. Opavskému z rodu opavským Přemyslovců, od roku 1336 držící také knížectví Ratibořské. V roce 1377 při dělení země připadla větší část nynějšího Hlučínska k dílu vévody Přemka Opavského, menší díl s Kravaři a Sudicemi jako součást Krnovska jeho bratru Janu II. Opavskému a Ratibořskému, který držel také knížectví Ratibořské. Hlučín s Landekem byl často zastavován, poprvé 1385 knížatům kozelským. V roce 1439 je znovu součástí knížectví Opavského. V držení opavských Přemyslovců bylo Hlučínsko až do roku 1464 resp. 1474, Ratibořsko zůstalo v držení opavských Přemyslovců až do roku 1521. Dne 28. 12. 1613 je Opavsko uděleno smlouvou jako dědičné manství Koruny české Karlu von Liechtenstein a udělením léna 16. 3. 1621 na knížectví Krnovské se dostaly pod společnou vládu Karla von Liechtenstein obě knížectví. (1)
.
Dne 28. července 1742 je uzavřen mír mezi Pruskem a Rakouskem podpisem vratislavské dohody z 11. června 1742, jimž Rakousko ztrácí v podstatě celé Slezsko a Rakousku zbyl jen plot od slezské zahrady. Prusku byla podstoupena část Opavska - Hlučínsko, moravská enkláva Ketř /Katscher a část Krnovska - Hlubčicko /Leobschütz. V roce 1763 dochází k nařízení o zavedení německého jazyka na všechny základní školy a r. 1764 je vydáno nařízení, podle kterého kněží, kteří do roka nezvládnou německý jazyk, musí opustit svůj úřad. Byli to však katoličtí kněží podléhající arcidiecési olomoucké, kteří pomáhali udržet povědomí jazykového spojení s Moravou mezi Moravci a přispěli tak k národnímu probuzení jak Moravců, tak Poláků. Jazykové národní uvědomění bylo posilováno hlavně práci Cypriána Lelka, který napsal „Slabikář a čítanku pro menší dítka“ a „Opis Slezska“. Od roku 1893 vycházely švabachem tištěné „Katolické noviny“, jediné české noviny v Prusku, hájící práva moravštiny. (2) V průběhu druhé poloviny 19. a na počátku 20. století docházelo ke stále silnějšímu zapojení širokých vrstev občanů Hlučínska do politického vývoje směřující ke splynutí se státně politickým národem pruským. Dosud si místní obyvatelé říkají Prajzi či Prajzaci. Politicky se obyvatelstvo přimklo k pruské státní ideologii, což bylo bezděčným výsledkem jeho hospodářské závislosti, ale také i osobním rozhodnutím a projevem svobodné vůle. Tento vztah lze vyjádřit těmito dvěma citáty: Současný pruský národ je tvořen mnoha malými národy. Zachovaly si své zvláštnosti, proto se obyvatelé Vestfálska, Nizozemci, Frísové, Pomořané ani Braniboři nemuseli vzdát svého charakteru, aby se stali Prusy. Náleží k jednomu národu, jehož jméno vyslovují s hrdostí. Z celku vychází síla na jednotlivce. (B. G. (Nieburg 1814)

Ať jsem se vracel odkudkoliv, vždy jsem již z dálky radostně zdravil černo-bílou hraniční závoru a po jejím překročení jsem pocítil naprostou právní jistotu. Anglie, Francie, ani žádná jiná země se v právní oblasti s naší pruskou vlastí nemůže měřit ani srovnat. (Hermann (Wagener 1870)

Při sčítaní obyvatelstva mohli obyvatelé v letech 1900, 1905, 1910 uvádět mateřskou řeč, která byla považována za jediný a dostačující atribut národní příslušnosti. Na území Pruska žilo 13 národností. Dle sčítání obyvatel 1. 2. 1900 žilo v kraji (Landkreis) Ratibor /Ratiboř a Leobschütz/Hlubčice 64 382 obyvatel uvádějících jako mateřskou řeč (Muttersprache) moravština (Mährisch). Ti tvořili 33,9% obyvatel v kraji ratibořském (mimo to zde bylo 43,7% Poláků) a 10,7 % v kraji hlubčickém. (3)
.
Vezme-li v úvahu území pozdějšího hlučínského okresu, žilo zde 37.607 obyvatel s „mateřskou řečí“ moravskou. Převaha obyvatel mateřské řeči německé byla v obcích Třebom 97% a Sudice 86% a silná menšina byla v Hlučíně 28%. Dle memoranda ratibořského landrátu z 30. 8. 1901 „ arbeiten täglich etwa 6000 deutsche Arbeiter in österrichischen Etablissements (in Příwoz, Mähr. Ostrau und Witkowitz) .To vede k tomu, že u obyvatel moravské řeči se prohlubuje znalost češtiny a navíc se upevňuje jejich „tschechisches Denken und Fühlen“. Mohlo to vést k pocitu sounáležitosti s národním kmenem alespoň u určité části Moravců. (4) Část obyvatel odcházela za prací do Horního Slezska do dolů, továren, na zemědělské sezonní práce a do Vestfálska (Westfalen). Do roku 1915 můžeme říci, že zájem české politické reprezentace stál v pozadí za zájmy v jiných oblastech Slezska a to především Těšínska. Zájem o Pruské Slezsko a jeho obyvatelé hovořící „moravsky“ měli jen politici a činitelé soustředění kolem národoveckých a národně politických institucí v Moravské Ostravě a Opavě. V březnu-dubnu 1915 se setkáváme s prvním veřejně prohlášeným zájmem o některá jižní území horního Slezska a jejich případným připojení k budoucím československému státu. V souvislosti s přípravou memoranda „Independent Bohemia“ pro britského politika sira Edvarda Greye vkresli T. G. Masaryk do mapy střední Evropy hranice budoucího českého státu. Bylo vkresleno území ohraničené osoblažským výběžkem, tokem Odry pod Kozlí až k Bohumínu zahrnující Hlubčice, Ratiboř a Hlučín. Na okraji mapy je pak poznámka „Ratibořsko by se reklamovalo i z historických důvodů“ (5)

Také z Ratibořska se ozval hlas o připojení k českému státu. Někdy kolem vánoc 1915 se sešla na faře v Bořutíně z iniciativy faráře Josefa Hlubka skupina katolických duchovních, kteří podpořili svými podpisy Hlubkovo krátké memoran­dum, které počítalo s tím, že v případě porážky Německa dojde k jeho dělení. Proto nesmí být zapomenuto, že jižní část Hlubčicka a Ratibořska patří tradičně " k českému národnímu majetku" a měla by připad­nout k českému státu. Toto memorandum předal rolník Rybka ze Štítiny opavské redakci časopisu Naše Slezsko a odtud pak bylo doručeno do Francie pařížskému Českému zahraničnímu komitétu. V září 1918 na národním táboru Slezanů na Ost­ré Hůrce u Chabičova (Opavsko) z úst sociálně demokratického poslance vídeňské říšské rady Jana Prokeše zazněl požadavek, aby se při vzniku očekávaného českého státu nezapomnělo na "mo­ravskou větev" za pruskou hranicí. V listopadu 1918 vypracovala skupina katolických duchovních - faráři Stanke z Hlučína, Schneider z Dolního Benešova, Ju­rečka z Kravař, Jurečka ze Sudic a Hlubek z Bořutína obsáhlé memorandum v šesti kapitolách a o cca 150 stranách vyzývající representanty vítězných mocností, aby Hlučínsko bylo postoupeno Československu a varovali před připojením k Polsku, neboť to by bylo v rozporu s přáním obyvatel. Údajně ho měli podepsat všichni faráři a duchovní a kaplani z Hlučínska, odmítli farář Emil Bitta z Ludgeřovic, Assmann ze Štěpankovic, Dedek z Velkých Hoštic a jejich kaplani Truliny a Grigarczyk- poslední prý podepsal s výhradami. Dále podepsali Holuša, stavební podnikatel/D. Benešov, Peterek majitel obchodu s dřívím a pily/Kravaře, Mosler řeznický mistr/Kravaře, učitelé Kašný/D. Benešov, Hruzík/Malé Hoštice, Hlubek/Bořutín. Jeden výtisk šel přes Naše Slezsko do Paříže, druhý do Prahy ministerskému kabinetu. Není bohužel zpráv, zda bylo memorandum delegacím doručeno a ani jak bylo přijato. Také do Paříže prý odjela delegace autorů memoranda, ale z dostupných pramenů není tato informace přesvědčivá. (6)
.
Na jednání 2. 1. 1919 byly předloženy vládě čtyři varianty územních nároků vůči Německu v oblasti Pruského Slezska: I. nepočítalo se s Kladskem a Lužicí, ale pouze s několika českými osadami na pruské straně u Náchoda, městem Mittelwalde (Międzylesie) a z Horního Slezska požadovala pouze část Ra­tibořska a úzké předmostí Bohumína. II. počítala s připojením Lužice, šluknovského výběžku, celého Kladska bez Neurode (Nowe Ruda) a s částí hornoslezského uhelného revíru. III. kromě předešlého zvyšovala nároky na území hornoslezského uhelného revíru jako kompenzaci za vypuštění revíru kolem Neurode (Nowe Ruda) IV. zahrnovala celou oblast hornoslezského komunikačního systému, tj. pře­vážnou část hornoslezského uhelného revíru.
.
Pro tyto nároky byla vláda schopná jen přijmout opatření shromáždit podklady pro československou delegaci v Paříži. Ukázala se však absolutní nepřipravenost splnit takový úkol. Česká vědecká obec se o postavení Moravců zajímala po celou dobu jen velmi málo. Zato byla více připravená polská a německá strana. Proti přebujelým nárokům československé zahraniční politiky se již od listopadu 1918 zvedla kampaň v německém tisku, zejména v Neues Tagblatt, Das neue Schlesien, ale také ze strany polské. Podíváme-li se do knihy Jana Kaprase, O českém státě za války a po válce zjistíme, že zájem byl toliko o české Slezsko a o postavení Čechů v Opavském Slezsku, o Lužici a české Těšínsko jako o zemi zájmu polsko-německých. (7)
.
V únoru 1919 bylo předloženo Mémoire No. 8 La Haute Silésie Tschéque (Région de Ratibor) (České Horní Slezsko (Ratibořská oblast) s dvěma mapami, č.14 Carte ethographique de la région de Ratiboř č. 15 Rectification de la Frontière de la Silésie. Memorandum bylo zpracováno ve spolupráci dr. Edvarda Beneše a skupiny složené z historika a právníka prof. dr. Jana Kaprase, (autora přiložené mapy), J. Lu­keše, J. Prokeše, prof. Stypy a ředitele Onderky. Memorandum již bralo v úvahu skutečnost, že postavení Československa, jehož požadavkům byly dosud velmoci nakloněny, se nyní změnilo v jeho neprospěch. Vliv Francie, která dopřávala sluchu historickým požadavkům, byl vytlačen vlivem americkým a anglickým, požadující etnografické důkazy. A to požadavky československé ve velké většině neměly, naopak byly tyto důkazy ze strany české shledávány jako nepravdivé. Spolupůsobila zde také propaganda Polska a Německa, které bylo dopřáno sluchu, protože byla podepřená věcnými a pravdivými argumenty. Mémoire No. 8 žádalo, aby k Československu bylo připojeno území Pruského Slezska mezi Opavskem a Tě­šínskem, vymezeno na severu Osoblahou, Hlubčicemi(Leobschütz), Bavorovem (Bauerwitz), Ratiboří, Rybníkem, Žáry (Sohrau), Porembou a Loukovem. Odůvodňovalo se to navrácením Slezska ztraceného v roce 1742 a zájmy národními, histo­rickými (navrácení starého Slezska, urvaného českému státu), hospodářskými a komunikačními. Základní vadou tohoto požadavku, na kterou poukazovali delegáti polští a němečtí, bylo, že na takto vymezeném území žilo 40 až 50 000 Němců a Poláci - kraje Pless (86,6% Poláků), Rybnik (82,5% Poláků) a Ratibor (43,7%). S Benešovou koncepcí záboru nesouhlasili z těchto důvodu např. dr. Dvorský a prof. Kapras. (8)
.
Podle Versailleské smlouvy z 10. 1. 1920 a to čl. 83, v němž se praví: Německo se vzdává ve prospěch státu československého všech práv a právních titulů na část území slezského takto vymezenou: počínaje od bodu položeného asi 2 km na jihovýchod od Ketře (Katscher), na hranicích mezi krajem hlubčickým a ratibořským:hranice mezi těmito dvěma kraji; poté stará hranice mezi Německem a Rakouskem-Uherskem až k bodu ležícímu na Odře přímo na jih od železnice Ratiboř-Bohumín; poté směrem severozápadním až k bodu ležícímu asi 2 km na jihovýchod od Ketře:čára, jež bude určena na místě samém a která míjí na západě Chřenovice (Kranowitz). Upřesnění hranice měla provést Komise složená ze sedmi členů, z nichž pět bude jmenováno Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, jeden Polskem a jeden státem československým.

