Jan Šinágl obviněn za popírání údajného genocidia na českém národě za Protektorátu

Ústav pro studium totalitních režimů vykonstruoval "odborné vyjádření" o spáchání genocicidia na českém národě
Lukáš Beer

Několikanásobné navyšování počtu obětí tzv. heydrichiády v tisku či tvzení
o "300.000 Čechů" jako "obětech německého nacismu" apod. - zkreslování
historie a lživé údaje týkající se moderních dějin jsou v naší zemi beztrestně na
denním pořádku. Na druhou stranu existují v Česku lidé, kteří mají snahu
potlačit pokusy o korekci těchto historických nepravd vyhrožováním trestní-
ho oznámení kvůli zpochybňování údajného genocidia na českém národě.

Jak na svém blogu v uplynulých dnech informoval publicista a právník Tomáš Pecina, bylo známému aktivistovi Janu Šináglovi doručeno obvinění pro přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 Tr.Zk., jehož se měl dopustit publikací dvou článků. V usnesení Krajského ředitelství policie Středočeského kraje ze dne 29. června 2012 se uvádí, že obviněný na svých webových stránkách zveřejnil dva články, ve kterých „hrubým způsobem zpochybňoval zločiny nacistů spáchané proti českému národu na území Protektorátu Čechy a Morava v období od nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora v roce 1941 a v době následující po atentátu na Reinharda Heydricha“.

Slib věrnosti Říši (8.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942 - Praha 24. června 1942 - Olomouc 27. června 1942
Lukáš Beer
Sv. Antonínek, 28. června 1942

Starosta Ostrožské Lhoty František Krchňáček s Jankem Úprkou z Národo-
pisné Moravy vítají společně se dvěma dívkami ministra Emanuela Moravce.
 Po válce byl Krchňáček potrestánza "propagaci nacismu" pokutou
ve výši 200.000 Kčs.

Římskokatolické poutní místo Svatý Antonínek se stalo za druhé světové války několikrát místem shromáždění, jejichž poselstvím bylo manifestování podpory Velkoněmecké říši. Zejména po zatčení původního protektorátního předsedy vlády Eliáše a po pádu jeho vlády získávali v tomto kraji čím dál větší vliv funkcionáři patriotské Národopisné Moravy. Např. při pouti dne 14. června 1941 byla zorganizována proněmecká manifestace. Moravské Slovácko se stalo i jedním z dalších míst, kam zavítal ministr Emanuel Moravec na své cestě po českých a moravských městech v červnu roku 1942, v rámci které české obyvatelstvo manifestovalo svou věrnost Říši.

Slib věrnosti Říši (7.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942 - Praha 24. června 1942
Lukáš Beer
Olomouc, Andrův stadion 27. června 1942

Po projevech v řadě českých měst uspořádala vláda Protektorátu manifestační projev také v Olomouci, který proběhl v sobotu 27. června v 16 hodin. Andrův sportovní stadion, kde se manifestace konala, se začal zaplňovat hodinu před zahájením. Na manifestaci se sjelo zejména množství pracujících z celé Hané a čekání jim zpříjemňovala policejní hudba. Sešlo se na 60.000 účastníků a jako první se chopil slova kovodělník Vaňhara a po něm promluvil šéfredaktor Lidových listů Jan Scheinost a po něm ministr Emanuel Moravec. Je úctyhodné, že Moravec i přes těsný program svých projevů na masových manifestacích, na kterých vystupoval v naprosto krátkých časových intervalech, dokázal i přes některé opakované a variované fráze poselství svých řečí tematicky velmi obměňovat. Zatímco Jan Scheinost se zaměřil zejména na katolicky smýšlející vrstvy národa, útočil Emanuel Moravec v Olomouci tentokráte mj. i na údajný sociální podtext úsilí londýnské emigrace o znovunastolení demokratických poměrů, spočívající ve snaze vrátit se k příznivým finančním zdrojům politických funkcionářů v parlamentarismu. Moravec také nastínil ekonomické vyhlídky českomoravského prostoru po vítězství Německa a vyprávěl o svém prvním setkání s Adolfem Hitlerem a o dojmech, které na něho Vůdce zanechal.

Slib věrnosti Říši (6.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942
Lukáš Beer
Praha, Národní divadlo 24. června 1942

Pozoruhodně malou pozornost věnoval proklamaci věrnosti Říši českými herci dne 24. června 1942 ve srovnání s velkými manifestacemi jako např. v Praze a v Brně, považovanými za elitu národa, ve svých komentářích domácí český tisk. Shromáždění v budově Národního divadla se pochopitelně nedalo sice měřit s desetitisíci manifestantů na volných prostranstvích, nicméně účast veřejnosti velmi dobře známých a jí oblíbených osobností jako Karel Höger, Jaroslav Vojta, Vlasta Burian, Lída Baarová, Eduard Kohout, Václav Vydra nejst., Zdeňka Baldová, Bedřich Karen, Zdeněk Štěpánek, Ladislav Pešek, Josef Kemr aj. zajišťovala nezanedbatelnou záruku psychologického účinku. Ve stejný den proběhlo na území Čech a Moravy několik menších organizovaných manifestací, jako např. v Pardubicích, kde se odpoledne sešlo řemeslnictvo z šesti východočeských okresů, nebo v Brně, kam se dostavilo šest tisíc příslušníků obchodnictva brněnského kraje. V Berouně se v těchto dnech konalo shromáždění více než 1400 řemeslnických mistrů z Podborska, v Plzni přísahalo přes 2800 řemeslnických funkcionářů „věrnost Říši bez výhrad“, podobně ve Strakonicích 1200 účastníků a v Kolíně 1100 osob.

