Memorandum zástupců německých sudetských zemí jako odpověď na podmínky k uzavření míru spojeneckých mocností a jejich spojenců

Franz Chocholatý Gröger

Před devadesáti léty byli na Pařížskou mírovou konferenci na zámku v Sanit-Germain-en-Laye pozvání zástupci vlád Německého Rakouska (Republik Deutschösterreich) a Maďarska jako právní nástupnický stát Habsburské monarchie, kde jim byly předány dne 2. června 1919 podmínky pro uzavření míru.
.

Deutschösterreich byl prohlášen 12. listopadu 1918 provizorním Národním shromážděním (Provisorische Nationalversammlung für Deutschösterreich) zákonem č. 5 demokratickou republikou a součástí Německé republiky. Hranice území je definovaná 22. 11. 1918 zákonem č. 40 “Umfang, Grenzen und Beziehungen des Staatsgebietes von Deutschösterreich” kde se v § 1 praví, že území republiky tvoří Země Rakouské pod Emží včetně kraje Německá jižní Morava a německého území kolem Nové Bystřice, Rakousko nad Emží včetně kraje Německé jižní Čechy, Solnohradsko, Štýrsko, Korutany s vyloučením uzavřeného jugoslavského sídelního území, hrabství Tyroly s vyloučením uzavřeného italského sídelního území, Vorarlberg, Německé Čechy a Sudety, jakož i německé sídelní území brněnské, jihlavské a olomoucké. Nově vzniklá území českomoravsko - slezském prostoru rozloze 27.023 km² byla osídlena 3 514 509 obyvateli z toho 226 544 Čechy. V listopadu začalo obsazování českým vojskem, přes protesty Vídně a zástupců českých, moravských a slezských Němců, nově vzniklých administrativních útvarů a 18. 1. 1919 vstupem československých vojsk do Krnova bylo prakticky toto ukončeno a tyty provincie zanikly. 1)

.

Vedoucím delegace zastupující Deutschösterreich byl kancléř Karl Renner, který již počátků musel bojovat s nesmyslnými teritoriálními požadavky (Brno, Jihlava, Olomouc), které mohly ohrozit serióznost jeho vystupování na mírové konferenci. Renner byl realista a byl si vědom skutečné situace, proto bezvýhradně prosazoval jen připojení Deutschsüdmähren a Böhmenwaldgau k Niederösterreich a k Oberösterreich a pokračoval v boji za uplatnění práva sebeurčovacího formou plebiscitu. Jako experty delegace na mírovou konferenci si vzal zástupce požadovaných části Čech, Moravy a Slezska Rudolfa Lodgmanna von Auen (zemský hejtman Deutschböhmen), Josefa Seligera (zástupce zemského hejtmana Deutschböhmen), Rudolfa Freiβlera (zemský hejtman Sudetenlandu), Hieronymuse Oldofredi (Deutschsüdmähren) a Antona Klementa (zástupce Böhmenwaldgau).

.

Jak Renner řekl Oldofredimu, byl přesvědčen, že Deutschbőhmen a Sudetenland připadnou Československu a že poněkud méně zoufalá se mu zdá situace Jižních Čech a Jižní Moravy. Velkou naději v situaci Němců mu vzbuzoval text Mémoire No. III (Pozn. NS, viz: Memoranda československé vlády), kde přes silný protiněmecký tón, byla naděje v proklamovaném „Režim by byl podobný režimu švýcarskému“ - „La régime serait semblable à celui de la Suisse.“ Tuto naději mu dával také rozhovor, který poskytl 12. května 1919 president T. G. Masaryk dopisovateli listu, Frankfurter Allgemeine Zeitung Goldsteinovi. V interview uveřejněném 15. května 1919 se mimo jiné Masaryk řekl: „Světově politická situaci našeho státu je příčinou toho, že náš postoj vůči Německu je jedním z nejdůležitějších“. O Němcích v Čechách řekl Masaryk, že "budou jako občané zcela rovnoprávní a nebudou vystaveni žád­nému pokusu odnárodnostňování; jinak se nemohou čeští Němci dovolávat Wilsonova práva na sebeurčení, ve kterém není podle evropských pojmů obsažen národ­nostní princip, což vyplývá z uznání strategických, ne však národnostních hranic Itálie. V Deutschböhmen totiž bydlí česká menšina. Poněvadž nelze provést čisté rozdělení, musí být obě strany natolik rozumné, aby si navzájem umožnily své spolužití a klidný vývoj… Vývoj nás nutí k vytvoření svazu národů či spojených států evropských, a proto je nutno provést v Čechách to, co bylo možné ve Švýcarsku." Goldstein k tomu napsal kritický komentář: "Je však klamné, mluví-li prezident o českých menšinách na německém jazykovém území. Zcela čisté rozdělení národností podle jazykových hranic je vůbec nemožné. Ale ve veškerém německém jazykovém území Čech bydlelo v roce 1910 pouze 126.000 Čechů, proti čemuž se nyní znásilněním práva na sebeurčení musí podřídit německá menšina čítající 3 1/2 milionů lidí, dostanuvší se tak pod nadvládu Čechů. Klamné je také to, když prezident mluví o švýcarských poměrech v Čechách, Češi a ani prezident Masaryk nepomýšlejí ani v nejmenším na to, aby z Čech udělali Švýcarsko. Chtějí vládnout a o rovnoprávnosti národností tu nemůže být vůbec žádná řeč." 2)

.

Po převzetí podmínek k uzavření míru kancléřem Rennerem v Paříži předstupuje 7. června 1919 ministr zahraničí, sociální demokrat Otto Bauer před konstitujícím se Národním shromážděním republiky Deutschösterreich s projevem, ve kterém mimo jiné říká: „(...) Máme ztratit především průmyslově a kulturně nejvýše postavenou část Německého Rakouska, v níž se nalézá náš největší průmysl a naše nejintenzivnější zemědělství, a jejíž obyvatelé předčí ostatní kmeny německého Rakouska v živnostech, píli a ve vzdělání: naše Deutschböhmen a naše Sudety. Kdyby se vítěz cítil vázán zásadami proklamovanými v boji, platila by zásada, že žádný národ nemůže být proti své vůli přemístěn z jedné státní suverenity do druhé a lidu Deutschböhmen a Sudet by bylo přiznáno právo, aby lidovým hlasováním a za neutrální kontroly sám rozhodlo své státní příslušnosti a pak bychom se nemuseli obávat ztráty těchto zemí….. Spojenecké a přidružené mocnosti vytvářejí česko­slovenský stát, ve kterém budou vedle 6,5 milionů Čechů sídlit 3,5 milionů Němců, kteří se budou od prvního dne proti nenáviděné cizácké nadvládě vzpírat, potom 2 miliony Slováků, kteří přes blízkou příbuznost s českým národem mají svůj vlastní jazyk, kteří histo­ricky netvořili s Čechami a Moravou žádné společenství, kteří mají sociálně zcela jinou strukturu, kulturně úplně rozdílnou tradici než Češi. A vedle Němců a Slováků dostane český stát ještě téměř 3/4 milionu Maďarů, ½ milionu Ukrajinců, nejméně 100.000 Poláků. Češi, Němci, Slováci, Maďaři, Poláci, Ukrajinci, není to nové Rakousko, které tu znovu vyvstává pod českou vlajkou, nový národnostní stát se šesti národy, naplněnými divo­kou nenávistí proti sobě, které budou napěchovány po­hromadě a stísněny ve svém hospodářském, sociálním a kulturním vývoji, násilným panstvím živenou, celý ve­řejný život otravující národní nenávisti a národním bojem? (…)
Zkouší nás utěšovat tím, že by se česko-slovenská republika mohla stát novým Švýcarskem, ve kterém by společně žilo šest národů v míru a svobodě. (…)
Avšak tak výtečné těleso, jako je Švýcarské spříse­ženstvo, vznikne pouze za určitých historických podmí­nek, jako produkt jedinečného historického vývoje; jen povrchní nacionalismus, jenž nic netuší o historické podmíněnosti státního pořádku a národního soužití může věřit, že švýcarský vzor může být napodoben na libovolném místě, za libovolných zeměpisných, hospo­dářských a historických podmínek. Švýcarsko vzniklo ze společného boje za svobodu, nikoliv na základě vítězova diktátu, který podrobil národy proti jejich vůli cizí nadvládě (…)
Krvavý 4. březen nebyl žádný Sempach ani Murten.(Pozn. NS: viz.Březnoví padlí) Národnostní stát založený na násilí se může udržet jen silou, musí upadnout do rozporu s mírovým tlakem národů, jeho pouhá existence se musí stát trvalým nebezpečím pro mír a svobodu národů celého světa, stejně jako jím byla existence staré rakousko-uherské monarchie.(…)" 3)

.

Třináct dnů na to předkládá Edvard Beneš Commission des Nouveaux Etats (Komisi pro nové státy tzv. nótu z 20 května 1919, ve které se výslovně hovoří o tom, že československá vláda chce budovat státní organism, který by byl „jistým druhem Švýcarska beroucím, jak se rozumí samo sebou, v úvahu zvláštní poměry v zemi české“. Tato tzv. nóta je zápisem předány Benešem Berthelotovi a ten pak zápis přečetl komisi. Zápis tvoří devět bodů upřesňujících představu československé vlády o budoucím menšinovém režimu v Československu. Zápis končí větou: "Bude to vcelku režim velmi liberální, který se bude značně přibližovat režimu švýcarskému." 4) Další vývoj ukázal, že pravdu měl Goldstein a ministr Bauer.

.

Dne 15. června 1919 předává státní kancléř nótu, hovořící o Deutsch­böhmen, sudetských oblastech a o neutralizaci Ostravské pánve, adresovanou zástupcům vítězných velmocí na mírové konferenci v Saint- Germain. Je zde mimo jiné napsáno: „Jestliže dojde v tomto vzkvétajícím a plodném státě však k připojení Deutschböhmen, tedy Šumavské župy, sudetských oblastí a Znojemska, a tím pádem přivtělení těchto čistě německy obydlených oblastí k českoslo­venskému území proti vůli jejich obyvatel, tak se - co se vztahu mezi Němci a Čechoslováky týče - tímto způso­bem pouze nahradí stará monarchie, která stejně i přes problematičnost svojí existence zajišťovala materiální život svých národů, dvěma malými státy, které proti sobě zůstanou permanentně znepřáteleny. Mocnosti by tak tímto způsobem prakticky v centru Evropy vytvořily ohnisko občanské války, jejíž žár by byl ještě nebezpeč­nější pro celý svět a jeho sociální rozkvět, než tomu bylo doposud v případě stálých nepokojů na Balkáně. Proto tento rozsudek bude znít tvrdě: spočívá totiž v neochvějném přesvědčení německo-rakouského ná­roda, v přesvědčení, jež je jednomyslně vyjádřeno heslem: Opusťme tento hořící dům a připojme se naší rodné zemi.
Bezpráví, které je na Německém Rakousku nyní pácháno, bije do očí. Rozšíření státního území a počet obyvatel se nyní více než zdvojnásobil ve srovnání s velikostí a počtem obyvatelstva v Alsasku-Lotrinsku. Spojeneckým mocnostem a jejich spojencům, které chtějí odčinit bezpráví, které bylo spácháno na Francii v letech 1870/71, se nyní právě podařilo vytvořit druhé Alsasko. Na jedné straně proklamují svobodné právo na sebeurčení národů a vyslovují na druhé straně politický rozsudek nad obyvatelstvem, které je početnější než obyvatelstvo Norska či Dánska (…..) Následkem tohoto nešťastného pokusuje to, že stav, kterému před­cházely nejrozhořčenější masakry všech dob, a který byl nyní vytvořen, je ještě horší než ten před válkou, a ještě ve větší míře ohrožuje mír v Evropě (…) Proto se přitom tento národ nikdy neuklidní, nikdy nebude moci přiznat a nikdy se nepřestane podivovat myšlence, jak je možné být jako cizinec vydán na pospas druhému cizinci bez předcházejícího jednání! (…)Mnohem méně než v případě Alsaska a frankfurt­ského míru by mohl mír postavený na takovýchto základech tvořit sotva trvalý právní podklad. Okolnosti. za kterých vznikl československý stát, jsou toho jen důkazem. (…)" 5)