Zároveň se tam praví: Německo prohlašuje již nyní, že se zříká ve prospěch státu československého všech práv a právních titulů na část kraje hlubčického, ohraničenou, jak uvedeno níže, pro případ, že by konečným stanovením hranic mezi Německem a Polskem řečená část tohoto kraje byla odloučena od Německa: počínaje od jihovýchodního konce výběžku staré rakouské hranice, ležícího asi 5 km na západ od Hlubčic, směrem na jih a až k bodu, kde se stýká s hranicí mezi krajem hlubčickým a ratibořským:stará hranice mezi Německem a Rakouskem-Uherskem; poté na sever správní hranice mezi kraji hlubčickým a ratibořským až k bodu ležícímu asi 2 km na jihovýchod od Ketře; odtud na severozápad a až k bodu, od něhož vychází toto ohraničení:čára, jež bude určena na místě samém a která míjí na východě Ketř. Tedy budoucí území plebiscitní, do něhož se dostalo 12 obcí s mateřskou řečí moravskou. Zatímní hranice byla stanovená způsobem koloniálním, tedy čárou dle pravítka, bez ohledu na zájmy kmenové i hospodářské (roztržení několika panství). (9)
.
V roce 1910 jazyková hranice česko-polská probíhala přitom na řece Pštině/Zinna a po hranicích vévodství Opavského k Odře, jazyková hranice česko-německá se kryla se západní hranicí kraje Ratibořského (Kreis Ratibor) mimo Třebom (Thröm) a Sudice (Zauditz). Do Hlubčicka zabíhala hranice jazyková česko-německá poloostrovem z Opavska. Velmoci rozhodly, aniž se obyvatel ptaly na to, zda se svým novým začleněním souhlasí. Největší manifest proti připojení k Československé republice se uskutečnil v Ratiboři 14. 5. 1919. V neoficiálním referendu vyslovilo celých 93,7% obyvatelstva Hlučínska přání zůstat v rámci Německa. Intervenovalo se u šéfa dohodové mise v Berlíně, protestní telegramy byly odesílány vládám Francie, Velké Británie a USA, hlučínské ženy psaly papeži, delegace z Ratiboře neúspěšně přesvědčovala Masaryka a Tusara, aby se Hlučínska zřekli. 24. ledna 1920 V Katolických novinách z 24. 1. 1920 se psalo: „Doufáme však ještě, že mezi moravskými dělníky bude dost rozumných mužů, kteří od takového šílenství budou zrazovati, které žádné změny našeho osudu přivésti nemůže a jenom účastníky a celý moravský lid do ještě většího neštěstí přivésti může. Zajisté vědí úřady o těchto povážlivých zjevech a doufáme, že důrazně, dokud je ještě čas, před nerozvážnými kroky varovati budou. Českým však zodpovědným činitelům budiž tato nálada moravského lidu pohnutkou, aby se při obsazení všeho úzkostlivě varovali, co by náš lid ještě více podrážditi mohlo.“ Pět dní na to na Kreistagu v Ratiboři má Landrat Wellehakamp proslov, v němž mimo jiné řekl:„Hlučínský kraj byl mi vždy zvláště milým a těžko se s ním loučím“. Nabádal je, aby hájili německou kulturu, a zdůraznil, že se nezříká naděje, že se hlučínský kraj navrátí k　Německu. Pak hovořil starosta Hlučína Lindel, podle něhož by hlučínský kraj mohl spolupůsobit při, utváření mostu mezi Němci a Čechy. Schlarbaum z　Hanůvky u Kravař svůj proslov zakončil slovy:„Deutschland, Deutschland über alles in der Welt!“
.
V　úterý 3. února se loučili s městem Hlučínem němečtí vojáci ozdobení květinami, dary od hlučínských děvčat, odešlo na nádraží volajíc: „Auf Widersehen!“. Následujícího dne byla v　Hlučíně zřízena okresní politická správa. Starostové obcí (fojti) zůstali zatím v　úřadě, potvrdila-li je politická správa. Pro celý okrsek byl zřízen okresní soud a berní úřad v　Hlučíně. Okresním hejtmanem byl jmenován dr. František Cíchra, okresním komisařem dr. J. Fürst, koncipistou dr. Fr. Stich, okresním lékařem dr. V. Halík a okresním zvěrolékařem Fr. Scheur. Dne 4. února 1920 za mlhavého rána vyrazilo vojsko z Opavy třemi proudy: jedna přejímající skupina táhla ke Kateřinkám, Malými a Velkými Hošticemi na Kobeřice, druhá od Háje na Smolkov, Zábřeh a Benešov, třetí od Děhylova přímo do Hlučína, V čele této jel v prvním autě velitel divize francouzský generál Marty a jemu po boku zplnomocněný komisař pro Hlučínsko Šrámek s　doprovodem, v　dalším členové Národního shromáždění, Zíka, Lukeš, Rambousek, prezident zemského soudu Kunz, finanční ředitel Hrubec, zástupce zemského prezidenta dr. Schiller, členové zemské správní komise, zemský velitel četnictva Knobloch, žurnalisté aj., pak vojenská hudba, dva prapory pěchoty a mnoho obyvatel z　bývalého rakouského Slezska. Když dorazili na hlučínské náměstí, bylo tam městské zastupitelstvo se zvědavými obyvateli. Starosta města přivítal české zástupce a prohlásil, že obyvatelé chtějí loajálně plnit své povinnosti vůči českému státu. Starostovi odpověděl česky a německy zplnomocněný komisař pro Hlučínsko a slíbil, že československá republika bude mít na srdci jen blaho města a obyvatel Hlučínska. Pak se všichni odebrali na radnici, kde byl představen a uveden do úřadu okresní hejtman Cichra. Ten pak přednesl německy a česky proslov. Za duchovenstvo se ujal slova městský farář a poslanec Hugo Stanke, přivítal příchozí a řekl, že přicházejí v　hodině dvanácté a slíbil, že chtějí být poctivými občany republiky. Tím bylo převzetí Hlučínska ukončeno. Odpoledne opustili vojáci město, které je tak chladně a ledově uvítalo, a rozešli se do vykázaných obcí.
.
Připojování území k jinému státnímu celku bylo spojeno s obrovskými problémy a sotva kdy splní očekávání, jež do nich bylo na obou stranách vkládáno. Hlučíňané se cítili hluboce citově svázáni se svým regionem. Velkou roli hrála soudržnost rodin, ve veřejném životě naprosto převládal vliv katolické církve. Kromě hluboké zbožnosti byly dalšími základními kameny jejich hodnotového systému pracovitost, pořádkumilovnost a úcta k nadřízeným, skromnost, vyplývající z převahy sociálně slabých vrstev malozemědělců a kovozemědělců. Z odlišné mentality především vyplývala i nedůvěra ke všemu českému, živená před i po připojení k ČSR německou nacionální propagandou. Obyvatele Hlučínska lekal vliv volnomyšlenkářsky a revolučně laděných proudů v české společnosti, nepořádek, onen pověstný österreichisch-tschechische Schlamperei a neúcta k úřadům, zrada německých národních zájmů za světové války, symbolizovaná účastí Čechů na vojenské porážce Německa. Od 1. září 1920 je vyučovacím jazykem čeština.
.
Po připojení Hlučínska k ČSR 4. 2. 1920 zůstaly obce Píšť a Hať v Německu a byly připojeny až roku 1923. S Hlučínskem připadlo ČSR 316 km2 a cca 46 000 obyvatel. Paradoxně za hranicí zůstaly další obce, ve kterých bylo pročeské smýšlení a uvědomělost výrazně vyšší, nežli třeba v samotném Hlučínsku. Jednalo se o obce Bořutín/Borucin, Boleslav/Bolesław, Křenovice/Krzanowice, Šamařovice/Samborowice, Petřatín/Pietraczyn, Velké Petrovice/Pietrowice Wielkie a Ovsiště/Owsiszcze. Když tyto obce se 7267 ob. připadly Německu, vymohly si vyučování češtiny na školách. Při plebiscitu 21. 3. 1921, znajíce již poměry na Hlučínsku po záboru k ČSR, hlasovali pro Německo (Kreis Ratibor 70,0%, Kreis Leobschütz 99,4 %). V roce 1945 se tyto obce s mateřskou řečí moravskou staly součástí polského státu. (10) Od samého počátku jsou v parlamentu předkládané interpelace poslanců o násilí v okrese Hlučínském, o opětovném činu úřední libovůle v okresu hlučínském, o trestání na Hlučínsku, o neoprávněném rozpuštění spolku "Deutsch-mährischer Volksbund" v Hlučíně a další. (11)