Slib věrnosti Říši (5.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942
Lukáš Beer
Hradec Králové, 23. června 1942

Po necelém měsíci trvání stanného práva se u české veřejnosti začala pomalu projevovat únava a s ní související otupělost jak k propagandistickému působení, tak i k každodenním zákrokům úřadů. Tak si lze vysvětlit, že informace o zlikvidování obce Ležáky, uveřejněná ve dnech 25.-26. června 1942 v tisku čtyřmi větami úředního prohlášení, neměla u české veřejnosti ohlas srovnatelný s Lidicemi. Je znám i Frankem iniciovaný pokyn, aby „byli stříleni jen skuteční viníci“. Dodnes méně povědomé jsou případy poprav osob, které učinily křivé obvinění vůči jiným Čechům, jako například poprava Josefa Vítka z Babic (okr. Hradec Králové), který z osobní nenávisti udal svého známého pro nedovolené držení zbraně. Šetřením německé Tajné státní policie se však zjistilo, že tuto zbraň do bytu udaného záludně podstrčil sám Vítek. Zastřelen byl také Silvestr Novák z Říčan u Prahy, který u Gestapa falešně obvinil své známé v souvislosti s atentátem na Heydricha. Je překvapující, že tento postup německých úřadů se nestal vděčným námětem pro komentáře protektorátních novin, a to i přesto, že česká veřejnost popravy Vítka a Nováka schvalovala.

Zná Václav Klaus norský Telavåg?

V „prvních Lidicích“ měsíc před uskutečněním atentátu na Heydricha umírali nordičtí lidé
Lukáš Beer
Klausův projev v Ležákách pravděpodobně u nás leckdo považuje za kabrňácký čin, který díky dosavadním bohatým zkušenostem s tímto politikem ostatně svým způsobem ani nepřekvapil – letos se však naprosto postradatelné útoky současného českého prezidenta na adresu sudetských Němců a ospravedlňování vylikvidování německého živlu v českomoravském prostoru po válce vyjímají vedle předcházejícího omluvného gesta spolkovoněmeckého prezidenta Joachima Gaucka k 70. výročí likvidace českých obcí Lidice a Ležáky jako reakce hodná mentálně méně obdařeného jedince, jenž velkoryse pojatou upřímnou omluvu považuje očividně za známku slabosti a ústupku druhé strany, kterých je třeba hned patřičně využít. Jedni dnes českému prezidentovi nadšeně tleskají a přitakávají k tomu, že se český Pepík zase konečně chytil toho správného okamžiku, jak „jim“ to nandat - těm druhým svítá, v čem spočívá celková ubohost Pepíkovy zákeřné vychytralosti.

Ambasády USA a Izraele podporují letošní průvod exhibicionistů Prahou

Letošní homosexualistické slavnosti v Berlíně ve znamení politického nátlaku a falšování dějin

Ambasády Izraele a USA mezi partnery pražského průvodu homo-
sexuálů, leseb a osob trpících sklony k sexuální perverzi.

 
S podporou pražského primátora Bohuslava Svobody se na polovinu srpna chystá druhé pokračování importovaného „festivalu“ homosexualistického aktivismu, tzv. Prague Pride. Součástí oslav je exhibicionistický průvod homosexuálních aktivistů a lidí, kteří touto formou ukájí svou potřebu stavět svá nejrůznější postižení a onemocnění na odiv. Průvodu se však účastní i celá řada lidí, přicházejících z jiných motivů. V rámci oslav se také konají i trhy, kde se prezentují také uskupení zaměřující se na nejrůznější sexuální perverzi (tzv. „kožeňáci“). Záminkou pro konání akce je údajná diskriminace sexuálně odchylkově založených jedinců, ačkoliv Česká republika patří v tomto ohledu mezi naprosto nejliberálnější země světa. Mimo to představuje Česká republika už několik let významný zdroj homosexuálního pornoprůmyslu a vyhlášený ráj homosexuální prostituce. Homosexualitická propaganda si našla místo i v pravidelném vysílání veřejnoprávní televize (pořad Queer). Kritikové homosexualistické propagandy se nestaví v žádném případě negativně vůči sexuálně odchylně založeným či jinak postiženým jedincům (jako transsexuálům aj.), kteří jsou přijímáni jako rovnoprávní, nýbrž odmítají zneužívání tohoto založení či dispozic ze strany různých iniciativ a uskupení k politicko-kulturním nátlakovým akcím, které ve svém důsledku destruktivně ovlivňují a ohrožují hodnotové a morální vnímání uvnitř národní pospolitosti. (Nutno dodat, že homosexualistickou propagandu odmítavě vnímají i samotní mnozí homosexuálové a distancují se od ní). Homosexualistická propaganda není v České republice prozatím postavena mimo zákon.

Jmenný seznam osob odměněných za pomoc při dopadení vrahů Heydricha

Mezi koho a jak byla konkrétně rozdělena odměna ve výši 20 miliónů korun? Božena Volfová věnovala část své odměny „pozůstalým po padlých kamarádech SS“
Lukáš Beer

Pohřeb R. Heydricha (Praha, 7.6.1942)

Odměna v částce jednoho milionu říšských marek, vypsaná německou říšskou vládou, a další jeden milion říšských marek, vypsaný protektorátní vládou, budou v nejbližších dnech jako dík a uznání vyplaceny četným českým osobám, které pomáhaly při vypátrání pachatelů.“ Toto sdělení protektorátního tisku z 22. června 1942 vzbuzuje dodnes u všímavých Čechů otázku, kdo byli čeští lidé, kteří byli za svou pomoc při vypátrání vrahů nakonec odměněni finančními částkami anebo jaký byl jejich osud po skončení druhé světové války. Mnohé zůstane nadále bez odpovědi, ale jmenný seznam odměněných osob se zachoval v archivu, včetně údajů o finančních obnosech, které jim byly vyplaceny.

Slib věrnosti Říši (4.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942
Lukáš Beer
Tábor, 20. června 1942

Snímek z manifestace na hlavním náměstí v Táboře dne 20. června 1942.