Velký znak Deutschösterreich: a.) velký štít , který má uprostřed srdeční štít s malým znakem Deutschösterreich; b.)v hlavě štítu znaky zemí Niederösterreich, Oberösterreich, Salzburg, Steiermark; c.)ve středu štítu vpravo znak Kärnten , vlevo znaky Tirol, Vorarlberg; d.) ve spodním poli vpravo znak DEUTSCHBÖHMEN., vlevo znak SUDETENLAND, uprostřed nahoře znak Brna, vlevo ježek města Jihlavy, vpravo hlava šachované orlice města Olomouce.
.
Toho dne Renner také předává Pamětní spis, "přílohu A" zástupcům vítězných velmocí na mírové konferenci v Saint-Germain. Tento spis měl název "Memorandum der Vertreter der deutschen Sudetenländer in Erwiderung auf die Friedensbedingungen der alliierten und asso­ziierten Machte" (Memorandum zástupců německých sudet­ských zemí jako odpověď na podmínky k uzavření míru spojeneckých mocností a jejich spojenců). Spis byl vypracován v úvodu uvedenými zástupci území osídlenými Němci a vojensky obsazené československou armádou. Čteme zde:
.
V. Chování sudetských Němců
(…)“Rezoluce, na jejichž základě byly německy osídlené oblasti Sudet prohlášeny za části německého Rakouska, byly usneseny poslanci, jež byli zvoleni na základě přímého, všeobecného a rovného hlasovacího práva, a v době rozpadu monarchie byli jedinými legitimními zástupci lidu. Tyto rezoluce byly s optimistickým nadše­ním jednomyslně přijaty a schváleny. Česko-slovenská vláda zastupuje na mírové konferenci ta území, ohledně kterých se v žádném případě - nyní ani později - nemůže odvolávat na svobodné rozhodnutí nebo suverénní vůli jejich ovládaných národů. I přes ustavičný vojenský útlak, který se nezastavil ani před znovuzavedením tělesných trestů a jejich používání na svobodných mužích, jakož i dokonce na ženách, nepřestaly všechny politické strany, obce a korporace pořádat manifestace, aby protestovaly proti tomuto jednání.(…) Založení německo-rakouské republiky lze proto pokládat za nejčistší a z historického hlediska za nejlo­gičtější aplikaci demokratických principů moderního vytváření státu. Nanejvýše by mohlo přicházet v úvahu nechat správnost tohoto zakládacího aktu přezkoumat pomocí referenda. Německo-rakouská delegace je již nyní připravena vyslovit se pro toto referendum a vyhra­zuje si povolení podávat mírové komisi návrhy, které by zajistily nadstranickou implementaci tohoto rozhodnutí.(…)"
VI. Postup jednání české vlády
“Dále zjišťujeme, že česká vláda pod ochranným plá­štíkem uzavření míru obsazuje i v rozporu s principy národnostního práva německy osídlené oblasti a Sudety a podřídila je svojí suverenitě; odstranila existující úřady a na jejich místo nastolila úřady nové; tím že ohrozila materiální existenci veřejných úředníků, donutila je tak, aby okupujícímu státu složili přísahu, neboť v opačném případě by byli vyhnáni, či uvedeni do zajetí. Taktéž potlačovala svobodné mínění vůle lidu.(…)"
VII. Základy českého státu
“V tak organizovaném státě by velké části jeho obyva­telstva chyběla jednotná politická vůle, která tak tvoří jediný základ jeho klidného vývoje. Stát, který zabírá nejen uzavřené slovenské, polské, ruténské a maďarské území, nýbrž také rozsáhlé kraje, jež jsou obydleny Němci, nemůže být českým národnostním státem; nebyl by ničím jiným, než špatnou kopií bývalého Rakouska, se všemi těmi nedostatky, o kterých jsme si mysleli, že byly odstraněny, avšak jeho území by bylo rozhodně mnohem menší, jeho hospodářské podmínky nevýhodnější a nemělo by historické tradice, které se vytvářely po celá staletí. Lze jen doufat, že moudrost spojeneckých mocností a jejich spojenců, dokud k tomu je ještě čas, vyvodí z těchto závěrů důsledky.
Národy, které sídlí v českém státě, bez ohledu na poli­tické území, jež jim bude popř. přiděleno, jsou zde zastoupeny v číselném poměru, následovně uvedeném:
.
Češi ............. 6,291.237 (nebo 48 procent),
Němci ......... 3,719.147 (28")
Slováci ....... 1,770.614 (14 ")
Maďaři ……… 878.634 ( 7 " )
Rusíni ..... 437.000 (3")
.
Plánované začlenění dolnorakouské a prusko-slezské oblasti by tento nahoře uvedený poměr velmi značně posunulo ve prospěch českého národa. Staré Rakousko se muselo zhroutit, protože jeho národnostem chyběla jednotná politická idea. Z tohoto poznatku jakož i z přitažlivé síly demokratické a národnostní myšlenky lze předpokládat, že český stát ve formě, jak ji definuje návrh mírové smlouvy, nebude schopen trvale klást odpor potřebě svobodného práva na sebeurčení jeho jednotlivých oblastí.(...)" 6)
.
Žádosti rakouské delegace nebyly vyslyšené. Přímá účast na rozhovorech jí však byla odepřena; na vyjednávání se mohla podílet pouze prostřednictvím písemně podávaných návrhů. Veškerá vina za rozpoutání válečného konfliktu byla uvalena na Rakousko-Uhersko a Německé císařství.
.
Mírová smlouva je podepsaná 10. září 1919 na zámku v v Saint-Germain-en-Laye a obsahuje celkem 381 článků. Vítězné mocnosti plnili přání Francie a Československa. Součásti Československa se stály všechny tři korunní země a malá území z Dolního Rakouska, nebyl vzat ohled na právo na sebeurčení německojazyčného obyvatelstva. Jižní Tyrolsko a Istrie připadly Itálii, Bukovina se stála součásti Rumunska, část dolního Štýrska a Korutanska připadly novému státu Srbů, Chorvatů a Slovinců. O přináležitosti jižního Korutanska má rozhodnout referendum. Západní část Maďarska se jako Burgenland se stává součásti Rakouska.
.
Zakazuje se používání názvu státu "Deutschösterreich" - Německé Rakousko - a připojení Rakouska k Německu. Rakouský stát je zavázán platit válečné reparace a zakazuje se všeobecná branná povinnost v Rakousku, povolena je pouze profesionální armáda čítající nanejvýš 30.000 mužů. Továrny na zbraně a výzbroj musí být zničeny.
.
Dne 24. září 1919 se koná v rakouském parlamentu propuštění sudetoněmeckých vlád a zastupi­telství ze státního svazu republiky ně­meckého Rakouska. Zbývá necelých dvacet let k zániku obou států zrozených pařížskou mírovou konferenci.
.
Pardubice, 1. srpna 2009
Bc. Franz Chocholatý Gröger
.
Poznámky:
1) Chocholatý Gröger, Franz, Velký znak “Deutschböhmen” a země Koruny české, Sborník příspěvků. Heraldica Viva I., s.51-52, Pardubice 1992
Velký znak Deutschösterreich a země Koruny české 1918-1919
http://www.bruntal.net/2006112703-velky-znak-deutschosterreich-a-zeme-koruny-ceske-1918-1919
Das Große Wappen Deutschösterreichs vom 8. März 1919 und das Gebiet der Böhmischen Krone, www.mitteleuropa.de(chochol03)
Národnostní mapa jižní Moravy v letech 1918 – 1938 http://www.bruntal.net/2006111601-narodnostni-mapa-jizni-moravy-v-letech-1918-1938
Pokus obyvatel západního Slezska o realizaci práva na sebeurčení http://www.bruntal.net/2008100007-pokus-obyvatel-zapadniho-slezska-o-realizaci-prava-na-sebeurceni
4. III. 1919 – První obětí za právo sebeurčovací http://www.bruntal.net/2005021401-4-iii-1919-prvni-obeti-za-pravo-sebeurcovaci
2) Präsident Masaryk über Deutschböhmen. Frankfurter Zeitung (Frank­furt/M.), 15.5.1919
Odsun…s.572-573
3) Rabl, Kurt, Das Ringen um das sudetendeutsche Selbstbestimmungs­recht 1918/19. Materialien und Dokumente. Mnichov 1958. 94-96.
Odsun s. 573-575
4) Beneš, Edvard, Německo a Československo, Masarykův ústav AV ČR, Praha 2005, s.94-104, doslovný text-97-98
Nóta uložena-Archiv ministerstva zahraničních věci, Pařížský archiv, č.340
5) Bericht über die Tätigkeit der deutschösterreichischen Friedensdelega­tion in St. Gurmán-ne-Lase. Sv. 1, Vídeň 1919, 88-91
Odsun , s. 576-579
6) Bericht über die Tätigkeit der deutschösterreichischen Friedensdelega­tion in St. Gurmán-ne-Lase. Sv. 1, Vídeň 1919, 93-101
Odsun , s. 580-583
.
Literatura:
Beneš, Edvard, Německo a Československo, Masarykův ústav AV ČR, Praha 2005, kap. IX Jak došlo k menšinovým smlouvám-československá menšinová politika na konferenci mírové, s. 91 – 104,
Bericht über die Tätigkeit der deutschösterreichischen Friedensdelega­tion in St. Germain-ne-Lave. Sv. 1, Vídeň 1919
Brügel, Johann Wolfgang, Češi a Němci 1918-1938, Academia Praha 2006, 4. kapitola Versailles a St. Germán, s. s. 149 – 173
Odsun-Die Vertreibung der Sudetendeutschen- Vyhnání sudetských Němců, Veröffentlichung des Sudetendeutsche Archivs, München 2000 s.572-583