.
Absurdní situace nastala roku 1921 při novém sčítání lidu. Z obav české strany, že se obyvatelstvo bude hromadně hlásit k německé národnosti, mělo být sčítání provedeno pomocí popisných archů, to znamená, že sčítací komisař měl archy vyplňovat sám na základě výpovědi občana a jeho dokladů. Komisař dokonce mohl podle svého soudu měnit národnost, pokud by se mu zdálo, že jde o jistou nesprávnost, ovšem pokud s tím daná osoba souhlasila. Jinak se opakoval koloběh předvolání a výslechů, které mohly končit až pokutou. Při sčítání obyvatel došlo k ovlivňování, nebyla připuštěna možnost uvádět jako národnost Moravci. (12) Od 1. září 1920 je vyučovacím jazykem čeština. Když byla do škol zavedená čeština, chodily děti zaměstnanců, kteří optovali potom pro Německo, do "Privatunterrichtu", Zrušení němčiny jakožto vyučovacího jazyka a také omezení hodinové dotace náboženství. Vedlo k poboření obyvatel. To vedlo až ke stávce školních dětí, která byla potrestána vysokými pokutami. Východiskem bylo "Privatunterrichtu", v r. 1928 již bylo těchto dětí napočteno 334 a v dle sčítání z 21. října 1935 864 dětí. Ne každý na to měl. Byly sice investovány obrovské částky do rozvoje školství a bylo postaveno několik moderních školních budov, majících demonstrovat zájem republiky na vzdělávání hlučínské mládeže. Bylo založeno gymnázium pro výchovu místní inteligence, paradoxem však je, že zde mnoho místních žáků nestudovalo, většinou to byly děti nově příchozích osídlenců. Tito nově příchozí Češi zaujímali také většinu míst ve státní správě a stáli v čele různých ochranářských a národoveckých organizací, které měly rozhodující slova při uplatnění Hlučíňáků.
.
Při prvních volbách v r. 1925 získala Deutsche christlichsoziale Volkspartei 51,73%, Československá strana lidová 16,82%,a při volbách v roce 1929 Deutsche christlichsoziale Volkspartei 27,49%,Deutsche Nationalpartei 14,96%,němečtí sociální demokraté (DSAP) 11,27% a Československá strana lidová 11,26%. Lidé, kteří se nechtěli smířit s novým stavem a nechtěli žít v republice, měli možnost takzvaně optovat a odstěhovat se do Německa. Odešlo 4666 obyvatel, tj. asi jedenáctina obyvatelstva, kteří se rozhodli optovat pro Německo. Mnozí z nich se ani nechtěli vystěhovat, neboť očekávali brzké připojení k Německu, bohužel nestalo se tak.
.
Taková byla atmosféra na Hlučínsku. Při pozemkové reformě se při přídělu půdy vycházelo s tzv. národnostního přihlášení. Nově příchozí z vnitrozemí si jako majitelé půdy najímali na zemědělské práce slovenské pracovníky. Hlučínsko se stalo silně problémovým územím nového Československa. Šlo především o hospodářské obtíže. Na Hlučínsku nebylo průmyslu, kromě dvou šachet Ihme a Anselm v Petřkovicích a továrny na zpracování lnů v Chuchelné. Továrna v Chuchelné, největší svého druhu v Prusku, vyráběla 20% německé produkce lnářských výrobků, brzo zanikla, protože v novém státě nenašla dodavatele lnu. O práci přišlo 1000 zaměstnanců. Za první republiky, zde vznikla tabáková továrna, ale zde se přijímalo jen na základě doporučení českých spolků. Na Hlučínsku byli jednak zemědělští dělníci, kteří chodili na práci do úrodného Poodří, pak tam byli tzv. hausíři, podomní obchodníci, dále zedníci, "mulaři“. Ti všichni chodili za práci do Reichu, protože v novém státě pro ně nebyla. Sociální neklid byl způsobený otevřenou diskriminací ze strany majority ( práci dostal ten, kdo vstoupil do Sokola a jiných národoveckých organizací), ale i neochotou „přizpůsobit se“ novým podmínkám. Při pozemkové reformě bylo rozděleno 3412 zájemců 3639 ha půdy a to většinou do pachtu. Za to zde bylo 24 zbytkových statků a 11 dvorů a majitelé si na práci najímali levnější pracovní sílu ze Slovenska. Čeští podnikatelé na Opavsku a Ostravsku odmítali dělníky z Hlučínska s odůvodněním, že se musí postarat o své české dělníky. (13)
.
Za hranicemi, v německém Horním Slezsku, vznikaly spolky z optantů a dalších lidí vesměs pocházejících z Hlučínska - Verband Heimattreuer Hultschiner (optanti) a Verband heimatliebender Hultschiner, který měl v r. 1922 7000 členů, mezi nimiž byli i ti, kteří neoptovali pro Německo. Pod patronací nadace Deutsche Stiftung, která vedle jiných organizací poskytovala finanční prostředky, vznikla ve Vratislavi (Breslau) 11. 3. 1922 organizace Reichsverband heimatlie­bender Hultschiner s ústředím v Ratiboři a mající 5000 členů a 11 poboček. Hlavním jejím zaměřením byla podpora soukromého vyučování němčiny a vyhledávání zaměstnání v Německu pro Hlučiňáky. Jejím hlavním agitačním nástrojem byl časopis Der treudeutsche Hultschiner. Mnozí lidé z Hlučínska odcházeli pracovat do Německa, kde byli přijímáni přednostně do práce, pokud nějak prokázali své protičeskoslovenské smýšlení. Ve třicátých letech zhruba 100-250 osob chodilo denně na práci za hranice, ve stejném období bylo i náborem získáváno 600-1000 pracovníků (do značné míry žen a dí­vek) na sezónní zemědělské práce. Kurs marky vůči československé koruně tyto pracovníky zvýhodňova1. Podle údajů z roku 1937 odešlo z Hlučínska do Německa pracovat v tom roce 2875 osob. Hlavně ve 30. letech docházelo ke školním stávkám a k organizování soukromého německého vyučování. Proněmecky a protičeskoslovensky se angažovala řada místních spolků a místní organizace velkých nepolitických německých svazů Deutscher Kulturverband, Bund der Deutschen (Schlesiens) a Deutscher Turnverband, hasičské a podobné spolky. V roce 1935 získala SdP 64,35% a Deutsche christlichsoziale Volkspartei 7,23%. Budeme-li volby považovat za vyjádření národního soukmenovství či spolupatřičnosti, pak v roce 1925 žilo na Hlučínsku 62,56 % Němců, v roce 1929 62,48 % Němců a v roce 1939 73,25 % Němců. (14)
.
Stav na Hlučínsku velmi dobře charakterizoval senátor Sladký v Senátu 27. 3. 1936: „Jakékoli počešťovaci snahy na Hlučinsku jsou vyloučeny! Ovsem poměry po převratě nevytvářely se na Hlučínsku tak, jak bychom si byli prali. Nechci se dotýkati jiných části republiky, ale pani členové senátu ze Slovenska mohou mnoho přirovnávat tyto poměry u nás. Tyto poměry se přece jen měnily v náš neprospěch. Vždyť od 180 let žil tam lid pod pruským panstvím a nedovedl se ovsem tak rychle přeorientovat. Ten lid mluví sice moravsky, ale jeho duse je odcizena, je národnostně i politicky naprosto desorientován. Mluví moravsky, ale smysli Prusky - deutschgesinnt je terminus technikus na Hlučínsku. Tam najdete lidi, kteří neznají slova německy, jen snad gruß Gott, ale když se ho zeptáte: Jak mluvíš? Odpoví: Moravsky. A jaké jsi národnosti? Deutschgesinnt. Stalo se, že šli rekruti do Hlučína k odvodu s hakenkrajclerským praporem a písni Horst-Wessel. Byli postaveni před krajsky soud v Opavě, a ani původce toho činu neumel tolik německy, aby přelíčení se mohlo konati v německém jazyku. Všichni museli býti souzeni v jazyku moravském… Je to národnostní a politická desorientace? … při posledních volbách loňského roku dostala tytéž hlasy Sudetendeutsche Partei, asi 16.000 hlasu. Je vidět, že ti hlučínští lidé nejsou politicky vyhraněni, nýbrž voli podle nálady. Kdo dovede hodně radikálničit a slibovat, ten to vyhraje. Připojte k tomu, že následkem pokoutní agitace moravsky lid na Hlučínsku nevěří, že je trvale přivtělen k Československé republice! On se domnívá, resp. je mu imputováno přesvědčeni, že je to jenom přechodné provisorium a říká se mu potají: poslechni, pamatuj, jak nebudeš pracovat pro Německo, jakmile budeš projevovat moravské smysleni, podívej se, co se děje s těmi, kteří nesouhlasili v Německu s hitlerovským režimem. A tam jsou to Němci, bud ujištěn, že to dopadne s tebou velmi špatně. Mluvím s tamějším lidem, bydlím a působím tam 30 let, a ne jako pasivní divák, nýbrž prošel jsem Hlučínsko a celý kraj křížem krážem, znám skoro každou stezičku, první moje cesta vede vždy na hřbitov, podívati se na staré krize s moravskými jmény a moravskými nápisy, jdu do kostela, nahlížím do matrik, navštívím školu, a při každé příležitosti s lidem mluvím. … Oni nevěří mají pochybnosti v trvalou existenci republiky a říkají, snad by bylo dobře, kdybychom trochu udržovali styky a přátelstvi s Němečkem pro případ, kdyby se to jednoho dne zvrátilo. Nedávno řekl mi jeden: Hitler obsadil Porýní a není z toho světová válka, tak kdyby obsadil těch 39 vesnic na Hlučínsku, také z toho nebude světová válka. …. Hlučínský problém je problémem chleba. Krajina jest úrodná, ale je tam 2/3 velkostatku. Na Hlučínsku jsou jednak zemědělští dělnici, kteří chodí na práci do úrodného Poodří do Pruska, pak jsou tam t. zv. hausiři, podomní obchodnici, dále zednici, "muraři" u nás jim říkáme, ale poněvadž nemohou se u nás uživiti a hospodářská krise se dotkla také Hlučínska, chodí do Pruska, ale za to mají povinnost pracovat u nás ve prospěch pruského režimu, tedy Hitlerova režimu, jinak by jim byla odepřena možnost vydělávat, a "zárobky", jak říkají, výdělky v Prusku jsou daleko lepší nežli u nás, aspoň Hlučíňáci dostávají privilegovanou práci, aby tím byly získaný jejich duse; a pak jsou vyplaceni pruskou markou, a valutární rozdíl, když přinesou marky k nám do republiky, je tak značný, že nikdy nemohou se jejich "zárobky" v republice rovnati tomu, co vydělají v sousedním Prusku. Tedy problém Hlučínska je problémem chleba! Otázku národnostní vyřešíme tehdy, až tem lidem budeme moci dáti doma dostatečnou práci, slušně placenou. Pak bude ten lid náš !" (15)
.
Německo se staralo o své Hlučiňáky jako starostlivá matka, republika jako macecha. Na Hlučínsku propukaly nepokoje i ozbrojené střety. Hlučínsko leželo v nárazovém pásmu před hlavním obranným postavením, bylo z velké části vyklizeno. Obyvatelstvo uteklo do Německa, až na výjimky, které hledaly spásu ve vnitrozemí a to především ti, kdo na Hlučínsko přišli po roce 1920. Podobně tomu bylo i s muži, mnoho jich poslušně uposlechlo povolávacího rozkazu a nastoupilo bránit ČSR, někteří ale v té době pracovali v Německu a jiní raději do Německa utekli a dobrovolně se přihlásili k Wehrmachtu. Nastala paradoxní situace, kdy Moravci, třeba příbuzní, stáli na opačných stranách hranice, každý v jiné uniformě. Po 1. říjnu 1938 začaly odcházet z Hlučínska československé úřady, policejní složky a armáda, která musela opustit pásmo stálých opevnění, které se na Hlučínsku nacházelo. Spolu s nimi odcházejí učitelé, ale také činitelé Sokola, českých ochranářských a militantních organizací a především velice rychle ti, kdož se aktivně podíleli na čechizaci Moravců.
.
Již 8. října se na Hlučínsko k velké radosti obyvatel začaly valit kolony Wehrmachtu. Byly stavěny slavobrány a vojáci byli vítáni jako osvoboditelé. Opuštěné pevnosti se staly turistickou atrakcí. Hlučínsko bylo připojeno přímo k Říši, jako území tzv. Altreichu. To s sebou neslo jisté ekonomické výhody, avšak daň, kterou za to bylo třeba zaplatit, byla vysoká. Jelikož bylo Hlučínsko Němci bráno jako historicky německé území, automaticky obdržel každý občan narozený zde před rokem 1910 a k 10. 10. 1938 zde bydlící říšské občanství, které platilo i pro jeho manželku, děti a vnoučata. Na obyvatelstvo se tedy vztahovala všechna práva a povinnosti říšského občana. Z toho vyplývalo, že se na muže vztahovala branná povinnost a na dospívající služba v RAD. Ne všichni muži však narukovali. Mnoho mladých a schopných mužů bylo vyreklamováno od narukování, protože pracovali ve válečném průmyslu (zejména stavba lodí), anebo byli zaměstnáni jako horníci na šachtě. Ti ostatní pak bojovali na všech frontách druhé světové války, od Atlantiku přes africké písky až po rozsáhlé území Ruska.
.
Hlučínsko bylo válkou nejvíce poničený region, nebylo vesnice, kde by nebylo poškozených, či zničených domů. Nebylo rodiny, jež by neoplakávala svého příbuzného. Válka si zde vybrala krutou daň a to ještě měl přijít mír, který s sebou přinášel další strasti.
.
Ve druhé světové válce bojovalo na 12 000 Moravců a takřka 3 000 jich padlo. Na 5 000 se jich vrátilo domů zraněných nebo zmrzačených a téměř na každém válka zanechala psychické následky. (16) Po válce je ještě čekala vojna u československé armády, kde museli jako frontoví veteráni snášet šikanu mladších poddůstojníků, kteří skutečné bojové prostředí znali jen propagandistické literatury sovětské. Většina bývalých vojáků musela nastoupit na těžkou práci v ostravských dolech a nálepka vojáka Wehrmachtu je provázela po celý další život. Někteří byli nuceně vyhnáni, jiní pak v roce 1946 odsunuti.