Edvard Beneš sledoval svými diplomatickými akcemi v zahraničí dva cíle: usiloval o co nejširší uznání jeho exilové vlády a zároveň o odstranění závor Mnichovské dohody stojících v cestě jeho územním nárokům. Rusko a USA se na Mnichovské dohodě nepodílely, a tím vznikl prostor pro český výklad, že diplomatické uznání těmito zeměmi se vztahuje na stát z roku 1938. Velká Británie se ovšem na Mnichovské dohodě podílela. Proto české zahraniční vedení muselo vedle diplomatického uznání usilovat také o formální prohlášení neplatnosti Mnichovské dohody. V tom dr. Beneš narazil na velký odpor. Nikdo si zprvu nedokázal představit, že by Československo obnovené ve starých hranicích bylo životaschopnější než stát, který se na podzim 1938 zhroutil. Proto Beneš nejprve zvolil pro dosažení svých vlastních cílů objížďku přes Polsko. Na cestu svých obrovských, i když sporných úspěchů ve druhé světové válce vstoupil zpočátku nikoliv jako muž, který chtěl Rusům připravit cestu do střední Evropy, ale jako budovatel přehrady proti proniknutí bolševismu do Evropy. Tím vyšel vstříc potřebám západních mocností, které se až do června 1941 tajně obávaly vstupu Sovětského svazu do války po boku nacionálněsocialistického Německa. Západ si tehdy ještě uvědomoval, jaký problém by vznikl z převažujícího sovětského vlivu na budoucí evropské poválečné uspořádání. Těmto obavám česká exilová vláda v Londýně vyhověla dvěma demonstrativními dohodami o česko-polské konfederaci po válce. Dohoda české a polské exilové vlády z 11. listopadu 1940 uváděla 14 bodů, kterých se měla konfederativní spolupráce týkat. V následující době česko-polské výbory pracovaly na nejrůznějších věcných otázkách, aby spojeneckou veřejnost okouzlily přeludem budoucího česko-polského dualismu. Výsledek jednání byl zveřejněn 9. ledna 1942.

Slib věrnosti Říši (3.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942
Lukáš Beer
Plzeň, Hlavní náměstí  16. června 1942

Vezmeme-li v potaz pouze ty nejokázalejší a nejvýznamnější veřejné manifestace loajality k Velkoněmecké říši, pořádané na území Čech a Moravy počínaje 2. červnem a konče 3. červencem roku 1942, na kterých zároveň promlouval k řečníkům ministr Emanuel Moravec, tak si jeho slova živě vyslechlo za těchto necelých pět týdnů více než 600.000 českých protektorátních občanů. Mimo to Moravec promlouval k Čechům i v rozhlase nebo např. 24. června k českým umělcům v Národním divadle. Kromě těchto velkých shromáždění byly ze všech krajů Protektorátu hlášeny po celou dobu tohoto období drobnější manifestace, jimiž oficiálně měly odsuzovat atentát všechny složky českého národa, jeho jednotlivé zájmové skupiny, sdružení a korporace apod. Jenom pro obrázek - během 12. června 1942, tedy pouze během jediného dne, proběhl velký počet takovýchto manifestací: jako např. schůze správní komise lékařské komory, manifestace českých odborových vedoucí zaměstnanců Českomoravského filmového ústředí, v Praze se taktéž sešli zaměstnanci několika pojišťoven a osazenstvo veřejných skladišť, zaměstnanci Zemského svazu okresních sdružení chovatelů hospodářského zvířectva v Čechách, dále zaměstnanci cukrovarů, několika nakladatelských společností, dále pražští včelaři, v Brně zase např. zaměstnanci pojišťovací banky Slavie, ve Zlíně byly ve všech budovách Baťových závodů vystaveny kondolenční listiny a v Praze se například ještě konala smuteční schůze obchodní komory.

Slib věrnosti Říši (2.)

Předcházející díl: Praha 2. června 1942
Lukáš Beer
Brno, Zelný trh 12. června 1942

Podobně jako předtím Pražané, bylo i české obyvatelstvo moravské metropole předem informováno denním tiskem a rozhlasem o konání chystané velké manifestace v centru Brna, pořádané protektorátní vládou: „Čechové! Dostavte se na velký manifestační projev českého lidu, který se koná v pátek 12. června o 19. hodině na Zelném trhu v Brně. – Promluví ministr školství a ministr lidové osvěty, Emanuel Moravec. Od 18. hod. koncertuje hudba vládní policie.“ (Moravské Slovo, 12. června 1942, str. 1). Na jiném místě bylo účastníkům „manifestačního projevu českého lidu“ v Brně doporučováno, aby se na Zelný trh dostavili včas: „Přijdete-li již o 17. hodině, budete mít možnost zajistit si vhodné místo a vyslechnout koncert hudby vládní policie. Vyhnete se zbytečné tlačenici a návalu a ulehčíte také službu dopravním podnikům i pořadatelům.“

Bývalí rakouští ministři zahraničí podpořili Darabose: „Izrael se smí kritizovat“

Alois Mock: „Izraelský útok by měl nedozírné následky i pro Evropu“ 

Alois Mock byl rakouským
ministrem zahraničí v letech
1987-1995.

Současný rakouský ministr obrany, sociální demokrat Norbert Darabos nedávno v novinovém interview pro Die Presse kritizoval vyhrožování Izraele vůči Íránu a izraelského ministra zahraničí Avigdora Liebermana označil za „nesnesitelného“. Rakouský ministr zahraničí, lidovec Michael Spindelegger v reakci na to prohlásil, že Darabosovy názory jsou pouze soukromého charakteru a neodráží oficiální stanovisko spolkové vlády. Centrum Simona Wiesenthala ovšem Darabosovi nejenže vytýkalo „moderní antisemitismus“, ale požadovalo, aby rezignoval na svou funkci. A Izraelitská obec ve Vídni z Darabosovy kritiky izraelské politiky dokonce usoudila, že ministr má „zřejmě problémy se žijícími Židy“.

Za Norberta Darabose se ovšem nyní postavili dva bývalí rakouští ministři zahraničí – Alois Mock a Erwin Lanc. (Lidovec Mock vykonával funkci v letech 1987-1995 a je považován za „otce vstupu Rakouska do EU“. V červenci 1989 společně se svým maďarským kolegou na rakousko-maďarských hranicích symbolicky přeťal „železnou oponu“ a záběry z této události prošly tehdy celým světem. Sociální demokrat Erwin Lanc zase působil ve funkci ministra v letech 1983-1984.)

Slib věrnosti Říši (1.)