Zájmy Polska

Celkem 22 bývalých státních a vládních vedoucích činitelů ze středoevropských nových členských zemí EU a NATO apelovalo na USA, aby pragmatickou kooperací obou supervelmocí neohrožovaly legitimní bezpečnostní zájmy jejich států. Jak si to lze přebrat?
.
Ústřední výpovědí výzvy je vlastně postěžování si nad údajným faktem, že prý země východní části střední Evropy a jejich bezpečnostní zájmy nejsou cílem odpovídající pozornosti americké zahraniční politiky. USA by prý měly jasně vyslovit svou roli evropské mocnosti a dát jasně najevo, že zůstávají na evropském kontinentu plně angažovány. Výzva byla podepsána mimo jiné bývalými státními prezidenty Walesou a Kwasniewským (Polsko), Havlem (Česká republika), Adamkusem (Litva), Constantinescem (Rumunsko), Vike-Freibergaovou (Lotyšsko) stejně jako dřívějším estonským ministerským předsedou Laarem. Pouze o jeden den později se k této výzvě připojil také úřadující polský státní prezident Lech Kaczynski.
.
Autoři požadují posílení NATO kvůli údajným nebezpečím vycházejícím z Moskvy. Vyjadřují pochybnost nad současnou obranyschopností svazku, protože prý ztratil část své odstrašující schopnosti díky různým zanedbáním v minulosti. Iniciátoři chtějí svým veřejným zaujmutím stanoviska dosáhnout toho, aby údajné špatné pochopení západních zájmů nevedlo k nepříjemným ústupkům vůči Rusku. Mnohé lidi na východě Evropy prý znepokojuje, že NATO v srpnu 2008 nečině přihlíželo ruské intervenci v Gruzii. Polský prezident Kaczynski navíc ve svém stanovisku upřesňoval, že prý důvěryhodnost Američanů rozhodně závisí na tom, jak vážně bude dál realizován plán raketové obrany se základnami v Polsku a Česku.
.
Estonské a lotyšské obavy z ohrožení plynoucícho z mocného souseda na Východě se ještě dají pochopit. Nevztahují se ani tak na nějaké imperialistické a revizionistické Rusko. Tohoto agresivního charakteru se Rusko zbavilo zánikem Sovětského svazu. Obavy z ohrožení u baltských národů plynou ze skutečnosti, že vysoké procento lidí v těchto dvou zemích tvoří etničtí Rusové. V Lotyšsku to je téměř 50 procent všech obyvatel. Baltové si tedy nemohou za těchto okolností býti jisti před pletichářskými pokusy o odtržení území. Avšak pokud by se nějaký takový scénář měl jednou stát realitou, nepomohl by ani žádný svazek NATO. Neboť NATO je obranný svazek, i když svaz v případě Afganistánu pod tlakem bývalého US-amerického prezidenta George W. Bushe zřetelně překročil vymezení defenzivní ochrany členských států.U Rumunů obavy z ohrožení vznikají z konfliktu okolo Podněsterské republiky přímo před rumunským prahem. Konflikt je výsledkem nejednotného postupu hnutí za nezávislost Moldavska.
.
Celkem jinak se ale věci mají v případě Polska a proklamace z východní části střední Evropy adresovaná USA slouží v první řadě polským zájmům – ne baltským, rumunským, ukrajinským a už vůbec ne německým. Dva bývalí polští prezidenti a v současné době úřadující prezident jsou spoluiniciátory. Polsko by totiž chtělo mít ve svém východním předpolí taktéž partnerské země NATO a EU. Přitom se kouká po Ukrajině a Gruzii. V Polsku se neustále nesprávně poukazuje na ruskou agresi vůči Gruzii. Ve skutečnosti to byly USA, které Gruzii vyzbrojovaly a přinejmenším ji nepřímo pobízely, aby podnikala kroky proti Jižní Osetii. Konflikt vzešel z Gruzie, i když byla následovná ruská reakce jasně přemrštěná.
.
V těchto dnech prožíváme epochální obrat. Poválečné období je u konce. Polsko, Česká republika, Rusko, ale také i Rumunsko, Slovensko a ohledně Istrijského poloostrova i Chorvatsko, si zajistily své územní válečné kořisti z roku 1945. Nikdo na tom nechce nebo nemůže něco měnit Zločiny plynoucí z vyhnání Němců se v pamětech stále více vytrácejí a blednou. Brzy už nebudou součástí soudobých dějin, na které ještě mohou vzpomínat žijící svědci. A nebo také řečeno slovy maďarského spisovatele Pétera Esterhazyho: „Evropské poválečné uspořádání se zakládá na domluvě určujících evropských velmocí a USA o porušení lidských práv v ohromném rozsahu.“
.
Polsko a jeho sousední státy v tomto uspořádání zaujímají novou pozici. Západní strana k Německu je zajištěna. To negativní zůstává v Německu. Polsko se chápe jako mocnost při Baltském moři a tím jako evropská ústřední mocnost. Stejný status přiznává Polsko v Evropě pouze už jen Francii.
.
Polským cílem je, aby byl dále potlačen vliv Ruska. Má vzniknout Polskem dominovaný pás států od Baltu až po Kavkaz, který by odpovídal Lublinské unii z roku 1569. Polské úmysly, které tato země z důvodu nedostatku vlastních možností nemůže prosadit sama, mají být uskutečněny prostřednictvím Evropské unie. Přitom musí NATO z polského hlediska plnit svou funkci, kterou zaujímalo od svého založení v roce 1949, více než kdykoliv předtím, a sice konkrétně: držet Rusy mimo Evropu, podržet si Američany uvnitř v Evropě a držet Němce pěkně při zemi. Proti tomu stojí jednak Ruskem znovu nabytá hospodářská síla a jeho snaha nenechat si ruské sousední země na Kavkazu proti sobě instrumentalizovat. A pak také tradičně dobré vztahy mezi Německem a baltskými státy.
.
Když byla před chvílí řeč o Polsku, tak se tím myslela větší část polské politické třídy. Porozumění – zde použijme svým způsobem nevhodného pojmu pro usmíření – se mezi lidmi v Polsku a v Německu dávno událo. Dnešní státonosná generace v obouch zemích nezodpovídá za to, co na sobě obě strany v polovině minulého století napáchaly.
.
Všichni ti – a je jedno v které zemi – kteří prosazují strategii vymezování a vojenské síly s raketovou obranou a NATO-štítem až po Gruzii a Ázerbajdžán, nechť si zapíší za uši: západní mocnosti se v roce 1990 vůči Rusku zavázaly, že neumístí vojska NATO na východ od řeky Odry. Za této podmínky Rusko tehdy udělilo svůj souhlas k dalšímu členství Německa v NATO. Dnes tvoří členské země NATO už i baltské státy a Polsko. Lehké americké předpolní jednotky stojí v Bulharsku. Uvnitř NATO se zvažuje rozšíření svazku o Ukrajinu a Gruzii a američtí vojenští poradci jsou aktivní v Ázerbajdžánu. To všechno má Rusko akceptovat a k tomu ještě zásobovat Evropu ropou a plynem za příznivé ceny? To je nepřiměřený požadavek!

.

Výzva východních států střední Evropy na adresu USA nemohla být lépe načasovaná. NATO totiž právě začalo zvažovat nový strategický koncept. První diskusní kolo, složené z politiků, činitelů vojska, novinářů a zástupců nevládních organizací na toto téma, se již konalo v Bruselu. Nový generální tajemník NATO, Dán Anders Fogh Rasmussen, který v srpnu nastupuje do svého úřadu, bude muset sladit navzájem si odporující zájmy členských států. To je herkulesovská úloha. Berlín by se v této debatě o budoucnosti v NATO a EU rozloučit s iluzí, že Německo je obklopeno jen přáteli, a místo toho provádět reálnou politiku v tom nejlepším významu slova.

.

Článek převzat a přeložen z německého týdeníku Preussische Allgemeine Zeitung (Autor: Wilhelm v. Gottberg)

Ilustrační foto a zvýraznění textu: Náš směr

Memoranda československé vlády na pařížské mírové konferenci 1919-1920 – mýty a fakta

Franz Chocholatý Gröger

Po vzniku Československé republiky nebyl Edvard Beneš spokojen s představou, že o územních otázkách týkajících se československého státu se bude rozhodovat až na mírové konferenci počátkem roku 1919. Aby zajistil nově vzniklé Československé republice požadovaná území, rozhodl se pro politiku fait accompli. Šlo především o Deutschböhmen, Sudetenland, Böhmenwaldgau, Deutsch-Südmähren, Těšínské Slezsko a Slovensko. Tato území musela být obsazená vojensky a to bylo možné jen za pomoci alespoň jedné z velmocí. Beneš se rozhodl pro Francii, která měla taktéž zájem na oslabení pozic Německa. Beneš pak dopisem Národnímu výboru z 9. 11. 1918 požádal o souhlas přivedení francouzské vojensko – politické mise do Prahy. Vláda s tím souhlasila a československá armáda byla podřízená armádě francouzské. Vzniklý stav byl legalizován 20. 1. 1919 smlouvou o francouzské vojenské misi. Obsazením území osídlených Němci bylo dokončeno 18. 1. 1919, tedy v den zahájení mírové konference, vstupem československých vojsk do Krnova (Jägerndorf). Zároveň probíhala vojenská anexe Slovenska, avšak v březnu nastal postup maďarských vojsk, ale tyto byly vytlačeny ofenzivou zahájenou 7. června 1919 francouzským generálem Pellém, nejvyšším velitel československých ozbrojených sil. V lednu 1919 se rozmístily československé jednotky v Těšíně a 3. února 1919 československý i polský zástupce podepsali pod tlakem Dohody nařízení o nové demarkační čáře a celé území bylo postaveno pod mezinárodní kontrolu.
.

Před devadesáti lety, 18. ledna 1919, se pak sešla pařížská mírová konference a rada vítězných mocností se 23. ledna rozhodla, že státy, mající nějaké územní nároky a požadavky je musí předložit během deseti dnů písemnou formou. Beneš a jeho spolupracovníci připravili za tímto účelem celkem 11 memorand, které Beneš osobně přednesl 5. února 1919 Radě deseti. Avšak již před tím byli “mírotvorci“ požádáni, aby akceptovali hranice nového státu, jdoucí daleko mimo území obývané převážně Čechoslováky. Neboť nový pořádek ve Střední Evropě potřebuje strategicky hájitelné a hospodářsky silné Československo. Jen takové Československo nahradí německý a rakouský vliv v regionu a zajistí oddělení Německa od jeho východního spojence bolševického Ruska. Základem výše 11 memorand, napsaných francouzsky, byly tři memoranda a to: Mémoire No. I. (dále již No.) Les Tchécoslovaques. Leur historie et civilisation- Leur lutte et leur tratil- Leur rôle dans le mode (Čechoslováci, jejich dějiny a kultura, jejich zápas a práce, jejich úloha ve světě), No. II Las revendications territoriales de la république Tschécoslovaque (Územní nároky republiky československé) s přílohou map č. 1 -6, No. III Le probléme des Allemands de Bohême (Problém Němců v Čechách) s přílohou map. C. 7-8. Následujících sedm memorand rozvijí požadavky Mémomire No. II. Byly to tato memoranda No. IV Le probléme de la Silésie de Teschen (Problém Těšínského Slezska), No. IV Memorandum sur la situation en Silésie (Memorandum o situaci na Slezsku), No. V La Slovaquie. Le territoire revendiqué de la Slovaquie (Slovensko, územní nároky Slovenska) s mapami č.9-11, No. VI Le probléme des Ruthènes de Hongrie (Problém Rusínů v Uhersku) s mapou č. 12, No. VII Les Serbes de Lusace (Lužičtí Srbové) s mapou č. 13, No. VIII La Haute Silésie Tschéque (Région de Ratibor) (České Horní Slezsko (Ratibořská oblast) s mapami č.14-15, No. IX Le probléme de la région de Glatz (Problém kladské oblasti) s mapami č.16-17, No. X Problèmes des rectifications des frontières Tchècoslovaques et Germano-Autrichiennes (Problém úpravy československých a německo-rakouských hranic) s mapami č. 18 -24. Posledním memorandem bylo Mémoire No. XI La république Tchécoslovaque et son droit à la réparation des dommages de guerre (Československá republika a její právo na reparaci válečných škod). 1)

.