.
Ve volbách 1946 získali v okrese Hlučín a v okrese Opava- venkov nejvíce hlasů lidovci, kdežto komunisté se ocitli na posledním místě. Tím se hlučínský problém stal součástí mocenského boje. Komunisté spolu s odbojáři a národními socialisty prosadili tvrdší kurz než před volbami. Volalo se po plném uplatnění retribučních dekretů presidenta republiky, Otázka řešení hlučínského problému se projednávala v roce 1947 v Národním shromáždění. (17)
.
V lednu 1948 komunisté a odbojáři prosadili na krajské Národní frontě tento postup: provést na Hlučínsku revizi všech vydaných osvědčení o státním občanství, konfiskovat majetek těm osobám, které při této revizi neobstojí a přestěhovat je do českého vnitrozemí a konečně provést očistu orgánů lidové správy a nespolehlivé živly odsunout rovněž do vnitrozemí. Od toho sešlo po nových volbách po únoru 1948, kdy již byla moc zcela v rukou KSČ Vyvstala otázka co dělat, když lhůty pro restituci již vypršely. Bylo dohodnuto konfiskovat tzv. juterkovou půdu podle dekretu č. 12 a provést normální přídělové řízení. K přidělování půdy nedošlo, neboť vyšlo nařízení ministerstva zemědělství, že tato půda má být prvně přidělená JZD, pak Státním statkům, Státním lesům a teprve pak malorolníků. Protože okres Hlučín v rozvoji JZD byl pozadu, nebylo komu půdu přidělovat. Již v roce 1951 bylo v JZD74% tzv. juterkové půdy. (18)
.
Když nyní přijíždím z rodné Poruby přes most v Děhylově na Hlučínsko, vidím, že duch Pruska tento kout Slezska neopustil. Pro jejich obyvatelé není Prusko národ či stát, ale životní idea., založená na sekundárních ctnostech jako je píle, věrnost, spolehlivost, které by se nemohly zrodit bez Kantovy etiky ctnosti. Kostely zde slouží k zbožnému setkávání obce a chodníky slouží k procházení a probíjení se smetištěm a náves je místem, kde po našimu si sdělují novinky sousedé.

Pardubice 15.2.2010
Franz Chocholatý Gröger
.
Poznámky:

.
1.) Chocholatý František (Chocholatý Gröger Franz,), Vývoj zemského znaku země Opavské, in: Sborník příspěvku Heraldica Viva I., s.41-50, Pardubice 1992
Troppau, Das Landeswappen von Troppau, in:Landes Zeitung nr. 10/2000 s.1-2, Praha
Genealogie opavských Přemyslovců , Vytvořeno ve spolupráci s panem Franzem Chocholatým Grögerem , http://heraldikus.wz.cz/clanky/opavstipremyslovci.htm
Lichtensteinové titulují Fürst von und zu Liechtenstein, Herzog von Troppau und Jägerndorf, Graf zu Rietberg, Regierer des Hauses von und zu Liechtenstein. Velký znak se sestává ze šesti znakových polí: rodový znak knížecího domu tvoří srdeční štít, který je zlatě a červeně příčně dělený; slezský znak tvoří ve zlatém poli zlatě korunovaná černá orlice se zlatou zbrojí, která má na prsou stříbrné, jetelově zakončené, perizonium, opatřené ve středu křížem; znak Kuenringů je osmkrát zlatě a černě příčně dělený se zeleným routovým věncem položeným pokosem; znak vévodství opavského je červeně a stříbrně štípený; znak Ostfrieslandu rsp. Rietbergu má ve zlatě černou korunovanou harpyji (orlí pannu) se stříbrnou hlavou a zlatou zbrojí; znak krnovského vévodství se nachází ve špici štítu, je modrý a nese zlatými šňůrami obtočenou zlatou trubku

2.) Vyhlídal Jan, Čechové v Pruském Slezsku, Praha 1899, s11-17
3.) Statistik des Deutschen Reichs, Band 150: Die Volkszählung am 1.Dezember 1900 im Deutschen Reich, Berlin 1903
http://www.verwaltungsgeschichte.de/fremdsprachen.html
http://www.verwaltungsgeschichte.de/fremdspr_krei.html
4.) Myška Milan, Zápas Čechů o Hlučínsko (Před rokem 1920) in: Evropa mezi Německem a Ruskem, Historický ústav AVČR Praha 2000, s. 263
5.) Paulová Milada, Dějiny Mafie. Odboj Čechů a Jihoslovanů za světové války 1914-1918, Československá grafická unie, a.s., Praha 1937, s. 635-640, příloha k s. 512
6.) Myška Milan, Zápas Čechů o Hlučínsko (Před rokem 1920) in: Evropa mezi Německem a Ruskem, Historický ústav AVČR Praha 2000, s.264-265
Myška Milan, Zápas Čechů o Hlučínsko (Před rokem 1920) in: Evropa mezi Německem a Ruskem, Historický ústav AVČR Praha 2000, s.260-262
Kapras Jan, O českém státě za války a po válce (Soubor článku) Český čtenář 6-7, Praha 1925- V části I. Před převratem není o Horním Slezsku žádných zmínek
O Slezsku a Ostravsku. Sborník statí o poměrech zapomínaných oblasti českých. Uspořádal V. Martínek, Akademický spolek „Odra“ Praha 1912, také Horní Slezsko je mimo zájem.
8.) Mémoire No.8 La Haute Silésie Tschéque (Région de Ratibor) (České Horní Slezsko (Ratibořská oblast) s mapami č. 14 Carte ethographique de la région de Ratiboř č.15 Rectification de la Frontière de la Silésie- in:Die tschechoslowakischen Denkschriften für die Friedenkonferenz von Paris 1919/1920, herausgegeben von Dr. jur. Hermann Raschhofer, Carl Heymanns Verlag in Berlin W8, 1938, s. 256 – 265
Kapras Jan, Naše požadavky územní a mír s Německem a Rakouskem, Československá hranice v Horním Slezsku, Horní Slezsko a náš stát in: Kapras Jan, O českém státě za války a po válce (Soubor článku) Český čtenář 6-7, Praha 1925,112-115, 120-127, s.131-135
Statistik des Deutschen Reichs, Band 150: Die Volkszählung am 1.Dezember 1900 im Deutschen Reich, Berlin 1903, http://www.verwaltungsgeschichte.de/fremdspr_krei.html

9.) Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Německem a Protokol, podepsané ve Versailles dne 28. června 1919, č. 217/1921 Sb. z.a n.
http://cs.wikisource.org/wiki/Versaillesk%C3%A1_smlouva
Čl.83-http://www.portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701/.cmd/ad/.c/313/.ce/10821/.p/8411?PC_8411_p=83&PC_8411_l=217/1921&PC_8411_ps=10#10821
Čl.88. V části Horního Slezska ohraničené, jak je vypsáno níže, bude obyvatelstvo vyzváno, aby hlasováním udalo, zda si přeje býti připojeno k Německu či k Polsku: http://www.portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701/.cmd/ad/.c/313/.ce/10821/.p/8411?PC_8411_p=88&PC_8411_l=217/1921&PC_8411_ps=10#10821
Historický místopis země Moravskoslezské, VII. Opavský kraj, Dr. Ladislav Hosák, Melantrich Brno 1937, s.799-838

10.) Kapras Jan, Z Hlučínska, Nové hranice na Hlučínsku, in: Kapras Jan, O českém státě za války a po válce (Soubor článku) Český čtenář 6-7, Praha 1925, s. 115-120, 128-130
Návrh poslanců Dra Luschky a soudr.a zrušení oddílu E nařízení vlády republiky československé ze dne 4. května 1920 č. 321 sb. zák. a nař. a dosazení školní komise, pro úpravu školství v hlučínském území. http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t0239_00.htm tisk 239/10620

11.) Interpelace poslanců Jokla, Heegera, Dra Haase a soudruhů na ministra národní obrany, ministra školství a národní osvěty a ministra vnitra o násilí v okrese Hlučínském. tisk109/14620
http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t0109_00.htm http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t1549_00.htm tisk1549/5121Odpověď ministra národní obrany, ministra školství a národní osvěty a ministra vnitra na interpelaci poslanců Jokla, Heegera, Dra Haase a soudruhů o násilí v okrese Hlučínském. (Tisk 109.)

Interpelace poslanců R. Heegera, dra Haase a soudruhu na ministra vnitra o opětovném činu úřední libovůle v okresu hlučíském.
http://fenrir.psp.cz/cgi-bin/ascii/eknih/1920ns/ps/tisky/t0392_00.htm
http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t1929_00.htm tisk1929/1321Interpelace poslanců Dra A. Schollicha, Dra Luschky a druhů předsedovi vlády a ministrovi spravedlnosti o trestání na Hlučínsku.
http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t2387_00.htm tisk2327/29521Odpověď předsedy vlády a ministra spravedlnosti na interpelaci poslance dra Schollicha a druhů o trestání na Hlučínsku (tisk 1929).

Interpelace poslanců inž. Junga a druhů ministrovi vnitra o týrání Němců okresní politickou správou hlučínskou tisk1653/18221 http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t1653_00.htm
http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t2354_00.htm tisk2354/13521Odpověď ministra vnitra na interpelaci poslanců inž. Junga a druhů o týrání Němců okresní politickou správou hlučínskou (tisk 1653).
Interpelace poslanců H. Jokla, R. Heegera, V. Häuslera a druhů ministrovi vnitra o drakonickém jednání splnomocněného komisaře pro území ratibořské (na Hlučínsku). tisk2049/31321, http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t2049_00.htm

12.) Interpelace poslanců H. Jokla, R. Heegera a druhů předsedovi vlády o nátlaku na obyvatelstvo při sčítání lidu v okrese hlučínském a o padělání výsledku sčítání. tisk 1936/3321 http://www.snemovna.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t1936_00.htm
Interpelace poslance Dra Luschky a druhů ministrovi vnitra o pronásledování hlučínského obyvatelstva, protože při sčítání lidu správně se přiznalo, tisk2139/20421, http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t2139_00.htm
http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t3159_04.htm tisk3159/XXXVOdpověď ministra vnitra na interpelaci poslance dra Luschky a druhů o pronásledování hlučínského obyvatelstva, protože při sčítání lidu správně se přiznalo (tisk 2139). XXXVII. (původní znění). Odpověď ministra vnitra, na interpelaci poslanců H. Jokla, R. Heegera a druhů o drakonickém jednání zplnomocněného komisaře pro území Ratibořské (tisk 2049).

13.) Plaček Vilém, Tzv. hlučínský problém v proměnách času, in, Vlastivědné listy, ročník 11, 2/1985, s.18- 19 14.) Gawrecká Marie, Československé Slezsko mez světovými válkami 1918-1938, Opava 2004, ISBN 80-7248-233-5, s.102-103, volební výsledkx soudí okres Hlučín s. 179
15.) http://www.psp.cz/cgi-bin/eng/eknih/1935ns/se/stenprot/028schuz/s028002.htm,
Chocholatý Gröger Franz Otázka občanství na odstoupených územích po 10.10.1938 - MÝTY a FAKTA aneb jak zkreslují fakta v bakalářské práci http://nassmer.blogspot.com/2009/07/otazka-obcanstvi-na-odstoupenych.html
16.) Chocholatý Gröger Franz, K otázce vysídlení občanů ČSR ze Sudet, Těšínska, Podkarpatské Rusi a Slovenské republiky v letech 1938/1939 http://nassmer.blogspot.com/2009/11/kotazce-vysidleni-obcanu-csr-ze-sudet.html
Hultschiner Soldaten 1939-1945 http://www.hultschiner-soldaten.de/__cz/kontakt.php , Seznam obcí, databaze obsahuje vojáky padlé i přeživší válku http://www.hultschiner-soldaten.de/__cz/register.php