Lukáš Beer
Praha, Staroměstské náměstí 2. června 1942

Atentát je anglická práce“, psal dne 3. června 1942 SS-Sturmbannführer Martin Paul Wolf (nar. 1908), šéf IV. oddělení Úřadu říšského protektora pro kulturní politiku, SS-Obergruppenführerovi Dietrichovi, šéfovi říšské tiskové služby ve Vůdcově hlavním stanu. Wolf přinesl do způsobu vedení propagandy v Protektorátu jako nástupce Karla von Gregoryho novou dynamiku. Propaganda byla řízena na území Protektorátu právě oddělením pro kulturní politiku na Úřadu říšského protektora. Když dva dny po útoku na Heydricha zvažoval Martin Paul Wolf plán propagandistických opatření pro nejbližší dobu, konstatoval, že celkový plán propagandistických akcí může být sestaven teprve „až proběhnou rozhovory o skutečných opatřeních vlády“. Wolf se v předloženém plánu rovněž přimlouval, aby bylo urychleně započato propagandistické zpracování již dříve ohlášené záležitosti, jako byla správní reforma, zavedení povinné služby mládeže, rekreační akce pro české zbrojařské dělníky a další. Wolf formuloval své hodnocení pozadí atentátu na Reinharda Heydricha v interním sdělení šéfovi říšské tiskové služby takto: „Jedná se jednoznačně o ojedinělou akci, která byla pečlivě připravena a nemá jakoukoliv souvislost se všeobecnými politickými náladami a postoji českého obyvatelstva..“

Předběžná odpověď České televize

V pátek 1. června 2012 zaslal pan Ladislav Richtr z Diváckého centra České televize informaci, že e-mail („Otevřený dotaz České televizi“ ze dne 18. května 2012) týkající se zpravodajství ČT o pobytu britského pastora Wernera Odera v České republice v roce 2010 byl mezitím předán do Redakce zpravodajství, kde bude zpracován. Pan Richtr tímto také zažádal o trpělivost, jelikož jde o pořad staršího data a vážící se k archivu z roku 2010. O dalším vývoji budou čtenáři NAŠEHO SMĚRU informováni. (-lb-)

Volání krve

Méně známý fakt o známé mučednici proizraelských kritiků islamizace Evropy, Elisabeth Sabaditsch-Wolffové
Lukáš Beer 

Elisabeth Sabaditsch-Wolffová a
Geert Wilders - podpora Izraele a
uctívání údajných evropských
"židovsko-křesťanských tradic"
patří neodmyslitelně k jejich poli-
tickým aktivitám a cílům.

Na jedné straně „naše“ svobodná, demokratická Evropa, kam zákonitě patří tradiční „západní hodnoty“ a kde jsou hluboce zakořeněny „naše židovsko-křesťanské“ tradice, a na straně druhé - v naprostém protikladu s naší kulturou - rozpínající se světový islám – skutečná největší hrozba 21. století, nebo také „islamofašismus“ a islámský terorismus, jehož nebezpečí potencionálně dřímá v podobě přistěhovalců islámského původu v Evropě, jejichž cílem, resp. cílem radikálního islámu je postupná islamizace a ovládnutí Evropy. A pak je tu Izrael, statečný židovský stát, ve skutečnosti bránící naše hodnoty a v neposlední řadě Evropu samotnou, „naše“ bašta demokracie a západních hodnot, „naší“ kultury. Stát, kterému proto náleží maximální podpora v obraně proti „islamofašistům“. Izrael chrání Evropu a proto musí Evropa bránit Izrael, proto milujeme Izrael, my jsme Izrael. Ten, kdo je proti Izraeli a kritizuje jej, je pokrytec (v „českém“ podání je to „Mnichovan“). My společně s Izraelem na straně jedné, světový islám na straně druhé. „Levičáci“ tradičně podporují příliv islámských přistěhovalců do Evropy a starají se o to, aby tu islám zdomácněl i včetně s jeho „netolerantními“ a „nedemokratickými“ rysy, a jsou to také „levičáci“, kteří tradičně nenávidí stát Izrael a nadržují islamofašistům. „Levičáci“ a socialisté jsou tedy zodpovědní za islamizaci Evropy a zákonitě jsou i proti „naší“, v podstatě vlastenecké podpoře státu Izrael. S „levičáky“ je si za jedno také „nacistická svoloč“ ve své nenávisti vůči Izraeli, ve svém antisemitismu. Islám je totalitární ideologií stejně jako komunismus a nacismus, jenom s náboženským obalem. Braňme se proti expanzi středověké islámské totality!..Tak lze několika slovy v kostce vystihnout smýšlení a způsob argumentace „kritiků politické korektnosti“ a „kritiků islámu“ v řadách demoliberální (nejen populistické) evropské „krajní pravice“.

Teunerovo zúčtování s první republikou a Masarykem

Český sebevědomý nacionalismus a český šovinismus nejsou dle Teunera totéž

MUDr. František Teuner (na fotografii vpravo) na shromáždění Vlajky v
pražské Lucerně, které proběhlo v prosinci 1940. Hovoří Jan Rys-Rozsévač.

Dr. František Teuner patřil ještě před svou érou působení v Mládeži Vlajky k ostrým kritikům první československé republiky a kultu prezidenta Masaryka. Teuner se ve svých výkladech nejraději obracel k mládeži. Své představy o novém uspořádání společnosti vyložil v letáku Národní mládež z roku 1934. V letáku navrhoval zrušit Senát a vytvořit stavovský parlament, v němž by byly zastoupeny jednotlivé profesní skupiny. Navíc chtěl ustavit stav duševních povolání, stav distribuční (obchod, peněžnictví, doprava) a stav vojenský. Škola za první republiky podle něj mládež jen kazila. Učitelé prý byli Masarykovi otrocky oddaní a ovlivňovali v jeho duchu vesnice a města. Pěstovali kult malosti a prostřednosti. Pouhé dvě hodiny němčiny neumožňovaly poznat německou kulturu. Žádal, aby děti byly už od školky vedeny k „sebevědomému nacionalismu“, aby byly ze školy vymýceny psychotechnické experimenty, také marxismus a protináboženské tendence. Teuner byl přesvědčen, že vznik Československa byl osudným omylem, byl prý provázen myšlenkovým chaosem a lží o třistaleté porobě Čechů v habsburské říši. „Masaryk, stal se téměř bohem, uzavřel české dějiny politické a kulturní, neboť jím bylo dosaženo nejvyšší mety a k jeho politické autoritě nebylo co dodat.“ Masaryk prý nechal vlastenectví rozplynout v kosmopolitním humanismu a v republice vládlo demokratické bahno a charakterové bezvětří. Bez stranické protekce nemohl mladý člověk ničeho dosáhnout, na schopnostech a snaze prý málo záleželo.