Mapa č. 1

Rada vzhledem k rozsahu a mnohostrannosti československých požadavků rozhodla, že požadavky budou předneseny na zvláštním výboru složeném ze dvou zástupců Spojených států, Velké Británie, Francie a Itálie. Tento výbor byl později označen za Výbor pro československé záležitosti. Tento se sešel poprvé 27. února 1919 pod předsednictvím Julese Cambona, který byl před válkou posledním francouzským velvyslancem v Berlíně. Mimo to byl 1. Května 1919 zřízen Výbor pro nové státy, jehož předsedou se stal Phillipe Berthelot, vedoucí politického oddělení na francouzském ministerstvu zahraničí. Berthelot byl přítel Beneše a nejsilnější podporovatel českých požadavků. Memoranda, která se dají označit - a to bez nadsázky - za snůšku polopravd či dokonce lží. Tato memoranda a jejich byť jen částečný úspěch, vrhají ostré světlo na tuto mírovou konferenci a také na politiky “mírotvorce“, kteří rozhodovali o osudech milionu lidí v celé Evropě a zvláště ve Střední Evropě.
.
Vraťme se zpět k prvním třem memorandům, tvořící základ Benešovy politiky memorand. Mémoire No. 1 Les Tchécoslovaques. Leur historie et civilisation- Leur lutte et leur tratil- Leur rôle dans le mode je rozděleno do sedmi oddílů. Již v prvním oddíle se hovoří o deseti miliónech Čechoslováků trpícím pod jařmem germánským a snahám Maďarů o jejich odnárodnění. V dalším oddílu se tvrdí, že Germáni se dostali na vyšší úroveň zásluhou toho, že Slovné museli stále jen bojovat o zachování své existence. Je zde rozebírán charakter slovanské rasy. V oddílu šestém se hovoří o zvláštním postavení Čechoslováků v dějinách a o ideji slovanské vzájemnosti. Jak se zde uvádí:V každém případě jsou to tyto elementy, které obzvláště vyznačují civilizaci Čechoslováků; na jedné straně neustálý boj proti Němcům, na druhé straně horečné hledání morálního a především nově náboženského života. A –jak bylo řečeno-druhý prvek je téměř důsledkem prvého. Ve skutečnosti byly Čechy běhen celých svých dějin kolébkou velkých náboženských krizí Evropy. Ani první ani druhý prvek se neobjevuje u ostatních Slovanů tak charakteristickým způsobem…. Čechoslováci byli vždy v čele každého slovanského hnutí. Dali tomuto spojeneckému systému jméno, které se ujalo a které se dnes používá: slovanská vzájemnost. 2) V oddílu osmém Závěr čteme mimo jiné: 1. Díky své geografické poloze a díky dějinným okolnostem utvořili Čechoslováci skupinu, která stojí v čele slovanských národů v jejich historickém vývoji k novým formám moderní civilizace. 2. V moderní a současné epoše dosáhli jako národ vždy nejvyššího duchovního, sociálního a hospodářského rozvoje ….. 3. Jejich všeobecná situace z nich nutně učinila nesmiřitelného nepřátele Němců, neboť Němci byli jeho utlačovateli….4. Z této situace vznikla iniciativa, které se ujali při svém hnutí za slovanskou vzájemnost. 5. A konečně, existuje poslední a zcela zvláštní bod v dějinách civilizace, všechny národy prošly periodou národního obrození. Jak jsme viděli, bylo české obrození zcela odlišné od obrození jiných Slovanů. Ostatní Slované byli pouze utlačováni. Češi byli téměř vyhlazeni; uskutečnili takřka zázrak zmrtvýchvstání. 3) Celý dojem, který získá čtenář z Memoranda: existuje národ Čechoslováci, národ vyvolený a mimořádný, trpící pod německým jhem. Zjevil se jako Fénix, který ukáže Evropě nový svět. Tím Fénixem je asi Beneš.
.
Mapa č. 2
Rakousko-Uhersko a Německo prohrály válku a proto nebyly zastoupeny na mírové konferenci. Beneš sháněl podporu pro jim navrhovanou novou Střední Evropu, která by nebyla „ani německá a ani ruská“ a kde by hráli Čechoslováci ústřední roli. K tomu potřebuje silný stát. Česká delegace na mírové konferenci připravila písemné zdůvodnění svých územních požadavků. Ty tvoří sedm oddílů Mémoire No. II. Las revendications territoriales de la république Tschécoslovaque - I. Bohême, Moravie, Silésie , II.Rectification des frontières de la Bohême, de la, Moravie et de la Silésie, III. La Slovaquie, IV. Les Ruthènes en Hongrie , V. La voisinage des Tchécoslovaques et des Yougoslaves , VI. Ľ internationalisation des moyens de communication,VII. Les Serbes de Lusace et les Tchécoslovaques de Vienne a mapy č.1 -6. 4)

Na mapě č. 1 (viz. obrázek) Les Frontières de ľ Etat Tchécoslovaque au pouit de vue statégique jsou zakreslené území, které by republika odstoupila Německu – Ašský výběžek a Frýdlantský výběžek a území, která by měla být novou součástí československého státu. V další mapě č.2 je odůvodnění vojenské. Základem státu dle prvního oddílu by měly být tři korunní země – Čechy, Morava, Slezsko, dále Slovensko a Lužice, neboť tato území « tvořily základ prvního československého státu ».5) V druhém oddíle jsou pak popsány nutné úpravy území těchto tří zemí – tj. připojení území pruského Slezska, tedy Kladsko a území Hlubčicka a Hlučínska a Ratibořska s městy Ratiboř/Ratibor, Rybnik, Vladislav/ Loslau, Žárov/Sohrau, dále připojení dvou území z Dolního Rakouska (Niederösterreich) a to území kolem města Gmünd a území zvaného Marchfeld – Moravské pole. Tyto nároky « se opíraly o princip národnostní ». Dále pak malé korektury hranic, to je přenesení hranic na hřebenu Krkonoš do údolí v Dolním Slezsku, obdobné úpravy na sasko-českých hranicích, na hranicích s Bavorskem (přičlenění oblasti kolem Furth i. W a Waldhäuser), na hranicích s Horním Rakouskem (připojení Summerau a Lichtenau) a posunutím hranice na Dyji připojením Hardeggu a Merkersdorfu. 6) Ve třetím oddíle se hovoří o Slovensku, jehož severní a západní hranici jsou historická hranice Horních Uher (Felvidék), jižní hranici by tvořil Dunaj po Esztergom (Ostřihom), hranice pak postupuje k městu Miskolcz a dále k Csap (Čop) až k Ungvar (Užhorod) a odtud k hranicím s Haličí. Zabírala by tedy území « částečně osídlené Maďary », které však tvoří zeměpisný celek potřebný z hospodářských a politických příčin » (mapa č. 3 Slovaquie). Bohužel, zde jižní hranice vůbec nekopíruje hranicí národnostní. 7) Ve čtvrtém oddíle se hovoří o území uherských Rusínů. (mapa č. 4 Tchécoslovaques et Ruthènes)8) Pátý oddíl hovoří o nutnosti vytvoření koridoru spojujícího Československo se státem Jihoslovanů. Koridor by měl vést v oblasti Wieselburg, Ődenburg, Eisenburg a Zala s německým a maďarským obyvatelstvem. Tento koridor měl zároveň oddělit Němce a Maďary od sebe. (mapa č. 5 Le voisinage des Tchécoslovaques et des Yugoslaves). 9) Šestý oddíl navrhoval internacionalizaci vodních cest – Labe, Dunaje, Wisly a některých železničních drah – Pressburg/Bratislava-Trieste/Terst, Pressburg/Bratislava – Fiume/Rjeka, Praha-Furth- Nürnberg-Straβburg a dalších.(viz mapa č. 6 Ľ internationalisation de moyens de communications de ľ Europe centrale)10) Poslední oddíl se otázkou postavení a národnostních práv Lužických Srbů s tím, že tito « musí být sjednoceni v jednom území » (doposud žili v Sasku a Pruském Slezsku) a « musí mít zajištěn přímý styk s Čechy, aby se usnadnily intelektuální a hospodářské vztahy mezi oběma národy » a také práv vídeňských Čechů a Slováků na maďarském území.11) Oddíly I, II, III, IV a Lužičtí Srbové jsou pak předmětem Memorand No. IV. – IX. A v Memorandu X. se pak řeší otázka vytyčení státních hranic dle návrhu uveřejněných v oddílech I., II, III, IV, VII, Přílohou tohoto memoranda jsou mapy č. 18 -24 se zakreslenou podobou hranic. Součásti memorand No. IV.- IX. jsou také statistiky a mapy, dokládající nároky obsažené v těchto memorandech. Uvedené statistiky napadají předválečné sčítaní obyvatel na základě obcovací řeči, jejíž výsledky prý byly založeny na « systematickém falšování sčítání a nátlaku na československé občany ». Příloha Données concernant ĺ oppression des Slovaques par le Gouvernement Magyar k Memorandu No.V La Slovaquie se zabývá tím, jak byly Maďary falšované výsledky sčítání.12)
.
Mapa č. 3
Mapa č. 4

Zaměřme nyní náš zájem k Memorandu No. III Le probléme des Allemands de Bohême. 13) Zdá se nepochopitelné, proč se memorandum zabývá toliko problémem Němců v Čechách a opomíjí Němce na Moravě a Němce ve Slezsku. Možnou odpovědí může být to, že českoněmecká problematika na Moravě byla vyřešená Moravským vyrovnáním z 27.11.1905 (lex Parma, lex Perek) a pak Němci tvořili ostrov Schönhengstgau, souvislý pás podél hranic s Rakouským Slezskem a na něj navazující výběžek Kuhländchen a pak nesouvislé území při hranicích dolnorakouských a také malé ostrůvky kol Jihlavy a Brna.14) Podle statistiky z r. 1910 mělo český jazyk za obcovací řeč 71,36%, němčinu 27,90%. Ve Slezsku dle statistiky z roku 1910 pak dle obcovací řeči Němci tvořili většinu s 43,83%, Češi tvořili 32,83% a Poláci 21,32 %. V západní části Slezska tvořené okresy Opava, Bílovec, Bruntál, Krnov, Frývaldov pak byli Češi se svými 20,6 % menšinou, Němci se 79,0 % většinou. 15) Memorandum je rozděleno do šesti oddílů. Již v úvodu čteme: »Problém Němců v Čechách se po dlouhou dobu zdál být obtížnou otázkou. Uváděl se často jako argument proti životaschopnosti československého státu, který by měl příliš mnoho nepřátel uvnitř vlastních hranic. Často se ho používalo k dokazování nutnosti federalizace Rakousko-Uherska, aby se zamezilo připojení Němců žijících v Čechách k Německu »16) V druhém oddíle se uvádějí statistické údaje dle úřední statistiky z roku 1910 – v československých zemích bylo 3,512.582 Němců z toho v Čechách 2,467.724 Němců, kteří obývají « území, které se táhne podél českých hranic, a tvoří tři různé skupiny: skupinu chebsko-žateckou, skupinu libereckou a skupinu jihočeskou. »17) Češi v tomto území tvoří silné ostrovy. V závěru se hovoří : » 1. že počet Němců v Čechách, který podle německých statistik činí 2,467.724, musí být o 800.000 až milion snížen, a to z důvodu falšování rakouských statistik.....2)že všude v těchto oblastech české obyvatelstvo žije promíšeno s německým a že neexistují žádné okresy, které by byly skutečně německé, 3) že kdyby se zavedlo pro všechny volby všeobecné hlasovací právo, vzhled těchto oblastí by se z dneška na zítřek změnil, 4) že se německé obyvatelstvo podél českých hranic rozpadá na tři různé geografické skupiny, které nemají žádné dostatečné spojení a žádné společné hospodářské zájmy ». To vše hovoří proto »aby tyto takzvané německé oblasti zůstaly v Československé republice. »18) Tyto důvody jsou pak rozvedeny v třetím oddíle Hospodářské důvody. Dle čtvrtého oddílu « tvoří Čechy geografickou jednotu, výborně chráněnou pohořím, které je obklopují »19) V Závěru se hovoří « 2. Odtrhnou-li se tyto hranice od Čech, vystaví se Čechy jako celek expanzním choutkám Němců a připraví se nové pole působnosti politickému a hospodářskému imperialismu Germánů. »20) Pátý oddíl – Politické důvody začíná větou »Čeští Němci jsou pouze kolonisty. Je třeba připomenout, že Němci v Čechách jsou pouze kolonisty nebo potomky kolonistů. » a o pár řádků čteme « Za tímto účelem vymysleli a všemi prostředky šířili ideu, že existuje Deutschböhmem, Němcům vyhrazené území. Aby se málo jisté postavení Němců upevnilo, posílali do Čech mnoho úředníků a četníků.... Na toto po staletí trvající pronikání plné násilností odpovídali Češi nepřetržitým bojem. V husitských válkách se jim podařilo Čechy téměř zcela od Němců osvobodit. Tento úspěch však byl v 17. století promarněn, protože Češi byli poraženi Habsburky. »21) Dále čteme « Češi obnovili své postavení díky trvalému boji dvou navzájem zcela protichůdných světových názorů: demokracie a autokracie. Tím že porazili Němce, porazili zvůli; » 22)
.