17.) Chocholatý Gröger Franz, ÚZEMNÍ SPORY ČESKOSLOVENSKO – POLSKÉ A OSUD MORAVCŮ
http://www.bruntal.net/2005062002-uzemni-spory-ceskoslovensko-polske-a-osud-moravcu
14.2.1947 záznam 37.schůze hlučínsko
http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/037schuz/s037006.htm
18.) Plaček Vilém,Hlučínska vesnice v době válečné i poválečné až do počátků kolektivizace , Řešení tzv. úterkového problému v letech 1938-1951, , in, Vlastivědné listy, ročník 21, 1/1995 s.16-17
.
Zápisy ze schůzi, interpelaci poslanců a odpovědí 1919-1935,1947
.
16.4.1919 46schůze zprávě ústavního výboru o vládním návrhu na zřízení zemské správní komise pro Slezsko, tisk 850. http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/046schuz/s046002.htm
18.12.1919 101 schůze Naléhavý dotaz členů N. S. Jana Rýpara, Václava Sladkého, Františka Zíky a soudr. na pana ministerského předsedu o poměrech na pruském Opavsku.
http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/101schuz/s101014.htm
30.1.1920 113 schůze ke zprávě ústavního výboru o vlád. návrhu zákona (tisk číslo 2271) o inkorporaci kraje Hlučínského http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/113schuz/s113009.htm . Interpelace.poslance Dra Schollicha a soudruhů k ministru vnitrastran zvláštního postavení Hlučínska ve státě. tisk67, 8.6.1920
http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t0067_00.htm
10.6.1920 tisk 239 Návrh poslanců Dra Luschky a soudr.na zrušení oddílu E nařízení vlády republiky československé ze dne 4. května 1920 č. 321 sb. zák. a nař. a dosazení školní komise, pro úpravu školství v hlučínském území.
http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t0239_00.htm
14.6.1920, tisk109 Interpelace poslanců Jokla, Heegera, Dra Haase a soudruhů na ministra národní obrany, ministra školství a národní osvěty a ministra vnitra o násilí v okrese Hlučínském.
http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t0109_00.htm http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t1549_00.htm 5.1.1921 tisk1549 Odpověď ministra národní obrany, ministra školství a národní osvěty a ministra vnitra na interpelaci poslanců Jokla, Heegera, Dra Haase a soudruhů o násilí v okrese Hlučínském. (Tisk 109.)
9.7.1920, tisk392 Interpelace poslancu R. Heegera, dra Haase a soudruhuna ministra vnitra o opetovnem cinu uredni libovule v okresu hluciskem.
http://fenrir.psp.cz/cgi-bin/ascii/eknih/1920ns/ps/tisky/t0392_00.htmo
25.11.1920 tisk1156/ Interpelace poslance Dra. Arnošta Schollicha a druhů ministrovi vnitra o neoprávněném rozpuštění spolku "Deutsch-mährischer Volksbund" v Hlučíně.
http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t1156_00.htm
23.5.1922 tisk 3781/VIII Interpelace poslance dra E. Schollicha a druhů ministrovi vnitra o neoprávněném rozpuštění spolku Deutsch-mährischer Volksbund v Hlučíně.
http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/T3781_01.htm
http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t3801_02.htm 28.9.1922tisk3801/XXII Odpověď ministra vnitra na interpelaci post, dra E. Schollicha a soudr. o neoprávněném rozpuštění spolku Deutsch-mährischer Volksbund v Hlučíně (tisk 3781/VIII).
19.1.1921 tisk 1957 Interpelace poslanců Dra Schollicha Matznera a druhů vládě o holdovací deputaci občanů z Hlučínska a východního Slezska v Praze http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t1957_00.htm
http://www.snemovna.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t3045_00.htm 5.9.1921 tisk3045/Odpověď vlády na interpelaci posl. dra Schollicha, Matznera a druhů o holdovací deputaci občanů z Hlučínska a Východního Slezska v Praze (tisk 1957).
20.1.1921 44.schůze, prjev Jokla o stavu na Hlučínsku
http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/stenprot/044schuz/s044003.htm
18.2.1921 tisk1653/Interpelace poslanců inž. Junga a druhů ministrovi vnitra o týrání Němců okresní politickou správou hlučínskou. http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t1653_00.htm http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t2354_00.htm 13.5.1921 tisk2354/Odpověď ministra vnitra na interpelaci poslanců inž. Junga a druhů o týrání Němců okresní politickou správou hlučínskou (tisk 1653).
1.3.1921 tisk1929/Interpelace poslanců Dra A. Schollicha, Dra Luschky a druhů předsedovi vlády a ministrovi spravedlnosti o trestání na Hlučínsku.
http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t1929_00.htm http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t2387_00.htm 29.5.1921 tisk2327/Odpověď předsedy vlády a ministra spravedlnosti na interpelaci poslance dra Schollicha a druhů o trestání na Hlučínsku (tisk 1929).
3.3.1921 tisk 1936/Interpelace poslanců H. Jokla, R. Heegera a druhů předsedovi vlády o nátlaku na obyvatelstvo při sčítání lidu v okrese hlučínském a o padělání výsledku sčítání.
http://www.snemovna.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t1936_00.htm
31.3.1921tisk2049/ Interpelace poslanců H. Jokla, R. Heegera, V. Häuslera a druhů ministrovi vnitra o drakonickém jednání splnomocněného komisaře pro území ratibořské (na Hlučínsku).
http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t2049_00.htm
20.4.1921 tisk2139/Interpelace poslance Dra Luschky a druhů ministrovi vnitra o pronásledování hlučínského obyvatelstva, protože při sčítání lidu správně se přiznalo
http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t2139_00.htm http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t3159_04.htm tisk3159/XXXVOdpověď ministra vnitra na interpelaci poslance dra Luschky a druhů o pronásledování hlučínského obyvatelstva, protože při sčítání lidu správně se přiznalo (tisk 2139). XXXVII. (původní znění). Odpověď ministra vnitra, na interpelaci poslanců H. Jokla, R. Heegera a druhů o drakonickém jednání zplnomocněného komisaře pro území Ratibořské (tisk 2049).
3.5.1921 Odpověď vlády na interpelaci poslance Dra Lodgmana a druhů,že prý vláda zakázala obyvatelům Hlučínska, aby se účastnili hlasování v Horním Slezsku (tisk 1804).
http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t2194_00.htm
31.5.1921 tisk 2686/Interpelace poslanců Hausmanna, Jokla, Heegera, Schustera a druhů ministrovi věcí zahraničních a ministrovi sociální péče o podpoře hlučínských dělníků postižených hornoslezskými zmatky.
http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t2686_00.htm http://www.snemovna.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t3126_00.htm tisk3126/41021Odpověď ministra věcí zahraničních a ministra sociální péče na interpelaci poslanců Hausmanna, Jokla, Heegera, Schustera a druhů o podpoře Hlučínských dělníků postižených hornoslezskými zmatky (tisk 2686).
http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t2697_00.htm tisk2697/30621Interpelace poslance dra Luschky a druhů ministrovi financí aministrovi vnitra,že se nařízení ze dne 28. listopadu 1919, č. 644 Sb. z. a n. proti jeho smyslu provádí vůči podomním obchodníkům hlučínského okresu
4.10.1921 tisk3126/Odpoved ministra veci zahranicnich a ministra socialni pece na interpelaci poslancu Hausmanna, Jokla, Heegera, Schustera a druhu o podpore Hlucinskych delniku postizenych hornoslezskymi zmatky (tisk 2686).
http://193.85.9.36/cgi-bin/ascii/eknih/1920ns/ps/tisky/t3126_00.htm
22.6.1922 tisk3780/XII Interpelace poslanců dra Schollicha, Pittingera, dra. Feierfila, Simma dra Kafky a druhů ministrovi školství a národní osvěty a vládě o zřízení německé obecné školy v Hlučíně.
http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t3780_02.htm http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/T3847_01.htm tisk3847/IIIOdpověď vlády na interpelací poslance dra Schollicha a druhů o zřízení německé obecné školy v Hlučíně (tisk 3780/XII).
31.10.1923 tisk4281/III Interpelace poslance dra Luschky a druhů ministrovi vnitra o maření volební svobody na Hlučínsku.
http://snem.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/T4281_01.htm
http://snem.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t4746_01.htm tisk4746/VI//16424 Odpověď ministra vnitra na interpelací poslanců Jokla, dra Haase, Heegera a druhů, že úřady a jejích činitelé porušili zákony při volbách do obecních zastupitelstev v hlučínském okrese (tisk 4281/V).
18.12.1925 tisk50/Návrh poslanců dra Spiny, dra Luschky, Horpynky, Simma, Stenzla a druhů, aby na Hlučínsku byly zřízeny veřejné německé obecné školy.
http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/tisky/t0050_00.htm
23.3.1928 záznam 139 schůze KobergSladký
http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/stenprot/139schuz/s139001.htm
posl. Sladký o likvidaci Slezska atd http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/stenprot/139schuz/s139002.htm
14.2.1947 záznam 37.schůze hlučínsko
http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/037schuz/s037006.htm
SENÁT 1922,1936
10,7.1922 tisk1453 Interpelacesenátorů Linka, Polacha a soudruhůna pana ministra školství a národní osvětystran německé menšinové školy v Neředíně u Olomouce, dále stran útisku německé obecné školy v Lužici u Šternberka a stran zřízení německé obecné školy v Hlučíně.
http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/1vo/tisky/T1453_04.htm
21.9.1922 tisk1511Usnesení poslanecké sněmovnyo vládním návrhu (tisk 3804),kterým se předkládá ku schválení Národnímu shromáždění československo-německá úmluva o převodu zaopatřování válečných poškozenců na Hlučínsku a závěrečný protokol, podepsané v Ratiboři dne 12. dubna 1922 (tisk 3875).
http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/1vo/tisky/T1511_00.htm
27.3.1936/28.schůze senátu Zprava vyboru kulturniho a rozpoctoveho k usneseni posl. snemovny (tisk 141) o navrhu posl. Uhlire, dr Neumana, Babka a Polivky na novelisaci §u 23 zakona ze dne 14. kvetna 1869, cis. 62 r. z., jimz se ustanovuji pravidla vyucovani na skolach obecnych (tisk 158). Zpravodaj Sladký
http://www.psp.cz/cgi-bin/eng/eknih/1935ns/se/stenprot/028schuz/s028001.htm o školách na Hlučínsku, stavu Hlučínska http://www.psp.cz/cgi-bin/eng/eknih/1935ns/se/stenprot/028schuz/s028002.htm, pokrač. Sen.Novák http://www.psp.cz/cgi-bin/eng/eknih/1935ns/se/stenprot/028schuz/s028003.htm
12.04.1922 N° 562.ALLEMAGNE ET TCHÉCOSLOVAQUIE Convention relative au transfert del'assistance concernant les invalides de guerre dans le territoire deHultschin, signé à Ratibor le 12 avril 1922.GERMANYAND CZECHOSLOVAKIA
http://untreaty.un.org/unts/60001_120000/20/30/00039483.pdf
.
Literatura:
.
Die tschechoslowakischen Denkschriften für die Friedenkonferenz von Paris 1919/1920, herausgegeben von Dr. jur. Hermann Raschhofer, Carl Heymanns Verlag in Berlin W8, 1938
Di Fabio Udo, Kultura svobody, CDK Brno 2009, ISBN 978-80-7325-195-6
Gawrecká Marie, K národnostnímu a politickému vývoji na Opavsku, Hlučínsku a Vítkovsku v letech 1918-1938, in Vlastivědné listy, ročník 17, 1/1991 s.38
Gawrecká Marie, Československé Slezsko mez světovými válkami 1918-1938, Opava 2004, ISBN 80-7248-233-5
Historický místopis země Moravskoslezské, VII. Opavský kraJ, Dr. Ladislav Hosák, Melantrich Brno 1937,
Hultschiner Soldaten 1939-1945 http://www.hultschiner-soldaten.de/__cz/kontakt.php
Chocholatý František (Chocholatý Gröger Franz,), Vývoj zemského znaku země Opavské, in: Sborník příspěvku Heraldica Viva I., s.41-50, Pardubice 1992
Troppau, Das Landeswappen von Troppau, in:Landes Zeitung nr. 10/2000 s.1-2, Praha
Genealogie opavských Přemyslovců 1255-1525, in: Listy GHS, 6. řada, Praha, září 1978, s.129-153
Die Herzoge von Troppau, Jägerndorf, Leobschütz und Ratibor, in Europiche Stammtafeln, Band III/1, Neu Folge, Marburg 1984, Taf. 18
Chocholatý Gröger Franz, ÚZEMNÍ SPORY ČESKOSLOVENSKO – POLSKÉ A OSUD MORAVCŮ
http://www.bruntal.net/2005062002-uzemni-spory-ceskoslovensko-polske-a-osud-moravcu
Chocholatý Gröger Franz Otázka občanství na odstoupených územích po 10.10.1938 - MÝTY a FAKTA aneb jak zkreslují fakta v bakalářské práci http://nassmer.blogspot.com/2009/07/otazka-obcanstvi-na-odstoupenych.html
Chocholatý Gröger Franz, K otázce vysídlení občanů ČSR ze Sudet, Těšínska, Podkarpatské Rusi a Slovenské republiky v letech 1938/1939 http://nassmer.blogspot.com/2009/11/kotazce-vysidleni-obcanu-csr-ze-sudet.html
Kapras Jan, O českém státě za války a po válce (Soubor článku) Český čtenář 6-7, Praha 1925-
Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Německem a Protokol, podepsané ve Versailles dne 28. června 1919, č. 217/1921 Sb.z. a n. http://cs.wikisource.org/wiki/Versaillesk%C3%A1_smlouva
Myška Milan, Rub a líc bojů o Hlučínsko, in. Opavsko7/1963 s.1-3
Myška Milan, Zápas Čechů o Hlučínsko (Před rokem 1920) in: Evropa mezi Německem a Ruskem, Sborník prací k sedmdesátinám Jaroslava Valenty,,Historický ústav AVČR Praha 2000 ISBN 80-7286-021-6
O Slezsku a Ostravsku. Sborník statí o poměrech zapomínaných oblasti českých. Uspořádal V. Martínek, Akademický spolek „Odra“ Praha 1912
Paulová Milada, Dějiny Mafie. Odboj Čechů a Jihoslovanů za světové války 1914-1918, Československá grafická unie, a.s., Praha 1937
Plaček Vilém, Hlučínsko v letech 1938-1946 očima kroniky obce Chuchelné, in:Opavsko 11/1965 s.1-6
Plaček Vilém, Tzv. hlučínský problém v proměnách času, in, Vlastivědné listy, ročník 11, 2/1985, s.17-20
Plaček Vilém,Hlučínska vesnice v době válečné i poválečné až do počátků kolektivizace , Řešení tzv. úterkového problému v letech 1938-1951, , in, Vlastivědné listy, ročník 21, 1/1995 s.14- 20
Plaček Vilém, Katolická církev na Hlučínsku v době od vytvoření Německé říše v roce 1871 do připojení regionu k Československu v roce 1920, , in, Vlastivědné listy, ročník 23, 1/1997 s.4- 17
Scholtis August, Pán z Bolatic, Máj Háj ve Slezsku 2008, ISBN 978-80-86458-28-1