Ve vlastní věci: Aktualizace dosavadních dílů seriálu o Kuratoriu

Počínaje dneškem byla zahájena postupná aktualizace některých dosavadních dílů seriálu o Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Aktualizační úpravy se budou především týkat rozsáhlého doplnění a upřesnění textů a při té příležitosti také drobných korektur případných překlepů či grafických nesrovnalostí. Cílem je také postupné dosažení přehlednosti a tematické systematičnosti v rámci obsáhlého seriálu. Postupným doplňování údajů z nově získaných informačních a dokumentačních zdrojů bude pak čtenářovi poskytnuta co nejkonkrétnější informace, která by zároveň měla pro něho být i atraktivní. Tyto intenzivní úpravy budou probíhat přibližně během následujících 4 dnů a jejich zpřístupnění na stránkách bude jednorázové – při té příležitosti vyjde na NAŠEM SMĚRU přehledný článek, ve kterém bude uvedeno, kterých dílů se aktualizace týkala a co bylo jejím obsahem. Po aktualizaci dosavadních dílů bude pak následovat zveřejnění nového, dlouho očekávaného dílu seriálu. Redakce žádá čtenáře a především příznivce seriálu o pochopení, že vzhledem k  časové náročnosti úprav nemohou být na stránkách přibližně po následující 4 dny uveřejněny žádné jiné příspěvky – vyjma případů, kdy si aktuální dění vyžádá případnou reakci či v případě zveřejnění příspěvku z externího zdroje. (-lb-)

Židé útočí na rakouského ministra obrany – a opět ubírají "svému" holocaustu na vážnosti

„Dnešní fašismus neříká: ,Já jsem fašismus.´Ale říká: ,Já jsem antifašismus.“ (Ignazio Silone)
Lukáš Beer

Rakouský ministr obrany Norbert Darabos
upadl v nemilost nejen rakouských Židů,
ale i známého Centra Simona Wiesenthala:
to požaduje jeho odstoupení z funkce.
(Foto: Rakouské spolk. ministerstvo sportu)

Zatímco oficiální představitelé Izraele doposud mlčeli k vyslovení kritického názoru na kontroverzního izraelského politika Avigdora Liebermana z úst rakouského ministra obrany Norberta Darabose, nepřestávají organizace (rakouských) Židů sociálnědemokratického rakouského politika atakovat a obviňovat z „antisemitismu“. Ve středu se přidalo dokonce i známé Centrum Simona Wiesenthala a vyzvalo ministra, aby odstoupil. Opakuje se už po nesčetněkráté známý scénář, kdy organizace Židů žijících v německy hovořících zemích vytvářejí nátlak na vnitropolitickou scénu daných zemí vytýkáním údajného antisemitismu a snaží se jí ovlivňovat dle svých představ.

Norbert Darabos se před několika dny vyjádřil v jednom novinovém interview negativně o Liebermanovi a nazval jej z hlediska jeho vlivu na izraelskou politiku „nesnesitelným“. Řekl také, že izraelští politikové se snaží odpoutávat pozornost od vlastních sociálních problémů v zemi poukazováním na vnější nepřátele – Írán a Palestince. Výhrůžky Izraele na adresu Íránu jsou navíc podle ministra „postradatelné“ a případný izraelský útok na Írán by podle něj rozpoutal velkoplošný požár z nedozírnými následky. Potud celé ministrovo "provinění".

Češi byli „odměněni“

Lukáš Beer
Za „odměnu“, za „symbolické gesto“ a za akt „mimořádné pozornosti“ označil ve svém komentáři na vlnách Českého rozhlasu česko-židovský publicista Jan Fingerland právě uplynulou návštěvu vrcholných izraelských představitelů v Praze. „Podobně velkými vládními návštěvami bývají odměňovány jen země jako je Německo“, uvádí Fingerland. Ponechme stranou, zda poskytnutí izraelské návštěvy může být z hlediska faktického a materiálního toku v rámci bilaterálních vztahů mezi Německem a Izraelem považováno za dostatečnou a atraktivní protihodnotu německých služeb či německé pomoci ve prospěch židovského státu. Fingerland tím každopádně naznačil, že hmatatelný přínos činění české vládní reprezentace pro izraelské zájmy rozhodně nebude zanedbatelný.

Otevřený dotaz České televizi

Vážení,

dovoluji si s určitým zpožděním reagovat na Váš zpravodajský pořad ze dne 2. 2. 2010 („Jeho otec zabíjel Židy. On se stal pastorem a podporuje Izrael“, odkaz: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/79787-jeho-otec-zabijel-zidy-on-se-stal-pastorem-a-podporuje-izrael/), které přineslo „Studio 6“ kanálu ČT24.