Mapa č. 5

Mapa č. 6

Závěrem : »1. Němci se v Čechách usadili uměle jako kolonisté nebo jako zaměstnanci a úřednici, jako poddajný prvek mohutné germanizace,... 2) V posledních letech došlo přirozeně a nevyhnutelně k opačnému jevu, k české kolonizaci, která se projevuje v neustálém pohybu obyvatelstva a která je opět zřejmým výrazem toho, že německé obyvatelstvo těchto oblastí a zbytek Čech mají společné hospodářské zájmy. «23)
.
V šestém oddílu Osud Němců v Československé republice se mimo jiné píše: "Je naprosto nutné přesně vědět, jak je s Němci v československém státě zacházeno. Československá republika je nejen připravena případně přijmout každou mezinárodněprávní úpravu, která by byla mírovou konferencí vyhlášena ve prospěch menšin, ale nad to je rovněž připravena jít dále než taková úprava a dát Němcům všechna práva, která jim patří. Československá republika bude zcela demokratickým státem. Všechny volby budou probíhat podle všeobecného, přímého a rovného volebního práva. Všechny úřady budou přístupny všem státním občanům. Jazyk menšin bude všude povolen. Žádné menšině nebude nikdy odepřeno právo mít své školy, soudce a své soudní dvory." Dále pak “ Shrnuto: Němci by měli v Čechách stejná práva jako Čechoslováci. Němčina by byla druhým zemským jazykem a nikdy by se proti německé části obyvatelstva nepoužívalo žádných potlačovacích prostředků. Režim by byl podobný režimu švýcarskému. (V originále: „La régime serait semblable à celui de la Suisse.“) Tento režim bude v Čechách zaveden nejenom proto, že Češi měli vždy hluboký cit pro demokracii, právo a spravedlnost a tato práva přiznávají loajálně dokonce i svému protivníkovi, nýbrž také proto, že Češi jsou toho názoru, že toto pro Němce příznivé řešení je výhodné i pro politické zájmy jejich vlastní země a jejich vlastního národa." Memorandum končí tímto závěrem: „1. Všechny tradice Čechoslováků dotvrzují, že nová republika nebude Němce nijak potlačovat, že se naopak budou těšit režimu svobody a spravedlnosti. 2. V průběhu poslední revoluce v Čechách toho Češi podali důkaz tím, že Němcům zaručili plnou bezpečnost." 24)V důvěrně nótě Beneše z 20. Května 1919 je řečeno výslovně, že československá vláda chce vybudovat organism, který by byl „ jistým druhem Švýcarska beroucím, jak se rozumí samo sebou, v úvahu zvláštní poměry v zemi české“ – ("une sorte de Suisse, en prenant, évidemment, en considération les conditions spéciales en Bohême.") Na jiném místě nóty je řečeno „bude to režim velmi liberální, který se bude značně přibližovat režimu švýcarskému“ – „qui se rapprocherait considérablement au régime de la Suisse“. 25)
.
Když 5. února 1919 přednášel Beneš osobně toto memorandum, bylo již patrné, že především anglosaští posluchači jsou už znechuceni jeho způsoby. Britský politik Lloyd George později napsal, že šlo o ,,řadu zjevných nepravd" a při čtení mu bylo při mnoha bodech oponováno. Mapa č.8 Les Allemands de Bohême má řadu nepřesností mající podobu úmyslných lživých údajů. Obdobně také mapa č. 7 Carte de la Germanisation des Pays Tschèques neodpovídá historickým faktům, viz například v oblasti Slezska či Kuhländchen/Kravařska. Účastníci pařížské konference byli totiž dosti přesně informováni o skutečných poměrech v Československu, včetně násilností, které byly z české strany podnikány proti německému a maďarskému obyvatelstvu, které odmítalo být začleněno do nového státního útvaru.
.
Mapa č. 7

Mapa č. 8

Memoranda skončila ve vládním sejfu Archiv nationales France. A také v českých, německých a rakouských archívech jsou tyto dokumenty jen v jazyce francouzském. Mémoire No. III se poprvé zpřístupnilo veřejnosti v říjnu 1920 v Praze německém listu Bohemia.26) Memoranda za první republiky ani po roce 1945 nikdy česky nevyšla. První český překlad byl presentován na konferenci „Politika Beneše a střední Evropa“, kterou pořádal Institut pro středoevropskou politiku ve dnech 11.-13.9.1992 v Praze.

Další vývoj ukázal, že k „švýcarskému modelu" se nepřistoupilo. Československý stát byl budován jako centralizována republika, jako národní stát Čechoslováků, a pozapomenulo se také na Masarykem 31.května 1918 podepsanou Pittsburghskou dohodu předpokládající, že „Slovensko bude mít vlastní administrativu, svůj sněm a svoje soudy. Slovenština bude úředním jazykem ve škole,v úřadě a ve veřejném životě vůbec“.

Dne 28. června 1919 byla podepsána Versailleská smlouva s Německem, která přiřkla Československu Hlučínsko a to proti vůli jeho obyvatel. Dne 10. září 1919 podepsalo na zámku v Saint-Germain–en-Laye Rakousko a 27 spojenců a zástupců přidružených stran Saint-Germainskou smlouvu. Čechy, Morava a Rakouské Slezsko a některé obce v Dolním Rakousku (mj.Valtice a Vitorazsko obsahující i část Českých Velenic s nádražím) připadají nově vzniklému Československu. Smlouva neřešila československo-polský spor o Těšínsko. Hranice Maďarska, a tím i Slovenska, byly vymezeny usnesením Nejvyšší rady spojenců z 12.června 1919. V paláci Velký Trianon v zámku Versailles byla podepsána 4.června 1920 Trianonská mírová smlouva, řešící otázku Maďarska. Smlouva ze St. Germain vstoupila v platnost formálně 16.července 1920 a právně tak potvrdila zánik Rakousko-Uherska.

V Pardubicích 30.7.2009
Franz Chocholatý Gröger

Poznámky:
1) Die tschechoslowakischen Denkschriften für die Friedenkonferenz von Paris 1919/1920, herausgegeben von Dr.jur. Hermann Raschhofer, Carl Heymanns Verlag in Berlin W8, 1938
2) Memorandum č.1, in Střední Evropa roč. 8, číslo 25 Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1992 s. 14
3) Memorandum č. 1 s.15
4) Die tschechoslowakischen Denkschriften für die Friedenkonferenz von Paris 1919/1920, herausgegeben von Dr.jur. Hermann Raschhofer, Carl Heymanns Verlag in Berlin W8, 1938
für die Friedenkonferenz von Paris 1919/1920, herausgegeben von Dr.jur. Hermann Raschhofer, Carl Heymanns Verlag in Berlin W8, 1938 s. 34/35 – 82/83
5) Die tschechoslowakischen Denkschriften …s. 42/43,
6) Die tschechoslowakischen Denkschriften …s. 44/45
7) Die tschechoslowakischen Denkschriften….s.54/55
8) Die tschechoslowakischen Denkschriften….56/57-58/59
9) Die tschechoslowakischen Denkschriften….58/59-66/67
10) Die tschechoslowakischen Denkschriften…66/67-78/79
11) Die tschechoslowakischen Denkschriften…78/79-82/83
12) Die tschechoslowakischen Denkschriften 200/201
13) Die tschechoslowakischen Denkschriften 84/85-108/109
Memorandum č. 3, in Střední Evropa roč. 8, číslo 25 Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1992 s. 16- 21
14)Chocholatý Gröger, Franz, Moravské vyrovnání 1905/1906 - Mährischer Ausgleich von 1905/06, http://www.bruntal.net/2005062703-moravske-vyrovnani-1905-1906-mahrischer-ausgleich-von-1905-06
15)Chocholatý Gröger, Franz,Šlonzaci a Volkslista http://www.bruntal.net/2005061604-slonzaci-a-volkslista
16)Memorandum č. 3, s.16
17) Memorandum č. 3, s.17
18) Memorandum č. 3, s.17
19) Memorandum č. 3, s.18
20) Memorandum č. 3, s.19
21) Memorandum č. 3, s.19
22) Memorandum č. 3, s.20
23) Memorandum č. 3, s.20
24) Memorandum č. 3, s.20-21
25) Beneš, Edvard, Německo a Československo, s.95
26) Bohemia, Praha, 10., 14., 16., a 23. 10.1920

Literatura:
Beneš, Edvard, Německo a Československo, Masarykův ústav AV ČR, Praha 2005, kap. IX Jak došlo k menšinovým smlouvám-československá menšinová politika na konferenci mírové, s. 91 – 104, kap. X Výtky a uznání postupu Československa na konferenci mírové s.105 - 115
Brügel, Johann Wolfgang, Češi a Němci 1918-1938, Academia Praha 2006, 4. kapitola Versailles a St. Germain, s. s. 141 – 173
Československo na pařížské mírové konferenci 1918-1920, Dokumenty československé zahraniční politiky, (Dejmek Jindřich, Kolář František), 272 dokumentů, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2001

Die tschechoslowakischen Denkschriften für die Friedenkonferenz von Paris 1919/1920, herausgegeben von Dr. jur. Hermann Raschhofer, Carl Heymanns Verlag in Berlin W8, 1938
Edvard Beneš a střední Evropa. Sborník přednášek a stati, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1994, Mémoire III na s. 18-28
Kalvoda, Josef, Genese Československa, Panevropa, Praha 1998, kapitola šestnáctá, Nový stát na pařížské mírové konferenci, s. 400 – 426
Memorandum č.1, in Střední Evropa roč. 8, číslo 25 Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1992 s. 9-16
Memorandum č. 3, in Střední Evropa roč. 8, číslo 25 Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1992 s. 16- 21
Odsun-Die Vertreibung der Sudetendeutschen- Vyhnání sudetských Němců, Veröffentlichung des Sudetendeutsche Archivs, München 2000 - Čeští Němci jsou kolonisté – Die Deutsches Böhmen sind nur Kolonisten , německy a česky překlad Mémoire III, s. 550-560, - Benes replied that they would vote for exclusion- přednesena stanoviska Kramaře a Beneše 5. 2. 1919 Radě deseti, s. 560-563
Ungarisches Institut München http://www.forost.ungarisches-institut.de/. Memoranda No.1,3,4,4a,5,6,7,8,9,10,11 v němčině na http://www.forost.ungarisches-institut.de/sammlung.php?q=001

Zgermanizovaní Češi (3.)