Éra bohemismu (I.)

Emanuel Vajtauer

Když Napoleon roku 1809 za války s Rakouskem hrozil, že monarchii rozbije a že oddělí její tři koruny od sebe, nevyvolalo to v Čechách žádné hnutí po samostatnosti. Bez ozvěny také zůstalo dřívější zrušení říše německé, které znamenalo, že česká koruna ztrácí důležitý volební hlas v záležitostech středoevropských. U Napoleona se neobjevil jediný z českých šlechticů, aby obnovil stará práva zemí koruny české a vrátil jim jejich samostatnost. Kdyby se byly uskutečnily plány Napoleonovy v roce 1809, byl by osud zemí českých velmi málo šel podle linie státoprávních cílů pozdějších. Čechy by byly jako v roce 1740 připadly buď k Bavorsku nebo Sasku, v nejlepším případě by se staly doménou některého z Napoleonových generálů. O spojení celého českého národa v jednom státě se vůbec nemluvilo, jak říká náš známý historik J. B. Novák ve studii „Napoleon a my“. (Naše doba r. 28.)

Naděje, které se místy v Čechách za francouzské revoluce vkládaly do příchodu Francouzů, ukázaly se klamnými a daly plně za pravdu výstrahám a strašákům Vavákovým. Dlouholeté války s Napoleonem vyčerpávaly zemi, jež byla zatěžkávána stále většími břemeny a musela platit stále větší daň krve. Lid viděl v Napoleonovi Antikrista, který přišel na svět, a nikoliv svého osvoboditele. Vláda dovedla tohoto obratu v lidu znamenitě využít. „Je to zvláštní ironie osudu – praví J. B. Novák – když úřední manifesty rakouské a písně válečné z r. 1809 vyzývají Čechy k boji proti utiskovateli národů a přitom apelují na starou českou slávu a budí v něm reminiscence na války husitské. Vládě se skutečně podařilo rozvířiti lidové hnutí k boji proti velikému podmaniteli – bylo to po prvé za habsburské doby, kdy vláda apelovala přímo k masám lidovým a počala ozbrojovati lidové formace. Lid náš po prvé si začal uvědomovati svůj význam a toto sebevědomí ho již neopustilo.“

Podle Vaváka se šíří v lidu a ve městech pověsti, že bratr císařův, arcikníže Karel, se dá prohlásit za krále českého. Do jeho „freikuru“, svobodné legie, hlásí se Češi houfně. Svoboda Evropy se utekla pod naše praporce: vaše vítězství zruší okovy její a vaši němečtí bratři – nyní ještě v nepřátelských řadách – očekávají svého vysvobození – říká se v manifestu arcikníže Karla.

V boji proti Napoleonovi jde národ český bok po boku s národem německým. Praha se v roce 1809 stala střediskem německých protinapoleonských vlastenců, kteří se sem utekli po bitvě u Jeny. Byl tu Gneisenau a přemýšlel tu o plánech na osvobození Německa. Vévoda Wilhelm von Braunschweig v Trautenau a v Náchodě sestavoval nový prapor dobrovolníků. V Praze se po dvě léta ukrýval pán Stein, hledaný Napoleonovým zatykačem, kterého pak z Trojského zámečku rovnou pospíšil v r. 1812 k ruskému carovi a podnítil ho k boji proti Napoleonovi. Skrývali se tu historik Dahlmann a básník Heinrich von Kleist. V jednom domě na Malé Straně předčítal Kleist svoje protinapoleonské drama „Hermannsschlacht“. Byl vlídně přijímám v kruzích šlechtických, tak v dom,ě hraběte Kolovrata. V legii, která se vypravila do Prahy, byli i Čechové. (A. Schmidtmayer: Geschichte der Sudetendeutschen. – Ernstberger: Die deutschen Freikorps 1809 in Böhmen.)

Báseň Kleistova měla u nás velký ohlas, který měl však podivuhodné osudy a nejlépe ukazuje změnu citového klimatu od dob napoleonských k dobám plného národního výbuchu. To, co v době Napoleonově má tendenci protifrancouzskou, průběhem doby dostává tendenci protiněmeckou. Dáváme v té věci slovo J. B. Novákovi:

„Když jedna z vlasteneckých brožur r. 1809, inspirovaná kruhy vojenskými, sama přišla na látky z české historie a přiváděla Čechům na mysl, jak Samo porazil Franky, když se chtěli zmocniti Čech, jak vpád Karla Velikého byl vítězně odražen, což divu, že poslední látky našly tou dobou obliby také v krásné literatuře.

A bylo to právě z nejcennějších plodů české musy, které vyšly v době ještě se chvějící otřesy válek osvobozovacích, byly to bohatýrské zpěvy rukopisu Královédvorského, v nichž lze zřetelně pozorovati vliv let právě minulých. Do doby nejstarší sahá báseň Záboj, Slavoj a Luděk. Záboj – to je Sámo a boj jeho proti Luděkovu vojsku je první v historii známý boj Slovanů proti nadvládě veleříše Franské. Boj Zábojův platí týmž nadmutým Frankům (Francouzům), o nichž mluví vlastenecké projevy z válek minulých, třebas jich báseň nejmenuje. Jako Varus Augustem poslaný do země Cherusků, tak Luděk z rozkazu nenáviděného krále vpadl do země Čechů. V obou básních máme apotheosu bojů za svobodu, obě vznikly pod dojmem válek s novodobým franským podmanitelem.

Vliv Kleistovy básně na Záboje nelze při bližším srovnání popírati. V obojím případě jde o lesní bitvu, v obou básních se zpívá před bitvou o utlačování vlasti cizím vetřelcem, v obou básních ndva vojevůdcové táhnou odděleně se svými sbory so boje, tam Hermann a marod, zde Záboj a Slavoj, v obou dojde k souboji s otrockým vojevůdcem tyranova vojska. V obou případech je vyvrcholení děje podobné. I slovy smyslu stejného se osopí Hermann na Vara: „Steh, du Tyrannenknecht, dein Reich ist aus“, jako Záboj na Luděka: „Ty jsi parob nad paroby krále, ty rci svému ukrutníku, že dýmem je nám velení jeho.“

V pozadí za oběma těmito stojí chmurná silueta korsického dobyvatele. V Praze, když roku 1814 slavili první výročí bitvy u Lipska, hráli drama Hermann der Cherusker, k němuž vydán tištěný prolog od Jana Herbsta; tak se jim líbila analogie starověkých bojů porobených Germánů proti Římu s boji současnými.

I v ostatních básních rukopisu Královédvorského hlavním thematem je osvobození vlasti od czího utiskovatele vpadlého do země. Takovým zlým pustošitelem země Čechů je Vlaslav, poražený Čestmírem; polští dobyvatelé jsou vyhnáni ze země v básních Oldřich a Boleslav; od jařma tatarských podmanitelů je zachráněna vlast v básni Jaroslav a také v básni Beneš Hermanov jde o odražení vpádu nepřátelského vojska, které od Zhořelských hor táhne v naše krajiny loupíc a pleníc, berouc zlato a stříbro; Beneš Hermanov svolává lid, vede jej do boje proti plenícím Sasům a na Turnovsku nedaleko Hrubé Skály je zarazí a vyžene ze země. Poslední boje jsou vedeny z jakéhosi chlumu.

Výše jsme viděli, jak právě od Zhořelských hor se hrnula 1813 nepřátelská záplava Napoleonova vojska, spojená s pleny a kontribucemi, jejíž vlny byly zachyceny odporem zemské obrany, improvisované pod maršálkem Neiperkem na Turnovsku. Sasíci byli 1813 spojenci Napoleonovými a poslední bitva, která zachránila Čechy od vpádu, byla u Chlumce či Chlumu.
Zpráva o bitvě u Chlumce, jíž Čechy zbaveny nepřátelské zádavy, byla u nás přijata s takovým nadšením, že vedle jiných projevů inspirovala Hanku k básnické oslavě kruté chlumské seče v Prvotinách pěkných umění 1814. Není divu, že tyto události působily také na pěvce rukopisu Královédvorského.“

Až sem Jan Bedřich Novák. Zapomíná však jíti dále a říci ve svém článku: tak tedy rukopis Královédvorský, který vlastenci byl později považován za nezvratný důkaz dávných a nepřetržitých bojů Čechů proti Němcům a potvrzoval tak Palackého mythus o věčném nepřátelství obou národů, měly v podstatě za inspiraci společný boj Němců a Čechů proti Napoleonovi a za vzor starogermánskou postavu Herrmanovu v boji proti Římanům. Bojuje-li Záboj proti Frankům a Beneš Hermanov proti Sasům, pak Frankové jsou tu ztotožněni s Francouzi a Sasové se žoldnéřskými a národně neprobudilými vojsky Napoleonovými. Později tato vedoucí síla, Francie a vedoucí osobnost Napoleon, se ze symbolů ztratí a zůstanou jen germánští Frankové a germánští Sasíci. Nemůže být větší ironie dějinné než tento zvrat v citovém přízvuku a změna smyslu historického symbolu.

A právě tak je to s postavou Žižkovou. Až do doby Napoleonovy je Žižka pohřben protireformací. Ale je to právě protireformační katolické Rakousko, které jej pojednou vyhrabává z prachu dějin, zbavuje achtu Říma a posílá do boje proti Napoleonovi. Žižka je tu opět bojovníkem proti intervenčním armádám, složeným ze všech národů, ale tentokráte jsou to armády nikoli papežského Říma a německého císaře, nýbrž intervenční armády korsického dobyvatele. Po desítiletí se však zase na tento protifrancouzský moment Žižkova vzkříšení zapomene a zůstávají pak jeho nepřítelem jen křižácké voje německých císařů. Měšťanská ideologie národní obrací citový přízvuk, jejž dala Žižkovi doba napoleonská. Z inspirátora českých dobrovolníků, statečně zápasících bok po boku s Německem proti napoleonským vojskům, činí pojednou inspirátora bojů Čechů proti Němcům. Věru, sotva větší paradox lze si ještě představit.