Aktualizace článku "Od Tater po Kavkaz"

Původní článek o znovuvydání obrázkové publikace Od Tater po Kavkaz byl nyní aktualizován fotografickým doplněním a dalším obsáhlejším popisem obsahu knihy. (-lb-)

Příčiny, důsledky a východiska z krize: Andreas Clauss bude přednášet v Praze

Související texty: Andreas Clauss: "Byl jsem neoliberálním systémovým idiotem" - Andreas Popp: Brot und Spiele

Andreas Clauss bude v Praze přednášet na téma „Banky a peníze“ s podtitulem „O čem se nemluví a co byste měli vědět“. Poutavým a zároveň faktickým způsobem upozorní na souvislosti kolem nás, které by nám neměly uniknout. Rozebere pozadí finanční a hospodářské krize a zdůrazní důvody, proč k ní muselo dojít. Popíše, jak se krize z Ameriky dostala do Evropy a nastíní, jaký vývoj lze čekat do budoucna. Ačkoliv se přednáška týká bezesporu vážných témat, Andreas Clauss je dokáže podat srozumitelně, zábavně a tak živě, že se zároveň pobavíte. „Andreas Clauss dokáže mnoha lidem zábavnou formou zpřístupnit jinak složitou problematiku finanční krize. Lidé tak mnoho pochopí a dostanou tak možnost konečně o svém majetku rozhodovat sami. To je asi nevýznamnější přínos jeho přednášek“, vysvětluje Pavel Ryba, ředitel společnosti Golden Gate CZ, která je hlavním partnerem akce. Andreas Clauss se pohybuje v oboru finančnictví již od roku 1990, píše knihy, je ředitelem firmy Novertis Invest GmbH a podporoval vznik a vývoj velkého množství firem. Clauss je hlavním představitelem fyzické ekonomie, může být označen také za kritika dosavadních finančních systémů a bankovního a ekonomického „heretika“. Momentálně se snaží cestou přednášek o makroekonomických a fyzioekonomických procesech předat některé z cenných zkušeností a názorů, které za celou dobu svého působení v oboru získal. Přednáška se bude konat ve Velkém sále paláce Lucerna, 27. května 2012 od 16 do 19:30 hod. Vstupenka stojí 500 Kč a jejich prodej zajišťuje portál Vstupenkov.cz. Celou akcí provází známý český herec Jaroslav Dušek. Překlad do českého jazyka je zajištěn.

Homosexualistická propaganda si přisluhuje falšováním dějin Třetí říše

Lukáš Beer
Citát z říše bajek a výmyslů: „Po dlouhých přípravách a sporech byl v Berlíně odhalen památník homosexuálům, kteří se stali oběťmi holocaustu. Podle odhadů uvěznili nacisti přes padesát tisíc gayů a lesbiček a téměř deset tisíc jich zahynulo v koncentračních táborech. Okénkem ve stěně mohutného kamenného památníku (3,6 x 1,9 metru) mohou návštěvníci sledovat video zobrazující dva líbající se muže, které běží ve stále se opakující smyčce… Proti videu se ohradily lesbičky s tím, že je vyřazuje ze hry. Řešení se našlo poměrně snadno: jednou za dva roky bude film obměňován a líbající se muže budou střídat líbající se ženy…. Obecně nemám památníky příliš v lásce, ale tenhle mi připadá jako dobrý nápad. Ukazuje škálu postojů k homosexuálům: na jednom konci škály jsou vraždy v koncentračních táborech, na druhém přijetí homosexuality jako rovnoprávné s heterosexuální orientací. A někde mezi tím jsou zákony trestající homosexualitu ještě dnes, nebo třeba názory Václava Klause na registrované partnerství.“ Potud redaktor Reflexu Michal Komárek před několika lety v reakci na odhalení Památníku homosexuálů pronásledovaných za nacionálního socialismu v květnu roku 2008 v Berlíně. Jednalo se již o 16. objekt, který byl na území Německa od roku 1984 odhalen jako památník obětem stíhání homosexuálů v letech 1933-1945.

Od Tater po Kavkaz

V Německu vychází znovu slovenská obrázková publikace z roku 1943, která dokumentuje tažení slovenské armády na východní frontě. - Video: film "Od Tatier po Azovské more"
Lukáš Beer

Fotografie Jozefa Cincíka z let 1941-1942, dokumentující
působení slovenské armády na východní frontě, vyšly
původně roku 1943 v publikaci na Slovensku. Tato publi-
kace nyní nově po 70 letech vychází v Německu. 

Před třemi a půl lety (v listopadu 2008) probíhala ve Slovenském národním muzeu (mj. ve spolupráci se Slovenským národním archivem) výstava vojenského fotografa Jozefa Cincíka (1908-1982) pod názvem „Slovenská armáda na východní frontě“. Cincík byl od roku 1932 externím fotografem a později fotoreportérem pobočky ČTK v Bratislavě. Ve Slovenské tiskové kanceláři pak vytvořil první profesionální pracoviště zpravodajské fotografie a stal se prvním profesionálním fotografem a reportérem. Jmenovaná výstava v Bratislavě v roce 2008 odkrývala pro diváka doposud neznámý soubor fotografií dokumentujících válečné události v SSSR po vstupu slovenské armády na jeho území a její působení po boku německé armády. Jozef Cincík se v pozici fotoreportéra zúčastnil také tažení slovenské armády na Polsko v září roku 1939. Přímé fotografie z bojů zaznamenal Cincík později na východní frontě z oblastí Lvova, Lipovce, Kyjeva, z Marjupolu u Azovského moře a Dnětropetrovska. Soustředil se na zaznamenávání válkou zdevastovaných míst, fotografování válečných zajatců, toulajících se sovětských dětí, na ukrajinské ženy a obyvatelstvo a zaznamenával přesuny slovenské armády a každodenní život vojáků.

Německý nacionální socialismus v dějinách politických teorií

Předcházející texty: Friedrich II. Veliký a nacionální socialismus - Demokratické ideje a skutečnost - Italský fašismus a pojetí státu a národa
V posledním, dnes zveřejněném rozboru českého sociologa Jana Mertla přinášíme autorův pohled na přínos německého nacionálního socialismu z hlediska vývoje politických teorií. Zabývá se zde charakteristickými rysy nejen ve všeobecném povědomí dobře ukotvené ideje národní pospolitosti, ale také vztažnostmi svobody jedince v rámci pospolitosti, vývojem socialistické ideje nacionálního socialismu a také například i myšlenkou hospodářství na základě velkých hospodářských prostorů a jejími praktickými důsledky pro mocenské uspořádání světa. Článek je zde uveden čistě za účelem věcné kompletizace znalostního přehledu čtenářů, kteří se zajímají o danou tématiku. (Lukáš Beer)

Dobří a špatní mrtví?