Lukáš Beer

Není snadné přesně určit, kolik Čechů kolem roku 1900 skutečně ve Vídni žilo. Čísla jsou velmi nepřesná a pohybují se mezi 100.000 až 400.000. Střízlivé odhady hovoří o 250.000-300.000 lidech české národnosti žijících a pracujících v té době v hlavním městě monarchie. 1,6miliónová Vídeň byla tehdy druhým největším českým městem po Praze vůbec. Městská správa měla tedy pochopitelné obavy, aby se „zachoval německý charakter města“. Zejména křesťansko-sociální starosta Vídně Karl Lueger proslul některými opatřeními, kterými chtěl zabránit dalšímu rozmachu českého nacionálního živlu ve městě. Tak například v roce 1897 bylo vydáno nařízení, že obecním zaměstnancem Vídně se mohl stát pouze občan hlásící se k německé národnosti.

Po vzniku československého státu reemigrovalo téměř 150.000 Čechů do své původní domoviny, po první světové válce Vídeň totiž trpěla hlady a Češi si od nového „státu Čechoslováků“ slibovali lepší budoucnost. Nová rakouská sociálně demokratická správa Vídně však byla k Čechům vlídnější než ta předchozí, a tak Češi ve dvacátých letech minulého století ve městě mohli ve velké míře realizovat svůj bohatý kulturní, hospodářský ale i politický život, byla zajištěna činnost nacionálně orientovaných organizací a spolků. Souviselo to také s tím, že česká menšina po roce 1918 stála v jistém smyslu pod ochranou Československa. Odsud směřovaly i finanční injekce, které měly zahraničním Čechům pomáhat udržet a rozvíjet jejich národní aktivity. Vídeňští Češi byli tradičně většinově levicově orientovaní a v tomto směru i hodně agilní, a tak politické poměry po občanské válce a nastolení „austrofašismu“ v roce 1934 strukturu českých spolků a organizací ve Vídni postihly ve stejné míře jako všeobecně celou rakouskou sociální demokracii a rakouské komunisty, kteří byli následovně režimem rakouské Vlastenecké fronty politicky pronásledováni. Na druhé straně musel např. český učitelský personál spolku Komenský do rakouské Vaterländische Front vstoupit, tj. čeští učitelé byli jejími členy.

Zmíněná reemigrace a především dobrovolná asimilace Čechů se projevila i při sčítání lidu v roce 1923, kdy „pouze“ 80.000 občanů uvedlo češtinu jako svůj „hovorový jazyk“. V roce 1939, tedy v období po „znovusjednocení“ Rakouska s Říší, se při sčítání lidu poprvé zkoumal ukazatel mateřské řeči – 56.248 osob uvedlo nezávisle na své hovorové řeči jako mateřský jazyk češtinu (nebo slovenštinu). Toto číslo však nezahrnuje cifru již asimilovaných Čechů, kteří měli za mateřštinu německý jazyk. Během 2. světové války se do Vídně dostalo také 40.000 většinou mladých Čechů z Protektorátu (a do okolní župy Niederdonau dalších 35.000), kteří zde byli na pracovním nasazení.

Měsíc po „anšlusu“, tj. 10. dubna 1938, bylo o něm uspořádáno lidové hlasování. Představitelé vídeňských Čechů se obávali, že národní socialisté by veškeré hlasy, které se případně vysloví proti anšlusu, ve skutečnosti přičítali české menšině (situace v Československu v té době totiž vřela), a tak preventivně u vídeňského národně-socialistického starosty Hermanna Neubachera dosáhli toho, že Češi směli o připojení „Východní marky“ k Německu hlasovat zvlášť – z 23.200 odevzdaných hlasů vídeňských Čechů (tedy nacionálních, ne asimilovaných) se nakonec jen 31 vyslovilo proti anšlusu a 32 odevzdaných hlasů bylo neplatných. Lidovému hlasování samozřejmě předcházela intenzivní propaganda.

Život „národních“ Čechů po březnu 1938 se citlivě změnil. V následujících letech bylo úřady poněkud zredukováno školství (počet škol apod.) a zejména pak během roku 1942 byla ukončena činnost několika organizací a spolků nacionálních a neasimilovaných Čechů a byl zastaven česky píšící tisk. V listopadu 1941 byl rozpuštěn vídeňský Sokol a na podzim 1942 došlo k zániku 12 sportovních klubů a spolků, mezi nimi např. Orel. (Ještě v červenci 1938 se delegace vídeňských sokolů směla zúčastnit Všesokolského sletu v Československu – na Sokoly pochodující v Praze s vlajkou s hákovým křížem byl vskutku zajímavý pohled ZDE.) Naproti tomu existovaly spolky jako např. český fotbalový klub S.K. Moravia 10, kde z celkového počtu 68 členů 48 mužů sloužilo ve Wehrmachtu, takže byl klub úřady nakonec klasifikován jako převážně německý a jeho činnost nebyla zrušena. Podobný kosmetický osud „postihl“ A.C.Slovan, který se pouze přejmenoval na A.C. Sparta. Nejbohatší český kulturní a školský spolek Komenský pronajímal během války řadu budov a objektů nejen městu, ale i Wehrmachtu a NSDAP. Za války tedy došlo k jistému omezení národního života vídeňských Čechů, tato omezení samozřejmě nepociťovaly asimilované osoby českého původu a osoby nehlásící se za každou cenu k nacionálnímu češství. Mužská část asimilovaného českého obyvatelstva musela samozřejmě narukovat do Wehrmachtu. Konce války se dožily dvě veřejné české lidové školy (Volksschulen), které po celou dobu udržovalo město Vídeň.

Co se týče navenek sotva vnímatelného politického odboje a podzemní činnosti vídeňských Čechů v období národního socialismu, tak literatura zmiňuje v první řadě asi dvousetčlennou českou sekci ilegální Rakouské komunistické strany KPÖ, která se soustředila hlavně na propagační či osvětovou činnost v oblasti zdráhání se vojenské služby ve Wehrmachtu. A dále pak 40tičlennou skupinu Curiue, vedenou farářem Josefem Pojarem, usilující o obnovení samostatného a demokratického Rakouska. Na vídeňském ústředním hřbitově připomíná pamětní deska 69 během války zabitých opozičních Čechů (a Slováků).

Dle odhadu říšských rasových hygieniků měla až jedna čtvrtina obyvatel Vídně nějakým způsobem vazby na český původ. Historik Gerhard Botz hovoří o 400.00-500.000 lidech (více v jeho knize Nationalsozialismus in Wien - Machtübernahme, Herrschaftssicherung, Radikalisierung 1938/39, Mandelbaum Verlag, Wien 2008). Během sedmi let pod hákovým křížem pociťovalo určitá omezení pouze češství národní (české kulturní, sportovní a politické spolky), avšak nikoliv „češství“ asimilované, které bylo několikanásobně početnější. Tento autor ve své knize zmiňuje také dopis Martina Bormanna říšskému místodržícímu Vídně Baldurovi von Schirachovi, ve kterém navrhuje očistit Vídeň od češství.

Je zbytečné rozepisovat se o stopách českého působení ve Vídni, které jsou spojovány s takovými jmény jako z mnoha dalších např. Karl Kolarik ( a jeho Schweizerhaus v Prátru), Josef Prousek ( a jeho proslulá síť cukráren Aïda), prominentní sportovci Matthias Kaburek, Franz Cisar, Johann Urbanek, Josef Bican a v neposlední řadě fotbalový idol Matthias Sindelar.

K posledně jmenovanému bych ale přeci jenom prohodil pár slov, protože způsob jeho „adaptace“ v období národního socialismu, který díky své tragické předčasné smrti prožil pouze v začátcích, hovoří i za osudy mnoha dalších asimilovaných („zgermanizovaných“) Čechů, kteří zdaleka nebyli tak slavní a nebyli středem pozornosti sdělovacích prostředků jako právě on.

Matthias Sindelar (původně Matěj Šindelář) – syn českých přistěhovalců a slavný rakouský fotbalový hráč – byl po druhé světové válce posmrtně považován za uvědomělého antifašistu a ještě v roce 2003, kdy Rakušané slavili sto let od jeho narození, se na počest českého sportovce konal ve Vídni fotbalový turnaj migrantských spolků, které tímto způsobem chtěly uctít jeho „antirasismus“. Celá legenda o „antifašistovi“ Sindelarovi vznikla hlavně díky česko-rakousko-židovskému literátovi Friedrichu Torbergovi, který jej zvěčnil ve své básni o tom, jak Sindelar zvolil raději cestu sebevraždy, než aby snášel život pod tíhou národního socialismu. Zejména díky Torbergovi se po celá desetiletí tradovala nepodložená spekulace i Sindelarově sebevraždě. Celá legenda však měla již od začátku své šrámy a nakonec splaskla před několika lety jako jedna velká bublina, když se objevily další „kompromitující“ dokumenty z tajůplného a dosud neobjasněného „případu Sindelar“.

Ale pěkně po pořádku. Matěj Šindelář (nar. 1903) pocházel z Kozlova u Jihlavy a již ve svých třech letech odešel s rodinou do Vídně za lepším. Pocházel z chudých poměrů a osud rodiny tvrdě poznamenal rok 1917, kdy jeho otec padl na válečné frontě u Isonza, kde vykrvácelo vůbec velké množství českých vojáků rakousko-uherské armády. Rok nato byl objeven Sindelarův fotbalový talent a od té doby se začala psát jeho bohatá sportovní kariéra. Byl několikrát vyznamenán jako nejlepší rakouský fotbalista 20. století a působil jako kapitán legendárního „Wunderteamu“, slavícího jeden úspěch za druhým. Sindelar se stal vůbec idolem rakouského fotbalu.

12. března 1938 vpochodovaly německé vojenské jednotky přes rakouské hranice a zem se stala součástí Německé říše. Rakouský národní fotbalový tým, který se čerstvě kvalifikoval na mistrovství světa ve Francii, byl rozpuštěn. Jako náhražka byl v dubnu 1938 zorganizován tzv. „anšlus-špýl“ mezi „Altreichem“ (Německem) a Východní markou (Rakouskem). Kapitán rakouského týmu Sindelar nařídil, aby jeho hráči naběhli na trávník v červeno-bílo-červených dresech (tedy v rakouských národních barvách) a ne v tradičních černo-bílých, což museli Němci chápat jako menší provokaci. Během hry Sindelar si naschvál nechat ucházet šance silnějšího rakouského týmu a když střelil první gól do německé branky, vesele zatancoval před tribunou fanoušků z „Altreichu“. Druhou trefu pak docílil Sindelarův kamarád Karl Sesta a rakouský tým nakonec vyhrál nad Němci 2:0.

Přes všechna Sindelarova škádlení zapůsobil talent fotbalisty českého původu i na říšského trenéra Seppa Herbergera, který jej následovně několikrát povolal do říšskoněmeckého národního mužstva (například při příležitosti mistrovství světa v roce 1938). Matthias Sindelar však nabídky odmítal.