Je zajímavé, že boj proti Napoleonovi ještě jednou sáhl pro postavu do dějin českých. Pro Grillparzera král český Otokar II. v dramatě „Sláva a pád krále Otakara“ je vlastně symbol Napoleona; všechny zlé vlastnosti, panovačnost a dobyvačnost, krutost a sobeckost Otakara, pro které se naši soudobí vlastenci na rakouského básníka zle hněvali, vidíce v tom hanebný pamflet na české dějiny, byly vlastně míněny jako povahové vlastnosti Napoleonovy.

Na velké vlně vlastenecké, která v posledních letech Napoleonovy vlády nad pevninou zachvátila všechny národy a vyvolala v nich první národní probuzení většího stylu, Češi se tedy s ostatními národy evropskými svorně podíleli. Jejich vlastenectví české šlo tehdy plně ruku v ruce s vlastenectvím německým.

To je ostatně něco, čemu už dnešní doba velmi těžko dovede rozuměti. A tato zvláštní a nám dnes těžko pochopitelná doba trvala až do roku 1848. Je to doba vlastenectví zemského, doba, již možno označiti za dobu bohemismu.

Po Napoleonovi sbližuje Němce a Čechy především společný boj proti vládě Františka I., jenž sám „zosobněná nedůvěra“ zavedl nad zeměmi mocnářství vládu nedůvěry policejní, tuhé censury a špiclovského systému. Tento režim šel do dějin jako éra metternichovská. Pro toho, kdo chápe vývoj jako přírodní vývojovou křivku, v níž po každém zdvihu následují doby poklesu, po každém vdechnutí doby vydechnutí, po každé době evoluce doba involuce, ten musí dobu Františka I. Považovati za protipól Marie Terezie a Josefa II. Zatím co za těchto dvou panovníků čas je bičován k největšímu spěchu, za Františka I. je čas zastaven. Nehybnost je jejím symbolem. Strach z reforem a revoluce bere na sebe formu víry v odvěkou neměnnost státního života; ustavičně se hledá bod klidu.

Ale čas se mohl zastavit jen u dvora. Nebylo jej možno zastavit ve společnosti, i když jí bylo vtloukáno do hlavy, že kolotoč, tanec a hanswurstiáda stačí vyplnit veškeré prázdné chvíle života. V tu dobu, kdy Vídeň se stává tradičně fidélní a rozkošnickou, na západě Evropy pokračují revoluční změny ve výrobě a revoluční změny ve vládním systému. Vývojišti těchto sil jsou Anglie a Francie; Anglie, jdoucí tempem vývojovým, Francie skoky revolučními. A éterické vlny z těchto dvou vývojišť docházejí do střední Evropy, i když je sebetěsněji před nimi Habsburky uzavírána. Z té doby proslulo přece v Rakousku podloudnictví, jež bylo organisováno dokonce jako akciové společnosti a pokles nebo vzestup jejich akcií byl pro vídeňský dvůr barometrem, do jaké míry zahraniční zboží a s nimi zahraniční myšlenky pronikají do říše zdánlivě hermeticky uzavřené. Vlivy ze Západu zasahují stejnoměrně Čechy jako Němce. Němci přitom trpí zpátečnictvím režimu silněji než my, neboť stojí pod bezprostředním vlivem velikého rozmachu německého ducha, jenž v Kantovi, Goethovi, Schillerovi a v romanticích vystřídal v Evropě dosavadní vliv anglického deismu a francouzského pokrokářství. Bylo ovšem pro českého inteligenta právě takovou rozkoší jako pro Němce, když se mohl pochlubit svému příteli v největší tajnosti s některou z knih Kantových nebo Schillerových, které v Rakousku byly censurou zakázány.

Toto společenství boje je doplňováno vědomím společenství osudového. Němci a Češi v zemích našich jsou si tehdy více než kdykoliv později vědomi toho, že jejich minulost v této zemi byla společná. Svorně pomáhají ji křísit. Josef Hanuš v krásné a dosud málo oceněné publikaci „Národní museum a naše obrození“ snáší bohatý materiál o tom, jak závodili Češi a Němci, podporováni šlechtou zemskou, ve snahách po vzkříšení slávy českých dějin. Je jistě příznačné, že o mnohé pracovníky z té doby byl později mezi Čechy a Němci sveden často těžko rozhodnutelný boj, které byli vlastně národnosti. „Historie“, praví Hanuš, „činila vřelými českými vlastenci a buditeli i sami Němce: Dobnera, Voigta, Borna, Ungara, Cornovu. Tím mocněji působila na šlechtu, zejména na ty kruhy šlechty české, v nichž české vědomí, ne-li národně jazykové, aspoň státně politicky mikdy zcela nevymizelo. Jistě také vlastní zkušenost to byla, jež kolem roku 1800 přiměla české stavy, aby rozdávala úředníkům Pubičkovu „Chronologische Geschichte“, „by synové jejich mohli se z ní učiti lásce a oddanosti k vlasti.“

Pro většinu šlechty a inteligence tehdejší pravidlo platilo, co dobře vyjádřil na sklonku této doby hrabě Thun: „Ich bin weder Tscheche noch Deutscher, sondern Böhme.“

(ze statě „Česká politika ve věku strojovém“, In: Po pěti letech 1939 – 1944, Orbis Praha 1944)

.

ZÁVĚREČNÁ ČÁST VYJDE PŘÍŠTÍ TÝDEN

K. H. Frank odmítal deklasování Čechů na pouhý "pomocný národ"

Lukáš Beer
Podíváme-li se na národnostní mapu střední Evropy z první poloviny 20. století, tak je z ní na první pohled jasně patrné, jakou zcela výjimečnou pozici zde vždy zaujímalo české obyvatelstvo obývající naše historické země. Žádný jiný takto početný středoevropský národ se z čistě geografického pohledu ve vztahu k „sousedství“ s německým jazykově-kulturním prostředím nenacházel ve srovnatelné situaci, jak tomu bylo právě v případě národa českého. Nejpozději po připojení Rakouska k Říši v březnu 1938 a s přihlédnutím k samotné národnostní mapě Čech, Moravy a Slezska musí být každému očividně ihned zřetelné: Čech se doposud prakticky nemohl pokládat za „souseda“ německých jazykových oblastí, nýbrž se geograficky vzato sám nacházel obklopen kol dokola němectvím. A není třeba dodávat, že z tohoto úhlu se na českomoravský prostor museli dívat i němečtí nacionální socialisté. Ti v něm viděli bezprostřední hrozbu destrukce. Českomoravské země se v roce 1939 nacházely takřka v srdeční oblasti nové Říše, cesta z hlavního města Říše do hlavního města Východní marky vedla přes Prahu. Že tedy muselo být jednou z hlavních priorit Německé říše uchovat tento „srdcový“ prostor politicky a strategicky do budoucna jednou provždy v naprostém stavu stability a loajality v proříšském smyslu tak, aby v tomto prostoru nenacházely útočiště síly, prostřednictvím kterých by Říše někdy mohla být takřka ve svém nitru oslabována nebo dokonce ohrožována, je podstatným logickým vyvozením z těchto zmíněných geografických skutečností.

Teprve zviditelněním si této zásadní skutečnosti lze také objektivněji chápat skutečný popud dobových nacionálně socialistických úvah a teorií k poněmčení českomoravského prostoru či „odnárodnění“ českého národa. Při pohledu na českomoravský prostor se němečtí nacionální socialisté v první řadě museli ptát: jak do budoucna zajistit, abychom se v Praze jednoho dne mohli cítit vždy stejně sebejistě a tak bezpečně a neohroženě jako dejme tomu ve Východní marce, abychom tu za 300 let měli stejné zázemí jako dejme tomu v Bavorsku? Proto se Berlín musel zabývat otázkou Čechů úplně jinak a naprosto odlišným způsobem, než tomu bylo v otázce sousedských vztahů s germánskými Holaňdany, s Dány nebo se slovanskými Slováky nebo kupříkladu s Maďary. Kdyby však české země nebyly geograficky, historicky a kulturně v minulosti takto bytostně spjaty s německým kulturním prostředím, což například rozhodně nelze tvrdit o takovém slovenském národě, nikdy by se v hlavě Heydricha, Hitlera ani Franka nápad na „odnárodnění“ Čechů nezrodil. Problém totiž spočíval vždy v něčem jiném: v nebezpečí, které němečtí národní socialisté spatřovali vždy v tom, co bychom pro zjednodušení mohli nazvat „prvorepublikovým češstvím“ založeném na českém dějinném (protiněmeckém) mýtu. (Jsem si vědom komplexnosti pohnutek k „protiřířsskému“ smýšlení protektorátních občanů, které mohou plynout z odporu vůči národnímu socialismu samotnému, z odporu „vůči Němcům“ jako takovým anebo neurčitým splynutím obou averzí. Tento příklad je z tohoto důvodu ne zcela dokonalý, nicméně „protinacistické“ smýšlení se často prolínalo se smýšlením protiněmeckým a naopak.)

Byla tu tedy zásadní otázka, jaké naděje skýtá možnost převychovat Čechy k novému, jakémusi novému, proříšskému češství, které by v jádru už nebylo protiněmecké? Vzhledem k vývoji společných staletých česko-německých vztahů a ke zkušenostem z něho nedával nikdo velké naděje tomu, že se Češi svým postojem v „dohledné“ době změní. Jak tedy co nejefektivněji přivést Čechy k loajalitě, jak je přivést do Říše? Jako nejspolehlivějším řešením se nabízelo tedy odpolitizování, dále tedy názorová izolace vlivu české inteligence a tzv. vedoucí vrstvy, která byla chápána jako semeniště „českého šovinismu“, převýchova (zejména české mládeže) a do budoucna jako 100%ní předpoklad záruky budoucí loajality Čechů k Říši – jejich rovnoprávné převedení k německé národnosti. Otevřený pokus s převýchovou české mládeže, ač v duchu hrdého „proříšského češství“, by jistě poskytl směrodatné výsledky. Tento pokus byl však přerušen ukončením války a nedostalo se mu tedy patřičného prostoru k účinné realizaci.

Z výše uvedeného tudíž jednoznačně vyplývá, z jakých pohnutek se rodila potřeba spřádat teoretické úvahy „odnárodnění“ či poněmčení Čechů. Byla to zásadně otázka stability v tomto středoevropském prostoru, stability v nitru Říše. To by také zároveň mohla být odpověď na vtíravou otázku: Proč na jedné straně slýcháváme o „nacistických plánech na vyhubení českého národa“ (často ve spojitosti s holocaustem Židů), proč diskutéři často ve spojitosti s „likvidací českého národa“ demonstrují své lingvistické znalosti oháněním se slovem „Untermenschen“, proč ale na druhé straně nic nezaznamenáváme o nějaké plánované germanizaci či likvidaci národa slovenského a o poněmčení - tedy řečeno slovy našich diskutérů – o „likvidaci“ germánských Holanďanů prostřednictvím poněmčení? Přitom poněmčit Holanďany by z jazykového a biologického hlediska nebyl zas tak náročný úkol. Proč by býval měl dle jistých výkladů Čechy po válce postihnout v podstatě tvrdší osud než Slováky?

Kdybychom bez přemýšlení uvěřili valné části českých historiků, museli bychom nekriticky přijmout tezi, kterou razí (zde reprezentativně uvedena jako názorný příklad za všechny) vojenský historik Jan B. Uhlíř: „Skutečnost, že Češi přežili období protektorátu s relativně malými ztrátami a nebylo s nimi zacházeno například jako se Židy či Poláky, není ovšem náhodná. Od smutného osudu obou jmenovaných národů je zachránilo to, že Třetí říše neměla dostatečný počet kvalifikovaných pracovních sil, jež by v protektorátním průmyslu mohly obratem nahradit zkušené české dělníky.“ (Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství, Praha 2008, strana 360) V té či oné podobě je toto svévolné zkreslující vysvětlení prezentováno často. Z pohledu „čecháčkovství“ je to sice vysvětlení příznivé. Jinak má své logické slabiny.