8. května to v centru Vídně vřelo – NÁŠ SMĚR byl přímo u toho
Lukáš Beer

Vídeň, 8. května 2012: účastníci demonstrace proti pietnímu
aktu pořádanému buršáckými spolky přišli na náměstí Hrdinů
mávat s izraelskými vlajkami, ale často také také s prapory
"Antifašistické akce". (Foto: NÁŠ SMĚR, Lukáš Beer)

Udivení turisté se u jedné z bran vídeňského Volksgartenu vyptávají, proč je brána uzavřená a omotaná řetězy a oni nemůžou být vpuštěni do hlavního prostranství před Hofburgem: „8. května 1945 – den kapitulace Wehrmachtu“, dostalo se jim stručného vysvětlení od příslušníků policie. Jindy těmito místy proudí tisíce turistů. Dvě postarší dámy před uzamčenou branou, za kterou stálo asi deset policistů, samy pro sebe komentují aktuální dění na druhé straně: „Oni truchlí v den osvobození Rakouska, pro ně je 8. květen smuteční den…“ Kolem 19. hodiny bylo velké prostranství v centru Vídně ze všech stran obklopeno zástupy policistů a policejních vozů, všude zátarasy, aby nikdo nepronikl. Důvod: jako každý rok 8. května zde buršácké spolky pořádaly vzpomínání všech obětí druhé světové války, akce je chápána jako smuteční akt. Pietní program je ovšem každý rok trnem v oku několika organizacím – protiví se jim totiž skutečnost, že se v centru Vídně uctívají všechny lidské oběti války, nikoliv jen jejich část. Podle údajů policie se převážně hlasité a agresivní demonstrace proti pietnímu aktu zúčastnilo na 1200 lidí. K účasti na ní vyzvali rakouští Zelení, sociální demokraté, Socialistická mládež Rakouska, řada židovských organizací (Svaz Židů pronásledovaných nacistickým režimem a Ativisté proti antisemitismu, Svaz sociálnědemokratických Židů – Avodah, CHAJ – Židovský život, izraelitská obec, Lóže ZPC Bnai Brith, Rakousko-izraelská společnost, Koordinační výbor pro křesťansko-židovskou spolupráci), řada organizací podporujících přistěhovalce (Azyl v nouzi, SOS Mitmensch, Spolek na podporu mezikulturních styků), několik organizací a institucí sdružujících „antifašisty“, rakouské odpůrce nacionálně socialistického režimu a bývalé vězně koncentračních táborů, dále Antifa, Katolická akce Rakousko a Homosexuální iniciativa Vídeň aj. Organizátoři protidemonstrace každý rok požadují, aby se 8. května v žádném případě netruchlilo a aby nebyl buršáckým spolkům a pietnímu aktu poskytován žádný prostor.

Italský fašismus a pojetí státu a národa

Související texty: Friedrich II. Veliký a nacionální socialismus - Demokratické ideje a skutečnost

Následující pojednání je výňatkem z knihy českého sociologa Jana Mertla „Z dějin politického myšlení“ (Orbis Praha, 1943), ve kterém se autor z hlediska historie politických teorií snaží široké čtenářské veřejnosti narýsovat okolnosti, které vedly k formování italského fašismu, aby pak v dalším rozboru, který na tomto místě bude ještě zveřejněn, poukázal na rozdíly a na shody mezi pojetím státu a národa v podání italského fašismu a v podání německého nacionálního socialismu. Redakce upozorňuje, že účel doslovného přetisku těchto Mertlových textů (stylisticky a jazykově upravených dle dnešních norem) spatřuje v tom, že čtenář si tak může pomocí nich utvořit snad o něco jasnější obrázek o vztažnostech, odlišnostech a také o příbuznostech jmenovaných autoritativních řádů. Laické veřejnosti jsou dodnes předkládány určité stereotypní a – mírně řečeno – neúplné či nesprávné výklady (viz například česká Wikipedia), a proto je dle našeho názoru vhodné ji seznamovat i s takovýmito, byť dobově zabarvenými texty, tím spíše, že práce dodnes uznávaného sociologa Jana Mertla je koncipována přehledně a tak, že je skutečně srozumitelná každému. Přetisk rozhodně neslouží propagaci a šíření ideologií ve smyslu trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práva svobod občanů dle patřičného zákonného ustanovení. (Lukáš Beer)

Skočila česká média na špek podvrhu agenta křesťanských sionistů nebo mu sama ochotně poskytla prostor?

Lukáš Beer
Kdybychom měli před dvěma roky uvěřit zpravodajství České televize a Českého rozhlasu a některých dalších sdělovacích prostředků, tak by se v případě jistého esesmana Wilhelma Odera mělo jednat nejen pomalu o vůbec jednoho z nejvíce stíhaných válečných zločinců a o jeden z prioritních loveckých cílů na seznamu Simona Wiesenthala, ale i o vynálezce „druhé nejefektivnější metody zabíjení Židů“ hned po zplynování v komorách koncentračních táborů - totiž střelby do zátylku (Genickschuss) - a o nenávistného masového vraha, majícího na svědomí zřejmě stovky, ne-li tisíce zavražděných Židů. Do studia ČT zaválo tenkrát trochu lidského mrazu při rozhovoru s Wernerem Oderem, z něhož vyplynulo, že jeho tatík, rakouský člen SS již od roku 1938, hluboce nenávidějící Židy, vypracoval v rámci vražedných „Einsatzgruppen“ a jejich pobytu v polském městečku Rabka, školícím středisku pro SS mezi Krakovem a Zakopaným, za války vysoce efektivní metodu likvidace Židů. Pořad doplněný hrůzostrašnými fotografiemi (bohužel nemajícími nic společného s oním školícím střediskem) a pochodujícími svazy SS z filmových dokumentů, nenechával nikoho na pochybách, že tu máme co do činění s dokonalou lidskou bestií.