S nástupem národního socialismu byl všeobecně zakázán „zažidovštělý“ profesionální fotbal a mnoho profesionálních klubů tak bylo rozpuštěno, takže se Sindelar musel poohlédnout po nějakém druhém zdroji příjmů. Do oka mu přitom padla dobře prosperující kavárna „Annahof“ v Laxenburger Straβe , která byla nabízena v rámci arizace.

Sindelar v rámci arizace samozřejmě úzce spolupracoval s národně-socialistickými institucemi s tím, že syn českých přistěhovalců musel předložit přísažné prohlášení, že je „árijského původu“. Při vyplňování potřebného formuláře Sindelar sice v kolonce „Je žadatel členem strany?“ (NSDAP) uvedl „ne“, ale dva týdny nato obdrželo „arizační místo“ posudkový dopis Krajského vedení IV NSDAP, župa Vídeň, kde stálo černé na bílém, že „proti politickému postoji stranického soudruha Matthiase Sindelara není žádných námitek“. I rakouský fotbalový svaz, přejmenovaný nyní na „Německou říšskou ligu, župa 17 – kopaná“, se za českého fotbalistu u „arizačního místa“ přimluvil, aby vyhověním Sindelarovy žádosti o převzetí bývalé židovské kavárny „bylo odpovězeno obzvláštnímu přání vedoucího říšského sportu a jeho zájmu o přední postavení německého sportu.“ Sindelar kavárnu „odkoupil“ za 20.000 říšských marek a při příležitosti znovuotevření kavárny českého fotbalisty NSDAP slavnostně předvídala „velkou budoucnost fotbalu Východní marky“. Původní majitel kavárny, Žid Simon Drill, skončil později v koncentračním táboře. Matthias Sindelar prý kvůli tomu, aby Drilla k odstoupení kavárny donutil, vystavil donucovacímu tlaku.

Naposledy si Matthias Sindelar zahrál kopanou 26. prosince 1938 se svým klubem „Austria“ (po březnu 1938 se sice po zásahu úřadů takhle nesměl jmenovat, ale po četných protestech fanoušků dostal klub nakonec zpět název již neexistujícího státu). Do konce života mu zbýval ani ne měsíc.

23. ledna 1939 byl nalezen mrtev ve svém bytě. Vedle něj ležela jeho krátkodobá známost nevalné pověsti – Camilla Castagnolová, barmanka židovského původu. Zemřela den po Sindelarovi, aniž by mezitím přišla k vědomí. Kriminalistům se tedy nepodařilo vyslechnout korunního svědka – nebo pachatele. Veřejnost byla Sindelarovou smrtí zděšena a bulvární deník Kronen-Zeitung denně ve velkém spekuloval o příčině fotbalistovy smrti. Oficiální verze zněla otrava oxidem uhelnatým zapříčiněná poruchou komína. Vyskytla se však celá řada nesrovnalostí – komín prý byl v pořádku, Sindelarova sebevražda byla jeho přáteli vyloučena. Všechno nasvědčovalo tomu, že „tento nádherný člověk se stal obětí vraždy“, jak napsaly zmíněné noviny. A skutečně to potvrzují i některé další stopy naleznuté v Německu v 90. letech. Sindelare s největší pravděpodobností otrávila jeho přítelkyně, která podle výpovědi řady svědků prahla v první řadě po fotbalistově majetku a tušila, že se s ní chce Sindelar rozdejít. (Článek v Reflexu ZDE.) Naproti tomu rakouské emigrantské kruhy v západní Evropě (uprchlíci z Rakouska před národním socialismem) rozšiřovaly naprosto ničím nepodložené spekulace o hrdinné smrti dvou odpůrců okupace země, kteří se rozhodli pro sebevraždu.

Mimochodem, nyní národně-socialistická Vídeň uspořádala pohřeb českému fotbalistovi ve formě státního aktu, kterému přizvukovala NSDAP, která Sindelare prohlásila za „nejznámějšího vojáka vídeňského fotbalového sportu“. Smutečního aktu se zúčastnilo 15.000 lidí...

V roce 2003 citoval mj. vídeňský levicový časopis Falter z dokumentů, z nichž jednoznačně vychází, že Matthias Sindelar při arizaci kavárny koketoval s NSDAP a má na svědomí osud původních židovských majitelů.

Příběh prominentního vídeňského Čecha jsem uvedl proto, že v řadách obyčejných asimilovaných Čechů najdeme spousty tak trochu podobných případů. A kolik takových „zgermanizovaných“ Čechů položilo život v uniformě Wehrmachtu se nikdy přesně nedozvíme..

Nakrojená problematika je hodna zamyšlení zejména proto, že Češi mají s Rakušany dnes problematické vztahy. S ohledem na jisté společné popř. příbuzné kořeny můžeme na věc nahlížet s jistým údivem až nepochopením.

Úvahu, která se už pomalu chýlí ke konci, jsem namixoval z několika historických faktů, z mých vlastních názorů, domněnek a nechyběly i „vědeckofantastické“ fikce o „Protektorátu Sudety“. A aby byl tenhle stylistický gulášek dokonalý, připojím na závěr i nějaký ten osobní zážitek.

Má se za to, že Vídeňák pohlíží na Čecha skrz prsty. Neříkám, že na tom nic nebude, ale nezažil jsem to nikdy na vlastní kůži, protože sám mluvím „vídeňskou hochdeutsch“. Společná řeč je důležitým emocionálním pojítkem, které bourá veškeré bariéry mezi kulturně zpříbuzenštělými národy – asimilovaní vídeňští Češi jsou takovým malým příkladem, i když si před sto lety z „cíglbéma“ ve Vídni kdekdo utahoval. Dnes si z Čechů pro změnu utahuje ve Vídni i kdejaký ten zgermanizovaný „cíglbém“ nebo „Ziegelböhm“. Je nepravděpodobné, že narazíte na někoho, kdo by své asimilace a „ztráty češství“ litoval a je logické, že potomkům těchto lidí to vůbec nepřijde a čeština jim jako mateřština přijde nemyslitelná.

Před několika lety jsem znal ve Vídni člověka, asi o dvě desetiletí staršího jak já, pro kterého jsem v Česku příležitostně nechával restaurovat starý nábytek. Na revanš jsem měl kdykoliv, když bylo potřeba ve Vídni něco dlouhodobě vyřídit, možnost bezplatně přenocovat v nějakém z momentálně neprojímaných bytů v jeho velkém bílém činžáku (nebo spíš paláci) nedaleko centra v 9. městském okrsku. Párkrát jsem této možnosti kdysi využil. Na střeše domu majitel vybudoval nádhernou zahradu s trávníkem, keři, stromky a zahradním domkem. Stačí prostě jen vyjet výtahem úplně navrch a člověk už má pocit, že se octl v zeleném ráji uprostřed velkoměsta v bezprostřední blízkosti Štěpánského dómu, který trůni z povzdálí. Jednou jsem se tomu člověku z vděčnosti sám nabídl, že mu na chvíli trochu pomůžu s nějakými úpravami na střeše, ačkoliv nejsem zrovna dvakrát manuálně dovedný. Doufal jsem, že půjde nanejvýš o nějaké přenášení květináčů. Byl jsem vyveden z omylu – až na místě mě požádal, abych mu pomáhal přesazovat všelijaké kytky z květináče do květináče a trochu prohrabával trávník. Na odmítnutí už bylo pozdě, i když mi zahradničení nikdy nešlo zrovna dvakrát od ruky. Nemám totiž zrovna zahrádkářské sklony. Stalo se mi při práci dokonce, že jsem omylem vyhrabal i nějakou okrasnou rostlinu anebo ji poškodil. Pedantský hostitel mou nešikovnost brzy zmerčil a znechuceně pronesl: „Vy tam nahoře fakt nemáte žádný cit na tyhle věci“. Zeptal jsem se ho podrážděně, koho tím ´vy tam nahoře´myslí. Z Vídeňáka jak poleno se náhle vyklubal velký znalec etnologie: „Vím to, zabývám se těmihle věcmi okolo typické charakteristiky různých národů.“

Vysvětlil jsem mu, že z mé neohrabanosti nemůže posuzovat všechny Čechy, když jsem ale zaregistroval jeho znechucený pohled na mnou čerstvě rozrytý záhonek, vzdal jsem to. A hlavně, věděl jsem, že v jeho zrovna v jeho případě tato malá narážka výborně seděla. Vzpomněl jsem si na náš rok starý rozhovor dole u kávy, kdy se zajímavě rozpovídal o svých českých předcích a o svém dědovi, který ještě uměl plynule mluvit česky. A své české příjmení koneckonců také nezapře – na zvonku od jeho bytu se pyšní nápis PROUSEK...

Zgermanizovaní Češi (2.)

Lukáš Beer

Než se podíváme na osud asimilovaných vídeňských Čechů a jejich potomků, pokusíme se rozsah a intenzitu fakticky zrealizované slavizace Čech a Moravy po roce 1945 porovnat s plánovanou, avšak nikdy nerealizovanou, germanizací našich zemí - přesněji řečeno českých sídelních oblastí našich zemí.

Poválečný osud českého národa je historiky obvykle v první řadě dokládán „temnými předpověďmi“ Reinharda Heydricha. Opírají se o dva přísně tajné projevy k představitelům německé správy v Protektorátu z října 1941 a února 1942. Heydrichovy teorie nikdy nedospěly do roviny praktické realizace. Průběh válečného zápolení údajné (poválečné) germanizační plány Němců na území Protektorátu zhatil. „Vyhlazení Čechů“ se během šesti let existence Protektorátu nekonalo, ani poněmčení obyvatelstva – tedy germanizace, která je obvykle dávána na stejný stupeň jako vyhlazení - nemohla být uskutečněna ani v náznacích. O fyzickém vyhlazení Čechů či jejich totálním vysídlení po vítězství Říše koneckonců nemluvil ve svých přísně utajených projevech ani R. Heydrich.

Zato během pár posledních týdnů 2. světové války a několika málo měsíců posléze se české straně podařilo zrealizovat fenomenální „vylikvidování“ (jak tomu zcela otevřeně a veřejně říkal Beneš) jednotřetinové německy hovořící menšiny našich zemí. Tuto etnickou čistku bagatelizuje spousta lidí pojmem „odsun“, ale naučme se prosím věci nazývat pravým jménem – to se týká jak „odsunu“, tak i „vyhlazení Čechů“.

V případě vyhnání šlo jednak částečně o fyzické vylikvidování příslušníků jisté národnosti, tím že desetitisíce lidí byly jednoduše pobity nebo nechány na pospas smrti vyhladověním a vyčerpáním, tisíce byly umístěno v československých lágrech. Dále pak byli téměř všichni příslušníci etnika až na mizerné procento vyhnáni československým státem za svých domovů a okradeni o svůj veškerý majetek. Tři milióny lidí nebyly sice „odsunuty“ ze svých domovů na Sibiř nebo k Severnímu moři, ale „pouze“ do Německa a Rakouska, ale charakter důkladného etnického „očištění“ našich zemí se tím absolutně nemění. Sídelní území vyhnaných a okradených občanů bylo následovně důkladně zčechizováno, byly důsledně mazávány stopy existence původního etnika. Území bylo doosídleno lidmi (1,9 miliónem) z vnitrozemí a z východu...