Nutno dodat, že z citátu plyne logické vyvození, že Slováky tedy od smutného osudu Židů a Poláků zachránil zřejmě jenom fakt, že Třetí říše nedisponovala kvalifikovanými pracovními silami, které by ve vysoce vyvinutém průmyslu Slovenského štátu obratem mohly nahradit zkušené slovenské dělníky. To je ovšem holý nesmysl, protože nejen sám Adolf Hitler považoval Slovensko za hospodářsky bezvýznamný „pastevecký stát“. A vycházeje pak dále z logických úvah mnoha diskutérů - Slováci na rozdíl od Čechů nebyli vystaveni hrozbě likvidace (=germanizace) svého národa, protože zřejmě disponovali v rámci „rasové inventury“ lepšími hodnotami než příslušníci českého národa (a o to více zároveň lepšími hodnotami než sudetští Němci?). Otázky nad otázky, které odhalují mnohá prohnilá ale přesto populární „historická vysvětlení“ z jejich manipulativnosti.

Uvedli jsme si tedy zásadní pohnutky teoretických úvah o germanizaci. Germanizaci se jako takové běžně připisuje ráz likvidace. Likvidaci obvykle pojíme s něčím násilným a nepříjemným. V prvé řadě je si třeba uvědomit, že by se nejednalo o nějakou násilnou formu, prováděnou ze dne na den. Už sám Adolf Hitler uváděl na své poradě ze dne 23. 9. 1940, že z „historických a rasově politických důvodů“ považuje germanizaci „u větší části národa Čechů za možnou“. Rasově neupotřebitelná a protiříšsky smýšlející část národa však podle něj měla být vyloučena resp. podrobena tzv. Sonderbehandlung. Podstatný je i jeho tehdy prezentovaný názor, že na to však počítal s obdobím 300 let!

Češi měli být ke změně národnosti přivedeni cestou různých lákadel, která rozhodně nezaváněla utrpením, o kterých píše v citované pasáži Jan B. Uhlíř. V souvislosti atraktivizace změny národnosti započala diskuse už velmi brzy po zřízení Protektorátu. Není bez zajímavosti ocitovat část toho, co již 12. 7. 1939 napsal k „českému problému“ zmocněnec branné moci gen. Friderici:

„Velká masa českého národa, dělníci a rolníci, myslí méně na české národní cíle než na zvýšení své sociální úrovně. Bude-li Německo v tomto směru jejich přání a požadavky brzy zřetelně a dalekosáhle prosazovat na úkor jejich podnikatelů, vysloví se zaměstnanci pro německé vedení … Rozsáhlé přebírání českých sezónních dělníků do německého hospodářství. Tím se zanese do českého národního života národně socialistická a nacionální ideologie. Naučí se koneckonců německy cítit a myslet.

S ohledem na podmínky v Protektorátě, o nichž byla zmínka v úvodu, a v zájmu velkého cíle rozbití české vůdcovské vrstvy muselo by se počítat s přijetím českých živlů do velkoněmeckého prostoru jako s nutným zlem.
Příklady:
a) povolání českých vědců na německé vysoké školy.
b) Povolání českých hospodářských pracovníků do německých podniků.
c) Přivedení techniků a odborných dělníků do Německa.
d) Výměna lékařů.
e) Převzetí českých studentů německými vysokými školami.
f) Převzetí českých statkářů jako německých rolníků.
g) Bylo by podle mého názoru také možné zaměstnávat bez nebezpečí zvlášť vybrané bývalé příslušníky česko-slovenské armády v německých soukromých podnicích (kromě zbrojního průmyslu).

Kdyby se tyto živly neosvědčily a kdyby se nepřeorientovaly, pak je přece beze všeho můžeme poslat zase domů. Při přizpůsobivosti Čechů lze však s určitostí očekávat, že většina z nich se jako jednotlivci ve velkém německém prostoru v krátké době přeorientuje, že bude hrda na svou vážnost a svůj příjem a že se bude už v příští generaci cítit jako Velkoněmci.“

Ještě zajímavěji to pojal K.H. Frank ve svém návrhu z 28. 8. 1940, který byl předán Vůdci:

„Úspěšné asimilační pokusy dřívějších staletí, čímž vznikla výše popsaná rovnost rasové úrovně miliónů Čechů s Němci, a přitažlivá síla nové říše umožňují a způsobují, že se zdá pravděpodobným přivést několik miliónů Čechů ke skutečné změně národnosti. … Přes systematicky prováděnou politickou neutralizaci a odpolitizování je třeba dospět nejdříve k politické (duševní) a pak k národní asimilaci českého národa, aby se konečně dosáhlo skutečné změny národnosti. Tento proces bude muset probíhat jak na samotném území Protektorátu, tak i ve vnitroněmeckém prostoru. Ve všech oblastech života národa je třeba uplatňovat pružně, rozmanitě a pestře plánovité a cílevědomé metody. Tady lze jen v hrubých obrysech naznačit některé z nich:

Dělnictvo: Zvýšení životní úrovně – Účast na sociálních vymoženostech národního socialismu (DAF, KDF – poskytování podstatných výhod při přiznání k němectví, vyloučení jakékoliv difamace) – Velkorysá výměna pracovišť se starou říší, včetně přestěhování rodin – Jako lákadlo zachovat jisté odstupňování mezi starou říší a Protektorátem – Posílání služek do staré říše – rovněž číšníků, sluhů, hudebníků atd.

Rolnictvo: Účast českých rolníků na výhodách německé, rolnictvu příznivé, agrární politiky – Dobrá tržní a cenová politika – Způsobilost vlastnit dědičný statek jen pro německé rolníky – (Sídliště německých branných rolníků podél východních hranic).

Buržoazie: Hmotně podporovat obchod a řemesla – Úřednictvu poskytovat společenské výhody – Individuální možnosti – Povyšování – Udělování vyznamenání.

Mládež: Základní změna školního vzdělání – Vymýtit český dějinný mýtus – Výchova k říšské myšlence – Bez dokonalé znalosti němčiny žádný postup – Nejdříve zrušení středních škol, potom i škol národních – Už nikdy české vysoké školy, jen přechodně „Collegium bohemikum“ při německé universitě v Praze – Nejdříve dvouletá povinnost pracovní služby, pak povinná vojenská služba – Přiznání cti, že se mohou stát německými důstojníky. …
Moje stanovisko vychází z úmyslu germanizovat prostor a lidi v Protektorátě. Nezabývá se proto otázkou absolutního „deklasování“ českého národa z rasových důvodů v pouhý pomocný národ (stanovisko askari!), který by byl ve společenské klatbě a s nímž by muselo být zakázáno uzavírat sňatek. Praktická proveditelnost totálního deklasování se považuje spíše za neproveditelnou a předpokládá se jen individuální deklasování jako zvláštní metoda „zvláštního zacházení“ podle D II/2. Na základě vývodů tohoto pamětního spisu se totální deklasování nejeví ani nutné, ani žádoucí, protože řešení české otázky a tím konečné pacifikace staletého českomoravského ohniska v Evropě lze dosáhnout navrženou cestou.“

*********************************

Na tomto místě bych tedy hned rád odpověděl na diskusní příspěvek čtenáře.
„Když se uskutečňoval plán tzv. „konečného řešení židovské otázky“, také tu slovo likvidace nezaznělo, nehovořilo se o plynových komorách a spalování v krematoriích, ale mluvilo se o odeslání Židů na východ, kde budou „pracovat“. Taková místa pro „evakuaci“ se skutečně našla pro šest milionů zavražděných evropských Židů.“

Na uvedený citát jsem vlastně odpověděl v řádcích nad nimi. Srovnávat řešení „českého problému“ se židovskou otázkou je v tom lepším případě omylem, v tom horším případě (viz citovaný historik) pokusem hrubě zkreslovat naše národní dějiny. Důvody, proč oba případy nelze stavět ani v nejmenším do stejné roviny, jsem v předchozích odstavcích uvedl. Vysvětlení, proč se tomu v české historiografii a publicistice přesto děje, jsem podal v předchozích příspěvcích.

„Mimochodem z celkového počtu 105 lidických dětí zůstalo naživu jen sedmnáct. Devět bylo adoptováno německými rodinami a sedm nejmenších do 1 roku bylo umístěno v Praze v německém dětském domově (jeden chlapec v domově zemřel, tedy jich zůstalo šest). Po lidické tragédii se matkám narodilo sedm dětí, naživu zůstaly jen dvě. Jeden chlapec se narodil v koncentračním táboře, ale po porodu byl ihned usmrcen. Tedy 17 „rasově vhodných“ proti 87 „rasově nevhodných“ ke germanizaci. Nebylo by přece problémem germanizovat všechny děti, ale byly „rasově nevhodné“!“

Příklad lidického zločinu je specifický už jenom proto, že zavražděny byly osoby, které s vraždou Heydricha neměli nic do činění, místo aby byli potrestáni pouze pachatelé. Usmrceni či jinak sankciováni byli lidé, kteří na atentátu neprokázali žádnou vinu. Výběr „poněmčitelných dětí“ včetně následné „zacházení“ s dětmi ostatními neproběhl na základě běžných kritérií. Případ je tudíž specifický.

„Už „přesídlení k Ledovému moři“ lze nazvat zločinem. Kdyby snad Češi přijali „zastávání výsostného postavení mezi tamními národy“ - a patrně by se našli mezi nimi čeští nacisté, kteří by souhlasili s nadřazeným postavením - byla by to morální destrukce Čechů, kteří by tak přejali nacistickou rasovou teorii a považovali se za nadřazené jiným národům.“

Čeští „nacisté“ by mezi přesídlenci v žádném případě nevyskytovali. Vyplývá to z ostatních předchozích úvah Reinharda Heydricha. Přesídlení by se týkalo Čechů „špatné rasy“ a zároveň „špatně smýšlejících“.Určitým „nadřazeným postavením“ či chováním (například vůči Ukrajincům, Cikánům, Vietnamcům, černochům) mimochodem i dnes disponuje velké procento českých spoluobčanů, aniž by toto jejich chování vycházelo z přijmutí „nacistické rasové teorie a považovali se za nadřazené jiným národům“. Nicméně chování a smýšlení těchto našich průměrných spoluobčanů nasvědčuje, že povýšené chování zdaleka nemusí být sebereflexně chápáno jako vlastní morální destrukce. Domnívám se, že adaptabilita příslušníků našeho národa na tyto poměry by byla poměrně veliká.

„Třebaže Heydrichova teorie se týkala Čechů, nelze ji vytrhovat z kontextu postoje k těm národům, které byly rasovou teorií označovány za rasově méněcenné podlidi.“

Heydrichovu teorii týkající se Čechů nelze z tohoto kontextu vytrhnout, protože sem už ve své podstatě prokazatelně nepatří. Naopak, je zde záměrně vytvářena souvislost, která neexistuje. V celé polemice je opomíjeno, že ve vztahu k Čechům šlo při rasových ohodnoceních čistě o jejich adaptabilnost k poněmčení v rámci řešení stability českomoravského prostoru a o nic více. Z toho, co bylo na začátku článku napsáno, je patrné, co bylo skutečným důvodem k rozvíjení těchto teorií. Naopak neexistoval důvod vytvářet podobné teorie např. ve vztahu k národu slovenskému, španělskému, italskému, poněvadž nikdo neměl ani sebemenší potřebu uvažovat ani sekundu o případné germanizaci Slováků či Španělů. Přitom můžeme vycházet z toho, že výsledky adaptabilnosti k poněmčení by v případě českého národa dopadly podstatně příznivěji než v případě obyvatel střední Itálie či Španělska. Pokud bychom tedy vážně uvěřili překrucování v podání mnohých českých historiků a publicistů, měly být německým nacionálním socialismem tedy vyhlazeny, zlikvidovány či zgermanizovány prakticky všechny ostatní evropské národy. Naopak, pokus stavět problematiku české otázky do kontextu holocaustu Židů je tolerovaná zvrácenost sloužící „čecháčkismu“.