Informace o minulosti Wilhelma Odera

Historik Winfried R. Garscha odpovídá na dotaz redakce NAŠEHO SMĚRU - doslovné znění odpovědi

Wilhelm Rosenbaum byl nadřízeným
Wilhelma Odera a po válce byl odsouzen
k doživotní káznici, protože měl zavraž-
dit 148 polských Židů. (Foto:
 Holocaust education and Archive research team)

Rakouský historik Winfried R. Garscha zaslal dne 30. dubna 2012 redakci mail, jehož doslovný překlad následovně předkládáme. Znění předchozího dotazu redakce, adresovaného badatelně a Dokumentačnímu archivu rakouského odboje, naleznete zde.

*********************

Vážený pane Beere!
Omluvte prosím, že se v DÖW (Dokumentační archiv rakouského odboje – NÁŠ SMĚR před několika měsíci zažádal tuto instituci dvakrát o pomoc – pozn. redakce) zřejmě vyskytl komunikační problém ohledně Vašeho dotazu. V normálním případě odpovídáme my ze strany Badatelny poválečné justice při DÖW na takováto přání o informace.

Proti Wilhelmovi Oderovi, narozenému 18.3.1905, bylo v Rakousku vyšetřováno od roku 1947. Lidový soud v Linci odsoudil Wilhelma Odera dne 2.7.1952 na 6 měsíců žaláře kvůli § 3 KVG (Kriegsverbrechergesetz – rakouský Zákon o válečných zločincích, pozn. redakce) (týrání a zlé nakládání. K tomuto paragrafu viz: http://www.nachkriegsjustiz.at/service/gesetze/kvg2.php#kv3); v aktu je poznamenáno, že trest byl považován za odpykaný z důvodu vyšetřovací vazby. (V uvedeném paragrafu zmíněného zákona se uvádí: „(1) Kdo v období nacionálněsocialistické tyranie přivodil z politické nenávisti nebo za využití služební nebo i jiné moci člověku strastiplný stav nebo s ním citelně zle zacházel, bude potrestán kvůli zločinu těžkým žalářem od 5 do 10 let a, pokud měl čin za následek důležitou nevýhodu postiženého z hlediska zdraví, těžkým žalářem od 10 do 20 let. (2) Pokud bylo činem hrubě ublíženo lidské důstojnosti a byly porušeny zákony lidskosti, nebo měl-li za následek smrt postiženého, má být zločin potrestán smrtí.“ – pozn. redakce). Jednací číslo soudu zní: Zemský soud Linec Vg 10 Vr 1241/49. Informace ohledně šestiletého odnětí svobody (kterou poskytla například Česká televize – pozn. redakce), ke kterému ho měl údajně odsoudit rakouský soud, se evidentně zakládá na záměně.

Exkluzivní informace: PRAVDA O WILHELMU ODEROVI - JEHO SYN WERNER SI CELÝ PŘÍBĚH "PŘIKRÁŠLIL"!

Redakce obdržela podrobnou informaci a rešerše od vídeňské badatelny zabývající se poválečnými procesy s válečnými zločinci. Badatelna se distancovala od tvrzení ICEJ.
Lukáš Beer

Historik dr. Winfried R. Garscha podal
NAŠEMU SMĚRU obsáhlé informace
o minulosti Wilhelma Odera, uložené v
rakouských archivech. (Foto: Spolkový
svaz rakouských antifašistů, odbojářů a
obětí fašismu - zde pan Garscha zastává
funkci vedoucího vídeňské pobočky).

Rakouský historik dr. Winfried R. Garscha zaslal včera redakci NAŠEHO SMĚRU velmi podrobné údaje a informace k osobě Wilhelma Odera (nar. 18. března 1905), které vycházejí z jeho podložených rešerší. Garscha je dnes spolupracovníkem Dokumentačního archivu rakouského odboje ve Vídni, kde zastává funkci vedoucího batatelských projektů v archivu, přičemž předmětem jeho zájmu je v první řadě "zacházení poválečného rakouského soudnictví s nacionálněsocialistickými zločiny" a dále také jsou to "německo-rakouské vztahy před rokem 1938 a po roce 1945". Je také vědeckým spolupracovníkem vedení Ústřední rakouské badatelny poválečné justice, na kterou NÁŠ SMĚR adresoval svou žádost o pomoc při ověřování tvrzení šířených v České republice prostřednictvím médií Wernerem Oderem a Mezinárodním křesťanským velvyslanectvím Jeruzalém (ICEJ). Z uvedené zprávy vyplývá, že tvrzení Wernera Odera a ICEJ jsou nepravdivá a záměrně přehnaná. SS-Oberscharführer Wilhelm Oder byl ve skutečnosti podřízeným Wilhelma Rosenbauma, který byl v roce 1968 jako velitel odsouzen k doživotnímu žaláři za masové střílení u polské obce Rabka. Rosenbaum jako nadřízený velitel jednou požádal Odera, aby mu pouze obstaral pistoli. Soudu se nepodařilo ani ze svědeckých výpovědí nikterak získat informace, podle nichž by se byl Wilhelm Oder podílel nějakým způsobem na masovém vraždění. V 60. letech byl otevřen nový proces, kde Wilhelm Oder figuroval jako svědek ohledně událostí v Rabce. Z dalších údajů o Oderovi uložených v archivech vyplývá, že obžaloba proti němu směřovala nikoliv z důvodů páchání zločinů, nýbrž ze zastávání takových funkcí, jako bylo členství v NSDAP a v SS. Tvrzení, podle nichž měl být Wilhelm Oder masovým vrahem, jsou jednoduše vymyšlená. Toto tvrzení přitom ochotně převzala před dvěma lety i Česká televize, která navíc uvedla nepravdivé tvrzení, že Wilhelm Oder byl "odsouzen k šesti letům nucených prací". (Více k tomu v překladu zprávy.) Dr. Garscha také nepřímo označil informace ICEJ diplomatickým způsobem za nedůvěryhodné. Napsal doslova: "Nechtěl bych reagovat na kvalitu historických informací na internetových stránkách Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém, na které jste nám zaslal link, protože už jenom takové údaje jako např. že jeden poddůstojník SS umístěný v polském maloměstě měl vynalézt střílení do týlu, jsou určitě dobře míněné." (Pozn. "dobře míněné" znamená v německém jazyce významově záměrně míněné tak, aby vznikl lepší dojem ve smyslu požadovaného dojmu.)