Jedno je, jak už tu bylo řečeno, jisté: území Německa a Rakouska nemá zrovna dvakrát ráz nepohostinné Sibiře, ale i tak byly kroky likvidace německého etnika českou stranou efektivně zrealizovány a svým dopadem přesáhly i ty nejextrémnější myšlenkové germanizační pochody v hlavách „katů českého národa“, K.H.Franka či R. Heydricha, jak dnes dokazuje všem běžně dostupná literatura. A tato skutečnost je o to brizantnější, že u dvou posledně jmenovaných osob jde o představitele zavrhovaného a opovrhovaného „nacismu“, kterému se přičítá zodpovědnost za všelijaká „zvěrstva“, zatímco genocida německého obyvatelstva v našich zemích proběhla z pozice „obnoveného demokratického Československa“ a jeho národní revoluce. A představiteli současného Česka je nadále pardonizována, bagatelizována a ospravedlňována a většina obyvatel země se s tím ztotožňuje.

Vylikvidovali jsme v našich zemích němectví pohodlněji, než to měli v úmyslu němečtí národní socialisté – nebabrali jsme se s nějakou čechizací, ale rovnou jsme milióny „sudeťáků“ „odsunuli“ mimo zem. Hotovo, a bylo etnicky vyčištěno bez nějaké pracné a zdlouhavé čechizace! Ostatně jsme mezi sebou nechtěli mít žádné „počeštěné skopčáky“, kam by jsme pak asi s takovou přišli? Pěstovat si doma nějaké budoucí kolaboranty, to raději v žádném případě. Němci „to“ přeci mají v krvi, s tímto národem se přeci nedá žít společně, je to „pouze jediná lidská nestvůra“, jak hlásal Beneš (12.5.1945). Naučit je česky a vychovat k češství by pranic nepomohlo. Takže hezky „heim ins Reich“ s nimi!

A teď od neúprosné reality k historické scifi. Představme si, že by tenkrát po německé porážce v roce 1945 vstoupil na scénu nějaký ten český pendant K.H.Franka či R.Heydricha, který by přišel s alternativním návrhem umírněnějšího řešení „sudetoněmecké otázky“. Říkejme těm dvěma pánům třeba Karel Hynek Franta a Vladimír Hajdrych. Jejich návrh by spočíval v tom, že by se z území Sudet vytvořil takzvaný Československý „Protektorát Sudety“, kde by tamějším obyvatelům byla dopřána ve velké míře národní autonomie a byla by zavedena i vlastní měna. Ovšem zahraniční politiku a s tím související otázku armády, obrany a svrchovanosti, by de facto určovala Praha. Museli bychom v sudetském protektorátu ale zavést dvojjazyčné nápisy, v pořadí české a pak německé. Úřední řečí by byla čeština a němčina. „Sudeťáci“ by měli i vlastní policii a malé vládní sudetoněmecké vojsko. Na pár rozhodujících míst bychom dosadili naše Čechy, ale úřednický aparát by si tvořili z naprosté většiny sudetští Němci sami. Sudeťáci by se museli politicky držet kurzu, který bude udávat Praha, a museli by být naprosto loajální k Československu, dále by si měli hledět práce a pečlivě hospodařit ve svých fabrikách a na svých polích, aby Československo jen vzkvétalo. Odstranili bychom u nich definitivně nezaměstnanost a zapojili je do našeho sociálního sytému. Jejich zboží a služby by našly u nás v Československu dobré odbytiště, firmy by si nemohly stěžovat na nedostatek zakázek a zemědělci by si mnuli ruce nad tím, jak mají zajištěn trvalý odbyt svých produktů. Ale raději bychom sudeťákům preventivně neumožnili sloužit v československé armádě, alespoň do té doby, než by se zbavili svého zakořeněného nacionalistického separatistického myšlení. Namísto vojenské služby v československé armádě, kterou by povinně museli vykonávat všichni Češi, bychom mladé ročníky sudeťáků na určený čas povinně nechali pracovat v českých továrnách, na českých polích a stavbách. Samozřejmě za zákonnou odměnu a jejich postavení by se prakticky nelišilo od postavení českých dělníků. Mladé sudeťáky by si odpovědní sudetští Němci organizovali v „Kuratoriu pro výchovu mládeže v Sudetech“, kde bychom je smýšlením „vedli do Československa“, tak aby budoucí generace Sudetoněmců byla vychovávána ve stejném vlasteneckém duchu jako česká mládež. Sudeťáci by ve svém protektorátu mohli nadále neomezeně rozvíjet svou kulturu, proti případnému separatismu a politické opozici (která doufejme bude slabá, pokud ji zrovna nebudou rozjitřovat západní Němci a nějací sudeťáčtí exulanti zvenčí) však musíme v každém případě tvrdě zakročit.

Každopádně by po několika desetiletích čechizačního tlaku sudetští Němci sami dobře pochopili, že je pro ně praktičtější a výhodnější předávat svým potomkům češtinu jakou svou mateřštinu a my bychom sudetoněmecký problém zřejmě jednou provždy vyřešili, „sudeťáci“ by vlastně byli jednoho dne jedni z nás - avšak s výhradou, zčechizovat by se automaticky nemohli všichni sudetští Němci, u některých by to prostě nešlo. Čech Vladimír Hajdrych by odhadl, že kolem 60 % sudetských Němců je čechizovatelných. Ve svém přísně tajném projevu před uzavřeným publikem, před českými správci Sudet, by prohlásil:

„Musím dostat obraz celého sudetoněmeckého obyvatelstva a pak mohu říci, to jsou lidé, kteří jsou rasově dobří a dobře smýšlející, ty můžeme počeštit. Pak máme druhé, to jsou protipóly, rasově příliš germánské a špatně smýšlející, tyto lidi musíme dostat ven, třeba je odsunout. Potom zůstává uprostřed jen střední vrstva, kterou musím přesně přezkoušet. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé rasově příliš germánští a slovansky vypadající špatně smýšlející. U dobře smýšlejících rasově špatných se to bude muset udělat tak, že je nasadíme na práci někde v české části Československa nebo nějak jinak a postaráme se, aby neměli děti. Potom zůstanou zbývající, vzhledem nám velmi podobní, špatně smýšlející. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž to je dobrá vedoucí vrstva. U jedné části rasově dobrých, špatně smýšlejících, nezbude, než abychom je zkusili usídlit někde v čistě českém prostředí, počeštit je a převychovat, nebo, když to nepůjde, tak je nakonec postavit ke zdi. Primární je ovládnutí Sudet a definitivní podmanění tohoto prostoru. Tento prostor Sudet musí být český a Sudetský Němec v tomto prostoru už koneckonců nemá co pohledávat.“

Mnozí zajisté poznávají, že jsem (záměrně) „obrátil naruby“ jednu z tajných řečí Reinharda Heydricha. Poněkud jsem povolil uzdu své fantazii. Samozřejmě, toto srovnání má své mouchy, pokulhává a je trochu hloupé. Čtenář najde na uvedeném „porovnání“ brzy několik kosmetických chyb. Můj pokus není dokonalý. Ale místy je patrné, že některé pasáže vymyšleného projevu Čecha Hajdrycha jakoby z oka vypadly projevům některých československých představitelů, zejména z roku 1945, kde byla řeč o „odněmčení“ našeho pohraničí. A právě tyto projevy dostaly nakonec reálnou podobu, včetně fyzické likvidace sudetských Němců a „rozptylu Němců“ po území Československa.

Stejně tak si pouze s obtížemi můžeme zodpovědět otázku, jestli by bývala byla pro řešení sudetoněmecké otázky po roce 1945 v Československu „humánnější“ představa navržená mnou vymyšlenou postavou Vladimíra Hajdrycha, anebo ten způsob, který známe v podobě tvrdé a nefalšované reality vyhnání sudetských Němců z Československa. Jisté je, že krajně nehumánní je obojí.

Na druhou stranu ani takový skutečný K.H.Frank ve svých úvahách nedošel tak daleko, aby po úspěšném dovršení války (kdy tedy kdy už by neměl oprávnění běžně uváděný „argument“, že Čechy bylo potřeba šetřit pro válečný průmysl) prosazoval násilné vyhnání prakticky všech Čechů na základě národnostní příslušnosti, jejich svévolné vraždění a kompletní oloupení o majetek! A to ještě během tak krátkého časového úseku, jak se tomu dělo v případě vyhánění sudetských Němců (kterých bylo pouze 2x méně než Čechů.)

V létě 1940 totiž psal K.H.Frank do říšského kancléřství:

„Totální vysídlení 7,2 miliónů Čechů považuji za neproveditelné, a) protože není k dispozici prostor, kde by bylo možno opět je usídlit; b) protože nejsou k dispozici němečtí lidé, kteří by mohli ihned zaplnit uprázdněný prostor; c) protože vysoce civilizovaná, hospodářsky a dopravně technicky vysoce citlivá země v srdci Evropy nesnese, aby její funkce byla porušena, nesnese žádné vakuum; d) protože lidé jsou říšským kapitálem a v nové říši nemůžeme postrádat pracovní sílu 7 miliónu Čechů; e) protože je působení takového šoku na jiné národy jihovýchodu pravděpodobně nežádoucí.“ Dále pak rozvíjí: „Úspěšné asimilační pokusy dřívějších staletí, čímž vznikla výše popsaná rovnost rasové úrovně miliónů Čechů s Němci, a přitažlivá síla nové říše umožňují a způsobují, že se zdá pravděpodobným přivést několik miliónů Čechů ke skutečné změně národnosti.“

Svobodný pán von Neurath se současně v korespondenci, která byla předána Vůdci, názorově připojil:

„Nejradikálnějším a teoreticky nejdokonalejším řešením problému by bylo totální vysídlení všech Čechů z této země a její osídlení Němci. Toto řešení však není možné, protože není dost německých lidí, aby bylo možno ihned naplnit všechny prostory, které budou patřit v dohledné době k velkoněmeckému prostoru… Aby však bylo dosaženo cíle, tj. zaplnění tohoto prostoru německými lidmi, k tomu není totální vysídlení Čechů ani nutné. Při podrobném prozkoumání obyvatelstva dnešního území Protektorátu je člověk překvapen velkým počtem plavovlasých lidí s inteligentními tvářemi a dobrou stavbou těla, lidí, kteří by sotva byli v nepříznivém smyslu nápadní i ve středoněmeckém a jihoněmeckém prostoru, nemluvě ani o východolabském prostoru.“

Myšlenka totálního vysídlení Čechů byla teda zásadně odmítnuta. Jaký pocit by se asi Čechů dnes zmocňoval, kdyby byli za války násilně téměř všichni vyhnáni ze svých domovů dejme tomu na Slovensko či do Generálního gouvernementu a museli ponechat veškerý svůj majetek na místě Němcům? Kdyby byli Češi vyzváni, aby do 24 hodin opustili své domovy a byli soustředěni do sběrných lágrů, označováni na ošacení viditelným nápisem „Tsch“ a kdyby jich tisíce během tohoto „odsunu“ byly zmasakrovány? A kdyby se současná německá a rakouská vláda k tomuto „odsunu“ stavěla tak, že o něm prakticky nechce moc slyšet a odvolávala se na morálku tehdejší doby?...

Původně jsem ale chtěl mluvit o „obětech“ germanizace, k čemuž mě inspiroval rozhovor Pavla Kohouta pro Lidové noviny. Jak už bylo na jiném místě zdůrazněno, výchozí situace poněmčených vídeňských Čechů se podstatně lišila od té v Protektorátu. Nás ale v této chvíli bude znamenat konečný efekt, který stojí v přímém rozporu s často kolportovaném „vyhlazením Čechů“.

(Závěrečná část vyjde 5.8.2009)